U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání
podaném JUDr. D. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016,
sp. zn. 9 To 31/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 85/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 18 T 85/2013,
byl JUDr. D. N. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §
329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a
zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, když
příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
volené funkce v obecní samosprávě na dobu tří let. Stejným rozsudkem bylo
rozhodováno o vině P. U.
V předmětné věci podali JUDr. D. N. a P. U. odvolání, o kterých rozhodl Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 9 To 110/2014, tak, že podle
§ 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený
rozsudek zrušil ve výroku, kterým byl obviněnému JUDr. D. N. uložen trest
zákazu činnosti. Odvolání P. U. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako
nedůvodné.
O dovoláních JUDr. D. N. a P. U. podaných proti výše uvedenému usnesení
odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3
Tdo 376/2015, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 9 To 110/2014, a rozsudek Okresního soudu ve
Znojmě ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 18 T 85/2013, zrušil v části týkající se
obviněného JUDr. D. N., dále podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také
všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc obviněného JUDr. D. N. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání P. U. bylo podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Okresní soud ve Znojmě následně rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 18 T
85/2013, uznal JUDr. D. N. vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby
podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011 po
poslední novelizaci provedené zákonem č. 306/2009 Sb.), přečinem maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (ve
znění účinném do 30. 11. 2011 po poslední novelizaci provedené zákonem č.
306/2009 Sb.), a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011 po poslední novelizaci provedené
zákonem č. 306/2009 Sb.), čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že „jako starosta obce H., okres Z., oznámil písemně dne
19. 5. 2011 Probační a mediační službě ČR ve Z., že odsouzený P. U. ukončil a
splnil dne 14. 5. 2011 výkon trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200
hodin, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2.
4. 2010, č. j. 21 T 196/2009-67, s nabytím právní moci dne 13. 4. 2010, kdy
usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 12. 2010, č. j. 21 T
196/2009-87, které nabylo právní moci téhož dne, bylo rozhodnuto, že výkon
trestu obecně prospěšných prací, spočívající v pomocné práci při úklidu a
údržbě majetku obce, vykoná obž. U. pro Obecní úřad H. na základě Dohody o
realizaci výkonu trestu obecně prospěšných prací ze dne 7. 1. 2011 mezi obž. U.
a Obecním úřadem H., kdy výkon trestu měl zahájit v obci H. dne 1. 2. 2011,
ačkoliv obž. U. tento trest nevykonal, přičemž obž. JUDr. N. za to, že obž. U.
nepravdivě potvrdil řádný výkon tohoto trestu, přijal od obž. U. jako úplatek
finanční hotovost v přesně neustanovené výši“. Za uvedenou trestnou činnost byl
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro
jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podal JUDr. D. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v
Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 9 To 31/2016, tak, že podle § 258
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a
způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl
tak, že obviněnému JUDr. D. N. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání
třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal JUDr. D. N. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný JUDr. D. N. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej
podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Předně podotkl,
že si je vědom podstaty dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitek, které lze pod tímto dovolacím důvodem relevantně uplatňovat. I
tak ovšem nesouhlasil s učiněnými skutkovými zjištěními, ke kterým soudy
dospěly, a okrajově též poukázal na nepřiměřenost uloženého trestu. Dále
předestřel, v čem by dle něj mělo spočívat postavení „úřední osoby“ ve smyslu
ustanovení § 127 tr. zákoníku a „používání svěřené pravomoci“ a shrnul, že v
posuzované věci nevystupoval ve „vrchnostenském“ postavení vůči osobě
vykonávající obecně prospěšné práce, neboť ve svém postavení nebyl nadán
takovou mocí, která by rozhodovala o právech a povinnostech jiných subjektů
(resp. klienta Probační a mediační služby). V tomto ohledu uvedl, že
předpokladem trestní odpovědnosti úřední osoby je, aby trestný čin byl spáchán
v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Kvalifikovaná trestní
odpovědnost úřední osoby se neváže na určitou osobu nebo funkci, nýbrž na výkon
určité kvalifikované činnosti a vždy je třeba zkoumat konkrétní situaci a
činnosti během ní prováděné. Samotná funkce starosty obce anebo postavení člena
zastupitelstva obce poté bez dalšího automaticky neznamená, že by tento vždy
musel jednat v pozici úřední osoby, neboť v běžných aspektech lidské činnosti
jedná jako běžná fyzická osoba. Zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) poté
neupravuje povinnosti, pravomoc a s ní související odpovědnost zastupitele či
starosty při organizaci výkonu trestu obecně prospěšných prací. Zastupitel ani
starosta nadto nejsou v žádném vztahu vůči Ministerstvu spravedlnosti a jeho
organizačním složkám, ani vůči Probační a mediační službě. Nadto poukázal na
konkrétní ustanovení zákona o Probační a mediační službě (č. 257/2000 Sb.) a
celkově v tomto bodě shrnul, že jeho jednání nemohlo být v žádném případě
posuzováno jako jednání v postavení úřední osoby. V dalším bodě svého dovolání
obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, neboť byl (mj.) uznán
vinným přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, avšak toto ustanovení podle trestního zákoníku ve znění
účinném do 30. 11. 2011 postihuje pachatele, který maří nebo podstatně ztěžuje
výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí
závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel vazby. Což je tedy situace zcela
nepřiléhavá pro skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Dále pak, dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že napadené
rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo zatíženo vadami zakládajícími
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto
obviněný odkázal na již uvedenou aplikaci ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Obviněný zároveň dal podnět ve smyslu § 265o odst. 1 tr.
ř., tedy aby
předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí v jeho
trestní věci, který podrobně odůvodnil svým špatným zdravotním stavem a
nezbytností léčby na specializovaných pracovištích. Závěrem obviněný navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí,
stejně jako všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve
zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky
obviněného. Dále připomenula, že námitkami stran postavení obviněného jako
úřední osoby se již zabýval Nejvyšší soud v reakci na první dovolání, které ve
věci obviněný podal. Mj. podotkla, že potvrzení o řádném vykonání soudem
uloženého trestu (obecně prospěšných prací) má celospolečenský význam, neboť
společnost má zájem na tom, aby pachatelé trestné činnosti byli dopadeni,
potrestáni a uložený trest vykonali. Vykonáním trestu je přitom sledována nejen
represivní část reakce státu na protiprávní jednání, ale i preventivní, která
má napomoci zabránit dalšímu páchání trestné činnosti téhož pachatele v
budoucnu. Nadto poukázala na závěry Nejvyššího soudu stran posuzování úředních
osob, přičemž i starostu obce v projednávané věci je třeba pokládat za úřední
osobu ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť je mu
svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí, které následně činí Probační a
mediační služba. Ohledně otázky časové působnosti trestních zákonů, která
ostatně byla výhradním důvodem pro vrácení věci Nejvyšším soudem do stadia
řízení před soudem prvního stupně, uvedla, že vytýkané nedostatky již byly
odstraněny. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší
soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených
dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího
důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak
představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Předně je namístě připomenout, z jakých důvodů došlo ze strany Nejvyššího soudu
ke zrušení prvotních rozhodnutí v trestní věci JUDr. D. N., a to usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 376/2015. Obviněný ve svém
dovolání ze dne 20. 11. 2014 mj. namítal nesprávné právní posouzení věci, neboť
dle jeho názoru nevystupoval v pozici úřední osoby, a dále pak, že soudy
nesprávně vyhodnotily časovou působnost trestních zákonů k tíži obviněného.
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že námitkám stran postavení a jednání
obviněného jako „úřední osoby“ nebylo možné přisvědčit a ke zrušení prvotních
rozhodnutí došlo toliko z důvodu chybné aplikace stran trestnosti činu k době
jeho spáchání.
S námitkami stran postavení „úřední osoby“ ve smyslu ustanovení § 127 tr.
zákoníku a „používání svěřené pravomoci“ se tedy Nejvyšší soud vypořádal již ve
svém usnesení ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 376/2015, přičemž dovolání
obviněného by bylo v tomto ohledu shledáno jako zjevně neopodstatněné. Proto
již jen ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná některé ze závěrů v citovaném
rozhodnutí vyslovených a ve zbytku odkazuje na své dřívější rozhodnutí.
Podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pod pojem „úřední osoba“ spadá rovněž
člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy. Podle § 127 odst.
2 tr.zákoníku se poté k trestní odpovědnosti úřední osoby vyžaduje, aby byl
trestný čin spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Úředním
osobám je sice zákonem poskytována zvýšená ochrana, avšak s tímto na druhou
stranu souvisí jejich zvýšená odpovědnost.
Obviněný JUDr. D. N. se dopustil předmětného jednání, které bylo následně
kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, a zločin přijetí úplatku podle § 331
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku v době, kdy vykonával funkci starosty
obce a byl členem obecního zastupitelstva [srov. § 67 a násl. zákona č.
128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. V souvislosti s plněním úkolů
společnosti nebo státu se jednalo o takové činnosti, které mají celospolečenský
význam. Přitom potvrzení o řádném vykonání soudem uloženého trestu, v tomto
konkrétním případě trestu obecně prospěšných prací, zajisté celospolečenský
význam má, neboť společnost má zájem na tom, aby pachatelé trestné činnosti
byli dopadeni, potrestáni a uložený trest vykonali. Právě vykonáním trestu je
sledována nejen represivní část reakce státu na protiprávní jednání, ale i část
preventivní, která má napomoci zabránit dalšímu páchání trestné činnosti téhož
pachatele v budoucnu. Úřední osoba, již ze své podstaty, musí být odpovědná za
plnění úkolů státu nebo společnosti, k čemuž musí být vybavena potřebnou
pravomocí. Taková pravomoc spočívá v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, v
rámci které je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech jiných osob.
Přitom není rozhodné, zda je takto rozhodováno přímo anebo zprostředkovaně.
Mezi P. U. a Obecním úřadem H. byla uzavřena Dohoda o realizaci výkonu trestu
obecně prospěšných prací, spočívající v pomocné práci při úklidu a údržbě
majetku obce. P. U. přitom uložený trest nevykonal, avšak JUDr. D. N. řádný
výkon tohoto trestu nepravdivě potvrdil, když dne 19. 5. 2011 oznámil Probační
a mediační službě ČR ve Z., že odsouzený P. U. ukončil a splnil dne 14. 5. 2011
výkon trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, ke kterému byl
odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi.
Rovněž lze připomenout, že za úřední osobou je v daném kontextu považována
nejen osoba, která přímo vydává nebo učiní konkrétní rozhodnutí, ale i úřední
osoba, která věcně připravuje takové rozhodnutí za podmínky, že bez této
přípravy by předmětné rozhodnutí nemohlo být učiněno, anebo která takové
rozhodnutí vykonává, tedy zabezpečuje výkon rozhodnutí, a to bez ohledu na to,
zda se jedná o rozhodnutí věcně správné či nesprávné.
Přitom vycházet z restriktivně pojaté interpretace zákonných znaků ustanovení §
127 tr. zákoníku, tak jak je obviněný opakovaně předestřel, by zjevně
odporovalo i jeho smyslu. S přihlédnutím k takto vyslovenému závěru bylo
nezbytné dovodit, že i starostu obce v projednávané věci je třeba pokládat za
úřední osobu ve smyslu jejího vymezení obsaženého v ustanovení § 127 odst. 1
písm. d) tr. zákoníku, neboť mu byla svěřena kvalifikovaná příprava rozhodnutí,
které následně – na podkladě jeho potvrzení o řádném výkonu trestu – činí
Probační a mediační služba.
Dále pak, stran námitek obviněného, že kvalifikace jeho jednání podle
ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku je zcela nepřiléhavá pro skutek,
jímž byl uznán vinným, neboť ve znění trestního zákoníku účinného do 30. 11.
2011 by se jednalo o „zmaření výkonu nebo účelu vazby“, Nejvyšší soud uvádí
následující.
Obviněnému lze sice přisvědčit v tom, že soud měl s ohledem na dřívější znění
zákona správně uvést ustanovení § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Na druhou
stranu, Nejvyšší soud může v těchto souvislostech odkázat na jedno ze svých
dřívějších rozhodnutí, ze kterého mj. vyplývá, že samotná nesprávnost v
označení paragrafového znění příslušného ustanovení trestního zákoníku
obsaženého v jeho zvláštní části nemá na postavení obviněného vliv, pokud
nesprávně použité ustanovení stanoví shodnou výměru trestu odnětí svobody a
shodný druh sankce jako ta skutková podstata trestného činu, kterého se
obviněný skutečně dopustil a který je slovně vyjádřen v právní větě
odsuzujícího rozsudku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4
Tdo 1189/2013).
Nejvyšší soud rovněž shledal, že slovní vyjádření v právní větě rozsudku soudu
prvního stupně „mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného
jednání, aby zmařil výkon trestu“ zcela koresponduje se skutkovou větou, jakož
i s odůvodněním rozhodnutí. Je zcela zřejmé, pro jaké jednání byl obviněný
uznán vinným, z čeho soudy vycházely, a jaká příslušná ustanovení trestního
zákoníku zamýšlely aplikovat, přičemž zrušení napadeného rozhodnutí (a potažmo
i rozhodnutí soudu prvního stupně) čistě za účelem nápravy uvedené nepřesnosti
v paragrafovém znění, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a
nejedná se ani o vyřešení otázky, která by po právní stránce byla zásadního
významu.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že obviněným uplatněný dovolací důvod ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl uplatněn přiléhavě,
neboť odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo zamítnuto,
byť po faktické stránce soud druhého stupně některým námitkám nepřisvědčil.
Zároveň se však nejedná o okolnost, která by měla jakýkoli vliv na podané
dovolání, resp. toto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pokud se obviněný okrajově vyjádřil, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními,
jakož i s uloženým trestem z důvodu jeho nepřiměřenosti, tak tyto námitky
jednak nebyly konkrétněji rozvedeny, a dále pak Nejvyšší soud připomíná, že ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Rovněž samotná
nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z
důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle
zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být
relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích
důvodů.
Stran návrhu na odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud toliko ve stručnosti konstatuje, že ze spisového materiálu je
zřejmé, že žádostmi o odklad výkonu trestu odnětí svobody se opakovaně zabývaly
soudy nižších stupňů, přičemž soudy si nechaly rovněž vypracovat lékařskou
zprávu stran zdravotního stavu obviněného (č. l. 618), ze které dále vycházely.
Ze strany soudů bylo řádně odůvodněno, za jakých okolností byl obviněnému
povolen odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody (viz usnesení Okresního
soudu ve Znojmě ze dne 19. 8. 2016, č. j. 18 T 85/2013-620), stejně jako proč
byla stížnost obviněného proti citovanému usnesení následně zamítnuta (srov.
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2016, č. j. 8 To 453/2016-633). S
ohledem na tyto skutečnosti a na nynější rozhodnutí Nejvyššího soudu již tedy o
návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí rozhodováno nebylo.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání JUDr.
D. N. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé,
že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a
otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce
zásadního významu. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu