(v textu též „zákon o policii“)* L. Vykázání osoby, zpravidla z místa jejího obydlí, společné domácnosti, nepo- chybně představuje významný zásah do soukromého a rodinného života každého jednotlivce; rozhodnutí o vykázání a zákaz návratu podle $ 21a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, je rozhodnutím, kterým jsou výrazně dotčena základní lid- ská práva a svobody, je proto přezkoumatelné ve správním soudnictví. II. Odůvodnění rozhodnutí o vykázání, jakkoli v tomto typu řízení z povahy věci lze připustit jeho stručnost, musí vždy obsahovat skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí. Vykázání z místa, kde osoba žije se členy své rodiny, je citelným zása- hem do jejích práv, proto je nanejvýš nutné řádně zvažovat, zda jsou pro toto ome- zující opatření relevantní důvody. Jakkoli se jedná o rozhodnutí, které je v daném případě třeba učinit v relativně krátkém čase (do 24 hodin), musí i toto rozhodnutí být přezkoumatelné z hlediska vyloučení libovůle.
(v textu též „zákon o policii“)* L. Vykázání osoby, zpravidla z místa jejího obydlí, společné domácnosti, nepo- chybně představuje významný zásah do soukromého a rodinného života každého jednotlivce; rozhodnutí o vykázání a zákaz návratu podle $ 21a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, je rozhodnutím, kterým jsou výrazně dotčena základní lid- ská práva a svobody, je proto přezkoumatelné ve správním soudnictví. II. Odůvodnění rozhodnutí o vykázání, jakkoli v tomto typu řízení z povahy věci lze připustit jeho stručnost, musí vždy obsahovat skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí. Vykázání z místa, kde osoba žije se členy své rodiny, je citelným zása- hem do jejích práv, proto je nanejvýš nutné řádně zvažovat, zda jsou pro toto ome- zující opatření relevantní důvody. Jakkoli se jedná o rozhodnutí, které je v daném případě třeba učinit v relativně krátkém čase (do 24 hodin), musí i toto rozhodnutí být přezkoumatelné z hlediska vyloučení libovůle.
Nejvyšší správní soud se nejdříve musel zabývat samotnou povahou rozhodnutí, kte- ré má být podrobeno soudnímu přezkumu. Je proto nezbytné a priori zodpovědět otáz- ku, zda se jedná o rozhodnutí, proti kterému lze brojit žalobou ve správním soudnictví. Domácí násilí je pokládáno za poměrně zvláštní, samostatný fenomén. Mimořádnost přitom neplyne ani tak ze samotného násilí, ale spíš z toho, vůči komu a za jakých psycho- logických okolností je uplatňováno. Právě ty- to příznačné okolnosti jsou zvýrazňovány v po- jmech zneužívání partnera (Partner Abuse) nebo intimní násilí Intimate Violence). Za- tímco tyto dva pojmy zůstaly omezeny na stránky odborné literatury, výraz domácí ná- silí (Domestic Violence) je běžně používán. Domácí násilí nepochybně představuje zá- važnou formu kriminální činnosti, která vy- kazuje mnohé znaky odlišující ji od běžných deliktů řešených v trestním či přestupkovém řízení. Obsah širokého pojmu domácího ná- silí lze nejvýstižněji přirovnat k šikaně. Šika- nování (zde ve vztahu dvou blízkých lidí) za- hrnuje širokou škálu útoků proti důstojnosti a zdraví člověka - od verbálních útoků, urá- žek, zesměšňování, ponižování, vyhrožování různými újmami nebo násilím, přes ničení věcí, omezování pohybu, neustálou kontro- lou, omezováním kontaktů s rodinou a přáte- li, až po fyzické napadání ve formě pohlavků, kopání, bití, vyhrožování nebo ohrožování zbraní, popřípadě až po použití zbraně. V každém případě jde vždy o jednání volné a úmyslné, resp. svévolné. Pachatel má vždy možnost ovlivnit své jednání, rozhoduje se, zda se bude násilně (šikanózně) chovat, či ni- koliv. Významným indikátorem domácího ná- silí je nerovné postavení mezi pachatelem a obětí. Pachatel má nad obětí zjevnou nebo i nevyslovenou či obětí nepřiznanou převa- hu. Je to vždy pachatel, kdo určuje pravidla. To, co smí pachatel, nesmí oběť. Postavení oběti je tak podřízené a odvozené od nároků, požadavků a hrozeb pachatele. Dalším zna- kem domácího násilí je opakovanost - zjed- nodušeně řečeno, jeden pohlavek, políček nutně ještě neznamená, že se jedná o domácí 633 1859 násilí; pokud však již takových jednání bylo více i v minulosti, jejich četnost se zvyšuje, již nelze zcela úvahu o možnosti domácího nási- lí přejít. Na druhou stranu nelze domácí nási- lí zaměňovat s tzv. „italskou domácností“, kdy např. oba manželé po vzájemné hádce a po- tyčce ničí věci druhého, a nakonec třeba i zce- la zdemolují byt. Zde jsou totiž oba účastníci V „rovném“ postavení, jsou silnými partnery, jsou pachateli i obětmi současně. V takovém případě zde zcela chybí znak mocenské asy- metrie, typické pro domácí násilí, resp. jaký- koli typ šikany. Jde pojmově o hádku, kde exi- stují dva rovnocenní partneři. Nepochybně takový typ partnerského soužití není žádou- cí, nicméně nemá pro jednoho či druhého z partnerů natolik devastující vliv jako šikana v asymetrickém vztahu - násilník - podříze- ná oběť. Domácí násilí však není jen pouhou hádkou. Skutková podstata domácího násilí se nevztahuje na ojedinělé roztržky či půtky, ani na argumentační konflikty mezi partnery, které sklouznou do násilné podoby. Domá- cím násilím se míní velmi tvrdá a nezdravá podoba partnerských vztahů označovaná ja- ko zneužívání partnera. Z pohledu oběti jde nejdříve o lidskou důstojnost, pak o osobní bezpečí a nakonec o život. Charakteristická pro domácí násilí je postupná eskalace; může zpravidla začínat drobným omezováním osobní svobody, pokračuje urážkami, zesměš- ňováním, přerůstá ve fyzické násilí a v hor- ších případech končí i vážnými formami ublí- žení na zdraví. Mezi rizikové faktory, které by měly upozornit na nebezpečnost pachatele, patří zejména držení zbraně, nadměrné uží- vání alkoholu, drog, opakované násilné cho- vání v minulosti, žárlivost, majetnické sklony, zastrašování, vydírání, např. vyhrožování se- bevraždou, násilné chování k ostatním čle- nům rodiny nebo k okolí. Základní zvláštnos- tí domácího násilí je i to, že k takovým případům dochází zpravidla v soukromí, nej- častěji v soukromí společného obydlí. Nej- pravděpodobnější příčinnou okolností do- mácího násilí je osobnostní založení. Tomu odpovídá i alternativní pojem zneužívání partnera, který naznačuje psychologickou podobnost domácího násilí s problematikou zneužívání dětí. V obou jevech hraje totiž 634 osobnost pachatele klíčovou roli, chování zneužívané oběti je z hlediska iniciace násilí podružné, ovlivňuje pouze detaily ve způso- bu provedení. Na základě výše uvedeného lze tedy shr- nout, že domácím násilím se zpravidla ozna- čuje týrání a násilné jednání, odehrávající se mezi osobami blízkými, žijícími spolu ve spo- lečném domácnosti, kdy jedna násilná osoba získává a udržuje nad druhou moc a kontrolu. I přes uvedené vymezení je složitou otázkou, jak rozpoznat domácí násilí, kdy by měly po- věřené instituce účinně zasáhnout a kdy jde o zneužití sociální sítě pod záminkou domácí- ho násilí či vyřizování si účtů mezi partnery. Při hledání odpovědi na nastolenou otáz- ku je nutno brát v potaz především to, že vyká- zání osoby zpravidla z místa jejího obydlí, spo- lečné domácnosti, nepochybně představuje významný zásah do soukromého a rodinného života každého jednotlivce. Právo na jeho ochranu je garantováno v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Zákon o policii přitom umožňuje vykázat osobu nikoli pouze ze společného obydlí (dům, byt), ale i z bezprostředného okolí (za- hrada, garáž ...). Nutno je třeba toto opatření v kontextu čl. 14 odst. 1 Listiny vnímat jako opatření omezující pohyb jednotlivce. Svobo- da pobytu a pohybu přitom úzce souvisí s tě- mi základními lidskými právy, která vypoví- dají o integritě jednotlivce v moderním právním státě, jako je nedotknutelnost osoby, osobní svoboda či právo na zachování lidské důstojnosti. Zároveň jsou i nezbytným před- pokladem efektivního výkonu dalších práv, např. práva vlastnického. Na základě výše uvedených úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí o vykázání a zákaz návratu podle $ 21a zákona o policii je rozhodnutím, kterým jsou výrazně dotčena základní lidská práva a svobody. Článek 36 odst. 2 Listiny, který ústavně garantuje veřejné subjektivní právo každého, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím správního orgánu, na to, aby soud přezkoumal jeho zákonnost, zároveň vý- slovně stanoví, že ze soudní pravomoci ne- může být vyloučen přezkum rozhodnutí správních orgánů, týkajících se základních práv a svobod. Toto ustanovení pro oblast správního soudnictví konkretizuje obecné pravidlo obsažené v čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Z čl. 36 odst. 2 Listiny, čl. 4 Ústa- vy, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 dodatkového pro- tokolu č. 1 k této Úmluvě tedy vyplývá, že ve správním soudnictví jsou vždy přezkoumatel- ná ta rozhodnutí, která se dotýkají základních práv a svobod podle citovaných dokumentů. V tomto smyslu je nutno vykládat i $ 65 odst. 1 s. ř. s., tj. že rozhodnutím podle tohoto ustanovení jsou především takové úkony správního orgánu, které se dotýkají základ- ních práv a svobod. Soud je proto povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se úkon správního orgánu, proti němuž ža- lobce brojí, dotýká subjektivních práv a po- vinností žalobce. Jak již konstatoval Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54 (č. 792/2006 Sb. NSS) „Vyloučení určitých úkonů ze soudního přezkumu totiž předsta- vuje výjimku z generální klauzule, zužující pravomoc soudů jednajících a rozhodují- cích ve správním soudnictví. Jako kterouko- liv jinou výjimku v právu je zapotřebí vyklá- dat ji i zde restriktivně. Proto nabízejíli se dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch soudního přezkumu a druhá proti němu, je vždy zapotřebí upřednostnit tu prv- ní, resp. v pochybnostech, zda se určitý úkon dotýká práv a povinností žalobce a tedy pod- léhá přezkumu, je na místě usuzovat, že to- mu tak je“ Každé omezení základního práva či svo- body znamená jistě pro každý subjekt zúžení prostoru pro jeho uplatnění. Obdobně jako většina práv a svobod ústavně garantovaných ani svoboda pobytu a pohybu nejsou absolut- ní. Jejich omezení je však přípustné pouze při splnění určitých podmínek jak formální, tak i materiální povahy. Formální výhrada každé- ho zásahu do svobody pohybu a pobytu spo- čívá v ústavním požadavku, aby takové ome- zení bylo učiněno výhradně formou zákona. Vykázání, jakožto opatření netrestního charakteru (nenahrazuje trest, který lze např. poté uložit v přestupkovém řízení), které je preventivní reakcí na nebezpečné chování násilné osoby z hlediska rizika hrozby budou- cích útoků bylo v rozhodném období (tj. v době rozhodování ve věci stěžovatele), je upraveno v $ 21a až $ 21d zákona o policii ná- sledovně: [pozn. zpracovatele: zde Nejvyšší správní soud cituje $ 2la až $ 21d zákona o policii). (...) Nejvyšší správní soud považuje za vhodné obiter dictum uvést, že s účinností od 1. 1. 2009 je institut vykázání nově upraven v záko- ně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, konkrétně v $ 44 až $ 47 „Oprávnění vykázat z bytu nebo domu 1 z jeho bezprostředního okolí“. V projednávané věci však nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu dovozovat zá- věry z nové právní úpravy, která v některých směrech doznala změn, a to především, co se týče formy uloženého opatření a jejích mož- ných dopadů do správního soudnictví. Rozhodnutí o vykázání, jehož součástí je dle zákona o policii (v znění účinném v době rozhodování) i zákaz návratu, vydané přísluš- ným orgánem policie, je rozhodnutím vyda- ným ve správním řízení podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Jeho obligator- ními náležitostmi tedy jsou část výroková, odůvodnění a poučení o odvolání. Specifika- ce jednotlivých náležitostí je dále obsažena v Závazném pokynu policejního prezidenta č. 179, kterým se stanoví postup příslušníků Policie České republiky v případech domácí- ho násilí (dále „Pokyn“). Jakkoli tento Pokyn není obecně závazným právním předpisem ve vztahu k účastníkovi řízení, představuje interní instrukcí, kterou je povinen ten, komu byla ur- čena, se řídit. Není pochyb o tom, že uvedený vnitřní předpis nemůže upravovat práva a po- vinnosti soukromých osob, nýbrž může toliko ukládat úkoly osobám podléhajícím řídící pra- vomoci toho, kdo vnitřní předpis vydává (k to- mu viz rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 Ans 1/2005, č. 605/2005 Sb. NSS). Podle čl. 8 odst. 8 cit. Pokynu (Postup při vydávání rozhodnutí o vykázání) vyhlašované rozhodnutí obsahuje: 635 1859 a) výrokovou část, ve které se uvede 1. že násilná osoba se vykazuje ze stanove- ného prostoru na dobu 10 dnů ode dne vydá- ní rozhodnutí, 2. že stanovenou lhůtu nelze zkrátit, 3. právní ustanovení, podle něhož bylo postupováno, 4 X4 b) podstatné části odůvodnění rozhodnutí o vykázání, jimiž jsou skutečnosti, na základě kterých policista dospěl k závěru, že existuje důvodný předpoklad budoucího nebezpeč- ného útoku, ©) poučení o opravném prostředku, tj. možnost podání odvolání do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o vykázání, informace o orgánu, u kterého se odvolání podává a o odvolacím orgánu a zejména o vyloučení odkladného účinku odvolání s uvedením pří- slušného ustanovení právního předpisu. Citovaný Pokyn v čl. 11 odst. 2 dále stano- ví, že písemné rozhodnutí obsahuje náleži- tosti uvedené v právním předpise (odkaz na $ 68 a $ 69 zákona č. 500/2004 Sb.); odůvod- nění písemného rozhodnutí bude vedle popi- su skutkových zjištění obsahovat zejména hodnocení kritérií rizika budoucího nebez- pečného útoku, která vedla policistu k závěru, že ze strany násilné osoby takový útok hrozí. Obsahem odůvodnění každého správní- ho rozhodnutí musí být především rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při je- jich hodnocení řídil. Musí rovněž uvést, jaký- mi úvahami se řídil při výkladu právních předpisů, které ve věci aplikoval, uvést, proč byly aplikovány právě tyto právní předpisy a právě způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí správního or- gánu, který rozhodnutí vydal, ale ani z roz- hodnutí žalovaného ani v nejmenším nelze seznat důvody, které by postačovaly k učině- ní závěru o tom, že stěžovatel je násilnou oso- bou, jejíž chování odůvodňuje postup dle $ 21a a násl. zákona o policii. V daném případě se nejednalo o situaci, kdy by policista vyjížděl na místo incidentu, ale o případ, kdy výše 636 jmenovaná se dostavila na oddělení Policie ČR a oznámila, že nejméně po dobu 3 let do- chází k jejímu psychickému a fyzickému na- padání ze strany manžela. Bylo proto nanejvýš potřebné získat k incidentu, k němuž 18. 2. 2007 došlo a který nadto jmenovaná a stěžo- vatel popisovali zcela odlišně, maximum po- třebných informací. V projednávané věci ne- bylo postupováno způsobem zaručujícím objektivní posouzení. Správní orgán založil svou úvahu o hrozbě budoucích útoků toliko na telefonických výpovědích osob, které uvedla poškozená (které nadto, jak vyplynulo z jejích dalších výpovědí, nebyly vždy zcela jednoznačné v tom, zda stěžovatel poškoze- nou fyzicky napadal, resp. tuto skutečnost nepotvrdily). Správnímu orgánu přitom nic nebránilo opatřit výpověď osoby, kterou na- vrhoval stěžovatel, tím spíše, že tato sdílela část domu, v němž stěžovatel s poškozenou bydleli, popř. kterékoli jiné osoby žijící v sou- sedství. Jak vyplynulo ze spisu, úřední záz- nam se stěžovatelem byl sepsán až v 17 hodin, po ranním incidentu již k žádným jiným inci- dentům nedošlo, stěžovatel se dostavil řádně k podání vysvětlení, nejednalo se proto o pří- pad časové tísně, pro kterou by nebylo lze další potřebné informace stran učiněného oznámení poškozené obstarat. V čl. 6 výše citovaného Pokynu se přitom uvádí, že „na základě shromážděných po- znatků policista posoudí, zda v konkrétním případě vykazuje jednání násilné osoby všechny znaky domácího násilí uvedené v čl. 2. Přítomnost čí nepřítomnost znaků do- mácího násilí je policista povinen zazname- nat v části A úředního záznamu o výjezdu k incidentu. Dojde-li policista k závěru, že se jedná o domácí násilí a mohlo by přicházet v úvahu vykázání, je povinen vyrozumět po- licistu příslušného k vydání rozhodnutí 0 vy- kázání podle čl. 3, který se dostaví na místo a přijme adekvátní opatření“. Podstatné pro vydání rozhodnutí o vyká- zání je zjištění, zda bezprostředně hrozí útok na chráněný zájem, což policie v daném říze- ní musí zpravidla v časové tísni dostatečně zjistit, a to v konkrétní chvíli a bezprostředně reagovat. Jak městský soud uvedl, na straně jedné tak stojí nezpochybnitelný požadavek, aby rozhodnutí jako obecné správní rozhod- nutí bylo řádně zdůvodněno, na straně druhé časová naléhavost při řešení konkrétní situa- ce, která může eskalovat do dalších inciden- tů. Městský soud v Praze konstatoval, že v da- ném případě lze správní rozhodnutí I. stupně brát jako maximum možného, a ač standard- ně takové rozhodnutí by nemělo obstát, v té- to konkrétní věci neshledal, že by bylo nato- lik kusé, aby se jednalo o libovůli úřadu. Nejvyšší správní soud však naopak musí přisvědčit námitkám stěžovatele (jak odvola- cích, tak žalobních i kasačních), že napadená rozhodnutí (rozhodnutí o vykázání a rozhod- nutí o zákazu vstupu), potažmo rozhodnutí odvolacího orgánu, nemohou obstát z důvo- du jejich nepřezkoumatelnosti pro nedosta- tek uvedení důvodů. Odůvodnění, jakkoli v tomto typu řízení z povahy věci lze připustit jeho stručnost, musí vždy obsahovat skutkovou a právní opo- ru výroku rozhodnutí. V daném případě byl stěžovatel vykázán - dle odůvodnění rozhod- nutí - toliko na základě učiněného oznámení poškozené o tom, že po dobu nejméně 3 let ji psychicky a fyzicky napadá; to vše za situace, kdy jmenovaná nikdy v předchozích letech žádné oznámení neučinila, nevyhledala lékař- ské ošetření ani jinou pomoc stran tvrzeného „domácího násilí“. Jak již bylo konstatováno výše, vykázání z místa, kde osoba žije se členy své rodiny, je citelným zásahem do jejích práv, proto je nanejvýš nutné řádně zvažovat, zda jsou pro toto omezující opatření rele- vantní důvody. Jakkoli se jedná o rozhodnutí, které je v daném případě třeba učinit v rela- tivně krátkém čase (do 24 hodin), musí i toto rozhodnutí být přezkoumatelné z hlediska vyloučení libovůle. S ohledem na možnost přezkumu správ- ních rozhodnutí soudem, který při přezkou- mání zákonnosti rozhodnutí vychází ze skut- kového stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí, měl by být v odůvodnění rozhod- nutí v potřebném rozsahu vylíčen skutkový stav, na který se správní orgán odvolává. Odů- vodnění obsahuje výčet podkladů pro roz- hodnutí nebo argumentaci, proč konkrétní navržené důkazy správní orgán neprovedl. Důležitou součástí odůvodnění je přesné roz- vedení úvah, kterými se správní orgán řídil při hodnocení důkazů. Absence těchto úvah zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, kte- ré je činí nezákonným. Nelze přisvědčit Městskému soudu v Pra- ze v závěru, že v daném případě lze odůvod- nění rozhodnutí brát jako maximum možné- ho; naopak Nejvyšší správní soud zde neshledal ani minimum nutného. Správní or- gán v odůvodnění rozhodnutí odkazuje pou- ze na oznámení manželky stěžovatele a dále uvádí, že jí uvedené skutečnosti byly potvrze- ny Mgr. Klárou T. a Janou Š., přitom při svém rozhodování měl již vysvětlení stěžovatele, které je v přímém rozporu s oznámením jeho manželky. Minimálně toto vysvětlení však správní orgán v odůvodnění rozhodnutí opo- menul (stěžovatel uváděl i dalšího svědka, rov- něž disponoval lékařskou zprávou), uvedl pouze ty skutečnosti, které rozhodnutí podpo- rují, nevyložil však, z jakého důvodu k vysvět- lení stěžovatele nepřihlédl, a pokud přihlédl a hodnotil není z odůvodnění seznatelné ja- kým způsobem tak činil. Popis skutkového stavu odůvodnění je naprosto nedostačující. Je v něm sice uvede- no, že manželka stěžovatele oznámila, že ne- jméně po dobu tří let dochází k jejímu psy- chickému a fyzickému napadání, na základě této skutečnosti však nebyl stěžovatel vyká- zán z obydlí, tou byla bezesporu událost, jak- koliv popisovaná rozporuplně, těsně před- cházející samotnému rozhodnutí, a o té není v odůvodnění ani zmínka, i když to bezespo- ru byla stěžejní skutečnost, na základě které správní orgán měl rozhodovat. Skutečnosti, které poškozená uvedla, nebyly posuzovány v kontextu výše naznačených definičních znaků domácího násilí. : Odůvodnění zcela postrádá jakoukoli úva- hu správního orgánu stran hodnocení pod- kladů pro vydání rozhodnutí - viz čl. 11 odst. 2 uvedeného Pokynu. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání k ná- mitce nepřezkoumatelnosti, kterou stěžova- tel uplatnil, uvádí, že popis odůvodnění po- 637 1860 stupu orgánem I. stupně je příliš obecný, avšak v tomto konkrétním případě se jedná o takové vady, které nemohly mít vliv na sou- lad napadeného rozhodnutí s právními před- pisy; o tom, na základě jakých důvodů se odvo- lací orgán domnívá, že tyto vady nemohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s práv- ními předpisy, však rozhodnutí žalovaného mlčí. Rovněž tak ke stěžovatelovým námitkám stran absence nezúčastněné osoby, která musí být přítomna úkonům souvisejícím s vykázá- ním dle $ 21a odst. 5 zákona o policii, uvedl od- volací orgán, že se jedná o takovou vadu řízení, která nemohla mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy. Na základě ja- kých skutečností k tomuto závěru dospěl, dále nespecifikoval. O to se snaží až městský soud ve svém rozsudku, když uvádí, že tato povin- nost se jednoznačně musí vztahovat na úkony, které souvisejí zejména s místním ohledáním, apod. Z obsahu spisu je dle městského soudu patrné, že úkony, které byly v dané věci činěny, byla výpověď manželky stěžovatele, lékařská zpráva, telefonické ověření u dvou svědkyň a vydání rozhodnutí. Takové úkony, dle názoru soudu, přítomnost nezúčastněné osoby nevy- žadovaly. xx“ Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem Městského soudu v Praze, nicméně pokud tu- to námitku stěžovatel vznesl v odvolacím ří- zení bylo úkolem odvolacího orgánu se s ní přezkoumatelným způsobem vypořádat; ne- může to za něj, ani při nejlepší vůli činit soud v dalším řízení. 1860 2 we Právo průmyslového vlastnictví: řízení o částečném výmazu užitného VZoru k $ 17 odst. 3 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech k zákonu č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích (v textu též „patentový zákon“) V řízení o částečném výmazu užitného vzoru z rejstříku užitných vzorů není Úřad průmyslového vlastnictví oprávněn zasahovat do podstaty technického řešení přeformulováním jednotlivých nároků na ochranu a jejich novým definováním.
Petr P. proti Policii České republiky, Službě kriminální policie a vyšetřování, Správě Stře- dočeského kraje, za účasti Beáty P., o vykázání žalobce ze společného obydlí, o kasační
2. že stanovenou lhůtu nelze zkrátit,
3. právní ustanovení, podle něhož bylo postupováno,
b) podstatné části odůvodnění rozhodnutí o vykázání, jimiž jsou skutečnosti, na základě kterých policista dospěl k závěru, že existuje důvodný předpoklad budoucího nebezpečného útoku,
c) poučení o opravném prostředku, tj. možnost podání odvolání do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o vykázání, informace o orgánu, u kterého se odvolání podává a o odvolacím orgánu a zejména o vyloučení odkladného účinku odvolání s uvedením příslušného ustanovení právního předpisu.
Citovaný Pokyn v čl. 11 odst. 2 dále stanoví, že písemné rozhodnutí obsahuje náležitosti uvedené v právním předpise (odkaz na § 68 a § 69 zákona č. 500/2004 Sb.); odůvodnění písemného rozhodnutí bude vedle popisu skutkových zjištění obsahovat zejména hodnocení kritérií rizika budoucího nebezpečného útoku, která vedla policistu k závěru, že ze strany násilné osoby takový útok hrozí.
Obsahem odůvodnění každého správního rozhodnutí musí být především rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Musí rovněž uvést, jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů, které ve věci aplikoval, uvést, proč byly aplikovány právě tyto právní předpisy a právě způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.
Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, který rozhodnutí vydal, ale ani z rozhodnutí žalovaného ani v nejmenším nelze seznat důvody, které by postačovaly k učinění závěru o tom, že stěžovatel je násilnou osobou, jejíž chování odůvodňuje postup dle § 21a an. zákona o policii. V daném případě se nejednalo o situaci, kdy by policista vyjížděl na místo incidentu, ale o případ, kdy výše jmenovaná se dostavila na oddělení Policie ČR a oznámila, že nejméně po dobu 3 let dochází k jejímu psychickému a fyzickému napadání ze strany manžela. Bylo proto nanejvýš potřebné získat k incidentu, k němuž 18. 2. 2007 došlo a který nadto jmenovaná a stěžovatel popisovali zcela odlišně, maximum potřebných informací. V projednávané věci nebylo postupováno způsobem zaručujícím objektivní posouzení. Správní orgán založil svou úvahu o hrozbě budoucích útoků toliko na telefonických výpovědích osob, které uvedla poškozená (které nadto, jak vyplynulo z jejích dalších výpovědí, nebyly vždy zcela jednoznačné v tom, zda stěžovatel poškozenou fyzicky napadal, resp. tuto skutečnost nepotvrdily). Správnímu orgánu přitom nic nebránilo opatřit výpověď osoby, kterou navrhoval stěžovatel, tím spíše, že tato sdílela část domu, v němž stěžovatel s poškozenou bydleli, popř. kterékoli osoby jiné žijící v sousedství. Jak vyplynulo ze spisu, úřední záznam se stěžovatelem byl sepsán až v 17 hodin, po ranním incidentu již k žádným jiným incidentům nedošlo, stěžovatel se dostavil řádně k podání vysvětlení, nejednalo se proto o případ časové tísně, pro kterou by nebylo lze další potřebné informace stran učiněného oznámení poškozené obstarat.
V čl. 6 výše citovaného Pokynu se přitom uvádí, že „na základě shromážděných poznatků policista posoudí, zda v konkrétním případě vykazuje jednání násilné osoby všechny znaky domácího násilí uvedené v čl. 2. Přítomnost či nepřítomnost znaků domácího násilí je policista povinen zaznamenat v části A úředního záznamu o výjezdu k incidentu. Dojde-li policista k závěru, že se jedná o domácí násilí a mohlo by přicházet v úvahu vykázání, je povinen vyrozumět policistu příslušného k vydání rozhodnutí o vykázání podle čl. 3, který se dostaví na místo a přijme adekvátní opatření“.
Podstatné pro vydání rozhodnutí o vykázání je zjištění, zda bezprostředně hrozí útok na chráněný zájem, což policie v daném řízení musí zpravidla v časové tísni dostatečně zjistit, a to v konkrétní chvíli a bezprostředně reagovat. Jak městský soud uvedl, na straně jedné tak stojí nezpochybnitelný požadavek, aby rozhodnutí jako obecné správní rozhodnutí bylo řádně zdůvodněno, na straně druhé časová naléhavost při řešení konkrétní situace, která může eskalovat do dalších incidentů. Městský soud v Praze konstatoval, že v daném případě lze prvostupňové správní rozhodnutí brát jako maximum možného, a ač standardně takové rozhodnutí by nemělo obstát, v této konkrétní věci neshledal, že by bylo natolik kusé, aby se jednalo o libovůli úřadu.
Nejvyšší správní soud však naopak musí přisvědčit námitkám stěžovatele (jak odvolacích, tak žalobních i kasačních), že napadená rozhodnutí (rozhodnutí o vykázání a rozhodnutí o zákazu vstupu, č. j. ORBN-1435/PŘ-80-2007), potažmo rozhodnutí odvolacího orgánu, nemohou obstát z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti pro nedostatek uvedení důvodů.
Odůvodnění, jakkoli v tomto typu řízení z povahy věci lze připustit jeho stručnost, musí vždy obsahovat skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí. V daném případě byl stěžovatel vykázán – dle odůvodnění rozhodnutí - toliko na základě učiněného oznámení poškozené o tom, že po dobu nejméně 3 let ji psychicky a fyzicky napadá; to vše za situace, kdy jmenovaná nikdy v předchozích letech žádné oznámení neučinila, nevyhledala lékařské ošetření ani jinou pomoc stran tvrzeného „domácího násilí“. Jak již bylo konstatováno výše, vykázání z místa, kde osoba žije se členy své rodiny, je citelným zásahem do jejích práv, proto je nanejvýš nutné řádně zvažovat, zda jsou pro toto omezující opatření relevantní důvody. Jakkoli se jedná o rozhodnutí, které je v daném případě třeba učinit v relativně krátkém čase (do 24 hodin), musí i tato rozhodnutí být přezkoumatelná z hlediska vyloučení libovůle.
S ohledem na možnost přezkumu správních rozhodnutí soudem, který při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí, měl by být v odůvodnění rozhodnutí v potřebném rozsahu vylíčen skutkový stav, na který se správní orgán odvolává. Odůvodnění obsahuje výčet podkladů pro rozhodnutí nebo argumentaci, proč konkrétní navržené důkazy správní orgán neprovedl. Důležitou součástí odůvodnění je přesné rozvedení úvah, kterými se správní orgán řídil při hodnocení důkazů. Absence těchto úvah zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, které je činí nezákonným.
Nelze přisvědčit Městskému soudu v Praze v závěru, že v daném případě lze odůvodnění rozhodnutí brát jako maximum možného; naopak Nejvyšší správní soud zde neshledal ani minimum nutného. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí odkazuje pouze na oznámení manželky stěžovatele a dále uvádí, že jí uvedené skutečnosti byly potvrzeny Mgr. K. T. a J. Š., přitom při svém rozhodování měl již vysvětlení stěžovatele, které je v přímém rozporu s oznámením jeho manželky. Minimálně toto vysvětlení však správní orgán v odůvodnění rozhodnutí opomenul (stěžovatel uváděl i dalšího svědka, rovněž disponoval lékařskou zprávou), uvedl pouze ty skutečnosti, které rozhodnutí podporují, nevyložil však, z jakého důvodu k vysvětlení stěžovatele nepřihlédl, a pokud přihlédl a hodnotil není z odůvodnění seznatelné jakým způsobem tak činil.
Popis skutkového stavu odůvodnění je naprosto nedostačující. Je v něm sice uvedeno, že manželka stěžovatele oznámila, že nejméně po dobu tří let dochází k jejímu psychickému a fyzickému napadání, na základě této skutečnosti však nebyl stěžovatel vykázán z obydlí, tou byla bezesporu událost, jakkoliv popisovaná rozporuplně, těsně předcházející samotnému rozhodnutí, a o té není v odůvodnění ani zmínka, i když to bezesporu byla stěžejní skutečnost, na základě které správní orgán měl rozhodovat. Skutečnosti, které poškozená uvedla, nebyly posuzovány v kontextu výše naznačených definičních znaků domácího násilí.
Odůvodnění zcela postrádá jakoukoli úvahu správního orgánu stran hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí - viz čl. 11 odst. 2 uvedeného Pokynu.
Žalovaný v rozhodnutí o odvolání k námitce nepřezkoumatelnosti, kterou stěžovatel uplatnil, uvádí, že popis odůvodnění postupu prvostupňovým orgánem je příliš obecný, avšak v tomto konkrétním případě se jedná o takové vady, které nemohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy; o tom, na základě jakých důvodů se odvolací orgán domnívá, že tyto vady nemohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, však rozhodnutí žalovaného mlčí. Rovněž tak ke stěžovatelovým námitkám stran absence nezúčastněné osoby, která musí být přítomna úkonům souvisejícím s vykázáním dle § 21a odst. 5 zákona o policii, uvedl odvolací orgán, že se jedná o takovou vadu řízení, která nemohla mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy. Na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl, dále nespecifikoval. O to se snaží až městský soud ve svém rozsudku, když uvádí, že tato povinnost se jednoznačně musí vztahovat na úkony, které souvisejí zejména s místním ohledáním, apod. Z obsahu spisu je dle městského soudu patrné, že úkony, které byly v dané věci činěny, byla výpověď manželky stěžovatele, lékařská zpráva, telefonické ověření u dvou svědkyň a vydání rozhodnutí. Takové úkony, dle názoru soudu, přítomnost nezúčastněné osoby nevyžadovaly.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem Městského soudu v Praze, nicméně pokud tuto námitku stěžovatel vznesl v odvolacím řízení bylo úkolem odvolacího orgánu se s ní přezkoumatelným způsobem vypořádat; nemůže to za něj, ani při nejlepší vůli činit soud v dalším řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (ustanovení § 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst.3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu