ně ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 4 To 238/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 45/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 92 T 45/2011, byl
obviněný J. H. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2
trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen
„tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v období od 26. 7. 2010 do 1. 8.
2010 jako řidič firmy V. S. autodoprava v B. na provozovně na ul. O. přebíral
proti svému podpisu a evidenčnímu záznamu finanční prostředky za účelem hrazení
nákladů služebních cest, přičemž dne 5. 8. 2010 při rozvázání pracovního poměru
a po provedené inventuře nevrátil přebytek převzatých finančních prostředků v
celkové výši 5.120,- Kč a 100 EUR, tedy v přepočtu na Kč částku v celkové výši
7.596,- Kč, kterou použil pro vlastní potřebu, čímž firmě V. S. autodoprava, se
sídlem ul. A. S., S., způsobil škodu v celkové výši 7.596,- Kč, a takto jednal
přesto, že byl rozhodnutím Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 120/2008, ze dne
23. 7. 2008 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1
trestního zákona č. 140/1961 Sb., přičemž mu byl uložen nepodmíněný trest
odnětí svobody v trvání 12ti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který
částečně vykonal, neboť 19. 1. 2010 byl z výkonu tohoto trestu podmíněně
propuštěn“. Za to byl podle § 206 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst.
1 tr. ř. mu soud současně uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti V. S.
autodoprava na náhradě škody částku 6.453 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 4 To 238/2011, jímž je
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak
nabyl právní moci dne 9. 8. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu napadl obviněný J. H.
následně dovoláním, které současně směřuje i proti rozsudku soudu prvního
stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že
skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem,
neboť nenaplňuje veškeré zákonné znaky trestného činu (přečinu). Především zde
chybí tzv. subjektivní stránka činu (úmyslné zavinění). Soud druhého stupně měl
za tohoto stavu důvodně podanému odvolání vyhovět. Dovolatel je přesvědčen, že
mu v trestním řízení nebyl prokázán úmysl přisvojit si cizí svěřenou věc.
Poukázal na to, že každá dispozice s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou -
byť i proti příkazu oprávněné osoby - nutně nemusí být považována za
zpronevěru. V daném případě navíc v rozporu s vůlí zaměstnavatele nejednal.
Nikdy nepopíral, že od zaměstnavatele (poškozeného) obdržel částky 5.120,- Kč a
100 EUR na provozní účely. K těm je také skutečně použil. Konkrétně se jednalo
o nákup pohonných hmot a jídla na služebních cestách, neboť diety byly
propláceny společně s výplatou v měsíci následujícím za měsíc předcházející
zpětně. Částku 100 EUR pak musel zaplatit v Německu jako pokutu za přetížený
kamion, což bylo ovšem v důsledku pochybení na straně zaměstnavatele. Pohonné
hmoty řádně vyúčtoval a příslušné doklady předal zaměstnavateli. Ačkoli
navrhoval důkaz těmito doklady, soud zaměstnavatele k jejich předložení
nevyzval. Ohledně možnosti použití svěřených prostředků byl informován
dispečerem H., přičemž k použití částky 2.000,- Kč pak dokonce obdržel výslovný
souhlas přímo od V. S. Peníze za jídlo chtěl následně zaměstnavateli vrátit z
diet, jejichž výše ke dni ukončení pracovního poměru činila 3.369,- Kč, a mzdy,
která činila 1.820,- Kč. Poškozený mu měl také uhradit práci přesčas ve výši
527,- Kč. Dovolatel tedy věděl, že inkriminovanou částku bude moci vrátit. V
úvahu mělo být rovněž vzato, že zaměstnavatel mu srazil částku 5.189,- Kč ze
mzdy protiprávně a nedůvodně za neomluvenou absenci, k níž ovšem ve skutečnosti
nedošlo. Pro dovolatelovu vůli k úhradě dlužné částky pak podle něj svědčí i
skutečnost, že poškozenému dal jako protihodnotu svůj mobilní telefon a
poškozený jej přijal a užíval.
Dovolatel zároveň vyslovil názor, že ze strany orgánů činných v trestním řízení
došlo k závažnému porušení zásady oficiality, neboť nepostupovaly v řízení z
úřední povinnosti a nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, tedy v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
Odvolací soud pochybil tím, že neprovedl důkazy navržené obhajobou v odvolání
ze dne 1. 7. 2011. Navíc vůbec nereflektoval na to, že odvolání bylo doplněno
dne 8. 8. 2011 o další zásadní skutečnosti, z nichž jednoznačně vyplývá, že
dovolatel se žádného trestného činu nedopustil a že jeho bývalému
zaměstnavateli žádná škoda nevznikla. Ten v trestním řízení totiž uplatnil
nárok na náhradu škody ve výši 6.453,- Kč, zatímco sám je dosud v prodlení se
zaplacením shora uvedené mzdy, cestovních náhrad a s proplacením práce přesčas,
což v celkové výši činí 7.822,- Kč s příslušenstvím. Z výše uvedeného tak lze
dovodit, že v daném případě neexistuje jeden ze základních znaků skutkové
podstaty stíhaného trestného činu, a to objekt, který by jednáním obviněného
(dovolatele) mohl být ohrožen. Dovolatel navíc ke dni 8. 8. 2011 podal u
Okresního soudu Brno - venkov žalobu na zaplacení částky 7.822,- Kč i návrh k
Oblastnímu inspektorátu bezpečnosti práce v Brně na prošetření porušení
pracovněprávních předpisů bývalým zaměstnavatelem. Vzhledem k těmto
skutečnostem pak podle jeho názoru nemělo být jeho jednání předmětem trestního
řízení, ale mělo být s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip
„ultima ratio“ z ní vyplývající řešeno v rámci civilního (pracovněprávního)
soudního řízení, případně řízení přestupkového.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v
Brně, sp. zn. 4 To 238/2011, zrušil podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. a
svým rozhodnutím ho sám zprostil podané obžaloby v celém rozsahu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), podle nějž argumentaci obviněného přisvědčit nelze. V převážné míře
totiž směřuje mimo deklarovaný hmotně právní důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., když obviněný své námitky buduje na odlišných skutkových
tvrzeních a opírá se o jiný skutkový stav věci, než jaký zjistily soudy obou
stupňů. Teprve na takto deformovaném skutkovém základě pak buduje své námitky
právní, což však akceptovat nelze. Pokud jde o věcnou podstatu uplatněných
námitek, lze podle názoru státního zástupce plně odkázat jak na podrobně
odůvodněný rozsudek soudu prvního stupně, tak i na hodnotící závěry odvolacího
soudu, který se zabýval i námitkou obhajoby stran využití institutu
zadržovacího práva. Především však zůstává skutečností, že obviněný převzal od
svého zaměstnavatele k plnění úkolů v rozsudku vymezené finanční částky, které
ovšem nevyúčtoval a užil je jiným způsobem, než pro který mu byly svěřeny.
Takto jednal s vědomím, že se svěřenými peněžními prostředky nakládá jinak, než
jak byl oprávněn, respektive povinen, a tím naplnil subjektivní stránku
skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku v podobě přímého
úmyslu. Na tom ničeho nemění jeho pozdější jednání či zástava v podobě
mobilního telefonu nebo signalizovaná občanskoprávní žaloba. Pokud jde o
procesní námitku neprovedení některých obviněným navrhovaných důkazů, i ta
směřuje mimo rámec vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S obviněným nelze podle státního zástupce souhlasit ani potud, že v jeho
trestní věci měl být zohledněn princip „ultima ratio“ a spor se zaměstnavatelem
měl být řešen v rámci jiného právního odvětví. Nelze totiž odhlédnout od faktu,
že obviněný je speciálním recidivistou, který byl již opakovaně ve výkonu
trestu pro obdobné protiprávní jednání. Nyní posuzovaného skutku se dopustil ve
zkušební době podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu
byl uložen rovněž pro trestné činy podvodné povahy. Jeví tak zjevně soustavnou
tendenci k páchání majetkových deliktů, a proto i společenská škodlivost jeho
jednání popsaného ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně dosahuje míry, kdy je věc třeba hodnotit především z pohledu trestního
práva a princip „ultima ratio“ se zde nemůže uplatnit.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že napadené rozhodnutí
soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou
by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože
je zjevně neopodstatněné, přičemž část vznesených námitek neodpovídá žádnému ze
zákonných důvodů dovolání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované
rozhodnutí bylo za podmínek uvedených v ustanovení „§ 265r odst. 1 tr. ř.“
učiněno v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání
vyslovil i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než
navrhované rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného
proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr.
ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v daném případě nepřichází v úvahu,
neboť Krajský soud v Brně rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného ve
veřejném zasedání, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v
posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené
rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami
předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na
který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky
dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování
a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje a
otázku existence (resp. neexistence) jeho úmyslu přisvojit si cizí věc (zde
peněžní prostředky svěřené mu zaměstnavatelem k určitému účelu). Nedostatek
subjektivní stránky (zavinění) totiž dovolatel primárně opřel o vlastní
skutkovou verzi celého případu, podle níž jednak použil svěřené finanční
prostředky v souladu s jejich účelem (platby za pohonné hmoty resp. zaplacení
pokuty ve Spolkové republice Německo za přetížený kamion), což zaměstnavateli
řádně dokladoval, a pokud už je již použil pro vlastní potřebu (jídlo), činil
tak se svolením zaměstnavatele a v úmyslu vrátit je z očekávané mzdy, která mu
měla být vyplacena v následujícím měsíci. Takové námitky se ovšem primárně
týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových
zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To
znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na
hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený
dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního
soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na
spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním
soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. usnesení ve věci sp.
zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže
zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci
příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný
obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo
skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na
obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že u dovolatele
nebyl dán (zjištěn) úmysl přisvojit si cizí věc, tj. finanční prostředky
svěřené mu zaměstnavatelem - poškozenou firmou V. S. autodoprava - k úhradě
provozních nákladů, jinak dostatečně vyplývající z jednání podrobně popsaného v
tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se
s provedenými důkazy k dané otázce ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě,
tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň
vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k
obviněným popírané trestné činnosti (úmyslnému jednání) za prokázané. Náležitě
a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného za účelovou a
neodpovídající skutečnosti. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1
tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na
jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku
obviněného jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku,
plně navázal. Zabýval se obdobnou obhajobou, jakou obviněný uplatnil i v nyní
projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání), a v napadeném
rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí
(§ 134 odst. 2 tr. ř.) vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že
obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, považoval za správné
(viz str. 2, 3 usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy
nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla
jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K otázce rozsahu provedeného dokazování, resp. námitce obviněného stran
neprovedení některých důkazů (materiálů předložených odvolacímu soudu) při
veřejném zasedání o odvolání, Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter
dictum v obecné rovině zmínit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř.
zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání
určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů.
Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a
nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k
obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran
na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska
zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné
důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním
řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze
soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je
pro zjištění skutkového stavu významná. Za klíčový je přitom třeba považovat
požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1
tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Výše uvedené zásady dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje, neboť ten na str. 2 odůvodnění
vysvětlil - byť stručně - proč neshledal důvody pro doplnění „skutkových
zjištění“, jinými slovy pro provádění dokazování v širším rozsahu, než jak
učinil soud prvního stupně. Za daných okolností tak nelze odvolacímu soudu
vytýkat, že by zcela opomenul důkazní návrhy obviněného a v tomto směru by si
počínal v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však
dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že
jeho jednání ani v podobě, kterou zjistil soud prvního stupně, nedosáhlo té
míry společenské škodlivosti, aby bylo možno vyvozovat jeho odpovědnost v
trestně právní rovině, resp. že v daném případě měly soudy v souladu s
principem ultima tratio vycházet z principu subsidiarity trestní represe, neboť
předmětné jednání nevybočilo z mezí soukromoprávních odpovědnostních vztahů.
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako
krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití
nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na druhou
stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele
v případech společensky škodlivých činů (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). V
této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že sama existence jiné právní normy,
umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá
nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez
možnosti aplikace trestně právních institutů.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to
především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pro
společnost škodlivé činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku (§ 12
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní
kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou
činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními
odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných
právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu.
Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním
trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní
odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán
trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích
naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na
svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem
na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných
právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem
způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako
pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a
hodnotový. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle
ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě
zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů
neodporují.
Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele vycházely ze skutkových
zjištění, že dovolatel jakožto zaměstnanec (řidič) společnosti V. S.
autodoprava přebral proti svému podpisu v období od 26. 7. 2010 do 1. 8. 2010
od zaměstnavatele finanční částky v celkové výši 5.120,- Kč a 100 Eur, tedy v
přepočtu částku 7.596,- Kč. Tuto dne 5. 8. 2010 při rozvázání pracovního poměru
a po provedené inventuře nevrátil, neboť ji předtím použil pro vlastní potřebu.
Poškozený poté po zápočtu jeho mzdy ve výši 1.143 Kč uplatnil nárok náhradu
škody ve výši 6.453 Kč. Pro posouzení jednání dovolatele jako pachatele přečinu
zpronevěry je pak podstatné především to, že věděl, že svěřené finanční
prostředky jsou určeny výhradně k provozním účelům a že je musí zaměstnavateli
vyúčtovat. Přesto tak neučinil a zacházel s nimi v rozporu s účelem svěření,
když je podle zjištění soudů použil pro potřeby vlastní. Bez významu není ani
skutečnost, že se dopustil inkriminované činnosti v době podmínečného
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008, za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1
trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009). Lze
tedy uzavřít, že jednání dovolatele se v daném případě vymyká z běžného rámce
standardních pracovněprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku
ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Na tomto závěru nic nemění
skutečnost, že dovolatel se dodatečně pokouší zpochybnit zákonnost postupu
zaměstnavatele při rozvázání pracovního poměru, který byl navíc ukončen ve
zkušební době, kdy lze pracovní poměr zrušit bez udání důvodu, případně se
domáhá doplacení finančních částek, na které mu dle jeho přesvědčení vznikl
nárok. Ostatně odvolací soud se námitkou obviněného stran uplatnění retenčního
práva podle § 175 občanského zákoníku zabýval a v odůvodnění napadeného
usnesení zcela přiléhavě vysvětlil, proč jí nelze přiznat důvodnost.
Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností je možno
dovodit, že obviněný (dovolatel) byl přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku uznán vinným právem.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. H. bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v jeho - z hlediska důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatněné části nebylo
shledáno jakkoliv opodstatněným, nebylo možno přiznat opodstatnění ani důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler