3 Tdo 19/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 o dovolání podaném obviněným Ing. P. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 233/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 138/2006, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu dovolání obviněného Ing. P. B. svým usnesením ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 To 590/2004, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného a státního zástupce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 3 T 91/2004, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaným tím, že „dne 22. 12. 1999 kolem 12.15 hod. v P., v pizzerii P., převzal od Ing. J. N., výrobního ředitele společnosti ESOX DPC, s. r. o., se sídlem Liberec, Široká 31, částku ve výši 500.000,- Kč, kterou od něho ve výši nejméně 400.000,- Kč požadoval za to, že zařídí u firmy ICN Czech Republic, a. s., Roztoky u Prahy, Vltavská 53 s využitím svých kontaktů inspektora České inspekce životního prostředí, aby společnost Esox získala zakázku na rekonstrukci a intenzifikaci čistírny odpadních vod, ačkoli tak nehodlal učinit.“ Nejvyšší soud zároveň zrušil i tento rozsudek a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém rozhodnutí s odkazem na zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. poukázal na vady rozhodnutí soudů obou stupňů, kterým vytkl zejména to, že mimo jejich pozornost zůstala otázka, zda obviněný trestný čin dokonal či nikoliv.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 3 T 138/2006-307, kterým obviněného Ing. P. B. uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom modifikovaném skutkovém základě, že „počínaje dnem 12. 10. 1999, kdy se poprvé v P., v pizzerii P. sešel s Ing. J. N., výrobním ředitelem společnosti ESOX DPC, s. r. o., se sídlem Liberec, Široká 31, po něm opakovaně pod nepravdivou záminkou, že zařídí u firmy ICN Czech Republic, a. s., Roztoky u Prahy, Vltavská 53 s využitím svých kontaktů inspektora České inspekce životního prostředí, aby společnost ESOX DPC, s. r. o., získala ve výběrovém řízení zakázku na rekonstrukci a intenzifikaci čistírny odpadních vod, požadoval nejprve 8 – 12 % z předpokládané ceny zakázky za zhruba 17.000.000,- Kč, posléze pak v průběhu počátku měsíce prosince 1999 nejméně částku 400.000,- Kč, ačkoli tak učinit nemohl a ani nehodlal, přičemž dne 22. 12. 1999 kolem 12.15 hod. v P., v pizzerii P., již za situace, kdy Ing. N. zhruba věděl, že výsledkem výběrového řízení bude zadání zakázky firmě ESOX DPC, s. r. o., a kdy byl případ monitorován policií, převzal od Ing. J. N. částku ve výši 500.000,- Kč jako částku, kterou před tím po něm požadoval, se kterou byl v zápětí zadržen, a takto by způsobil firmě ESOX DPC, s. r. o., se sídlem Liberec, Široká 31, škodu ve výši 500.000,- Kč.“ Podle § 250 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch (do výroku o trestu) též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 233/2007, jímž podle § 256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 6. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rovněž proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým zároveň v celém rozsahu napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na genezi jeho trestní věci se závěrem, že v jeho případě nemohla být naplněna ani skutková podstata pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 tr. zák. Podle názoru dovolatele nelze v jeho jednání spatřovat znaky pokusu trestného činu, neboť se nejednalo o jednání nebezpečné pro společnost, které by bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož by se dovolatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat.
Podle dovolatele nelze totiž v jeho jednání spatřovat kroky vedoucí ke způsobení následku, který by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Soud prvního stupně podle něj náležitě neposoudil, do jakého vývojového stádia inkriminované jednání dospělo před jeho oznámením Ing. J. N. Policii ČR. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že z hlediska znaků trestného činu podvodu nebylo prokázáno, zda přijetí peněžní částky ve výši 500.000,- Kč skutečně mělo naplňovat znak obohacení, neboť se mohlo jednat o plnění za dohodnutou službu, na které měl dovolatel právní nárok.
Z provedeného dokazování pak není zřejmé, zda dovolatel pro poškozeného něco vykonal, tedy zda nějakým způsobem skutečně ovlivňoval rozhodnutí firmy ICN či alespoň v době přebírání peněz měl v úmyslu něco takového učinit. Poškozený současně nemohl být uveden v omyl, neboť peníze dával dovolateli za situace, kdy se domníval, že pro něj nemůže nic udělat. Tato skutečnost konečně vyplývá i z jeho výpovědi v hlavním líčení konaném dne 11. 10. 2004. Dovolatel zároveň provedl vlastní rozbor skutečností, které podle něj z provedeného dokazování vyplývají, a na tomto základě dospěl k závěru, že z jeho strany nešlo ani o jinou formu podvodného jednání, s níž zákon naplnění znaků trestného činu podvodu spojuje.
Výpověď svědka Ing. N. dovolatel označil za zcela nelogickou a nevěrohodnou, jelikož podle ní měl dovolatele opakovaně kontaktovat a snažit se o schůzku za situace, kdy podle vlastního tvrzení od něj nemohl nic očekávat, protože věděl, že výběrové řízení ve prospěch firmy ESOX dovolatel ovlivnit nemůže. Významné jsou i časové souvislosti inkriminovaného jednání, neboť k předání peněz došlo v době, kdy firma ESOX již předmětnou zakázku získala. Průběh výběrového řízení u firmy ESOX přitom nebyl blíže objasněn, když dokumentace k němu byla zničena a soud neprovedl žádné důkazy, aby mohl učinit závěr, že dovolatel neměl faktickou možnost cokoliv ovlivnit.
Současně nebyl proveden žádný důkaz k potvrzení toho, že dovolatel neovlivňoval nějaké osoby ve firmě ICN. Za těchto okolností tedy nebyl prokázán dovolatelův úmysl jednat podvodně. To znamená, že byl neprávem uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel rovněž namítl, že jeho obhajoba v trestním řízení byla ztížena tím, že podle žalobního návrhu bylo jeho jednání původně posuzováno jako trestný čin přijímání úplatku a soud prvního stupně jej neupozornil na možnost odchylného právního posouzení skutku. Obhajoba se za tohoto stavu logicky zaměřila na skutečnost, že dovolatel neměl takové postavení, aby z pozice své funkce inspektora České inspekce životního prostředí mohl cokoliv ve vztahu mezi společnostmi ESOX a ICN ovlivnit.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru svého dovolání navrhl, „aby napadený rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a obviněný byl obžaloby zproštěn.“
Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. předsedou senátu soudu prvního stupně (resp. zde samosoudcem) doručen dne 4. 1. 2008 Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Nejvyšší soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, zda nejvyšší státní zástupkyně využívá práva se k dovolání vyjádřit či práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný Ing. P. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně (byť převážně směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně), kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a byl jím zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dále je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.).
Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předcházejícím rozhodnutí, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V posuzovaném případě proto pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, jež se týkají procesní stránky věci (tj. rozsahu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěného skutkového stavu věci), jestliže zároveň relevantně nenamítal extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Podle názoru Ústavního soudu by totiž bylo nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V projednávané věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy svůj postup v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. (viz str. 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně) a § 132 odst. 2 tr. ř. (viz str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu) náležitě vyložily a odůvodnily. Některé procesní námitky byly navíc v novém dovolání uplatněny nepřípustně, neboť směřují vůči té části řízení, která předcházela zrušujícímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006.
Výše uvedený hmotně právní dovolací důvod byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. vzhledem k chybějícím formálním a materiálním znakům. Podle dovolatele totiž nebylo zjištěno, že by úmyslně podvodně jednal v některé z forem předpokládaných v ustanovení § 250 tr. zák., ani to, že jeho úmysl zahrnoval způsobení škody obohacením sebe nebo jiného a že se zároveň dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které k dokonání trestného činu podvodu bezprostředně směřovalo.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Především je třeba připomenout, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006, uvedl, že výrok o vině dokonaným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku soudu prvního stupně je nutno považovat za vadný, protože z formulace skutku jednoznačně nevyplynulo, že by jednání obviněného (dovolatele) spočívalo v úmyslném uvedení někoho v omyl, když právě tuto formu podvodného jednání soud dovodil a zahrnul do tzv. právní věty výroku. Ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. se za „uvedení v omyl“ považuje jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ať již lstí nebo uvedením nepravdivých informací. V posuzované věci měl dovolatel podle zjištění soudu prvního stupně předstírat poškozenému Ing. N. „existenci velmi dobrých vztahů s důležitou osobou ve firmě ICN, přes kterou za jistý finanční obnos zajistí úspěch firmy Esox v soutěži o výběru dodavatele,“ v tomto případě na zakázku rekonstrukce a intenzifikace již zmiňované čističky odpadních vod, ačkoliv ve skutečnosti neměl v úmyslu výběrové řízení ovlivnit a neměl k tomu ani reálnou možnost. Z těchto zjištění konečně vycházel při svém rozhodování i odvolací soud. Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dále nijak nevyplývalo, zda obviněný (dovolatel) sebe či jiného obohatil, ani komu a v jaké výši měl způsobit škodu. Za těchto okolností bylo zároveň zřejmé, že tzv. skutková věta výroku rozsudku neodpovídá v něm uvedené právní větě.
Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí poukázal rovněž na skutečnost, že se soudy obou stupňů z hmotně právního hlediska nevypořádaly se zjištěním, že obviněný (dovolatel) byl ihned po převzetí inkriminované částky zadržen Policií ČR, tehdejší službou pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, neboť „Ing. N. ihned po první nabídce obžalovaného celou věc oznámil policii a dále již postupoval podle jejích pokynů.“ Soudy se proto měly zabývat tím, zda za uvedených okolností bylo možno vůbec dovozovat nějaké účinky spojené s dokonáním činu (obohacení obviněného, způsobení škody).
Vstup orgánů policie do celého případu měl podle Nejvyššího soudu na dokonání trestného činu nepochybný vliv, protože po oznámení poškozeného o dovolatelově jednání (ještě před vyplacením požadované částky) byl další děj Policií ČR již monitorován až do závěrečné fáze, kdy dovolatel převzal od poškozeného požadované peníze a ihned poté byl zadržen. Za těchto okolností proto nemohlo ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu de facto dojít jak k obohacení dovolatele, tak ani ke způsobení škody na cizím majetku. Nejvyšší soud zde vyslovil právní názor, že pachatele nelze činit trestně odpovědným za dokonaný trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. v případech, kdy zpočátku sice jedná samostatně, avšak v důsledku zásahu Policie ČR do další části skutkového děje se vytvoří překážky, jež objektivně vylučují, aby nastaly účinky, s nimiž zákon spojuje dokonání tohoto trestného činu. Není však vyloučeno, aby podle okolností činu bylo jednání pachatele (v jeho samostatné části) posuzováno např. jako pokus tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák.
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99 (publikovaný pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v němž je mj. vysloveno, že „nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání,“ by se v posuzovaném případě neuplatnil, neboť žádná ze zjištěných skutkových okolností nesvědčila o tom, že by snad Policie ČR sama vyprovokovala trestnou činnost dovolatele nebo ji jinak nepřípustně iniciovala, tzn. že by její postup byl z tohoto důvodu nezákonný. Podle rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy to byl právě obviněný (dovolatel), který samostatně – bez jakékoliv ingerence policie – kontaktoval Ing. J. N., výrobního ředitele společnosti Esox DPC, s. r. o. Liberec, a žádal po něm nejméně 400.000,- Kč pod předstíraným příslibem, že zařídí u firmy ICN Czech Republic, a. s., Roztoky u Prahy, pro společnost Esox předmětnou zakázku na rekonstrukci a intenzifikaci čistírny odpadních vod, ačkoliv to nemohl ani nehodlal učinit.
V novém řízení v předmětné trestní věci soudy obou stupňů postupovaly v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho předcházejícím rozhodnutí a odstranily vytýkané vady. Skutkový stav zjištěný na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně vtělil do tzv. skutkové věty výroku rozsudku s uvedením všech podstatných skutečností. Za takové skutečnosti je třeba považovat jednání obviněného (dovolatele) spočívající v předstírání toho, že za částku nejméně 400.000,- Kč zařídí Ing. P. N. pro jím řízenou společnost ESOX DPC, s. r. o., ve výběrovém řízení výše uvedenou zakázku, přestože jeho výsledek nemohl a neměl ani v úmyslu ovlivnit. Jeho jednání pak směřovalo k tomu, aby předstíráním skutečností v rozporu s reálným stavem věci (tj. úmyslným uvedením jiného v omyl) se ke škodě společnosti ESOX DPC, s. r. o., obohatil o požadovanou částku. Přestože mu Ing. N. nakonec vyplatil 500.000,- Kč, soud shodně s právním Názorem Nejvyššího soudu nedospěl k závěru o dokonání činu, neboť v důsledku toho, že věc byla po podaném oznámení Ing. N. monitorována Policií ČR, která obviněného (dovolatele) ihned po předání peněz zadržela, nemohlo za těchto okolností dojít k faktickému obohacení obviněného (dovolatele) ani ke způsobení škody na cizím majetku.
Jednání dovolatele (skutek) bylo po právní stránce soudem správně posouzeno jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Konkrétní okolnosti činu, způsob jeho provedení i osoba pachatele (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) přitom nevzbuzují pochybnosti, že stupeň dovolatelova jednání pro společnost byl podstatně vyšší než nepatrný (srov. § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák., § 89 odst. 1 tr. zák.). Skutečnost, že obviněný (dovolatel) své jednání dovedl toliko do stadia pokusu, soud následně promítl do výroku o trestu, který uložil v podstatně kratší výměře než ve svém předcházejícím rozsudku. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že jeho závěry akceptoval a dovolatelův řádný opravný prostředek (odvolání) zamítl.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí a především jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného Ing. P. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler v. r.
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová