3 Tdo 169/2025

3 Tdo 169/2025-538

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných 1) Leonida Beletskyyho, trvale bytem Pelušková 1442, Praha, a 2) firmy LEKONT EU s.r.o., IČ: 284 42 008, se sídlem Pelušková 1442, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024, č. j. 44 To 273/2024–506, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 T 65/2023,

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024, č. j. 44 To 273/2024-506.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2024, č. j. 4 T 65/2023–460 byli obvinění uznání vinnými přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzeni za to každý k peněžitému trestu 80denních sazeb po 1 000 Kč. V případě obviněného byl peněžitý trest rozložen do přiměřených měsíčních po sobě jdoucích splátek ve výši nejméně 8 000 Kč pod ztrátou jejich výhody v případě, že obviněný dílčí splátku nezaplatí včas.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obvinění přečinu dopustili zjednodušeně řečeno tím, že obviněná jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) jednající obviněným coby svým jediným jednatelem, společníkem a osobou fakticky ji ovládající, uvedla do svého daňového přiznání k DPH za zdaňovací období druhého kvartálu roku 2018 nepravdivá tvrzení týkající se fiktivních přijatých zdanitelných plnění od firmy REALITY MORAVIA s.r.o. (dále jen REALITY MORAVIA nebo RM), která vůbec poskytnuta nebyla, na základě čehož uplatnila odpočet DPH ve výši 504 288 Kč a o tuto částku tak neoprávněně snížila svou daňovou povinnost. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupce a jednak obvinění. Zatímco odvolání státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2024, č. j. 44 To 273/2024–506, zamítl podle § 256 tr. ř., k odvolání obviněného napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a trestní stíhání obou obviněných zastavil z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti odvolacímu usnesení podal dovolání nejvyšší státní zástupce. Učinil tak v neprospěch obou obviněných a opřel je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Ocitoval ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a vyzdvihl, že závěr o dosažení účelu trestního řízení musí být odůvodněn dvěma kumulativně naplněnými skupinami podmínek. Prvou je význam a míra porušení chráněného zájmu, způsob provedení činu, jeho následek nebo okolnosti, za nichž byl spáchán. Druhou pak chování obviněného po spáchání činu, zejména jeho snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky. Naplnění obou uvedených skupin podmínek je třeba zkoumat ve vztahu k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (§ 1 odst. 1 věta druhá tr. ř.) Dosažení účelu trestního řízení přichází poté v úvahu především u trestných činů menší závažnosti, k čemuž dovolatel upozornil na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 277/2007.

5. K prvé shora zmíněné skupině podmínek státní zástupce odkázal na ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku vymezujícího poruchu a závažnost trestného činu zejména významem chráněného zájmu, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za nichž byl čin spáchán osobou pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou, záměrem nebo cílem.

6. K druhé skupině podmínek zdůraznil rozhodovací praxi, z níž plyne, že její splnění nebude zpravidla možno dovodit v případech, kdy obviněný popírá dosud učiněné závěry justičních orgánů. Obviněný totiž musí svým chováním prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči němu. Takový závěr není zcela vyloučen ani za situace, kdy sice trestnou činnost v plném rozsahu nedoznává, avšak z jeho projevů po spáchání činu musí být zřejmé, že si je vědom podstatných okolností zakládajících trestní odpovědnost. Závěr o dosažení účelu trestního řízení nelze naplnit v případech, v nichž obviněný neakceptuje podstatné okolnosti trestné činnosti, neboť jedním z cílů trestního řízení je i předcházení trestné činnosti, což znamená, že obviněný si musí být vědom, že jeho jednání je trestné. Absentuje-li sebereflexe obviněného, nepostačuje pro aplikaci § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. to, že vede řádný život, je bezúhonný či dodatečně nahradí škodu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 739/2019). Státní zástupce poukázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 821/2024, v němž k podmínce chování obviněného po spáchání činu bylo zmíněno, že tato není vztahována jen k osobě obviněného jako takové, například k jeho dosavadní trestní bezúhonnosti, nýbrž k jeho postoji k jím páchané trestné činnosti, přičemž o naplnění této podmínky nepůjde, pokud obviněný sice připustil spáchání skutku, avšak ten nepovažuje za trestný čin.

7. Při popsaných východiscích dovolatel uzavřel, že nebyly dány zákonem požadované předpoklady pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Obviněným sice svědčí ku prospěchu dodatečné plné uhrazení zkrácené daně a dosavadní trestní bezúhonnost, tyto dvě skutečnosti však samy o sobě ještě nepostačují k aplikaci § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

8. Z hlediska významu a míry porušení zákonem chráněného zájmu státní zástupce připomenul, že byl významně porušen zájem na ochraně majetkových práv České republiky, kdy příjmy z daní jsou nejdůležitějším zdrojem příjmů veřejných rozpočtů. Obvinění se stíhaného jednání dopouštěli s cílem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu, a ačkoliv jejich trestná činnost trvala relativně krátce, došlo ke zkrácení daně ve výši více než pětinásobku většího rozsahu zakládajícího trestní odpovědnost tohoto typu delikvence. Nejedná se tedy o těsné překročení hranice trestnosti, nýbrž rozsah odpovídající zhruba polovině rozsahu značného ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty. Trestná činnost přitom byla páchána promyšleně a po předchozím uvážení, což naplňuje i přitěžující okolnost podle § 42 písm. a) tr. zákoníku. To, že obvinění v trestné činnosti dále nepokračovali, nelze mít za výrazně pozitivní okolnost. Naopak pokud by pokračovali, vystavili by se teoreticky další přitěžující okolnosti v podobě pokračování v trestné činnosti po delší dobu dle § 42 písm. m) tr. zákoníku.

9. U obviněných není dána ani podmínka spočívající v jejich chování po spáchání činu. Oba obvinění po celou dobu trestního řízení odmítali jakoukoliv vinu. Takový přístup nevykazuje žádné známky sebereflexe a stěží lze tak uvažovat o tom, že si uvědomili protiprávnost a škodlivost svého počínání tak, aby byl naplněn jen jeden z účelu trestního řízení v podobě zajištění prevence další trestné činnosti. Osamocený projev tkvící v dodatečném uhrazení daně se jeví být spíše účelovým jednáním poté, co trestná činnost byla odhalena, než autentickým projevem sebereflexe.

10. V tomto ohledu státní zástupce odvolacímu soudu vytkl faktické obcházení limitů institutu účinné lítosti dle § 33 tr. zákoníku. Odvolací soud správně shledal, že u obviněných nebyl dán aspekt dobrovolného napravení škodlivého následku, neboť k úhradě zkrácené daně došlo až poté, co věc začal řešit příslušný Finanční úřad. Pokud však odvolací soud opakovaně akcentoval dodatečnou úhradu zkrácené daně jako nejpodstatnější důvod pro postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., pak svůj předtím uvedený správný závěr fakticky popřel. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku zákonodárce nestanovil režim zvláštní účinné lítosti, jako je tomu u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku. Jasně tak vyjádřil, že v případě prvého trestného činu následně projevená snaha pachatele dostát svým finančním povinnostem, nemá bez dalšího automaticky vést k zániku jeho trestní odpovědnosti. Postupem odvolacího soudu však ve výsledku došlo k nahrazení vůle zákonodárce skrze inkorporaci prvků účinné lítosti do zákonného ustanovení, které však spočívá na odlišných podmínkách, jež naplněny nebyly.

11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby Městskému soudu v Praze věc přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Navrhl, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce vyslovil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.

12. K dovolání státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný. Připomenul chronologii svého podnikání a na to navazující významné momenty řešené kauzy, kdy zdůraznil zejména, že spolupráci s firmou REALITY MORAVIA zahájil na počátku své podnikatelské kariéry, sám od ní dobrovolně po třech měsících ustoupil, a to téměř rok předtím, než Finanční úřad počal prověřovat inkriminovanou daňovou kauzu. Finančním úřadem vystavený dodatečný platební výměr obviněný uhradil a teprve až s odstupem takřka devíti měsíců podal Finanční úřad trestní oznámení. V rámci časosledu událostí obviněný upozornil též na to, že uložil-li v trestním řízení státní zástupce policejnímu orgánu pokyny k dalšímu prověřování, na jejichž podkladě následně bylo zahájeno trestní stíhání, pak o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání neměl rozhodovat onen státní zástupce, nýbrž státní zástupce nadřízený. Odsuzující verdikt prvostupňového soudu byl vynesen šest let po rozhodné události.

13. S poukazem na časový snímek událostí obviněný rozporoval dostatečnou věcnou a časovou spojitost daňového a trestního řízení, kdy tato neutvářela jeden souvislý celek, neboť trestní stíhání bylo zahájeno s odstupem několika měsíců od úhrady daňového nedoplatku i penále. Vysvětlil, že časová spojitost mezi oběma řízeními musí být dostatečně těsná, aby byl jednotlivec chráněn před nejistotou a s poukazem na odbornou literaturu dovodil, že tolerování postupnosti obou řízení bez jakéhokoliv jejich překryvu by nemělo obstát. Nelze přitom činit rozdíl mezi řízením vedeným na straně jedné proti právnické osobě a na straně druhé proti osobě fyzické, jež je většinovým společníkem předmětné právnické osoby, jejíž chování v daňovém řízení je přičitatelné i v osobě fyzické.

14. Obviněný dále namítl, že k zamezení kolize s principem ne bis in idem je třeba, aby sankce uložená v daňovém řízení byla zohledněna v řízení trestním. To bylo splněno v projednávané věci až v rozhodnutí odvolacího soudu. Úhrada daňového nedoplatku i stanoveného penále přitom proběhla dávno před zahájením trestního stíhání. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 677/2018 publikované pod číslem 52/2018 Sb. rozh. tr. Obviněný upozornil rovněž na další rozhodnutí vyšších soudů a odmítl, že by u něho nebyl dán aspekt dobrovolného napravení škodlivého následku. Vyslovil nesouhlas též s tím, že podmínkou pro naplnění požadavků stanovených v § 33 tr. zákoníku je jeho doznání.

15. Uzavřel, že zásadní pozornost je třeba věnovat společenské škodlivosti stíhaného jednání. Upozornil, že spolupráci s firmou REALITY MORAVIA navázal na samém počátku své podnikatelské činnosti na doporučení svého tehdejšího dobrého přítele a odmítl, že mu muselo být zřejmé, že se jedná o společnost pochybnou. O její prověření požádal svou účetní, která zjistila, že společnost není vedena jako nespolehlivý plátce DPH. Z výpisu z obchodního rejstříku bylo zřejmé, že vlastníkem byla po mnoho let Nikola Levá, která firmu převedla na Lubomíra Brázdu, který ji po třech měsících převedl na Adriana Roscu, s nímž obviněný jednal. Obviněný pak sám z vlastní vůle a bez zásahu veřejné moci spolupráci s předmětnou firmou po pouhých třech měsících ukončil. Jeho společnost aktuálně řádně podniká a plní veškeré své povinnosti, takže tříměsíční spolupráce s firmou REALITY MORAVIA byla naprostou výjimkou pramenící z jeho nezkušenosti. S ohledem na krátkost doby a vzhledem k dobrovolnému ukončení spolupráce s firmou REALITY MORAVIA bez zásahu státní moci nenaplňuje trestní stíhání obviněného požadavky tzv. „Engel kritérií“ a snižuje jeho společenskou škodlivost. Účinnou lítost obviněný projevil úhradou nejen daňového nedoplatku, ale i penále více než 20 měsíců před zahájením svého trestního stíhání, přičemž v době rozhodování soudy nižších stupňů uplynula od skutku doba téměř sedmi let, během níž se ani obviněný, ani jím ovládaná firma nedopustili žádného deliktního jednání.

III. Přípustnost dovolání

16. Dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

17. Státní zástupce založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

18. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení mimo jiné tehdy, když bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

19. Námitky státního zástupce spadají pod uplatněný dovolací důvod. Argumentace dovolatele je dostatečně podrobná, logická, srozumitelně vyjádřená a Nejvyšší soud se s ní ztotožnil. Na úvahy podrobně rozvedené v podaném dovolání lze proto odkázat a nad jejich rámec lze s poukazem na protiargumentaci obviněného dodat toliko následující:

20. V prvé řadě nutno podotknout, že časosnímek událostí prezentovaný obviněným neodpovídá zcela realitě, neboť obviněný v něm vyzdvihuje především momenty, které vyhovují jeho argumentaci a upozaďuje okolnosti, které jí příliš nesvědčí. Z toho pak pramení poněkud pokřivená sebeprezentace obviněných o operativním a dobrovolném uhrazení daňového nedoplatku. Obviněný takto “cudně” mlčí o tom, že daňová kontrola byla ze strany správce daně zahájena již 17. 12. 2018 (viz č. l. 35), správce daně následně prověřoval tvrzení obviněné (dále též jen LEOKONT) a v srpnu 2019 s ní projednal výsledek daňové kontroly se závěrem, že LEOKONT neprokázal zdanitelná plnění, která měl přijmout od REALITY MORAVIA. V návaznosti na to pak správce daně 4. 9. 2019 vydal platební výměr doručený LEOKONTu 9. 9. 2019 a znějící na daňový nedoplatek 504 288 Kč. Podrobnosti komplexní chronologie vyplývají z následující tabulky: čl. datum událost

2. Q 2018 daňový podvod – fiktivní přijatá zdanitelná plnění od REALITY MORAVIA (RM) 35 17.12.2018 zahájena daňová kontrola 22.03.2019 LEOKONTu zaslána výzva k prokázání přijatých zdanitelných plnění 15.04.2019 reakce LEOKONTu navrhujícího výslech nedostupného jednatele RM Adriana Roscy a poukazujícího na smlouvu s RM 10 12.08.2019 projednání daňové kontroly s LEOKONTem se závěrem, že LEOKONT neprokázal přijatá zdanitelná plnění 8 09.09.2019 LEOKONTu doručen platební výměr z 04.09.2019 znějící na 504 288 Kč 17.01.2021 právní moc platebního výměru poté, co odvolací orgán zamítl odvolání LEOKONTu

3 22.02.2021 úhrada daňového nedoplatku i penále použitím zaplacené DPH dle § 152 daňového řádu

144 10.06.2021 rozsudek Městského soudu Praha zamítající správní žalobu, doručen LEOKONTu 21.06.2021

144 07.07.2021 datace kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu 4 01.11.2021 trestní oznámení

5 22.11.2021 zahájení úkonů trestního řízení 1 13.06.2022 usnesení policie o odložení věci 226 15.07.2022 usnesení obvodního státního zastupitelství rušící odložení věci 244 28.11.2022 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání obv. Beletskyymu 247 19.12.2022 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání zmocněnci LEOKONTu dr. Petráskovi

21. Z popsaného je zřejmé, že ochota obviněných odstranit škodlivý následek svého jednání zdaleka nebyla tak bezprostřední, jak obviněný namítá. Obvinění k ní přistoupili až v momentě, kdy jim v podstatě nic jiného nezbývalo, neboť vůči obviněné byl pravomocně vydán platební výměr. O dobrovolnosti jejich počínání tak sotva lze uvažovat a nižší soudy tento prvek jejich jednání opodstatněně neshledaly. LEOKONT, potažmo obviněný coby osoba ji ovládající, se totiž v daňovém řízení urputně bránili a daň včetně penále zaplatili až po pravomocném platebním výměru. Respektive ji patrně dokonce neuhradili prvoplánově, ale uskutečněná úhrada byla provedena úkonem správce daně při využití ustanovení § 152 daňového řádu. I tento jejich postoj přerůstající následně i do trestního řízení, v němž obvinění rovněž popírali, že by jejich jednání bylo trestné, do značné míry nasvědčuje absenci sebereflexe, která je nezbytným předpokladem pro to, aby trestní řízení působilo tak, jak uvádí ustanovení § 1 odst. 1 věta druhá tr. ř. – tj. mimo jiné k předcházení trestné činnosti… k výchově v duchu důsledného zachovávání zákonů…. Jestliže pachatel odmítá trestnost svého jednání a závěr o své vině přijme takzvaně z donucení vyvolaného právním posouzením jeho jednání soudem, pak sotva může být motivován k tomu, aby předcházel něčemu, co vnitřně nepřijal jako trestnou činnost, ani aby byl vychován k důslednému dodržování zákona, jímž je zde trestní zákoník zakazující páchání vybraných činů.

22. Uvedené neznamená, že by Nejvyšší soud obviněným upíral právo na volbu obhajoby či argumentace, kterou chtějí prosazovat své zájmy před veřejnou mocí (zde v daňovém i trestním řízení). Každá taková volba však jde ruku v ruce s odpovědností za ni. Přitom jeden druh argumentace nezřídka vylučuje argumentaci jinou. Uplatnil-li tedy jedinec argumentaci, kterou popírá skutek či jeho trestnost, je logické, že si tím zavírá cestu pro argumentaci spočívající v existenci jeho sebereflexe a uvědomění si protiprávnosti svého počínání. Rozporovali-li (v daňovém i v trestním řízení) obvinění, že zdanitelná plnění od REALITY MORAVIA nebyla fiktivní, pak současně nemohou úspěšně tvrdit, že si uvědomují protiprávnost (dokonce protiprávnost v intenzitě trestnosti) toho, co popírají. Tento efekt je důsledkem volby, kterou dobrovolně učinili a která s sebou nese i určité nevýhody, jak tomu bývá u drtivé většiny výběrů z různých alternativ.

23. Obviněnému nelze přisvědčit, ani rozporuje-li časovou spojitost mezi daňovým a trestním řízením, čímž naznačuje, že v projednávané věci mělo dojít ke kolizi s principem ne bis in idem. I zde obviněný do jisté míry opomíjí, že trestní řízení nebylo odstartováno až usnesením o zahájení trestního stíhání, ale že započalo daleko dříve, tzv. zahájením úkonů trestního řízení dne 22. 11. 2021 (viz č. l. 5). Trestní řízení není útvarem statickým, nýbrž dynamickým, jehož stav se v průběhu času vyvíjí v závislosti na tom, jak se daří postupně získávat informace důležité pro příslušné rozhodnutí dané procesní etapy. Je proto logické, že na počátku trestního řízení nemohou mít jeho orgány k dispozici to, co teprve v průběhu řízení mají odhalit a zjistit. Navíc je nutno brát v potaz, že trestní řízení je relativně samostatným útvarem svázaným vlastními procesními předpisy, takže nemnohé otázky musí objasňovat do značné míry autonomně a druhdy i duplicitně, bez možnosti automaticky a bez svého vlastního posouzení převzít závěry činěné nějakou jinou složkou veřejné moci. To s sebou pochopitelně nese nemalé časové nároky, takže trestní stíhání bývá zpravidla zahajováno až si jistým časovým odstupem od zahájení úkonů trestního řízení, a to až poté, co jsou dostatečně objasněny okolnosti umožňující dostatečně silné důvodné podezření. Je totiž notorietou, že zahájení trestního stíhání není nějakým bezvýznamným zásahem do práv jedince, který by bylo možno nasadit takzvaně “zkusmo či naslepo”, ale že jde o opatření, k němuž lze sáhnout až po dostatečně opodstatněném důvodném podezření.

24. Obdobné platí i ve vztahu k překryvu či časové posloupnosti daňového a trestního řízení. Bylo by zcela iluzorním očekávat, že jakmile správce daně zahájí nějakou daňovou kontrolu, je zapotřebí, aby to ihned avizoval orgánům činným v řízení trestním tak, aby ty zahájily úkony trestního řízení a souběžně se správcem daně prověřovaly daňový případ. Ne každý daňový nedoplatek totiž musí být trestným činem a požadavek plného časového překryvu daňového a trestního řízení není správný ani realizovatelný. V zájmu korektnosti nutno dodat, že obviněný nepoptává plný časový překryv obou řízení, nicméně za pravdu mu nelze dát ani pokud se domáhá překryvu alespoň částečného. Jednou ze zásad právního státu je, že veřejná moc má být uplatňována zdrženlivě, takže je více než logické, že daňové úřady se na orgány činné v trestním řízení obrátí až v momentě, kdy díky poznatkům získaným v jimi vedeném řízení dovodí podezření, že mohl být spáchán trestný čin. Je přitom třeba mít na paměti, že daňové orgány se primárně na trestnost daňových subjektů nezaměřují. Jejich prvotním úkolem je zajistit správné vyměření daně a zejména otázky subjektivní stránky (zcela klíčové pro řízení trestní) mohou ponechávat stranou své pozornosti.

25. V projednávaném případě mohly daňové orgány jistou míru podezření o trestnosti jednání obviněných pojmout v srpnu 2019, kdy projednaly výsledek daňové kontroly s LEOKONTem. I tato úvaha však má své úskalí, protože závěr daňové kontroly se omezoval jen na zjištění, že LEOKONT neprokázal přijatá zdanitelná plnění od dodavatele REALITY MORAVIA, neboť pro účely daňového řízení nebylo zapotřebí činit spolehlivý závěr o tom, že ona údajně přijatá zdanitelná plnění byla fiktivní a představovala takzvaně daňový podvod.

Nicméně i kdyby bylo možno připustit, že již v srpnu 2019 mohl správce daně avizovat orgánům činným v trestním řízení podezření z trestného činu, nelze dovozovat nějakou diskontinuitu daňového a trestního řízení z toho, že se tak v onen moment nestalo. Správci daně nelze vyčítat, že v souladu se zásadou zdrženlivosti vyčkal na výsledek daňového řízení tak, aby bylo najisto postaveno, že újma na dani skutečně vznikla a teprve v návaznosti na to inicioval prověřování, zda nedošlo k trestnému činu.

Na takovém postupu nelze shledávat nic nelogického a tím méně dovozovat, že daňové a trestní řízení by z hlediska zásady ne bis in idem netvořilo jeden celek, neboť správce daně popsaným umírněným postupem eliminoval riziko, že obvinění by úkonům trestního řízení počali být podrobováni zbytečně, pokud by v daňovém řízení vyšlo najevo, že újma na dani veřejným rozpočtům vůbec nevznikla. Naopak si lze velmi dobře představit námitku obviněné osoby, že nástroje trestního práva jsou vůči ní uplatňovány předčasně a že mělo být vyčkáno výsledku daňového řízení.

26. Na narušení věcné i časové spojitosti daňového i trestního řízení pak nelze usuzovat ani z toho, že úkony trestního řízení byly zahájeny až s odstupem zhruba 10 měsíců po pravomocném skončení vyměřovací fáze daňového řízení. Jak zmíněno již výše, primárním úkolem daňových orgánů je náležité zjištění a doměření daňových povinností. Současně platí, že daňová správa není natolik mohutným orgánem, aby každý daňový subjekt měl svého pracovníka daňové správy, který by mu mohl věnovat 100 procent své pracovní náplně a nevěnovat se daňovým subjektům dalším. Ze zmíněného programového zaměření daňové správy i jejích kapacitních důvodů je legitimním existence určité časové prodlevy mezi koncem řízení daňového a počátkem řízení trestního. Exaktní obecné vymezení této prodlevy patrně možné nebude a její délka se bude zpravidla odvíjet od konkrétních okolností jednotlivého případu. V nyní řešené věci však nelze dovozovat, že nastalá prodleva by rozvolňovala časovou spojitost obou řízení a bylo z ní možno dovozovat nějaké zbytečné průtahy či zdlouhavosti vyvolávající v obviněných nejistotu. Mělo-li by tomu být jinak, pak by to vedlo k absurdní situaci, kdy daňové orgány by „pro jistotu“ dávaly podněty orgánům trestním při sebemenším podezření na daňový podvod, popřípadě trestní orgány by pravidelně monitorovaly veškerá běžící daňová řízení a obdobně „pro jistotu” by zahajovaly úkony trestního řízení tak, aby byly eliminovány jakékoliv netěsnosti v časové spojitosti obou řízení a zajištěn co možná největší jejich překryv. Patrně není sporu o tom, že takové počínání by bylo nejen nehospodárné, ale především nepřiměřeně zasahující jednotlivce, kteří by mnohdy zbytečně byli „obtěžováni” veřejnou mocí.

27. Pokud obviněný upozorňoval na judikaturní rozhodnutí jednak Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 52/2018 Sb. rozh. tr. a pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr. a jednak Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08, tak ani ta nelze mít za přiléhavá na projednávaný případ. Obviněný se na podkladě těchto rozhodnutí snaží vyargumentovat dobrovolnost jednání obviněného při odčinění následku daňového trestného činu. Prvá dvě rozhodnutí však obviněný neinterpretuje komplexně, ale selektuje si jen ty části, které vyhovují jeho představám. To platí zejména ve vztahu k rozhodnutí č. 35/2021 Sb. rozh. tr., které vedle obviněným vyzdvihované právní věty obsahuje další právní závěr, z něhož právní věta vychází a který se týká skutkové okolnosti, kdy pachatel trestného činu napraví jeho škodlivý následek bezprostředně poté, co příslušný daňový orgán učiní první poznatek o podezřelé okolnosti. Taková situace však v projednávaném případě rozhodně dána nebyla, jak je zřejmé z údajů uvedených v tabulce shora pod bodem 20.

28. Citované rozhodnutí Ústavního soudu se vztahuje ke konkrétní tam řešené kauze, v níž se navíc tamní pachatelka k trestnému činu postavila zcela jinak, než jak učinili v projednávané věci obvinění. I z tohoto hlediska je přinejmenším problematické vztahovat zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu na nyní řešenou kauzu. Nicméně i z inkriminovaného rozhodnutí vyplývá, že institut účinné lítosti má vést k bezproblémovému uhrazení daňového dluhu a následně i příslušné sankce. Právě podmínka bezproblémovosti uhrazení daňového dluhu i příslušné sankce však zde absentuje. V návaznosti na to pak není opodstatněné dovozovat ani dobrovolnost takové úhrady. Jak zmíněno již výše, z chronologie rozhodných událostí je patrné, že úhrada daně i daňového penále nastala teprve až po absolvování kompletního nalézacího daňového řízení, v němž obviněná nebyla úspěšná a byla jí pravomocně uložena daňová povinnost. Rozhodně se tedy nejednalo o situaci, kdy by si daňový subjekt uvědomil své pochybení a bezproblémově zjednal nápravu dodatečnou úhradou svých platebních povinností.

29. Kromě toho na institut účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku a na jeho klíčový parametr dobrovolnosti nutno nahlížet i optikou proporcionality. Měla- li by být obviněným při konkrétních časových okolnostech nynějšího případu přiznána účinná lítost, pak by byli stavěni na jednu roveň s poctivým daňovým subjektem, kterým pouze nějakou svou chybou nepřesně přiznal daň, která mu byla doměřena a on ji uhradil. Jednání obviněných však bylo kvalitativně odlišné a spočívalo v podvodu, bez jehož odhalení by daňový subjekt získal na úkor státu významné obohacení. Pokud by v případě odhalení takového podvodu pachateli postačovalo, aby majetkovou újmu uhradil a dosáhl tak své beztrestnosti, byl by tím zcela nepřijatelně favorizován proti poctivci, který na žádné své záměrné obohacení necílil. Taková nevyváženost by jen motivovala daňové subjekty k podvádění, neboť by jim stačilo následně po odhalení jen uhradit zkrácenou daň.

30. Určité dezinterpretace se obviněný dopustil i ve vztahu k údajnému tvrzení v bodě 15 dovolání, že podmínkou pro naplnění požadavků stanovených v § 33 tr. zákoníku je třeba doznání obviněného. Nic takového totiž státní zástupce ve svém dovolání netvrdí. Jeho argumentace v bodě 15 dovolání se netýká institutu účinné lítosti (§ 33 tr. zákoníku), nýbrž podmínek fakultativního zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c tr. ř. Státní zástupce také nehovoří o doznání obviněného, nýbrž o jeho sebereflexi spočívající alespoň v tom, že připustí, že spáchaný skutek je trestný.

31. Konečně rozporuje-li obviněný závěry odvolacího soudu, že mu muselo být zřejmé, že dodavatelská firma REALITY MORAVIA je společností pochybnou, pak tato jeho výhrada patrně sice má spojitost s dovolacími námitkami (obviněný tím poukazuje na okolnosti, za nichž byl čin spáchán), jde však o námitku spíše skutkového charakteru, kterou v rámci vzneseného dovolacího důvodu nelze úspěšně uplatnit. Navíc obviněný sám svou vlastní argumentací do značné míry tuto jím rozporovanou okolnost zpochybňuje, neboť popisuje dvě poměrně rychle po sobě jdoucí změny majetkové struktury, k nimž v dodavatelské firmě došlo poměrně krátce předtím, než s ní LEOKONT zahájil spolupráci.

V. Způsob rozhodnutí

32. Z uvedeného hodnocení dovolání státního zástupce plyne, že ten ve svém dovolání vznesl námitky, které naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Vadu jej zakládající lze zhojit v druhostupňovém řízení, z něhož vzešla. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušované rozhodnutí obsahově navazující, jež změnou vyvolanou tímto zrušením pozbyla svého podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, neboť tím by dovolací soud nahrazoval činnost soudu druhého stupně.

33. Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, v němž úkolem druhostupňového soudu bude, aby z pohledu výše definovaných vad podstatně zevrubněji a důsledněji posoudil otázku splnění podmínek postupu dle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).

V Brně dne 12. 3. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů