3 Tdo 170/2026

Judikát 3 Tdo 170/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:11.03.2026

Spisová značka:3 Tdo 170/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.170.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti Důležitá povinnost uložená podle zákona Dokazování

Hodnocení důkazů

Dotčené předpisy:§ 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD 3 Tdo 170/2026-299USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2025, č. j. 5 To 301/2025-255, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 63/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také jen „městský soud“) ze dne 10. 9. 2025, č. j. 3 T 63/2025-221, byl obviněný M. P. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 70 000 Kč. Rozhodnuto bylo i o uplatněných nárocích poškozených České průmyslové zdravotní pojišťovny a A. a N. J. na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy.

2. K následnému odvolání státního zástupce, zaměřeného v neprospěch obviněného do výroků o vině a trestu, Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 5 To 301/2025-255, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného na částečně upraveném skutkovém základu uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který mu uložil jednak podle § 67 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 70 000 Kč, a jednak podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 11 542 Kč a se zbytkem uplatněného nároku tuto poškozenou odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení občanskoprávních.

Poškozené A. J. a AAAAA (pseudonym) a s nimi i další poškozená D. J. byly se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného pak krajský soud samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle odvolacím soudem ustálených skutkových zjištění spočíval trestný čin obviněného v tom, že (doslovně citováno z napadeného rozsudku)

„dne 21. 6. 2024 kolem 20:00 hodin řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, v Brně po ulici XY, a to ze směru jízdy od ulice XY dále směrem k ulici XY, kde u zastávky MHD XY porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f) a § 18 odst.

1 zákona č. 361/2000 Sb. (o provozu na pozemních komunikacích), neboť se nevěnoval plně řízení vozidla, nepřizpůsobil rychlost jím řízeného vozidla povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat (déšť o silné intenzitě, nárazovitý vítr a snížená viditelnost), v důsledku čehož ohrozil chodkyně D. J. a A. J., přecházející pozemní komunikaci ulice XY po vyznačeném přechodu pro chodce z pohledu řidiče zleva doprava, když tak došlo ke střetu přední částí jím řízeného vozidla s oběma chodkyněmi, které upadly na vozovku, přičemž tyto při tomto střetu a následném pádu na zem utrpěly zranění, a to poškozená A.

J. zlomeninu 1. bederního obratle typu A1 a drobné oděrky na hrudní páteři, levém lokti a dolní vnitřní straně levého lýtka, což si vyžádalo lékařské ošetření a přiložení stabilizační trupové ortézy (Jewett korzet) s následným výrazným omezením v běžném způsobu života, spočívajícím v bolestivosti, nošení trupové ortézy při vertikalizaci po dobu nejméně 3 měsíců, což jí kromě nutnosti klidového režimu bez námahy omezovalo v pohyblivosti, sebeobslužnosti, soběstačnosti, oblékání, osobní hygieně a používání toalety, poškozená D.

J. zlomeninu pravého vnitřního kotníku s mírným posunem dopředu a dovnitř, povrchní zhmoždění zad v dolní části na přechodu bederní páteře a křížové kosti, povrchní zhmoždění pánve vlevo v zadní části zevně a krevní výron s otokem v levé temeně-týlní krajině hlavy, což si vyžádalo lékařské ošetření a přiložení sádrové fixace na pravé hlezno a bérec s následným citelným omezením v běžném způsobu života, spočívajícím v bolestivosti v místě zranění a s tím spojené farmakologické terapii na ředění krve, proti bolesti a otoku, v chůzi o berlích a omezeném pohybu pravé nohy (sádrová fixace bez došlapu) s nutností každodenní aplikace injekce s nízkomolekulárním heparinem, a to s celkovou dobou léčení po dobu nejméně 3 měsíců, kdy tato byla kromě nutnosti dodržování klidového režimu a šetřícího režimu omezena v hybnosti, osobní hygieně, oblékání, používání toalety a dalších sebeobslužných aktivitách“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. V jeho odůvodnění namítl, že jako řidič motorového vozidlo žádnou povinnost neporušil. K přechodu pro chodce se přibližoval rychlostí, která byla podstatně nižší než maximální povolená rychlost v obci, neboť ji přizpůsobil tehdejším povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které bylo možno předvídat. Zároveň nebylo prokázáno, že by pozorně nesledoval situaci v silničním provozu a plně se nevěnoval jen řízení vozidla, ale i něčemu jinému. Naopak si počínal s náležitou opatrností, před přechodem ještě „reflexivně“ zpomalil a v momentě, kdy zpoza autobusu, který ho míjel v protisměrném pruhu, vběhly do vozovky poškozené a vytvořily mu tak náhlou překážku v jízdě, okamžitě brzdil. Takovou neukázněnost chodkyň nemohl předvídat a střet s nimi odvrátit. Právě ony tak podle jeho mínění nesou větší, ne-li výlučnou, vinu na dopravní nehodě.

Pokud odvolací soud ohodnotil podíl jejich spoluzavinění pouhými 40 %, nepřihlédl dostatečně k jejich extrémní neopatrnosti a větší význam nespravedlivě přikládal údajnému pochybení řidiče, které mělo po subjektivní stránce spočívat pouze v nevědomé nedbalosti, když je mu vytýkáno, že měl předvídat zcela neočekávaný výskyt osob ve vozovce. Dovolatel zdůraznil, že poškozené v rozporu s ustanovením § 54 zákona č. 361/2000 Sb. (dále „zákon o silničním provozu“) vstoupily do vozovky těsně za odjíždějícím autobusem mimo vyznačený přechod pro chodce, přecházely ji diagonálně a nikoli kolmo k její ose, jak byly v takovém případě povinny, a před vstupem do silnice se nepřesvědčily, zda ji mohou přejít, aniž by zároveň ohrozily sebe nebo ostatní účastníky silničního provozu, resp. aniž by donutily řidiče případně přijíždějících vozidel k náhlé změně směru a rychlosti jízdy.

Z provedených důkazů jasně vyplývá, že se před přecházením nepodívaly ani vlevo ani vpravo a v podstatě skočily přímo před vůz svědka Ch., který jeho manželka s námahou stačila ubrzdit. I kdyby se však rozhlédly, tak do vzdálenějšího jízdního pruhu, v němž se přibližoval dovolatel, by nejprve nemohly vidět přes zadní část autobusu. Splnění jejich povinnosti podle § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu by tak předpokládalo, že se o možnosti dokončit přecházení přesvědčí alespoň na středu vozovky, odkud pro ně bude blížící se automobil viditelný, a počkají na znamení od řidiče, že je registruje a že zastaví.

Ani to však neučinily. V uvedené souvislosti obviněný poukázal na obecné závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 727/2017, podle nichž lze naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se měl řidič dopustit při provozu na pozemních komunikacích, dovozovat až po pečlivém zjištění místních, světelných, povětrnostních a jiných podmínek v době nehody, způsobu jízdy pachatele ale i chování poškozeného (např. zda využil přechodu pro chodce poblíž místa nehody a jakým způsobem přecházel vozovku v návaznosti na povinnosti chodce vymezené v § 53 a § 54 zákona o silničním provozu), neboť tyto skutečnosti mohou mít význam pro posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem.

Právě k objasnění vstupu a způsobu přecházení vozovky poškozenými, skrytými v tu chvíli za autobusem, obviněný navrhoval doplnění dokazování o rekonstrukci na místě samém, fotogrammetrii s měřením viditelnosti, o záznamy z kamer a dále doplněním znaleckého posudku či případně zadání posudku revizního. Odvolací soud nicméně provedení daných úkonů, které měly zásadní význam pro posouzení míry spoluzavinění u poškozených, odmítl jako nadbytečné, čímž porušil zásadu materiální pravdy.

6. Dovolatel se dále podrobněji zaměřil na skutečnost, že poškozené vstoupily do vozovky mimo vyznačený přechod, ačkoli ten se nacházel méně než 50 metrů od bodu, kde začaly přecházet. Opětovně připomněl, že tím porušily povinnost uvedenou v § 54 odst.

1 zákona o silničním provozu, a zároveň dovodil, že v takovém případě nebyly chráněny předností na přechodu pro chodce, bez ohledu na to, že ke střetu došlo již na něm. Taková ochrana by platila jen tehdy, pokud by po přechodu přecházely v celé jeho délce. Nesouhlasí tedy s názorem krajského soudu, že není rozhodné, kde poškozené vstoupily do vozovky, ale to, že byly sraženy již na přechodu. Sám má naopak za to, že přednost svědčila jemu a poškozené mu tím, že vstoupily do silnice bezprostředně před jeho vozidlem a porušily tak i další povinnosti, tentokrát podle § 4 písm. a) a § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu a § 2900 občanského zákoníku, vytvořily náhlou, nepředvídatelnou překážku v jízdě, resp. objektivně nezvládnutelnou situaci.

Pokud odvolací soud v dané souvislosti poukazoval na princip omezené důvěry v dopravě, nezabýval se jím ze všech hledisek a aplikoval jej nesprávně k jeho tíži. Opomněl, že i on jako řidič motorového vozidla mohl spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky silničního provozu, čemuž sražené chodkyně rozhodně nedostály. Pakliže by si počínaly „s rozumem průměrného člověka“ a zachovaly alespoň běžnou opatrnost, mohly následku snadno zabránit.

7. Své výhrady k výroku o vině shrnul dovolatel tak, že v projednávané věci nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, o němž by nevznikaly důvodné pochybnosti, neboť nebylo jednoznačně stanoveno místo, kde poškozené vstoupily do vozovky, ani způsob, jakým ji přecházely. Najisto nebyl určen ani okamžik, kdy se do prostoru přechodu dostaly a zda se v době střetu již opravdu nacházely na něm. Pak ovšem nelze akceptovat ani zpřísnění právní kvalifikace stíhaného skutku na přečin podle § 147 odst. 1, 2 tr.

zákoníku, k němuž přistoupil soud druhého stupně. Dovolatel trvá na tom, že nepředvídatelné a naprosto nezodpovědné počínání poškozených nabylo takového významu, že přerušilo „kauzální řetězec“ mezi jeho údajně zaviněným jednáním a vzniklým trestně relevantním následkem. V návaznosti na to se ohradil se i proti uloženému trestu zákazu činnosti na dobu 18 měsíců, který i vzhledem ke svému spořádanému občanskému životu a takřka plně zachovalé řidičské bezúhonnosti pokládá za nepřiměřený přísný a neúčelný.

V napadeném rozhodnutí postrádá odůvodnění, proč mu tato sankce například nebyla vyměřena na samé spodní hranici předvídané trestním zákonem, tj. na dobu 12 měsíců. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2025, č. j. 5 To 301/2025-255, zrušil, a poté v neveřejném zasedání rozhodl způsobem předpokládaným v § 265l tr. ř. nebo § 265m tr. ř.

8. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poznamenal, že jsou v něm obsaženy v zásadě stejné argumenty, jimiž se obviněný hájil po celý průběh trestního řízení a s nimiž se dostatečně a věcně správně vypořádaly již soudy obou stupňů. Odvolací soud podle jeho mínění nezatížil veřejné zasedání ani vadou spočívající v opomenutí důkazů, neboť náležitě zdůvodnil, proč návrhům obhajoby na doplnění dokazování nevyhověl.

Jeho závěru, že jde o důkazy nadbytečné, lze jen přisvědčit, neboť dovolatel se domáhal provedení takových úkonů, které nemohly přinést žádnou relevantní změnu do rozhodných skutkových zjištění determinujících následné právní posouzení jeho jednání. Pro ně nebylo rozhodné, zda poškozené chodkyně vstoupily na pozemní komunikaci mimo přechod a vozovku k němu přecházely šikmo, jak mělo být dále podrobněji dokazováno, nýbrž skutečnost, že byly sraženy v době, kdy se už nacházely na něm. Pokouší-li se obviněný zpochybnit i dané skutkové zjištění a v uvedené souvislosti namítá porušení zásady in dubio pro reo, pak již argumentuje způsobem, který se zcela vymyká podstatě zvoleného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Pokud dále lpí na důsledném rozlišování, zda se přecházející chodec nachází v půdorysu vyznačeného přechodu nebo těsně vedle něj, a dále vychází z toho, že vedle přechodu, jakkoli je blízko, již přecházející osoba nepožívá žádné ochrany, pak tento jeho názor odporuje ustálené judikatuře, která takto striktně ochranu chodců na přechodu nevymezuje, resp. přechod nevnímá jako přesně ohraničený koridor ani jako „pevnost obklopenou hradbami, za nimiž číhá neomezené nebezpečí“. K tomu státní zástupce pro ilustraci poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 45/2023 a sp. zn. 8 Tdo 867/2024, v nichž byly řešeny skutkově obdobné situace jako v nynějším případě a z nichž plyne jednoznačný závěr, že z hlediska nedbalostních přečinů podle § 143 tr.

zákoníku, § 147 tr. zákoníku či § 148 tr. zákoníku, a to včetně naplnění znaku „porušení důležité povinnosti“ na straně řidiče motorového vozidla, je v podstatě bez významu, zda poškozený chodec přecházel vozovku po přechodu či ve vzdálenosti 1,5 m resp. 4 m od něj. Zmíněná rozhodnutí odpovídají i praktickým potřebám provozu na pozemních komunikacích, když zvláště z pohledu řidičů osobních motorových vozidel zpravidla ani není dobře rozpoznatelné, zda se chodec pohybuje po vyznačeném přechodu či několik metrů před ním nebo za ním.

Rozhodné je, že se pohybuje v bezprostřední blízkosti přechodu, což v nyní řešené věci muselo být splněno, neboť jinak by poškozené za tak krátkou dobu nedosáhly místa střetu přímo na něm. Jestliže dovolatel naopak tvrdí, že neporušil povinnost podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, tj. neohrozit ani neomezit chodce, který po přechodu přechází pozemní komunikaci nebo ji přecházet zjevně hodlá, nemůže taková námitka obstát. Totéž platí i pro jeho argumenty, jimiž odmítá, že by způsobem své jízdy porušil i další zákonné povinnosti vyjmenované ve skutkové větě napadeného rozsudku, zejména přizpůsobit rychlost jízdy povětrnostním podmínkám a dalším okolnostem.

Z provedených důkazů lze dovodit, že dovolatel měl v počasí, které v danou chvíli panovalo, a při extrémně špatném výhledu, jet dokonce ještě nižší rychlostí než znalcem stanovených 33 km/h, při kterých by vůz stihl ubrzdit a střetu zabránit, a nikoli rychlostí 38 km/h, tedy jen o 12 km/h nižší, než je nejvyšší povolená rychlost v obci na suché vozovce, při neomezené viditelnosti a bez blízkých překážek či hrozeb. Závěr o jeho vině přečinem podle § 147 odst. 1, 2 tr.

zákoníku pak nemůže prolomit ani fakt, že chodkyně započaly s přecházením v době, kdy byly skryty za odjíždějícím autobusem. Bylo totiž na něm, aby jejich přítomnost na takovém místě předpokládal, pakliže se nejprve svými smysly nepřesvědčil o tom, že se na přechodu nebo v jeho blízkosti žádná přecházející osoba nepohybuje. Pokud si takto nepočínal, nemůže se zbavit odpovědnosti za následek, který způsobil, ani se domáhat toho, aby byl jeho podíl zavinění na předmětné dopravní nehodě posouzen jako nejméně stejný, případně nižší anebo dokonce minimální oproti spoluzavinění poškozených, byť ty si při přecházení nepočínaly zcela v souladu se zákonem.

Jestliže tedy krajský soud stanovil míru spoluzavinění přímých aktérů dopravní nehody v neprospěch obviněného na 60 % ku 40 %, jde s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi o zcela legitimní rozhodnutí, které zároveň plně ospravedlňuje právní posouzení skutku i podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Výrok o vině tak vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. netrpí. K námitce obviněného stran neadekvátnosti uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců státní zástupce zdůraznil, že žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá.

Daná forma postihu se v posuzovaném případě nadto nejeví jako natolik přísná, aby odporovala principu přiměřenosti trestních sankcí. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

9. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a současně jím byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.

10. Protože dovolání je zvláštním a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř, bylo zároveň nutné zkoumat, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod zákonné důvody, na něž odkázal. Ty totiž nemohou být uplatňovány jen formálně, ale je třeba, aby jim vždy odpovídala i konkrétní argumentace dovolatele (viz ustanovení § 265i odst. 3 věty první tr. ř.).

11. Na tomto místě lze předeslat, že obviněný mohl, resp.

vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci měl, uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V obdobných případech poměrně běžnou absenci formálního odkazu na posledně citované ustanovení však Nejvyšší soud v praxi nepovažuje za takový nedostatek předložených dovolání, aby trval na jejich formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v nich obsažených námitek. I nyní se proto rovnou zaměřil na posouzení otázky, zda rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jemu předcházející řízení, vskutku byly zatíženy vadami zakládajícími existenci důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které jsou v dovolání výslovně označeny.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

14. Výše rozvedenými interpretačními východisky se dovolací soud řídil při posouzení jednotlivých námitek obviněného M. P. a dospěl k závěru, že část z nich nerespektuje obsahové zaměření deklarovaných dovolacích důvodů a zbylá část pak postrádá věcné opodstatnění. 15. Předně se nelze ztotožnit s výtkou obviněného, že odvolací soud zatížil svůj procesní postup vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V ryze obecné rovině je k ní nutno nejprve poznamenat, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplňovat, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný zásadní význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci nesporně naplněn byl.

16. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

17. Dovolatel nemůže oprávněně tvrdit, že krajský soud některý z výše uvedených příkazů porušil a jeho návrhy na doplnění dokazování formulované v písemném odůvodnění odvolání (viz č. l. 233 spisu) „v tichosti přešel“. Že se jimi adresně zabýval, vyplývá z příslušné pasáže v bodě 15. odůvodnění napadeného rozsudku. Předmětná dovolací výtka tak ve skutečnosti směřuje jen proti jeho negativnímu, avšak z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému, stanovisku k nutnosti dále rozšiřovat stávající důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03 nebo I. ÚS 118/09) a v této podobě ji za kvalifikované argumentační východisko, způsobilé založit úvahy o nutné revizi napadeného pravomocného rozhodnutí v mimořádném opravném řízení, mít nelze.

18. Dovolací senát zároveň vážil i materiální podstatu reklamovaných důkazních návrhů v tom směru, zda jejich zamítnutí neatakovalo kruciální zásady spravedlivého procesu jako celku. Ve shodě s odvolacím soudem i vyjadřujícím se státní zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství přitom zastává názor, že procesní iniciativa obhajoby zde byla do značné míry samoúčelná, neboť směřovala k opětovnému prokázání skutečností, které oba soudy zahrnuly do svých skutkových a právních úvah již dříve. Jinými slovy, požadované doplnění dokazování by žádný relevantní přínos pro jejich rozhodnutí zjevně nemělo.

Obhajobu obviněného, že poškozené v extrémně nepříznivém počasí a při špatné viditelnosti vstoupily do vozovky mimo přechod pro chodce, pokračovaly k němu diagonálně a při tomto přecházení byly z jeho pohledu minimálně do poloviny šířky vozovky ukryty za v protisměru jedoucím autobusem, takže je spatřil až ve chvíli, kdy se objevily v jeho jízdním koridoru, totiž nikdo nezpochybňoval, a proto ani neexistoval žádný racionální důvod, aby byla verifikována znovu a jinak.

19. Pakliže obviněný dále naznačil, že soudy rekonstruovaný skutkový stav nemá oporu v provedených důkazech, resp. je s nimi dokonce ve zjevném rozporu, nepodpořil tuto námitku žádným skutečně relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvedl jediný příklad, kdy měl být konkrétní důkaz hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti svému skutečnému vyznění. Tzv. extrémní nesoulad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr.

ř. dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli jednoduše řečeno nevyhovují. Právě tak ale postupuje obhajoba, když soudům bez bližší argumentace vytýká, že „bezpečně nepostavily najisto“, v jakém okamžiku a v jakém konkrétním bodě (resp. zda vůbec) se poškozené dostaly na vyznačený přechod a zda se na něm nacházely v momentě kolize. Navíc jde o tvrzení, které nemá oporu v realitě. Odhlíží totiž mj. od závěrů znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, jehož zpracovatel Ing.

Jiří Meduna kvalifikovaně na základě relevantních podkladů (protokolu o nehodě v silničním provozu, plánku místa nehody a fotografické dokumentace) a po podrobné analýze vstupních dat určil za technicky přijatelné místo střetu s oběma chodkyněmi právě vyznačený přechod pro chodce, jakož i od vlastního vyjádření obviněného v průběhu hlavního líčení, že minimálně poškozenou A. J. srazil „určitě na přechodu“, zatímco „u druhé z dam si není úplně jist“ (viz č. l. 216 spisu). Zároveň je třeba dodat, že otázka, zda se poškozené bezprostředně před nárazem již pohybovaly přímo po vodorovném dopravním značení, anebo řádově několik decimetrů vedle něj, neměla pro právní posouzení skutku podstatný a už vůbec ne určující význam.

I kdyby ji tedy soudy přesvědčivě nezodpověděly, nejednalo by se o kardinální deficit ve skutkových zjištěních, pro který by na právní moci odsuzujícího rozsudku nebylo možno trvat.

20. Též hmotněprávní námitky, které dovolatel podřadil pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., představují vesměs opakování jeho obhajoby uplatňované v dřívějších stádiích trestního řízení.

Tu lze lapidárně shrnout tak, že on žádnou z povinností řidiče při jízdě neporušil a dopravní nehodu zavinily svou neukázněností výlučně či nejméně rozhodující měrou poškozené, které nepřecházely vozovku v souladu se zákonem upravenými povinnostmi chodců, nečekaně mu vběhly zpoza autobusu takříkajíc „přímo pod kola“, aniž by se předtím přesvědčily, že jejich pohyb v extrémně nepříznivém počasí a panující tmě registruje a umožní jim tak bezpečně dokončit přecházení, a tím mu vytvořily náhlou překážku v jízdě, kterou nemohl předvídat a střetu s nimi zabránit.

Na tyto výhrady přitom reagoval již krajský soud v relativně obsáhlém, kvalitně a systematicky vypracovaném odůvodnění napadeného rozsudku (viz body 6. až 15.), k němuž dovolací senát nemá po formální ani věcné stránce výhrad a pro stručnost na ně může odkázat. Nepovažuje za smysluplné, aby až na výjimku veškerou přiléhavou argumentaci soudu nižšího stupně podrobně opakoval svými slovy. V té souvislosti připomíná, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně.

Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

21. Argumentační novum oproti dřívější obhajobě logicky představuje dovolací námitka obviněného, podle níž krajský soud v jeho neprospěch nesprávně kvantifikoval poměr jeho spoluzavinění na vzniku následku oproti spoluzavinění poškozených a v důsledku toho mu chybně přičetl k tíži porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Ani tuto výhradu však Nejvyšší soud nemá za opodstatněnou.

22. Pro defenzivní strategii dovolatele je (tak jako ostatně v mnoha jiných skutkově a právně obdobných kauzách) příznačné, že si, jakožto spořádaně žijící a do té doby zcela bezúhonný občan lpící na své dobré pověsti, vnitřně odmítá připustit jakékoli osobní selhání a urputně vyzdvihuje ať už skutečná či domnělá pochybení poškozených, která zároveň povyšuje na rozhodující, ne-li jedinou, příčinu dané nešťastné události, za níž teď má být nespravedlivě trestán. Jeho argumentace se přitom vyznačuje svébytným a tendenčním výkladem obsahu povinností řidiče motorového vozidla tak, aby mohla vyústit v závěr, že všem těmto povinnostem beze zbytku dostál. 23.

Striktně tak například odmítá závěr, že nevěnoval řízení vozidla takovou pozornost, jakou vyžadovaly v danou chvíli panující extrémní povětrnostní podmínky a další okolnosti, které mohl předvídat, a těm především nepřizpůsobil rychlost jízdy. Opírá se přitom o narativ, že pokud se blížil k přechodu pro chodce, o jehož existenci byl dopředu zpraven díky svislému dopravnímu značení, rychlostí 38 km/h, tedy pomaleji než je nejvyšší povolená rychlost v obci, pak ji nelze mít za nepřiměřenou. Tím však předkládá deformující interpretaci daného pojmu popírající jeho jednoznačné a srozumitelné vymezení v § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, kde se mj. jasně stanoví, že řidič smí jet vždy jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Daný příkaz přitom evidentně porušil, o čemž svědčí nejen prostý fakt, že když to bylo třeba, nezvládl i přes deklarované plné soustředění na řízení dobrzdit před přechodem pro chodce, na němž se „k jeho překvapení nečekaně“ zjevily poškozené a tím mu vytvořily „náhlou“ překážku v jízdě, ale i jeho bezelstná přiznání, že pro prudký déšť a šero viděl jen „na pár metrů před sebe“ a že bezprostředně před nehodou dokonce ani nezaregistroval přítomnost třetí osoby na přechodu, a sice nezletilé AAAAA, která se jako tehdy osmiletá dívka pohybovala v kritickém místě spolu se svou matkou a babičkou a vozovku stihla na poslední chvíli přejít (či přeběhnout), těsně před přední částí jeho automobilu.

Pakliže se dovolatel hájil svými bohatými řidičskými zkušenostmi, pak tím spíše jistě vnímal, že jízda v tak těžce nepříznivých podmínkách je riskantní sama o sobě, obzvlášť pak v městské zástavbě, kde lze předpokládat zvýšený výskyt dalších účastníků silničního provozu na vozovce, včetně snadno zranitelných chodců. Nepochybně také věděl, že silná vrstva srážek na silnici, která mu podle jeho slov ani neumožnila rozpoznat a číst vodorovná dopravní značení, obecně výrazně prodlužuje brzdnou dráhu vozidla, a to úměrně výchozí rychlosti jízdy.

Pokud se při znalosti této notoriety a s vědomím, že jede takřka „naslepo“, pohyboval v obci k místu určenému pro přecházení chodců rychlostí téměř 40 km/h, která je běžná a přijatelná při bezvadných či jen nevýznamně zhoršených povětrnostních podmínkách a viditelnosti, nikoli však ve velmi prudkém dešti, při němž se skrze vodou zalité čelní sklo prakticky nelze bezpečně a spolehlivě orientovat (k tomu viz výpověď svědka Ch.), pak se zpětně nemůže s úspěchem hájit tvrzením, že si nepočínal nedbale, ale naopak dostatečně zodpovědně a s potřebnou mírou opatrnosti, jakou po něm za dané situace bylo možno spravedlivě požadovat.

Platí to tím spíše, že krom zmíněných extrémních povětrnostních podmínek měl výhled na dotčený přechod pro chodce z velké části zakrytý protijedoucím autobusem.

Ze znaleckého posudku z oboru doprava se přitom podává, že jel (s vědomím blížícího se přechodu pro chodce) takovou rychlostí, že objektivně nebyl schopen včas zastavit, pokud se za protijedoucím autobusem na přechodu (zhruba v jeho polovině, uprostřed mezi jízdními pruhy) „vynoří“ osoba pohybující se byť jen rychlou chůzí (kterou bylo lze s ohledem na panující počasí presumovat). Šlo o naprosto reálný scénář, který se ostatně také záhy naplnil.

24. Předešle uvedené lze vztáhnout i k argumentaci obviněného, jejímž prostřednictvím rozporuje závěr, že porušil ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, podle nějž řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází nebo zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu. Pokud v dané souvislosti kritizoval odkaz na právní závěry formulované nejen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 45/2023, ale např. i v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III.

ÚS 674/15 (sic!), resp. jejich následný výklad odvolacím soudem, jemuž oponoval volnou úvahou, že „není možné, aby řidiči ve smyslu takového rozhodnutí byli nuceni před každým přechodem téměř zastavit, aby se přesvědčili, že se zde nevyskytují chodci“, pak je mu třeba připomenout, že citované ustanovení zákona řidiči takovou povinnost „pro případ potřeby“ výslovně ukládá. Nejenže je tedy povinen předpokládat, že za překážkou, která mu brání ve výhledu na přechod v celé jeho šíři (např. za odstaveným nebo protijedoucím vozidlem), se po něm či v jeho bezprostřední blízkosti může pohybovat jemu prozatím „neviditelný“ chodec, který se může zpoza této překážky vynořit a vstoupit mu do jízdní dráhy, ale s touto alternativou musí počítat jako se zcela reálnou možností a přizpůsobit jí své počínání až do momentu, než se vizuálně přesvědčí, že realita je opačná.

Jestliže řádné splnění této povinnosti vyžaduje preventivní zpomalení vozidla před přechodem (třeba i na rychlost chůze) anebo jeho úplné zastavení, musí učinit i to. Obhajoba sice může takový požadavek demagogicky označovat za projev „přehnané úzkostlivosti“, ovšem na faktu, že jím byl obviněný stejně jako každý jiný řidič (vyjma řidičů tramvají) vázán, a přesto jej nesplnil, to nic nemění. Ostatně samotný průběh a vážný následek jeho činu na zdraví jiných osob je dostatečně výmluvným důkazem toho, že uvedený požadavek má své opodstatnění.

25. Výše zmíněné řidičské povinnosti, které obviněný jednoznačně porušil, lze v pojetí ustálené soudní judikatury bezesporu zařadit mezi povinnosti důležité (k tomu viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 11/1964 a č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Současně nemůže být pochyb o tom, že zaviněné jednání dovolatele bylo naprosto zásadní příčinou, která vedla k srážce a zranění poškozených. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem řešeného případu považuje Nejvyšší soud za přiléhavou a odůvodněnou i právní kvalifikaci skutku podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud se s krajským soudem přece jen v něčem názorově rozchází, pak je to v náhledu na míru spoluzavinění poškozených a jejich přispění ke vzniku následku, jemuž podle jeho přesvědčení nelze přikládat takový význam, aby bylo „ohodnoceno“ na 40 %.

V tomto směru vyznívá odůvodnění napadeného rozsudku pro obviněného spíše velkoryse a ne naopak, jak je nepřípadně namítáno. Dovolací senát si na tomto místě klade otázku, jaký význam mělo pro vývoj nehodového děje, či lépe pro možnost obviněného splnit jeho řidičské povinnosti podle § 5 odst. 2 písm. f) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, zajisté do značné míry neuvážené jednání poškozených, které ve snaze prchnout „do bezpečí“ před prudkým deštěm zvolily nejkratší možnou cestu a nezodpovědně se bez náležitého rozhlédnutí vrhly do silnice mimo několik metrů vzdálený přechod pro chodce, k němuž diagonálně zamířily s plánem přejít zbytek (druhou polovinu) vozovky už po něm.

Jakkoli je v uvedené souvislosti v rozsudku i v dovolání zdůrazňováno především porušení jejich povinnosti podle § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu, je třeba si uvědomit, že obviněný tuto scénu přes v protisměru projíždějící autobus vůbec nemohl vidět a potud jeho pozice nebyla o nic složitější, než kdyby poškozené za objektivně existující překážkou v jeho výhledu započaly přecházení právě na určeném přechodu. Jejich hazardní kousek by hypoteticky mohl mít svou relevanci, pokud by je srazila manželka svědka Ch.

a řešila se její případná odpovědnost za takovou nehodu, neboť té (a nikoli obviněnému) chodkyně těsně před vozidlem nepředvídatelně vběhly mimo vyznačený přechod přímo do cesty, a to ještě z pravé strany. Při řešení otázky trestní odpovědnosti dovolatele však tato okolnost logicky nemohla hrát žádnou podstatnou roli, neboť v době, kdy je vůbec poprvé mohl spatřit, se již chodkyně vyskytovaly na přechodu, plynule po něm kráčely v podstatě rovně směrem vpřed a nepochybně se tak těšily zvýšené ochraně, jakkoli jim ji obhajoba urputně upírá.

26. Povzdech dovolatele nad nepřiměřenou přísností uloženého trestu zákazu činnosti za výtku způsobilou naplnit jakýkoli z důvodů podle § 265b tr. ř. považovat nelze (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací přezkum též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož bylo použito.

To by bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by ve své podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.

27. Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější selhání soudu při ukládání sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.

Takových pochybení se však krajský soud zjevně nedopustil a obviněný v tomto směru ani ničeho nenamítá. Otevřeně se domáhá revize reklamovaného výroku jdoucí nad rámec zákonem vymezených mantinelů dovolacího přezkumu, k níž ovšem Nejvyšší soud přistupuje jen ve zcela výjimečných případech, kdy je konfrontován se situací, že uložená sankce se vzhledem ke specifikům řešené věci jeví být natolik přísnou a neodůvodněnou, že atakuje princip proporcionality trestního postihu. Nositelem takových vlastností však trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, který byl dovolateli za jeho vážné řidičské selhání vyměřen při dolní hranici zákonného rozpětí podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, zajisté není, jakkoli jej třeba on sám subjektivně vnímá jako zbytečný a nepochybně především jako nepříjemný diskomfort v jeho zavedeném způsobu života.

28. Souborně lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek krajského soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z vad ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zatíženy nejsou. Z důvodu vzájemné podmíněnosti tak dovolací námitky nemohly naplnit ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.

V. Způsob rozhodnutí

29. Nejvyšší soud tudíž rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, jak mu ukládá § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 11. 3. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu