USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2018 o dovolání,
které podal obviněný I. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.
11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 124/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 T
124/2016, byl obviněný I. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1)], dále
přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném
souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod
bodem 2)] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku
[skutek pod bodem 3)].
2. Za tuto trestnou činnost byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, ve znění
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 5 To 35/2017, jakož
i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 70 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí zde uvedené věci a podle §
99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ambulantní
formě.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a),
b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d)
tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem
znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem
1)], dále přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem
2)] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku
[skutek pod bodem 3)].
„1) v době nejméně od roku 2011 do dne 5. 1. 2016 v místě jejich společného
bydliště, v L., okres K., ul. L., opakovaně psychicky a později i fyzicky týral
svoji družku P. H. tak, že ji sprostě urážel, vyhrožoval, ponižoval ji i před
její rodinou, přáteli, vyvolával bezdůvodné hádky, nepřiměřeně na ni žárlil,
několikrát ji sledoval v zaměstnání, pokud nebyla na svém pracovišti, dožadoval
se vysvětlení a sdělení, kde se nachází, požadoval po ní sex, ačkoliv poškozená
poté, co ji na jaře 2011 fyzicky napadl, nebyla s obžalovaným schopna
sexuálního soužití, v roce 2013, v blíže nezjištěné době, jí ve spánku vložil
do ruky blíže nezjištěnou zbraň, když se probudila, požadoval po ní, aby ho
zastřelila, dále ji v několika případech psychicky vydíral tím, že jí sděloval,
že spáchá sebevraždu, v březnu 2015 poškozenou omámil blíže nezjištěnou látkou,
kterou jí zřejmě dal do pití, když poškozená po požití této látky upadla do
stavu bezbrannosti a nemohla klást odpor, protože nemohla hýbat končetinami a
ležela na zádech, v obývacím pokoji na sedací soupravě, obkročmo si na ni sedl,
vsunul jí přirození do úst, poškozená se nemohla bránit, pak ji přetočil na
bok, zvedl její levou nohu do výšky, z boku jí vsunul penis do přirození a
vykonal na ní soulož, takto nemohoucně ležící poškozenou si vyfotil, následněji
foto ukázal uložené v mobilním telefonu a hrozil jí zveřejněním této foto na
internetu, v říjnu 2015 ji v ložnici zřejmě dal do pití blíže nezjištěnou
látku, v důsledku požití této látky se nemohla poškozená hýbat a klást odpor a
poté na ni vykonal soulož, vzhledem k tomu, že poškozená nemohla dál snášet
jednání obžalovaného, dne 5. 1. 2016 s ním ukončila soužití a obžalovaný se
odstěhoval ze společného bydliště, přičemž obžalovaný poškozenou vulgárně
slovně napadal, v několika případech před jejich nezletilými dětmi AAAAA *) a
BBBBB *), které z tohoto důvodu jejich matka vykázala do jiné části domu, aby
nebyly přítomny dalšímu jednání obžalovaného a dlouhodobé intenzivní a neustále
se opakující popsané jednání obžalovaného zanechalo na poškozené P. H. následky
spočívající v tom, že se nalézala v nepříznivém psychickém stavu a permanentním
stresu, trpěla nespavostí, strachem a současně se cítila ponížená, utrpělo její
sebevědomí, cítila pohanu, měla obavu z budoucnosti, o svou práci i rodinu,
její stav se projevoval i v zaměstnání, kde ji opakovaně navrhovali, aby
vyhledala odbornou pomoc a některé projevy jejího chování vykazovaly znaky
syndromu týrané osoby,
2) v přesně nezjištěný den v době měsíců ledna a února 2016 ve večerních
hodinách v obci L., ul. L., okres K., zavolal poškozené P. H., že s ní chce
probrat okolnosti ukončení jejich vztahu, v garáži jí nalil víno, sám vypil
pivo, poškozená se zhruba po hodině rozhodla z domu odejít pro své dcery, které
jí hlídala kamarádka A. B., bytem L., ul. B.
N., protože už dál nechtěla
obžalovaného poslouchat, obžalovaný ji zastavil před jejich domem, začal do ní
strkat s tím, že takto jejich soužití nemůže skončit, pak jí začal vulgárně
nadávat, poškozená se mu vysmekla a šla směrem k náměstí, obžalovaný poté
nasedl do vozidla zn. Škoda Fabia, na náměstí ji dojel, vystoupil, začal na ni
křičet a požadovat, aby si k němu přisedla do vozidla a mluvila s ním, když to
odmítla, pevně ji chytl v oblasti předloktí za ruku tak silně, že jí způsobil
podlitiny ruky a takto ji nutil, aby z místa neodcházela a poslouchala jeho
sdělení ohledně jejich vztahu, poškozená se mu po chvíli držení vysmekla a
utíkala přes náměstí, obžalovaný nasedl do vozidla, začal ji pronásledovat a
najíždět na ní, poškozená se běžela ukrýt do hostince S., kam za ní obžalovaný
po chvíli přišel, když se jí J. K., provozovatel restaurace zeptal, zda
potřebuje pomoci, poškozená to odmítla s tím, že to zvládne sama, když vyšla
před restauraci, obžalovaný ji opětovně začal slovně urážet, přitom ji chytl za
ruku, aby nemohla odejít, poškozená se mu vysmekla a šla do bydliště A. B. vyzvednout nezletilé dcery, obžalovaný tam dojel ve vozidle, začal zvonit na
zvonek u domu a slovně se dožadovat, aby poškozená z domu vyšla,
3) v období od 7. 1. do 6. 5. 2016 v L., ul. L., okres K., v místě bydliště
poškozené P. H., dále v K. a v P., v místě zaměstnání poškozené P. H. a na
dalších blíže nezjištěných místech, jí několikrát denně telefonoval a posílal
SMS na její mobilní telefon , v níž ji urážel, dne 5. 5. 2016 v 14.43 hodin jí
poslal SMS, ve které jí uváděl: „a rada zdarma na závěr, opravdu važ slova o
nějakých bláznech, ty ani netušíš, co ti může bouchnout pod zadkem! Tím
pochopitelně nemám na mysli nějakou třaskavinu“, a vzápětí upozorňoval, aby
vážila slova, že by mohla mít takové problémy, které by nerozdýchala a v
samotné SMS jí sděluje, že může poděkovat svému bratříčkovi a víc jí v danou
chvíli říkat nebude, že to za to nestojí. Následně dne 6. 5. 2016 v 13:00 hodin
jí poslal SMS na které byl vyfocen dvůr jejího bydliště a opravovaná
kanalizace, čímž v ní vzbudil obavu, že mohl neoprávněně vniknout na pozemek
a pořídit tyto snímky, snímky poslal s dodatkem ´měj se´, tímto jednáním
vzbudil obžalovaný u poškozené důvodnou obavu o svůj život a život a zdraví
nezletilých dcer AAAAA *) a BBBBB *)“
5. Za shora uvedené trestné činy a sbíhající se přečin nedovoleného
ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, byl podle
§ 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti šesti měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu
byl uložen trest propadnutí zde uvedené věci a podle § 99 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
II.
6. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal
obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
a), g) tr. ř.
7. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr.
ř. poukázal na procesní pochybení, k němuž došlo v průběhu odvolacího řízení a
které zásadně porušilo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na zákonného soudce podle
čl. 38 Listiny. K tomu uvedl, že podle rozvrhu práce byla předsedkyní senátu 12
To určena soudkyně JUDr. Eva Milcová, jejíž jméno figuruje na předvolání i
vyrozumění o veřejném zasedání, zatímco z obou protokolů o veřejném zasedání
vyplývá, že senát rozhodoval v jiném složení s předsedkyní Radmilou Svatoňovou
a členkami senátu JUDr. Kateřinou Hykešovou a JUDr. Evou Holasovou. V dané
souvislosti namítl, že jemu ani jeho obhájcům není známo, že by v průběhu
odvolacího řízení bylo rozhodnuto o změně senátu, ani mu žádná změna nebyla
sdělena, takže se k ní nemohl vyjádřit, čímž mu bylo upřeno právo namítnout
podjatost členů senátu, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4.
2006, sp. zn. I. ÚS 182/05. Vyjádřil nadto své přesvědčení, že veřejnému
zasedání dne 18. 10. předsedala jiná soudkyně než dne 2. 11.
8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předeslal,
že soudy nižších stupňů učinily celou řadu skutkových zjištění na základě
naprosto nesprávné interpretace důkazů nebo na podkladě důkazů nevěrohodných či
naprosto chybějících. Současně namítl, že výrok o vině je postaven pouze na
nepřímých důkazech a nesouladných důkazů, v jejichž řetězci existuje mnoho
pochybností, jež se nepodařilo objasnit, přičemž přímé důkazy téměř absentují.
V neposlední řadě konstatoval, že v některých případech chybí i základní znaky
skutkové podstaty trestného činu, a to následek a kauzální nexus, načež rozvedl
konkrétní výhrady k jednotlivým trestným činům, jimiž byl uznán vinným.
9. Stran trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku prvně poukázal na znalecký posudek z
oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, podle něhož měl být
vztah mezi ním a poškozenou symetrický, takže nebylo možné jednoznačně
stanovit, kdo je pachatelem a kdo obětí, resp. kdo byl dominantní. V návaznosti
na to podotknul, že asymetričnost je jedním z určujících znaků týrání, popř.
domácího násilí. Ke spojitosti trestného činu podle § 199 tr. zákoníku a
fenoménu domácího násilí odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.
2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, a poté citoval z odborného článku, podle něhož
jsou znaky domácího násilí mj. neveřejnost a jasné rozdělení rolí na oběť a
pachatele. Kromě absence posledně zmíněného znaku pak namítl, že konflikty mezi
ním a poškozenou nebyly neveřejné, načež shrnul, že v jeho případě nebyly
prokázány všechny kumulativní znaky domácího násilí, resp. trestného činu
týrání osoby žijící ve společném obydlí.
10. Další výhradu směřoval k neprokázání kauzálního nexu, k čemuž
poukázal opětovně na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychologie a psychiatrie, podle něhož měla poškozená utrpět psychickou újmu,
která však podle obviněného nevznikla v důsledku jeho jednání, nýbrž jako
následek problematického až sociálně-patologického partnerského soužití, resp.
tím, že poškozená se s tímto konfliktem špatně psychicky vyrovnávala. V daném
kontextu odvolacímu soudu vytknul, že jeho důkazní návrh na výslech PhDr. Jany
Lavické, popř. na její písemnou zprávu o průběhu terapie, zamítl bez
dostatečného odůvodnění, přičemž účelem tohoto návrhu bylo získání informací o
jeho soužití s poškozenou, příp. o jejím nadměrném požívání alkoholu, nikoliv
posouzení její osoby, jak nesprávně uvádí soud druhého stupně. Obviněný
zpochybnil rovněž existenci následku svého jednání v podobě psychické újmy
poškozené, která podle něj není tak zásadního charakteru, pokud jako terapie
postačí hra na hudební nástroj a jóga, k čemuž namítl, že poškozená nebyla
schopna prokázat, že by kdykoliv v průběhu trestního řízení vyhledala odbornou
psychologickou pomoc, byť to její psychika podle znaleckého posudku vyžadovala.
11. Následně obviněný poukázal na nevěrohodnost důkazů prezentovaných
soudy obou stupňů. V daném směru upozornil na to, že poškozená se před hlavním
líčením měla dohadovat se svědky, což mají dokládat rozpory v jejich
výpovědích, s nimiž se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly, načež popsal
nejzjevnější rozpory a ve zbytku odkázal na doplnění svého odvolání. Tak
příkladmo zmínil rozpory ve výpovědi svědkyně M. K., která měla být v roce 2011
přítomna jeho incidentu s poškozenou, a výpověď svědkyně Z. P., jež nevěděla
popsat auto, v němž měl sledovat poškozenou. Poté soudům vytknul opomenutí
důkazů svědčících v jeho prospěch, a to výpovědí svědka F. Š. (otce poškozené)
a svědkyně Z. T., kteří nezaznamenali žádné konflikty (kromě častých hádek)
mezi jím a poškozenou a měli vypovídat o nadměrném požívání alkoholu
poškozenou, jenž měl být častým spouštěčem jejich hádek. Naproti tomu považoval
za zkreslený závěr soudů o škodlivém užívání alkoholu obviněným. Další výhradu
směřoval vůči zamítnutí jeho důkazních návrhů jako nadbytečných, k čemuž
poukázal na svůj podnět z přípravného řízení k zajištění záznamu o
telekomunikačním provozu, k nařízení znaleckého posudku k posouzení obsahu
paměti mobilního telefonu poškozené, jakož i na lékařskou zprávu či protokol o
fyzickém napadení poškozené v roce 2011. S poukazem na výše zmíněné námitky
konstatoval podstatné porušení zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř.
a čl. 40 odst. 2 Listiny, zásady materiální pravdy podle § 2 odst. 5 tr. ř. a
zásady vyhledávací podle § 2 odst. 6 tr. ř. s tím, že o jeho vině zůstaly
zjevné nejasnosti.
12. Ohledně právní kvalifikace jeho skutku jako trestného činu
znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soudům obou
stupňů předně vytknul stručné odůvodnění jejich rozhodnutí. Poté namítl, že
závěry soudů, podle nichž měl omámit poškozenou, nejsou podloženy žádným jiným
důkazem než výpovědí samotné poškozené, resp. že další výpovědi jsou toliko
důkazy nepřímé, neboť jednotlivé svědkyně nebyly přítomny jeho útoku, nýbrž
vypovídají o tom, co jim poškozená sama sdělila. Závěr odvolacího soudu o tom,
že se poškozená těmto svědkyním svěřila ihned po znásilnění, označil za ničím
nepodloženou spekulaci, načež poukázal na rozpory ve výpovědích svědkyň a
poškozené, s nimiž se soudy podle jeho názoru vypořádaly nedostatečně. Konkrétně uvedl, že svědkyně Z. P. poškozenou v době znásilnění neznala, že
svědkyně M. K. je sestrou poškozené, takže logicky nemá zájem na jejím
očerňování a že se svědkyní A. B. se poškozená poznala až v létě 2015. Dále
namítl neprokázání toho, že by k omámení (poškozené) skutečně došlo, jelikož se
nepodrobila lékařskému vyšetření za účelem odběru vzorku spermatu z pohlavních
orgánů, ani toxikologickému rozboru krve a moči ihned po znásilnění. Soudu
druhého stupně v této souvislosti vytknul, že uvěřil nevěrohodnému vysvětlení
poškozené, že nevěděla o možnosti zjištění látky, která způsobila její uspání,
k čemuž obviněný poukázal na obdobné výpovědi svědkyň Z. P. a M. K., které
označil za účelové s tím, že tyto svědkyně i poškozená pracují ve zdravotnickém
zařízení a mají zdravotnické vzdělání, takže o možnosti zjištění dané látky z
krve a moči až po dobu několika dnů musely vědět. V návaznosti na to vyjádřil
názor, že poškozená se lékařskému vyšetření nechtěla podrobit, protože by vedlo
ke zjištění, že k žádnému pohlavnímu styku a jejímu omámení nedošlo, eventuálně
že se do stavu bezvládnosti přivedla sama požitím nadměrného množství alkoholu. Opětovně učinil výhradu vůči liknavé práci orgánů činných v trestním řízení při
zajišťování důkazů svědčících v jeho prospěch, jelikož v rozporu s § 2 odst. 5
tr. ř., čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem
MUDr. Květuše Charvátové, předložením zdravotnické dokumentace či lékařské
zprávy, jimiž mělo být prokázáno, že prostředek k omámení poškozené nemohl být
v dané době k dispozici. Zpochybnil rovněž závěr soudů obou stupňů o tom, že
znásilnění poškozené prokazuje i výpověď svědka F. Š., jemuž měl ukázat
fotografii nahé poškozené, k čemuž uvedl, že se tím pouze stěžoval na nadměrné
užívání alkoholu poškozenou, a dodal, že je absurdní, aby se jejím příbuzným
takovým způsobem chlubil, že ji znásilňuje. Soudům nižších stupňů dále vytknul
i zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem jeho matky, S. H., která
měla dosvědčit, že v říjnu 2015 nebydlel v domácnosti s poškozenou, což měla
ostatně potvrdit i sama poškozená.
Poté shrnul, že odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů trpí vadou spočívající ve zřejmém nesouladu skutkového stavu na
základě provedeného dokazování se skutkovou podstatou zvlášť závažného zločinu
znásilnění a že soudy flagrantně porušily zásadu vyhledávací, zásadu materiální
pravdy, zásadu kontradiktornosti řízení před soudem a zásadu rovnosti zbraní.
13. Stran skutku pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu
kvalifikovaného jako trestný čin vyhrožování podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku
namítl, že nebyl prokázán důvod a průběh vzájemného rozhovoru mezi jím a
poškozenou, že by do ní strkal nebo ji jinak fyzicky k něčemu nutil, že by ji
urážel či nutil, aby nastoupila do auta, kterým jí měl pronásledovat. K závěru
soudu druhého stupně, podle něhož měl poškozenou uchopit tak silně, že jí měl
způsobit podlitiny na ruce, uvedl, že poškozená sama uvedla, že jí nikdy nebil,
nevyhledala lékařské ošetření a ani svědkyně A. B. si bezprostředně po tomto
útoku žádných podlitin na poškozené nevšimla. Celý popis skutku pod bodem 2)
označil opět za pouhou spekulaci soudů nižších stupňů založenou na nekritickém
převzetí popisu incidentu poškozenou, jejíž tvrzení nepodporují ani výpovědi
svědkyně A. B. a J. K. Naproti tomu považoval za nesporně plynoucí z
provedených důkazů to, že se s poškozenou zřejmě pohádali, načež šla poškozená
do restaurace, kam za ní obviněný přijel, po krátkém a klidném rozhovoru spolu
odešli a poté přišla poškozená do bydliště svědkyně A. B., kde se dožadoval
setkání s ní. Uzavřel proto, že odvolací soud nemohl na základě takového stavu
dokazování dospět k výroku, že by poškozenou nutil, aby něco konala či strpěla,
takže závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání je ve zcela
hrubém rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci.
14. K posouzení jeho jednání jako trestného činu nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku předně připomněl, že se jej měl
podle odvolacího soudu dopustit mj. tím, že v době od 7. 1. do 6. 5. 2016
poškozené několikrát denně volal a posílal SMS a MMS zprávy, v nichž ji urážel.
V návaznosti na to podotknul, že takové jednání nemůže naplňovat skutkovou
podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování, jelikož pouhým telefonováním
či zasíláním SMS a MMS zpráv bez popisu a prokázání jejich skutečného obsahu
nelze nikomu vyhrožovat smrtí, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou,
když měl navíc poškozenou podle popisu skutku jen urážet. Soudům obou stupňů
pak vytknul zkreslenou a z kontextu vytrženou interpretaci obsahu SMS a MMS
zpráv, jež jsou popsány v bodě 3) výroku rozsudku soudu druhého stupně, načež
prezentoval jejich vlastní interpretaci s tím, že obě zprávy měly pouze
charakter upozornění či oznámení, nikoliv výhrůžky jakoukoliv újmou, přičemž i
případná výhrůžka by nebyla schopna způsobit poškozené jinou těžkou újmu takové
intenzity, která by byla srovnatelná s usmrcením či jinou těžkou újmou na
zdraví.
15. V další části dovolání poukázal na další důkazní návrhy, k nimž
nebylo soudy obou stupňů řádně přihlédnuto a které měly směřovat k prokázání
motivace poškozené k podání trestního oznámení, jímž byla její snaha přimět
obviněného, aby akceptoval návrh dohody o výživném. V dané souvislosti poukázal
na zamítnutí jeho důkazního návrhu na výslech svědkyně G. A., která mu měla
zprostředkovat nabídku poškozené, že pokud „podepíše, že na ní nedá trestní
oznámení za křivé obvinění, tak (poškozená) trestní oznámení stáhne nebo nedá
souhlas s trestním stíháním“. Dále namítl, že odvolací soud nereagoval na jeho
opakované upozornění na soupis SMS a MMS zpráv, jenž má prokazovat nepravdivou
výpověď poškozené ohledně doby přijetí výhrůžné MMS zprávy, která měla být
podnětem k podání trestního oznámení. Za zákonné pak nepovažoval ani odmítnutí
jeho návrhu na výslech K. T. odvolacím soudem, přičemž tento svědek měl
vypovídat k otázce společného soužití obviněného s poškozenou, jakož i ke
sklonům poškozené ke zneužívání alkoholu. Odůvodnění soudu prvního stupně, že
se tomuto svědkovi nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, označil za
udivující, jelikož K. T. měl jeho doručení očekávat spolu s manželkou Z. T. po
celou dobu v místě jejich bydliště. V návaznosti na to opětovně namítl porušení
zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací, zásady kontradiktornosti a
zásady rovnosti zbraní. Poté ještě znovu poukázal na porušení zásad vymezených
v § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. s tím, že obžaloba neustála důkazní břemeno, že
rozsudky soudů obou stupňů jsou nekonkrétní a chybí v nich konkrétní skutková
tvrzení a tomu odpovídající důkazy a že celé trestní řízení bylo vedeno
jednostranně v jeho neprospěch, na podporu čehož odkázal na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 343/04 a sp. zn. II. ÚS 1975/08 a rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2009. Obviněný v neposlední řadě namítl, že po
vynesení rozsudku soudu prvního stupně došlo k flagrantním průtahům při
vyhotovení písemného odůvodnění rozsudku i usnesení o zamítnutí jeho návrhu na
propuštění z vazby, čímž byla porušena mj. zásada rychlosti trestního řízení,
pročež navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby věc
byla projednána jiným senátem soudu prvního stupně.
16. Se zřetelem k tomu, že obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017,
sp. zn. 12 To 375/2017, i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017,
sp. zn. 5 T 124/2016, a tomuto soudu vrátil věc k projednání. Současně navrhl,
aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání postupem podle
§ 265o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
17. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K obviněným
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s námitkou,
že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, předně připomněla, že
zahrnuje i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož
součástí je přidělování soudní agendy a určení složení senátu podle rozvrhu
práce soudů. V dané souvislosti konstatovala, že z usnesení odvolacího soudu je
zřejmé, že předsedkyní senátu byla JUDr. Radmila Svatoňová, ačkoliv obviněný
uvádí, že v doručeném předvolání k veřejnému zasedání bylo uvedeno, že
předsedkyní senátu je JUDr. Eva Milcová. Poukázala na rozvrh práce Krajského
soudu v Praze, z něhož vyplývá, že předsedkyní senátu 12 To je skutečně JUDr.
Eva Milcová s tím, že první zastupující kolegyní je právě JUDr. Radmila
Svatoňová. Lze se tedy podle státní zástupkyně domnívat, že došlo k zástupu
předsedkyně senátu, přičemž pokud předsedkyně senátu 12 To JUDr. Eva Milcová
nařídila jednání soudu, avšak z důvodu překážek na její straně toto jednání
vedla její zástupkyně ustanovená v souladu s příslušným rozvrhem práce, nelze
takový postup považovat za porušení principu zákonného soudce. V dané věci tedy
neshledala naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
18. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve
zmínila, že se jím v zásadě nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění soudů
nižších stupňů, resp. že takový přezkum je možný pouze mimořádně, pokud jsou
zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění
důkazů. Poté zdůraznila, že obdobné námitky jako v dovolání uplatnil obviněný
již v předcházejících stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů
již tuto obhajobu reflektovaly. Sama konstatovala, že uplatněné dovolací
námitky ve většině směřují do oblasti skutkové a procesní, jelikož obviněný
soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, zejména posouzení věrohodnosti
poškozené, nevypořádání se s rozpory v její výpovědi, nevypořádání se s rozpory
ve výpovědích svědků a neprovedení jím navržených důkazů k posouzení reálnosti
skutkového děje. K tomu uvedla, že soudy obou stupňů (zejména soud odvolací) ve
svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé provedené důkazy, jasně
ozřejmily, které z nich a z jakých důvodů považují za věrohodné, z jakých
důkazů při rozhodování o vině obviněného vyšly, a přesvědčivě odůvodnily také
důvody pro zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, především stran výslechu
dalších potenciálních svědků, takže ve věci nelze hovořit ani o přítomnosti
tzv. opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování. V daném kontextu
rovněž podotkla, že zejména odvolací soud doplnil dokazování, a to i výslechem
poškozené a znalců, aby tak uvedl na pravou míru některá nejednoznačná
vyjádření. Soudy si tak podle státní zástupkyně vytvořily odpovídající skutkový
základ pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nevybočily z mezí
hodnocení důkazů uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř., takže neshledala přítomnost
tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními. Dále konstatovala, že soudy obou stupňů zaznamenaly protichůdná
tvrzení poškozené a obviněného o jejich vzájemném soužití, obhajobu obviněného
se však podařilo plně vyvrátit, přičemž zejména odvolací soud velmi podrobně
poměřoval jednotlivá tvrzení a dospěl k logickému závěru o věrohodnosti
výpovědi poškozené, a to ve všech aspektech jejích tvrzení o vztahu s
obviněným. Připomněla, že poškozená popsala průběh vztahu s obviněným, dynamiku
vývoje tohoto vztahu, který se patologicky vyvíjel, a to právě v důsledku jeho
jednání zahrnujícího kontrolující násilí, psychické vydírání i fyzickou agresi,
která dostoupila vrcholu i v intimní oblasti, přičemž věrohodnost výpovědi
poškozené byla jednoznačně podpořena závěry znaleckého posudku, jakož i
svědeckými výpověďmi ze strany těch, jímž se poškozená se svými zážitky
svěřila, a kteří popsali, že sami zaznamenali změny v její psychice a chování.
Chování obviněného pak podle státní zástupkyně odpovídá nastavení jeho
osobnosti, jak byla zjištěna znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie
a psychiatrie, když byl u něj navíc shledán počínající organický psychosyndrom
a škodlivé užívání alkoholu a benzodiazepinů, což podporuje i tvrzení poškozené
o tom, že právě prostřednictvím takové či podobné látky mohla být uvedena do
stavu bezbrannosti předtím, než byla znásilněna. Poté zmínila, že výhrůžky
obviněného adresované poškozené zasadily soudy do rámce širších souvislostí
daných předchozím týráním i tím, že poškozená měla empirické zkušenosti s
agresivní povahou a násilnými projevy obviněného, což umožnilo učinit
jednoznačný závěr, že ze strany obviněného šlo o výhrůžky, které byly způsobilé
v poškozené vzbudit důvodné obavy. Konstatovala proto, že takto stabilizovaná
skutková zjištění umožňovala aplikovat ustanovení hmotného práva, a to v celé
šíři právní kvalifikace u jednotlivých skutků.
19. Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný v mezích dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil pouze naplnění zákonných
znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku s tím, že nešlo o asymetrický vztah, v
němž by existovala trvalá a neměnná diferenciace rolí na ohroženou osobu a
násilnou osobu, že některé konflikty byly veřejné a že nebyla dána příčinná
souvislost mezi psychickou újmou poškozené a jeho týráním, neboť psychické
potíže mohly být způsobeny i pouhým vzájemným konfliktním soužitím. K tomu
první řadě podotkla, že domácí násilí nelze ztotožňovat se skutkovou podstatou
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr.
zákoníku, jelikož domácí násilí představuje společenský jev, který zahrnuje
celou škálu společensky nežádoucího jednání odehrávající se v soukromí
společného obydlí, takže v každé trestní věci je třeba blíže charakterizovat
poruchy vztahu mezi blízkými osobami, neboť ne každá vztahová porucha
obsahující násilné prvky představuje domácí násilí ve smyslu týrání.
Připomněla, že pod pojmem týrání je třeba rozumět takové jednání pachatele,
které se vyznačuje zlým nakládáním s blízkou nebo jinou spolužijící osobou,
určitou mírou trvalosti a intenzitou způsobilou vyvolat stav, který pociťuje
postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické i fyzické útrapy. Pro
týrání je tedy charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli
ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice dochází k
násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se střídají nebo se oba
partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno. V
posuzované trestní věci se přitom podle státní zástupkyně podařilo jednoznačně
rozpoznat typ domácího násilí, a to prostřednictvím znaleckého zkoumání,
přičemž bylo prokázáno, že nešlo o chronický krizový kalamitní vztah, ale o
jednostranné týrání, tedy že existuje trvalá a neměnná diferenciace rolí na
ohroženou osobu a násilnou osobu a že právě díky asymetrii ve vztahu došlo
téměř ke kolapsu schopností poškozené řešit násilí obviněného, neboť po jeho
vykázání ze společného obydlí vždy podlehla jeho slibům a soužití s ním
obnovila. Zároveň konstatovala, že pokud soud dospěl k závěru o týrání
poškozené obviněným, byla jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi jejími
psychickými problémy a samotným týráním. Pouze pro úplnost poznamenala, že
zákon nevyžaduje, aby u oběti domácího násilí ve smyslu týrání byl zaznamenán
syndrom týrané osoby, neboť u různých obětí se objevují různé klinické
diagnózy, ale také je možné zaznamenat pouze popisný výčet následků
viktimizace, které nespadají pod konkrétní psychopatologické poruchy, neboť
záleží na konkrétním nastavení oběti.
20. Státní zástupkyně poté uzavřela, že námitky obviněného jsou zjevně
neopodstatněné, pročež navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě
zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a
oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda
poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou
důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
22. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017,
sp. zn. 12 To 375/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV.
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání
opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném
ustanovení. V obecnosti přitom platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o
něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat
zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže jeho obsazení neodpovídalo
ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce namísto
senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících,
přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále pokud
senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který
nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. apod.
25. Obviněný učinil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. výhradu, že v odvolacím řízení rozhodoval soud, který nebyl
náležitě obsazen, neboť v jeho průběhu došlo ke změně senátu, aniž by o tom
byla obhajoba informována a mohla namítat podjatost jeho členů. Ve smyslu
ústavně garantovaného práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1
Listiny lze takovou námitku podřadit pod předmětný dovolací důvod, jelikož z
daného základního práva mj. plyne, že soud je náležitě obsazen tehdy, když
všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, jsou k tomu povoláni podle
rozvrhu práce.
26. Krajský soud v Praze k dotazu Nejvyššího soudu sdělil, že veřejné
zasedání o odvolání obviněného nařídila na den 18. 10. 2017 skutečně
předsedkyně senátu 12 To, JUDr. Eva Milcová, která však v den veřejného
zasedání čerpala z vážných rodinných důvodů řádnou dovolenou, takže byla podle
rozvrhu práce zastoupena Mgr. Radmilou Svatoňovou. Senát přitom jednal ve
stejném složení i v odročeném veřejném zasedání dne 2. 11. 2017. Vzhledem k
tomu, že bylo postupováno podle rozvrhu práce a všechny členky senátu byly
označeny jmenovkou, dané skutečnosti nebyly účastníkům řízení výslovně
avizovány.
27. Nejvyšším soudem bylo dále zjištěno, že podle rozvrhu práce
Krajského soudu v Praze příslušného pro dané období byla předsedkyní senátu 12
To JUDr. Eva Milcová a první zastupující předsedkyní tohoto senátu byla Mgr.
Radmila Svatoňová. Prvními třemi členkami senátu byly podle rozvrhu práce Mgr.
Radmila Svatoňová, JUDr. Kateřina Hykešová a JUDr. Eva Holasová. Z protokolu o
veřejném zasedání ze dne 18. 10. 2017, jakož i z protokolu o veřejném zasedání
ze dne 2. 11. 2017 plyne, že senátu 12 To předsedala Mgr. Radmila Svatoňová a
členkami senátu byly JUDr. Kateřina Hykešová a JUDr. Eva Holasová. Pouze pro
úplnost lze dodat, že skutečnost, že oběma veřejným zasedáním o odvolání
obviněného předsedala tatáž soudkyně, byla ověřena i poslechem audiozáznamů
pořízených z těchto veřejných zasedání.
28. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje,
že postupem odvolacího soudu nedošlo k zásahu do práva obviněného na zákonného
soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Veřejné zasedání o jeho odvolání na
den 18. 10. 2017 sice nařídila předsedkyně senátu 12 To, JUDr. Eva Milcová,
tato se jej však z objektivních důvodů účastnit nemohla, pročež ji v souladu s
příslušným rozvrhem práce zastoupila na pozici předsedkyně senátu v obou
veřejných zasedáních Mgr. Radmila Svatoňová. Rovněž i další členky senátu byly
určeny zcela v souladu s pořadím uvedeným v rozvrhu práce (JUDr. Kateřina
Hykešová a JUDr. Eva Holasová). Senát přitom rozhodoval v totožném složení v
obou veřejných zasedáních o odvolání obviněného, takže nedošlo k žádným jeho
libovolným změnám, jak je vytýkáno v dovolání. Zároveň nutno zdůraznit, že
obviněný (jak ostatně sám uvádí v podaném dovolání) byl osobně přítomen oběma
veřejným zasedáním, takže měl dostatečnou možnost se seznámit se jmény všech
členek rozhodujícího senátu (jak je to v praxi běžné a jak bylo v tomto
konkrétním případě potvrzeno i odvolacím soudem, členky senátu byly označeny
jmenovkou), a nebylo mu tudíž ani nijak znemožněno namítat jejich případnou
podjatost. Jeho námitkám vztaženým k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. proto nemožno přiznat žádné opodstatnění.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
31. S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům však nutno konstatovat,
že námitky obviněného uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují převážně do oblasti skutkové a procesní. Soudům
obou stupňů totiž vytýká neúplné důkazní řízení (neprovedení navržených důkazů,
popř. nedostatečné odůvodnění zamítnutí jeho důkazních návrhů), nesprávné
hodnocení důkazů (kdy namítá zásadní rozpory v rámci jednotlivých důkazů či
mezi důkazy navzájem, včetně porušení zásady in dubio pro reo) a vadná skutková
zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi
skutkového stavu věci, na základě čehož předkládá skutkový závěr, že se trestné
činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Především z uvedených skutkových a
procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků
popsaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
32. Obviněný tedy v daném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry
(vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje
především v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových
zjištěních, tedy (jak ostatně sám opakovaně uvádí v dovolání) v porušení
procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.
Takové námitky však pod shora uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně
podřadit nelze.
33. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná
povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit
(jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního
řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž
bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento
návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění
meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení
jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně
nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke
zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
34. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou
dány žádné z výše uvedených vad důkazního řízení, jež by zakládaly jeho
povinnost přezkoumat shora zmíněné skutkové a procesní námitky obviněného. Pro
úplnost však k těmto jeho výhradám uvádí alespoň ve stručnosti následující.
35. Ohledně zamítnutých důkazních návrhů obhajoby je zapotřebí
podotknout, že soud druhého stupně se všemi návrhy na doplnění dokazování
zabýval a dostatečným a logickým způsobem vysvětlil, proč jednotlivým návrhům
nevyhověl (viz zejména str. 13-14 jeho rozsudku). Odvolací soud zároveň plně v
souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedl některé důkazy nad rámec dokazování, jež
bylo provedeno v řízení před soudem prvního stupně, popř. řadu důkazů zopakoval
(včetně důkazů předložených obhajobou).
36. Co se týče v dovolání zmiňovaného záznamu o telekomunikačním provozu
telefonních čísel obviněného a poškozené či znaleckého posudku z oboru
kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, k posouzení obsahu paměti mobilního
telefonu poškozené, tak nutno především uvést, že obviněný provedení těchto
důkazů v řízení před soudy nižších stupňů nenavrhoval. Zároveň je potřeba
dodat, že v přípravném řízení byl zajištěn (1) záznam o telekomunikačním
provozu telefonního čísla poškozené, (2) znalecký posudek z oboru kybernetiky,
odvětví výpočetní techniky, k obsahu mobilního telefonu obviněného a (3)
konkrétní obsah části jejich SMS a MMS komunikace z mobilního telefonu
poškozené. Následně byly tyto důkazy provedeny v řízení před soudy nižších
stupňů a v neposlední řadě z nich byly učiněny odpovídající skutkové závěry
podporující závěr o vině obviněného (mj. bylo zjištěno, že obviněný telefonicky
kontaktoval poškozenou v období od 6. 1. 2016 do 10. 5. 2016 celkem 1325 krát,
k čemuž nelze nepoznamenat, že v mobilním telefonu obviněného byly z obsahu
komunikace smazány všechny kontakty s číslem mobilního telefonu poškozené). K
důkazním návrhům stran fyzického napadení poškozené v dubnu 2011 lze nad rámec
vyjádření odvolacího soudu zmínit, že obviněný v rámci své výpovědi připustil,
že k tomuto fyzickému konfliktu došlo, a zjištění o daném napadení poškozené je
podporováno i řadou dalších důkazů. Obdobné lze konstatovat i ohledně
navrhovaného výslechu PhDr. Jany Lavické, která měla podle obviněného prokázat
symetrický konflikt mezi ním a poškozenou a nadměrné užívání alkoholu
poškozenou, jelikož i tato jeho tvrzení byla dostatečně vyvrácena v řízení
provedenými důkazy. Obviněný pak v řízení před soudem druhého stupně navrhoval
též výslech MUDr. Květuše Charvátové, avšak ze zcela jiných důvodů než uvádí v
dovolání (tj. z důvodu, že tuto lékařku nikdy neviděl, zatímco v dovolání
odůvodňoval daný důkazní návrh tím, že v její psychiatrické ambulanci
dobrovolně absolvoval vyšetření, přičemž tato lékařka měla prokázat, že v
březnu a říjnu 2015 nemohl mít k dispozici prostředek k omámení poškozené) a
odvolací soud na tyto důvody adekvátně reagoval. Stejně tak adekvátně se
vypořádal s návrhem na výslech svědka K. T., k čemuž lze dodat, že obviněný v
závěru řízení před soudem prvního stupně na jeho výslechu netrval s podmínkou,
že soudu bude postačovat prohlášení tohoto svědka (které soudy nepřehlédly). Pokud dále obviněný navrhoval výslech svědkyně S. H., která měla dosvědčit, že
v říjnu 2015 nebydlel s poškozenou (a že ji tedy nemohl znásilnit), tak je
zapotřebí poznamenat, že zjištění soudů nižších stupňů takovou skutečnost
nikterak nepopírají, jelikož (jak vypověděla samotná poškozená) obviněný již na
podzim 2015 v jejím domě nebydlel, nicméně se tam pravidelně (kvůli práci,
dětem či z jiných důvodů) objevoval a zdržoval, přičemž právě v rámci jedné
takové „návštěvy“ došlo i ke znásilnění omámené poškozené. K důkaznímu návrhu
na výslech svědkyně G.
A., jež měla vypovídat o motivaci poškozené k podání
trestního oznámení, pak postačí (nad rámec vyjádření odvolacího soudu) dodat,
že soud druhého stupně se i tímto aspektem jednání poškozené náležitým způsobem
zabýval (viz str. 12 jeho rozsudku), takže v daném směru neměl důvod k
provádění dalšího dokazování (když měl navíc k dispozici čestné prohlášení
navrhované svědkyně).
37. Obviněný dále v rámci svého dovolání vznáší početné výhrady vůči
věrohodnosti důkazů a namítá jejich vnitřní či vzájemnou rozpornost (zejména v
souvislosti s výpovědí poškozené a dalších svědků). K tomu však Nejvyšší soud
podotýká, že obviněný v uvedeném směru namítá existenci rozporů, jež by měly
svědčit o nevěrohodnosti těchto důkazů, které ve skutečnosti dány nejsou, popř. vytrhává části jednotlivých důkazů z jejich celkového kontextu a tyto pak
hodnotí izolovaně v souladu se svou verzí skutkového děje, jak ostatně činil i
v průběhu řízení před soudy nižších stupňů. Příkladmo lze poukázat na obviněným
tvrzené rozpory ve výpovědi svědkyně M. K. ohledně konkrétního způsobu napadení
poškozené, kdy je potřeba uvést na pravou míru, že tato svědkyně hovoří na
jednom místě o útoku na poškozenou, jemuž byla osobně přítomna (kdy ji měl
chytit za rameno a loktem přirazit ke zdi) a na jiných místech zmiňuje útoky, o
nichž se dozvěděla zprostředkovaně od poškozené (kdy ji měl držet u zdi pod
krkem), byť ani případná existence takových drobných rozporů by nezavdávala
příčinu pro pochybnosti o celkové věrohodnosti takové výpovědi. V dané
souvislosti lze reagovat i na výhrady obviněného, že některé svědkyně nemohly
být přítomny událostem staršího data, což je dáno tím, že o některých
incidentech se dozvěděly pouze zprostředkovaně od poškozené. Zároveň je však
potřeba konstatovat, že dílčím aspektům souzeného jednání obviněného byli mnozí
svědci přítomni i osobně (kromě samotné poškozené minimálně svědkyně M. K., A. B., M. K. či Z. P.) a jedná se tudíž částečně o důkazy přímé, které zapadají do
skutkové verze prezentované poškozenou a současně vyvracejí tvrzení obviněného. Naproti tomu důkazy, jimiž se hájí obviněný, jsou pouze důkazy nepřímými, což
by samo o sobě nebylo překážkou věrohodnosti jeho verze skutkového stavu věci,
nicméně jedná se veskrze o výpovědi svědků (Z. T. a F. Š.) o tom, co jim sdělil
sám obviněný, který především i tyto výpovědi interpretuje shora naznačeným
„selektovaným“ způsobem. Lze přitom shrnout, že výpověď poškozené jakožto přímý
usvědčující důkaz, o jehož věrohodnosti neměly soudy nižších stupňů důvod
pochybovat (přičemž soudy obou stupňů hodnotily tuto výpověď i na základě
bezprostředního dojmu po vyslechnutí poškozené), je podpořena celou řadou
přímých i nepřímých důkazů [kromě shora zmíněných výpovědí svědkyň M. K., A. B., M. K. a Z. P. rovněž výpověďmi svědků F. Š., A. H. a částečně též Z. T., L. H. či J. K., dále znaleckými posudky z oboru zdravotnictví vypracovanými na
osobu obviněného i osobu poškozené, znaleckým posudkem z oboru kybernetiky,
záznamem o telekomunikačním provozu telefonního čísla poškozené a dalšími
listinnými důkazy]. Za daného důkazního stavu nelze konstatovat, že by skutková
zjištění soudů nižších stupňů byla založena na svévolných či spekulativních
úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
Pokud pak soudy obou stupňů po
vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro
uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy
tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
38. V daném kontextu je zapotřebí uvést, že soudy nižších stupňů si byly
vědomy důkazní situace a v odůvodnění jejich rozhodnutí náležitě (především
soud druhého stupně, který se podrobně vyjádřil i k řadě skutkových a
procesních námitek obviněného, jejichž část tento opakuje i v dovolání)
rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je
zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením
(neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není přitom
úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu
prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a
provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není
extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
39. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu
vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že
ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2
Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší
soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva
a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní
předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými
důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní
prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu
soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v
řízení před soudy nižších stupňů.
40. Činí-li obviněný za dané situace kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a především z toho
dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opakovaně zdůraznit, že
jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze
zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle
něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním
právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
41. Nejvyšší soud ještě k námitkám obviněného vztaženým k jednotlivým
trestným činům, jimiž byl uznán vinným, doplňuje následující. Ohledně trestného
činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněný zmiňuje „kumulativní znaky domácího násilí“, jež
ztotožňuje se znaky citovaného trestného činu. V první řadě nutno zdůraznit, že
pojem domácího násilí nelze ztotožňovat s trestným činem týrání osoby žijící ve
společném obydlí, jelikož ne každé domácí násilí musí naplňovat znaky daného
trestného činu a ne každý trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí
musí bez dalšího vykazovat typické znaky domácího násilí (byť nelze popírat, že
tyto dvě kategorie spolu bezprostředně souvisí a přítomnost typických rysů
domácího násilí může často indikovat podezření z páchání trestného činu týrání
osoby žijící ve společném obydlí). Pokud tedy obviněný namítá, že konflikty
mezi ním a poškozenou nebyly neveřejné nebo že některé z nich proběhly na
veřejnosti, tak to v žádném případě nevylučuje naplnění skutkové podstaty
trestného činu podle § 199 tr. zákoníku, jelikož „neveřejnost“ není jejím
znakem. Dovedeno ad absurdum by za trestný čin týrání osoby žijící ve společném
obydlí nemohlo být považováno např. jednání, kdy by zde manžel opakovaně
fyzicky týral svou manželku i v přítomnosti dalších osob. Co se týče obviněným
tvrzeného symetrického vztahu mezi ním a poškozenou, čímž se snaží zpochybnit
rozdělení jejich rolí na oběť a pachatele, tak se jedná o ryze skutkovou
námitku, jelikož jí obviněný pouze opět prosazuje vlastní verzi skutkového
stavu věci. Shora zmiňovanými důkazy přitom bylo bez důvodných pochybností
prokázáno, že obviněný poškozenou minimálně od roku 2011 do roku 2016 především
psychicky, ale i (byť podstatně méně intenzivně) fyzicky týral, k čemuž lze mj. poznamenat, že některé svědkyně (M. K. a M. K.) výslovně uváděly, že poškozená
se při soužití s obviněným velmi změnila, začala být submisivní, mlčela,
ustupovala, ke konci byla vystrašená, bála se o celou rodinu atp. Obdobně
obviněný prosazuje vlastní hodnocení závěrů plynoucích ze znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, vypracovaného na osobu
poškozené, když uvádí, že psychická újma na zdraví poškozené je důsledkem
jejich dlouhodobě problematického partnerského vztahu („italské domácnosti“). Soudy nižších stupňů přitom vzaly za jednoznačně prokázané, že příčinou
psychických potíží u poškozené je právě jednání obviněného popsané pod bodem 1)
skutku výroku odvolacího soudu. Znalci v příslušném znaleckém posudku sice
připustili jako možnou příčinu zdravotních problémů poškozené obě varianty (tj. její týrání obviněným i jejich problematický vztah), zároveň však zdůraznili,
že určení dané příčiny nenáleží jim, ale soudu. Soud druhého stupně přitom
přiléhavě poukázal na vyjádření znalce doc. PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka, PhD.,
že pokud by bylo týrání prokázáno, bylo by možné známky tzv. syndromu týrané
osoby objevující se u poškozené vázat právě k tomu (viz str. 12 rozsudku
odvolacího soudu).
Obviněný v neposlední řadě zpochybňuje existenci následku
jeho jednání v podobě psychické újmy na zdraví poškozené. K tomu nutno
připomenout, že obviněnému nebylo přisouzeno způsobení těžšího následku v
podobě těžké újmy na zdraví [srov. § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], takže
u poškozené nebylo třeba prokazovat vznik takové závažnější újmy ve smyslu §
122 odst. 2 tr. zákoníku. Následek, jenž je předpokladem naplnění objektivní
stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí [resp. jeho
základní skutkové podstaty vymezené v § 199 odst. 1 tr. zákoníku], je totiž
potřeba chápat jako těžké příkoří, které pociťuje týraná osoba v důsledku
krutosti, bezohlednosti nebo bolestivosti jednání pachatele, přičemž se
nevyžaduje, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví. Jak přitom bylo
soudy nižších stupňů na podkladě provedených důkazů zjištěno, poškozená
pociťovala jednání obviněného popsané v bodě 1) výroku rozsudku odvolacího sodu
jako hrubé příkoří, takže ani o vzniku následku, jenž je obligatorním znakem
objektivní stránky trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou
žádné pochybnosti.
42. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v souvislosti s právní
kvalifikací jeho jednání jako trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jako trestného činu vydírání podle § 175 odst.
1 tr. zákoníku vznáší výhrady výlučně skutkového a procesního charakteru. V návaznosti na to
lze proto pouze pro úplnost poznamenat, že u sexuálních trestných činů je zcela
běžná důkazní situace „tvrzení (obviněného) proti tvrzení (oběti)“ a ničím
netypickým není ani absence lékařského vyšetření prokazujícího, že došlo k
pohlavnímu styku, jelikož se oběť často stydí a nechce trestnou činnost
takového intimního charakteru bezprostředně rozebírat se svým okolím (když se
navíc poškozená v nyní posuzované věci dlouhodobě zdráhala řešit protiprávní
jednání obviněného s orgány veřejné moci, jelikož jí obviněný neustále
vyhrožoval, že stejně nic nevyřeší, neboť má všude „kontakty“, zničí ji i její
rodinu apod.). Důležité je, že výpověď poškozené v této věci jakožto přímý
usvědčující důkaz je podporována (byť nepřímo) výpověďmi svědkyň, jímž se
poškozená postupně svěřovala ohledně znásilnění obviněným (k čemuž Nejvyšší
soud opětovně uvádí, že je nepodstatné, kdy konkrétně se s těmito svědkyněmi
poznala, neboť se jim svěřovala vždy s menším či větším odstupem času) a zapadá
do celkového kontextu jednání obviněného, jak bylo zjištěno soudy nižších
stupňů (včetně toho, že byl uživatelem látek, jimiž mohl poškozenou omámit).
Obdobně se výpověď poškozené opírá o další v řízení provedené důkazy i v
případě skutku vymezeného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu druhého stupně,
kdy ji podporuje především výpověď svědkyně A. B., ale i svědka J. K. a tyto
výpovědi ve svém souhrnu (i v kontextu dalších důkazů a osobnosti obviněného)
jednoznačně nevyznívají tak, jak je hodnotí (a bagatelizuje) obviněný v podaném
dovolání (nýbrž naopak, k čemuž lze poukázat na str. 18-19 rozsudku odvolacího
soudu, v němž správně konstatoval vyšší závažnost tohoto násilného jednání).
Nadto lze dodat, že i ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 175 odst. 1
tr. zákoníku je nerozhodný vznik případné újmy na zdraví, a tudíž i prokázání
konkrétního zranění poškozené.
43. Obviněný v neposlední řadě vztahuje své námitky i k právní
kvalifikaci jeho skutku pod bodem 3) výroku rozsudku soudu druhého stupně jako
trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto
jsou však též především skutkového charakteru, když obviněný z popisu daného
skutku izoluje své jednání spočívající „pouze“ v četném zasílání urážlivých SMS
a MMS zpráv poškozené. Zcela přitom pomíjí (jak správně podotýká odvolací
soud), že způsobilost jeho jednání popsaného pod bodem 3) vzbudit v poškozené
důvodnou obavu ze způsobení jiné těžké újmy nutno vnímat v kontextu jeho
předchozího násilného a výhrůžného jednání vůči poškozené, resp. toho, jak toto
jednání vnímala. Zároveň pak pomíjí tu část skutku, podle níž zaslal poškozené
dne 5. 5. 2016 výhrůžnou SMS zprávu a dne 6. 5. 2016 MMS zprávu obsahující dvě
fotografie ze dvora před jejím domem, což svědčí o nerespektování zákazu jeho
přístupu do bydliště poškozené a čímž právě vyvrcholilo jeho výhrůžné jednání
vůči ní. V řízení před soudy nižších stupňů přitom bylo jednoznačně prokázáno,
že obviněný svým jednáním vzbudil v poškozené důvodnou obavu nejméně z jiné
těžké újmy (zejména obavu z újmy v rodinném a pracovním životě, jejímž
způsobením jí obviněný opakovaně a dlouhodobě vyhrožoval). Navíc nutno
upozornit, že obviněný v dovolání zcela pomíjí i tu skutečnost, že soud druhého
stupně (naproti soudu nalézacímu) zmírnil původní právní kvalifikaci skutku pod
bodem 3) výroku svého rozsudku tak, že mu v jeho prospěch nepřisoudil
(závažnější) jednání spočívající ve vzbuzení důvodné obavy u poškozené ze
způsobení usmrcení či těžké újmy na zdraví. V dané souvislosti lze ještě
poznamenat, že v „extrémním rozporu“ není ani listina prokazující doručení
shora zmíněné MMS zprávy v 17:53 hod. a výpověď poškozené (učiněná cca rok po
dané události), podle níž volala vyšetřovatelce po doručení této MMS zprávy
„kolem sedmnácté hodiny“.
44. Nejvyšší soud se zřetelem ke shora jen stručně uvedeným důvodům (§
265i odst. 2 tr. ř.) shrnuje, že námitky obviněného z převážné části
neodpovídají dovolacím důvodům vymezeným v § 265b tr. ř. a ve zbývající části
je jeho dovolací argumentace zjevně neopodstatněná. Jeho dovolání proto podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl a učinil tak v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
45. K žádosti obviněného o odložení nebo přerušení výkonu rozsudku
odvolacího sodu do doby rozhodnutí o dovolání je třeba uvést, že se jedná o
podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový
návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k
ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí vzhledem k výše
rozvedeným skutečnostem neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu
obviněného k uvedenému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.