4 Tdo 1448/2012-59
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2013
o dovolání obviněného Ing. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
20. 3. 2012 sp. zn. 4 To 81/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 11 T 165/2011, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 4 To 81/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u
j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. J. K. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012 sp.
zn. 11 T 165/2011 uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst.
1, 2 písm. d) tr. zákoníku (skutek 1) a zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (skutek 2), jichž
se dopustil tím, že:
1) od blíže nezjištěné doby nejméně však od června roku 2007 do 23. 4.
2011 v B. ve společně obývaném domě na ulici J. C. psychicky a částečně i
fyzicky týral nezletilého syna své manželky jménem J. Z., který společně s nimi
v uvedeném domě žije, a to tak, že mu často a dlouhodobě nadával vulgárními
výrazy, ponižoval ho, že „má papíry na hlavu”, nadávkami, že je parchant,
hajzl, debil, zloděj zasranej a další,
2) od blíže neupřesněné doby nejméně však od poloviny roku 2007 do 23.
4. 2011 v Brně ve společně obývaném domě na ulici J. C., psychicky týral svoji
manželku A. K. (roz. K.),, tak, že ji s téměř každodenní četností slovně
ponižoval a urážel vulgárními slovy a gesty, poškozenou chytl a stiskl za paži,
cíleně, když kolem procházel, zejména při hádkách ji žduchl celým svým tělem,
slovně ji vyhazoval z jejich společně obývaného domu v B. na ul. J. C.,
několikrát ji plivnul do obličeje, v době, kdy vlastnil zbraň a zbrojní pas,
vyhrožoval, že všechny postřílí, vyčítal jí návštěvy u známých a u sousedů, kam
se i se synem J. uchylovala před agresí obviněného, poškozenou vinil z
mimomanželského vztahu, blíže neupřesněného dne v roce 2007 poškozenou fyzicky
napadl tak, že když ležela na posteli, dal jí ruce nad hlavu a kleknul jí na
paže, čehož zanechal až poté, co poškozená začala křičet, že zavolá policii,
čímž jí způsobil podlitiny na obou rukou, kdy poškozená A. K. lékařské ošetření
nevyhledala, a toto jednání pociťovala poškozená jako ponížení a příkoří,
přičemž poškozená trpí smíšenou úzkostně depresivní reakcí, jejíž příznaky
bývají součástí syndromu týrané osoby.
Za to byl obviněnému podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Obviněnému bylo dále podle § 82
odst. 2 a § 48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení a
povinnost směřující k tomu, aby vedl řádný život, aby ve zkušební době
absolvoval poradenské či psychoterapeutické konzultace zaměřené na partnerskou
komunikaci a výchovu nezletilých dětí, a aby soudu již v první třetině běhu
zkušební doby sám jejich absolvování prokázal.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně obviněný následně napadl odvoláním, jež
Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání usnesením ze dne 20. 3. 2012 sp.
zn. 4 To 81/2012 podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a dále na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle něj napadeným usnesením bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, když skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně a zároveň akceptovaný soudem druhého stupně nenaplňuje
znaky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr.
zákoníku, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným.
Obviněný se domnívá, že skutek popsaný pod bodem 1 nezahrnuje žádný popis
fyzického násilí obviněného vůči J. Z., ačkoli je v něm uvedeno, že částečně i
fyzicky týral syna své manželky. Toto fyzické násilí nebylo zjištěno ani v
řízení před nalézacím soudem a oproti popisu skutku v obžalobě Městského
státního zastupitelství v Brně nalézací soud vypustil pasáže popisující takové
fyzické násilí, které obviněný doslovně opakuje i ve svém dovolání. Vymezení
četnosti nadávek vůči J. Z. bylo ve srovnání s termínem užitým v obžalobě „s
téměř každodenní četností” v odsuzujícím rozsudku nahrazeno dost neurčitým
pojmem „často a dlouhodobě”.
Nesprávné hmotně právní posouzení skutku obviněný spatřuje v absenci zákonného
znaku týrání ve smyslu § 198 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, které nevyplývá
ani ze samotného popisu skutku, ani ze skutkových zjištění nalézacího soudu.
Týráním se podle obviněného rozumí takové zlé nakládání vyznačující se hrubším
stupněm necitelnosti a bezohledností a určitým trváním. Musí se jednat o
jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost
pociťuje jako těžké příkoří (viz rozhodnutí NS ČR ze dne 3. 6. 1963, sp. zn. 5
Tz 14/83 – R 20/1984 a další). Podle stávající judikatury lze týrání spatřovat
převážně v soustavném trestání ve formě surového bití rukou i pomocí různých
předmětů (např. gumové hadice, důtek, řemenu, rákosky a pod.), kopání,
bolestivého tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího klečení s předpaženým
rukama, přivazování k různým předmětům, ponechání ve chladném prostředí bez
nutného oblečení, v nucení k těžkým pracem, delší odpírání dostatku potravy,
časté buzení v noci a podobně (blíže viz Bulletin NS ČR č. 2/1983-3). Obviněný
rovněž v dovolání doslovně citoval definici domácího násilí obsaženou v
důvodové zprávě k zákonu č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v
oblasti ochrany před domácím násilím. Podle obviněného nalézací soud z jednání
popsaného pod bodem 1 skutkové věty nezjistil, že by se obviněný vůči J. Z.
dopouštěl násilí nebo mu vyhrožoval násilným jednáním, jak je uvedeno v této
důvodové zprávě. Obviněný sice měl J. Z. hrubě nadávat, ale sama tato
skutečnost nezakládá domácí násilí a ani takovou okolnost bez dalšího nelze
považovat za týrání. Soud vzal za prokázané závěry znalkyně PhDr. Ivany
Holešovské, která k osobě J. Z. uvedla, že u něj nebyly doloženy
charakteristické znaky fyzického či psychického týrání, takže chování
obviněného podle dovolatele nemohl J. Z. považovat za těžkou újmu. Oproti
popisu skutku obsaženého v obžalobě soud nezjistil, že by obviněný týral syna
J. K. K., ačkoliv zde byla soudem zjištěna téměř shodná důkazní situace a navíc
narozdíl od J. Z. bylo zjištěno, že obviněný tohoto syna i fyzicky trestal.
Pokud jde o skutek popsaný v bodě 2 výroku o vině odsuzujícího rozsudku
dovolatel namítá, že ze znaleckého posudku PhDr. Holešovské ve spojení s
vyjádřením konzultantky MUDr. M. Z. vyplývají pouze dva znaky, jež je možno
považovat za příznaky tzv. domácího násilí, ale nebyly zjištěny další jeho
obvyklé znaky jako příznaky bezmocnosti, sebezničující reakce ani zhoršení
výkonu každodenní činnosti svědčící pro syndrom tzv. týrané osoby. Obviněný
uznává, že jeho chování k A. K. rozhodně nebylo v pořádku, ale často se mezi
nimi jednalo o oboustranné schválnosti a verbální napadání, které sice trvaly
někdy po delší dobu, ale nedosáhly takové intenzity, aby jimi došlo k naplnění
znaku týrání. Soužití obviněného s jeho manželkou nebylo ideální, ale bylo
často provázeno poměrně dlouhým obdobím, kdy jejich soužití probíhalo bez
podstatnějších problémů. Při oboustranných sporech si tato nenechala nic
líbit. Nelze hovořit o tom, že by obviněný v přímém úmyslu podle § 15 odst.
1 písm. b) tr. zákoníku cíleně a trvale směřoval své jednání k týrání
poškozené, že by jí skutečně ubližoval a působil jí újmu. V posuzovaném případě
mezi nimi existoval manželský nesoulad nevyhnutelně směřující k rozvodu
manželství, který je v určité intenzitě důvodem rozvodu značného počtu
manželství, aniž by bylo v těchto ostatních případech posouzeno jako týrání ze
strany druhého manžela. Další chybu v právním hodnocení skutku obviněný
spatřuje v posouzení jeho jednání jako spáchaného v přímém úmyslu.
Dále poukazuje, že trestní sazby pro oba stíhané zločiny již samy o sobě
vyjadřují skutečnost, že se musí jednat o jednání pachatele značně intenzivní a
extrémně vybočující z běžného chování vůči osobám žijícím ve společné
domácnosti a ve společném obydlí s obviněným. Vyžadovaná společenská škodlivost
jednání obviněného nebyla naplněna v té míře, aby bylo takové jednání posouzeno
podle kvalifikované skutkové podstaty, neboť znak páchání tohoto činu po delší
dobu byl naplněn toliko formálně, aniž soud vzal v úvahu, že soužití manželů K.
od poloviny roku 2007 do 23. 4. 2011 zahrnovalo poměrně dlouhá období, kdy se
mezi manžely neobjevily podstatnější problémy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 4 To 81/2012 a podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila k
dovolání obviněného v tom smyslu, že týráním se rozumí zlé nakládání se
svěřenou osobou, přičemž toto jednání se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti
a bezohlednosti, určitým trváním a tím, že týraná osoba pociťuje takové jednání
jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v
závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby
vznikly následky na zdraví, ale musí jít o týrání, které týraná osoba pro jeho
krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Týráním
může být i trestání svěřené osoby za výchovné prohřešky, avšak pouze tehdy,
pokud jde o trestání nepřiměřené, ponižující, surové nebo jinak vážně
zasahující do psychické a fyzické integrity svěřené osoby.
Dále poukázala na obsah odsuzujícího rozsudku, z něhož vyplývá závěr nalézacího
soudu, že obviněný psychicky týral především nevlastního syna J. Z., neboť mu
vulgárně nadával. Ve skutkové větě rozsudku nalézací soud připouští i částečné
blíže nespecifikované fyzické týrání. Nalézací soud v něm konstatoval, že v
posuzovaném období nezletilý bydlel ve společné domácnosti s obviněným, neboť
jej do této domácnosti přivedla jeho matka, manželka obviněného. Obviněný se
podílel na výchově nezletilého i na materiálním zabezpečování jeho potřeb,
avšak citově jej jako syna nepřijal, což se výrazněji projevilo v době, kdy se
obviněnému a jeho manželce (matce poškozeného J. Z.) narodil vlastní syn J. K.
Svého biologického syna obviněný nekriticky upřednostňoval a hrubě se choval k
nevlastnímu dítěti, kterému sprostě nadával a nespravedlivě jej trestal. Z
fyzických útrap soud zmiňuje kopání, kroucení ruky a plivání. Veškeré jednání
obviněný ve své výpovědi přiznal, avšak uvedl, že vždy šlo o reakci na nevhodné
chování nezletilého J. Z., který jej dokonce někdy provokoval. Působení
obviněného na nezletilého J. Z. bylo podle znalkyně z oboru školství a kultura,
odvětví psychologie hodnoceno jako negativní, narušující výchovu a zdravý
psychický vývoj nezletilého. U nezletilého znaleckým zkoumáním nebyly zjištěny
charakteristické příznaky fyzického týrání. Podle názoru soudu skutečnost, že
nevhodné chování nevlastního otce nenalezlo odraz v psychice poškozeného
zapříčinil paradoxně jeho syndrom ADHD, neboť v důsledku tohoto syndromu si
potíže a problémy s obviněným natolik nepřipouštěl.
Podle státní zástupkyně bylo objektivně zjištěno, že obviněný si k nezletilému
J. Z. jako k nevlastnímu synovi nevytvořil pozitivní vztah a nebyl schopen ho
přijmout a akceptovat ho i s jeho syndromem ADHD, který se projevoval
hyperaktivitou a poruchou pozornosti. Z provedeného dokazování však také
vyplynulo, že se projevovalo rovněž nepřijetím autority obviněného, neboť
nezletilý J. obviněného odmítal respektovat, zdůrazňoval, že jej poslouchat
nemusí, protože není jeho biologický otec. Nezletilý si rovněž uvědomoval
situaci v rodině, kdy stranil matce, o které věděl, že není v soužití s
obviněným spokojená. Sám nezletilý J. Z. ve své výpovědi definoval jednání
obviněného vůči němu tak, že ho vulgárně a sprostě tituloval, říkal mu, že se
má jít léčit, plival na něj, dal mu jednu facku do tváře, kopal do něj nohou
obutou v ponožce, smál se a říkal, že je to jenom z legrace.
Takové jednání obviněného bylo podle státní zástupkyně bezesporu nevýchovné,
nemorální a zavrženíhodné a narušilo výchovu a zdravý psychický vývoj
nezletilého, avšak nelze jej posoudit jako týrání ve smyslu § 198 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť takové jednání se nevyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a
bezohlednosti, byť šlo o jednání trvalé. Zároveň i proto, že J. Z. takové
jednání nepociťoval jako těžké příkoří, neboť s ohledem na poruchu zapříčiněnou
syndromem ADHD jednání obviněného nevnímal tak intenzivně.
Druhého zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2
písm. d) tr. zákoníku se měl obviněný dopouštět rovněž po dobu téměř čtyř let
na své manželce A. K. způsobem popsaným se skutkové větě výroku o vině
odsuzujícího rozsudku. V posuzované trestní věci proto bylo podle názoru státní
zástupkyně třeba řešit, zda jde spíše o konfliktní soužití obviněného s jeho
manželkou či již o domácí násilí. Pod pojem domácího násilí spadají rozmanité
vzorce násilných projevů, není proto vždy jednoduché určit, zda se v konkrétním
případě jedná o domácí násilí, či nikoliv. Podle státní zástupkyně je totiž
známo, že i v dobře fungujících vztazích nastávají vlivem různých okolností
občasné verbální útoky, urážení, ponižování a obviňování mezi partnery. Objevit
se mohou i různé výhružky a zastrašovaní. Po uklidnění obou stran konfliktu se
však obnovuje rovnocenné soužití. O psychické formě domácího násilí je možné
mluvit teprve tehdy, jestliže se objevuje jasná disproporce moci a kontroly,
kdy tedy jeden partner může vše a druhý nic, přičemž k psychickému zraňování
dochází opakovaně a dlouhodobě. Emocionální týrání musí nabývat na intenzitě,
kterou lze vyjádřit mírou degradace lidské důstojnosti oběti. I případy
mentálního týrání je třeba trestně postihovat, avšak pouze v těch situacích,
pokud nejde o lehčí podoby zahrnující epizodické intervaly psychického násilí
bez eskalačního potenciálu, které jsou proloženy dlouhou fází klidu.
Státní zástupkyně se domnívá, že v posuzované trestní věci šlo mezi obviněným a
poškozenou o patologický vztah v manželství, který byl podmíněn poruchou
osobnosti obviněného, kterou znalci označili za narcistickou a hystrionskou.
Znalci výslovně uvedli, že obviněný má emoční výkyvy se sklonem k afektům,
které nastupují i po drobných podnětech a jeho prožívání označili za
bolestínské a katatymní. Obviněného označili jako sebestředného, majetnického a
nespokojeného člověka, který postrádá empatii a soucit, který bez skrupulí
používá vulgární slova. Pokud jedná agresivně, racionalizuje takové jednání
jako vyprovokované jinou osobou. Státní zástupkyně zastává názor, že partnerské
soužití obviněného s poškozenou obsahovalo incidenty s násilím, avšak nelze
jejich soužití označit za domácí násilí. Poškozená si v průběhu soužití s
obviněným doplnila vzdělání, pět let navštěvovala školu a nechávala obviněného
hlídat obě děti. Obviněný na svoji manželku přepsal 49% podíl ve své firmě, z
jejího popudu nehradil výživné na svoji dceru z prvního manželství, hlídal
děti, když byla u kadeřnice nebo manikérky. Poškozená chodila do posilovny,
několikrát byla sama na diskotéce a sama svým jednáním zavdala podnět k
žárlivosti svého manžela - obviněného, kterému se do rukou dostaly fotografie,
na nichž byla vyfocena s jinými muži v situacích, které reálně mohly zavdat
příčinu k jeho žárlivosti. Společně rovněž začali stavět rodinný dům, do
kterého se poškozená podle svých představ chtěla poté, co obviněného opustí,
sama odstěhovat. Státní zástupkyně nepopírá, že u poškozené byla zjištěna
smíšená úzkostně depresivní reakce rozvinutá na základě matrimoniálních
problémů v reakci na stres, kdy takové příznaky bývají součástí syndromu týrané
osoby, avšak v posuzované trestní věci jednání obviněného nedospělo do takových
intencí, které by bylo možné označit za týrání. Soužití manželů nebylo v
důsledku poruchy osobnosti obviněného harmonické ani ideální, avšak mezi
partnery nebyl nápadně asymetrický vztah a mezi jednotlivými incidenty byly
delší klidové fáze.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů
obou stupňů zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a
rozhodnutí. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání obviněného Ing. J. K. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012
sp. zn. 4 To 81/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., tak na jeho základě lze obecně dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) -
k).
Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu formálně vymezil v tom smyslu, že
odvolací soud odmítl řádný opravný prostředek obviněného proti odsuzujícímu
rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, protože nedošlo k naplnění znaků skutkové
podstaty stíhaných zločinů.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že odvolací soud odvolání obviněného neodmítl
(viz § 253 odst. 3, 4 tr. ř.), nýbrž zamítl poté, co jeho odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně meritorně přezkoumal ve veřejném zasedání a
následně je zamítl podle § 256 tr. ř., jako nedůvodné. Nemohlo tudíž dojít k
naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první variantě. Z formulace dalších
dovolacích námitek však vyplývá, že obviněný fakticky uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho variantě druhé, když podle něj v
předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo
uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně
z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal
vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších
četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu
ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak
zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS
1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovolací soud se nejprve vyjádří ke skutku uvedenému v bodě 2) rozsudku soudu
prvního stupně, jenž byl posouzen jako zločin týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou
osobu žijící s ním ve společném obydlí po delší dobu. Objektem tohoto trestného
činu je ochrana osob před tzv. domácím násilím, které však zákon nedefinuje. V
obecné rovině se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami či
jedinci v obdobném vztahu, jež je determinováno specifičností takového vztahu,
kdy mezi násilnou osobou a její obětí mohou existovat vazby citové, finanční,
dále plynoucí ze sdílení společného obydlí či výchovy potomků, kdy pachatel
často zneužívá tento soukromý prostor skrytý před zraky ostatních osob. Oběť
domácího násilí tudíž vnímá ataky násilné osoby odlišně, než kdyby násilnou
osobou byla osoba cizí. Za další typický znak domácího násilí lze považovat
nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí, opakovanost a dlouhodobost trvání
násilí a zpravidla jeho eskalace.
Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s
pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a
bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo
způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří,
resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Při
pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek
řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší
dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba
úmyslu.
Soud prvního stupně (a s ním i odvolací soud) po rozsáhlém dokazování a
zhodnocení věrohodnosti obviněného, poškozené, obou dětí a vyslechnutých svědků
spatřoval naplnění znaku týrání skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku v tom, že se
mezi obviněným a poškozenou nejednalo o běžné, drobné či dílčí konflikty,
nepřesahující obvyklou a společensky tolerovatelnou míru, které by svým
charakterem a rozsahem odpovídaly typickému řešení výchovných a manželských
problémů. Obviněný s poškozenou zle nakládal, a to jejím urážením s použitím
vulgárních výrazů, výzvami k opuštění společně obývaného domu a drobným
fyzickým násilím. Vyhrožoval jí fyzickým napadením spojeným s gesty, náznaky či
strkáním. Hádal se s poškozenou před dětmi při řešení výchovných problémů
těchto dětí, urážel jejího syna J. a na jeho úkor nekriticky preferoval druhého
syna K. J. K dětem se choval nevhodně, k J. až nepřátelsky. Takto zjištěné
jednání obviněného trvalo dlouhodobě od těhotenství poškozené s K. J., v
intenzivní míře pak zejména od manželské krize v polovině roku 2007 zesilující
až do dubna 2011, přičemž poškozená jej pociťovala podle soudu prvního stupně
jako jednání vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, tedy jako těžké příkoří, a
v této souvislosti trpí reaktivní depresí na základě matrimoniálních problémů,
reaguje úzkostně a má snížené sebevědomí. Objevují se u ní vtíravé myšlenky, že
za nic nestojí a že je sama vinna, což je možno označit za příznaky tvořící
obraz oběti domácího násilí.
Nejvyšší soud rozhodně nechce zlehčovat či zpochybňovat rozsah zjištěných
ústrků poškozené ze strany obviněného, avšak nikoli každé násilí odehrávající
se v domácím prostředí lze v trestněprávní rovině kvalifikovat jako týrání ve
smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Z níže uvedených důvodů pak v této části
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako důvodné a to z následujících
důvodů.
Lze konstatovat, že v posuzovaném případě obviněný s poškozenou žili ve
společném obydlí – rodinném domě na ulici J. C. v B., přičemž poškozená byla
pro obviněného jako jeho manželka osobou blízkou. V rozhodném období byly v
soužití obviněného s poškozenou prvním zásadním negativním momentem účast
poškozené na diskotéce a následné objevení zde pořízených fotografií. Obviněný
po jejich nalezení poškozenou urážel, oslovoval ji kurvo a štětko, hrozil jí
střelnou zbraní a vyhazoval ji z domu. Tyto fotografie jsou připojeny ke spisu.
Je zde zachycena poškozená zjevně ovlivněná alkoholem, tančící na diskotéce se
svou kamarádkou a dvěma muži. Poškozená se na jedné fotografii líbá s mužem, na
další klečí u jeho nohou a její jazyk se nachází v těsné blízkosti u jeho
rozepnutého poklopce a poté se do půli těla vysvlečení objímají v posteli na
hotelovém pokoji. Z obsahu těchto fotografií je zřejmé, že poškozená si musela
být vědoma, že jsou způsobilé vyvolat u obviněného vcelku pochopitelné žárlivé
reakce.
Hrubé fyzické násilí obviněného vůči poškozené prokázáno nebylo. Shledán byl
zcela ojedinělý fyzický atak obviněného, kdy poškozené klekl na paže, na nichž
poté měla modřiny. Taktéž ji chytl za paži a stiskl a nebo do ní cíleně tzv.
žduchl, když kolem ní procházel (to cca dvakrát až třikrát do měsíce). Používal
vůči ní ale zcela nevhodných výrazů, když jí např. nadával kurvo, pičo, štětko,
a to často i před dětmi. Ukazoval na ni vztyčený prostředníček, dělal grimasy a
obličeje. Opakovaně nesouhlasil s návštěvami poškozené u jejich sousedů manželů
V., protože svou manželku podezíral, že jej podvádí se M. V., případně i s jeho
manželkou svědkyní R. V. Obviněný rovněž vyslovoval nesouhlas s (převážně
víkendovými) velmi častými návštěvami poškozené u její kamarádky svědkyně S. E.
Vyhazoval ji z domu se slovy vypadni s těma svejma zasranýma parchantama.
Zároveň se choval hrubě především vůči synovi poškozené J. (jak bude uvedeno
níže) a poté i k jejich společnému synovi K. J., což poškozená těžce nesla.
Vylil ji šampon do bot a naznačoval údery ran před obličejem poškozené,
snižoval ji sebevědomí tím, že má nižší vzdělání než on sám. Vykázal matku
poškozené svědkyni J. K. z domu obývaného s poškozenou, kdy se s ní pohádal
poté, co chtěl, aby poškozené domluvila a řekl jí, že je poškozená kurva, na
což matka poškozené odvětila, že pokud její dcera je kurva, tak on sám je
kurevník. Poté byli přivoláni příslušníci Policie ČR, kteří po zjištění situace
v předmětném domě vzápětí odjeli. Poškozená se zejména ke konci stíhaného
období obviněného bála, nekomunikovala s ním, od roku 2010 měli oddělené
ložnice a vyhledala psychiatrickou pomoc.
Na straně druhé ale oba soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily předložený
důkaz obhajoby soupisem sms zpráv zaslaných poškozenou obviněnému v období 4.
2. 2009 – 9. 10. 2010 (viz č. l. 501-506), z jejichž obsahu plyne, že v
podstatné části rozhodného období žalovaného skutku, kdy se obviněný podle
nalézacího soudu dopouštěl týrání poškozené, tato v sms zprávách zasílaných v
četné frekvenci oslovovala obviněného miláčku, broučku, tygříčku, lástičko a
pod., explicitně v nich vyjadřovala spokojenost s jejich pohlavním životem, což
je v rozporu s jejím pozdějším tvrzením, že docházelo k pohlavním stykům jen
pro klid, kdy jí obviněný říkal, že si má plnit manželské povinnosti (viz
protokol o hlavním líčení ze dne 25. 10. 2011, č. l. 543). Dále v nich s
obviněným řešila každodenní záležitosti a postup při stavebních pracích na
stavbě společného domu v R., přičemž poškozená ve své výpovědi u hlavního
líčení potvrdila, že tyto sms zprávy psala (viz protokol o hlavním líčení ze
dne 25. 10. 2011, č. l. 542). Po dobu jejich manželského soužití rovněž nelze
opomenout zásadní podíl obviněného na úhradě každoměsíčních nákladů spojených s
bydlením, letních dovolených, dálkového studia poškozené na Střední škole pro
knihkupce a nakladatelské pracovníky, o.p.s. v B. zakončeného maturitou.
Obviněný nikterak nebránil poškozené v jejích volnočasových aktivitách, kdy
pravidelně docházela cvičit a na manikúru, jezdila na zábavy s kamarádkou a
pod., po dobu pěti let navštěvovala zmíněnou školu, kdy se obviněný minimálně
spolupodílel na hlídání nezletilého K. J., a využívala společný automobil.
Obviněný dále poškozené měsíčně přispíval částkou nejméně ve výši 10.000,- Kč,
dále disponovala svou mzdou ve výši 14.000,- Kč a výživným na nezletilého J. ve
výši 2.000,- Kč měsíčně od jeho otce. Zároveň obviněný na poškozenou převedl 49
% obchodní podíl ve společnosti COLOR CENTRUM s.r.o., z čehož vyplývá, že
poškozená finančně nestrádala. Ze společných zdrojů financovali stavbu nového
rodinného domu v R., kam se chtěla poškozená po jeho dokončení sama bez
obviněného odstěhovat, jak se svěřila klinickému psychologovi Mgr. T. B., k
němuž dlouhodobě docházela s nezletilým J. (viz shrnující zpráva z dlouhodobého
psychologického sledování nezletilého J. vypracované tímto psychologem, č. l.
327).
Nelze tedy tvrdit, že by byla poškozená na obviněném finančně závislá a že by
mezi nimi existoval asymetrický vztah, kdy sebedůvěra poškozené byla takovým
způsobem narušena až ochromena, že by nebyla schopna o ničem sama rozhodovat a
byla zcela podrobena vůli obviněného. Jak bylo shora uvedeno, pro naplnění
znaku týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku musí pachatel s poškozeným
natolik zle nakládat, aby to poškozený vnímal jako těžké příkoří. Zároveň musí
takové zacházení vykazovat vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Je nesporné, že
chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům
manželského soužití, kdy navíc vytvářel nevhodné výchovné prostředí pro
nezletilého J. (i K. J.), ke kterému se rovněž choval velmi hrubě, v jejich
přítomnosti oslovoval poškozenou výše uvedenými vulgarismy a nezletilý K. poté
začal slovník otce přejímat. Avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené
dopouštěl neadekvátních ataků, občas i za použití násilí menší intenzity,
nenabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry, intenzity a komplexní
povahy, a zároveň nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právně
kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané jednání
obviněného ve všech zjištěných formách totiž nedosáhlo vyššího stupně
bezcitnosti a hrubosti, aby jej bylo možno právně posoudit způsobem, jak to
učinil soud prvního stupně a po něm i odvolací soud.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud shledal, že jednáním obviněného
nedošlo k naplnění znaku základní skutkové podstaty trestného činu týrání podle
§ 199 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo třeba se již zabývat znakem kvalifikované
skutkové podstaty podle odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívající v
dlouhodobosti takového činu. Zároveň nebylo nutné ani řešit námitku obviněného
ohledně nenaplnění subjektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle stejného zákonného ustanovení.
Pokud se týká skutku pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku, jenž byl kvalifikován
jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku,
jehož se dopustí ten, kdo po delší dobu týrá osobu v jeho péči nebo výchově,
obviněný uplatnil totožnou námitku, jako v předchozím případě, tedy že nebyl
naplněn znak týrání, které je pojmově vykládáno obdobně jako u trestného činu
týrání osoby žijící ve společném obydlí. Zároveň se domnívá, že v popisu skutku
není dostatečně vyjádřeno fyzické násilí vůči poškozenému.
V posledně zmíněném směru lze částečně přisvědčit dovolateli, neboť soud
prvního stupně v popisu skutku dostatečně určitě nespecifikoval, jakým způsobem
obviněný poškozeného J. Z. „částečně i fyzicky týral“. Jak již ale bylo v
minulosti vícekrát Nejvyšším soudem judikováno, takovýto nedostatek sám o sobě
nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, pokud alespoň v jeho odůvodnění
je chybějící zákonný znak trestného činu dostatečně popsán a vyjádřen (srov.
přiměřeně rozhodnutí sp. zn 7 Tdo 686/2002, sp. zn. 7 Tdo 1020/2003, sp. zn. 11
Tdo 643/2004). Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je patrné, že tak soud
prvního stupně učinil, když zejména na jeho straně 28-30, 33 a 36 je podrobně
popsáno, z jakých důkazů vycházel a jakému hodnocení tyto důkazy v uvedeném
smyslu podrobil.
Vyšší stupeň hrubosti v jednání obviněného vůči poškozenému J. Z., který byl v
inkriminovaném období ve věku sedmi až jedenácti let, pak spočíval v
intenzivním čtyřletém psychickém týrání, konkrétně v soustavném ponižování z
malicherných příčin (půtky mezi oběma bratry, běžné výchovné problémy), či z
důvodu chování nezletilého vyplývajícího z diagnostikované lehké mozkové
dysfunkce (syndromu ADHD). Obviněný nezl. J. nepřiměřeně trestal, preferoval
svého vlastního syna K. J. na úkor poškozeného, vulgárně mu nadával, a to
výrazy pičo, hajzle, parchante, zasranej Z., demente, dále že má papíry na
hlavu, že se má jít léčit apod. V jeho přítomnosti se choval hrubě i k jeho
matce, což poškozený vnímal velmi negativně, plival mu do obličeje, kopal ho či
naznačoval, že jej kope (což nezletilého J. bolelo a vždy potom brečel). Svému synovi I. K. nezabránil, případně se poškozeného nezastal, když zjevně
silnější I. K. chytil poškozeného rukou pod krkem a poté jej nahnul nad řeku S.
a hrozil mu, že jej hodí do řeky (viz protokol o výslechu svědka I. K., č. l.
113 a protokol o výslechu poškozeného J. Z., č. l. 199). Takto dlouhotrvající
zlé zacházení s jeho nevlastním synem J. zahrnovalo i vyšší stupeň bezcitnosti,
neboť obviněný již od počátku od své manželky A. K. věděl, že poškozený J. Z.
trpěl shora popsaným syndromem, který vyžaduje více péče a trpělivosti ve
výchově nezletilého dítěte, a s jeho projevy ho blíže seznámil i klinický
psycholog Mgr. B., k němuž J. se svou matkou docházel. V žádném případě pak
nelze z reakcí poškozeného - jako sedmiletého až jedenáctiletého chlapce
trpícího syndromem ADHD vyznačujícího se hyperaktivitou a sníženou schopností
udržet pozornost - spočívajících v tom, že se bránil obviněnému jako dospělému
člověku s vysokoškolským vzděláním tím, že říkal, že není jeho otec, a proto
jej nebude poslouchat, či že jen přejímal výrazy obviněného a během konfliktů
ho jimi oslovoval, usoudit, že by byly takto sníženy jeho psychické či fyzické
útrapy. A to tím spíše, že soudní znalkyně psycholožka PhDr. Ivana Holešovská
shledala, že v roce 2011 u poškozeného příznaky ADHD již ustupují a zároveň
konstatovala, že jeho rozumové schopnosti jsou průměrné a nemá narušeno
vnímání, ani paměť. Nelze proto ve prospěch obviněného shledat, že by bylo
možné se domnívat, že poškozený J. Z. vnímal popsané jednání obviněného odlišně
či méně intenzivně než dítě bez tohoto syndromu. V předchozím řízení tak bylo
nadevší pochybnost prokázáno, že se poškozený obviněného bál a pociťoval jeho
jednání jako těžké příkoří. Vzhledem k uvedenému lze souhlasit s učiněnými
závěry soudů nižších stupňů, že v tomto případě byl znak týrání osoby v péči a
výchově obviněného naplněn. To celé se pak dělo v těchto podobách a projevech
po dobu takřka čtyř let, takže o současném naplnění zákonného znaku páchání
takového činu po delší dobu nelze rovněž pochybovat.
Z těchto důvodů se proto Nejvyšší soud ztotožnil s právní kvalifikací skutku
popsaného pod bodem 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně, když shledal a odvolací soud se s tím ztotožnil, že se jím obviněný
dopustil zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr.
zákoníku. Dovolání obviněného vztahující se k tomuto skutku a k užité právní
kvalifikaci je proto třeba označit za zjevně neopodstatněné.
Jelikož ale na základě výše uvedených zjištění a závěrů bylo shledáno pochybení
v právním posouzení skutku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně, což odvolací soud svým rozhodnutím nenapravil, neboť odvolání
obviněného Ing. J. K. jako nedůvodné zamítl, muselo být zároveň konstatováno,
že oba dovolací důvody byly v uvedeném rozsahu obviněným částečně uplatněny
opodstatněně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř.
zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 4 To
81/2012 a současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v
důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu. Nejvyšší soud pak podle §
265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. V daném případě totiž postačí, aby odvolací soud opětovně
projednal odvolání obviněného a o tomto rozhodl, při současném respektování
právního názoru dovolacího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Za splnění podmínek
ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c