3 Tdo 1609/2011-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. prosince 2011 v neveřejném
zasedání o dovolání podaném obviněným J. Ch., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 8 To 342/2011, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 73/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 29 T 73/2011,
byl obviněný J. Ch. uznán vinným v bodě I/ výroku o vině zvlášť závažným
zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009
Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě,
že „dne 6. 4. 2011 kolem 9.00 hod. v P., na ulici P. před domem předešel
poškozenou A. O., postavil se jí do cesty, čímž jí zamezil v chůzi, sevřel
silou pravou ruku poškozené tak, že uvolnila sevření prstů, a vzal jí kabelku i
s mobilním telefonem zn. Nokia 1600, kosmetikou, peněženkou a doklady a
následně odešel z místa pryč a tímto jí způsobil pohmoždění pravé ruky, a v
bodě II/ výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1
tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že „dne 17. 4. 2011 kolem 18.00 hod. v P.,
H., kam přišel za synem A. O., M. O., tomuto vulgárně nadával a v přítomnosti
jeho manželky H. O., mu opakovaně sdělil, že má známosti, byl ve vězení, nechá
ho zastřelit a odnese to i jeho matka, což v H. O. vzbudilo obavu o život a
zdraví rodiny a zejména pak A. O., které tuto skutečnost ihned sdělila, a
zároveň vše v úmyslu ochránit rodinu sdělila Policii ČR, přičemž v A. O. tyto
vyhrůžky vyvolaly strach o vlastní život i život rodiny“. Za tuto trestnou
činnost byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice dozorem. Poškozenou A. O. soud odkázal s nárokem na náhradu škody
výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 8 To 342/2011, jímž
toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 7. 9. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným
dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na tom,
že poškozené A. O. žádnou kabelku z ruky nevytrhl a že nikomu ani nevyhrožoval
tím, že by někoho nechal zastřelit apod. Kabelku si poškozená ve skutečnosti
nechala u něj v bytě, kde předtím přespávala. Pokud by na ni zaútočil tak, jak
je popsáno v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, musel by jí způsobit
mnohem závažnější poranění, než jaké bylo u poškozené objektivně zjištěno.
Takové zranění mohlo být stejně dobře způsobeno pádem či jiným mechanismem.
Pokud jde o skutek ad II/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel
zdůraznil, že žádnou střelnou zbraň nevlastní. Vyjádřil domněnku, že by ji
mohla naopak vlastnit právě A. O. jako pracovnice Policie ČR. Připustil, že byl
v bydlišti svědka M. O., ale jen z toho důvodu, aby si vyzvedl písemnosti,
které měl původně u poškozené A. O. Jednání mezi nimi bylo hlučné a plné emocí,
ale rozhodně nikomu nevyhrožoval, tím méně usmrcením. Ostatně takové jeho
počínání by bylo nelogické vůči muži, který je o dvacet let mladší než on a
fyzicky zdatnější.
V obou výše uvedených případech je významné to, že svědci, kteří ho měli
usvědčit svými výpověďmi, jsou v příbuzenském poměru. To podle dovolatele
výrazně snižuje věrohodnost jejich výpovědí, kterou soudy obou stupňů nijak
blíže nezkoumaly, ačkoliv tak mohly učinit např. doplněním dokazování vyžádáním
posudků příslušných znalců. Pokud takto nepostupovaly, je zřejmé, že za podklad
svých rozhodnutí vzaly neobjektivní důkazy, které navíc nesprávně hodnotily. To
ve svém konečném důsledku vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení obou skutků.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že správně měl být obžaloby v plném rozsahu
zproštěn.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 8 to 342/2011, zrušil a podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout tak, že se
obžalovaný J. Ch. podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje, nebo aby
takto rozhodl sám podle § 265m odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o podání, které obviněný označil jako „dodatek k dovolání“, nemohl
Nejvyšší soud k jeho obsahu přihlížet, neboť nebylo učiněno prostřednictvím
obhájce. Pro doplnění již podaného dovolání obviněného platí totéž co pro
dovolání samotné, tj. že obviněný je může podat pouze prostřednictvím obhájce.
Podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání (ani jeho
doplnění) nepovažuje, byť bylo takto označeno (viz § 265d odst. 2 věta první a
druhá tr. ř.).
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci,
jemuž byl doručen dne 24. 10. 2011. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 22.
11. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila,
že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat
nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci
rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je
třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního
zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný J. Ch. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) - vyjma již výše zmíněného „doplnění“ ze dne 21. 12. 2011 - a
současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §
265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného
proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na
který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska
splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod
nenamítl žádný relevantní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy zjištěné
podobě a právními kvalifikacemi aplikovanými na jednotlivé skutky ani to, že
soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých
hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil
primárně na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu,
nedopustil. Soudům obou stupňů zároveň vytknul, že závěr o jeho vině zvlášť
závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku založily na
dokazování v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů
provedených, zejména na nevěrohodných a podle něj účelově zkreslených
výpovědích svědků A., H. a M. O. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v
dovolatelův neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo, neboť namítl
v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vycházely jednak z
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jednak vyhodnotily provedené
důkazy k jeho tíži, ačkoliv takové hodnocení nebylo namístě. V důsledku toho
pak bylo vycházeno z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal
skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní
skutkové verze, podle níž poškozená sama zapomněla kabelku u něj v bytě a s
jejím synem měl emotivní slovní výměnu názorů, v jejímž rámci však ničí
fyzickou likvidací nevyhrožoval, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím
použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval
nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného
dokazování podle jeho názoru nedovolovaly, aby mohl být jejich spácháním uznán
vinným.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy
zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na
procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše
uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního
soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý
proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy
je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
relevantních důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný
obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo
skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného
dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů
nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr.
ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za
prokázané (viz zejména str. 3, 4 rozsudku). Zabýval se rovněž obviněným
(dovolatelem) namítanou nevěrohodností výpovědí poškozené A. O. a svědků M. a
H. O. a logickým způsobem vysvětlil, proč neshledal žádnou okolnost, která by
jejich věrohodnost snižovala. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst.
1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým
zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem
pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s
ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Také on se zabýval otázkou
věrohodnosti výpovědí ve věci slyšených svědků a vyložil, proč samotná
skutečnost, že se jedná o příbuzné, tyto výpovědi nikterak neznehodnocuje (viz
str. 3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy
nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně,
anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K otázce rozsahu provedeného dokazování, resp. námitce obviněného stran
neprovedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění „důvěryhodnosti“ svědků,
Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum v obecné rovině zmínit,
že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla
jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje,
které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným
dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených
důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování
důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového
stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho
výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními
prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového
stavu významná. Za klíčový je přitom třeba považovat požadavek náležitého
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134
odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp.
zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což rozhodnutí soudů obou stupňů v daném případě,
jak bylo rozvedeno výše, splňují. Kromě toho obviněný v hlavním líčení, písemně
zdůvodněném odvolání ani v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu
konkrétně výše uvedený důkazní návrh nevznesl. Za daných okolností tak nelze
soudům vytýkat, že by se s ním řádně nevypořádaly či jej dokonce opomenuly a v
tomto směru by si počínaly v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného na
spravedlivý proces.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné
ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně
např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/0
a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci
obviněného J. Ch. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k
tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr.
ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler