8 Tdo 867/2024-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněného R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 4. 2024, č. j. 55 To 48/2024-449, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod č. j. 33 T 51/2022-376, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný R. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 11. 2023, č. j. 33 T 51/2022-376, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku a v opravném usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 1. 2024, č. j. 33 T 51/2022-395) byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, celkem 100 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců. O nárocích poškozené zdravotní pojišťovny a poškozené Z. S. na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř a § 229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v České Lípě podal obviněný a poškozená odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 55 To 48/2024-449, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla poškozená Z. S. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 (dvou) let. Poškozenou Z. S. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání poškozené Z. S. podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že od počátku trestního řízení trvá na tom, že chodce v tmavém oblečení za tmy neviděl, srážce nemohl s ohledem na viditelnost zabránit, a tedy otázka viditelnosti chodce a možnost jeho spatření měla být jádrem dokazování v rámci trestního řízení. Argumentuje tím, že nalézací soud vycházel ze znaleckého posudku Ing.
Kubelky, který se ovšem touto zcela zásadní otázkou viditelnosti sám vůbec nezabýval a vycházel z tvrzení dopravního policisty, že chodec byl po celou dobu jasně viditelný. V této souvislosti poukázal na jím navrhované provedení důkazu, a to vyšetřovacího pokusu, který by postavil na jisto, kdy mohl chodce spatřit. Obviněný dále také poukázal na odborné vyjádření Ing. Libora Kopala, které nechal vypracovat, a na judikaturu Ústavního soudu zabývající se dokazováním a viditelností při dopravní nehodě.
Dále vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud porušil zásadu reformatio in peius, když mu klade k tíži, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost, přestože podle popisu skutku nalézacího soudu porušil pouze povinnost jet přiměřenou rychlostí. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí a současně také, aby mu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu zákazu činnosti spočívají v zákazu řízení motorových vozidel.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněný částečně opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, se kterou se však podle jeho mínění soudy řádně vypořádaly. Dále ve svém vyjádření zmínil některé skutkové okolnosti, které se z jeho pohledu podílely na porušení povinností poškozeného i obviněného. Vyjádřil se rovněž k argumentaci obviněného stran opomenutých důkazů, přičemž uvedl, že odkaz obviněného na judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý, neboť obviněný vychází z mylného předpokladu, že pokud by chodce neviděl, mohla by jej taková skutečnost vyvinit, což je ovšem v rozporu s ustálenou judikaturou, jelikož řidič je povinen jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen včas zastavit před všemi chodci, ať již je u přechodu vidí či nevidí. V této souvislosti také poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu s tím, že obviněný si byl vědom toho, že se blíží k přechodu pro chodce, na jehož okrajích nebyl schopen rozeznat, zda se tam nacházejí či nenacházejí chodci, a měl tak snížit rychlost své jízdy. Dle státního zástupce tak není podstatné, zda obviněný dodržel rychlostní limit, jelikož porušil rychlost přiměřenou. Ve vztahu k argumentaci obviněného stran překročení nejvyšší povolené rychlosti státní zástupce uvedl, že podstatou porušení povinností obviněným je jeho jízda rychlostí přiměřenou, přičemž obviněný touto svojí argumentací brojí výlučně proti odůvodnění dovolání, což není přípustné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
5. V podané replice k vyjádření státního zástupce obviněný uplatnil obsahově obdobnou argumentaci s poukazem např. na skutečnost, že vzhledem k oblečení poškozeného a přecházení vozovky poškozeným za přechodem, byly jeho možnosti (myšleno dovolatele) vidět poškozeného zhoršené, a to i vzhledem k odrazu osvětleného přechodu. Souhlasí se státním zástupcem, že na dopravní nehodě měl vinu také poškozený, avšak nesouhlasí již s mírou tohoto spoluzavinění poškozeného, která byla podle něj taková, že odůvodňuje kvalifikaci podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti pak poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se uvedenou problematikou zabývala. Opětovně rozebírá pojem překročení nejvyšší povolené rychlosti a v té souvislosti porušení zásady in peius, když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku tento pojem zmiňuje.
II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale rovněž v rámci jeho odvolání, kdy mj. poukazoval na to, že poškozeného neviděl a ve vztahu k viditelnosti poškozeného měl být proveden vyšetřovací pokus; poškozený běžel za psem; poškozený byl pod vlivem alkoholu atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se nalézací soud řádně zabýval mj. v bodě 23.
odůvodnění svého rozhodnutí a následně také soud druhého stupně např. v bodě 7. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
12. I přes shora uvedené je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaného důkazu [otázka opomenutých důkazů - § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], byť obviněný ve své podstatě pouze nesouhlasí s odůvodněním, jakým způsobem daný důkazní návrh byl soudy nižších stupňů odmítnut. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl.
36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr.
ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
13. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že soudy věnovaly jak otázce shromažďování důkazů, tak jejich hodnocení náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné (viz též shora bod 10). Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (viz bod 23 rozsudku).
Odvolací soud se k návrhu obviněného dostatečně vyjádřil v bodech 7. a následujících svého rozhodnutí. I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné s ohledem na argumentaci obviněného, že je nutné provést vyšetřovací pokus stran viditelnosti poškozeného, a že bylo vycházeno pouze z výpovědi policisty na místě dopravní nehody uvést následující skutečnosti. Obviněnému je kladeno za vinu, že jednal v rozporu s § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), tedy nepřizpůsobil rychlost své jízdy viditelnosti a rozhledovým možnostem, v důsledku čehož přehlédl poškozeného, který přecházel vozovku cca 4 metry za přechodem, srazil jej, v důsledku čehož poškozený zemřel.
Ve vztahu k viditelnosti chodce lze z hlediska rozhodovací praxe poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016, kde Nejvyšší soud potvrdil závěry odvolacího soudu, který mj. konstatoval, že „Obviněný byl na blížící se přechod upozorněn včas dopravním značením, přičemž skutečnost, že přechod pro chodce nebyl osvětlen, ‚ho měla vést k nejvyšší možné opatrnosti a především k podstatnému snížení rychlosti jízdy, to tím spíše, že šlo o denní dobu, kdy se lidé v obci běžně pohybují, a že jejich tmavé oblečení bez jakýchkoliv výrazných prvků je více než běžné‘.
Uzavřel, že obviněný ‚nedbal potřebné opatrnosti a blížil se k přechodu nepřiměřenou (byť v obci nikoliv vysokou) rychlostí jízdy, což bylo příčinou následného střetu a zranění poškozeného‘“. Obdobné konstatování musí Nejvyšší soud učinit i v této trestní věci. Obviněný, vědom si snížené viditelnosti a toho, že se blíží k přechodu pro chodce, když na tuto skutečnost byl upozorněn mj. dopravní značkou – např. fotodokumentace na č. l. 105, nesnížil svoji rychlost tak, aby byl schopen včas zareagovat.
Z provedeného dokazování, ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Kubelky, vyplynulo, že obviněný se pohyboval rychlostí v rozmezí 55 km/h až 67 km/h [na tomto místě je potřebné uvést, což obhajoba záměrně pomíjí, že nejen znalec Ing.
Kubelka, ale také
svědek obhajoby, který byl u hlavního líčení vyslechnut, uvedl, že ohledně rychlosti vozidla souhlasí se znalcem Ing. Kubelkou a sám by se spíše držel horního intervalu, tedy 62 km/hod.]. Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že v obci smí jet řidič nejvýše rychlostí 50 km/h (§ 18 odst. 4 silničního zákona) a jak připustil i svědek obhajoby, touto rychlostí v obci za snížených podmínek viditelnosti nejel. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že cca ve vzdálenosti 65 m před přechodem jel obviněný rychlostí přibližně 61 km/hod.
a touto rychlostí se pohyboval i nadále ve vzdálenosti 20 metrů před přechodem a je pak s podivem, když obviněný v dovolání argumentuje špatnou viditelností na tmavě oblečeného poškozeného, že přestože již musel vidět označení přechodu na vzdálenost cca 55 metrů (viz fotodokumentace pořízená svědkem obhajoby Ing. Liborem Kopalem) na tuto skutečnost nereagoval snížením rychlosti a stále stejnou rychlostí se pohyboval až do místa, kde poškozeného srazil. Vytýká-li znalci, že tento vycházel z viditelnosti cca na vzdálenost 40 metrů, pak je nutno upozornit na znění § 18 odst. 1 silničního zákona, které mj. konstatuje, že řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Měla-li být viditelnost nižší než znalcem uváděná, pak je zarážející rychlost, kterou se pohybovalo vozidlo řízené obviněným, a to až do místa střetu s poškozeným. Ze znaleckého posudku je nesporné, že na poškozeného nebyl schopen včas zareagovat, a pokud panovaly zhoršené viditelnostní podmínky, jak se hájí, přičemž si byl vědom toho, že se blíží k přechodu pro chodce, v době kolem 17:15 hod., kde se dá očekávat zvýšený pohyb chodců, přitom na tyto skutečnosti snížením rychlosti nereagoval, pak lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný nepřizpůsobil svoji jízdu (rychlost) místním podmínkám (v obci jel rychlostí vyšší než 50 km/hod., povětrnostním podmínkám, aby zastavil vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled), nerespektoval dopravní značení a nevěnoval řízení náležitou pozornost, v důsledku čehož srazil poškozeného, který vozovku přecházel.
Nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud ve vztahu k otázce věnování se plně řízení vozidla za potřebné uvést, že nesplnění této povinnosti lze dovozovat i ze skutečnosti, že obviněný po celou dobu co se blížil k přechodu pro chodce a následně se hájil tím, že tohoto neviděl a srazil, když se mihnul před kapotou, že poškozený se pohyboval s pohledu jedoucího obviněného zleva, tedy při řádném sledování provozu na pozemní komunikaci je v takovém případě dán větší časový prostor pro reakci takového řidiče, než za situace, kdy poškozený vstoupí řidiči do vozovky z pravé strany ve směru jeho jízdy.
Ve vztahu k zpochybňování závěrů posudku znalce Ing. Kubelky, kdy je obhajobou zdůrazňováno, že bylo vycházeno z výpovědi policisty, pak musí Nejvyšší soud upozornit (nad rámec již shora uvedeného), že takové sdělení ohledně viditelnosti je v souladu s výpověďmi dalších osob.
Nutno též uvést, že
znalec uvedl, že dohlednost měla být 40 až padesát metrů podle sdělení policisty, on však pracoval pro obviněného s výhodnější variantou 40 metrů. Ohledně povětrnostních podmínek a viditelnosti nelze přehlížet výpověď svědka Pokoráka, který uváděl, že vozidlo obviněného jelo před ním na vzdálenost asi 30-50 metrů, před vozidlo obviněného neviděl. Svědek P. uvedl, že celou událost viděl ze vzdálenosti cca 100 metrů (šlo o řidiče jedoucího v protisměru). Byl-li zmíněný svědek, jako řidič motorového vozidla jedoucí v protisměru, při obdobných světelných podmínkách schopen sledovat situaci v protisměru přibližně na vzdálenost cca 100 metrů, nezbývá než konstatovat, že vycházel-li znalec ze vzdálenosti viditelnosti 40 metrů, pak úvahy uváděné obviněným (obhajobou) v dovolání jsou zjevně nedůvodné a je prokázáno, že se dovolatel plně nevěnoval řízení motorového vozidla.
14. V souvislosti se shora uvedeným konstatováním nelze ani přisvědčit dalšímu okruhu námitek obviněného, a to, že odvolací soud porušil zásadu zákazu reformationis in peius. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud jde o odvolací řízení, je zákaz reformace in peius vymezen ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř. [jde o procesní, nikoli hmotněprávní ustanovení, tudíž ani není podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], podle kterého v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Zákaz reformace in peius jinak řečeno znamená, že z podnětu odvolání obviněného nebo jakéhokoli jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného nesmí odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně způsobem, který zhoršuje postavení obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 6 Tdo 912/2019).
15. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v jakémkoliv výroku, jenž se jej přímo dotýká, avšak musí tím být skutečně zhoršeno jeho postavení, přičemž takovou změnu je třeba hodnotit v celkovém kontextu určitého rozhodnutí a jeho dopadu na postavení obviněného. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020).
16. Obviněný tuto svoji námitku vložil v tvrzení, že odvolací soud ve svém odůvodnění podřadil nepovolenou rychlost pod nepřiměřenou rychlost podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, a de facto mu klade k tíži překročení nejvyšší dovolené rychlosti, za situace, kdy zůstal popis skutku, kterým mu bylo kladeno za vinu porušení přiměřené rychlosti, nezměněn. S ohledem na výše uvedená východiska nemohl Nejvyšší soud takto koncipované námitce přiznat relevantní opodstatnění. Předně je třeba říci, že odvolací soud, při nezměněném výroku o vině a nezměněném popisu skutku, z podnětu odvolání obviněného zrušil rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o trestu a nově rozhodl příznivěji pro obviněného, ale také je nutné uvést, že odvolací soud ve svém odůvodnění pracuje se stejnými skutečnostmi jako soud nalézací, který po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se obviněný pohyboval rychlostí mezi 55 km/h a 67 km/h, a to v obci, kde nejvyšší přípustná rychlost byla 50 km/h.
Nalézací soud také mj. konstatoval, že se obviněný dopustil překročení nejvyšší dovolené rychlosti, když např. v bodě 25. svého rozhodnutí uvedl, že „porušení povinností na straně řidiče v rámci nedodržení maximální povolené rychlosti“. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak lze uzavřít, že nedošlo k tvrzenému porušení zásady reformace in peius, když nedošlo k žádné změně v neprospěch obviněného, ani ji odvolací soud „neobešel“, jak nedůvodně obviněný uvádí.
Nejvyšší soud se rovněž zabýval rozhodnutími, na která v dovolání poukazoval obviněný, avšak musí konstatovat, že na předmětnou trestní věc je, jak se domáhá obviněný, aplikovat nelze. V předmětné trestní věci je třeba konstatovat, že ze strany obviněného se jednalo primárně o porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích v rozsahu porušení důležité povinnosti.
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud také konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem se stal bezpředmětným návrh obviněného na postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu