3 Tdo 1650/2016-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání
podaném J. L., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2016, sp.
zn. 7 To 153/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 84/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 3 T 84/2015,
byl J. L. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1
trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr.
zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části
citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání šesti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu
(dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal J. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni
usnesením ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 7 To 153/2016, tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal J. L. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný J. L. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává
z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Předně podotkl, že si
je vědom možností Nejvyššího soudu pro zásah do skutkových zjištění, jaká
učinily soudy prvního a druhého stupně, stejně jako podstaty dovolacího důvodu
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak předestřel, že v projednávané
věci je přítomen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími
skutkovými závěry, resp. navazujícím právním hodnocením věci, neboť závěr o
naplnění skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci nemá oporu v provedeném
dokazování. Dále namítl, že žádný ze svědků jej neviděl ničit cizí oblečení či
obuv a v napadených rozhodnutích navíc absentuje časové zařazení takového
jednání. Rovněž žádný ze svědků neviděl jemu přisuzované poškození skleněné
výplně vchodových dveří. Nadto připomenul, že je upoután na invalidní vozík a
že údajné místo činu sousedí s veřejnou komunikací, tudíž nelze vyloučit
jednání třetí osoby. Rovněž podotkl, že nebyla najisto prokázána výše způsobené
škody, která však má zásadní vliv na naplnění skutkové podstaty přečinu
poškození cizí věci, neboť se vyžaduje alespoň způsobení škody nikoli nepatrné,
tj. minimálně 5.000 Kč. Obhajoba přitom již v rámci hlavního líčení
nesouhlasila s odbornými vyjádřeními, které byly za účelem stanovení výše škody
vypracovány, přičemž v tomto ohledu se obviněný domáhal vypracování znaleckého
posudku. Jelikož byl tento návrh zamítnut, mělo být obviněnému odepřeno právo
na spravedlivý proces a na obhajobu. Obviněný shrnul, že z důvodů v dovolání
uvedených by měl být zproštěn obžaloby. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek, a
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního anebo druhého stupně
k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §
265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
avšak toto vyjádřením ze dne 4. 11. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto
podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní
zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených
dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího
důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak
představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v
posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními
vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a
na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Po prostudování předloženého trestního spisu předně bylo shledáno, že obdobné
(resp. shodné) námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích
stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně
směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal
nesprávné hodnocení důkazů, neprovedení některých důkazů (navrhovaného
vypracování znaleckého posudku) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů
a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů
odlišnou) verzi skutkového stavu věci, kdy mj. namítal, že jemu přisuzovaného
jednání se mohla dopustit (neznámá) třetí osoba. Soudy přitom ve svých
rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení
provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů,
které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování a z něj učiněných skutkových
zjištění Nejvyšší soud na základě přezkumu věci konstatuje, že si soudy
vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst.
5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady
trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti
opětovně připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné
kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i
Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah
dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v
řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými
důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění
skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však
klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává
Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť
soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě
odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky
neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci
nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované
podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do
skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly
soudy prvního a druhého stupně. V této souvislosti je namístě dále zdůraznit,
že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního
rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje,
jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené
obžalobou.
Nebylo možné přisvědčit ani námitce, že soudy nespecifikovaly, kdy mělo k
předmětnému jednání dojít, neboť z výroku rozsudku soudu prvního stupně jasně
vyplývá, že k poškození skleněné výplně plastových oken a skleněných výplní
vchodových dveří mělo dojít dne 3. 5. 2015, a k poškození osobních věcí A. K.,
roz. L., docházelo od měsíce března roku 2015 do dne 3. 5. 2015.
K námitkám stran nesprávného, resp. nedostatečného zjištění výše způsobené
škody a nevyhovění návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku, Nejvyšší
soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice
byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly
navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv i na správnost
skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). V
projednávané věci však nelze přisvědčit, že se soudy navrhovaným důkazem vůbec
nezabývaly. Lze připomenout, že výše škody byla stanovena odbornými
vyjádřeními, přičemž soud druhého stupně ve svém rozhodnutí náležitě
předestřel, proč nebylo nutné přibírat znalce. Správně v tomto ohledu poukázal
na ustanovení § 105 tr. ř., ze kterého mj. vyplývá, že pokud pro složitost
posuzované otázky není postačující postup, kdy si orgán činný v trestním řízení
vyžádá odborné vyjádření, tak teprve poté přibírá znalce. Soud druhého stupně
přitom jasně a logicky uvedl, proč shledal navrhované důkazy jako nadbytečné.
Pokud byl přitom zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými
důkazy, tak soud nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl některým návrhům
obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě
odůvodnil.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání J. L.
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu