U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání,
které podal obviněný Ing. M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
7. 3. 2016, sp. zn. 6 To 469/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 94/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. M. M.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T 94/2011,
byl obviněný Ing. M. M. uznán vinným jednak přečinem pomluvy podle § 184 odst.
1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak
přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr.
zákoníku, jichž se dopustil na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 1)
výroku o vině, a dále přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil na podkladě skutkového stavu
popsaného pod bodem 2) výroku o vině.
Za skutky popsané pod body 1) a 2) výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §
184 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1
tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 3 (tří) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T
94/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn.
6 To 469/2012, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1
písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §
259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. M.
M. vinným v bodě 1) přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku a
přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr.
zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v
tom, že „v době od měsíce října roku 2009 do 3. 11. 2010 v B. a na jiných
místech se záměrem přivodit potíže bývalé přítelkyni MUDr. L. V. rozšiřoval o
ní, nepravdivé údaje o jejím údajně vážném zdravotním stavu s tím, že má nádor
na mozku, že se zbláznila, že brzy zemře, a tyto informace, o kterých věděl, že
nejsou pravdivé, poskytoval nejen pacientům poškozené, ale zveřejňoval je
opakovaně při různých jednáních u přestupkové komise MěÚ v Bruntále, OSPOD MěÚ
v Bruntále, tyto informace se následně rozšířily mezi další veřejnost, takže si
je chodili ověřovat i kolegové matky poškozené ve škole, pacienti se dotazovali
samotné poškozené v ordinaci, zda-li se mají přehlásit k jinému lékaři, o
blízké smrti poškozené hovořil i před nezletilou dcerou, která po návratu od
otce matky se opakovaně dotazovala zda zemře a současně v období od 1. 1. 2010
do 3. 11. 2010 ve snaze dosáhnout toho, aby se k němu vrátila, a následně co
tak neučinila se záměrem přivodit jí potíže v osobním životě, přes výslovný
slovní i písemný nesouhlas bývalou přítelkyni MUDr. L. V. nejméně s četností 3x
týdně sledoval kam odchází, při cestách do zaměstnání, při schůzkách s přáteli
i dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, zvonil v noci na zvonek jejího bytu a
dožadoval se vstupu, snažil se bránit v nastoupení do vozidla, neustále ji
natáčel na mobilní telefon, případně kameru, a to při různých příležitostech, v
domě ji čekal v mezipatře, pohyboval se v její blízkosti, k čemuž se ze strachu
bránila slzným sprejem, neustále mluvil o smrti dcery i rodičů poškozené,
vyvíjel na ní psychický nátlak tím, že ji dostane do kriminálu a že už nikdy
neuvidí jejich dvouletou dceru „X. Y.“*), ptal se jestli už zemřela její matka,
jestli už viděla odjíždět její rakev, vyhrožoval smrtí jí i smrtí rodičů,
vyhrožoval, že s dcerou odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy,
že nezletilá potřebuje studený odchov, když od něj odešla a trpět bude
nezletilá „X. Y.“*), poškozená v obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých
byla nucena odcestovat z B. a od června až září 2010 bydlela na chalupě rodičů
v J.“.
Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou)
let a 6 (šesti) měsíců.
Dále odvolací soud v bodě 2) za podmínek § 222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání
obviněného pro tam blíže popsaný skutek postoupil Městskému úřadu v Bruntále,
neboť shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být
jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn.
6 To 469/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l.
626-633), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., s tím, že napadené usnesení spočívalo na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání nesměřovalo
proti výroku pod bodem 2), tedy proti postoupení věci k projednání coby
přestupku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) projednal dovolání obviněného
v rámci neveřejného zasedání dne 16. 10. 2013, kdy dovolání obviněného odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal námitky obviněného
neopodstatněnými.
Obviněný následně podal proti předmětnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, ústavní stížnost, v rámci níž namítl, že
rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména
pak článek 8 odst. 2, článek 36 odst. 1 a 2, článek 39, článek 40 odst. 3, 6
zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), a
články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“).
Na podkladě ústavní stížnosti obviněného bylo nálezem Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 792/2013, stejně jako rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 6 To 469/2012, s tím, že předmětnými
rozhodnutími došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele zaručených článkem 36
odst. 1 Listiny a článkem 40 odst. 6 Listiny.
V rámci nového projednání Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4.
2015, sp. zn. 6 To 469/2012, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného Ing. M.
M. zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém
rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že se
obviněný Ing. M. M. pod bodem I.1) nově uznává vinným přečinem pomluvy podle §
184 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro jednání kterého se podle skutkových zjištění
dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v době od měsíce října roku 2009 do
3. 11. 2010 v B. a na jiných místech, se záměrem přivodit potíže bývalé
přítelkyni MUDr. L. V. rozšiřoval o ní nepravdivé údaje o jejím údajně vážném
zdravotním stavu s tím, že má nádor na mozku, že se zbláznila, že brzy zemře a
tyto informace, o kterých věděl, že nejsou pravdivé, poskytoval nejen pacientům
poškozené, ale zveřejňoval je opakovaně při různých jednáních u přestupkové
komise MěÚ v Bruntále, OSPOD MěÚ v Bruntále, tyto informace se následně
rozšířily mezi další veřejnost, takže si je chodili ověřovat i kolegové matky
poškozené ve škole, pacienti se dotazovali samotné poškozené v ordinaci, zda-li
se mají přehlásit k jinému lékaři, o blízké smrti poškozené hovořil i před
nezletilou dcerou, která po návratu od otce matky se opakovaně dotazovala zda
zemře“; pod bodem I.2) přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. b), c), d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil
jednáním spočívajícím v tom, že „v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, vyjma
doby 14-ti dnů na přelomu měsíce května a června 2010, kdy v zájmu nezletilé
dcery „X. Y.“*) trávili čas společně, obžalovaný ve snaze dosáhnout toho, aby
se k němu vrátila, a následně co tak neučinila, se záměrem přivodit jí potíže v
osobním životě, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas bývalé přítelkyně
MUDr. L. V. jí s různou četností telefonoval na mobil, někdy nejméně 10x denně
několik dnů za sebou, současně jí zasílal SMS zprávy, opakovaně v různých
intervalech jí sledoval příkladmo cestou do práce, při schůzkách s přáteli i
dalšími lidmi, k lékařskému vyšetření, v domě ji čekal v mezipatře, vyhledával
ji, a pohyboval se v její blízkosti, snažil se zabránit jí v nastoupení do
vozidla, opakovaně v nočních hodinách zvonil na zvonek jejího bytu, i přes její
výslovný nesouhlas ji soustavně natáčel na mobilní telefon, případně kameru,
diktafon, verbálně na ní vyvíjel psychický nátlak řečmi o smrti dcery i rodičů
poškozené, ptal se, jestli už zemřela její matka, jestli už viděla odjíždět
její rakev, vyhrožoval jí smrtí, že ji dostane do kriminálu, že ji zničí, a že
již nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru „X. Y.“*), vyhrožoval, že s dcerou
odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy, poškozená v obavách o
život a zdraví svůj a svých blízkých odcestovala z B. a v letních měsících roku
2010 bydlela s dcerou „X. Y.“*) po dobu nejméně dvou měsíců na chalupě svých
rodičů v J.“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanoveními § 81
odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
Dále bylo v bodě II. rozsudku za podmínek § 222 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání
obviněného pro tam blíže popsaný skutek postoupeno Městskému úřadu v Bruntále,
neboť bylo shledáno, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl
být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn.
6 To 469/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l.
1021-1028), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., s tím, že napadené usnesení spočívalo na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) projednal dovolání obviněného
v rámci neveřejného zasedání, a rozhodl usnesením ze dne 14. 10. 2015, sp. zn.
3 Tdo 1138/2015, a to tak, že podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil
dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp.
zn. 6 To 469/2012, a to ve výroku pod bodem I. 2), jímž byl obviněný uznán
vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c),
d) tr. zákoníku, a dále v celém výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 věta
druhá tr. ř. byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud shledal, že
požadavkům vymezenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV.
ÚS 520/14, odvolací soud zcela nedostál, kdy se zejména jednalo o doplnění
přesnější časové specifikace skutku pod bodem I. 2) výroku o vině stran přečinu
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku.
Obviněný následně podal proti předmětnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
2. 4. 2015, sp. zn. 6 To 469/2012, ústavní stížnost, v rámci níž namítl, že
základem zásahu do jeho ústavně garantovaných práv bylo účelové rozdělení
skutku, který byl předmětem řízení, na dvě části. Dále zpochybnil provedené
důkazní řízení s tím, že jeho obsáhlé důkazní návrhy byly zamítnuty bez řádného
odůvodnění, a byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a na to
navazující zásada ultima ratio.
Ústavní soud o podané ústavní stížnosti rozhodl usnesením ze dne 21. 4. 2016,
sp. zn. I. ÚS 250/16, a to tak, že ústavní stížnost obviněného odmítl jako
zjevně neopodstatněnou.
V rámci nového projednání věci odvolacím soudem rozhodl Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 6 To 469/2012, a to tak, že z podnětu
odvolání obviněného Ing. M. M. podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil
napadený rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 4 T
94/2011, ve výroku o vině v bodě I.2) a v celém výroku o trestu, a za podmínek
§ 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že v bodě I.2) uznal
obviněného vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. b), c), d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v
tom, že „v období od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 v B., J. a jinde vyjma doby 14
dnů na přelomu měsíce května a června 2010, kdy v zájmu nezl. dcery „X. Y.“*)
trávili čas společně, obžalovaný ve snaze dosáhnout toho, aby se k němu
poškozená vrátila a následně, co tak neučinila, se záměrem přivodit jí potíže v
osobním životě, přes výslovný slovní i písemný nesouhlas z dubna r. 2010 bývalé
přítelkyně MUDr. L. V. v různých nepravidelných časových intervalech vědomě,
dlouhodobě, tvrdošíjně, někdy každý den, jindy 1x až vícekrát týdně vyhledával
její blízkost tak, že projížděl vozidlem velmi pomalu v místě jejího bydliště,
objížděl dům svědkyně, při zastavení natáčel si okno bytu na mobil nebo kameru,
procházel po okolí jejího bydliště, jeho jednání se stupňovalo, ať šla s dcerou
kamkoliv, vždy se někde objevil, opakovaně ji sledoval cestou do práce, cestou
k lékařskému vyšetření, v jejím bydlišti v domě přes výzvu nevrátil klíče od
domu, v mezipatře na ni čekal, opakovaně v nočních i ranních hodinách zvonil na
zvonek jejího bytu, sledoval ji a pohyboval se v její blízkosti, když hodlala
nastupovat do svého vozidla, v tomto se jí snažil zabránit, blokoval svým autem
odjezd jejího vozidla, přes její důrazný a výslovný nesouhlas soustavně ji
natáčel na mobilní telefon, kameru, diktafon, v červnu r. 2010 v prostorách
bazénu v B. poškozenou napadal, žádal, ať se všeho zřekne, že to bude dobré pro
rodinu, nebo ať se vrátí, verbálně na ni vyvíjel psychický nátlak řečmi o smrti
dcery i rodičů, ptal se, jestli už zemřela její matka, jestli už viděla
odjíždět její rakev, vyhrožoval jí smrtí, že ji dostane do kriminálu, že ji
zničí a již nikdy neuvidí jejich dvouletou dceru „X. Y.“*), vyhrožoval, že s
dcerou odjede a poškozené bude ze světa posílat jen pohledy, na to poškozená v
obavách o život a zdraví svůj a svých blízkých v letních měsících r. 2010
vedena snahou zamezit svému pronásledování bydlela s dcerou „X. Y.“*) po dobu
nejméně dvou měsíců na chalupě svých rodičů v J., přesto i tam nejméně 4x kolem
chaty projel a vyhledával její osobu i přes její nesouhlas, v měsíci srpnu 2010
vstoupil a setrval na soukromém pozemku chaty, volal urážlivé, hanlivé věci s
tím, že si to s nimi ještě vyřídí, a po celé období od 1. 1. 2010 do 3. 11.
2010 z jeho strany probíhaly neustálé silně obtěžující telefonáty, SMS, jejichž
cílem bylo vyvolání strachu, někdy 10x až 20x denně, několik dnů vkuse, někdy
1x týdně, někdy týden nebo 14 dnů nevolal, kdy takovéto dlouhodobě trvající
jednání poškozená vnímala a pociťovala jako silně omezující v obvyklém způsobu
života, vyvolávalo v ní strach o život svůj a osob blízkých“.
Za to byl obviněný při nezměněném výroku o vině pod bodem I.1) podle § 184
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s
ustanoveními § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 1131), v rámci
něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným, a podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.,
neboť v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný namítl, že odvolací soud nerespektoval názor Ústavního soudu, kterým
byl vázán. V dokazování opět nehodnotil důkazy tak, jak měl, tedy v jeho
prospěch. Na úrovni skutkových zjištění nedošlo k žádným podstatným změnám,
vady vytýkané Ústavním soudem nebyly odstraněny. V rámci nového projednání věci
soud doplnil dokazování toliko o výslech poškozené a jejích rodičů, tedy osoby
s nepřátelským postojem vůči jeho osobě. Nesprávně jednání obviněného časově
zařadil, skutkově nebyly identifikovány jednotlivé incidenty. Obviněný namítá
porušení ústavně garantované dvojinstančnosti řízení. Pokud podle Ústavního
soudu doposud skutková zjištění o konkrétně časově i věcně identifikovaných
jednotlivých útocích zcela chyběla, nemohou být poprvé opatřena až v řízení
odvolacím.
Dále namítá, že stíhaný skutek nenaplňuje objektivní stránku skutkové podstaty
znaky přečinu, pro který byl uznán vinným. Absentuje znak dlouhodobosti
pronásledování, resp. tento nebyl v řízení prokázán. Skutková věta je i nadále
vybudována převážně na zcela povšechných a neurčitých vyjádřeních. Dovolatel má
tedy za to, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními, která z nich soud vyvodil. Zároveň nebyl naplněn znak spočívající v
tom, že jednání pachatele je způsobilé vyvolat u poškozené reálnou obavu o
život či zdraví. Kontakty, které obviněný s poškozenou měl, vyplývaly z jeho
snahy řešit s poškozenou majetkové otázky a dále otázky jeho styku s nezletilou
dcerou. Soudy obou stupňů naprosto podcenily otázku důvodů kontaktů z jeho
strany a motivace jeho jednání. Dovolatel dále namítá, že jednání, ke kterému
došlo před 1. 1. 2010, nemohlo být trestné podle § 354 tr. zákoníku, neboť ten
ještě nebyl účinný. Změnu časového vymezení skutku, v té části, v níž má
představovat tzv. stalking, na dobu od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010 je řešení
čistě formální, nepromítající se však do oblasti dokazování a skutkových
zjištění.
V této souvislosti namítl, že ve věci byla zcela zásadním způsobem opomenuta
velká část jím navrhovaných důkazů, které byly řádně označeny a přiměřeně
odůvodněny. Zůstalo zcela nezohledněno rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále ze
dne 28. 6. 2012, jimiž byli poškozená a její otec uznáni vinnými ze spáchání
přestupku vůči jeho osobě, stejně jako provinění současného partnera poškozené
Bc. M. K., který jej fyzicky napadl a použil proti němu slzotvorný sprej, a
nepravomocné odsouzení otce poškozené za přestupek, kterého se vůči jeho osobě
dopustil. Dále se jednalo o důkazy směřující k prokázání existujících
nevypořádaných majetkových vztahů mezi ním a poškozenou, a zejména pak vztahů
ke společné nezletilé dceři „X. Y.“*), stejně jako řada již ve spise založených
důkazů. Soud se však k žádnému z nich konkrétně nevyjádřil, resp. řádně
neodůvodnil, z jakých důvodů k jejich provedení nepřikročil.
Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. obviněný
namítl, že výrok o trestu je v napadeném rozsudku formulován natolik zmatečně,
že z něj nelze dovodit, za které skutky je ukládán, resp. procesně ke kterým
výrokům o vině se váže. Rozsudek soudu prvního stupně zjevně nebylo zrušit,
protože daný rozsudek byl již pravomocně zrušen předchozím rozsudkem odvolacího
soudu (který v této části zůstal v dovolacím řízení nedotčen). Navíc uváděný
rušený výrok se v rozsudku soudu prvního stupně nenachází, neboť jde o nové
číslování zavedené až v odvolacím řízení. Dále odvolací soud mylně vychází z
toho, že skutek odpovídající trestnému činu pomluvy je pravomocně vymezen v
rozsudku soudu prvního stupně (srov. „v tomto rozsudku zůstal napadený rozsudek
nezměněn“), což ovšem neodpovídá skutečnosti, neboť rozsudek soudu prvního
stupně je celý pravomocně zrušen, skutky jsou v něm navíc formulovány i
číslovány jinak. Je-li pak v rozsudku naprosto nejasná vazba mezi výroky o vině
a trestu, znak „trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byl uznán vinným“, je nevyhodnotitelný a každý trest se tak nutně ocitá mimo
zákonnou výměru. Ve smyslu myslitelných nezbytných úprav výroků by se pak
současně jednalo o výrok neúplný či chybějící.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2016, č. j. 6 To 469/2012-1104, a řízení
jemu předcházející včetně rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 6.
2012, č. j. 4 T 94/2011-488, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a aby
Okresnímu soudu v Bruntále podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dne 5. 12. 2016 pak Nejvyšší soud obdržel podání obviněného označené jako
„doplnění dovolání“, v rámci něhož obviněný namítl, že ve věci nebyl dán
souhlas poškozené s trestním stíháním jeho osoby ve smyslu ustanovení § 163 tr.
ř., což vyplynulo až z dodatečného ověření. Současně přiložil potvrzení
místopředsedy příslušného okresního soudu v uvedeném směru.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5.
9. 2016, sp. zn. 1 NZO 915/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že
krajský soud ve svém rozhodnutí podrobněji specifikoval skutkovou větu, a to v
souladu s požadavkem vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu, potažmo
Ústavního soudu. Skutek, jak je ve výroku napadeného rozsudku popsán, je zcela
jistě možno kvalifikovat jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354
odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Stejně tak popis skutku ve výroku
napadeného rozsudku obsahuje popis skutkových okolností (pokud jde o četnost
pronásledování poškozené), z nichž vyplývá naplnění zákonného znaku
dlouhodobosti pronásledování. Naplněn byl i znak spočívající v tom, že jednání
pachatele je způsobilé vyvolat u poškozené reálnou obavu o život či zdraví.
Jestliže se poškozená bránila obviněnému slzným sprejem, byla nucena poslouchat
ústní projevy obviněného o smrti dcery poškozené a jejích rodičů, pohrůžky
smrtí apod., pak jistě lze uzavřít, že šlo o jednání, které bylo objektivně
způsobilé u poškozené vyvolat ten druh obav, který je relevantní z hlediska
naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 354 tr. zákoníku. Z hlediska
naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 354 tr. zákoníku pak není
rozhodné, zda obviněný měl (nebo naopak neměl) legitimní důvod kontaktovat
poškozenou – rozhodující je to, jakou konkrétní formou obviněný vůči poškozené
vystupoval, resp. zda způsob a forma jeho jednání s poškozenou mohla u
poškozené vyvolat důvodnou obavu o život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob
jí blízkých. Trestný je tedy i takový kontakt obviněného s poškozenou, ke
kterému sice obviněný obecně měl legitimní důvod, který se však uskutečnil
takovou formou, která je popsána v ustanovení § 354 tr. zákoníku a která
vyústila v důvodnou obavu poškozené o život nebo zdraví nebo o život a zdraví
osob jí blízkých.
K dalším námitkám obviněného státní zástupkyně uvedla, že ta část jednání
obviněného, ke které mělo dojít v době před 1. 1. 2010, není v popisu skutku v
napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě uvedena – obviněný byl tedy uznán
vinným pouze z jednání, které následovalo po účinnosti trestního zákoníku, a
neshledala, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy odvolací
soud k rozsáhlým důkazním návrhům obhajoby konstatoval, že skutkový stav byl
zjištěn v rozsahu vyplývajícím z § 2 odst. 5 tr. ř., z čehož vyplývá, že další
zjišťování skutkového stavu by bylo nadbytečné a tudíž v zásadě i nepřípustné.
Pokud jde o námitku obviněného, že ve výroku o trestu je nesprávně uvedeno, za
které delikty byl odsouzen, pak zde je třeba uvést, že odvolací soud výslovně
uvedl, že úhrnný trest je ukládán i za jednání při nezměněném výroku o vině v
bodě I/1), přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela jednoznačně
patrno, že jde o přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání
je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že
splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání je třeba v prvé řadě uvést, že se jedná o třetí
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 3.
2013 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, nicméně nálezem Ústavního soudu
ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, byla nastolena situace, kdy byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, rozsudek nalézacího soudu tak zůstal v
platnosti a věc byla vrácena do stádia řízení před odvolacím soudem.
Následujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015 byl rozsudek
nalézacího soudu zrušen v celém rozsahu a bylo znovu rozhodnuto, kdy obviněný
byl pod bodem I. 1) uznán vinným přečinem pomluvy a pod bodem I. 2) přečinem
nebezpečného pronásledování. Nejvyšší soud následně předmětný rozsudkem
odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015 zrušil pouze ve výroku pod bodem I. 2), a
věc v tomto rozsahu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, čímž byla
nastolena situace, kdy rozsudek nalézacího soudu zůstal v té části, v rámci níž
byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování, nadále v
platnosti, a v části, v rámci v níž byl uznán vinným přečinem pomluvy, byl
zrušen, resp. nahrazen výrokem odvolacího soudu pod bodem I. 1) výroku z
rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015. Usnesení Ústavního soudu ze dne
21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16, ponechalo tento závěr beze změny. Usnesením
Nejvyššího soudu se věc dostala v části týkající se bodu I. 2) do stádia řízení
před odvolacím soudem, který ji v tomto rozsahu znovu projednal a rozhodl o
zrušení výroku o vině pod bodem I. 2) a celého výroku o trestu. Předmětem nyní
projednávané věci je tak toliko výrok uvedený pod bodem I. 2) z rozsudku
odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015, který byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne
14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, zrušen. Předmětem přezkumu není výrok
uvedený pod bodem I. 1) výroku o vině z rozsudku ze dne 2. 4. 2015. Formulace
užitá v napadeném rozsudku ze dne 7. 3. 2016 se ve vztahu k rozsudku nalézacího
soudu může zdát poněkud matoucí, neboť rozsudek nalézacího soudu, který zůstal
od počátku řízení de facto beze změny, předmětné označení skutku neobsahuje,
ale je nutno brát v úvahu skutečnost, že v mezidobí došlo k vydání dvou
zrušovacích rozsudků odvolacího soudu, které podstatným způsobem zasáhly do
znění skutku samotného a skutkové věty z toho vyplývající. Současně však nové
označení skutku zůstalo částečně v platnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015), tedy v rámci konzistence odvolací
soud přistoupil k označení, které odkazuje přímo na znění skutku, tak jak bylo
uvedeno v rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015, a které bylo v tomto
znění předmětem přezkumu, resp. odvolacího řízení, do něhož bylo v rozsahu
týkající se skutku pod bodem I. 2) vráceno usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3
Tdo 1138/2015 k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod předmětný dovolací důvod tak nelze podřadit námitky směřují do oblasti
skutkových zjištění a důkazní situace. Pokud obviněný soudům vytýká nesprávné
hodnocení důkazů, a z nich plynoucí vadná skutková zjištění, současně prosazuje
vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, kdy vznáší obecnou
námitku, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, a přednáší
soudu vlastní verzi skutkového stavu věci, pak se jedná o námitky, které se ve
skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že
obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v
dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových
závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva,
ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné
skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., §
207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Porušení určitých procesních
ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a
l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn.
5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu
se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Jak již Nejvyšší soud
uvedl v usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, předmětná
námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo
proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá
ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž
zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a
jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný)
dovolací důvod.
Stejně tak již v předchozím usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo
1138/2015, Nejvyšší soud konstatoval, že zásahu do skutkových zjištění soudů,
kterého se obviněný v rámci podaného dovolání dožaduje, je dovolací soud
oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti
soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity
práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy
nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková
zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co
je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
v Bruntále, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v
Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Jak
bylo rozepsáno výše, odvolací soud ve věci rozhodoval již třikrát. Na podkladě
nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, byl odvolací
soud vázán právním názorem tam vysloveným, přičemž následně Nejvyšší soud v
rámci usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015, jeho nápravu
shledal částečně nedostatečnou, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě následně dne 7. 3. 2016
vydal napadený rozsudek, v rámci něhož odstranil Nejvyšším soudem vytýkané
nedostatky, aby dostál požadavkům vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14. Odvolací soud doplnil skutkovou větu o
přesnější časovou specifikaci skutku pod bodem I. 2) výroku o vině, tak, jak
byla rozvedena v odůvodnění zrušeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4.
2015, přičemž však nebyla tato zjištění reflektována v samotné skutkové větě.
Nešlo tedy o žádná nová skutková zjištění, ale o nedostatečnou specifikaci ve
znění skutkové věty. Odvolací soud dostál požadavkům vymezeným v nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, kdy provedl
přesnější časové zařazení jednotlivých incidentů, jejich specifikaci z hlediska
místa a intenzity.
S tímto související námitky, že v jednání obviněného absentuje znak
dlouhodobosti a že jeho jednání nebylo sto vyvolat u poškozené reálné obavy o
život či zdraví, své či svých blízkých, jsou námitkami neopodstatněnými.
Současně se jedná o námitky, které ve své podstatě byly obviněným již
několikrát vzneseny a soudy se jimi náležitě opakovaně zabývaly, a to včetně
Nejvyššího soudu.
Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje
dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně
stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou
obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Z
hlediska vymezení jednání zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování,
jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky
škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně,
že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou
integritu, resp. život. Přitom na počátku nemusí jít o viditelně patologické,
asociální chování (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3292-3294).
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět
přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí
být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Zpravidla se bude tedy
jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání,
vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech i
nebezpečně gradovat. Vysoká frekvence těchto, často co do projevů i
nebezpečnosti velmi různorodých forem chování (posílání dárků, otrávení
domácího zvířete, sexuálně nepřístojné e-maily, spamové zahlcení elektronické
schránky, čekání před domem, „doprovod“ z domova na pracoviště a zpět aj.) je
vedena snahou pachatele změnit (popř. i zničit) obvyklý způsob života
poškozeného, ohrozit jeho duševní rovnováhu, postupně jej dostat pod svůj
bezvýhradní vliv a moc. Proto čím větší je frekvence, ale i různorodost
jednotlivých forem pronásledování, tím kratší může být časové období, které
podřadíme pod dlouhodobé pronásledování.
Pokud jde o konkretizaci toho, co měl zákonodárce na mysli, když použil termín
dlouhodobost, lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu
opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání (nejde
tedy v žádném případě o to kriminalizovat náhodné nebo jen krátkodobé, byť v
základní skutkové podstatě popsané, projevy chování). Z klinického hlediska
jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které
představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití
násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se
zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak
minimálně doba 4 týdnů. Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je
považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje
pravděpodobnost gradace útoků (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295-3296).
Obviněný se předmětného jednání dopouštěl od 1. 1. 2010 do 3. 11. 2010, tedy
více než 11 měsíců, přičemž četnost a způsoby, jimiž pronásledoval poškozenou,
zcela jistě znak dlouhodobosti naplňují. Jednalo se o jednání intenzivní
povahy, různorodých forem vymykajících se běžnému způsobu kontaktů, které by
šlo označit za standardní, kdy poškozená byla zcela proti své vůli opakovaně
vystavena osobní přítomnosti obviněného, a jeho kontaktům prostřednictvím
elektronických platforem. Nad rámec je možno poznamenat, že se jedná o polemiku
se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, což, jak bylo již výše
uvedeno, není v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., a potažmo žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř., možné.
Pokud pak obviněný namítl, že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat u poškozené
reálnou obavu o život či zdraví, pak je třeba vycházet z učiněných skutkových
zjištění. Z nich vyplývá, že poškozená byla po předmětnou dobu vystavena
psychickému nátlaku ve formě slovních výhrůžek týkajících se jejich společné
dcery a jejích rodičů, kdy obviněný vyslovil výhrůžky o smrti dcery a rodičů,
ptal se, zda už její matka zemřela, vyhrožoval poškozené smrtí, že ji dostane
do kriminálu, že ji zničí, a že dceru unese, kdy se dokonce poškozená kvůli
obavám uchýlila k tomu, že na čas opustila své bydliště. Nejvyšší soud zcela
souhlasí se závěry odvolacího soudu, že takovéto jednání bylo sto u poškozené
vyvolat reálné obavy o život a zdraví své, svého dítěte a rodičů. Ostatně tomu
napovídá i skutečnost, že poškozená se uchýlila k použití slzného spreje a
opuštění bydliště, aby se obviněnému vyhnula.
Stále se opakující argumentace obviněného, že ke kontaktu s poškozenou měl
legitimní důvod (nevyřešená finanční situace mezi nimi, společná dcera),
neobstojí, neboť takovýto důvod se stává zcela irelevantním v momentě, kdy
pachatel překročí v ustanovení § 354 tr. zákoníku uvedené mantinely a užije
formu jednání, kterážto je sto vyústit v důvodnou obavu poškozeného o život či
zdraví nebo život a zdraví osob jemu blízkých, jak se stalo v projednávané
věci. Bagatelizovat jednání obviněného jako něco standardního a legitimního je
s ohledem na formu, četnost a způsob jednání zcela nepřijatelné.
Přestože obviněný neustále opakuje, že soudy nedostály podmínkám vyplývajících
z ústavního nálezu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, sám zcela
ignoruje existenci usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS
250/16, kterým byla odmítnuta jím podaná ústavní stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015.
Ústavní soud v rámci předmětného usnesení neshledal pochybení v postupu
odvolacího, a potažmo Nejvyššího soudu (který navíc částečně napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil k novému projednání). Neshledal porušení práva
na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6
Úmluvy, ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry soudu a
vykonanými skutkovými zjištěními (odst. 11 usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16). Uvedl, že ověřil, že se odvolací soud celou
věcí podrobně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o
které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil, a na
základě jakých skutečností rozhodl.
Nad rámec je nutno poukázat na to, že obviněným vznesená námitka existence
extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není
sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu
nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak
obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou,
resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než
obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem.
Pokud obviněný vznesl námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů, pak Nejvyšší
soud opětovně uvádí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový
stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je
nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu,
jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro
zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny
navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93),
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08). Této podmínce bylo vyhověno, jak ostatně potvrdil i
Ústavní soud v rámci usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16, kdy
uvedl, že „v posuzované věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů,
neboť odvolací soud svůj postoj řádně zdůvodnil“ (odst. 14 usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 250/16).
Námitce obviněného stran časové působnosti trestního zákoníku ve vztahu k
trestnému činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku, v rámci
níž namítá, že se jedná toliko o čistě formální změnu časového vymezení, nelze
přisvědčit.
Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným za jednání, kterého se
měl dopustit v období od září 2009 do 3. 11. 2010. Odvolací soud již v rámci
rozsudku ze dne 7. 3. 2013 tuto vadu napravil a u jednání, v němž byl spatřován
přečin nebezpečného pronásledování, vymezil časový rámec od 1. 1. 2010 do 3.
11. 2010, tedy s počátkem platnosti nové právní úpravy, čímž odstranil
nepřípustnou retroaktivní aplikaci uvedeného ustanovení za jednání, které před
nabytím účinnosti nové právní úpravy nebylo jednáním trestným. Rozsudkem ze dne
2. 4. 2015 pak předmětné jednání podřadil pod samostatně vymezený skutek pod
bodem I. 2).
Obviněný dále uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy,
jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod,
kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uplatnit, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve
dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném
rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice
byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle písm. k) spatřuje v tom, že výrok o
trestu je formulován zmatečně, že z něj nelze dovodit, za které skutky je
ukládán, resp. procesně ke kterým výrokům o vině se váže. A dále, že uváděný
rušený výrok se v rozsudku soudu prvního stupně nenachází.
K vymezení zrušeného výroku, jeho označení a vztahu k rozsudku soudu prvního
stupně se Nejvyšší soud vyjádřil výše. V situaci, kdy nové označení skutku
zůstalo částečně v platnosti (viz skutek označený pod bodem I.1/ výroku o vině
z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015), byla
s ohledem na konzistenci doposud probíhajícího řízení, kdy bylo v mezidobí
odvolacím soudem rozhodováno dvakrát (a došlo ke změně popisu skutku a vymezení
skutkové věty), odkázáno přímo na znění skutku, tak jak byl uveden v rozsudku
odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015, a kterýžto je v tomto znění předmětem
přezkumu, resp. odvolacího řízení, do něhož bylo v rozsahu týkající se skutku
pod bodem I. 2) vráceno usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1138/2015 k
novému projednání a rozhodnutí. Věc se vrátila do stádia řízení před odvolacím
soudem, přičemž však ne všechna v mezidobí vydaná rozhodnutí ztratila platnost.
Bylo by poněkud složité navázat přímo na rozsudek soudu prvního stupně, pokud
mezitím došlo k jeho změně, resp. modifikaci skutkové věty a změně právní
kvalifikace.
Pokud jde o námitku obviněného, že ve výroku o trestu je nesprávně uvedeno, za
které delikty byl odsouzen, pak zde je třeba uvést, že odvolací soud výslovně
uvedl, že úhrnný trest je ukládán i za jednání při nezměněném výroku o vině v
bodě I/1), přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela jednoznačně
patrno, že jde o přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění
rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2015.
Uvedeným námitkám proto nelze přisvědčit, přičemž předmětné námitky nelze
žádným způsobem podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř.
Obviněný dále v rámci přípisu ze dne 5. 12. 2016, označený jako „doplnění
dovolání“, namítl, že ve věci nebyl dán souhlas poškozené s trestním stíháním
jeho osoby ve smyslu ustanovení § 163 tr. ř., což vyplynulo až z dodatečného
ověření. Současně přiložil potvrzení místopředsedy příslušného okresního soudu
v uvedeném směru.
V dovolacím řízení může ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud
přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje
Nejvyššímu soudu sám dovolatel.
Uvedená námitka obviněného svým obsahem spadá pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán v případě, že proti obviněnému bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Uvedený dovolací
důvod však obviněný neuplatnil.
Podle § 265e odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat u soudu, který rozhodl ve věci v
prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání
směřuje.
Podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním
napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Lhůta pro podání dovolání a případné rozšíření o další dovolací důvod uplynula
dne 27. 6. 2016 (pondělí), obviněný tak „doplnění dovolání“ učinil po uplynutí
lhůty. Změny provedené po uplynutí lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1
tr. ř.), včetně případného rozšíření o další z dovolacích důvodů, jsou bez
právního významu a Nejvyšší soud k těmto nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není
zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno
přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného Ing. M. M. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.