USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání
obviněného K. F., nar. XY, bytem XY, XY, okr. Praha-východ, proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 To 243/2018, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T
100/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. F. odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 8 T 100/2016,
byl K. F. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným přečinem
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle
skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
dne 20. 11. 2015 kolem 18:41 hod. jako řidič automobilu tov. zn. Hyundai IX 35,
r. z. XY, v Praze 8, ulici XY ve směru jízdy od ulice XY k ulici XY v pravém
jízdním pruhu dostatečně nesledoval situaci na vozovce a nevěnoval se řízení
vozidla, v blízkosti sloupu VO č. XY na vyznačeném přechodu pro chodce přehlédl
z jeho pohledu přecházející zleva doprava chodkyni J. K., nar. XY, čelním
nárazem vozidla jí způsobil těžké poranění hlavy a mozku, zlomeninu horního
raménka stydké kosti vpravo s rozvolněním stydké spony a poranění měkkých tkání
kyčle hýždě, kolene a bérce, přičemž úrazový otok mozku vedl k úmrtí poškozené,
jež nastalo dne 21. 11. 2015 a byl v přímé souvislosti s poraněním hlavy a
mozku utrpěné při dopravní nehodě, jednání se dopustil proto, že porušil
ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f), zákona č.
361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.
Za to byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále mu byl
podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu řízení motorových vozidel
všeho druhu na dobu čtyř roků.
Naposledy bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že je povinen uhradit
poškozené VZP ČR, Praha 1, Na Perštýně 6, na náhradě škody částku 44.131,00 Kč.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen uhradit na náhradě nemajetkové
újmy následující částky: 1. poškozené E. Š., narozené XY, dceři zesnulé, částku
300.000,00 Kč, 2. poškozené K. Š., narozené XY, vnučce zesnulé, částku
240.000,00 Kč, a 3. poškozenému J. Š., narozenému XY, vnukovi zesnulé, částku
240.000,00 Kč, s tím, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem
nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7.
2018, sp. zn. 6 To 243/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.
ř. v napadeném rozsudku zrušil toliko výroky o náhradě škody ohledně
poškozených E. Š., nar. XY, K. Š., nar. XY, a J. Š., nar. XY. Podle § 229 odst.
1 tr. ř. byli poškození E. Š., nar. XY, bytem XY, XY, J. Š., nar. XY, bytem XY,
XY, a K. Š., nar. XY, bytem XY, XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6
To 243/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., s tím,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky. V případě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá neúplnost výroku
usnesení, neboť zde chybí výrok o zamítnutí jím podaného odvolání proti výroku
o vině a trestu.
Obviněný rekapituluje průběh řízení, kdy podrobně popisuje pohyb účastníků
nehody, a namítá, že soudy obou stupňů nevyhodnotily správně spoluzavinění
poškozené na dopravní nehodě, a to zejména ve vztahu k možnostem (schopnostem)
obou účastníků fakticky odvrátit střet za dané dopravní situace a ve vztahu k
principu omezené důvěry v dopravě, a v důsledku toho skutek nesprávně
kvalifikovaly jako přečin usmrcení z nedbalosti podle ust. § 143 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, ač bylo namístě jej kvalifikovat podle ust. § 143 odst. 1 tr.
zákoníku.
Poukázal na skutečnost, že za dané dopravní situace to byla nepochybně
poškozená, která – ač měla na přechodu přednost – měla fakticky mnohem větší
šanci samotnému střetu zabránit tím, že by nevstupovala do dráhy jedoucího
vozidla těsně před střetem (tedy v době, když již nebylo možné vozidlo
zastavit). I z fotodokumentace je zřejmé, že poškozená (přicházející k levé
části vozidla) byla sražena předním levým okrajem vozidla. Obviněný poukazuje
na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 7/2016 pod č. 32, ze kterého citoval a dovozuje, že
zjištěné spoluzavinění poškozené bylo proto místě zohlednit při právním
posouzení.
V dané situaci muselo být vozidlo řízené obviněným (které bylo osvětlené) pro
poškozenou dobře viditelné, na rozdíl od samotné poškozené, jejíž viditelnost
byla v důsledku výše popsaných podmínek snížena. Nezpochybňoval nikdy
skutečnost, že řidič je povinen dát přednost chodci, který přechází pozemní
komunikaci po přechodu pro chodce, na druhou stranu však poukázal na ust. § 4
písm. a) a b) zák. č. 361/2000 Sb. a § 54 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích, která citoval. Sama poškozená tak mohla
zabránit střetu, pokud by vyčkala, než vozidlo přejede nebo pokud by se před
vstupem do jízdního pruhu, ve kterém jel obviněný, rozhlédla, případně se
přesvědčila, zda ji obviněný vidí. Byť je tedy nepochybné, že obviněný porušil
ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, když nedal chodkyni
přednost, což ani nikdy nezpochybňoval; zpochybňoval pouze právní kvalifikaci,
nikoliv své zavinění jako takové, byla to právě chodkyně, která (bez ohledu na
povinnosti stanovené zákonem o pozemních komunikacích) mohla vidět blížící se
vozidlo lépe než obviněný chodkyni. Jak bylo v řízení prokázáno, v uvedené době
byla tma, pršelo, v protějším směru jela kolona vozidel, která obviněného
oslňovala. Obviněný jel v pomalu jedoucí koloně, nutně tedy musela být jeho
pozornost zaměstnána požadavkem na dodržování bezpečné vzdálenosti a působilo
na něj několik faktorů, které současně vyžadovaly jeho pozornost. Na druhé
straně poškozená – pokud by se před střetem rozhlédla – by musela vidět, že
vstupuje těsně před vozidlo, které již nebude schopno zastavit. Vozidlo bylo
osvětleno, poškozené nic ve výhledu nebránilo, musela slyšet i zvuk
přijíždějícího vozidla (resp. kolony vozidel). Objektivně tedy i poškozená
mohla zabránit bez problémů střetu, pokud by se rozhlédla a nevstupovala těsně
před jedoucí vozidlo. Skutečnost, že poškozená světla přijíždějících vozidel
mohla bez problémů vidět (a mohla nejspíše vidět i jejich karoserie), potvrdil
i revizní posudek Vysokého učení technického v Brně.
Jak bylo následně prokázáno, obviněný jel s ohledem na panující podmínky
provozu zcela přiměřenou rychlostí (do 30 km/hod – viz posudek Vysokého učení
technického). Má tak za to, že i chodkyně významnou měrou přispěla ke střetu a
střet spoluzavinila, a to s ohledem na okolnosti zásadní měrou, kterou je třeba
zohlednit v kvalifikaci skutku. Soudy obou stupňů se při hodnocení zavinění,
resp. spoluzavinění vůbec nezabývaly principem omezené důvěry v dopravě, který
bezpochyby platí i pro chodce, tedy zásadou, že se „účastník provozu na
pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu
budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních
okolností nebude vyplývat opak“.
Jak bylo v řízení prokázáno, poškozená přecházela po přechodu pro chodce, kdy
si zjevně byla vědoma toho, že v pravém jízdním pruhu jede kolona vozidel;
musela si být dále vědoma toho, že je tma, prší, je hustý provoz, a pro řidiče
je tak viditelnost chodců podstatně snížena. Vozidlo řízené obviněným před
přechodem (před střetem) nebrzdilo. Za této situace pak jistě měla i samotná
poškozená dbát zvýšené opatrnosti a před vstupem do pravého jízdního pruhu (do
dráhy přijíždějícího vozidla), se přesvědčit, zda je další pokračování v
přecházení bezpečné.
Citoval nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn.: ÚS 3765/17, kde
zdůrazňuje aspekt spravedlivého procesu, když v případě řešeném v uvedeném
nálezu byla situace obdobná (tma, déšť, odlesky světlometů protijedoucích
vozidel). I v jeho případě řešil revizní znalecký posudek primárně možnost
zakrytí chodkyně levým sloupkem vozidla, nikoliv však již viditelnost panující
v době nehody (znalecký experiment byl proveden dne 27. 6. 2017 v areálu
autobazaru A. B. za denního světla a za absence deště – viz str. 17 a 18
revizního znaleckého posudku VUT Brno).
Poškozená mohla střetu zabránit primárně tím, že by poté, co přešla levý jízdní
pruh, nevstupovala přímo do dráhy jedoucího vozidla, tedy tím, že by se
zastavila v levém jízdním pruhu (v levém jízdním pruhu žádné vozidlo nejelo a
poškozené tak nic nebránilo v tom, aby se zde zastavila a počkala, až přejede
vozidlo jedoucí v pravém jízdním pruhu). Spoluzavinění poškozené tak shledává
zejména v tom, že poškozená nijak nereagovala na skutečnost, že jí obviněný, ač
by měl, přednost nedává, tedy ačkoliv z okolností vyplývalo, že jiný účastník
pravidla silničního provozu nedodrží, poškozená na tuto skutečnost v rozporu s
ust. § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. nijak nereagovala. Odvolací soud dále v
odůvodnění uvedl, že „ze závěrů ústavního znaleckého posudku vyplývá, že
obviněný neměl žádné problémy poškozenou vidět“. Znalecký posudek však řešil
pouze zakrytí chodkyně sloupkem, nijak neřešil obecnou viditelnost panující v
době nehody a další rušivé vlivy působící na obviněného v době těsně před
střetem. Odvolací soud tedy v rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu
při hodnocení míry zavinění nijak nehodnotil viditelnost, ani otázku
objektivních a subjektivních možností a schopností obviněného za daných
podmínek střetu zabránit. K tomu, že obviněný nereagoval na chodkyni, došlo
jeho prostou chybou, nikoliv v důsledku úmyslného porušení pravidel silničního
provozu, ale proto, že v důsledku několika faktorů, na které před střetem musel
reagovat (déšť, tma, oslňující protijedoucí vozidla, pohyb v koloně), chodkyni
přehlédl.
Pro úplnost dodává, že za zcela nepřiléhavý považuje názor soudu prvního
stupně, že je zapotřebí konstatovat, že se jednalo o osobu vysokého věku, a že
je zde rovněž zákonná povinnost řidiče jako účastníka silničního provozu i s
tímto počítat a je to uvedeno v § 5 odst. 1 písm. d), že je řidič povinen dbát
zvýšené opatrnosti, zejména vůči osobám s omezenou schopností pohybu a
orientace, osobám těžce zdravotně postiženým, a v tomto případě lze říci, že
osoba tohoto věku již takovou osobou je. Poškozená sice byla osoba staršího
věku, ale nejednalo se o osobu zdravotně postiženou, z kamerového záznamu
nevyplývá, že by poškozená měla problémy s pohybem či orientací; právě naopak,
poškozená se pohybovala poměrně rychlou chůzí, nepotácela se, nelze tedy
dovodit, že by poškozená byla osobou s omezenou schopností pohybu či orientace,
navíc i její dcera o ní prohlásila, že se jednalo o osobu „čipernou“.
Městský soud v Praze, který odvolání projednával, neodstranil uvedené nesprávné
právní posouzení soudem prvního stupně, ačkoliv tak měl a mohl učinit. Vzhledem
k výše uvedeným skutečnostem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací v souladu s ust. § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroku rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně,
konstatoval uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů, dovolání vyhověl a
v souladu s ust § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak tímto dovoláním napadené
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 To 243/2018 (ve
výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen toliko ve výroku o
náhradě škody), tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 2. 2. 2018, sp. zn. 8 T 100/2016 (ve výroku o vině a trestu). Dále
navrhuje, aby dovolací soud podle ust. § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve
věci rozsudkem tak, že obviněného uzná vinným přečinem usmrcení z nedbalosti
podle ust. § 143 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň rozhodne o trestu, nebo podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikáže Obvodnímu soudu pro Prahu 2 či Městskému soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že ve
vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. platí, že pokud
bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že rozsudek soudu prvního stupně je
nezákonný pouze ve výroku o náhradě škody. Proto tento oddělitelný výrok
částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., tak již nemůže
být učiněn výrok o tom, že se odvolání zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří
zásadně jediný celek.
V případě zbylých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve
vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uzavřel, že jde o
opakované argumenty, když soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a
dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné a již tento
fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Z judikatury dovolacího soudu
totiž vyplývá, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v
řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy
obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné
(srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo
115/2012). Na str. 2–4 usnesení městského soudu je náležitě vysvětleno, že jsou
neopodstatněné výhrady obviněného týkající se naplnění skutkové podstaty
přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a je zde
řešena otázka možného spoluzavinění poškozené, se závěrem, že spoluzavinění zde
dáno nebylo. Pokud obviněný dovozuje spoluzavinění poškozené z její možnosti
odvrátit střet, pak se jedná o bezpředmětnou výhradu, protože možnost odvrátit
střet nemá v zásadě žádný vliv na spoluzavinění poškozeného. Poškozený může
hypoteticky zabránit střetu v podstatě vždy, aniž by to implikovalo jeho
spoluzavinění. Mezi možností poškozené osoby zabránit střetu a případným
spoluzaviněním poškozené tedy neexistuje bezprostřední vztah. Z hlediska
spoluzavinění poškozené nemá v řešené kauze význam ani obviněným zdůrazněná
zásada omezené důvěry v dopravě. Ani zde totiž nelze shledat bezprostřední
vztah ke spoluzavinění poškozené. Zde by poškozená musela porušit některou ze
svých povinností, zejména § 54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, tedy že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce
nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Poškozená tuto svou
povinnost neporušila a na přechod pro chodce bezprostředně před obviněného
nevstoupila a neporušila ani další povinnost významnou z hlediska způsobení
předmětné nehody, naopak si počínala přiměřeně opatrně dané dopravní situaci,
nelze hovořit o tom, že by nehodu spoluzavinila.
Došlo ze strany obviněného ke spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §
143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit ani
existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními, navrhuje tak dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř., dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a vyslovil souhlas s
takovým postupem i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným K. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v
případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se
jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí
a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném
rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu
některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např.
neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně
podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v
rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice
byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok
napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost
stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní
kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně
příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta
vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád
II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174 a
3175). K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přitom
nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např.
pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu
nelze namítnout ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř.,
lze ji však napravit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení
určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný K. F. zaměřuje nejprve své dovolací námitky do procesní otázky a z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a to údajně
neúplného výroku, když podle něj v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok, že
bylo zamítnuto jeho odvolaní do výroku o vině a trestu, když byl modifikován
toliko výrok o náhradě škody. V trestní procesní nauce i praxi však platí, že
odvolací prostředek tvoří jeden celek, a v případě, že je, byť zčásti odvolání
obviněného napadený rozsudek rušen, není možno se domáhat toho, aby bylo
rozhodnuto podle § 256 tr. ř., že se zbytek odvolání zamítá. Vadou není ani
absence redundantní formulace „Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.“, jež
je užíván ve vztahu k adresátům rozhodnutí pro snadnější porozumění, spíše z
důvodů odstranění možných pochybností, jež však nemá oporu v zákoně, a je pouze
zažitou praxí. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, v
tomto případě považoval-li za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že
zruší jen tento oddělitelný výrok, aniž by dalším výrokem zároveň rozhodoval o
tom, že ostatní výroky z rozsudku soudu prvního stupně, v daném případě výrok o
vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se snad dokonce v tomto rozsahu
odvolání zamítá. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže
odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Současně je tak zjevné, že nemohlo dojít
k naplnění jak dovolacího důvodu podle § § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tak
ani podle § 265b oddst. 1 písm. l) tr. ř., jehož imanentní součástí je právě
rozhodnutí podle § 256 tr. ř., které ze shora uvedených důvodů učiněno nebylo.
Druhá, obsáhlejší část námitek směřuje ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho
jednání jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku.
Odhlédne-li se od faktu, že jde z větší části o opakování předchozích námitek,
tak je možno jako teoreticky podřaditelnou argumentaci vztáhnout úvahy o
spoluzavinění poškozené, kde se dovozuje, že mohla předejít události tím, že by
vyčkala v druhém pruhu, případně vůbec do vozovky nevstoupila. Chodkyně podle
obviněného významnou měrou přispěla ke střetu a střet spoluzavinila, a to s
ohledem na okolnosti dokonce zásadní měrou, zjevně si tak byla vědoma toho, že
v pravém jízdním pruhu jede kolona vozidel, je tma, prší, panuje hustý provoz,
a pro řidiče je tak viditelnost chodců podstatně snížena. Vozidlo řízené
obviněným před přechodem nebrzdilo a poškozená měla dbát zvýšené opatrnosti a
před vstupem do pravého jízdního pruhu se přesvědčit, zda je další pokračování
v přecházení bezpečné. V tomto směru však obviněný odvíjí své úvahy od
vytváření vlastní verze skutkového děje, pro sebe příznivější, jednoznačně se
jedná o polemiku se skutkovým zjištěním. V dané věci bylo dovoláním napadeným
rozhodnutím uzavřeno, že podle revizního znaleckého posudku „obviněný jel za
modrou dodávkou, kdy mezi modrou dodávkou řízenou neznámou osobou a vozidlem
jím řízeným je větší mezera než byla například mezera mezi vozidly obžalovaného
a za ním jedoucím žlutým vozidlem. … poškozená stojí na okraji chodníku, čeká
až přejede modrá dodávka, která mimochodem rovněž neumožnila poškozené bezpečný
přechod a vzhledem k mezeře mezi modrou dodávkou a vozidlem řízeným obžalovaným
vstupuje poškozená do vozovky, přejde celý levý souběžný jízdní pruh a v pravém
pruhu dochází k nárazu vozidla řízeného obžalovaným do poškozené, přičemž
obžalovaný žádným způsobem na přítomnost poškozené ani na chodníku, ani během
její chůze v pravém pruhu nereaguje“. Dále se citují vzdálenosti s tím, že se
chodkyně zastavila před přechodem 6,02 sekundy před střetem, kdy obviněný při
jízdě v koloně mírně brzdil a pohyboval se rychlostí 25 km/hod., a v době, kdy
se poškozená zastavila před střetem, se jeho vozidlo nacházelo ještě 37 metrů
před místem střetu. Poté podle přesvědčení odvolacího soudu obviněný naprosto
nelogicky, přestal brzdit 4,41 sekundy před střetem a na chodkyni na levém
okraji přechodu nereagoval, a to ani po rozejití chodkyně v čase 3,14 sekundy
před samotným střetem. Neplatí tak tvrzení, že by nebrzdil.
Úvahy o tom, že se nižší soudy nezabývaly principem omezené důvěry v dopravě,
který bezpochyby platí i pro chodce, tedy zásadou, že se „účastník provozu na
pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu
budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních
okolností nebude vyplývat opak“, jsou tak zcela míjející se se zjištěným
skutkovým stavem, když poškozená chodkyně žádné ustanovení neporušila, neboť
nevstoupila bezprostředně před vozidlo. Veškeré úvahy o jejich možnostech
zabránit vzniku nehody jsou mimo rámec právního posouzení, kdy státní zástupce
ve svém vyjádření správně zdůraznil, že zde neexistuje bezprostřední vztah mezi
možností poškozené osoby zabránit střetu a případným (neexistujícím)
spoluzaviněním poškozené.
Jak bylo v řízení prokázáno, poškozená přecházela po přechodu pro chodce, kdy
se před vstupem do vozovky zastavila a předpokládala, že jí bude umožněno
přejít vozovku ze strany vozidla pohybující se malou rychlostí, vzdáleného 19
metrů od místa střetu nacházejícího se na přechodu. Nešlo tak o žádné
spoluzavinění, jež by mělo mít případný vliv na mírnější právní kvalifikaci
přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak bylo
správně nižšími osudy uzavřeno, že to byl obviněný, kdo porušil důležitou
povinnost uloženou mu podle zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních
komunikacích, a to v ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2
písm. f), tedy povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním
neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, přizpůsobit jízdu
technickým vlastnostem vozidla i povětrnostním podmínkám, řídit se pravidly
provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, věnovat se plně
řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a
naposledy tím, že nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází přechodem
pro chodce a v případě potřeby povinnost zastavit vozidlo před přechodem.
Je možno připustit, že jsou poněkud nadbytečné úvahy soudu prvního stupně o
porušení povinnosti uvedené v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., tedy
že je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti, zejména vůči osobám s omezenou
schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým, s ohledem na
věk poškozené, které jsou však uvedeny toliko v odůvodnění rozhodnutí, zatímco
ve výroku rozsudku jsou citována toliko shora uvedená ustanovení.
K problematice údajných nesrovnalostí v revizním znaleckém posudku – v
návaznosti na citované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn.
I. ÚS 3765/17, tedy údajných ideálních podmínek v době vyšetřovacího pokusu
platí, že šlo zejména o řešení otázky obviněným tvrzené oblasti zakrytého
výhledu z důvodu levého předního sloupku vozidla, byť v kombinaci i s vlivy od
světel protijedoucích vozidel, ve vztahu s tmou, mokrou vozovkou a deštěm, to
vše ve smyslu schopnosti obviněného registrovat pohyb poškozené. Je možno
uzavřít, že šlo o rovný úsek, navíc osvětlený lampami veřejného osvětlení,
oddělený od protisměru s jedoucími vozidly ještě pásem s tramvajovými kolejemi,
jež tyto údajné vlivy zcela minimalizoval. Nadto i tuto otázku bylo revizním
znaleckým posudkem odpovězeno v bodě 11 revizního znaleckého posudku se
závěrem, že k tomuto nejspíše ze shora uvedených důvodů nedošlo, jak uvedl i
prof. Bradáč v rámci svého výslechu dne 26. 1. 2018 č. l. 485, s tím, že obecně
nelze vliv určit, ale jeho vliv by byl významný při bližším míjení s
protijedoucím vozidlem. Jedná se tak o řešení skutkové otázky, kdy skutkové
závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a odlišnou situaci od
případu řešeném v citovaném nálezu Ústavního soudu, kde byl návrh na
vypracování revizního znaleckého posudku zamítnut, a kde stěžejní otázkou bylo
řešení pohybu poškozené a možnosti jejího pozorování, vlivu gestikulace manžela
poškozené, což v daném případě je odlišné, neboť pro pohyb poškozené bylo
vycházeno z objektivního kamerového záznamu s přesnými údaji o pohybu vozidla i
poškozené.
Je tak možno uzavřít, že dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné a z
těchto důvodu bylo dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal