7 Tdo 119/2025

7 Tdo 119/2025-2350

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., projednal v neveřejném zasedání dne 30. 4. 2025 dovolání obviněného L. D. podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 13 To 1/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 5/2022 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 13 To 1/2024, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 3 T 5/2022.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že

obviněný

L. D.,

nar. XY v XY, bytem XY – XY č.p. XY, okres XY,

se podle § 226 písm. b) tr. ř.

zprošťuje obžaloby

pro skutek, že v době nejméně od počátku měsíce července 2013 do 14. října 2019, kdy spolu žili ve společné domácnosti na adrese XY – XY č.p. XY, okres XY, a v domě v obci XY č.p. XY, okres XY, a to současně se svými nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), zle a se zvyšující se četností a slovní agresivitou nakládal se svojí tehdejší manželkou L. D.

tím způsobem, že jí opakovaně vulgárně nadával slovy uvedenými ve spisovém materiálu, slovně ji zneužíval zejména v podobě zesměšňování, úmyslně zadržoval řadu informací, zejména o svých paralelních vztazích s jinými ženami, svými výroky znevažoval, znehodnocoval a snižoval osobu poškozené a její potřeby, city a názory, ponižoval ji tím, že jí zcela bezdůvodně doporučoval vyšetření různými lékaři z důvodu jejího údajného špatného psychického stavu, dehonestoval její mateřské schopnosti opakovanými sděleními, že dělá vše špatně, že nic nezvládá, podrýval poškozenou postupným oslabováním jejího myšlenkového procesu, takže začala o sobě a svých krocích pochybovat, k tomu všemu využíval svého psychologického vzdělání, kontroloval její včasné návraty domů, což odůvodňoval svými obavami o její osobu, a ve chvíli, kdy se poškozená nedostavila v jím předpokládaný čas, jí zamezil vstup do domu tím, že uzamkl vstupní dveře a vypnul si mobilní telefon, aby nebyl kontaktní, opakovaně při společné jízdě osobním automobilem, a to i v době těhotenství poškozené, záměrně jezdil nepřiměřeně vysokou rychlostí, a když mu poškozená sdělila, že má strach a obavy a žádala jej, aby zpomalil, tak na toto nedbal, vysmíval se jí a sděloval jí, že „má se svými strachy něco dělat“, různě na poškozenou ukazoval vulgární gesta, v rámci partnerských neshod jí zabraňoval odejít z místnosti, přičemž ji v dané místnosti uzamkl nebo jí naopak neumožnil vstup do společně obývané nemovitosti, její odchod z domu podmiňoval „odevzdáním“ jejího mobilního telefonu; jeho jednání před ukončením vztahu a po sdělení ze strany poškozené, že v takovém vztahu již nechce být, začalo nabírat na intenzitě, snažil se poškozenou vystrašit opakovaně domnělým fyzickým útokem tak, že vůči poškozené naznačoval úder sevřenou dlaní do oblasti hlavy, pěst zastavil jen několik milimetrů před obličejem, opakovaně do poškozené hrubě strkal, když okolo poškozené procházel, opakovaně ji uchopil za paže nebo jednou rukou za obličej a s poškozenou třásl, nejméně v jednom případě v prostorách ložnice nemovitosti XY ji z důvodu neuposlechnutí jeho výzvy uchopil a za užití síly s ní udeřil o zeď místnosti, následně k ní přistoupil a uchopil ji rukou v oblasti obličeje a třásl s ní za účelem zdůraznění svého slovního projevu, přičemž se tohoto svého jednání dopouštěl často před svými nezletilými dětmi a svým neurvalým, zlobným, vulgárním a ponižujícím chováním vůči matce jejich společných dětí významně ohrozil jejich citový a mravní vývoj, neboť tímto svým jednáním závažným způsobem porušil své důležité povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, že je povinen pečovat o zdraví dětí, jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, aby si děti neosvojovaly negativní návyky zejména v mezilidských vztazích; toto jeho jednání v nezletilých opakovaně vyvolávalo stavy úzkosti a pláče; v některých případech se zejména nezletilý AAAAA svým aktivním přístupem snažil zabránit další eskalaci jednání ze strany obviněného vůči jejich matce, prosil otce, aby nechal matku být; děti se opakovaně obávaly chování jejich otce vůči matce a jeho jednání v nich vyvolávalo záchvaty pláče a pocity strachu, přičemž poškozená L.

D. vnímala chování svého tehdejšího manžela jako těžké příkoří, manipulaci a citové zneužívání, kterým se obviněný snažil v poškozené zasít pochybnosti, čímž potom manipulovaná poškozená začala zpochybňovat vlastní paměť, vnímání reality a svůj zdravý rozum; obviněný se snažil vytvořit finanční i sociální závislost a to využívat k dosažení osobních potřeb; tato dlouhodobá psychická traumatizace vedla ke ztrátě duševní stability a příznakům vztahového traumatu u poškozené a projevovala se u ní řada příznaků z posttraumatického spektra jako emocionální labilita, úzkost, plačtivost a anticipační strach,

tedy

- týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchal po delší dobu,

- úmyslně ohrozil citový a mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem porušil jinou svou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu,

čímž měl spáchat

zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se poškození CCCCC, BBBBB, a AAAAA odkazují s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

1. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami podala dne 25. 1. 2022 k Okresnímu soudu v Příbrami na obviněného obžalobu sp. zn. 1 Zt 85/2021 pro skutek popsaný v žalobním návrhu tak, jak shora uvedeno, a kvalifikovaný jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dále byl touto obžalobou kladen obviněnému za vinu skutek, že v přesně neustanovené době, avšak nejméně od září roku 2019 do 3.

4. 2020 zejména prostřednictvím telefonických hovorů v úmyslu donutit poškozenou L. D., aby snížila své finanční požadavky při vyrovnání společného jmění manželů na jím stanovené limity, jí opakovaně sděloval, že „pokud nezmění požadavky, tak děti půjdou na měsíc k opatrovníkům, aby se od ní odtrhly“, že „děti půjdou do ústavu a to odnese ona a děti a pak až on“, a dne 3. 4. 2020 v 10:18 hodin poslal ze svého emailu l.d.@centrum.cz na e-mail poškozené zprávu ve znění: „...pokud chceš být hamižná a netrpělivá, tak Ti ani jedna varianta asi vyhovovat nebude, potom půjdeme jinou cestou, aby ses dostala víc do reality běžného dnešního života, to znamená odhady, dohady, dále uvidím, jak se mi rozleží v hlavě, jak velký bys měla mít podíl na výchově, když vidím Tvůj přístup k dětem, ke mně a péči o domácnost, takže bude znovu ve hře střídavá péče či jinak rozšířená péče o děti i pro mne, možná i zvážím tu domácí výchovu, jestli je to vůbec vhodná varianta...“, a toto jednání obviněného vyvolalo v poškozené obavu o jejich nezletilé děti, o jejich řádnou výchovu a psychickou pohodu, a to zejména vlivem vulgárního, manipulativního a ponižujícího jednání během jejich soužití.

Tento skutek byl v obžalobě kvalifikován jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 25. 4. 2023, č. j. 3 T 5/2022-2076, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. (tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem) zproštěn obžaloby pro shora popsaný skutek kvalifikovaný v obžalobě jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a tento zprošťující výrok nabyl dne 14. 6. 2023 právní moci. Obviněný byl uznán vinným pod bodem 1 zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku a pod bodem 2 přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Poškození byli s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na občanskoprávní řízení. Oproti obžalobě nalézací soud obsahově a časově rozdělil jednání obviněného na dva samostatné skutky s tím, že zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku (bod 1 výroku o vině) se měl obviněný dopustit v době od července 2013 do 13. 10. 2019, zatímco přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině) se měl dopustit v době od ledna 2020 do 13. 5. 2020, tj. v době, kdy obviněný a poškozená „již spolu nežili ve společné domácnosti“. Skutek pod bodem 2 přitom okresní soud popsal do značné míry obdobně, jako byla popsána druhá část skutku v žalobním návrhu, ovšem s tím, že toto jednání nebylo spácháno v době od července 2013 do 14.

10. 2019, jak tvrdila obžaloba, nýbrž právě až v pozdějším období od ledna 2020 do 13. 5. 2020, tj. časové vymezení skutku soud „posunul“ do úplně jiné doby, takže uznal v této části obviněného vinným jiným skutkem, než pro který byla podána obžaloba. Na tom nic nemění, že v popisu skutku mimo jiné uvedl v souladu s popisem původního skutku v obžalobě, že obviněný se snažil poškozenou vystrašit opakovaně domnělým fyzickým útokem tak, že vůči poškozené naznačoval úder sevřenou dlaní do oblasti hlavy, pěst zastavil jen několik milimetrů před obličejem, opakovaně do poškozené hrubě strkal, když okolo poškozené procházel, opakovaně ji uchopil za paže nebo jednou rukou za obličej a s poškozenou třásl, …, v jednom případě (v rozsudku uvedeno dne 13.

5.

2020) v prostorách ložnice uchopil poškozenou a za užití síly ji přirazil na zeď místnosti, …, třásl s ní za účelem zdůraznění svého slovního projevu, přičemž se tohoto svého jednání dopouštěl i před svými nezletilými dětmi a svým neurvalým a agresivním chováním vůči matce jejich společných dětí ohrozil jejich citový a mravní vývoj, tímto svým jednáním závažným způsobem porušil své důležité povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a to povinnost pečovat o zdraví dětí, jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, aby si děti neosvojovaly negativní návyky zejména v mezilidských vztazích; toto jeho jednání v nezletilých vyvolalo někdy i pláč a zejména nezletilý AAAAA se svým aktivním přístupem snažil zabránit další eskalaci jednání ze strany obviněného vůči jejich matce, prosil otce, aby nechal matku být a aby odešel.

3. K odvoláním obviněného, státní zástupkyně a poškozených Krajský soud v Praze (soud druhého stupně, soud odvolací) usnesením ze dne 5. 9. 2023, č. j. 13 To 191/2023-2148, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Okresnímu soudu vytkl, že porušil obžalovací zásadu (§ 2 odst. 8 tr. ř., § 220 odst. 1 tr. ř.), když časové vymezení doby páchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku posunul do doby od ledna 2020 do 13. 5. 2020, a to v rozporu s vymezením doby, v níž mělo ke stíhanému jednání obviněného dojít podle obžaloby i podle usnesení o zahájení trestního stíhání. Okresní soud tak nezachoval faktickou kauzalitu a rozhodl o skutku, který nebyl uveden v žalobním návrhu. Dále odvolací soud okresnímu soudu vytkl nedostatečné vyjádření skutku z hlediska četnosti a intenzity jednání obviněného, jehož se měl dopustit ke škodě bývalé manželky, a absenci uvedení konkrétních vulgárních nadávek použitých obviněným. Konečně odvolací soud shledal i nedodržení zákonného pravidla, že při podmíněném odsouzení nemůže být stanovena kratší zkušební doba, než je délka podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (§ 82 odst. 1 tr. zákoníku).

4. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 10. 2023, č. j. 3 T 5/2022-2186, byl obviněný L. D. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození nezletilí odkázáni s nároky na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení.

5. O odvoláních obviněného proti všem výrokům, státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a poškozených proti výroku o odkázání na občanskoprávní řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 13 To 1/2024-2268, tak, že rozsudek Okresního soudu v Příbrami byl v celém rozsahu zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a nezletilí byli odkázáni s nároky na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení. Odvolání státní zástupkyně a poškozených byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

6. Jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl Krajským soudem v Praze posouzen skutek, který spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době nejméně od měsíce července 2013 do 13. října 2019, kdy spolu žili ve společné domácnosti, zle a se zvyšující se četností a slovní agresivitou nakládal se svojí tehdejší manželkou L. D. tím způsobem, že jí opakovaně vulgárně a neadekvátně situaci, například v reakci na to, že poškozená odešla spát dřív, než chtěl, nebo že rozlila vodu, rozbila skleničku a podobně, nadával slovy jako „mrdko, píčo, prase, dobytku, degene, zasraná krávo, kundo, přemýšlíš prdelí, posuň se, ať si nesedíš prdelí na uších, na mozku, jestli vůbec máš mezi ušima něco“, a to nejprve jedenkrát za 14 dní a poté od léta 2018 téměř denně, dále ji v přesně nezjištěnou dobu v průběhu výše uvedené doby ve chvíli, kdy se poškozená nedostavila v jím předpokládaný čas domů, zamezil vstup do domu tím, že uzamkl vstupní dveře a vypnul si mobilní telefon, aby nebyl kontaktní, také opakovaně při společné jízdě osobním automobilem, a to i v době těhotenství poškozené, záměrně jezdil vysokou rychlostí, i když mu k tomu poškozená sdělila, že má strach a obavy, a žádala jej, aby zpomalil, a nedbal toho, na poškozenou také ukazoval vulgární gesta jako vztyčený prostředníček, když odcházel v jejich obydlí po schodech nahoru, přičemž vše vygradovalo dne 13.

10. 2019 tím, že v rámci partnerských neshod, kdy ji nazval krávou a poškozená chtěla utéct, ji nejprve zamezil v odchodu tak, že si stoupl do dveří s tím, že ji nepustí, a když se poškozená rozhodla, že vyleze oknem, tak jí řekl, ať jde pryč, ale ať mu odevzdá mobilní telefon, načež poté, co si poškozená mobilní telefon nechala a vyběhla ven brečící, obviněný zarazil dveře, aby se nemohla vrátit zpátky; obviněný se takto vůči poškozené choval, ačkoli mu například pláčem, snahou dát obviněnému za vulgární nadávky facku, prosbami dávala výrazně najevo, že se jí to nelíbí, aby takového jednání zanechal, toto jeho chování vnímala jako těžké příkoří a její dlouhodobá psychická traumatizace u ní vedla nejen ke ztrátě duševní stability, ale i k řadě příznaků vztahového traumatu a příznaků z posttraumatického spektra jako je emocionální labilita, úzkost, plačtivost a anticipační strach, přičemž vzhledem k jeho vysokoškolskému vzdělání v oboru psychologie obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, jaké následky jeho jednání na psychiku poškozené má.

Krajský soud uvedl, že soud prvního stupně dospěl k logicky přijatelným závěrům, které až na zřejmou stylistickou neobratnost formuloval ve skutkové větě rozsudku, takže odvolací soud považoval za nutné popis skutkového stavu upřesnit, aniž by cokoliv měnil na skutkových nebo právních závěrech soudu prvního stupně. V podstatě šlo o to, že odvolací soud z tzv.

skutkové věty výroku rozsudku vypustil zjištění, že poškozená „pochází z rodiny, kde bylo jako vulgární slovo považováno i slovo blbec a nepoužívalo se“, že „vulgárně poškozená obviněnému ve společné domácnosti nenadávala“ a že poškozená byla z jednání obviněného „šokovaná, měla vztek a cítila se poníženě, co si k ní obviněný dovolí, vedlo ji to k pláči, útěkům z domu – jeho chování ji dlouhodobě deptalo“.

7. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze zaměřené proti výroku o vině a odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zpochybnil závěr soudu, že poškozená pochází z rodiny, kde bylo jako vulgární slovo považováno i slovo blbec a nepoužívalo se, a zdůraznil, že z e-mailových zpráv poškozené, které příkladmo citoval, vyplývá, že poškozená sama často používala vulgarity „nejhrubšího zrna“, a to jak směrem k němu, tak ke třetím osobám, takže jím použité vulgarity nemohla vnímat tak úkorně, aby to mohlo vést k závěru o těžkém příkoří.

Dále uvedl, že vůči poškozené vystupoval vulgárně především v reakci na její provokace a na stav jejich domácnosti, kterou poškozená, která byla s dětmi doma, zatímco obviněný pracoval a byl velmi vytížen, ponechávala v katastrofálním stavu (neuklízela odpadky v domě ani na zahradě, nedodržovala základní pravidla hygieny i na úkor dětí). To, že negativní emoce a použití „několikero vulgarismů“ u něho vyvolaly – spolu s vyčerpáním ze zaměstnání – právě tyto okolnosti, dokládá obviněný poukazem na provedené (míněno patrně k důkazu) fotografie.

Kromě skutkových závěrů o míře, v níž poškozená mohla být a byla zasažena vulgárními výrazy, a o objektivních příčinách (spouštěčích) jeho verbálních urážek zpochybnil obviněný také závěr soudů o faktické příčinné souvislosti mezi jednáním kladeným mu v rozsudku za vinu a popsanými negativními dopady na psychiku poškozené. K tomu uvedl, že podle znaleckého posudku psycholožky doc. PhDr. Ludmily Čírtkové, PhD., poškozená nejhůře pociťovala období od léta 2019 do roku 2021, tedy období tzv. separačního násilí, přičemž jako obzvláště traumatizující měla vnímat období ledna 2020.

Ze závěrů znalkyně tedy podle dovolatele vyplývá, že jeho nejhorší jednání vůči poškozené, v důsledku něhož došlo k její psychické traumatizaci, mělo započít poté, co od něj poškozená odešla, tj. po 13. 10. 2019. Z důkazů tudíž nevyplývá, že by právě jednání obviněného v období vymezeném ve skutkové větě rozsudku mělo za následek popsanou dlouhodobou psychickou traumatizaci poškozené. Dále podle obviněného z elektronické komunikace vyplývá, že předmětné nadávky vůči poškozené použil až po stíhaném období.

Tyto nadávky totiž poškozená označila až v e-mailu ze dne 21. 1. 2020, přičemž soud vzal užití vulgarismů za prokázané právě na základě zajištěné elektronické komunikace. Konečně v rozporu s důkazy je podle obviněného i závěr o zlém nakládání s poškozenou formou záměrné jízdy vysokou rychlostí, neboť sama poškozená ve své výpovědi spojila tyto situace toliko s předjížděním jiných vozidel. Dovolatel v této souvislosti citoval z výpovědi poškozené, kde popisuje, jak se na její žádost domluvili, že bude předjíždět pouze s jejím souhlasem, což on ale respektoval jen částečně.

8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že odvolacím soudem vymezený skutek nenaplňuje znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Popsané jednání se i s ohledem na specifický charakter soužití obviněného a poškozené nevyznačuje požadovaným vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněného pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr. obviněný citoval závěry judikatury ke znaku „týrání“ uvedenému v § 199 tr. zákoníku. Dále se podrobně zabýval srovnáním zde projednávaného případu s věcí projednávanou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tdo 1448/2012, v níž Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 1. 2013 ve srovnatelné věci dospěl v podstatě k závěru, že jednáním obviněného nebyly znaky trestného činu podle § 199 tr. zákoníku naplněny. V této souvislosti dovolatel poukázal zejména na to, že mu nebylo prokázáno fyzické násilí vůči poškozené, nýbrž jen používání zcela nevhodných výrazů a vulgární gesta. Zrekapituloval jednotlivé části skutků v obou kauzách a uzavřel, že jednání obviněného ve věci projednávané pod sp. zn. 4 Tdo 1448/2012 bylo bezpochyby závažnější než jeho jednání. Dále dovolatel poukázal na to, že i v průběhu jeho vytýkaného jednání poškozená vyjadřovala svou lásku a celkově kladný vztah k němu, že spolu řešili každodenní záležitosti a postupy při rekonstrukčních pracích na jejich obydlí, že se podílel na pravidelném hrazení nákladů spojených s bydlením, dovolenými a dalších a že nebránil poškozené v jejích volnočasových aktivitách, ba ani v intimním styku s jejím milencem svědkem P. Š. Z důkazů nelze vyvozovat, že by byla sebedůvěra poškozené takovým způsobem narušena až ochromena, že by poškozená nebyla schopna o ničem sama rozhodovat a byla zcela podrobena vůli obviněného. Závěr, který Nejvyšší soud učinil ve srovnávané věci sp. zn. 4 Tdo 1448/2012 podle obviněného potvrzuje i odborná literatura a další judikatura Nejvyššího soudu (poukazuje na komentář k trestnímu zákoníku – Šámal, P. a kol: Tresní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 535/2018). Obviněný připomněl vyjádření poškozené, která k dotazu, čím jí měl obviněný způsobovat příkoří, uvedla: „… ale jako příkoří jsem vnímala to, že přestože já furt jsem v zápřahu, furt jsem na všechno sama … všechno dělám já a na všechno jsem sama.“ Opakovaně obviněný zdůraznil, že se vůči poškozené nedopustil jednání vykazujícího vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti a nepůsobil jí těžké příkoří ve smyslu znaku týrání podle § 199 tr. zákoníku.

9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatovala, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i výlučně v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti může být dovozen z jednání pachatele jako celku, i když jednotlivé dílčí ataky hodnoceny odděleně nejsou příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu konkrétních okolností, za kterých k nim dochází, a to svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby a podobně (státní zástupkyně zde poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

6. 2013 sp. zn. 7 Tdo 564/2013). Připomněla některé znaky domácího násilí s tím, že k němu typicky dochází v soukromí, intenzita násilných incidentů se zpravidla stupňuje, přičemž rozdělení rolí na oběť a agresora se v zásadě nemění. V posuzovaném případě bylo podle státní zástupkyně prokázáno opakované, systematické a úmyslné jednání obviněného, které se poškozené hrubě emocionálně a psychicky dotýkalo. Cílem tohoto chování obviněného bylo podkopávat sebedůvěru poškozené. Jako psycholog si obviněný musel být vědom destruktivního vlivu svého jednání na poškozenou.

Obviněný totiž poškozenou napadal hrubými a dehonestujícími výroky kvůli zástupným maličkostem, přičemž se nejednalo o konflikty ve smyslu názorových střetů. Právě tento moment popsaný ve skutkové větě výroku rozsudku svědčí pro motiv moci v asymetrickém vztahu. Státní zástupkyně vyslovila názor, že bylo prokázáno systematické psychické týrání poškozené. Prvky týrání jsou podle ní v rozsudečném výroku jasně definovány. Pokud obviněný spojuje následky na psychice poškozené až s tzv. separačním násilím, uvádí k tomu státní zástupkyně, že následek není znakem předmětné skutkové podstaty.

V posuzované věci bylo separační násilí pokračováním předchozího domácího násilí, jak vyplývá ze znaleckého posudku doc. PhDr. Ludmily Čírtkové, PhD. Byť znalkyně situovala silnější psychické traumatické dopady na poškozenou do období od konce léta 2019 do léta 2021, zdůrazňuje státní zástupkyně, že jednak i toto období zčásti pokrývá posuzovaný úsek soužití poškozené s obviněným, jednak znalkyně dovodila, že zjištěné příznaky odpovídají vztahovému traumatu, neboť jsou reakcí na situace prožité jak v manželství, tak i následně ve fázi separačního násilí.

Dále státní zástupkyně uvedla, že v rozporu s provedenými důkazy nejsou zjištění o vulgárních výrazech poškozené, neboť i z obviněným citované korespondence vyplynulo, že tyto výrazy poškozená používala nikoli směrem k obviněnému, ale v rámci hodnocení situací, na které vulgárněji reagovala. Oproti tomu obviněný častoval těmito výrazy přímo poškozenou, které adresně vulgárně nadával kvůli maličkostem, které byly startérem incidentů. K tomuto závěru soudy dospěly na základě řádného hodnocení důkazů.

Státní zástupkyně uzavřela, že není žádný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů.

11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

a) Úvodem

12. Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

b) Obecná východiska

13. Tzv. domácí násilí, nově definované zákonem v § 3021 o. z., v některých případech vyžaduje i reakci státu a dokonce i krajní reakci v podobě trestní represe. Jedním z typů domácího násilí jsou případy násilí páchané na partnerech (partnerem zde míněn manžel, druh, partner). Jde o specifickou kategorii případů, která v trestním právu nemá – na rozdíl od týrání svěřené osoby – dlouhou tradici. Aktuální snahy o další rozšiřování okruhu partnerských soužití, na které má trestní právo dopadnout, o postupné posunování hranic zákonného znaku „týrání“ a s tím související tlak na orgány činné v trestním řízení ne vždy korespondují s nutností objektivního a nezávislého posouzení konkrétních případů. Je třeba mít na paměti, že partnerské vztahy bývají složité, poznamenané řadou asymetrií, takže je lze jen obtížně podřadit pod určitá předem daná schémata. Zvláštní pozornost je nutno v těchto případech věnovat zjišťování skutečného stavu věci, hodnocení svědeckých výpovědí poškozených ale i znaleckých posudků z odvětví psychologie a psychiatrie, nebezpečí zobecňování skutečně prožitého, zpětné racionalizace, simulace či agravace psychických obtíží apod., a to s přihlédnutím k často rozjitřené atmosféře kolapsu partnerského vztahu a opatrovnických a majetkových sporů, v níž k podání trestního oznámení dojde (blíže viz Mazák, J. Partnerské domácí násilí a trestní právo. Trestní právo 1/2025, Wolters Kluwer. s. 2-21).

14. S účinností od 1. 6. 2004 byl do trestního zákona pojat trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák., nyní trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Bylo tak reagováno na nezpochybnitelnou potřebu trestně postihnout vedle týrání svěřených osob také nejzávažnější případy násilí mezi spolu žijícími osobami, mimo jiné mezi partnery. Zásadní rozdíl od trestného činu týrání svěřené osoby spočívá v tom, že poškozený není osobou svěřenou péči pachatele, tedy jakkoli pachateli primárně podrobenou, nýbrž osobou, která se do pozice oběti dostala na základě obývání společného obydlí s pachatelem a dalších okolností. V tomto směru existují podstatné rozdíly podle konkrétní situace – může jít o týrání seniorů, ale také jiných příbuzných, dále tělesně či mentálně postižených osob aj., nejčastěji ale jde o manželku, družku či partnerku pachatele, která je svéprávná a není nijak významně tělesně ani duševně postižena. Rozdíl od trestného činu týrání svěřené osoby je tudíž diametrální. Nicméně znak „týrání“ je zde judikaturou vykládán shodně, takže je k dispozici judikaturní výklad dlouhodobě ustálený.

Zákonný znak „týrání“

15. V teorii i soudní praxi za týrání bylo a je považováno zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, resp. krutosti, bezohlednosti nebo bolestivosti a určitou trvalostí a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří. Ve znaku „způsobilé vyvolat stav“ je vedle subjektivního kritéria vyjádřeno také hledisko objektivní. Definice je (v určitých málo významných obměnách) opakovaně uváděna v judikatuře, učebnicích a komentářích (viz např. Šámal, P. § 215a [Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě]. In: Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1273, marg. č. 7.).

16. K méně významnému upřesnění výkladu znaku „týrání“ došlo např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, s tím, že týráním ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zlé nakládání, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a bezohlednosti, vykazuje rysy soustavnosti a dotčená osoba je pociťuje jako těžké příkoří, ke kterému nezavdala příčinu. Otázka soustavnosti není jednoznačná – např. v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Tz 1/83, publikovaném v Bulletinu NS ČSR 3/83 pod č. 22 se uvádí, že „jednání se vyznačuje určitou trvalostí, popřípadě i soustavností“ (Fenyk, J., Illková, P.: Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu zákonu – Výňatky z hmotněprávních rozhodnutí a stanovisek, 1918-1995, Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995, str. 562). Pojem soustavnosti přitom může být chápán různě. Pokud je tím míněno, že musí jít o trvalejší stav spočívající v mnohokrát opakovaných dílčích jednáních, pak je bezesporu nutno určité rysy soustavnosti vyžadovat. Pokud by bylo za soustavné považováno pouze takřka nepřetržité jednání, nevyznačující se periodicitou, pak je znak soustavnosti sporný. Na druhé straně časté opakování v soudních rozhodnutích, že soustavnost se nevyžaduje, poněkud opomíjí, že jde o trvající trestný čin, tj. spočívající v udržování protiprávního stavu. Pokud jde o znak, že dotčená osoba k posuzovanému jednání nezavdala příčinu, ten má – zjednodušeně řečeno – podtrhnout jednoznačné rozdělení rolí na agresora a oběť a odlišení týrání od jiných případů domácího násilí (viz níže).

17. Týráním není každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí, popř. i mimo ně, ale jen takové, které v konkrétním případě dosahuje v celkovém kontextu takové míry intenzity, která je u § 199 tr. zákoníku předpokládána. Není jím každé společensky neakceptovatelné jednání (např. nadávky, násilí v rámci partnerské hádky, zvláště je-li oboustranné), ale nese skutečně rysy trvalosti, a to nejen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek, ale i týrání oběti pachatelem. Přitom je nutno rozlišit, zda se výrazně hrubého chování dopouští vždy tentýž jedinec (pachatel), zatímco druhý (partner) je dlouhodobě v pozici týrané osoby. Pachatel využívá k týrání právě toho, že s ním týraná osoba obývá společné obydlí, pročež jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající z takového společného soužití (viz Šámal, P., Šámalová, M. § 199 [Týrání osoby žijící ve společném obydlí]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2490–2491, marg. č. 4., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr., a další).

18. Požadavek na potřebnou míru intenzity a závažnosti posuzovaného jednání Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích (např. 4 Tdo 1448/2012, 7 Tdo 79/2021, 8 Tdo 461/2022, 8 Tdo 412/2024). Zejména z této judikatury vyplývá, že k posouzení jednání jako týrání nestačí, že se chování a jednání obviněného vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátních ataků, občas i za použití násilí menší intenzity, pokud nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry, intenzity a komplexní povahy, že by dosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti. Je povinností soudů vyložit, v čem shledaly u jednání obviněného onen vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovodily, že poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří po celé, někdy i mnohaleté stíhané období. Nestačí samo o sobě, že manipulativní, neúměrně dominantní jednání obviněného mohlo trvat prakticky po celou dobu manželství (soužití). Z popisu skutkových zjištění musí být dostatečně patrná taková intenzita jednání, že jednotlivé akty nevhodného chování či urážek a fyzického napadání vykazovaly v souhrnu vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti a že poškozená po celé stíhané období (např. několika let) pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. I když se pachatel vůči poškozené osobě dopouští neadekvátních ataků, hrubých urážek, schválností, občas i za použití menší intenzity násilí, nejde o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku, pokud nedosáhne vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti. K takovému závěru nepostačuje ani jen samotná vztahová asymetrie ani uplatňování dominance ze strany obviněného vůči osobě poškozené (oběti).

Objektivizace těžkého příkoří

19. Požadavek objektivizace těžkého příkoří bývá někdy přehlížen, je ale poměrně významný. Například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020, k tomu uvádí, že závěr o tom, že jednání pachatele lze označit jako „týrání“, není možné postavit toliko na subjektivním hodnocení a prožitku poškozeného, případně na závěrech znaleckého posudku, nýbrž je zapotřebí, aby takový závěr byl doložen dějem či sledem událostí, které jsou s ohledem na konkrétní situaci objektivně způsobilé takové hodnocení doložit a prožitek vyvolat. Rozhodné z hlediska právního posouzení a výkladu znaku týrání je jak objektivní hledisko, a to jednak charakter jednání, které se musí vyznačovat nejen hrubostí a bezcitností, ale vyšším stupněm této hrubosti a bezcitnosti, a dalšími znaky jako trváním. Jednání pachatele musí také vyvolávat stav, který poškozený důvodně pociťuje nejen jako příkoří, ale jako těžké příkoří.

20. Objektivní a subjektivní hlediska pro naplnění znaku týrání jako těžkého příkoří nebudou mít ve všech případech stejný význam. Tak např. pravidelné surové bití manželky bude namístě vždy kvalifikovat jako týrání v podstatě bez ohledu na to, jak to poškozená hodnotí. Na druhé straně např. pravidelné nevěry nebudou naplňovat znaky týrání (snad s výjimkou případů, kdy půjde právě o záměrný nástroj týrání) ani když to poškozená bude považovat za maximální příkoří (vyšší než urážky, nadávky, výčitky apod.). V těchto případech bude tedy objektivní hledisko dominantní. Podobně tomu do jisté míry bude např. u mentálně silně zaostalých nebo duševně nemocných poškozených, kde není možno se příliš spoléhat na subjektivní hledisko. Naproti tomu význam některých jednání, například užívání vulgárních výrazů nebo neobvyklých sexuálních praktik, bude silně závislý na více faktorech, k nimž bude patřit sociální prostředí, okolnosti, a hlavně zvyklosti mezi partnery, způsob jejich soužití atd. Zde tedy bude záležet na subjektivním vnímání oběti.

Vztah pojmu „domácí násilí“ a trestného činu podle § 199 tr. zákoníku

21. Nutnost rozlišování uvedených dvou pojmů nabylo na významu přijetím zákona č. 78/2025 Sb., jímž bylo s účinností od 1. 7. 2025 novelizováno ustanovení § 3021 občanského zákoníku. O tom, že domácí násilí a týrání (ve smyslu probírané skutkové podstaty) jsou odlišné pojmy, nemůže být ani v současné době pochyb. Domácí násilí je pojem výrazně širší, na druhé straně v určitém ohledu může být i užší, neboť týrání zahrnuje i jednání mezi spolužijícími osobami, která se nemusí vždy odehrávat v domácím, intimním prostředí, ale třeba zčásti i na veřejnosti. Nejvyšší soud zmíněný rozdíl opakovaně zdůraznil, například v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 974/2021 (odst. 103) nebo v usnesení ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018 (odst. 41), kde vyložil, že pojem domácí násilí nelze ztotožňovat s trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, ne každé domácí násilí musí naplňovat znaky daného trestného činu a ne každý trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí musí bez dalšího vykazovat typické znaky domácího násilí. Současně uvedl, že ani fakt, že konflikty mezi obviněným a poškozenou nebyly neveřejné nebo že některé z nich proběhly na veřejnosti, nevylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku, jelikož „neveřejnost“ není jejím znakem. Dále např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud uvedl, že trestní právo jako nejrobustnější prostředek ingerence státu není určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho formách a projevech, ale má poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde jsou intenzivním a velmi citelným způsobem dotčeny zájmy chráněné trestními zákony. Po zmíněné novelizaci občanského zákoníku, kterou byl pojem domácího násilí uchopen velmi široce, je rozdíl obsahu právních pojmů „domácího násilí“ a „týrání“ ještě markantnější.

22. Je namístě připomenout, že k trestnímu postihu nejzávažnějších forem domácího násilí neslouží pouze skutkové podstaty trestných činů podle § 198 a § 199 tr. zákoníku, ale i některé další skutkové podstaty, zejména trestných činů proti životu a zdraví, proti svobodě a proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a další.

23. Pojmy domácí násilí a týrání přesto bývají někdy ztotožňovány či zaměňovány nejen ve veřejném prostoru (např. na internetu), ale i v praxi orgánů činných v trestním řízení. Například na internetových stránkách Policie České republiky se v souvislosti s pomocí obětem domácího násilí uvádí: Týrání osoby žijící ve společném obydlí, jinak řečeno „domácí násilí“…Také na dalších podobných informativních stránkách PČR, ale i např. Bílého kruhu bezpečí apod. (jinak bezesporu prospěšných) jsou někdy uváděny z právního hlediska nepřesné údaje. Je třeba si uvědomit, že zatímco domácí násilí označuje sociálně patologický jev, jímž se zabývá sociologie, psychologie, sociální psychologie a kriminologie, pro orgány činné v trestním řízení jde o pomocný pojem, jehož výklad např. v psychologickém diskurzu může být někdy z hlediska trestní praxe zavádějící. Na tom – z hlediska trestního práva – nemůže nic změnit novelizace § 3021 o. z. ani případné přijetí samostatného zákona o domácím násilí.

24. Existují různé definice domácího násilí. Ani definice v novelizovaném ustanovení občanského zákoníku si však nečiní ambice ztotožnit domácí násilí s týráním ve smyslu trestního zákoníku. Vyplývá to již z faktu, že ust. § 3021 odst. 1 písm. b) o. z. používá slova „opakovaně nebo vážně“, tj. k naplnění pojmu domácího násilí nevyžaduje vždy opakovanost, resp. určitá trvalost jednání, v čemž se zásadně liší od trestněprávního pojetí znaku týrání. Občanský zákoník se však týká mimotrestního řešení domácího násilí, tudíž naznačená diskrepance právních pojmů nemusí v praxi činit větší problémy.

25. Domácí násilí a týrání neztotožňuje ani odborná literatura. Např. Ludmila Čírtková uvádí, že „původní výchozí pozice, že každé domácí násilí je vždy také týrání a tím i trestný čin, se ukázala jako neudržitelná. Z dnešního úhlu pohledu je dokonce považována za hlavní překážku, která zbrzdila rozvoj sofistikovanějších nástrojů pro diagnostikování typu domácího násilí, ale i pro rozvoj diferencovaných přístupů intervence včetně terapeutických programů pro oběti i pachatele domácího násilí“ (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, str. 28).

26. V jedné z klasifikací se domácí partnerské násilí dělí do pěti skupin: 1) situační párové násilí – situational couple violence (zde nejde o týrání), 2) vzájemná násilná kontrola – mutual violent control (poměrně vzácně se vyskytující úsilí každého z partnerů o kontrolu a moc), 3) nátlakové kontrolující násilí – coercive controlling violence (nejzávažnější forma), 4) násilný vzdor a odpor jako reakce týrané oběti (tzv. violent resistance) a 5) separační násilí – separational instigated violence, vyvolané až kolapsem a ukončováním vztahu (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, str. 34). Někteří jiní autoři naproti tomu rozlišují jen dva základní typy domácího partnerského násilí, a to „běžné“ partnerské násilí a patriarchální teror (viz Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Linde. Praha, 2008, str. 9, str. 13), který v podstatě ztotožňují se závažným domácím násilím přesahujícím do oblasti trestního práva. Část autorů pak některé typy (např. situačního) domácího násilí vůbec za domácí násilí nepovažuje, když uvádí, že domácí násilí není jediným izolovaným násilným aktem, ale opakovanou a dlouhodobou záležitostí s eskalující intenzitou (Králíčková Z., Žatecká E., Dávid R., Kornel, M. Právo proti domácímu násilí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2011, str. 96).

27. Ani jednotná definice domácího násilí nevyřeší problém jeho vztahu k vymezení trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Zúžení domácího násilí na trestnou činnost ať už jakékoliv právní kvalifikace by bylo naopak z pohledu prevence a ochrany obětí kontraproduktivní. A problém domácího násilí nevyřeší ani deklarování jeho „nulové tolerance“ (viz např. Králíčková Z., Žatecká E., Dávid R., Kornel, M. Právo proti domácímu násilí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2011, str. 21).

28. Shoda neexistuje nejen v otázce definice domácího násilí, ale ani v jeho klasifikaci. V odborné literatuře i v judikatuře bývá někdy uváděno, že za relevantní pro naplnění znaku „týrání“ je možné považovat především fyzické násilí, ale i „psychické násilí“, případně další speciální formy jako sexuální násilí, ekonomický útisk či vyvolání stavu sociální izolace (viz např. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 1609, Jelínek, J. Kriminologie. 1. vydání. Praha: Leges, 2021. s. 310). Učebnice kriminologie uvádějí rovněž „emocionální násilí“ (Gřivna, T. a kol.: Kriminologie. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 284). Ludmila Čírtková upozorňuje na výzkum, na jehož základě autoři identifikovali čtyři kategorie „emocionálního zneužívání“, a to ničení věcí a ubližování mazlíčkům, sexuální nátlak, sociální izolování a ponižování (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, str. 243). Uvedené klasifikace nejsou z hlediska trestního práva zásadní v tom směru, že by řešily otázku hranic naplnění znaku týrání. Podstatné je, že např. pojmy sexuální nátlak nebo sexuální násilí mohou někdy odpovídat skutkovým podstatám trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, záleží ale vždy na formě nátlaku, čímž se problematika opět vrací k otázce fyzického násilí a psychického útlaku. Podobně pod pojmy ekonomický útisk nebo vyvolávání stavu sociální izolace si lze představit rozmanitou škálu jednání, z nichž některá budou spojena s fyzickým násilím, jiná s trestněprávně nevýznamnou intenzitou psychického útlaku apod. Kromě toho je třeba si uvědomit, že různé klasifikace domácího násilí lze v podstatě libovolně dále rozšiřovat. Například si lze představit „hygienické násilí“, případně „hygienické týrání“ jako druh dosud v literatuře patrně neuváděný, a další. Pojmenování žádného z dalších druhů domácího násilí však nedává odpověď na otázky naplnění znaku týrání v konkrétních trestních kauzách.

29. Domácí násilí je jevem, jemuž v posledních letech věnují značnou pozornost odborníci (nejen) z oboru psychologie. Jejich závěry však mají význam především pro terapii, kriminologii, případně sociologii rodiny a další obory, než aby byly přímo použitelné v praxi orgánů činných v trestním řízení. Je zde jiný obsah a cíl posuzování, přičemž násilná aplikace určitých psychologických schémat na konkrétní trestní kauzy se v praxi ukazuje často jako zavádějící. Mimo jiné proto, že výzkumy zde zpravidla vycházejí z údajů obětí domácího násilí a jejich nezpochybňované plné věrohodnosti anebo přinejmenším jejich závěry vyznívají jednostranně. I když někteří psychologové rovněž pracují s pojmem týrání, je nutno mu rozumět v odlišném smyslu než v trestním právu.

30. Pojem domácí násilí ve shora uvedeném smyslu ostatně není ani slučitelný s trestním zákoníkem, který pojem násilí ani nedefinuje, zřejmě proto, že je dlouhodobě pevně ustálen jako použití fyzické síly. Pouze v ustanovení § 119 pojem násilí specifikuje, upřesňuje nad rámec užití pouhé fyzické síly, tedy tak, že trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu (takto je pojem násilí vykládán v trestním právu bezvýjimečně, a to například ve vztahu k trestnému činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku, trestnému činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku a dalším). Vedle toho zná trestní zákoník různé formy psychického nátlaku jako pohrůžku násilím, pohrůžku těžké újmy (např. § 175 tr. zákoníku), nucení jiného k nějakému jednání zneužitím jeho tísně nebo závislosti (§ 177 tr. zákoníku) aj. Vzhledem k tomu, že fyzické násilí v trestněprávním smyslu lze spáchat nejen přímo na poškozené osobě, ale také na třetí osobě nebo na věci, je třeba na druhé straně uvést, že pro odlišení fyzického týrání a psychického týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku je rozhodné, zda je fyzické násilí pácháno na poškozeném. Pokud je pácháno např. na věcech, může se jednat (v krajním případě) o psychické týrání. Shrnuto, „psychické násilí“ ve smyslu psychologie, sociologie a kriminologie není bez dalšího násilím ve smyslu trestního práva. Ani pojem „násilné jednání“ podle § 3021 odst. 1 o. z. se neshoduje s pojmem „násilí“ ve smyslu trestního práva.

31. V této souvislosti není bez zajímavosti, že podle starší trestněprávní literatury i praxe byl za násilí považován fyzický útok na tělesnou bezpečnost osoby nebo na věc (Matys, K. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. Část zvláštní. 2. vydání. Praha: Panorama 1980, str. 554), přičemž fyzické jednání nedosahující intenzity násilí, jako např. cloumání napadeným, strkání apod., bylo považováno pouze za „hrubou urážku“ (tamtéž, str. 562).

32. Pro úplnost je třeba zmínit, že občanský zákoník ve znění účinném do 1. 7. 2025 zná pojmy „tělesné násilí“ a „duševní násilí“, když v § 751 stanoví, že stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z důvodu tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela omezit, popřípadě i vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v domě nebo bytě bydlet. Toto ustanovení není z trestněprávního hlediska významné, je však na něm patrná nepřesnost, respektive nekompatibilnost užití pojmu „duševní násilí“ z hlediska trestního práva. Zmíněnou novelou občanského zákoníku byly pojmy „tělesné násilí“ a „duševní násilí“ nahrazeny pojmem „domácí násilí“. Na druhé straně by mohl mít výklad pojmu „nesnesitelnost“ určitý pomocný význam pro výklad stěžejního pojmu „těžké příkoří“, resp. k rozlišení, zda v tom kterém případě jde „pouze“ o příkoří, anebo již o těžké příkoří.

Fyzické týrání a psychické týrání

33. Smyslem skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je především postih skutečně závažných případů fyzického týrání. Psychický útlak je možno považovat za týrání jen v těch nejzávažnějších případech. Ostatní zmíněné druhy „násilí“ lze tu ponechat stranou, ostatně nejde zpravidla o samostatné „druhy“ týrání. Judikatura nezná případy ekonomického útisku či vyvolání stavu sociální izolace naplňující znaky uvedeného trestného činu při absenci fyzického, případně psychického týrání. Pokud jde o sexuální násilí, to vyžaduje zpravidla samostatnou právní kvalifikaci.

34. Rozdílný přístup k fyzickému a psychickému týrání je zřejmý i v judikatuře a v odborné právnické literatuře. Jako příklady týrání (obecně, tj. i ve vztahu k týrání svěřené osoby) spočívající ve fyzických útrapách (fyzické týrání) byly v prvním vydání všeobecně uznávaného komentáře k trestnímu zákoníku (vycházejícím ovšem z příkladů z judikatury) uváděny případy nechávání dítěte klečet s předpaženýma rukama, bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomocí různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, bití poškozené ranami pěstí do obličeje (s opakovaným rozbitím dioptrických brýlí), po dlouhou dobu trvající přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy aj. (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1744, 1751). Na příkladech uvedených v pozdějším vydání je již patrná snaha o rozšíření dané skutkové podstaty i na psychické týrání. Uvádí se, že týrání mohou představovat různé formy psychických útrap vyvolané nesčetnými způsoby, k čemuž jsou opět uvedeny příklady z judikatury (§ 198 [Týrání svěřené osoby]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2478, marg. č. 3). Nelze však přehlédnout, že v návaznosti na uváděné příklady psychického týrání se v tomto komentáři uvádí odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech 8 Tdo 849/2019, 6 Tdo 1512/2017, 4 Tdo 8/2011, 4 Tdo 1219/2013, 4 Tdo 525/2013, 4 Tdo 248/2013, přičemž ve všech těchto případech se jednalo o týrání fyzické, k němuž se pouze přidružovaly zmíněné psychické útrapy.

35. V judikatuře Nejvyššího soudu se dosud prakticky nevyskytují případy, v nichž by obviněný byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku spočívajícím takřka výlučně v psychickém útlaku. Stále platí, že těžištěm týrání je v praxi týrání fyzické, jakkoli si lze představit i případy tak intenzivního psychického týrání, že bude samo o sobě způsobilé naplnit znaky předmětné skutkové podstaty.

36. Zásadně rozdílná povaha fyzického a psychického týrání byla zmíněna např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, kde se uvádí, že nikoli každé (psychické) násilí odehrávající se v domácím prostředí lze v trestněprávní rovině kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Zatímco fyzicky sáhnout na jiného bez jeho svolení zpravidla nemůžeme, u psychických ataků je nutno vzít v úvahu složitost a jemnost emocionálních vztahů. Hádky, emoční výlevy, nadávky a jiné projevy jsou sice vždy značně nepříjemné a zasahují do psychické sféry jedince, nelze je však bez dalšího považovat za psychické týrání, pokud se začnou ve vztahu objevovat.

37. Odlišný význam fyzických a psychických útoků (a útrap) vyplývá například také z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008, podle kterého se domácím násilím míní velmi tvrdá a nezdravá podoba partnerských vztahů označovaná jako zneužívání partnera. Z pohledu oběti jde nejdříve o lidskou důstojnost, pak o osobní bezpečí, a nakonec o život. Charakteristická pro domácí násilí je postupná eskalace; může zpravidla začínat drobným omezováním osobní svobody, pokračuje urážkami, zesměšňováním, přerůstá ve fyzické násilí a v horších případech končí i vážnými formami ublížení na zdraví.

38. Také v učebnicích kriminologie (např. Gřivna, T. a kol.: Kriminologie. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014) je domácí násilí řazeno mezi násilnou kriminalitu vedle ublížení na zdraví, vražd, loupeží atd., tedy násilnou ve smyslu trestněprávního chápání znaku násilí.

39. Rozdílný přístup našeho práva k fyzickému násilí a k různým formám psychického nátlaku či působení psychických útrap (včetně hrozeb těmito formami jednání) vyplývá z řady ustanovení trestního zákoníku. Za mnohé lze uvést příklady, v nichž se k naplnění znaků trestného činu např. vyžaduje násilí (míněno fyzické) nebo pohrůžka bezprostředním násilím (trestný čin násilného překročení státní hranice podle § 339 tr. zákoníku), nebo se vyžaduje výlučně fyzické násilí (trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 tr. zákoníku), případně má daný trestný čin mírněji trestný doplněk v podobě skutkové podstaty trestného činu, který lze spáchat jen určitými kvalifikovanými formami vyhrožování (trestný čin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 tr. zákoníku).

40. Takový rozdílný přístup je ostatně v naší kultuře hluboce zakotven i v celém systému trestní spravedlnosti. Z hlediska trestání například jsou zcela vyloučeny sebemírnější fyzické tresty, zatímco systém trestů je založen v podstatné míře na různých formách psychických újem, včetně té nejzávažnější, kterou je ztráta svobody. Jen pro ilustraci lze rovněž zmínit, že pokud se v naší kultuře uvažuje o eutanazii, odvíjí se takové úvahy takřka výlučně od (nesnesitelného či bezvýchodného) utrpení fyzického, nikoli psychického. Ostatně i v jiných kulturách lze vypozorovat zvláštní význam fyzického násilí a fyzického utrpení, jestliže například v islámském rodinném právu se někdy připouští, že žena může odejít z domu (mimo jiné) tehdy, je-li manželem „silně mlácena“ (Bezoušková, L. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Praha: Leges, 2013, str. 152).

41. Při odlišení fyzického násilí a „psychického násilí“ z hlediska znaků trestného činu podle § 199 tr. zákoníku lze považovat za inspirativní použití zmíněného dřívějšího přístupu k tzv. urážce skutkem, jako je cloumání za oděv, strkání apod. V lehčích případech není na místě považovat takové jednání za fyzické týrání.

42. Rozdílně je fyzické násilí a působení psychických útrap bezesporu vnímáno i ve společnosti. Například v různých charakteristikách domácího násilí na internetu a v radách jeho obětem jsou zmiňovány „násilné incidenty“ a obětem je doporučováno mít připravena opatření směřující k úniku v případě ohrožení. V radách obětem je popisován „bezpečnostní plán“. Pokud se dotyčná osoba necítí ve vztahu či rodině bezpečně, má se připravit na možnosti ochrany pro případ dalšího násilného útoku. Doporučuje se zvážit zejména shromáždění důležitých telefonních čísel pro případ potřeby (známí, policie, intervenční centrum, azylový dům apod.), možnost informování rodiny, přátel či sousedů, kteří by v případě potřeby mohli pomoci (např. poskytnutím krátkodobého úkrytu), možné únikové cesty v případě násilného jednání, např. nenechat se zavřít v části obydlí bez oken ani východu, ale též kam se lze v takové situaci uchýlit, smluvené znamení pro sousedy v případě ohrožení, vytvoření bezpečnostního zavazadla pro případ nenadálého odchodu z obydlí, kde budou uloženy všechny potřebné věci jako doklady, důležité dokumenty, léky, klíče, peníze apod. Zdůrazňuje se, že prioritou je zajistit bezpečí ohrožených osob a řešit situaci včas. Je zjevné, že tato poučení nevycházejí z takových forem domácího násilí jako je např. používání vulgárních výrazů, slovních urážek, ponižování vytýkáním vzhledu poškozené, vyčítání nedostatečné péče o domácnost, odmítání půjčování věcí atd.

Vztahový kontext, naučená bezmoc, „bariéry odchodu“

43. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že k naplnění znaku týrání nepostačuje pouhé dominantní, manipulativní ani despotické jednání obviněného vůči poškozené, a to ať je poškozená výrazně submisivní povahy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021), anebo naopak poškozená byla schopna na negativní projevy obviněného dostatečně účinně reagovat a projevit vzdor, nebo ho i sama provokovala. Úkolem soudů je vždy vyložit, zda a v čem shledaly v jednání popsaném ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti a například rovněž to, zda zjištěné jednání nebylo mezi partnery běžnou sexuální praktikou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022). Soudy se musí podrobně zabývat vzájemným soužitím obviněného a poškozené a posoudit, zda bylo dostatečně objektivně prokázáno, že nevhodné chování obviněného dosahovalo intenzity týrání po celé období. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud zdůraznil, že k naplnění znaku týrání nepostačuje uplatňování dominance ve vztahu jedním z partnerů, nedostatek empatie ani to, co je nazýváno vztahovou asymetrií, nepostačuje k němu ani velmi neuspokojivé a konfliktní partnerské soužití, byť může pro partnera znamenat traumatické prožívání a přinést i následky v podobě psychické poruchy. V usnesení ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 7 Tdo 704/2024, Nejvyšší soud vyložil, že otázka psychického týrání úzce souvisí se sociálním prostředím, inteligencí a zvyklostmi. Podle toho aktéři vnímají a hodnotí, co je např. zesměšňování, ponižování, urážlivé jednání, co jsou vulgarity vybočující z běžného standardu komunikace atd. Dovozovat retrospektivně psychické týrání z partnerských neshod při dominanci jednoho z partnerů jakožto iniciátora konfliktů je pak značně problematické, ne-li nemožné.

44. Jádrem teorie domácího násilí je uplatňování moci a kontroly. Vychází se z teorie o asymetrickém vztahu, v němž tyran určuje a ovládá partnerské soužití ve všech jeho dimenzích, zatímco oběť se podrobuje a ustupuje. Dochází k uzavření tzv. kruhu moci a kontroly. Uvádí se typické projevy moci a typické projevy kontroly s tím, že násilí a manipulace jsou tyranem používány s chladnou systematičností. Z hlediska psychologické teorie je týrání svévolné, záměrné a systematické uplatňování moci a kontroly, které vyplývá zejména z násilné povahy osoby pachatele, tj. nikoli ze situace. Příznačné je, že incidenty se opakují, přičemž jeden z partnerů vnímá sebe jako oběť. K rozlišení situačního násilí (situational couple violence) od týrání se také uvádí, že konflikty (tj. situační násilí) mají předmět sporu, zatímco u týrání jde o kontrolu. Dále v teorii zdomácněl pojem „spirála domácího násilí“ jako popis jeho jednotlivých fází.

45. Častý je pojem „naučená bezmocnost“ (learned helplessness). Obecně jde o naučenou reakci na neovlivnitelné události, vycházející ze zkušenosti. Pojem naučená bezmocnost u poškozeného sice z psychologického hlediska částečně vysvětluje jeho iracionální chování, význam tohoto pojmu pro trestní právo je však omezený. Jednak představuje pouze jeden z motivů setrvávání v soužití, jednak je vyhraněnou variantou chování, na kterou je často jen mechanicky a bez patřičného porozumění poukazováno. Protože jde o bezmocnost naučenou, vychází z učení. K jejímu pochopení se poukazuje na experimenty se psy a jejich rezignací na snahu uniknout elektrickým šokům, ačkoliv tuto možnost měli, neboť se dříve (umístěni v jiné kleci) naučili, že to možné nebylo (Atkinsonová, L. R. a kol. Psychologie. 1. vydání. Victoria Publishing. Praha 1995, str. 595). Připouští se, že naučená bezmocnost charakterizovaná uzavřením do sebe, apatií a nečinností se jako reakce na neovlivnitelné události vyvine také u některých lidí. Teorie naučené bezmocnosti byla použita například k vysvětlení, proč se vězni v koncentračních táborech nebouřili častěji proti svým věznitelům. Jde tedy o naučenou reakci, vycházející ze zkušenosti, na neovlivnitelné události.

46. Naučená bezmocnost je v odborné literatuře uváděna jako fenomén týkající se chování oběti jen podle jednoho z teoretických přístupů, konkrétně teorie sociálního učení. Mezi další přístupy (z hlediska oběti) patří psychoanalytický přístup, sociálně psychologické teorie, teorie osobnosti, teorie rodinných systémů, teorie stresu a feministické teorie. Právě feministicky orientovanými autory je teorie naučené bezmocnosti kritizována s tím, že týrané ženy nejsou pasivní, ale aktivně vyhledávají způsoby, jak se vyhnout násilí. Teorii naučené bezmocnosti bylo vytýkáno, že neexistuje něco jako univerzální profil týrané ženy a že vytváří dojem patologie, což vede k sekundární viktimizaci oběti (Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Linde. Praha, 2008, str.29). Přístup odborníků je tedy různý.

47. Ostatně i mainstreamová psychologická literatura uvádí, že např. „objevem“ violent resistence (ten znamená nikoli sebeobranu, nýbrž jakési „revanšování“, sekundární agresi) byla zčásti popřena původní teorie naučené bezmoci, která dávala stereotypní obraz týrané oběti (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, str. 45). Nelze si tu nepovšimnout, že v popisu sekundární agrese jde v podstatě o tendenci k rozšíření okruhu obětí týrání.

48. Pro případy domácího násilí se teorie naučené bezmocnosti uvádí v souvislosti s fyzickým násilím, zejména v souvislosti se strachem z dalšího fyzického napadení, ale i např. se strachem poškozených z toho, že by se samy neuživily. Jde tedy pouze o některé motivy objevující se ve specifických situacích. Ani u krajně nestandardních osobností nelze naučenou bezmocností vysvětlovat všechny případy neopuštění společného obydlí, např. v případech despotického chování pachatele projevujícího se slovním napadáním, vyčítáním apod.

49. Proto nestačí odbýt jakékoli námitky obhajoby o určité míře svobodného rozhodování svéprávného poškozeného jen odkazem na uvedený pojem, tj. „naučenou bezmocnost“ nebo podobná schémata. Trestní soudy musí – stejně jako v případech projednávání jiné trestné činnosti – vycházet i z logického posouzení racionálních motivů jednání jednotlivých aktérů. Ať je jakkoli ovlivněné mechanismy naučené bezmoci, popírání viny apod., stále chování poškozeného představuje volní jednání, tj. projev lidské vůle ve vnějším světě, spočívající v konání, opomenutí nebo strpění. V tomto smyslu poškozený (zpravidla poškozená) v případech domácího násilí není pouhým objektem (jak to snad zjednodušeně platí u některých jiných druhů trestné činnosti), nýbrž i subjektem (aniž by z toho bylo automaticky dovozováno jakékoli její spoluzavinění). V tom lze souhlasit se zmíněnými feministickými koncepcemi. Existence a trvání soužití a vztahu je vždy živým organismem a výsledkem vzájemné interakce jednajících osob a jejich – byť třeba deformované a někdy patologické – vůle soužití a vztah znovuobnovovat. Na tom nic nemění nepochybná existence iracionálních mechanismů a modelů, jako je např. tzv. stockholmský syndrom, který je ovšem s ohledem na podstatu a kořeny tohoto pojmu (Netík, K., Netíková, D., Hájek, S.: Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 90) záležitostí nanejvýš specifickou.

50. Jednáním se rozumí projev lidské vůle ve vnějším světě. Spočívá v konání nebo opomenutí nebo strpění něčeho (jde-li o poškozenou osobu). Redukce jednající osoby na pouhý objekt by vedla k nebezpečným závěrům, např. v případech, kdy matka toleruje pohlavní zneužívání dítěte svým partnerem a činí tak v důsledku jeho dominantního postavení, despotického chování a psychického útlaku, případně i z důvodu citového vztahu k němu, snížených možností opustit společnou domácnost atd. V těchto případech přitom panuje shoda v tom, že takové jednání matky dítěte je nepřijatelné a v některých případech lze dovozovat i její trestní odpovědnost. Podobně existence skutečně závažného domácího násilí probíhajícího před dětmi je nepřijatelným jednáním na nich spáchaným.

51. Orgány činné v trestním řízení se tedy musí – a o to více v případech projednávání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, které mělo spočívat výlučně nebo téměř výlučně v psychickém útlaku a které mělo trvat řadu let – zabývat rovněž konkrétními důvody, které vedly poškozeného k setrvání v partnerském soužití (tzv. bariéry odchodu), a to bez ohledu na to, zda budou po otevření této otázky osočovány z udržování mýtů a stereotypů. Snaha vyhnout se takovémuto osočování naopak zpravidla jde ruku v ruce s popíráním reality a může tak jít na úkor zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.). Nezanedbatelný v tomto kontextu bude i respekt k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zároveň je třeba zdůraznit, že tu nejde o nějaké přenášení viny na poškozeného či sekundární viktimizaci. Jde totiž o velmi důležitou otázku, tzn. o jedno z hledisek pro posouzení intenzity příkoří, tj. zda poškozený pociťoval jednání obviněného jako těžké příkoří, anebo pouze jako prosté příkoří (případně zda bylo příkoří nesnesitelné ve smyslu zmíněného ustanovení občanského zákoníku).

52. Je zřejmé, že v dnešní společnosti zpravidla neexistují zcela zásadní sociální, morální, ekonomické ani právní bariéry ukončení partnerského soužití a opuštění společného obydlí, i když je třeba bezesporu akceptovat, že může existovat řada více či méně významných důvodů pro setrvání poškozeného, resp. zpravidla poškozené. Nicméně právě porovnání „odstředivých“ faktorů (úkorné prožívání příkoří a jeho míra) a faktorů „dostředivých“ se může stát významným vodítkem k posouzení závažnosti a intenzity faktorů odstředivých a tím i k posouzení naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, včetně jeho konkrétní společenské škodlivosti.

Zjednodušeně řečeno, v řadě případů je namístě posoudit důvody, proč a do jakého okamžiku utrpení poškozené nepřevážilo nad důvody k setrvání (a proč a kdy nakonec převážilo). Takové důvody přitom mohou být rozmanité a lze jim rozumět. Především není vždy snadné zpřetrhat emocionální pouta k partnerovi. Poškozená také často po určitou dobu věří, že se její partner „polepší“, že ona bude tím, kdo ho „zachrání“. Značnou roli mohou v některých případech hrát praktické a existenční problémy (například když poškozená je cizinkou bez jakéhokoli rodinného a sociálního zázemí v České republice).

Důležitý může být (zejména v případech fyzického násilí) strach z dalšího násilí partnera (zejména z tzv. separačního násilí), popřípadě jeho gradace. Poškozená přitom může mít strach nejen o sebe, ale i o děti. Poškozená někdy iracionálně věří, že obviněný (tyran) je všemocný a všeho schopný. Někdy poškozená do určité míry skutečně ztrácí schopnost efektivně řešit situaci (bezmoc v důsledku ztráty sebevědomí) a vidět možnosti reálného, praktického řešení situace. Proto nakonec situaci řeší, až když se stane pro ni nesnesitelnou.

Někdy poškození věří, že neutěšenost partnerského soužití zavinili oni (otázka intropunitivních jedinců – nositelů viny). Svou roli mohou hrát i tlaky okolí (např. rodiny), veřejnost vztahu, kulturní kontext a tradiční hodnoty (například posvátnost manželství a nepřijatelnost rozvodu), na druhé straně ale také již zmíněný citový vztah či sexuální přitažlivost. Oběť si může také racionalizovat různé motivy (zmíněná role „spasitelky“, bez které by se tyran neobešel, je třeba mu pomoci), může situaci bagatelizovat, odkazovat se na vyšší hodnoty.

U méně vzdělaných a méně sociálně zdatných osob může hrát roli i neschopnost uvědomit si (mimo jiné díky osvětě, informacím na internetu, v médiích, v literatuře) podstatu situace a vidět reálné, praktické možnosti řešení (nicméně vzdělání zde není kritérium rozhodující; např. ze zkoumaného souboru 124 týraných žen, které využily azylových zařízení, měla zhruba třetina vzdělání přinejmenším s maturitou a 5 dokonce vysokoškolské vzdělání – viz Martinková M., Slavětínský V., Vlach J. Vybrané problémy z oblasti domácího násilí v ČR.

Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Praha 2014, str. 27). To vše může být důvodem nejen setrvání ve vztahu, ale v krajních případech dokonce i dočasných návratů k „tyranovi“.

53. Nelze tedy nijak bagatelizovat ony dostředivé tendence, nelze však ani akceptovat jednostranný pohled, který se odmítá těmito okolnostmi zabývat. Je třeba v jednotlivých případech bedlivě zkoumat (mimo jiné) konkrétní důvody, které vedly k převaze dostředivých tendencí, jejich intenzitu, délku jejich trvání apod. Je přitom nutno postupovat podle zásad kritického rozumu a podle důkazní situace (například přijímání viny často nekoreluje s tím, co poškozený údajně uváděl o svém partnerském vztahu svědkům, tvrzení poškozeného někdy nekorespondují s obsahem jeho elektronické komunikace atd.). Jedině tak je možné posoudit komplexně daný partnerský vztah a v jeho kontextu otázku naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Ostatně i zmíněné psychologické vzorce připouštějí, že partnerský vztah zatížený domácím násilím dojde do fáze, kdy oběť přijme „odpovědnost“ a přikročí k řešení situace (uvádí se stadium popírání, stadium viny, stadium procitnutí a stadium odpovědnosti).

54. Nutno zdůraznit, že pokud se zde hovoří o bariérách odchodu, je tím míněno ukončení partnerského soužití, ať už má podle konkrétní situace jakoukoliv podobu. Není důvod zpochybňovat, že spravedlivé je, aby společnou domácnost opustil agresor (Králíčková Z., Žatecká E., Dávid R., Kornel M. Právo proti domácímu násilí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2011, str. 91). Časté však bude, že momentální situace neumožní v první fázi takové řešení a poškozená osoba bude nucena nejprve především opustit společné obydlí s tím, že následně se věc dořeší po právní stránce.

55. V případech „psychického násilí“ je zásadní problém ohraničení trestněprávní roviny posuzovaného jednání. I přes tendenci rozšiřovat působnost skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku i na případy nesprávného partnerského chování nespojeného s násilím v trestněprávním smyslu je nutno respektovat princip trestního práva jako ultima ratio a z něj plynoucí již zmíněné zásady subsidiarity trestní represe, a to i při výkladu pojmu týrání. Na internetových stránkách https://www.domacinasili.cz, se uvádí, že psychické násilí může na duši ohrožené osoby zanechat mnohem hlubší rány než násilí fyzické.

S tím lze souhlasit, je však třeba mít na mysli stanovení nějakých trestněprávních hranic v bezpochyby nesčetných případech, kdy obecně nepřijatelné chování v partnerských vztazích přináší psychické strádání, případně i psychické následky. Nelze tu vystačit s pouhým subjektivním hlediskem. Je sice pravda, že pro někoho mohou být např. vulgární nadávky a urážky bolestnější než fyzické napadání, jinému však více než nadávky bude ubližovat ponižující chování spočívající například v užívání ironie, určitých gest nebo jiném, mnohdy obtížně definovatelném jednání.

Lidé jsou přitom vybaveni rozdílnou schopností vztahovou dysfunkci tolerovat. Není třeba blíže rozebírat, že vzhledem ke složitosti a individuálnosti partnerských vztahů by se tím pole možné aplikace ustanovení § 199 tr. zákoníku mohlo stát prakticky nekonečným až absurdním. Nelze tu podrobněji rozebírat např. otázky vztahu jazyka a moci, mužského a ženského jazykového modu (Trapková, L., Chvála, V. Rodinná terapie psychosomatických poruch. 3. vydání. Praha: Portál 2017, str. 78 a násl.), fakt, že zdrojem psychického diskomfortu mohou být manipulace jako důsledek zákona vyrovnávání frustrace (Klimeš, J.

Partneři a rozchody. 1. vydání. Praha: Portál, 2005, str. 87) atd.

56. Jako typický znak partnerského domácího násilí se zpravidla uvádí vztahová asymetrie. Ani význam tohoto jevu pro trestněprávní posuzování však nelze přeceňovat, jak již vzpomenuto výše. Tyto asymetrie jsou zcela běžné, mírná asymetrie je přirozená. Ne všechny jsou stejně nebezpečné, resp. společensky škodlivé. Lze zmínit pět základních asymetrií: asymetrii vzdálenosti, aktivace, dominance, distribuce viny a závislosti (Klimeš, J. Partneři a rozchody. 1. vydání. Praha: Portál, 2005, str. 91 a násl.).

Dokonce ani některé extrémní asymetrie nemusí být na překážku stabilitě páru. V případech asymetrie vzdálenosti lze hovořit o patologicky stabilních párech, např. soužití antisociální, narcistické osobnosti se závislou až masochistickou osobností. Takto asymetrické páry mohou fungovat pomocí uspokojování potřeb oscilací. Fungují zde současně (a vcelku nezávisle na vůli partnerů) síly apetence a averze, které vyúsťují v ambivalenci těchto sil. S tímto typem asymetrie souvisí postavení deflektora (z lat.

de flecto – odkláním stranou), vyvolávajícího „odpuzující“, odstředivé síly ve snaze udržovat větší odstup, a retroflektora (z lat. retro flecto – obracím zpět). Postavení deflektora a retroflektora přitom nejsou charakterovými vlastnostmi, nýbrž situačními a vztahovými. Tyto asymetrie zpravidla nepřerůstají do trestněprávní roviny. Lze ale zmínit tendence retroflektora setrvávat ve zneužívajícím vztahu a trpět domácí násilí, protože se bojí prázdna po rozchodu. V literatuře je např. popsán patologicky stabilní, několikaletý vztah hysteriofilního muže s psychicky zneužívající, hysterickou ženou (Klimeš, J.

Partneři a rozchody. 1. vydání. Praha: Portál, 2005, str. 118), který by ale zřejmě rovněž nebylo možno charakterizovat jako týrání. Z hlediska symetrie aktivace lze zmínit, že týráním není tzv. italská domácnost, která se může vyvinout ze vztahu tzv. aktivátora (jehož extrémní variantou jsou histriónské osobnosti) a inhibitora (jehož extrémní variantou jsou anankastické, pedantické osobnosti). Na rozdíl od práva pracuje psychologie s vinou jako se subjektivní kategorií, což souvisí s asymetrií dělení viny.

Distribuce viny se vyvine podle toho, který z partnerů má sklon k extrapunitivitě (distributor viny) a který k intropunitivitě (nositel viny). Otázky distribuce viny, závislosti a dominance jsou na sobě relativně nezávislé (ten, kdo je v páru závislejší na druhém, rozhodně nemusí být submisivní ani nositel viny), v praxi existují libovolné kombinace těchto tří proměnných. Impulzivní fyzické násilí ovšem může být jednou z reakcí nositele viny, typicky ale nepředstavuje týrání ve smyslu trestního práva.

Rovněž asymetrii dominance a submisivity nelze automaticky spojovat s týráním, ba ani s obecně nepřijatelným jednáním. Tato asymetrie je dokonce označována za relativně nejméně problematickou, existují dobře fungující a spokojené páry s poměrně vysokou mírou této asymetrie. Podstatně závažnější (a zcela jiná) je asymetrie závislosti a nezávislosti, která s sebou může nést řadu patologických jevů (Klimeš, J. Partneři a rozchody. 1. vydání. Praha: Portál, 2005, str.

57. Vztahová asymetrie tudíž zpravidla není jasným vodítkem pro identifikaci týrání, ba ani domácího násilí či jakýchkoli obecně nepřijatelných jednání. Pokud se v trestních rozsudcích někdy poukazuje na asymetrii ve smyslu agresor – oběť, nemá to valný význam. Fakt, že prakticky každý trestný čin je charakterizován asymetrií mezi pachatelem a poškozeným, mezi agresorem a obětí, je všeobecně známý a nezpochybnitelný. Zmiňovaná asymetrie tak má v podstatě stejný význam jako často skloňované rozdělení rolí na agresora a oběť. Také výraz „mocenská asymetrie“ se ve světle výše uvedeného jeví být poměrně nevýznamným. Podstatou otázky, zda jde o týrání, není charakter vztahu (i přes důležitost vztahového kontextu), různé asymetrie ani vzájemná závislost, nýbrž povaha, četnost, intenzita a závažnost konkrétních jednání pachatele, s ohledem na osobnost poškozeného.

58. Účelem výše naznačeného exkurzu do problematiky psychologie páru není nahrazovat činnost odborníků – znalců ani podat nějaký vyčerpávající přehled problematiky (zvláště při vědomí faktu, že existují různé psychologické školy), nýbrž poukázat na značnou složitost dané problematiky. Na tuto složitost naráží někdy tendence k schematickému aplikování určitých vzorců či několika málo pouček na konkrétní projednávané případy.

Gradace, eskalace

59. Jako jeden ze čtyř základních znaků domácího násilí se vedle privátního prostředí, opakovanosti ataků a jasného rozdělení rolí zpravidla uvádí eskalace násilí (viz např. Gřivna, T. a kol.: Kriminologie. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 285). Je třeba podotknout, že tyto znaky by však bylo vhodnější vztahovat k týrání spolužijící osoby, neboť – jak plyne z výše uvedeného – právě absence nutnosti některých z těchto znaků (opakovanost, rozdělení rolí) u domácího násilí odlišuje domácí násilí od týrání, naproti tomu výlučně privátní prostředí není nutně znakem všech projevů týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku.

60. Od znaku eskalace se v poslední době někdy upouští, resp. se uvádí jako podpůrný, aby pod pojem týrání mohlo být zahrnuto větší množství případů. Například Ludmila Čírtková upozorňuje, že dynamika psychického násilí obvykle nevytváří krizové špičky, které by probudily pozornost policie (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, str. 244). Otázku je ovšem nutno položit i tak, zda právě otázka gradace a eskalace není určitým „rozhraničujícím faktorem“ pro identifikaci skutečného partnerského týrání. Někteří autoři uvádějí stupňování násilí, postupný nárůst jeho intenzity a nebezpečnosti, resp. škodlivosti a (zpravidla) následnou eskalaci za vcelku jednoznačný znak partnerského násilí (Marvánová-Vargová, B., Pokorná, D., Toufarová, M. Partnerské násilí. Linde. Praha, 2008, str. 14, Martinková M., Slavětínský V., Vlach J. Vybrané problémy z oblasti domácího násilí v ČR. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Praha 2014, str. 9, Králíčková Z., Žatecká E., Dávid R., Kornel M. Právo proti domácímu násilí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2011, str. 6 a str. 95). Uvádí se, že v kontextu dynamiky násilného vztahu obvykle dochází ke stupňování násilí, větší míře brutality, a tudíž i prohlubování traumatu.

61. Odborníci z oboru psychologie upozorňují na logický mechanismus vývoje událostí, který dospěje až ke kritickému bodu, kdy se situace stane předmětem zájmu policie, zpravidla na základě trestního oznámení nebo přivolání policejní hlídky k zákroku, event. vykázání pachatele při eskalujícím fyzickém násilí. Ostatně pokud by věc do takového bodu nedospěla, nebyla by soudy řešena. Také na zmíněných internetových stránkách „domácí násilí“ je poukazováno na to, že domácí násilí je řetězec incidentů vyvíjejících se v čase.

62. V usnesení ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska naplnění znaku týrání a zejména pak jeho intenzity je zásadní zjištění, zda se jednání obviněného stupňovalo nebo postupně gradovalo, popř. mělo nějaký pomyslný vrchol, kdy došlo k hrubšímu napadení poškozené, anebo bylo stále konstantní a neměnné. V rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud připomněl, že pro tzv. „domácí násilí“ je charakteristické, že se intenzita násilných incidentů v průběhu doby zpravidla stupňuje.

63. Je proto značně problematické kvalifikovat v trestněprávní rovině jako týrání ty případy, kdy partneři dlouhodobě (v krajních případech i po dobu řady let nebo dokonce desetiletí) akceptovali a provozovali určitý způsob vzájemného soužití a vztahu, v němž dochází k různým formám obecně nesprávného a v morální rovině odsouzeníhodného verbálního a nonverbálního jednání, aniž by docházelo jednak ke gradaci jeho intenzity a přerůstání do fyzického napadání, jednak k tendenci některého z partnerů situaci řešit (ať už z jakýchkoli psychologických důvodů) jako nepřijatelnou. Obecně chvályhodná snaha státu o kultivaci partnerských vztahů musí mít určité hranice zejména v oblasti uplatňování trestní represe.

Subjektivní stránka

64. Při projednávaní trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je mnohdy relativně malá pozornost věnována subjektivní stránce. Jde o trestný čin úmyslný. Trestný čin je spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a v nepřímém úmyslu, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. V případě nepřímého úmyslu tedy není způsobení následku přímým cílem pachatele ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 222).

65. Nepřímý úmysl dovodil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1512/2017, v případu týrání svěřené osoby. Uvedl, že obvinění jakožto nadprůměrně inteligentní osoby věděli, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku mohou poškozeným způsobit psychické i fyzické útrapy, které tito mohou pociťovat jako těžké příkoří (i podprůměrně inteligentnímu člověku je určitě zřejmé, že kupř. několikadenní odpírání jídla, popř. v kombinaci s dalšími tresty, může hladovějící osoba pociťovat jako těžké příkoří). Byť tímto jednáním sledovali podle vlastního přesvědčení řádnou výchovu svých dětí, museli být minimálně srozuměni s tím, že prostředky, které používají k dosažení tohoto cíle (tj. neustálá kontrola a sociální izolace dětí, fyzické tresty, hladovění atd.) způsobují poškozeným psychické či fyzické útrapy, přičemž z hlediska závěru o jejich nepřímém úmyslu je nerozhodné, zda takové útrapy chtěli nebo nechtěli uvedeným jednáním způsobovat.

66. Naproti tomu v usnesení ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, Nejvyšší soud poukázal na to, že přezkoumávaná rozhodnutí nedávají potřebný podklad pro závěr o subjektivní stránce obviněného. Soud prvního stupně sice shledal, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale už neuvedl, na základě jakých objektivních okolností na tento závěr usuzoval, což je v rozporu s tím, že závěr o zavinění obviněného musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

67. K otázkám subjektivní stránky se vyjádřil Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, v němž vyložil, že psychické týrání zahrnuje systematické a opakované chování, které má za cíl jedince zničit emocionálně a psychicky. Tento typ týrání často zahrnuje manipulaci, ponižování, vyhrožování, izolaci od přátel a rodiny a další formy kontrolujícího chování. Takové chování není náhodné nebo sporadické, ale je součástí širšího vzorce jednání, který má za cíl dlouhodobě ovládat a podkopávat sebedůvěru oběti. Na druhé straně, běžné hádky a konflikty, byť intenzivní, jsou často součástí mezilidských vztahů a mohou být výsledkem momentálních emocí, stresu nebo nedorozumění. Tyto situace, i když mohou být velmi bolestivé, se liší od psychického týrání svou neúmyslností a nesystematičností. Klíčovým rozdílem je, že zatímco konflikty mohou vést k dočasnému zhoršení vztahu, psychické týrání je cílené a dlouhodobě destruktivní. Je proto důležité rozlišovat mezi jednorázovými nebo občasnými emocionálními výlevy, které jsou běžnou součástí lidských interakcí, a systematickým psychickým týráním, které má za cíl dlouhodobě ublížit a ovládat druhou osobu. Jednání pachatele musí být zahrnuto úmyslem způsobit těžké příkoří či s ním být alespoň srozuměn.

68. Z hlediska určení formy zavinění, míry zavinění i stupně závažnosti, škodlivosti posuzovaného jednání je tedy významná otázka osobnosti „tyrana“ a jeho motivace. Ludmila Čírtková s odkazem na výzkum Neila Jacobsona a Johna Gottmana vysvětluje rozlišení na „kobry“, vyznačující se kontrolovanou, chladnou agresí a absencí hlubších emocionálních vazeb, a „pitbuly“, kteří se dopouštějí tzv. horké agrese doprovázené silným emocionálním rozrušením poté, co se cítí frustrováni. Jsou na partnerce více závislí a častým důvodem násilných incidentů bývá žárlivost. Tendují proto k permanentnímu kontrolování partnerky. K výbuchu násilí stačí i domnělé důvody. Menší, ale nejnebezpečnější skupinu domácích násilníků představují kobry. Jsou sebestřední, chybí jim empatie, násilí jim slouží k udržování kontroly a moci nad partnerkou. Terapie se u nich míjí účinkem (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, str. 21). Na výzkum Neila Jacobsona a kol. poukazuje také Daniel Goleman, když uvádí, že u většiny nejvíce násilnických mužů, kteří pravidelně bili své manželky či jim vyhrožovali s nožem nebo pistolí v ruce, odhalil průzkum zvláštní psychickou anomálii, totiž že byli ve své krutosti chladní a vypočítaví, nejednali pod vlivem vzteku či zuřivosti. Tito chladně brutální muži se však liší od většiny ostatních mužů, kteří bijí své ženy a kteří tak činí impulsivně, v zuřivosti vyvolané např. žárlivostí či strachem z opuštění (Goleman, D. Emoční inteligence. Columbus 1997, str. 110). Uvedené souvisí s rozlišením kriminální agrese na chladnou, podmíněnou především osobnostně, a afektivní, podmíněnou především situačně (Netík, K., Netíková, D., Hájek, S.: Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 57-58). Studie surových manželů prováděná psychology na univerzitě v Indianě odhalila, že tito muži přemýšlejí podobně jako děti, které šikanují své vrstevníky: dokáží spatřovat nepřátelské úmysly i v naprosto neutrálních činech svých manželek a toto nedorozumění pak použít k ospravedlnění svého násilí (Goleman, D. Emoční inteligence. Columbus 1997, str. 137).

69. V pozadí domácího násilí mnohdy stojí vyloženě patologické jevy. Například chorobná žárlivost bývá častým spouštěčem domácího násilí. Tuto patologickou žárlivost je třeba považovat v podstatě za duševní poruchu (byť z hlediska vývoje je jejím smyslem prosazení a ochrana vlastních genů v párových vztazích). Její projevy se v zásadě shodují s popisovanými projevy domácího násilí – žárlení na všechny a nedovolování kontaktů ženy s jinými muži, snaha omezit ženě i kontakt s její rodinou, žárlivec chce vědět o všem, co partnerka dělá, ponižuje ženu, nadává jí, vyhrožuje, fyzicky ubližuje (Honzák, R. Psychosomatická prvouka. 1. vydání. Praha. Vyšehrad 2017, str. 305). Psychologové a psychiatři se shodují, že v těchto případech je jediným řešením rozchod, resp. opuštění společného obydlí.

70. Důležité pro posouzení subjektivní stránky tedy je rozlišení, zda obviněný jednal v afektu, anebo šlo o systematické deptání oběti s cílem zraňovat. V prvním případě se může jednat o nepřiměřené až agresivní reakce (byť opakované) v důsledku přechodné ztráty kontroly nad vlastním jednáním, vyvolané nějakým „spouštěčem“. Roli hraje také zmíněná otázka aktivní účasti ve vzájemných konfliktech. Významné jsou tyto úvahy i pro případy psychických ataků. Jde například o to, zda se verbální útoky týkají jen určité (konfliktní) oblasti soužití partnerů a jsou vyvolány neshodami v těchto dílčích otázkách, anebo zda jsou prostředkem deptání partnera pod libovolnou záminkou.

Tady je ovšem nutno připomenout, že diametrálně odlišný (zpětný) pohled aktérů na tuto otázku bude často úhelným kamenem dokazování a hodnocení důkazů. Z hlediska právního posouzení subjektivní stránky je podstatné, že pokud pachatel nejednal v přímém úmyslu, musí v případě nepřímého úmyslu jeho srozumění zahrnovat i okolnosti naplňující pojem týrání. Posuzování subjektivní stránky, a to i z hlediska motivu vytýkaného jednání, je u daného druhu trestné činnosti složité i vzhledem k tomu, že jde o zkoumání zpravidla velmi nepřehledné množiny dílčích událostí trvajících mnohdy dlouhou dobu.

Je jasné, že kruté, tyranské jednání pachatele je často vyvoláno nějakou objektivní situací nebo konkrétním jednáním oběti, aniž by to ovšem automaticky znamenalo, že nejde o týrání a také aniž by to automaticky znamenalo, že pachatel nejednal v přímém úmyslu. Je třeba zde zdůraznit rozdíl mezi určitou motivací, cílem jako fakultativní složkou subjektivní stránky trestného činu a přímým úmyslem. Přesto je nutno jednání obviněného vždy posuzovat i z hlediska subjektivní stránky v kontextu konkrétního partnerského vztahu.

V případech psychického útlaku to souvisí i s faktem, že na rozdíl od fyzického násilí, které lze poměrně snadno vymezit (a které je také jediné násilím ve smyslu trestního zákoníku), může mít psychické utlačování nekonečné množství mnohdy obtížně definovatelných podob, z nichž jen málokteré jsou týráním ve smyslu trestního práva.

71. Při posuzování subjektivní stránky jednání pachatele zpravidla nebudou problematické případy, v nichž bude prokázáno záměrné, dlouhodobé, systematické deptání oběti s cílem ji ovládat a podkopat její sebedůvěru způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, že pachatel chtěl oběti působit těžké příkoří, tedy ji týrat. Taková charakteristika bude zpravidla odpovídat v literatuře popsaným chladně brutálním pachatelům, „kobrám“, jejichž agrese zpravidla není podmíněna situačně. Tyto nejzávažnější případy, u nichž zjevně bude možné dovodit přímý úmysl pachatele, ovšem v praxi nebudou nejčastější. Na druhé straně z výše naznačených psychologických vzorců rozhodně nelze dovozovat, že by byla vyloučena trestní odpovědnost za uvedený trestný čin u pachatelů, kteří jednají agresivně na základě konkrétní situace a v afektu. Trestní právo i zde musí vycházet ze zásady odpovědnosti za konkrétní jednání. Je zjevné, že např. pachatel, který opakovaně surově bije svoji partnerku v záchvatech žárlivosti (a to i když jde třeba o žárlivost důvodnou nebo dokonce záměrně vyvolávanou v rámci boje o moc ve vztahu) anebo v opilosti, si je zpravidla (pokud nejedná např. v nepříčetnosti) plně vědom, co činí, včetně skutečnosti, že tím způsobuje partnerce těžké příkoří a týrá ji. Jinak řečeno, i v případech, kdy nejde ze strany pachatele primárně o moc a kontrolu ve smyslu psychologické teorie domácího násilí, není vyloučen závěr o přinejmenším nepřímém, ale často i přímém úmyslu pachatele.

72. Nelze tedy vždy vycházet ani z univerzálnosti pravidel o podstatě týrání jako promyšleném uplatňování moci a kontroly a o rozdělení rolí na agresora a oběť. Pokud bude např. patologický žárlivec nebo alkoholik opakovaně ženu v žárliveckém afektu nebo v opilosti surově bít anebo jí brutálně vyhrožovat např. usmrcením, bude namístě za splnění dalších podmínek jeho jednání kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku, aniž by ovšem byl splněn znak promyšleného ujařmování partnera prostřednictvím moci a kontroly (a to i když půjde z psychologického hlediska spíše o jakousi obrannou reakci). Naproti tomu si lze představit případy, kdy tento typický psychologický atribut (moc a kontrola) dán bude, avšak konkrétní jednání despotického partnera nebude znaky týrání naplňovat. I zde tedy lze dospět k závěru o jen omezené aplikovatelnosti psychologických teorií domácího násilí pro trestní právo a nepřípustnosti pouhého obecného a schematického poukazování na tyto teorie v rámci uplatňování trestní spravedlnosti.

Trvající trestný čin a dílčí akty

73. Vzhledem ke značně atypickému charakteru trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, který je podle judikatury trestným činem trvajícím (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.) spočívajícím v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu, je mnohdy obtížné skutkovou stránku tohoto trestného činu pochopit a vyjádřit ji ve výroku rozsudku. Podle citovaného rozhodnutí týrání představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními pachatele udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. To je však právě podstata problému, neboť u daného trestného činu nelze rezignovat na dostatečně jasné vyjádření konkrétních jednání, jimiž je skutková podstata trestného činu naplňována, včetně jejich kvantifikace.

74. Lze říci, že jde o sice trvající trestný čin, avšak s určitými prvky trestného činu pokračujícího. To by neplatilo pouze v jakémsi hypotetickém případě, v němž by pachatel například oběť držel v jedné místnosti a vystavoval ji trvající újmě například v podobě hladovění apod. V běžně se vyskytujících případech se ovšem vyžadují (a jsou typické) opakované útoky pachatele (byť nikoli dílčí útoky ve smyslu § 116 tr. zákoníku a § 12 odst. 12 tr. ř.). Obecně přitom trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jejž následně udržuje, případně protiprávní stav jinak vzniklý pouze udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Jde např. o trestné činy zbavení osobní svobody podle § 170 tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku, ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 tr. zákoníku (viz např. Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 120, Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 3. vydání. Praha: Codex 1997, str. 66, ale i Solnař, V. a kol. Československé trestní právo. Svazek I. Obecná část. 1. vyd. Praha: Orbis 1964, str. 85).

75. S ohledem na specifický charakter trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je však nutno trvat na tom, aby v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku byl vyjádřen způsob, intenzita, četnost a časový rámec jednotlivých jednání, tj. jde o požadavek konkretizace a kvantifikace (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1112/2022).

76. Například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, bylo vytknuto, že skutkové závěry soudy nijak blíž v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí ani v tzv. skutkové větě nekonkretizovaly, neuvedly, jak často k jednání docházelo, zda to bylo po celé stíhané období se stejnou četností, nebo se intenzita nějak měnila, případně gradovala, a že bude potřebné se vypořádat s četností jednotlivých případů hrubého chování, jež je třeba zasadit do kontextu, který vyplyne netoliko z výpovědi poškozené, ale bude posouzen i s ohledem na obhajobu obviněného, případně další nově provedené důkazy. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud uvedl, že v požadavku trvalosti jednání, které je týráním, se vyjadřuje to, že nestačí jednání ojedinělé, občasné a v jednotlivých aktech oddělené větším časovým odstupem, nýbrž musí jít o jednání soustavné. Trvalost jednání, které má být posouzeno jako týrání, je nutno posuzovat také v závislosti na jeho intenzitě. V této spojitosti je ovšem nutno zdůraznit, že jednání, které co do své povahy nelze považovat za týrání, zásadně nemůže být posouzeno jako týrání jen z důvodu délky doby jeho trvání. Zákonný znak týrání dále vyžaduje, aby ze strany obviněného šlo o jednání, jehož kvantitativní stránka je tak výrazná, že je namístě závěr o soustavnosti daného jednání.

77. Je nutno odlišovat dílčí útoky ve smyslu § 116 tr. zákoníku a § 12 odst. 12 tr. ř. a dílčí jednání, resp. dílčí akty, jimiž lze spáchat trvající trestný čin. V rozsudku ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1369/2021, Nejvyšší soud uvedl, že pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. I když mezi jednotlivými dílčími akty mohou být určité časové rozestupy, případně mohou být dílčí akty uskutečňovány i v určitých periodách, podstatou tohoto trestného činu je celistvý, na dílčí útoky nedělitelný souhrn zdánlivě samostatných jednání trvajících nikoli po nepatrně krátkou dobu. Uvedený trestný čin může být spáchán v jednočinném souběhu s dalšími trestnými činy (nesporné je to například u trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku, může se ale jednat také o další trestné činy). Lze pak hovořit o tom, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je tzv. zastřešujícím ve vztahu k oněm dalším, které „překrývá“ a spojuje ve skutek jediný. Jinak řečeno, jde tu o situace, kdy je za trvání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku souběžně spáchán jednorázový trestný čin další, oba tak jediným skutkem, pokud to jejich povaha připouští; typické to bude např. pro ideální konkurenci zmíněných § 199 a § 145 tr. zákoníku. Naproti tomu např. je-li spáchána krádež za trvání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, oba delikty zaměřené vůči téže poškozené osobě, takovým, tj. jednočinným jejich souběhem zřejmě z povahy věci nebudou, namístě je proto úvaha o souběhu vícečinném (reálném).

78. Také v další judikatuře se hovoří o jednotlivých dílčích aktech jednání pachatele. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, je uvedeno, že jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. V rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 412/2024, Nejvyšší soud poukázal na to, že vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013).

79. Jak už bylo zmíněno, trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku není typickým trvajícím trestným činem. Na rozdíl např. od trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 tr. zákoníku spočívajícím v přechovávání zbraní zde, tj. v případě týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, nepostačuje pasivní udržování protiprávního stavu, nýbrž vyžaduje se aktivní jednání skládající se z dílčích aktů. Zmínka o „udržování stavu nepohody“ neznamená, že pachatel tohoto trestného činu nemusí „nic dělat“, tj. aktivně konat (snad s výjimkou jen zcela výjimečných případů výše zmíněných spočívajících výlučně v opomenutí).

80. Z výše uvedeného plyne, že trestný čin podle § 199 tr. zákoníku se neskládá z jednotlivých dílčích útoků ve smyslu § 116 tr. zákoníku a § 12 odst. 12 tr. ř. (pak by se jednalo o pokračující trestný čin), ale skládá se z dílčích aktů, které je nutno v rozsudku blíže charakterizovat. Konání obviněného pak musí být dostatečně konkrétně vyjádřeno v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku.

81. Pokud nejde o souběh s dalším trestným činem, odpovídá obvyklé soudní praxi, že jednotlivé dílčí akty nemusejí být ve skutkové větě výroku rozsudku konkrétně jednotlivě popsány, pokud nejsou z nějakého důvodu významné (např. pokud nejde o závěrečný vygradovaný konflikt). To lze akceptovat. I v usnesení ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 4 Tdo 10/2024, Nejvyšší soud uvedl, že v případě trvajícího trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je zpravidla velmi obtížné až vyloučené zachytit ve skutkové větě všechny projevy naplnění této skutkové podstaty a jejich časové údaje, jakož i vzniklé následky. Je to dáno tím, že se jedná zpravidla o řadu jednání, která se různě prolínají a probíhají v delším časovém úseku, když zároveň na sebe různě navazují a doplňují se, takže i pro poškozené bývá velmi často problematické jednotlivé případy násilného chování vůči jejich osobám přesně určit a časově zařadit, a to zejména tehdy, pokud trestná činnost probíhala delší dobu.

82. Na druhé straně však nelze slevit z požadavku konkretizace a kvantifikace jednání obviněného, byť to neznamená přesné zachycení všech projevů násilí a útlaku, které nejčastěji probíhají po delší dobu nejméně několika měsíců. Nelze se spokojit jen s obecným popisem jednání obviněného bez možnosti posoudit, zda skutkové okolnosti týkající se způsobu, intenzity, závažnosti, četnosti a doby trvání jednotlivých dílčích aktů odpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu, konkrétně znaku týrání.

83. To platí tím spíše, že samotná formulace skutkové podstaty uvedeného trestného činu v trestním zákoníku je na samé hranici zásady nullum crimen sine lege certa (tj. že skutkové podstaty trestných činů mají být vymezeny s patřičnou určitostí, jasností a přesností), ačkoliv je třeba si na druhé straně uvědomit, že po mnoho let tato zákonná úprava (u týrání svěřené osoby) v praxi nepůsobila potíže, ty nastaly až nyní se snahou o rozšiřování dopadu uvedené skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku. Není tedy třeba volat po nějaké málo smysluplné „redefinici“ tohoto trestného činu, která by patrně věc spíše zkomplikovala.

84. I když je nesporné, že ne všechny dílčí akty musejí být stejně závažné a závažnosti celé jednání nabývá teprve ve svém celku, ve skutkové větě rozsudku v zásadě nemá místo popis takových jednání, která vůbec nemají potenciál stát se týráním ani při dlouhodobém opakování. V takovém případě by totiž – s ohledem na složitost partnerských vztahů – byla množina jednání, která by mohla dokreslovat diskomfort poškozeného, zcela neomezená. Jinak řečeno, neznamená to, že by součástí týrání vyjádřeného v rozsudku mělo být vše, co jeden z partnerů hodnotí (někdy až zpětně a zobecňující, resp. zveličující optikou) jako ze svého hlediska nepříjemné nebo nevýhodné. Ve výroku rozsudku nemají místo ani zcela výjimečná jednání, výjimečné excesy, k nimž za dobu soužití došlo zcela ojediněle, pro celkový charakter vztahu nejsou významné a které byly jako významné teprve dodatečně „transformovány“ zobecňujícím pohledem. Charakter daného trestného činu jako trvajícího také neznamená, že by postačovalo v rozsudku jen obecně charakterizovat způsob soužití partnerů, byť patologicky asymetrický, z morálního hlediska nepřijatelný, despotický, pokud jde o postavení obviněného ve vztahu samotném.

85. V případech psychického týrání byla ve skutkových větách rozsudků např. uvedena taková jednání (mnohdy už hraničící s týráním fyzickým) jako vyhrožování např. způsobením vážné zdravotní újmy, opakované noční buzení a bránění ve spánku, zamykání v místnosti, bránění užívání předepsaných léků, popř. jejich vyhazování, ostříhání dohola, polévání hlavy polévkou a nápoji, (násilná, vynucená) kontrola korespondence a elektronické komunikace včetně zablokování mobilního telefonu, plivání do obličeje, poškozování zařízení bytu nebo jiných věcí, házení těžkých nebo špinavých předmětů na oběť, vypínání topení a vody, elektřiny, přerušování telefonického spojení, svícení baterkou do očí, schovávání věcí, např. osobních dokladů, močení na hlavu a tělo, bránění ve vykonávání osobní hygieny, aj. Taková jednání mají potenciál stát se týráním, pokud k nim dochází opakovaně.

86. Naproti tomu za týrání nelze považovat např. nepůjčování vlastních věcí, vmanipulování k uzavření úvěrové smlouvy, postupy v opatrovnickém nebo majetkoprávním sporu, vytýkaný nesprávný způsob řízení vozidla, fakt, že se pachatel často myje, pere si oblečení a uklízí, zjišťuje dobu trvanlivosti zakoupených potravin, vulgární gesta (vztyčený prostředníček), citové vydírání, neposkytnutí emocionální odezvy, vyhrožování vlastní sebevraždou, žádosti o pomoc při zdravotní indispozici apod. Pokud takto soudy popsaly trestný čin, resp. znak týrání, jde o konstatování nerozhodná až zavádějící. Někdy jsou také obsahem skutkové věty zcela neurčité formulace, jako že obviněnému vadilo téměř vše, co poškozená dělala, nedodržování předmanželských dohod, obviněný „v domácnosti nic nedělal“ apod. V některých případech je zřejmé, že ve výroku rozsudku se nacházejí přímé citace z výpovědi poškozené. Sporné je i to, pokud je za týrání považováno vyjadřování nesouhlasu s nějakým jednáním a vytýkání chyb a nedostatků, např. v péči o děti či domácnost (tak v některých případech je jako týrání popisována nedostatečná aktivita obviněného na domácích pracích, v jiných je týráním to, že obviněný vyčítal poškozené nedostatečnou aktivitu v domácích pracích). Důležité také je, že v případech „zakazování“ něčeho jde vždy o míru a způsob vynucování takto projevené vůle.

87. Nelze souhlasit s tím, že by nebylo možné odlišit ta jednání, která vůbec nemají potenciál stát se týráním, i pokud by k nim docházelo opakovaně a mnohokrát (byť spoluvytvářejí atmosféru v soužití a ve vztahu). Taková jednání lze snadno rozpoznat, pokud se hypotetická skutková věta odsuzujícího rozsudku zkonstruuje právě jen z nich. Zatímco jiná jednání při jejich víceré opakovanosti zjevně znaky týrání naplnit mohou.

88. Není ani tak zásadním problémem, že by nadbytečnost uvedení některých jednání ve skutkové větě výroku rozsudku automaticky zapříčinila vadnost rozsudku a nutnost kasačního zásahu. Spíše jde o to, že absenci relevantního množství skutečně závažných jednání nelze „dohánět“ poukazem na okolnosti, které z trestněprávního hlediska nemají význam. Pokud by si trestní právo osobovalo poslání dovozovat trestní odpovědnost za atmosféru ve vztahu, bylo by to zjevně nad jeho možnosti i smysl.

89. Také popisu jednání obviněného ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku je tedy třeba věnovat patřičnou pozornost. Přes nevýslovnou variabilitu vztahů a situací, jichž se jednotlivé kauzy týkají, jsou skutkové věty některých rozsudků až nápadně podobné jak mezi sebou navzájem, tak ve vztahu k obecným schématům prezentovaným v mainstreamové odborné literatuře.

90. Zejména ale jde o to, zda závěr o vině je správný a odpovídá znaku týrání jako skutečně závažného, těžkého příkoří. Přitom se soudy bez posuzování konkrétních jednání a jejich množství nemohou obejít. Předmětem trestního postihu zde naopak není (byť delší, trvající) pouhá nezdravá atmosféra v soužití, pouhá vztahová asymetrie, dominance nebo manipulativní chování jednoho z partnerů apod.

91. Znovu je třeba připomenout, že trestní právo je založeno na odpovědnosti za konkrétní jednání, na něž nezbývá reagovat jinak než právě prostředky, které nabízí.

Princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe

92. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že v případě trestného činu podle § 199 tr. zákoníku stát prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry zpravidla rodinných, partnerských či obdobných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, publikované pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1112/2022).

93. Výjimečná povaha trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku vyžaduje obzvláště důsledné uplatňování principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to právě i při interpretaci pojmu „týrání“.

94. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uvedl, že nehodlá ani v nejmenším zpochybňovat závažnost fenoménu tzv. domácího násilí a potřebu jeho kriminalizace ve skutečně závažných případech. Těmito úvahami se nepochybně řídil zákonodárce při přijímání novely trestního zákona v roce 2004 a Ústavní soud nemá žádný důvod ke zpochybnění tohoto legislativního kroku. Zároveň je však třeba i při potírání tohoto závažného společenského jevu zvažovat důsledné respektování principu trestání jako prostředku ultima ratio. Tímto principem se musí řídit především zákonodárce, avšak uplatní se i při aplikaci trestního zákona v praxi orgánů činných v trestním řízení. Ústavněprávní aspekt má tento princip proto, že jeho obsahem je též požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva. Obecně uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.).

95. Rovněž Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020, připomněl, že ochrana i rodinných vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (příp. rodinného) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních (příp. rodinných) vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. V usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, Nejvyšší soud zdůraznil, že trestněprávní kvalifikace určitého činu jako trestného činu je nejzazším řešením, krajním prostředkem, který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot pouze v závažnějších případech protispolečenských jednání. To souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio, které brání tzv. hypertrofii trestní represe, která je příznačná pro totalitní režimy a vůbec pro situace, kdy fungování práva podléhá ideologickým tlakům. Z principu ultima ratio plyne, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu. Vyžaduje se, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 47).

96. Domácí násilí je jevem, u kterého nejde primárně o trestní postih násilných osob. Jde zejména o konstruktivní a komplexní řešení osobní, statusové, majetkové a bytové situace oběti. K tomu má přispívat adekvátní soukromoprávní úprava (Králíčková Z., Žatecká E., Dávid R., Kornel M. Právo proti domácímu násilí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2011, str. 17). Úlohou státu je zajistit, aby v případech skutečného týrání poškozené osoby (tj. zejména ženy) měly dostupnou jak materiální, tak odbornou psychosociální pomoc a aby neměly obavu situaci řešit. Zmíněný výzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci ukázal, že řada žen žijících v azylových zařízeních zřejmě měla strach z partnera až do té míry, že nechtěly řešit jeho ohrožující chování vůči nim oficiální cestou, např. podáním trestního oznámení nebo podáním na přestupkovou komisi (Martinková M., Slavětínský V., Vlach J. Vybrané problémy z oblasti domácího násilí v ČR. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Praha 2014, str. 85).

Shrnutí