3 Tdo 185/2010
U s n e s e n í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 10. března 2010 dovolání obviněné S. Š ., proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 4 To 41/2009, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 5/2009, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. Š. o d m í t á.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 39 T 5/2009, byla
obviněná S. Š. uznána vinnou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst.
2 písm. b) tr. zák.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej dopustila tím, že
„dne 24. 10. 2008 v blíže nezjištěné době kolem 15.15 hodin v B. na ulici B. M.
u domu č. společně s obviněnou ml. P. D., posledně bytem B., K., jejíž trestní
stíhání bylo usnesením státního zástupce ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 KZV
30/2009, podle § 173 odst. 1 písm. d) trestního řádu přerušeno, přistoupily k
poškozené M. N., kterou sledovaly již z ulice O. t. v úmyslu sebrat jí nákupní
tašku, když předpokládaly, že v ní bude mít peníze, tašku jí z ruky vytrhly, z
tašky se utrhla obě ucha a poškozená upadla na zem, obě s taškou utekly,
poškozená utrpěla zlomeninu horního a dolního raménka pravé stydké kosti s
malým posunem, zlomeninu 3. - 5. žebra vpravo s následným výskytem tekutiny v
pravém hrudním vaku, pohmoždění pravé plíce, pohmoždění pravé poloviny
hrudníku, pravé ruky s oděrkami na IV. a V. prstu, pohmoždění bederní krajiny,
když v důsledku tohoto poranění byla hospitalizována ve Fakultní nemocnici v B.
- B. od 24. 10. 2008 do 27. 11. 2008 a následně byla v domácím léčení, přičemž
zranění ji omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně osmi týdnů a v
průběhu léčení se u poškozené v důsledku traumatu z prožité události, kdy
prožívala stres, strach z následků zranění, silnou bolest, bezmocnost, u ní
rozvinula posttraumatická stresová porucha a její stav se upravuje jen velmi
pomalu, odcizením tašky v hodnotě 96,- Kč, v níž měla poškozená nákup v
hodnotě nejméně 128,- Kč, kožený pantofel z opravy v hodnotě 180,- Kč, černou
látkovou tašku v hodnotě 80,- Kč, látkové rukavičky v hodnotě 65,- Kč,
cukrovinky v hodnotě 7,50 Kč, rtěnku v hodnotě 65,- Kč, Ecosal spray v hodnotě
43,- Kč, stříbrnou kartu pro volný vstup na výstavy a expozice v ceně 400,- Kč,
klíče, průkazku pojišťovny a černou peněženku v hodnotě 56,- Kč s částkou 63,-
Kč v drobných mincích, poškozené M. N. způsobila škodu ve výši celkem 1.183,50
Kč.“
Za to jí byl podle § 234 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v
trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazena do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit
poškozené M. N. způsobenou škodu ve výši 77.136,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. N. se zbytkem svého nároku na
náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání. Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 4 To 41/2009, toto odvolání podle § 256
tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná
prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst.
1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněná především namítá, že mělo být vyhověno jejímu návrhu na doplnění
dokazování výslechem P. D. v hlavním líčení za situace, kdy měl odvolací soud k
dispozici její písemné doznání v podobě notářského zápisu. Jeho obsah však soud
nevzal v potaz.
Dovolatelka dále poukazuje na argumentaci svého odvolání s tím, že její jednání
nelze posuzovat jako loupež podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.,
když poškozené nemohla způsobit těžkou újmu na zdraví, neboť ve chvíli, kdy P.
D. vytrhla poškozené nákupní tašku, stála kousek od nich. Protože sama vůči
poškozené žádné násilí neužila, i v případě prokázání předchozí dohody s P. D.
by její jednání mělo být posouzeno nejvýše jako trestný čin krádeže dle § 247
odst. 1 písm. d), případně podle § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák.
V této souvislosti cituje rozhodnutí publikované pod č. 19/1972 Sb. rozh.
trest., podle něhož neočekávané vytrhnutí věci z ruky ještě není násilím ve
smyslu § 234 tr. zák. a proto přisvojení si věci tímto způsobem má být
posouzeno jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. Poukazuje přitom na to,
že podle popisu skutku soudem prvého stupně se jednalo o vytrhnutí tašky z ruky
poškozené, nikoliv o dlouhodobější překonání odporu poškozené cloumáním. Stejně
tak z odůvodnění rozsudku je podle ní zřejmé, že mělo jít o jednorázový pohyb.
Vedle shora uvedeného rozhodnutí pak dovolatelka vyzdvihuje rozhodnutí
publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., které vyznívá obdobně.
V závěru svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Vrchního soudu v Olomouci, aniž by navrhla další postup ve věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §
265h odst. 2 tr. ř.
Za námitky odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. považuje pouze ty, které zpochybňují právní posouzení
zjištěného skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. Má ovšem za to, že tyto námitky obviněná uplatnila již před soudem
druhého stupně, přičemž odvolací soud se s nimi úplně a pečlivě vypořádal (viz
str. 10-11 usnesení vrchního soudu). Nejvyšší státní zástupkyně akcentuje fakt,
že o intenzitě násilí užité oběma pachatelkami vůči poškozené vypovídá to, že
vedlo k utržení obou uch tašky a pádu poškozené na zem. Nejednalo se tedy o
pouhé „vytržení“ tašky z ruky. Podle nejvyšší státní zástupkyně je nutno brát
zřetel i na to, že útok byl veden proti starší a zdravotně hendikepované osobě,
chodící o holi, kterou si pachatelky vytipovaly. Sledovaly ji po delší trase,
takže musely registrovat její pohybové obtíže.
Ve vztahu k citaci rozhodnutí vztahujících se k rozlišení trestných činů
krádeže a loupeže v případě vytržení věci z ruky poukazuje nejvyšší státní
zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1022/2002. V něm
Nejvyšší soud uvedl, že násilí ve smyslu § 234 tr. zák. nelze omezovat na
přetahování o věc a cloumání, nýbrž i jednání pachatele, kterým překonává
vůli poškozeného věc nevydat, a překonat tak pevné sevření věci. Nejvyšší soud
v tomto rozhodnutí dodal, že každý obdobný případ je nutno posuzovat
individuálně, brát v úvahu fyzické i další dispozice
pachatele i poškozeného. To bude na místě zejména u
starších nebo hendikepovaných osob a dětí, kde schopnost aktivní reakce na útok
pachatele bude velmi omezená či zcela vyloučená.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněnou uplatněné námitky skutečně
naplňují deklarované důvody, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu
vymezena (viz § 265f odst. 1 tr. ř., § 265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek,
které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytnou podmínkou přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného
činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak
jak byl soudem zjištěn.
Dovolatelka částí svých námitek brojí proti skutkovým závěrům
nalézacího soudu, když vyjadřuje nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a
se skutkovými závěry, které soudy na podkladě provedených hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. ř. učinily. Takovými námitkami ovšem deklarovaný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila. Nejvyšší soud v
posuzovaném případě shledává skutková zjištění soudů úplná a správná a
neshledává u nich extrémní nesoulad, který by ve výjimečném případě mohl vést i
z podnětu dovolání podaného podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ke zrušení
napadeného rozhodnutí (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
578/04).
Současně Nejvyšší soud konstatoval, že ze strany nižších soudů nedošlo ani k
opominutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k
tomu viz III. ÚS 2110/07). Odvolací soud na str. 9-10 odůvodnění svého
rozhodnutí zevrubně vysvětlil, proč neakceptoval návrh obhajoby na doplnění
dokazování výslechem P. D., který s ohledem na usvědčující povahu ostatního
důkazního materiálu (především výpověď poškozené M. N., která si byla zcela
jistá, že útok proti ní neproběhl ve dvou fázích, jak tvrdila obviněná Š.,
nýbrž jednorázově a že je realizovaly současně obě pachatelky) odmítl jako
nadbytečný. Důvodně tedy odmítl jako nepravdivou verzi prezentovanou P. D. v
notářském zápisu, kterým byl ve veřejném zasedání proveden důkaz. Takové
rozhodnutí je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu (III. ÚS 359/05)
týkající se problematiky tzv. opominutých důkazů, upravující přípustné důvody
pro nevyhovění návrhu na doplnění dokazování. Za jeden z těchto důvodů se podle
Ústavního soudu považuje i případ, kdy argument, dle něhož určité tvrzení, k
jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení
bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Obviněnou navrhovaný důkaz výslechem P. D. spadá zjevně do této kategorie, když
vrchní soud jej vyhodnotil jako nadbytečný a řádně své stanovisko v písemném
vyhotovení svého rozhodnutí zdůvodnil.
Nejvyšší soud neshledal pochybení ani v právním posouzení jednání S. Š. jako
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Právní
posouzení jejího jednání nesporně oscilovalo mezi trestným činem krádeže podle
§ 247 tr. zák. („kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“) a trestným
činem loupeže podle § 234 tr. zák. („kdo proti jinému užije násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci“).
Podle ustálené a všeobecně respektované judikatury (srovnej č. 19/1972,
1/1980 Sb. rozh. trest.) neočekávané vytrhnutí věci z ruky ještě není násilím
ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. a jedná se tudíž o trestný čin krádeže dle §
247 odst. 1 tr. zák. Za násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. se přitom
považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo
očekávaného odporu, není ovšem podmínkou, aby obviněný takový odpor kladl.
Násilí přitom musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, proto
nenadále vytržení věci z ruky není loupeží. Pokud ale napadený věc pevně svírá
a snaží se klást odpor, který pachatel násilím překonává, například tím, že
věcí cloumá, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil, jde o
loupež.
Na tuto publikovanou judikaturu navazuje a dále ji rozvijí nejvyšší
státní zástupkyní zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1022/2002
(publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – T 596, sv. 25), které
řešilo otázku právního posouzení obdobného případu. Zde se vyzdvihuje, což
přesně dopadá na posuzovaný případ, že intenzitu násilí nutno posuzovat i
vzhledem k osobě poškozeného. Jinými slovy není žádného důvodu, aby útoky proti
dětem či osobám vysokého věku či invalidním, kde postačuje ke zmocnění věci
nižší intenzita násilí, nebyly posuzovány jako trestné činy loupeže podle §
234 tr. zák.
Zatímco krajský soud věnoval rozlišení znaků skutkové podstaty
trestných činů loupeže a krádeže včetně navazující judikatury jen malou
pozornost, vrchní soud v reakci na odvolací námitky obviněné se touto
problematikou zevrubně zabýval. Na str. 7-8 shrnul všechny argumenty, které jej
vedly k závěru, že se jedná o trestný čin loupeže, přičemž Nejvyšší soud tuto
argumentaci zcela sdílí. Jen pro přehlednost proto Nejvyšší soud v podstatě
opakuje, že intenzita násilí, kterou pachatelky použily ke zmocnění se tašky
poškozené, byla prokazatelně velká. Musely totiž překonat držení tašky
poškozenou, která, ač nebyla schopna to přesněji specifikovat, evidentně tašku
svírala pevně. O tom nejlépe svědčí fakt, že i přes vysoký věk poškozené a tomu
odpovídající slabší fyzickou kondici, došlo trhnutím za tašku k přetržení obou
uch (držadel) kožené tašky a dále k pádu poškozené na zem s nárazem, který vedl
ke zlomeninám stydké kosti a žeber.
Náhlé vytržení věci z ruky lze posoudit jako trestný čin krádeže právě
jen v případech, kdy prostředkem ke zmocnění se věci je moment překvapení,
nedochází tedy k překonání odporu poškozeného, zatímco v případě loupeže je
prostředkem zmocnění se věci násilí, které eliminuje odpor poškozeného a jeho
vůli věc nevydat. Může jít přitom i o odpor očekávaný (jako v případě, kdy
pachatel zaútočí na tělo nic netušícího poškozeného například úderem a poté,
využívající jeho šoku, se zmocní věci, kterou poškozený držel). I v posuzovaném
případě šlo o útok, který nesměřoval jen k nečekanému zmocnění se tašky
poškozené, ale současně i proti jejímu tělu, přičemž byl tak intenzivní, že
jakýkoli odpor poškozené ihned eliminoval. Použité násilí nesměřovalo jen k
vytržení tašky, ale současně i ke stržení poškozené k zemi. Nutno přitom, jak
to již učinily oba nižší soudy, vyzdvihnout, že šlo o útok, kterému předcházelo
několik minut trvající sledování poškozené, z nichž musely pachatelky
spolehlivě zjistit, že poškozená je vyššího věku, horší fyzické kondice a má
problémy se stabilitou, neboť se opírá o hůl. Zjevně proto si ji také
vytipovaly jako vhodnou oběť svého útoku a jeho intenzitu volily se znalostí
těchto faktorů (což mělo vliv i na závěr o zavinění obviněné ve vztahu k těžké
újmě na zdraví, kterou poškozené útokem způsobila).
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud shledal právní posouzení jednání
obviněné Š. v souladu se zákonem a její dovolání v tomto ohledu zjevně
neopodstatněné.
Z toho pak vyplývá i negativní závěr o možnosti naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který dovolatelka v dovolání
rovněž cituje, aniž by jej jakkoli blíže rozvedla, spojuje jej ovšem s důvodem
dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr