3 Tdo 1735/2016-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 12. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný S. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 10 To 108/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského v Praze ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, byl obviněný S. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 1. 8. 2014 v přesně nezjištěné době okolo 23.00 hodin v P., J., na chodbě v patře domu požadoval po poškozeném A. B., okamžité zaplacení dluhu ve výši 500 Kč, a když mu poškozený oznámil, že požadovanou částku u sebe nemá, tak jej v úmyslu zajistit si okamžité splnění svého požadavku a zmocnit se finanční hotovosti za použití násilí a s blíže nezjištěným předmětem způsobilým přivodit řezná poranění, opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje, zejména do oblasti pravého oka, a stále po něm požadoval okamžité uhrazení dluhu, poškozeného srazil k zemi, kde jej nejméně čtyřikrát kopl do hlavy, přičemž stále požadoval okamžité uhrazení dluhu, a poté z místa odešel, svým jednáním poškozenému A.
B., způsobil pohmoždění a krevní podlitinu krajiny pravé očnice, horizontálně orientovanou povrchovou řeznou ránu nad pravým obočím zevně, řeznou ránu v rýze mezi nosem a rtem, řeznou ranku na kořeni nosu, vertikálně orientovanou ránu pronikající zcela horním víčkem s rozříznutím vazivové ploténky horního víčka pravého oka, šikmou ránu pronikající celou tloušťkou dolního víčka pravého oka, ranku spojivky pravého oka, zlomeninu spodiny a mediální stěny očnice s průnikem drobných úlomků kosti do dutiny pravé horní čelisti s krvácením do této dutiny a zlomeninu nosních kůstek s průnikem vzduchu do podkoží obličeje vpravo, v důsledku těchto poranění byl poškozený celkem šest dnů hospitalizován, kdy za předpokladu, že by řezný nástroj, kterým byla poranění víček pravého oka způsobena, pronikl až do oka, mohlo by dojít k trvalé ztrátě zraku na pravém oku“.
Za to byl obviněný podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, se sídlem Husova 302, Mladá Boleslav, na náhradě škody částku 19.470 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, a to v neprospěch obviněného. Svůj opravný prostředek zaměřila pouze do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně o něm rozhodl rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 10 To 108/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. obviněnému podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. 1. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. M. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K tomu rozvedl, že okolnosti daného případu i jeho osobní poměry jako pachatele natolik významně vybočují z rámce obvyklých případů obdobných trestných činů, že trest, který mu odvolací soud uložil v rámci nesnížené zákonné trestní sazby, bude důvodně pociťovat jako podstatně citelnější než jiní pachatelé. Pokud soud druhého stupně vyhověl odvolání státní zástupkyně a neaplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, uložil mu tento trest jako nepřiměřeně přísný. Dovolatel v prvé řadě připomněl, že jeho jednání dospělo toliko do stadia pokusu, že u poškozeného nedošlo k vážné poruše zdraví a že se spolu i nadále stýkají, což podle jeho mínění nelze posuzovat jako okolnosti běžné. Ve vztahu k vlastním osobním poměrům pak poukázal na svoji dosavadní bezúhonnost, projevenou lítost nad spáchaným jednáním, psychický stav a skutečnost, že živí svou přítelkyni a nezletilé dítě. Jeho rodina, která je na něm finančně závislá, přitom obdobně jako on pociťuje uložený trest citelněji, než by tomu bylo u jiných pachatelů.
Podle dovolatele mělo být přihlíženo také ke skutečnosti, že ze závěrů posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplynulo, že není pro společnost nebezpečný a není závislý na alkoholu ani jiné návykové látce. Znalec u něho nenavrhl žádné ochranné léčebné opatření. Za daných okolností postupoval při ukládání trestu správně soud prvního stupně, jestliže dovolatele za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil ještě k výchovnému trestu odnětí svobody, nespojenému s přímým výkonem, kdy záruku za jeho nápravu v tomto prvém případě představuje soudem uložená povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. Naopak, rozhodnutím odvolacího soudu byl dovolateli uložen trest nepřiměřeně přísný, v rozporu s jeho účelem.
Se zřetelem k výše uvedeným důvodům obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 10 To 108/2015, zrušil.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve upozornila na to, že námitky obviněného pod jím zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Podle jejího názoru by je však bylo možno, s jistou mírou tolerance, podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř. Odvolacímu soudu je totiž vytýkána vada jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, protože neaplikoval ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. V dané souvislosti však státní zástupkyně zároveň poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, v němž byl vysloven právní názor, podle nějž je použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pouze fakultativní, takže ho nemohou odůvodnit námitky proti uložení nepřiměřeně přísného trestu s poukazem na to, že obviněný nebyl v minulosti soudně trestán. Dovolatelův právní úsudek, vztahující se k věcným předpokladům pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody, pak ovšem podle ní – ve světle výše uvedeného – pak ovšem ztrácí opodstatnění. Dovolací přezkum stran závěru, že na pachatele není třeba působit uložením trestu odnětí svobody s přímým výkonem vzhledem k jeho osobním poměrům, charakteristice a okolnostem případu, je navíc zcela vyloučen i s ohledem na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003.
Státní zástupkyně proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněný S. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postihuje pouze dvě zásadní vady výroku o trestu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolatel se tedy jeho prostřednictvím nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranicí příslušné trestní sazby stanovené zákonem. Pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. To znamená, že jen nesprávné použití ustanovení § 58 tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti tomu nepoužití § 58 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice trestní sazby deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012.
Námitka dovolatele, že v jeho případě soud nevyužil moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, pak obsahově neodpovídá ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci lze – pokud jde o výrok o trestu – relevantně namítat pouze nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, jako jsou pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu, vymezené v ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku, nebo podmínky pro uložení společného trestu za pokračování v trestném činu, stanovené v § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, nebo polehčujících okolností podle § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. přiměřeně též státní zástupkyní zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného S. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016 JUDr. Eduard Teschler předseda senátu