3 Tdo 191/2026

Judikát 3 Tdo 191/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:11.03.2026

Spisová značka:3 Tdo 191/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.191.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Týrání osoby žijící ve společném obydlí Obydlí

Dotčené předpisy:§ 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku § 133 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

3 Tdo 191/2026-501USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný A. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 12 To 275/2025-448, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 83/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné hoře (dále také jen „okresní soud“) ze dne 26. 8. 2025, č. j. 2 T 83/2024-413, byl obviněný A. T. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) nejméně od 17. 4. 2022 do 9. 12. 2022 na adresách XY čp. XY, XY čp. XY a XY, XY čp. XY, v rámci společného soužití opakovaně a se stupňující se intenzitou psychicky a fyzicky týral svou družku a následnou manželku M.

T., tím způsobem, že ji slovně napadal, vulgárně ji urážel, fackoval, bil pěstmi do obličeje, ramen, nohou a genitálií, kopal ji do různých částí těla, tahal za vlasy, škrtil, kontroloval její mobilní telefon, který jí po kontrole několikrát rozbil, zakazoval jí mít v telefonu mužské kontakty, kontroloval dobu jejího návratu ze zaměstnání a vyhrožoval jí usmrcením, pokud od něho odejde.

2. Za to byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně odvolání, která Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 5. 11. 2025, č. j. 12 To 275/2025-448, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. T. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž výslovně označil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

5. S poukazem na zákonnou úpravu a komentářovou literaturu úvodem poznamenal, že vztah pachatele a oběti je v rámci trestného činu podle § 199 tr. zákoníku založen a definován prostřednictvím společného obydlí. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil skutkový stav popsaný v bodech 26.-28. odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud následně takto zjištěný skutkový stav bez dalšího převzal. Konkrétně bylo zjištěno, že soužití dovolatele s poškozenou bylo až do 17. 4. 2022 zcela bezproblémové a po prvním incidentu (právě dne 17. 4. 2022) byl z domu, kde měli společné obydlí, vykázán. Následně měl možnost přespávat ve sklepě, kde ho poškozená navštěvovala a pak se vracela do svého pokoje, kam však neměl přístup.

Poté, co byl vykázán i ze sklepa, se s ním poškozená příležitostně scházela a navštěvovala jej, popř. spolu přespali v hotelu. Krátce (tj. několik dní) spolu měli žít někdy v průběhu roku 2022 v XY. Až na konci listopadu 2022 za pomoci rodičů poškozené uzavřeli nájemní vztah k bytu XY v XY, kam se společně nastěhovali. Soužití ukončili po několika dnech. Z celého období od 17. 4. 2022 do 9. 12. 2022 (tedy 206 dní), v němž se měl podle obžaloby a napadeného rozsudku dopouštět trestného činu týrání osoby ve společném obydlí, žil s poškozenou ve společném obydlí asi týden.

Mimo to spolu několikrát přespali v hotelu. Obhajoba přitom již od přípravného řízení poukazovala na absenci společného obydlí, jakožto základního znaku skutkové podstaty. Soud prvního stupně po právní stránce dospěl k závěru, že i když neměli obviněný a poškozená jedno společné obydlí, považuje za ně místa, kde se spolu scházeli. Tuto argumentaci pak bez dalšího převzal i odvolací soud, který v napadeném usnesení odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu. I podle krajského soudu plnilo roli společného obydlí vícero různých míst, kde se dovolatel s poškozenou scházeli.

6. Jak zmíněný komentář k trestnímu zákoníku, tak judikatura (včetně soudem prvního stupně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 119/2025), se podle dovolatele shodují na tom, že rozhodnou pro naplnění skutkové podstaty týrání osoby ve společném obydlí je skutečnost, že spolu pachatel a oběť sdílejí obydlí a jejich vztah je definován právě soužitím ve společném obydlí. K otázce vztahu společného obydlí a trestného činu týraní osoby v něm se vyjádřil Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 14.

1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1446/2008, jehož stanovisko bylo vyjádřeno následující právní větou: „Spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. je podmíněno tím, že týraná osoba žije v tomto obydlí společně s pachatelem. Jestliže týraná osoba ukončila společné soužití s pachatelem tak, že se odstěhovala ze společně obývaného bytu nebo domu, nemůže jít poté o trestný čin podle § 215a tr. zák., ani když je tato osoba nadále vystavena útokům pachatele, které lze považovat za týrání.“ Soud prvního stupně sám uzavřel, že „od dubna 2022 do prosince 2022 obžalovaný a poškozená po většinu času nesdíleli společné obydlí“ a za celé stíhané období fakticky žili jen „několik dní v XY| a taktéž v řádech dnů na adrese XY“.

Při těchto zjištěních s ním poškozená nežila ve společném obydlí a bez ohledu na to, co se mezi nimi dělo, nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu týraní osoby žijící ve „společné domácnosti“. Ani v popisu skutku ve výroku o vině není zmínka o společném obydlí, když právě ta je definičním znakem trestného činu, pro nějž byl obviněný odsouzen, ale je v něm pouze uvedeno „v rámci společného soužití“. Soud prvního stupně si je tedy navzdory argumentaci v odůvodnění rozsudku tohoto deficitu dobře vědom.

Krajský soud pak závěry okresního soudu převzal. 7.

Pokud je závěr o tom, že vícero různých míst plnilo funkci společného obydlí, závěrem skutkovým, pak jsou taková skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z provedeného dokazování nevyplynulo nic než to, že se s poškozenou vyjma cca týdne skutečného společného bydlení pouze příležitostně navštěvovali. Dovolání je pak podáváno podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud je závěr o tom, že vícero různých míst plnilo funkci společného obydlí, závěrem právním, pak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dovolání je podáváno podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Současně je dovolání podáno i podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

8. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 12 To 275/2025-448, a tomuto soudu věc přikázal k novému rozhodnutí.

9. Nakonec požádal „předsedu senátu Okresního soudu v Kutné Hoře 2 T“, aby bez zbytečného odkladu předložil Nejvyššímu soudu spisy s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 8. 2025, č. j. 2 T 83/2024-413. Tento návrh odůvodnil tím, že nástup výkonu trestu představuje citelný zásah do života, který nelze žádným způsobem zpětně zhojit ani zcela napravit. Dovolatel s poškozenou nežili ve společném obydlí a výklad, že jakékoli jejich setkání pod jednou střechou je společným obydlím, není správný. Nebyla tedy naplněna skutková podstata trestného činu.

10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání nejprve konstatovala, že obviněný správně označil dovolací důvody a jím uplatněná argumentace odpovídá dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Důkladným posouzením rozsudku soudu prvního stupně a napadeného usnesení odvolacího soudu z hlediska namítaných vad je však třeba dospět k závěru, že právní kvalifikace stíhaného skutku byla soudy zvolena přiléhavě.

11. Okresní soud zjistil, že počínaje prvním fyzickým napadením o Velikonocích 2022 došlo k přerušení delšího nepřetržitého období, v němž obviněný s poškozenou žili ve společném obydlí u jejích rodičů v XY. S odstupem několika týdnů následovalo období jednoho či dvou týdnů, kdy obviněný přespával u rodičů poškozené ve sklepě, kam za ním poškozená docházela. Po odstěhování obviněného z XY se následně scházeli na nádraží nebo v hotelu, do prosince 2022 spolu ještě bydleli několik dní v XY a taktéž v řádech dnů na adrese XY.

Jde-li o bydlení v XY, kde poškozená žila přibližně tři týdny, je otázkou, zda tam v tuto dobu s ní žil taktéž dovolatel, neboť tato skutečnost nebyla v rámci řízení zjištěna. Podle závěrů soudu prvního stupně je míst, kde v průběhu rozhodného období docházelo k fyzickým útokům obviněného vůči poškozené, více, neboť ani jeden z nich neměl své vlastní bydlení. Proto oba brali zavděk jakoukoli možností, kde by se mohli scházet v soukromí a vytvářet si podmínky pro plnohodnotný vztah odpovídající lidem jejich věku.

Sama poškozená však vypovídala o tom, že se k obviněnému stále vracela a opakovaně navazovala další soužití ve společném obydlí s vidinou, že tam již nadále budou žít spokojeně a mít běžný vztah. To vyplývá i z toho, že se v tomto rozhodném období vzali. Zde okresní soud konstatoval, že je lhostejno, zda k jednotlivým fyzickým útokům docházelo v jednom totožném společném obydlí, anebo na vícero různých místech, která ovšem v tu chvíli pro oba roli společného obydlí plnila. Připomněl i znění § 133 tr. zákoníku, podle kterého se obydlím rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Výklad pojmu obydlí tak nelze v trestněprávní rovině vázat na pojem bydliště ve smyslu soukromého práva, u něhož se jistá trvalost vyžaduje.

12. Také odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný s poškozenou převážně nesdíleli společné obydlí. Žili však společně na různých místech pod jednou střechou, a to v místě bydliště poškozené, v bydlišti dovolatele, v hotelovém pokoji nebo v pronajatém bytě. Obviněný v rámci takového společného soužití poškozenou opakovaně a se stupňující se intenzitou psychicky a fyzicky týral a vyhrožoval jí usmrcením, pokud od něho odejde. Poškozená se k němu stále vracela a opakovaně s ním navazovala kontakty, a to vždy po pár dnech od opuštění společné domácnosti. Po útocích dovolatele tedy obnovovala další soužití s ním v očekávání toho, že se jeho chování zlepší a budou mít běžný vztah. Pro právní kvalifikaci jednání obviněného není podle krajského soudu podstatné, zda k jednotlivým fyzickým útokům docházelo v jednom totožném společném obydlí nebo na vícero různých místech, která však v tu chvíli pro oba roli společného obydlí plnila.

13. Státní zástupkyně shrnula, že partnerství obviněného a poškozené bylo relativně dlouhé a komplikované. V předmětné době společně bydleli nejprve u jejích rodičů v XY. Poté, co dovolatel poškozenou napadl a otec poškozené jej vykázal z domu, spolu opět obnovili soužití v domě rodičů poškozené, kde on bydlel ve sklepě, kam za ním ona docházela. Následně spolu bydleli na adrese XY a na adrese XY. Na posledně jmenované adrese mohli dle slov poškozené bydlet přibližně měsíc. Průběžně pobývali i v XY, kam za obviněným poškozená jezdila, přičemž i v tomto případě trvalo soužití přibližně měsíc. Mezi těmito společnými pobyty se setkávali přibližně jednou týdně na nádraží v XY a v hotelech. Skutečnost, že doba, kdy pobývali ve společné domácnosti, není kontinuální, neznamená, že na uvedenou dobu nelze nahlížet tak, že by spolu žili ve společném obydlí.

14. O soužití ve společném obydlí jde i tehdy, pokud pachatel do obydlí poškozené osoby pravidelně dochází, často se tam zdržuje a běžně u ní přespává, tedy s ní sdílí její soukromí. Jde o stav, kdy si pachatel v obydlí může počínat jako doma, tj. má zde svá práva jako domácí osoba, jako člen rodiny a nikoli jako pouhý host. Takový stav musí mít trvalý, resp. dlouhodobý charakter. Není však podstatné, zda se pachatel ze sdíleného obydlí i na poměrně dlouhá období vzdaluje, popřípadě zda má další vlastní byt, z nějž do obydlí poškozené dochází.

V případech domácího násilí mezi blízkými osobami je běžné, že buď agresor nebo oběť v různých fázích dlouhodobého partnerského konfliktu společné obydlí dočasně opouští, aby se tam po určité době opět vraceli a znovu je opouštěli. Klíčový je vztah závislosti (citový, ekonomický), který pachateli opětovně zjednává přístup do soukromí oběti a umožňuje mu opakovaně obnovit soužití s ní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Za společné obydlí ve smyslu § 199 tr. zákoníku se považuje faktický stav společného bydlení, přičemž pro naplnění tohoto pojmu není významné, že pachatel se v obydlí vyskytuje jen nepravidelně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1510/2011).

15. V posuzované trestní věci bylo prokázáno, že dovolatel s poškozenou sdíleli, byť po krátkou dobu, společné soukromí. Poškozená se sice v závislosti na atacích ze strany obviněného ze společných obydlí často vzdalovala, aby však za nějakou dobu opět soužití obnovila. Ve vztahu k obviněnému byla zjevně ve vztahu závislosti. Bylo tedy prokázáno, že ze strany obviněného v místech společného soužití s poškozenou, ať již to bylo kdekoli, docházelo opakovaně k fyzickému násilí, výhrůžkám, včetně vulgarit a dalšímu nežádoucímu jednání.

Obviněný s poškozenou byli svázáni vztahem, nejprve družským a posléze manželským. V rámci tohoto vztahu docházelo k jednostrannému násilí ze strany obviněného vůči poškozené. Jednalo se přitom o násilí jak psychické, tak i fyzické. K uvedenému násilí docházelo v inkriminovaném období vždy, když se nacházeli tzv. pod jednou střechou. Jestliže v místech společného soužití docházelo opakovaně k fyzickému násilí, výhrůžkám, včetně vulgarit a dalšímu nežádoucímu jednání, bylo třeba takové jednání právně posoudit jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku.

16. S odkazem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. zároveň vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

17. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 18.

Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání

22. Podstata dovolacích námitek obviněného spočívá v nesouhlasu s tím, že byl naplněn „znak společného obydlí“ ve smyslu § 199 tr. zákoníku. Faktem je, že v průběhu stíhaného období od 17. 4. do 9. 12.

2022 nebylo společné „bydlení“ dovolatele s poškozenou zdaleka kontinuální a ve většině podobných případů by s ohledem na to předmětné jednání pachatele jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku kvalifikováno zřejmě nebylo. V nyní posuzované věci je však třeba zohlednit její velmi výrazná specifika – osobnostní vybavení a nastavení obviněného a poškozené, delší dobu (řádově půl roku) nepřetržitého soužití ve společné domácnosti bezprostředně před stíhaným obdobím, konkrétní charakter a intenzitu jednání obviněného, evidentní závislost poškozené na něm, jejich postupně se měnící objektivní možnosti společného soužití v jednom obydlí apod. Všechny tyto okolnosti byly podrobně popsány zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v zásadě souhlasí se stanoviskem okresního soudu prezentovaným v bodech 27.-29. odůvodnění jeho rozsudku a dovolatele tuto pasáž odkazuje.

23. V nyní posuzované věci je za soužití ve společném obydlí (v pravém slova smyslu) třeba vedle pobytu na adresách XY a XY jednoznačně považovat i soužití obviněného a poškozené v domě jejích rodičů na adrese XY, a to nejen na samém začátku, před prvním výrazným fyzickým útokem obviněného, ale i později v průběhu doby, kdy otec poškozené obviněnému umožnil bydlet v suterénu domu, který byl uzpůsoben jako byt pro hosty s vlastním příslušenstvím. Tvrzení dovolatele, že „z celého období 206 dní žil s poškozenou ve společném obydlí asi týden“, neodpovídá provedenému dokazování.

V podrobnostech lze v tomto směru odkázat na odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů, především rozsudku okresního soudu. Ze strany obviněného se jedná o poněkud tendenční výklad obsahu provedených důkazů a snahu polemizovat se způsobem jejich hodnocení, který zvolily soudy. Jen samotné společné bydlení v domě rodičů poškozené trvalo déle než dovolatelem zmiňovaný týden. Pro posouzení předmětného jednání není podstatné, zda obviněný a poškozená společně obývali určitou místnost ve vyšších patrech domu (tak, jak tomu bylo na začátku, před prvním vážným fyzickým útokem), nebo zda později obviněný z vůle otce poškozené bydlel tzv. „ve sklepě“, zatímco poškozená „nahoře v patře“.

Stále šlo o prostory v rámci jediné nemovitosti, kdy poškozená s obviněným podle skutkových zjištění soudů trávila drtivou většinu času, pokud byli oba doma. To, zda pak večer, když obviněný usnul, odcházela spát nahoru do svého pokoje nebo ne, není pro právní posouzení činu z hlediska ustanovení § 199 tr. zákoníku důležité. S ohledem na objektivní, a opět nutno zdůraznit, že značně specifické, (ne)možnosti společného bydlení obviněného a poškozené, lze v tomto konkrétním případě za jejich společné obydlí považovat i hotelové pokoje, kde trávili část doby ve stíhaném období.

Pojem „obydlí“ je nyní v § 133 tr. zákoníku definován šířeji než dřívější „společně obývaný byt nebo dům“, a to konkrétně jako dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Nepochybně tak pod něj lze zahrnout např. právě hotelové pokoje, ubytovny apod., neboť jde též o prostory sloužící k bydlení, byť třeba jen přechodnému (srov. ŠÁMALOVÁ, Milada. § 133.

In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1801).

24. Obviněný a poškozená po celou dobu žili v družském, resp. poté dokonce manželském, vztahu. Až na krátké epizody, které následovaly po nejtěžších fyzických útocích obviněného, kdy se poškozená rozhodla ze společného obydlí odejít a které trvaly do doby, než se rozhodla obviněnému odpustit či než podlehla jeho přemlouvání nebo výhružkám a vrátila se k němu, se v rámci svých silně omezených možností snažili spolu trávit maximum času. Ve snaze o společné soužití v jedné domácnosti (jednom obydlí) byli objektivně limitováni okolnostmi, které povětšinou nedokázali sami ovlivnit.

Jestliže právě neměli možnost společného bydlení, řešili to vzájemnými „návštěvami“ tam, kde to aktuálně bylo možné, včetně např. dočasného útočiště jednoho či druhého z nich, nebo společně trávenými víkendy v hotelu. Z výpovědi poškozené vyplývá, že po každém závažnějším napadení, po němž následovalo určité přerušení společného bydlení, ji obviněný vždy zakrátko znovu kontaktoval, sliboval, vyhrožoval (např. podřezáním dětí její sestry či jiným násilím vůči jiným členům její rodiny), aby se opět vnutil do její těsné blízkosti.

To se mu také reálně opakovaně dařilo, přičemž následně tzv. „za zavřenými dveřmi“ docházelo k dalším a dalším závažným psychickým i fyzickým útokům vůči poškozené, a tato situace se neustále opakovala. Z provedených důkazů bylo dále zjištěno i to, že obviněný měl poškozenou prakticky permanentně pod kontrolou díky sledování jejího pohybu, prohlížení konverzací a kontaktů v jejím mobilním telefonu atp.

25. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku v tomto konkrétním specifickém případě není rozhodné, zda k jednotlivým psychickým a fyzickým útokům obviněného vůči poškozené (které ve svém souhrnu jednoznačně měly charakter týrání) docházelo v době, kdy zrovna žili ve „skutečném“ společném obydlí (v pravém slova smyslu) nebo v době, kdy spolu s ohledem na objektivně dané okolnosti pouze trávili maximum svého volného času v prostorách, které pro ně v té chvíli funkci společného obydlí fakticky plnily (dočasné bydliště jednoho nebo druhého z nich, hotelový pokoj apod.).

V inkriminované době u nich možnost vést skutečnou společnou domácnost (žít ve společném obydlí, jak je tradičně vnímáno) objektivně neexistovala, oni se však přesto snažili vést „běžný partnerský život“ jako druh a družka, resp. jako manželé. Pokud se v některých případech v průběhu stíhaného období možnost společného bydlení naskytla, tak jí využili a žili spolu doslovně tzv. „pod jednou střechou“. Z hlediska posouzení naplnění znaku společného obydlí je irelevantní, že se místa společného pobytu obviněného a poškozené v průběhu vymezeného období měnila.

Odvíjelo se to od způsobu jejich života, včetně toho, že jeden z nich společné bydlení epizodicky opouštěl a poté se do něj opět vracel (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 909/2020).

Jednání obviněného bylo každopádně stejné po celé stíhané období, ať už s poškozenou společně bydlel u jejích rodičů nebo jinde, případně využívali výše zmíněná „náhradní řešení“ v podobě hotelových pokojů či krátkodobých pronájmů různých prostor formálně jen jedním z nich.

26. Ustanovení § 215a tr. zák. (nyní § 199 tr. zákoníku) bylo do českého právního řádu zavedeno proto, aby byl umožněn účinný postih případů tzv. domácího násilí mezi blízkými osobami, mezi nimiž je s ohledem na jejich soužití jistý vztah závislosti, který pachateli opětovně zjednává přístup do soukromí oběti a umožňuje mu opakovaně obnovit soužití s ní a v rámci toho se dopouštět předmětného tyranského jednání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).

V tomto rozhodnutí bylo zdůrazněno mj. i to, že zmíněná závislost oběti na pachateli může být založena nejen faktickou neschopností oběti opustit sdílené obydlí (např. z ekonomických důvodů, které jí neumožňují se odstěhovat), ale může jít i o určitý typ závislosti sociální a psychické, jež vzniká mezi blízkými osobami a zabraňuje oběti, aby soužití s pachatelem ukončila. Není přitom rozhodné, zda pachatel a oběť vedli společnou domácnost ve smyslu § 115 obč. zák. K naplnění znaků dotčeného trestného činu může dojít, i když pachatel do obydlí oběti například jen pravidelně dochází, často se tam zdržuje, běžně tam přespává a sdílí tak trvalým způsobem s obětí její soukromí.

Není podstatné, zda se během inkriminovaného období ze sdíleného obydlí i na poměrně dlouhou dobu vzdaluje, popř. zda má další vlastní byt, z něhož do obydlí oběti dochází. Jiný restriktivnější výklad zákona by zcela popíral účel citovaného ustanovení, jímž zákonodárce reagoval na sociálně patologický fenomén tzv. domácího násilí. V případech domácího násilí mezi blízkými osobami je zcela běžné, že buď agresor nebo oběť v různých fázích dlouhodobého partnerského konfliktu společné obydlí dočasně opouští, aby se tam po určité době opět vracel a znovu jej opouštěl.

27. Pro „ukončení společného obydlí“ je třeba faktického a trvalého, nikoli jen formálního a dočasného, opuštění společného obydlí. Je podstatné, že poškozená osoba se ze společného obydlí neodstěhuje s úmyslem opustit jej trvale a navrátí se právě na základě specifického vztahu, který má s pachatelem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 167/2021).

28. Odkazy obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 1446/2008 a sp. zn. 7 Tdo 119/2025 jsou bezpředmětné, neboť tato se týkala skutkově odlišných případů. Jak bylo zdůrazněno výše, v nynější věci dovolatele bylo namístě zohlednit výrazná specifika, která ji zásadním způsobem odlišují od drtivé většiny jiných případů podobné trestné činnosti.

29. Dovolací argumentace obviněného je ve své podstatě jen opakováním dříve uplatněné obhajoby, se kterou byly konfrontovány již soudy nižších stupňů a dostatečně se s ní vypořádaly. Podrobné zdůvodnění je obsaženo zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Již zde mohl obviněný nalézt odpověď prakticky na všechny své nynější dovolací argumenty.

Krajský soud se poté k odvolacím námitkám obviněného, které se nesly stále ve stejném duchu, sám zvlášť podrobně nevyjádřil. V zásadě odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu v bodech 22. a násl., které označil za správné a vyčerpávající. Pokud tak za dané situace učinil, nelze mu vytýkat, že by snad rezignoval na svoji přezkumnou činnost, jak je mu implicitně vytýkáno, a to zvlášť pokud pak ještě v bodě 17. odůvodnění svého usnesení ty vůbec nejdůležitější skutečnosti zopakoval a shrnul.

30. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25.

10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

V. Způsob rozhodnutí

31. Z výše rozebraných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné [uplatněná argumentace formálně spadá pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., postrádá však potřebné věcné opodstatnění]. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

32. Jestliže obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo toliko o podnět a nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí, o němž musí být formálně rozhodnuto, může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně. To se však v tomto případě nestalo. Ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí žádný důvod. Za dané situace přitom nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 11. 3. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu