U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2015 o
dovolání, které podal obviněný J. F. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 64/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 5/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. F.
odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 48 T 5/2014, byl
obviněný J. F. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i), j)
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jehož se
dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „poté, kdy na
základě podvodu dosáhl toho, že poškozená E. M. v jeho přítomnosti dne 6. 1. 2014 dopoledne vybrala z bankomatu částku 15 000 Kč, se kterou odešla ve
společnosti obžalovaného čekat na údajného prodejce notebooku do svého bytu v
P., V. se jí zde asi za hodinu obžalovaný přiznal, že si vše vymyslel a požádal
ji o půjčku zmíněného obnosu a když mu poškozená částku 15 000 Kč odmítla
půjčit, využil nepozornosti poškozené, která v kuchyni myla nádobí a tuto
částku ji vzal z kabelky, čehož si poškozená všimla a začala na obžalovaného
křičet, na což obžalovaný reagoval tím, že vzal v kuchyni nůž, přistoupil
zezadu k poškozené a dvakrát jí podřízl hrdlo a zasadil jí nožem dalších 31 ran
různé intenzity, z nichž kromě dvou prvních smrtelných ran minimálně čtyři
hluboké rány v horní části hrudníku vpravo by samy o sobě bez včasné lékařské
pomoci přivodily smrt poškozené, po útoku nechal poškozenou ležet na zemi, z
bytu odcizil zmíněných 15 000 Kč spolu s malou č. kabelkou, která kromě peněz
obsahovala i dvě platební karty k účtu Air Bank, a. s. a České spořitelny, a. s. a dále mobilní telefon značky Apple iPhone 5 s příslušenstvím, v bytě za
sebou zahladil stopy a převlékl se, přičemž konkrétně tímto útokem poškozené
způsobil:
dvě hluboké související řezné rány na krku vpředu délky 13,5 cm se dvěma zářezy
na chrupavce štítné, devět hlubokých bodných ran s šíří vbodu 3,5 - 4,5 cm na
pravé straně krku, pronikající k páteři a tři povrchní řezné rány na pravé
straně krku, přičemž uvedenými bodnými a řeznými poraněními krku byla zasažena
kůže, podkoží, svalovina krku včetně kožního svalu i podjazylkových svalů
oboustranně, pravého kývače hlavy, meziobratlová ploténka mezi 6. a 7. krčním
obratlem s otevřením páteřního kanálu, dýchací cesty - protětí štítné chrupavky
a průdušnice, levý lalok štítné žlázy, hltanu, pravá podklíčková žíla, pravá
zevní i vnitřní krkavice a pravá vnitřní hrdelní žíla, dále střední až velkou
intenzitou jí způsobil poranění hrudníku, a to šest bodných ran na přední
straně hrudníku vpravo, kdy dvě povrchní bodné rány zasahovaly pouze do podkoží
s délkou vbodu 0,8 cm a 1 cm, čtyři hluboké bodné rány v horní části hrudníku
vpravo o šířce vbodu 3,5 cm pronikaly do pravé plíce a do dolního mezihrudí,
deset bodných ran na zadní straně hrudníku, kdy šíře devíti vbodů dosahovala
3,5 cm a šíře jednoho vbodu 2 cm, bodné rány byly spojeny s poraněním plic,
jednoho z hrudních obratlů i levé lopatky a pět bodných ran pronikalo do
pohrudničních dutin, střední až malou intenzitou jí dále způsobil poranění
pravé horní končetiny resp.
ramene, a to tři bodné rány, z nichž jedna byla
hluboká a pronikala kůží, podkoží, tukovou vrstvu, vazivový obal deltového
svalu až do vlastního deltového svalu, zbývající dvě rány byly povrchní a
zasahovaly pouze do podkoží, dále jí způsobil povrchní řeznou ránu v horní
části deltové krajiny, krevní výron v čelní krajině měkkých pokrývek lebních
vpravo a kožní oděrku na zadní ploše pravého bérce,
přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozené byla srdeční a dechová
nedostatečnost vzduchovou embolií a krevními ztrátami způsobená rozsáhlými
bodným a řezným poraněním krku s porušením velkých cév na jeho přední straně a
ke smrti poškozené došlo v průběhu několik málo minut od poranění, tudíž její
smrti by se nedalo zabránit ani včasnou a vysoce odbornou lékařskou péčí“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54
odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25
(dvaceti pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 54 odst. 4 tr.
zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely
podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.
Podle § 70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest
propadnutí věci, a to elektrické kytary č. b. značky CORT X-I BKS se ž.
popruhem včetně č. pouzdra GUARDIAN CG-018-E, balíčku strun D'ADDARIO EXL 110,
kabelu BESPECO RA900, č. propojovacího kabelu s imbusem v plastovém obalu, 2 ks
klíčků a trsátka modré barvy.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu a
nemajetkovou újmu v následujícím rozsahu:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka
Praha, pobočka pro hl.m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Na Perštýně 6, 110
00 Praha 1, škodu ve výši 1 225 Kč,
- Ing. E. M. nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč,
- K. M. škodu ve výši 18 476 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč,
- E. M. škodu ve výši 4 000 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč,
přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená odkázána na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 48 T 5/2014,
podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8
To 64/2014, a to tak, že podle § 259 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 54
odst. 4 tr. zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro
účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8
To 64/2014, podal obviněný dovolání (č. l. 904 ? 921), přičemž uplatnil
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. s tím, že byl
uložený nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou
trestní sazbu, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný brojí proti jemu uloženému výjimečnému trestu odnětí svobody, kdy
namítá, že otázka uložení výjimečného trestu je otázkou hmotného práva, nikoli
otázkou znaleckou, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 976/2010) pak namítá, že
při ukládání trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku je nutné komplexně hodnotit
osobu pachatele a zkoumat, zda jsou dány podstatné okolnosti, které podmínku
pro uložení výjimečného trestu přesvědčivě splňují. V případě uložení
výjimečného trestu je nutno vzít v úvahu, jakého charakteru byla přecházející
trestná činnost osoby, které má být výjimečný trest uložen. Je nutno
rozlišovat, zda se jednalo o trestné činy proti majetku či zda se jednalo o
trestné činy proti životu a zdraví. Pouhé konstatování skutečnosti, že se
obviněný v minulosti dopustil trestné činnosti, nestačí. Obviněný poukazuje na
to, že dosud nebyl nikdy ve výkonu trestu a nikdy se před skutkem, za nějž byl
odsouzen, nedopustil jakéhokoliv jednání proti životu a zdraví, neboť se vždy
jednalo o majetkovou trestnou činnost spíše drobného charakteru. Pokud pak
soudy učinily z majetkové trestné činnosti spíše drobnějšího charakteru
(podvod), které se dopustil, závěr o tom, že možnost jeho nápravy je obzvláště
ztížena a že je možno jakoukoliv kriminální minulost vzít v úvahu jako okolnost
svědčící pro uložení výjimečného trestu, pak se jedná o pochybení a nelze s ním
souhlasit.
Obviněný dále vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací skutku, že se jedná o
zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku, neboť má za to,
že nebyl naplněn znak spočívající v tom, že by byl čin spáchán zvlášť brutálním
způsobem, a to po zvážení všech okolností případu. Z provedeného dokazování je
zřejmé, že poškozená byla usmrcena již po zasazení prvé řezné rány a další
bodné rány, již na fatální následek neměly žádný vliv. A dále dle obviněného
nebyl naplněn znak „spáchání činu ze zištných důvodů“. V rámci řízení namítl,
že čin ze zištných motivů nespáchal a uvedl jiné důvody než soudy činné ve věci
s tím, že ze skutečnosti, že z bytu poškozené odcizil 15 000 Kč, jakož i další
věci, nevyplývá, že by byl čin usmrcení poškozené spáchán ze zištných důvodů.
Obviněný dále uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako zločin zabití
podle § 141 tr. zákoníku, když ze skutkových zjištění vyplývá, že šlo o
usmrcení v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného
hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Nebylo možno ani vyloučit, že by čin, který je mu kladen za vinu, spáchal ve
stavu zmenšené příčetnosti dle § 27 tr. zákoníku, což mělo být prokazováno
důkazy, které předložil soudu prvního stupně před hlavním líčením, ale tyto
nebyly vzaty v úvahu. Uvedené lékařské zprávy byly soudem prvního stupně
nalezeny až při hlavním líčení, což mu však nelze klást k tíži. Jednalo se o
lékařskou zprávu ze dne 14. 5. 1997 vypracovanou MUDr. A. V. (z níž se podává,
že je léčen na neurologii a má nález na EEG), lékařskou zprávu ze dne 17. 10.
1995 vypracovanou MUDr. B. (z níž se podává, že je sledován pro neurotické
projevy a psychiatrické sledování je nutné), lékařskou zprávu ze dne 27. 8.
2008 vypracovanou MUDr. A. R. (konstatující u něho LMD, porucha chování a
smíšená porucha osobnosti), lékařské zprávy MUDr. R. B. ze dne 31. 7. 2008 a
25. 9. 2008 (v níž je uvedeno, že trpí nezvládnutými afekty, je anormální
osobností a byl mu předepsán lék zmírňující nebo zcela potlačující příznaky
psychózy, určený k léčbě schizofrenie), zprávu Speciálního pedagogického centra
vypracované v 5. ročníku základní školy a lékařskou zprávu vypracovanou pro
potřeby správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 04. 2003 (kde je uvedeno, že
se léčí s epilepsií, LMD a trpí slabší psychickou kondicí). Na podkladě těchto
zpráv je obviněný přesvědčen, že je osobou, která trpí neurologickými či
psychickými poruchami, jež mohou vést k afektu, tedy, že jeho jednání je nutno
posoudit jako tzv. afektdelikt.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný
namítl, že nebyly naplněny podmínky pro uložení výjimečného trestu, tedy
podmínky ustanovení § 54 odst. 2 tr. zákoníku, neboť skutek byl nesprávně
právně kvalifikován a jeho osobu nelze hodnotit jako osobu, jejíž náprava je
obzvláště ztížena.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 64/2014, v
celém rozsahu zrušil, a aby v celém rozsahu zrušil i rozhodnutí obsahově
navazující na uvedené usnesení, to vše podle § 265k odst. 2 tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
námitky obviněného jsou prakticky pouhým opakováním výhrad, které uváděl v
průběhu dosavadní obhajoby a o něž opíral své odvolání. V rozporu s jeho
stanoviskem se státní zástupce domnívá, že soud druhého stupně se všemi
vznesenými výhradami zabýval víc než dostatečně a že proti závěrům vyjádřeným v
odůvodnění jeho rozhodnutí nelze nic namítat. Jak soud prvního stupně, tak soud
odvolací zcela správně uzavřely, že obviněný nebyl tempore criminis nijak
významně omezen ve smyslu zachování příčetnosti jako předpokladu trestnosti. K
tomu se podrobně soudy vyjádřily a vysvětlily i svůj postup ohledně obviněným
navrhovaného doplnění dokazování i ohledně námitek, jež vyjadřoval ke
znaleckému zkoumání z oboru lékařství, odvětví psychiatrie a psychologie.
Podobně důvodné jsou závěry soudů o naplnění znaků „v úmyslu získat pro sebe
majetkový prospěch“ a „zvlášť surovým způsobem“. Řetěz událostí předcházejících
útoku, jež byly samy o sobě malicherné, vedl obviněného k brutálnímu útoku, z
něhož čiší jeho pohrdání lidským životem, nemluvě o tom, že v osobě poškozené
se jednalo o jeho známou. Není tedy možné přisvědčit obviněnému, že by nebyly
naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140
odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku. Stejně detailně se oba soudy zabývaly
podmínkami pro uložení výjimečného trestu ve smyslu § 54 odst. 1, 2 tr.
zákoníku. Aniž by bylo nutno opakovat či dále rozvíjet argumentaci vyjádřenou k
této otázce v odůvodněních rozhodnutí obou soudů, lze bez pochybností
konstatovat, že byla naplněna nejen jedna z podmínek pro uložení výjimečného
trestu, nýbrž kumulativně obě podmínky stanovené v § 54 odst. 2 tr. zákoníku.
Trest byl tudíž uložen v souladu se zákonnou úpravou a výrokem o trestu nejenže
nebyl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale potažmo
nemohl být naplněn ani důvod podle písm. h) téhož ustanovení, jehož se obviněný
v této souvislosti rovněž dovolává.
Obviněný v dovolání uplatnil také důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v
jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek,
ačkoli řízení předcházející rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadou
naplňující některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. Tento důvod ovšem obviněný uplatnil zjevně nedůvodně, protože jeho odvolání
nebylo zamítnuto ? z podnětu řádného opravného prostředku obviněného bylo
rozhodnutí nalézacího soudu změněno v jeho prospěch, a tedy nebyl splněn jeden
ze základních formálních předpokladů pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího
důvodu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného J. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To
64/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr.
ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného
zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze částečně ve výroku o trestu, čímž
vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a
také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením, kdy změnil
částečně výrok o trestu, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 54 odst. 4 tr.
zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely
podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto
nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
kteroužto i obviněný navrhuje, tedy že v řízení předcházejícím napadenému
rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody
uvedené pod písm. g), h).
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví). Pod dovolací důvod proto
nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení
důkazů (znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, včetně jeho
provedení, stejně jako odbornost znalců), resp. nezohlednění jím předložených
důkazů (lékařská zpráva MUDr. A. V. ze dne 14. 5. 1997, lékařská zpráva MUDr.
B. ze dne 17. 10. 1995, lékařská zpráva MUDr. A. R. ze dne 27. 8. 2008,
lékařské zprávy MUDr. R. B. ze dne 31. 7. 2008 a 25. 9. 2008, zpráva
Speciálního pedagogického centra vypracovaná v 5. ročníku základní školy,
lékařská zpráva vypracovaná pro potřeby správy sociálního zabezpečení ze dne
28. 4. 2003), a vadná skutková zjištění (zjištění stran skutečnosti, zda byl v
době spáchání činu zcela příčetný či naopak byly jeho rozpoznávací schopnosti
omezeny v důsledku neurologických a psychických poruch), a současně jimiž
prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné
námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý
průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v
níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech
interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce
ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této
souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že
zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve
svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o
nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle
zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy
založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť v rámci odůvodnění
nalézací soud pečlivě odůvodnil, proč zamítl obhajobou navrhované doplnění
dokazování znaleckým posudkem z oboru neurologie (str. 14 až 15 rozsudku ?
„přímo odporuje ust. § 116 odst. 1 tr. řádu, podle něhož vyšetřit duševní stav
obviněného může pouze znalec z oboru psychiatrie“). Stejně tak se z rozsudku
podává, že obviněnému byla zachována možnost navrhnout důkazy, což také v rámci
hlavního líčení učinil. K těmto nově předloženým důkazům, zdravotní
dokumentaci, se po jejich prostudování vyjádřili i znalci, kteří následně „nic
na svých závěrech nezměnili, potvrdili, že obžalovaný uváděl, že se na
psychiatrii nikdy neléčil, věděli pouze o jeho dřívější léčbě epilepsie“ (str.
10 rozsudku).
Se zdravotním stavem obviněného pak souvisí jeho námitka, že předmětný skutek
měl být posouzen jako zločin zabití podle § 141 tr. zákoníku, neboť se jednalo
o tzv. afektdelikt.
Zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného
úmyslně usmrtí v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku
předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Skutková podstata trestného činu zabití je privilegovanou skutkovou podstatou k
trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Ustanovení obsahuje dvě
kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení, a to jednak
jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) a
jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv.
provokace), které nevyžaduje silné rozrušení. Trestný čin zabití je trestným
činem úmyslným (srov. § 15 tr. zákoníku).
Obviněný v rámci své obhajoby uplatnil v podstatě dvě protichůdné verze
událostí. Jednak namítal, že poškozenou zavraždil vědomě, neboť tato
vyhrožovala jeho dětem, kdy uvěřil, že by je opravdu mohla usmrtit, jelikož
věděla, kde obviněný bydlí, a druhou verzi, kterou uplatňuje i v rámci podaného
dovolání, a která spočívá v námitce, že jednal v epileptickém záchvatu, tedy
při výpadku paměti.
Nalézací soud první verzi událostí, tedy, že spouštěcím mechanismem jeho
jednání vůči poškozené před vraždou byly výhrůžky usmrcením jeho dětí,
vyhodnotil jako účelovou, kdy obviněný „svou verzi akcentoval v hlavním líčení,
kdy poprvé uvedl, že poškozenou zavraždil proto, že vyhrožovala dokonce
usmrcením jeho dětí“ (str. 14 rozsudku, více dále str. 8 rozsudku). Ve vztahu k
druhé námitce se pak pečlivým způsobem zabýval zdravotním stavem obviněného,
jak se ostatně podává přímo z odůvodnění rozsudku, zejména na str. 9 až 12, kdy
soud podrobně rozebírá obsah znaleckého posudku i obviněným předloženou
zdravotnickou dokumentací jeho osoby. Na str. 16 odůvodnění rozsudku se pak
nalézací soud vyjádřil i k námitce, že ze strany znalců byla předmětná
zdravotnická dokumentace obviněného ignorována, kdy uvedl, že sami znalci ještě
předtím, než se s nově předloženou zdravotnickou dokumentací seznámili v rámci
hlavního líčení, „avizovali a zdůvodnili, proč ani dětská epilepsie na jejich
závěrech nemůže nic změnit (závěry nezměnili ani poté, kdy se s touto
dokumentací seznámili)“, a poukázal i na to, že pokud si obviněný detailně
vybavuje veškeré události před spácháním trestného činu, v jeho průběhu a
taktéž po něm, vylučuje to, že by čin spáchal v epileptickém záchvatu (str. 16
rozsudku), kdy současně konstatoval, že „jestliže je obžalovaný držitelem
řidičského oprávnění, vylučuje to, že by byl aktivním epileptikem, rovněž
spáchaná tr. činnost nesvědčí o projevech záchvatového onemocnění, patický
efekt lze vyloučit, nešlo ani o psychomotorickou epilepsii, jejímž projevem
někdy může být brutální agrese“ (str. 10 rozsudku). Obviněný sám uvedl, že
průběh celého incidentu si vybavuje zřetelně a nemá žádné mezery v paměti.
Obviněný jednal po celou dobu racionálně, o čemž svědčí zejména jeho chování po
usmrcení poškozené, kdy se například ani anonymně nesnažil zavolat pomoc.
Znalci se shodli na tom, že jednání obviněného bylo vědomě organizované,
brutální, naprosto zřetelně zacílené s plným vědomím následků použité agrese, s
následným racionálně strukturovaným chováním při zahlazování stop. Současně
jeho vysvětlení spočívající v tom, že poškozená vyhrožovala jeho rovině
(znalcům uvedl toliko, že jeho rodinu slovně napadla), vyhodnotili jako
účelové. Psychologickým vyšetřením nebyla prokázána jakákoli duševní choroba,
resp. psychóza. Lze se tedy zcela ztotožnit se závěrem nalézacího soudu, že
„pokud by obžalovaný jednal tak, jak jednal, nikoli proto, že chtěl odvrátit
usmrcení svých dětí, nýbrž jednal v epileptickém záchvatu spojeném s poruchou
vědomí, tak by si na tr. činnost nepamatoval. V každém případě by po uplynutí
záchvatu jednal naprosto odlišně, především lze předpokládat, že by neprodleně
zavolal záchranku a policii. Jednání obžalovaného po vraždě však směřovalo
pouze k tomu, aby dosáhl toho, co si předsevzal, tj. odcizil nejen 15 tis. Kč,
ale i další věci z bytu poškozené a před opuštěním bytu po sobě zahladil stopy“
(str. 16 až 17 rozsudku).
Posouzení skutku jako zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku lze tedy zcela
vyloučit.
Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného o nenaplnění znaků skutkové podstaty
vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy že skutek byl spáchán
zvlášť surovým způsobem, a podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, tedy v
úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch.
Nutno uvést, že předmětné námitky uplatnil obviněný již v rámci řízení před
soudem prvního stupně a zopakoval je i v rámci řádného opravného prostředku.
Oba soudy se uvedenými námitkami zabývaly.
Dle skutkových zjištění obviněný k poškozené přistoupil zezadu a dvakrát jí
podřízl hrdlo a následně ji nožem zasadil dalších 31 ran různé intenzity. Dle
znaleckého posudku bylo podříznutí natolik razantní, že poškozená následkem
tohoto zranění během minuty až dvou upadla do bezvědomí.
Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok
s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u
většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň
vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. R 1/1993). Může k němu dojít právě
i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Vražda je sama o sobě
čin vyznačující se surovostí. Pro naplnění znaku „zvlášť surovým způsobem“ musí
jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny
trestných činů tohoto druhu, kdy rozhodují je zde způsob, jímž byla oběť
usmrcena. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti
a nápadnější devastací jejího těla. Pokud je oběť nejprve dvakrát podříznuta a
následně jí je zasazeno 31 bodných ran, pak zcela jistě lze o nápadnější
devastaci těla hovořit (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 142.
Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1476 ? 1477).
Nalézací soud uvedl, že přestože s ohledem na rychlost útoku, skutečnost, že
poškozená během minuty až dvou po podříznutí krku upadla do bezvědomí a do 5
minut od útoku nastala smrt, kdy dle znalce nemusela prvotní rány ani bolestně
vnímat, nelze dovodit, že čin byl spáchán trýznivým způsobem, zcela jistě však
byla naplněna podmínka zvýšené surovosti (str. 7 rozsudku). Obviněný na
poškozenou zaútočil způsobem, o kterém musel vědět, že s největší
pravděpodobností způsobí smrt, následně ji zasadil dalších 31 bodných ran, z
nichž čtyři by byly samy o sobě smrtelné. Takovýto způsob provedení činu zcela
jistě naplňuje to, co je míněno jako zvlášť surový způsob. Soud prvního stupně
správně konstatoval, že takový způsob usmrcení oběti vybočuje z míry „běžných“
vražd, zejména situačně podmíněných, kdy pachatel jedná v okamžitém nápadu pod
tlakem aktuální situace. Jinak, než jako brutální, nelze čin obviněného popsat.
Obviněný ve vztahu k „zištnému motivu“ svého jednání uvedl, že věci z bytu
odnesl, aby zahladil stopy, nikoliv proto, aby získal peníze a mobilní telefon.
Jeho obhajoba však byla zcela vyvrácena, neboť jak uvedl odvolací soud, který
se uvedenou námitkou zabýval, „majetková motivace je zachována jak v případech,
kdy se pachatel snaží usmrcením oběti získat její majetek, tak v případech, kdy
se jej už zmocnil a snaží si jej uchovat“ (str. 3 napadeného usnesení).
V úmyslu získat majetkový prospěch bude vražda především spáchána v případech,
kdy jednání pachatele bude směřovat k zmocnění se věci, peněz nebo jiného
majetku oběti. K získání majetkového prospěchu však nemusí dojít. Minimální
výše majetkového prospěchu není stanovena, ani velmi malý prospěch sám o sobě
neodůvodňuje nepoužití této okolnosti, neboť zásadně svědčí o tom, že pachatel
si neváží lidského života a má k němu zcela bezohledný postoj (viz. Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 142. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2010, str. 1477 – 1478).
Obviněný se nejprve pokusil na poškozené lstí vylákat 15 000 Kč, posléze na ní
naléhal, aby mu tuto částku půjčila, přestože si byl vědom, že s ohledem na
svou finanční situaci, nebude schopen jí půjčku vrátit, a nakonec se je pokusil
odcizit, čehož si bohužel pro poškozenou povšimla. Předmětnou částku pak po
usmrcení poškozené z bytu odnesl, stejně jako její kabelku a mobilní telefon s
příslušenstvím. Takovéto jednání logicky odporuje jeho tvrzení, že chtěl
zahladit stopy. Kdokoli z jejího okolí mohl potvrdit, že vlastní mobilní
telefon a pro policii by bylo snadné zjistit její číslo. Obviněný po celou dobu
sledoval vlastní zájem, tedy získání peněz, které podle svých vlastních slov
nutně potřeboval, a pro jejich získání neváhal ukončit život své známé.
Obviněný vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil
i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojíc proti uložení
výjimečného trestu odnětí svobody, maje za to, že nebyly plněny podmínky pro
jeho uložení, tedy ustanovení § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno
namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod,
kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem.
Obviněnému byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54 odst. 1, 2 tr.
zákoníku uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou. Je přesvědčen, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně, kdy z opatrnosti namítá i to, že mu byl
uložen trest, který zákon nepřipouští.
Uložení výjimečného trestu dopadá na případy nejzávažnějších trestných činů
spáchaných určitými pachateli s výraznějšími negativními osobnostními rysy, kdy
k nápravě pachatele nebo k ochraně společnosti nepostačuje ani obecná horní
hranice trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let. Zákon tedy připouští
výjimečné překročení této hranice, a to uložením výjimečného trestu buď na dobu
nad dvacet až do třiceti let (nebo na dobu do konce života pachatele), a tím
činí tento trest výjimečným především co do citelnosti.
Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to
trestní zákon dovoluje (§ 54 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný byl uznán vinným
zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr.
zákoníku, kdy pachatel může být postižen trestem odnětí svobody na patnáct až
dvacet let nebo výjimečným trestem. Uvedené podmínky jsou tedy splněny.
Podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku může být výjimečný trest odnětí svobody nad
dvacet až do třiceti let uložen tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného
zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.
Podmínky pro uložení jsou vymezeny tak, že postačí splnění alespoň jedné
(kterékoli) z nich.
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že byly naplněny obě podmínky,
tedy, že se obviněný dopustil zločinu, jehož závažnost je velmi vysoká, a
současně možnost jeho nápravy je obzvláště ztížena.
Vysoká závažnost zločinu, který obviněný spáchal, byla osvětlena výše. Velmi
vysoká závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu může tedy vyplývat ze
zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu, ze zvlášť
zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku.
Obviněný jednal zavrženíhodným způsobem, kdy svou oběť usmrtil (nenapravitelný
následek) zvlášť surovým způsobem (podřezal ji dvakrát hrdlo a zasadil jí
dalších 31 bodných ran, z nichž čtyři by byly samy o sobě smrtelné), a taktéž
jednal ze zavrženíhodné pohnutky, kdy jeho motiv byl toliko zištný (jednalo se
o v podstatě nevysokou částku ve výši 15 000 Kč, kterou ani nepotřeboval, neboť
si za ní pořídil zbytečnosti a mobilní telefon s příslušenstvím).
Možnost nápravy pachatele bude obzvláště ztížena pouze v případech, když k
působení na pachatele a k jeho nápravě nebude postačovat uložení mírnějšího
trestu než trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, a to popřípadě
ani více jiných trestů uložených vedle sebe nebo v kombinaci s ochranným
opatřením. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy pachatele musí být
založen na komplexním zhodnocení osobnosti pachatele a musí vyplývat zejména z
jeho chování v minulosti a z jeho současných osobnostních charakteristik. O
takovém předchozím negativním chování pachatele bude svědčit především
skutečnost, že již v minulosti spáchal ve více případech zločiny, resp. jim
odpovídající trestné činy (zejména zvlášť závažné) a ani opakované i ty
nejdůraznější prostředky působení nevedly k tomu, aby nespáchal zvlášť závažný
zločin, což se jeví jako projev pachatelova zatvrzelého nerespektování
základních společenských norem a hodnot. Uložení výjimečného trestu odnětí
svobody podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku, opírající se o alternativu, že možnost
nápravy pachatele je obzvláště ztížena, však není bez dalšího vyloučeno
zjištěním, že pachatel dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a před
spácháním posuzovaného trestného činu mu byly ukládány toliko sankce nespojené
s přímým výkonem trestu odnětí svobody. V takovém případě je však nutno na
základě komplexního hodnocení osobnosti pachatele pečlivě zkoumat, zda tu
existují jiné podstatné okolnosti, které přesvědčivě odůvodňují naplnění
uvedené podmínky pro uložení výjimečného trestu (R 46/2011) - viz Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2010, str. 732 ? 738.
Soudy, zejména pak soud nalézací, věnovaly náležitou pozornost naplnění druhé
podmínky, tj. možné nápravy obviněného. Zde vycházely zejména ze znaleckých
posudků z oboru psychiatrie a psychologie, kdy znalci komplexně hodnotili osobu
obviněného. Soudy přihlížely i k chování obviněného v minulosti a k jeho
současné osobní charakteristice. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že obviněný
netrpí žádnou formou psychózy. Znalci osobnost obviněného vyhodnotili jako
poruchově strukturovanou, disociální, nezdrženlivou a sociopatickou. Jeho
emocionalita je oploštělá, citově chladná, nevyvážená s nespolehlivými
autoregulačními mechanismy. Je u něho přítomen defekt vyšších citů a morálně
etických postojů s poruchou citového kontaktu, dodržování pravidel a zájmů
druhých, asociálnost, bezohlednost, nezodpovědnost. Jeho hodnotový systém je
pokřivený. Znalec prognózu resocializace obviněného na škále v rozpětí 1 – 7,
kdy č. 1 znamená výborná, č. 7 pak vyloučená, vyhodnotil na bodu 6 – téměř
vyloučená (více str. 9 až 12 rozsudku). Znalec uvádí, že vystupňovaný
egocentrismus, bezcitnost a anetismus je u člověka ve věku obviněného v takovém
rozsahu málo vídaný. Zcela kritickou se pak jeví absence jakéhokoli projevu
lítosti nad zmařeným životem.
Nalézací soud vzal dále v potaz kriminální minulost obviněného. K námitce, že
soudy pouze obecně odkazují na to, že obviněný byl v minulosti trestán,
přestože nikdy ne za trestné činy proti životu a zdraví, a nikdy nebyl
nepodmíněně odsouzen, možno uvést, že tato skutečnost nevylučuje uložení
výjimečného trestu, existují-li zde jiné podstatné okolnosti, které přesvědčivě
odůvodňují naplnění uvedené podmínky pro uložení výjimečného trestu. Nalézací
soud pak jiné podstatné okolnosti v rámci rozsudku rozvedl, jak uvedeno výše.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že obviněný byl odsouzen celkem 4x, kdy se však
krátce před vraždou dopustil série dalších majetkových trestních deliktů a tato
řízení byla z důvodu neúčelnosti odložena.
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi,
které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této
souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního
ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 -
Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného J. F. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata