3 Tdo 634/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
června 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. P. B., 10, proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 To 590/2004, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T
91/2004, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1.
2005, sp. zn. 5 To 590/2004 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22.
10. 2004, sp. zn. 3 T 91/2004, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 3 T
91/2004, byl obviněný Ing. P. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že
„dne 22. 12. 1999 kolem 12:15 hod. v P., v pizzerii P., převzal od Ing. J. N.,
výrobního ředitele společnosti E.D., s. r. o., se sídlem L., Š., částku ve výši
500.000,- Kč, kterou od něho ve výši nejméně 400.000,- Kč požadoval za to, že
zařídí u firmy I.C.N.C.R., a. s., R. u P., V. s využitím svých kontaktů
inspektora Č. I. Ž. P., aby společnost E. získala zakázku na rekonstrukci a
intenzifikaci čistírny odpadních vod, ačkoli tak nehodlal učinit.“ Za tento
trestný činy byl obviněný podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon
uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve
druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 To
590/2004, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek
soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 1. 2005 ( § 139 odst. 1
písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu, jímž byl zamítnut jeho řádný
opravný prostředek (odvolání) podal obviněný následně dovolání (předložené
příslušným soudem Nejvyššímu soudu České republiky dne 22. 5. 2006), jímž
zároveň ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2
tr. zák. napadl rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl
důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel s odkazem na
použitý dovolací důvod především namítl, že k nesprávnému právnímu posouzení
věci došlo již v řízení před soudem prvního stupně, který dovolatelovo jednání
chybně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Podle dovolatele nemohla být skutková podstata trestného činu podvodu v daném
případě naplněna vzhledem k absenci zákonných znaků jeho skutkové podstaty,
především podvodného jednání v některé z forem předpokládaných zákonem (zejména
uvedením poškozeného v omyl), vzniku škody na cizím majetku a obohacením sebe
nebo jiného. Podle názoru dovolatele nemohl poškozený Ing. N. v době předávání
inkriminované částky 500.000,- Kč jednat v omylu, neboť peníze dovolateli
odevzdal za situace, kdy se domníval, že pro něj dovolatel nemůže nic udělat.
Poškozený navíc celou věc předtím oznámil P.ČR, přičemž mezi orgány policie a
poškozeným bylo současně domluveno, že věc nechají „dojít až do jejího konce“.
Inkriminovaná částka tak byla dovolateli Ing. N. předána pouze jako
předstíraný úplatek a ihned poté byl policií zadržen. Posledně uvedená okolnost
je podle dovolatele významná nejen z hlediska naplnění (resp. nenaplnění)
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, ale též z toho
důvodu, že podle dovolatelova názoru došlo ze strany P. ČR o zřejmé vybočení ze
zákonných podmínek vedení trestního řízení. V uvedené souvislosti dovolatel
připomněl též nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS
597/99.
Dovolatel poukázal rovněž na to, že mu v řízení před soudem nebyl prokázán
podvodný úmysl (tzv. subjektivní stránka). K této otázce zdůraznil, že soud
pochybil především v tom, že se podrobně nezabýval časovými souvislostmi
kontaktů mezi dovolatelem a poškozeným ve dnech 12. 10. 1999, 7. 12. 1999 a
dále dne 22. 12. 1999, kdy byl dovolatel zadržen. V této době ještě firma E.
neměla zakázku na městskou čistírnu odpadních vod v R. Podle dovolatele nebylo
současně ničím prokázáno, že by se v uvedené době nemohl na ovlivnění výběru
zakázky podílet. Jelikož nebyl proveden žádný důkaz k potvrzení toho, že
dovolatel nějaké osoby ve firmě I. neovlivňoval, je třeba dovodit, že mu nebyl
prokázán úmysl jednat podvodně. Dovolatel konstatoval, že v novém řízení v
předmětné věci po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
(usnesení ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 4 Tz 77/2002) byla pozornost soudu
zaměřena na objasnění znaků trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst.
1, 2, 3 písm. a) tr. zák. a s tím související dovolatelovu obhajobu, aniž by
byla věnována větší pozornost provádění dokazování k právní kvalifikaci skutku
jako trestného činu podvodu, případně jiného trestného činu, jak tuto možnost
ve svém rozhodnutí naznačil Nejvyšší soud České republiky. Zejména podle
dovolatele nebyl proveden žádný důkaz k jeho kontaktům s představiteli firmy I.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby byl
„napadený rozsudek soudu I. stupně zrušen a obviněný byl obžaloby zproštěn.“
Opis dovolání byl v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručen dne
23. 5. 2006 Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolací soud k dnešnímu dni
neobdržel případné písemné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému
dovolání či vyjádření (souhlas) k postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný Ing. P. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem
nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem
hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě dovolatel opřel shora uvedený dovolací důvod především
o námitky vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily jednotlivé důkazy,
když poukázal v podstatě na to, že zjištěný skutkový stav věci neměl oporu ve
výsledcích dokazování a učiněná skutková zjištění byla nesprávná do té míry,
že jeho jednání nebylo možno právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle
§ 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 2 - 5 odůvodnění) i z usnesení
odvolacího soudu (viz str. 2 - 3 odůvodnění) však vyplývá, na jakém důkazním
základě oba soudy v případě inkriminovaných skutků vycházely z odlišných
skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na nichž následně
založily právní posouzení dovolatelova jednání.
Poněvadž dovolatel soudům vytkl především to, že se neřídily zásadami o
provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným
mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhal přehodnocení (revize) soudy
zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání částečně uplatnil na
procesním a nikoli hmotně právním základě. Tato část dovolatelovy argumentace
proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Zároveň je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265a a násl. tr. ř.
není dovolání dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným
především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad
specifikovaných v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý
průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých
rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje
na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by
bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na
spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v
extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence
skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde,
neboť soudy opřely svá zjištění o rozbor provedených důkazů (viz odůvodnění
jejich rozhodnutí) a dovolatel v podstatě nabízel vlastní skutkovou
alternativu.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích považoval
Nejvyšší soud dovolání podané z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. za uplatněné právně relevantně pouze v té části, v níž dovolatel namítl, že
ani stávající skutkový základ (tj. skutková zjištění formulovaná především ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně) neodpovídají soudem použité právní
kvalifikaci vzhledem k absenci některých znaků subjektivní a objektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro
odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a
to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího
majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoli malou (srov. § 89 odst. 11 tr. zák. v nyní účinném znění). Podle
ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. přitom musí výrok, jímž se obviněný
(obžalovaný) uznává vinným, mimo jiné přesně označovat trestný čin, jehož se
výrok týká, a to nejen jeho zákonným pojmenováním, nýbrž i uvedením všech
zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Je
samozřejmě nezbytné, aby tzv. skutková a právní věta výroku rozsudku byly vždy
v souladu.
Výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v
rozsudku soudu prvního stupně považuje Nejvyšší soud za vadný v tom, že z
popisu skutku jednoznačně nevyplývá, že by jednání obviněného (dovolatele)
spočívalo v úmyslném uvedení někoho v omyl, když právě tuto formu podvodného
jednání soud dovodil a zahrnul do tzv. právní věty výroku. Ve smyslu ustanovení
§ 250 tr. zák. se za „uvedení v omyl“ považuje jednání, kterým pachatel
předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ať již
lstí nebo uvedením nepravdivých informací. V posuzované věci měl dovolatel
podle zjištění soudu prvního stupně předstírat poškozenému Ing. N. „existenci
velmi dobrých vztahů s důležitou osobou ve firmě I., přes kterou za jistý
finanční obnos zajistí úspěch firmy E. v soutěži o výběru dodavatele,“ v tomto
případě na zakázku rekonstrukce a intenzifikace již zmiňované čističky
odpadních vod, ačkoliv ve skutečnosti neměl v úmyslu výběrové řízení ovlivnit a
neměl k tomu ani reálnou možnost (viz. str. 5 rozsudku). Z těchto zjištění
konečně vycházel při svém rozhodování i odvolací soud (viz str. 2 usnesení).
V popisu skutku ve výroku rozsudku však zcela chybí alespoň stručný popis
jednání, jakým způsobem obviněný (dovolatel) vlastně uvedl poškozeného v omyl,
tzn. že zde nebylo vyjádřeno, že poškozený Ing. N. měl být uveden v omyl tím,
že mu obviněný (dovolatel) předstíral, že je v jeho kompetenci uskutečnit a
zajistit svým vlivem u společnosti I. získání předmětné zakázky, ačkoliv věděl,
že výběrové řízení ovlivnit nemůže. Tento nedostatek přitom nelze překlenout
pouhou formulací, že obviněný (dovolatel) „tak nehodlal učinit.“ Ačkoliv mělo
jít o dokonaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., z
popisu skutku nevyplývá, zda obviněný (dovolatel) sebe či jiného obohatil, ani
komu a v jaké výši způsobil škodu, tj. zda poškozeným měl být Ing. J. N. jako
fyzická osoba, popř. - jak se naznačuje v odůvodnění rozsudku – firma E., jako
osoba právnická. Za těchto okolností je zároveň zřejmé, že tzv. skutková věta
výroku rozsudku neodpovídá v něm uvedené právní větě.
Za závažnější nedostatek v právním posouzení skutku však Nejvyšší soud považuje
to, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo na základě provedeného
dokazování zjištěno, že obviněný (dovolatel) byl ihned po převzetí
inkriminované částky zadržen P.ČR, tehdejší službou pro odhalování korupce a
závažné hospodářské trestné činnosti, neboť „Ing. N. ihned po první nabídce
obžalovaného celou věc oznámil policii a dále již postupoval podle jejích
pokynů,“ aniž by soud s touto skutečností zároveň spojoval jakékoliv právní
závěry. Jde především o to, zda za uvedených okolností bylo možno vůbec
dovozovat nějaké účinky spojené s dokonáním činu (obohacení obviněného,
způsobení škody) a činit závěr o tom, zda ve stadiu ingerence Policie ČR do
celého případu, mohl poškozený Ing. N. obviněnému požadované peníze předat v
důsledku toho, že byl uveden v omyl. Tuto skutečnost právě zdůrazňuje dovolatel
ve svém mimořádném opravném prostředku s odkazem na nález Ústavního soudu ze
dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99 (publikovaný pod č. 97 ve svazku 18
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V citovaném nálezu je mj. vysloven
právní názor, že „nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve
své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby,
jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání.“
V posuzovaném případě sice není pochyb o tom, že Policie ČR vstoupila do
zmíněného skutkového děje, na druhé straně však ze skutkových zjištění soudu
nevyplývá, že by snad policie sama vyprovokovala trestnou činnost obviněného
Ing. P. B. (dovolatele) nebo ji jinak nepřípustně iniciovala, tzn. že by její
postup byl z tohoto důvodu nezákonný. Shora citovaný nález Ústavního soudu, na
který v této souvislosti poukazuje dovolatel, se tudíž v posuzované věci nemůže
zcela uplatnit, protože žádná ze skutkových okolností, ze které oba soudy
vycházely, nesvědčí o vyprovokování trestného činu P.ČR (k těmto otázkám viz.
rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 177/2006). Z
rozhodných skutkových zjištění v posuzované věci totiž mimo jiné vyplývá, že to
byl obviněný (dovolatel), který samostatně – bez jakékoliv ingerence policie –
kontaktoval Ing. J. N., výrobního ředitele společnosti E. D., s. r. o., L., a
žádal po něm nejméně 400.000,- Kč pod předstíraným příslibem, že zařídí u firmy
I.C.N.C.R., a. s., R. u P., pro společnost E. předmětnou zakázku.
Vstup P.ČR do celého případu však podle názoru Nejvyššího soudu měl nepochybně
vliv na dokonání trestného činu, když poškozený ještě před tím učinil o jednání
dovolatele příslušné oznámení. Poté byl další děj P.ČR již monitorován až do
závěrečné fáze, kdy dovolatel převzal od poškozeného požadované peníze, přičemž
ihned poté byl orgány policie zadržen. Za těchto okolností nemohlo ve smyslu
ustanovení § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu de facto dojít jak k
obohacení dovolatele, tak ani ke způsobení škody na cizím majetku. Podstatné je
rovněž to, že ani poškozený v době předávání inkriminované částky již nejednal
v důsledku omylu vyvolaného dovolatelem. Lze tedy shrnout, že pachatele nelze
činit trestně odpovědným za dokonaný trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. v
případech, kdy pachatel zpočátku sice jedná samostatně, avšak v důsledku
ingerence P.ČR do další části skutkového děje se vytvoří překážky, jež
objektivně vylučují, aby nastaly účinky, s nimiž zákon spojuje dokonání tohoto
trestného činu. Není však vyloučeno, aby podle okolností činu bylo jednání
pachatele (v jeho samostatné části) posuzováno jako pokus tohoto trestného
činu podle § 8 odst. 1 tr. zák., nebo jeho příprava podle § 7 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
pokud soud prvního stupně uznal obviněného (dovolatele) vinným trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., rozhodl vadně, přičemž toto
pochybení následně nenapravil v odvolacím řízení ani soud druhého stupně, jenž
se s právními závěry nalézacího soudu naopak ztotožnil a považoval je za
správné. To zároveň znamená, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání
obviněného proto Nejvyšší soud shledal v jeho relevantně uplatněné části plně
důvodným.
Za konstatovaného stavu věci Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.
1. 2005, sp. zn. 5 To 590/2004, a současně zrušil i napadený rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 3 T 91/2004. Podle § 265k odst.
2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby
ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset o obžalobě
státního zástupce znovu rozhodnout. V novém řízení o této věci, v němž je vázán
právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil
Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), bude muset odstranit vytýkané vady a v
tomto rámci posoudit, zda jednání obviněného Ing. P. B. je možno právně
kvalifikovat jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k §
250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., tzn. že bude muset především posoudit do jakého
vývojového stadia dospělo jednání obviněného před dobou jeho oznámení
poškozeným Ing. N. orgánům P.ČR, tedy před jejím vstupem (ingerencí) do
skutkového děje, a zároveň si ujasnit i potřebné časové souvislosti. Bude-li k
objasnění předmětných otázek zapotřebí dokazování (popř. i k návrhu stran) v
potřebném rozsahu doplnit, soud takové důkazy provede (§ 2 odst. 5 tr. ř.).
Jestliže bude ve věci znovu rozhodnuto rozsudkem, je nezbytné aby jeho výroková
část i odůvodnění obsahovaly všechny náležitosti předpokládané v ustanovení §
120 odst. 3 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř.
O zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a
rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poněvadž podle vlastního zjištění Nejvyššího
soudu se obviněný Ing. P. B. k dnešnímu dni nenachází ve výkonu trestu odnětí
svobody uloženého mu původním rozsudkem, a Nejvyšší soud k dovolání výrok o
tomto trestu zároveň zrušil, nebylo zapotřebí postupovat podle § 265l odst. 4
tr. ř. a rozhodnout též o vazbě obviněného.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler