3 Tdo 1735/2016-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 12. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které
podal obviněný S. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016,
sp. zn. 10 To 108/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského v Praze ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, byl
obviněný S. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 21
odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010
/dále také jen „tr. zákoník“/) k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
na skutkovém základě, že „dne 1. 8. 2014 v přesně nezjištěné době okolo 23.00
hodin v P., J., na chodbě v patře domu požadoval po poškozeném A. B., okamžité
zaplacení dluhu ve výši 500 Kč, a když mu poškozený oznámil, že požadovanou
částku u sebe nemá, tak jej v úmyslu zajistit si okamžité splnění svého
požadavku a zmocnit se finanční hotovosti za použití násilí a s blíže
nezjištěným předmětem způsobilým přivodit řezná poranění, opakovaně ho udeřil
pěstí do obličeje, zejména do oblasti pravého oka, a stále po něm požadoval
okamžité uhrazení dluhu, poškozeného srazil k zemi, kde jej nejméně čtyřikrát
kopl do hlavy, přičemž stále požadoval okamžité uhrazení dluhu, a poté z místa
odešel, svým jednáním poškozenému A. B., způsobil pohmoždění a krevní podlitinu
krajiny pravé očnice, horizontálně orientovanou povrchovou řeznou ránu nad
pravým obočím zevně, řeznou ránu v rýze mezi nosem a rtem, řeznou ranku na
kořeni nosu, vertikálně orientovanou ránu pronikající zcela horním víčkem s
rozříznutím vazivové ploténky horního víčka pravého oka, šikmou ránu
pronikající celou tloušťkou dolního víčka pravého oka, ranku spojivky pravého
oka, zlomeninu spodiny a mediální stěny očnice s průnikem drobných úlomků kosti
do dutiny pravé horní čelisti s krvácením do této dutiny a zlomeninu nosních
kůstek s průnikem vzduchu do podkoží obličeje vpravo, v důsledku těchto
poranění byl poškozený celkem šest dnů hospitalizován, kdy za předpokladu, že
by řezný nástroj, kterým byla poranění víček pravého oka způsobena, pronikl až
do oka, mohlo by dojít k trvalé ztrátě zraku na pravém oku“. Za to byl obviněný
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku,
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §
81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení
dohledu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit
Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, se sídlem Husova 302, Mladá Boleslav, na
náhradě škody částku 19.470 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Praze odvolání, a to v neprospěch obviněného. Svůj opravný
prostředek zaměřila pouze do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze jako soud
druhého stupně o něm rozhodl rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 10 To
108/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr.
ř. obviněnému podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody
v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne
26. 1. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. M. následně
dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel)
namítl, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně
na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K tomu rozvedl, že okolnosti daného
případu i jeho osobní poměry jako pachatele natolik významně vybočují z rámce
obvyklých případů obdobných trestných činů, že trest, který mu odvolací soud
uložil v rámci nesnížené zákonné trestní sazby, bude důvodně pociťovat jako
podstatně citelnější než jiní pachatelé. Pokud soud druhého stupně vyhověl
odvolání státní zástupkyně a neaplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o
mimořádném snížení trestu odnětí svobody, uložil mu tento trest jako
nepřiměřeně přísný. Dovolatel v prvé řadě připomněl, že jeho jednání dospělo
toliko do stadia pokusu, že u poškozeného nedošlo k vážné poruše zdraví a že se
spolu i nadále stýkají, což podle jeho mínění nelze posuzovat jako okolnosti
běžné. Ve vztahu k vlastním osobním poměrům pak poukázal na svoji dosavadní
bezúhonnost, projevenou lítost nad spáchaným jednáním, psychický stav a
skutečnost, že živí svou přítelkyni a nezletilé dítě. Jeho rodina, která je na
něm finančně závislá, přitom obdobně jako on pociťuje uložený trest citelněji,
než by tomu bylo u jiných pachatelů.
Podle dovolatele mělo být přihlíženo také ke skutečnosti, že ze závěrů posudku
znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplynulo, že není pro
společnost nebezpečný a není závislý na alkoholu ani jiné návykové látce.
Znalec u něho nenavrhl žádné ochranné léčebné opatření. Za daných okolností
postupoval při ukládání trestu správně soud prvního stupně, jestliže dovolatele
za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil ještě k výchovnému trestu odnětí
svobody, nespojenému s přímým výkonem, kdy záruku za jeho nápravu v tomto prvém
případě představuje soudem uložená povinnost podrobit se dohledu probačního
úředníka. Naopak, rozhodnutím odvolacího soudu byl dovolateli uložen trest
nepřiměřeně přísný, v rozporu s jeho účelem.
Se zřetelem k výše uvedeným důvodům obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud
vyhověl jeho dovolání a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp.
zn. 10 To 108/2015, zrušil.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), která nejprve upozornila na to, že námitky obviněného
pod jím zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit
nelze. Podle jejího názoru by je však bylo možno, s jistou mírou tolerance,
podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř.
Odvolacímu soudu je totiž vytýkána vada jiného nesprávného hmotněprávního
posouzení, protože neaplikoval ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí
svobody. V dané souvislosti však státní zástupkyně zároveň poukázala na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, v němž
byl vysloven právní názor, podle nějž je použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku
pouze fakultativní, takže ho nemohou odůvodnit námitky proti uložení
nepřiměřeně přísného trestu s poukazem na to, že obviněný nebyl v minulosti
soudně trestán. Dovolatelův právní úsudek, vztahující se k věcným předpokladům
pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody, pak ovšem podle ní – ve světle
výše uvedeného – pak ovšem ztrácí opodstatnění. Dovolací přezkum stran závěru,
že na pachatele není třeba působit uložením trestu odnětí svobody s přímým
výkonem vzhledem k jeho osobním poměrům, charakteristice a okolnostem případu,
je navíc zcela vyloučen i s ohledem na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003.
Státní zástupkyně proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání
vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v
ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr.
ř.).
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájkyni dovolatele s upozorněním, že
obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv.
repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její
strany neobdržel.
Obviněný S. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d
odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť
napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen
trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postihuje pouze dvě zásadní
vady výroku o trestu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon
nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolatel se
tedy jeho prostřednictvím nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí
svobody za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranicí příslušné trestní sazby
stanovené zákonem. Pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle
citovaného ustanovení, ale trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze
dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
To znamená, že jen nesprávné použití ustanovení § 58 tr. zákoníku při výměře
trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby může naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti tomu nepoužití § 58
tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice
trestní sazby deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje. Tento právní názor
vyslovil Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo
311/2012.
Námitka dovolatele, že v jeho případě soud nevyužil moderačního ustanovení § 58
tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, pak obsahově
neodpovídá ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož
rámci lze – pokud jde o výrok o trestu – relevantně namítat pouze nesprávné
právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám při ukládání
trestu, jako jsou pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny
zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu, vymezené v
ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku, nebo
podmínky pro uložení společného trestu za pokračování v trestném činu,
stanovené v § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Vady soudního rozhodnutí spočívající v
nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, nebo
polehčujících okolností podle § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku, a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. přiměřeně též státní zástupkyní zmíněné
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci
obviněného S. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba
souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu