USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o
dovolání, které podal obviněný J. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 61 To 714/2020-2427,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 58 T 40/2017, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 61 To 714/2020-2427, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně se zrušuje vadné řízení mu
předcházející a v jeho rámci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3.
2020, č. j. 61 To 141/2020-2178, a na něj navazující rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2020, č. j. 58 T 40/2017-2258.
II. Podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2020, č. j. 58 T
40/2017-2258, byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným pod bodem I. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a pod bodem II. zločinem týrání
svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jichž se
podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v období od 1. 6. 2004 do 6. 6. 2016, kdy poškození opustili společnou
domácnost, ve společně užívaných bytech, nejprve na adrese XY, XY, a poté od
roku 2011 na adrese XY, XY, dlouhodobě psychicky trýznil svou manželku
poškozenou M. V., nar. XY a svého tehdy nezl. syna poškozeného AAAAA
(pseudonym), nar. XY, když
I. poškozenou M. V., nar. XY trýznil tak, že
- využíval svého dominantního postavení, respektive jejího celoživotně
úzkostného osobnostního ladění, aby dosáhl jejího podvolení a prosadil tak svůj
názor týkající se zásadních otázek společného soužití, a vyžadoval její
poslušnost, bránil jí ve vyjadřování vlastního názoru, usměrňoval či se snažil
usměrňovat její jednání prostřednictvím dlouhých kritických monologů
zakončených výčitkami a poté, co tuto formu komunikace odmítla, od roku 2013
tak činil prostřednictvím každodenních společných modliteb,
- neustále ji kritizoval, že málo pracuje, fláká se, málo vaří či nevaří
vůbec, nedostatečně uklízí, nepřináší do domácnosti dostatek finančních
prostředků, kdy nerespektoval její zhoršený zdravotní stav, kritizoval ji, že
špatně vychovává společného syna,
- křičel na ni a urážel ji hrubými vulgárními výrazy jako např. "krávo,
píčo, kurvo, sráči, vole", což zintenzivnilo v průběhu roku 2013, vyhrožoval jí
prodejem pro ni cenných věcí či majetku jako např.
chaty a nutil ji plnit
požadavky, které zrovna vyřkl, přičemž v posledním roce soužití ve dvou
případech situace vyeskalovala až do vzájemného fyzického konfliktu, při
kterých ji poté silou opakovaně odmrštil, až narazila do skříně,
- omezoval její ekonomickou nezávislost zejména tím, že vyžadoval, aby
všechny finanční prostředky byly zasílány na společný bankovní účet, se kterým
nemohla volně disponovat s tím, že je nutné s ohledem na zhoršenou finanční
situaci v rodině razantně šetřit finanční prostředky, což zhruba do roku 2012
nebyla pravda, od roku 2013 kontroloval bankovní výpisy k tomuto účtu a pokud
použila zde uložené finanční prostředky, nutil ji podrobně vysvětlovat
jednotlivé platby,
- nerespektoval její soukromí zejména tím, že ji omezoval v době, kdy
měla dobíjecí kredit ve volném využití mobilního telefonu, následně od července
2013 po zřízení neomezeného tarifu kontroloval její mobilní telefon či
telekomunikační výpisy, vyčítal jí, jak mobilní telefon využívá a poté
telekomunikační výpisy ukazoval jejím příbuzným a dalším blízkým osobám včetně
tehdy nezletilého AAAAA, kterému při tom na jaře 2016 říkal: "Vidíš, Tvoje
maminka je kurva….", dále bez souhlasu poškozené kontroloval její sms
komunikaci,
- vynucoval si na poškozené sexuální styky bez intimity s tím, že je to
jeho právo a její povinnost, ignoroval, že je vnímá jako nepříjemné a bolestivé
a o tyto nemá zájem, a to až do roku 2014, kdy se poškozená sexuálním stykům
vzepřela a s obžalovaným již intimně nežila,
a toto jednání obžalovaného vedlo u poškozené M. V. zhruba v roce 2014 k
rozvoji komplexní posttraumatické stresové poruchy střední intenzity s projevy
úzkosti, stažení, depresivního prožívání, pocitů nedostačivosti, nespavosti,
sebevražedných myšlenek, poruch pozornosti, vyhýbacích vzpomínek a chování a
flashbacky, trvající až do konce soužití v červnu 2016, kdy posttraumatická
stresová porucha zeslabila na intenzitu mírnou, spojenou avšak nadále se
shodnými, jen méně intenzivními projevy,
II. poškozeného tehdy nezletilého AAAAA, nar. XY, trýznil tak, že
- v jeho přítomnosti psychicky týral jeho matku shora popsaným jednáním
a zejména tím, že na ni křičel, vulgárně jí nadával, a zhruba od roku 2013 jej
aktivně vtahoval do hádek s jeho matkou, svaloval na něj vinu za konflikty
rodičů,
- vyžadoval prostřednictvím příkazů a slovního nátlaku jeho naprostou
poslušnost a v jeho přítomnosti neustálé vykonávání užitečných činností, např.
úklidu či plnění studijních povinností,
- na poškozeného křičel a nejméně od roku 2013 jej vulgárně oslovoval
např. výrazy „sráči, zmrde, vole“, říkal mu rovněž např.: „jdi do prdele, do
píči, neser“,
- na poškozeného měl zejména v posledních dvou letech soužití zvýšené
studijní nároky, jež nebyly adekvátní jeho věku, schopnostem a časovým
možnostem,
- od nezjištěného data, nejméně však od roku 2013 poškozeného ve
frekvenci jednou za 2 až 3 měsíce bil tak, že jej např. udeřil rukou na zadek,
do zad či paží, a to i vícero ranami, přičemž jej fyzicky napadl v dubnu 2016 v
koupelně, kdy jej vytáhl z vany, a přikázal mu, aby si uklidil vyžehlené
prádlo, kdy jeho dalšímu bití zabránila poškozená V., která si stoupla mezi ně
a poškozenému v důsledku jednání obžalovaného vznikly červené otlaky na zádech
a pažích,
a toto jednání obžalovaného vedlo u poškozeného AAAAA zhruba v roce 2014 k
rozvoji posttraumatické stresové poruchy vysoké intenzity s projevy nutkavého
chování, s projevy poruch spánku, zvýšeného napětí, emoční lability a
nejistoty, s poruchami zúzkostňování při vzpomínkách na traumatické události,
ostražitosti, sebepoškozovacího jednání a flashbacky, trvající až do konce
soužití s obžalovaným v červnu 2016, kdy posttraumatická stresová porucha
zeslabila na intenzitu mírnou, spojenou nicméně nadále se shodnými projevy,
avšak slabší intenzity vyjma nutkavého chování.
2. Obviněný byl za tyto zločiny odsouzen podle § 199 odst. 2 tr.
zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu
nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a obou poškozených proti tomuto rozsudku
rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 61 To
714/2020-2427, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. [pozn. dovolatel označil dovolací důvod
podle písm. m), je však zřejmé, že zamýšlel označit důvod podle písm. l)].
5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel
spatřuje v tom, že senát Obvodního soudu pro Prahu 6, zejména předsedkyně
senátu Mgr. Klára Jantošová, byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení,
jelikož pro poměr k projednávané věci nemohl nestranně rozhodnout. Důvody
vyloučení pro absenci nezávislosti a nestrannosti je třeba spatřovat zejména v
rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 141/2020 ze dne 5. 3. 2020, z
něhož vyplývá přímé zastrašování předsedkyně senátu. Ta pochopitelně pod tlakem
zrušovacího usnesení nemohla objektivně rozhodnout. Její poměr k věci měl zcela
konkrétní podobu a osobní charakter - strach o vlastní kariéru soudce - a
strach z trestního stíhání, a byl proto dostatečně pádným důvodem podmiňujícím
vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci objektivně.
Městský soud v Praze v zásadě přikázal soudu prvního stupně ho odsoudit.
Námitku podjatosti vznesl v rámci svého odvolání, přičemž ji vznesl i vůči
senátu Městského soudu v Praze, zejména referující předsedkyni senátu. Městský
soud se jí nezabýval s odůvodněním, že nebyla uvedena konkrétní jména, což není
pravdou, neboť výslovně označil předsedkyni senátu.
6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) [pozn. opět zřejmě
nesprávně označeno jako písm. m)] dovolatel shledává v tom, že Městský soud v
Praze, který v předchozím rozhodnutí nepřípustným způsobem zasahoval do
hodnocení důkazů soudem prvního stupně, uložil soudu, jak má hodnotit provedené
důkazy. Přestože v odvolání namítl nezákonnost takového postupu, odvolací soud
se s jeho námitkami nevypořádal. Městský soud překročil své pravomoci, když se
snažil rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na
postup a závěry soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně podle jeho mínění vyplývá, že zcela odkazuje pouze na závazný názor
odvolacího soudu a tomu také podřídil hodnocení důkazů. Městský soud v Praze
svým zrušujícím rozhodnutím nejenom upřel soudu prvního stupně právo na
hodnocení důkazů, ale nepřímo mu uložil jak rozhodnout. Ve svém posledním
napadeném rozhodnutí pak Městský soud v Praze nepostupoval ve smyslu § 258
odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., když pro podstatné vady řízení nezrušil
rozsudek soudu prvního stupně. Důvodem pro zrušení rozsudku soudu bylo také
nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Poukázal také na
zcela nevysvětlitelnou změnu v závěrech soudu prvního stupně navazujících na
hodnocení důkazů za situace, kdy dokazování nedoznalo jakýchkoliv změn.
7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje
v tom, že skutek zcela postrádá znaky subjektivní stránky trestného činu. Navíc
v souladu s § 120 odst. 3 tr. ř. neobsahuje všechny relevantní okolnosti z
hlediska použité právní kvalifikace. Za zásadní považuje, že soudy považují
jeho jednání za jeden skutek, byť jediným jednáním nemohl naplnit dvě zcela
rozdílné skutkové podstaty dvou trestných činů. Na jednání nelze pohlížet jako
v jednočinném souběhu, a to pro vztah speciality. Dodal, že syna nikdy netýral
ani to neměl v úmyslu. Soud však nezkoumal tuto skutečnost ve vztahu k
nezletilému, protože zaviněním se zabýval pouze ve vztahu k naplnění skutkové
podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí. Soud také nezkoumal povahu a
závažnost u každého trestného činu samostatně. Soud neměl a ani nemohl zkoumat
skutečnosti v širší rovině, které svědčí o celém spolužití jeho a poškozených,
ale měl zkoumat každý trestný čin zvlášť a to pouze za žalované období, a také
řádně z hlediska času označit, kdy došlo či mělo dojít k počátku trestného
jednání, a to u každého z poškozených zvlášť.
8. Ve vztahu ke skutku vůči synovi uvedl, že neměl vůli se takového
jednání úmyslně dopouštět. Soudy nezjišťovaly a nezjistily jakoukoliv pohnutku,
pro kterou bych chtěl nezletilého týrat. Útoky, tak jak jsou popsány,
postrádají popis, ze kterého by bylo patrno, jakého konkrétního jednání se měl
v tom kterém okamžiku, či období, dopouštět. Poukázal na nezbytnost naplnění
znaku týrání, kdy nebylo konkrétně uvedeno, v čem mělo spočívat zlé zacházení.
Citace útoků v zásadě nedávají smysl a nelze z nich dovodit, k jakému úmyslnému
jednání mělo docházet, aby byla naplněna po stránce objektivní i subjektivní
skutková podstata. Jednotlivé popisy skutků jsou vnitřně rozporné, neúplné a
neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Poukázal také na nejasnosti
stran stanovení počátku protiprávního jednání. Nalézací soud ho stanovil
okamžikem účinnosti novely trestního zákona provedenou zákonem č. 91/2004 Sb.,
ta se však vztahuje pouze k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku (dříve § 215a tr. zák.)
tedy ke dni 1. 6. 2004, kdy nabylo účinnosti ustanovení § 215a tr. zák. Takto
však nemohl stanovit počátek jednání vztahujícího se ke skutku a útokům
naplňujícím skutkovou podstatu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2
písm. b), d) tr. zákoníku. Navíc i ze samotné výpovědi poškozeného vyplývá, že
nepříjemné napětí a situaci v rodině začal pociťovat až v roce 2013. Došlo tak
k rozšíření období, kdy se měl dopouštět trestné činnosti o celých 9 let.
Následně se dovolatel věnuje jednotlivým částem popisu skutku, kdy uvádí, že
nebyly žádným důkazem prokázány, když nevyplývají ani z výpovědi poškozeného.
Upozorňuje dále, že popsané jednání není dostatečně konkrétní a nedosahuje
závažnosti týrání.
9. Ve skutkové větě ve vztahu k poškozenému absentuje popis subjektivní
stránky úmyslného trestného činu. Nezletilý byl jeho jediné dítě, platil mu
vzdělání na soukromém gymnáziu a nikdy by mu vědomě nechtěl nijak ublížit.
Soudy nezkoumaly konkrétní povahu výchovných metod a jejich intenzitu, s níž by
mohlo být působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Soud se totiž
v tomto směru jednáním ani nezabýval, protože se soustředil pouze na poškozenou
a dospěl k závěru, že postačí, pokud se zabývá celým jednáním v širších
souvislostech. Manželka synovi stanovila nepravdivou diagnózu alergie na
glutamáty, aby ho omezovala v jídle a tím jeho styku s vrstevníky. Vyšetřením
však byla diagnóza vyvrácena. Šlo jí o udržení dítěte při sobě za každou cenu.
Soud opětovně zamítl návrhy na vypracování revizního posudku, ačkoliv sám měl
pochybnosti o správnosti posudků.
10. Soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly
prokázáním subjektivní stránky, kdy krom úmyslu absentuje i motiv. Městský soud
v jednom svém rozhodnutí dospěl k závěru, že jednal v úmyslu přímém, nalézací
soud uzavřel, že jednal v úmyslu nepřímém. Obviněný namítl, že z celého jeho
jednání není patrný jakýkoliv úmysl týrat manželku a syna, ale naopak snaha o
zachování manželství a ekonomické zajištění rodiny, snaha podílet se na výchově
nezletilého a na druhé straně nechuť manželky pokračovat v manželství. Soudy se
nezabývaly jeho obhajobou, že se manželka v poslední době snažila vyhrocovat
napjatou situaci v rodině, vysmívala se mu a opakovaně ho fyzicky napadala.
11. Obviněný dále zmínil, že nebyly správně zjištěny psychiatrické
diagnózy poškozených, zejména pokud dvě různá psychiatrická zařízení
konstatovala u poškozené diagnózu úzkostné poruchy a u poškozeného kompulzivní
poruchu. Život poškozené podle jeho mínění nevykazoval žádné znaky těžké újmy
na zdraví, spíše naopak. Život poškozeného se odlišoval od normálu pouze
dlouhým mytím rukou a dlouhým čištěním zubů. Nic z výroku nenapovídá ničeho o
tom, jak došlo k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat. Soud neprovedl v
tomto směru žádné dokazování a ztotožnil údajnou PTSP s těžkou újmou na zdraví,
když zároveň nově svévolně stanovil datum utrpění údajné PTSP na rok 2014, aniž
by k tomu měl jakýkoliv podklad.
12. Pokud jde o skutek vůči poškozené, soud přeformuloval některé skutky
v jeho neprospěch, zejména skutky v odstavci 1., 4. a 5. Popis skutku považuje
za vnitřně rozporný a postupně vyvrací jeho jednotlivé části s tím, že nebyly
žádným důkazem prokázány. Například, že ve skutečnosti všechny domácí práce
dělal on, že poškozená s finančními prostředky mohla volně disponovat, či že
telekomunikační výpisy byly společné pro všechna telefonní čísla v rodině.
13. Namítl dále, že se městský soud vypořádal pouze s některými jeho
námitkami, a navíc pouze ryze formálním způsobem. Nevypořádal se ani s
námitkou, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ nalézací soud důkladně
neposuzoval věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a
nepostupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a
vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce
neviny, zejména ve světle toho, že byl opakovaně upozorněn, že u poškozené M.
V., její matky i poškozeného, jejichž výpověď stojí proti jeho výpovědi, je
přítomna velmi významná hmotná zainteresovanost na výsledku řízení. Soudy obou
stupňů porušily zásady in dubio pro reo i presumpce neviny, neprovedly navržené
důkazy prokazující jeho nevinu, ale naopak svá rozhodnutí založily na důkazech
provedených nezákonným způsobem. Důkazy svědčící o jeho nevině, které byly
provedeny, odmítly jako nevěrohodné, aniž by toto stanovisko řádně zdůvodnily.
Soud prvního stupně vyhledával a využíval sebemenší záminky pro znevěrohodnění
jeho výpovědi a výpovědí svědků v jeho prospěch, ale řada nezpochybnitelných
písemných důkazů o křivých obviněních vyslovených poškozenou jej nepřiměla
pochybovat o její věrohodnosti. Je přesvědčen, že Nejvyšší soud by měl z důvodu
extrémního nesouladu provést výjimečný zásah do skutkových zjištění učiněných v
řízení před soudy obou stupňů, protože nesprávná realizace důkazního řízení má
za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
Městského soudu v Praze, ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 61 To 714/2020, a napadené
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 58 T 40/2017, ze dne 6. 8.
2020, jako nezákonné zrušil.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí obsahu dovolání obviněného k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že obviněný
vytýká soudům, resp. soudcům poměr abstraktního rázu k věci, neboť jim vytýká
způsob, jakým ve věci hodnotily důkazy. V takovém případě nemůže jít o případ
vyloučení soudce z důvodů v zákoně vymezených. I když uvedenou námitku nelze
zohlednit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze
rezignovat na tvrzení obviněného, že rozhodnutím Městského soudu v Praze jako
soudu stížnostního, de facto došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
16. V posuzované trestní věci Městský soud v Praze nejenže zpochybnil
skutkové závěry soudu prvního stupně, ale v bodě 18. svého rozhodnutí přímo
zavázal Obvodní soud pro Prahu 6 k hodnocení důkazů. Stížnostní soud uvedl, že
aplikace principu ultima ratio je v uvedeném případě zcela nepřiléhavá a
nepatřičná. Jestliže formuloval takto svůj názor, bylo prakticky bezpředmětné,
aby Obvodní soud pro Prahu 6 jakkoliv ve věci doplnil dokazování revizním
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie,
který by měl popsat vývoj a dynamiku partnerského vztahu obviněného a
poškozené, stejně tak jako domácího násilí. Jestliže se stížnostní soud
neztotožnil se skutkovými zjištěními z rozsudku soudu prvního stupně, pak neměl
sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a de facto tak nahrazovat hlavní
líčení.
17. Měl v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková
zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je třeba
přihlédnout. Měl tedy nalézací soud pouze upozornit, čím je třeba se znovu
zabývat, ale nemohl mu udělovat závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů nebo
dokonce uvádět k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů.
Postupem Městského soudu v Praze jako soudu stížnostního tak došlo k porušení
pravidel spravedlivého procesu. Přístup Městského soudu v Praze k hodnocení
důkazů soudem prvního stupně byl navíc nevhodně expresivní, pokud označil
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v určitých aspektech za „nehorázné“.
Navíc Městský soud v Praze v bodě 16. předmětného rozhodnutí dezinterpretoval
obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018.
18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupkyně upozornila, že domácí násilí nelze ztotožňovat se skutkovou
podstatou týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku,
případně se skutkovou podstatou týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku.
Domácí násilí totiž představuje negativní společenský jev, který zahrnuje celou
škálu společensky nežádoucího jednání odehrávajícího se v soukromí společného
obydlí. Obecně je možno k domácímu násilí uvést, že jde o komplexní jev, který
může nabývat různých podob a je sycen různými příčinami. Ne všechny formy
domácího násilí mohou vést k závěru, že jde o kriminální jednání, tedy o
týrání. Domácí násilí, pro které je možné jejich pachatele trestně stíhat, je
třeba odlišit zejména od situačního párového násilí, tedy obecného verbálního i
fyzického párového násilí, které se v určitých partnerských soužitích
vyskytuje, avšak vybočuje z definice kriminalizovatelného domácího násilí,
neboť v něm chybí základní znaky, a sice především asymetrický vztah mezi
partnery, ba dokonce se mohou role oběti a agresora při jednotlivých
incidentech střídat.
19. Je tedy patrné, že rozpoznání domácího násilí a jeho typu je otázkou
mimořádně komplikovanou, která vyžaduje odborné znalosti. Znalecký posudek
vyjadřující se k existenci a typu domácího násilí však nepředstavuje vyjádření
viny, resp. neviny obviněného, ale je stanoviskem k existenci domácího násilí,
jakožto nežádoucího sociálního jevu s ohledem na danou věc. Soudy obou stupňů
však ve svých rozhodnutích ze znaleckého posudku znalců MUDr. Luďka Daneše a
PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D., vyšly, a to i přesto, že tento je v mnoha
ohledech v rozporu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Například co se týče
dalších možných příčin vzniku posttraumatické stresové poruchy poškozené, její
pracovní neschopnosti či skutečnosti, jestli bylo násilí v rodině asymetrické,
přičemž poškozená byla osobou submisivní. Poškozená si prosadila, že pracovat
nebude, stejně tak jako si prosadila monopol v rozhodování o výchově syna. Sama
poškozená přiznala, že konflikty s manželem, které byly navázány na řešení
určitých problémů, skončily vzájemným napadáním. Není vyloučeno, že poškozená
vnímala manželství jako souvislý tlak, avšak za týrání nelze označit stav, kdy
se představy jedince rozchází se skutečností, pokud jako souvislý tlak vnímá
realitu, která je v rozporu s vlastními představami. Je zřejmé, že poškozená
jako souvislý tlak vnímala i odborné rady, aby začala pracovat.
20. Pro tento případ nelze uzavřít, že by se jednalo o týrání v
trestněprávním smyslu. Uvedené závěry jsou v rozporu se skutkovou větou.
Jmenovala například kritiku obviněné stran domácích prací, kdy většinu z nich
zastával sám obviněný. Co se týče urážek, sama poškozená připustila jejich
používání. Pokud jde o rodinné finance, poškozená se podle svých slov o ně ani
nezajímala. Omezování komunikace je vyloučeno s ohledem na neomezený tarif.
Sledování využívání telefonu také obviněný vysvětlil tím, že výpisy byly
zasílány k jeho rukám. Pochybnosti státní zástupkyně vyjádřila také stran
možnosti označení vynucování sexuálních styků za projednávané situace za týrání.
21. Pokud jde o poškozeného nezletilého, ve stručnosti uvedla, že
skutková věta vzbuzuje pochybnosti vzhledem k jednotlivým formám týrání, které
jsou v ní vyjmenovány, a to s ohledem na časové souvislosti, neboť ve výroku
rozsudku je uvedeno, že obviněný měl se synem úkorně zacházet v období od 1. 6.
2004, tedy od jeho dvou let do 6. 6. 2016. Ve skutkové větě je uvedeno, že
obviněný vyžadoval vykonávání užitečných činností, např. úklidu nebo plnění
studijních povinností a zvýšené studijní nároky. Lze si však jen stěží
představit, že by tyto výchovné požadavky byly kladeny na dítě předškolního
věku.
22. V zásadě lze konstatovat, že vady, které ve svém usnesení ze dne 18.
10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018, zmínil Nejvyšší soud, nebyly odstraněny.
Pokud jde o problematiku souběhů přisouzených trestných činů, odkázala státní
zástupkyně na své předchozí vyjádření.
23. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 61 To
714/2020, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
6 ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. 58 T 40/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by
došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu
pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
26. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z
vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §
30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo
přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci
samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích
stadiích řízení.
27. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo
podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to
že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa
již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy,
jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen
senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30
tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít
o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl,
tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř.
28. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení
vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v
něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané
věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu
odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní
orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo
poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní
prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla
poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu
vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil
rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u
nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí
učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
29. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž
se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby
mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti
takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov.
přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001,
obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
31. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první)
dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
34. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či
své rozhodnutí takovou vadou.
35. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
36. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
37. Dovolací soud dospěl k poznatku, že dovolací argumentace obviněného
neumožňuje, aby o jeho mimořádném opravném prostředku soud rozhodl způsobem
upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí.
Obviněný totiž mimo jiného ve svém mimořádném opravném prostředku namítl i
porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít již v řízení dovoláním
napadenému rozhodnutí předcházejícím, konkrétně rozhodnutím soudu druhého
stupně v pozici soudu stížnostního. Protože se s tímto závěrem (o porušení
práva na spravedlivý proces) ztotožnila ve svém vyjádření k dovolání obviněného
státní zástupkyně, zaměřil se dovolací soud (tím více) při svém rozhodování i
na posouzení této otázky. Nejvyšší soud proto i z tohoto hlediska podle § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal nejen dovoláním bezprostředně napadené usnesení
odvolacího soudu, nýbrž i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru o
důvodnosti podaného dovolání.
38. Úvodem je nezbytné zmínit, neboť i to má podstatný význam pro
rozhodnutí dovolacího soudu, že věcí obviněného se Nejvyšší soud nezabývá
poprvé. Uvedené konstatování, jež lze konkretizovat poukazem na jeho
předcházející usnesení ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018 [Nejvyšší
soud jím z podnětu dovolání obviněného zrušil prvně vydaný rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017, č. j. 58 T 40/2017-1242, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 61 To 42/2018-1464,
jimiž byl rovněž uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem týrání
svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku], nutně
vyvolává potřebu zhodnocení toho, zda se soudům nižších stupňů při vydání nyní
napadených rozhodnutí podařilo odstranit vady a nedostatky, které podle
zjištění dovolacího soudu uvedených v jeho výše označeném kasačním usnesení
zatěžovaly jejich předchozí citovaná rozhodnutí. Jinými slovy vyjádřeno, nutným
předpokladem toho, aby mohl dovolací soud učinit závěr, že nynějším dovoláním
napadená rozhodnutí jsou zákonná a že je tudíž důvod k tomu, aby o nynějším
mimořádném opravném prostředku obviněného mohl rozhodnout buď způsobem
upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. jeho odmítnutím, nebo (po provedeném
přezkumu) způsobem upraveným v § 265j tr. ř., tj. jeho zamítnutím, je
zjištění,
a) že se v nich soudy nižších stupňů v dostatečném rozsahu s vytýkanými
pochybeními vypořádaly, učinily skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné
pochybnosti a tyto podřadily pod tomu odpovídající znaky trestných činů, které
v jimi popsaném skutku/skutcích shledaly a současně,
b) že taková rozhodnutí vydaly v řízení, které splňuje kritéria spravedlivého
procesu. K takovému závěru však Nejvyšší soud z důvodů níže vyložených
nedospěl.
39. Z obsahu spisu plyne, že po zrušení původních rozhodnutí Nejvyšším
soudem a vrácení věci k novému projednání nalézací soud, po provedení dalšího
rozsáhlého dokazování (viz protokoly o hlavním líčení ze dne 21. 2. 2019, č. l.
1754-1766, ze dnů 22. 10. 2019, č. l. 1945-1974, 23. 10. 2019, č. l. 1975-1997,
25. 10. 2019, č. l. 2005-2027, a 30. 10. 2010, č. l. 2054-2066) nejprve
· usnesením ze dne 31. 10. 2019, č. j. 58 T 40/2017-2080, věc podle §
222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání Úřadu městské části Praha 6, neboť
dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být jiným orgánem
posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat,
a po jeho zrušení Městským soudem v Praze, který na podkladě stížnosti státního
zástupce usnesením ze dne 5. 3. 2020, č. j. 61 To 141/2020-2178, takto, tj.
kasací napadeného usnesení, rozhodl podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. a soudu
prvního stupně uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl,
po provedení doplňujícího výslechu obviněného a listinných důkazů (doplnění
dokazování navrhované obhajobou bylo pro nadbytečnost zamítnuto) znovu rozhodl
tak, že
· rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. j. 58 T 40/2017-2258, uznal obviněného
vinným trestnými činy, pro které na něj byla podána obžaloba (a to v rozsahu
uvedeném v bodě 1. odůvodnění tohoto usnesení), přičemž odvolání obviněného
vůči němu podané odvolací soud zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 61 To 714/2020-2427 (dovoláním napadené
rozhodnutí).
40. Protože obviněný ve svém dovolání vyjma námitek vůči právnímu
posouzení skutku vnesl i námitky ohledně způsobilosti soudců vydat nepředpojaté
rozhodnutí (otázka namítané podjatosti) v rámci řízení, které je nezatíženo
podstatnými vadami (otázka tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces),
zabýval se Nejvyšší soud nejprve těmito námitkami, neboť od zodpovězení těchto
se z povahy věci odvíjí i způsob reakce na námitky ostatní.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
41. Již při obsahovém vymezení dovolací argumentace obviněného bylo
zmíněno (bod 5.), že ten spatřuje
· důvod pro vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně a soudců
senátu soudu druhého stupně, kteří rozhodli o jeho odvolání, a současně i
· skutkový podklad pro naplnění tohoto dovolacího důvodu, tj. že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, resp. i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně, byly vydány vyloučenými orgány,
ve způsobu rozhodnutí soudu druhého stupně jako soudu stížnostního a v tom, jak
se jím zaujaté řešení zobrazilo v odůvodnění jím vydaného kasačního rozhodnutí.
42. Stejně tak bylo uvedeno (bod 27.), že možnost přezkoumání důvodnosti
dovolací námitky stran podjatosti orgánu, který vydal napadené rozhodnutí, je
podmíněna splněním dvou kumulativních podmínek, jimiž je jednak to, že
· ve věci rozhodl vyloučený orgán, současně i to, že
· tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo
pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
43. S ohledem na to, co stran podjatosti předsedkyně senátu soudu
prvního stupně namítá obviněný ve svém dovolání, tj. že zpochybnění
nestrannosti této soudkyně je vyvoláno již formulacemi obsaženými v usnesení
stížnostního soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 61 To 141/2020-2178, je nasnadě, že
tohoto důvodu, pro který se jejího vyloučení domáhá, resp. pro který dovozuje,
že i rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno vyloučeným orgánem, si musel
být vědom ještě před tím, než soud prvního stupně meritorně rozhodl svým
rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. j. 58 T 40/2017-2258. Měl tedy námitku
podjatosti uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně, což v této fázi
soudního stadia řízení (zde na rozdíl od fáze předcházející dokazování u tohoto
stupně soudu po zrušení původních rozhodnutí – viz návrh na č. l. 1632-1634)
zjevně neučinil. Na straně druhé nelze pominout, že tuto skutečnost uplatnil ve
svém odvolání (reakce na ni je obsažena v bodě 58. odůvodnění usnesení
odvolacího soudu), takže lze konstatovat, že podmínku vyžadovanou zněním § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. dovozovanou skrze argumentum a contrario splnil.
44. Ohledně její důvodnosti však musí Nejvyšší soud poukázat na to, co
odeznělo již ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného, tj. že
samotná skutečnost, že nalézací soud postupuje v rámci vázanosti právním
názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí nadřízeného soudu, nemůže odůvodnit
závěr, že dotyčný orgán (tj. v obecnosti samosoudce, případně senát, resp. jeho
předseda), by měl být z vykonávání úkonů v trestním řízení vyloučen pro poměr k
věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu ve vztahu
k předsedkyni senátu nalézacího soudu Mgr. Kláře Jantošové proto dovolací soud
neshledává.
45. Dovolatel v případě předsedkyně senátu soudu prvního stupně uvedl,
že nemohla nestranně rozhodnout pro svůj poměr k projednávané věci. S námitkou
obviněného však nelze souhlasit. Projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a
všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k
věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o
nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností
svědčících o jeho neobjektivním přístupu. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I.,
II., III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 371.) Také judikatura
konkrétně k tomu uvádí, že „Odlišný právní názor soudce nelze považovat za
poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 TrŘ. Z dikce zákona i z povahy
problému vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny
faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí
mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným
důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a
k úkonům jí se týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního
rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k
projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o
odlišný názor na právní posouzení skutku.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. ledna 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
46. Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že „součástí nezávislosti a
profesionality soudce je mimo jiné i schopnost a povinnost odolávat vnějším
tlakům“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017),
byť v citované věci se jednalo o tlaky mediální či politické. Obdobně se však
vyjádřil také Ústavní soud v kontextu justice, kdy upozornil na „vysoké
požadavky kladené na osobu soudce především z hlediska jeho profesionality a
morální integrity, ale i povinnosti odolávat veškerým vnitřním a vnějším
tlakům“ (viz usnesení ze dne 9. ledna 2018, sp. zn. Pl. ÚS 47/17).
47. Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“) v případě
nestrannosti rozlišuje mezi její subjektivní a objektivní stránkou. Subjektivní
stránka se týká osobní nestrannosti a předpokládá se, dokud není prokázán opak.
Objektivní stránka se týká organizace, složení či vedení a funkcí soudců, které
by mohly opodstatnit absenci nestrannosti. Nepostačuje subjektivní přesvědčení
obviněného, aby se dalo uvažovat o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musel by být
přítomen pádný důkaz, že obavy o nestrannosti soudců jsou objektivně oprávněné
[viz Craxi proti Itálii, č. 34896/97, rozsudek č. 1 ze dne 5. 12. 2002 Mustafa
(Abu Hamza) proti Spojenému království, č. 31411/07, rozsudek ze dne 18. 1.
2011].
48. Z výše uvedeného vyplývá, že pro zjištění pochybností o nestrannosti
soudce pro poměr k věci je nutné konkrétní a objektivní zjištění nasvědčující o
jeho podjatosti. Obviněný však takový důkaz nepředložil. Podstatou jeho námitky
byl poukaz na procesní postup nadřízeného orgánu (stížnostního soudu), resp.
formulace obsažené v jím vydaném rozhodnutí, a nikoli samotné soudkyně –
předsedkyně senátu soudu prvního stupně, vůči ní směřoval svoji námitku. V
jejím postupu (při vázanosti právním názorem nadřízeného soudu) a jí
vyhotoveném rozhodnutí nelze shledat nic, co by zavdávalo pochybností o její
nestrannosti.
49. Dodat lze to, že ve shodě s názorem vysloveným v usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, č. j. 5 To 57/2019-1655, nenachází dovolací
soud důvod pro její vyloučení ani pro skutečnosti, které obviněný uplatnil ve
svém již výše zmíněném (č. l. 1632-1634) návrhu. Ostatně těchto skutečností,
pro něž se obviněný domáhal jejího vyloučení, si byl dovolací soud při svém
předchozím rozhodování vědom a neshledal důvod k tomu, aby při vrácení věci
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí současně rozhodl tak, že
uvedený soud má ve věci rozhodnout v jiném složení senátu.
50. Ve vztahu k soudcům rozhodujícím v jeho věci v řízení odvolacím
(JUDr. Aleně Makovcové, JUDr. Veronice Čeplové a JUDr. Petru Braunovi)
neuplatnil obviněný námitku podjatosti způsobem vyvolávajícím povinnost soudu o
ní rozhodnout. To ostatně plyne i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v
němž (bod 61.) uvedený soud s oporou o judikaturu k dané oblasti se vztahující
(konkrétně citované rozhodnutí publikované pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr.)
poukázal na to, že není možno rozhodovat o vyloučení senátu, nýbrž vždy jen o
konkrétně jmenovaných soudcích. Uvedený právní názor je třeba pokládat za
ustálený, neboť kromě toho, že uvedený závěr vyjadřuje tzv. právní věta
odkazovaného rozhodnutí („Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze
rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudů
jako konkrétních osob. Nelze rozhodnout o vyloučení senátu.“), nutnost
konkretizace osob, vůči nimž je námitka podjatosti uplatňována zdůrazňuje i
odborná literatura (např. „Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v
trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze vznášet jen proti
konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli
proti neurčitým osobám (např. proti všem soudům určitého kraje“ – viz Šámal, P.
a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017,
str. 373, obdobně DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl.
Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 244). Je věcí procesní bdělosti
obviněného, zvláště je-li obhajován osobou práva znalou (obhájcem), aby svá
práva důsledně uplatňoval, a to způsobem, který mu umožňuje uspět.
51. Pokud obviněný nevznesl svoji námitku způsobem, který je nezbytný,
není možné dospět k závěru o splnění podmínky vyžadované ustanovením § 265b
odst. 1 písm. b) věta za středníkem tr. ř. (tento důvod nelze použít, jestliže
tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a
nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta). Přestože obviněný
ve svém dovolání uplatňuje, že namítl podjatost nejen senátu odvolacího soudu,
ale také zejména referující předsedkyně senátu, nemění to nic na výše vyřčeném
závěru. Z obsahu spisu totiž plyne, že v písemném vyhotovení odvolání ze dne
20. 10. 2020 vznesl pouze námitku vůči senátu 61 To jako celku, jak uvedl
odvolací soud ve svém usnesení, přičemž v doplnění odvolání čítajícím 16 stran,
doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 30. 10. 2020, námitka podjatosti
vznesená v odvolání podaném jeho obhájkyní nebyla dále rozvedena. Z protokolu o
veřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2021 vyplývá, že obhájkyně obviněného po
odkazu na písemné vyhotovení odvolání dodala, že „má za to, že v této věci
rozhodují podjatí soudci, a to jak soud I. stupně, tak i odvolací soud.“ (č. l.
2423) Z uvedeného je zřejmé, že v žádném ze svých podání v odvolacím řízení
obviněný neoznačil konkrétního soudce odvolacího soudu, proti němuž by
směřovala jeho námitka podjatosti. Reakce odvolacího soudu, kdy poukázal na
judikaturu, podle níž nelze namítat podjatost celého senátu, byla tudíž
přiléhavá a dostatečná.
52. Jestliže tedy obviněný nesplnil základní předpoklad vymezený v
ustanovení upravující podmínky pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu, nebyla
jím uplatněná výhrada vznesená vůči soudcům soudu druhého stupně podílejících
se na rozhodování v jeho trestní věci po své obsahové stránce (z hlediska
důvodnosti uplatňovaných námitek) na podkladě tohoto dovolacího důvodu
posuzována.
53. Dosud uvedené ústí do závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř. nebyl dovolací argumentací obviněného naplněn.
K namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces a postupu
stížnostního soudu v jeho kasačním usnesení
54. Ačkoli je zřejmé, že procesní výhrady obviněného nejsou způsobilé
naplnil dovolací důvod určený k nápravě vad hmotně právního charakteru [a tím
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nemohl dovolací soud od
těch z nich, které by mohly založit porušení jeho práva na spravedlivý proces
(v reakci na takovou námitku explicitně vyjádřenou v jeho dovolání),
odhlédnout. Nejvyšší soud je sice vázán platnou a účinnou právní úpravou, a
tudíž i taxativním výčtem dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a)
až l) a § 265b odst. 2 tr. ř., od kterého se zásadně není možné odchýlit, je si
však současně vědom i judikatury Ústavního soudu, z níž plyne, že dovolací
důvody uvedené v § 265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem,
který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z
esenciálních zásad spravedlivého procesu. Dané ustanovení, stejně jako všechny
ostatní normy jednoduchého procesního práva, musí být vykládáno souladně s čl.
6 odst. 1 Úmluvy, když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud
čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
55. Nejvyšší soud se proto postupně vyjádří k těm námitkám, které jeho
reakci z výše vyloženého důvodu vyžadují. Protože v rámci přezkumného řízení
posuzuje Nejvyšší soud nejen zákonnost vlastních dovoláním napadených
rozhodnutí, ale rovněž i řízení jim předcházející, a protože porušení pravidel
spravedlivého procesu („fair trial“) mohou založit i závažné chyby soudu
druhého stupně nastalé při jeho rozhodování o řádném opravném prostředku (tedy
i o stížnosti), zaměřil dovolací soud pozornost i na námitky dovolatele
uplatněné vůči postupu soudu druhého stupně jako soudu stížnostního
(rozhodujícího o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí o postoupení
věci). Bylo proto nezbytné z těchto hledisek posoudit jeho námitky vůči
způsobu, jímž nadřízený soud rozhodl svým usnesením ze dne 5. 3. 2020, č. j. 61
To 141/2020-2178.
56. V rámci svého dovolání obviněný vznesl námitku vůči postupu
stížnostního soudu, který měl překročit meze své pravomoci tím, že ukládal
nalézacímu soudu, jak má hodnotit důkazy. Přestože obviněný tuto námitku
podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. [resp. také
písm. m), což mělo být zřejmě písm. l)], nezbavuje tato okolnost Nejvyšší soud
jeho přezkumu, neboť – jak již uvedeno – je vázán k ochraně základních práv a v
případě opodstatněnosti dané námitky by se jednalo o porušení práva obviněného
na spravedlivý proces.
57. Úvodem k této problematice se sluší připomenout jednak příslušnou
zákonnou úpravu a jednak již ustálenou judikaturu reagující na vady při její
aplikaci soudem druhého stupně. Ukládání závazných pokynů je pro řízení o
odvolání upraveno § 264 odst. 1 tr. ř., podle něhož „[s]oud, jemuž věc byla
vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který
vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a
doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil“ a obdobná úprava se vztahuje
i na řízení o stížnosti („Orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a
rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci
vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento
orgán nařídil.“ - § 149 odst. 6 tr. ř.).
58. Již v rozhodnutí publikovaném pod č. 57/1984 Sb. rozh. tr. byly
stanoveny hranice, v jakých se musí odvolací soud pohybovat. Podle něj může
odvolací soud vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru
dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých
skutečností, atp.), není však oprávněný ukládat mu závazné pokyny, k jakým
závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k jakým má dospět
celkovým skutkovým zjištěním. Oprávněn je pouze uložit závazný pokyn znovu
provést důkazy nebo provést důkazy nové. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13.
11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, uvedl, že „pokud se odvolací soud neztotožní se
skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet
závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení… přitom by však
mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke
způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.“
59. Obdobně Nejvyšší soud upozornil na omezení odvolacího soudu v
rozsudku ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, v němž konstatoval, že
„jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §
2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil
logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258
odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě
svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve
smyslu uvedeného ustanovení.“
60. Uvedenou judikaturu a závěry z ní plynoucí je nutno analogicky
vztáhnout i na řízení o stížnosti. Ani stížnostní soud není oprávněn udělovat
jakékoli závazné pokyny k hodnocení důkazů soudem nižšího stupně, neboť i on se
musí omezit na vymezení vad, kterých se podřízený orgán (v usuzovaných
souvislostech soud nalézací) při hodnotící činnosti dopustil. O analogické
použitelnosti citované judikatury ostatně svědčí i to, že Ústavní soud ve svém
usnesení sp. zn. I. ÚS 311/09 ze dne 3. 6. 2009 k tématu dvojinstančnosti
zmínil jak oprávnění bezprostředně nadřízeného soudu podle § 149 odst. 6 tr.
ř., tak i § 264 odst. 1 tr. ř.
61. Judikatura Ústavního soudu k uvedenému sděluje následující.
„Oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny
vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje
zásadám ústavnosti“ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002). „Z
hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou
ze zásad spravedlivého procesu“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
180/03 ze dne 2. 3. 2004 a přiměřeně i nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13.
1. 1999). „Nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně má stanoveno jasné meze…
Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud
závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů“ (viz nálezu sp.
zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008). „Instanční cestou nelze vnutit nižšímu
soudu vlastní hodnocení důkazů“ (nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008).
62. V projednávané věci obviněný upozorňoval na zrušovací usnesení
stížnostního soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 61 To 141/2020-2178, v němž podle
jeho hodnocení tato omezení soud druhého stupně nerespektoval a tato zjevně
překročil. Na základě zhodnocení obsahu předmětného usnesení dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že námitka obviněného je opodstatněná. Z odůvodnění citovaného
rozhodnutí lze seznat, že soud druhého stupně nejenže nalézacímu soudu ukládal,
jak má hodnotit důkazy (např. v bodě 19. usnesení, kde uvedl, že znaleckými
posudky bylo prokázáno, že ke změně chování poškozené v posledních 3 letech
soužití došlo v důsledku žalovaného jednání obžalovaného, což vedlo ke vzniku
posttraumatické stresové poruchy u poškozené), ale dokonce přímo, jak má
rozhodnout. Na straně 6 svého usnesení dotyčný soud v návaznosti na provedený
rozbor přímo shledává splnění zákonných podmínek pro vyslovení viny obviněného
žalovanými trestnými činy, když uvádí: „Tyto skutečnosti jednoznačně svědčí o
naplnění skutkové podstaty žalovaných trestných činů, tak jak je uvedeno v
obžalobě a též, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém“. Stížnostní soud tak
místo toho, aby případně pouze vytknul zjevné vady v hodnotících úvahách soudu
prvního stupně a tohoto instruoval např. v tom směru, k jakým skutečnostem či
důkazům jím dosud nezohledněným má rovněž přihlédnout, apod., přímo rozhodl o
vině obviněného.
63. Mimoto se nevyvaroval ani dalších pochybení, která mají vztah k
otázce viny dovolatele. V této souvislosti lze poukázat na zcela nesprávnou
právní úvahu, resp. závěr stížnostního soudu stran danosti subjektivní stránky
trestného činu. Ten označený soud učinil na podkladě odborných poznatků
plynoucích ze zpracovaného znaleckého posudku při záměně jejich významu pro
řešení dvou odlišných otázek [poznatků majících význam pro dovození závěru o
naplnění znaku subjektu trestného činu (prvek příčetnosti) a nikoli subjektivní
stránky (úmyslného zavinění)]. Dovození existence přímého úmyslu dovolatele ve
smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku totiž založil na zcela vadném
východisku („jednal v úmyslu přímém, neboť nebylo zjištěno znaleckými posudky,
že by byl nepříčetný“).
64. Již na tomto místě lze zmínit, že v kontrastu s tímto závěrem (o
zavinění obviněného v přímém úmyslu) je pak přístup téhož soudu v pozici soudu
odvolacího, kdy k poukazu obviněného v jeho odvolání, že nalézací soud ve svém
odsuzujícím rozsudku učinil závěr o jeho zavinění toliko v úmyslu nepřímém, ve
svém nynějším, tj. dovoláním napadeném usnesení (ze dne 15. 4. 2021, č. l.
2427) v bodě 70. uvedl toliko to, že nalézací soud svůj závěr dostatečně
odůvodnil a svědčí to pouze o tom, že nalézací soud hodnotil důkazy podle svého
vlastního uvážení.
65. V bodě 18. odůvodnění svého kasačního usnesení se stížnostní soud
věnuje vyloučení možnosti použití postupu podle § 12 tr. zákoníku. Výslovně
tento postup zakazuje a uvádí, že „v žádném případě nelze považovat za
přestupkové jednání ani opakované dlouhodobé vulgární oslovování…(viz bod 84.
shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR)“. Takovým odkazem se však
dopouští dezinterpretace usnesení dovolacího soudu (jíž se ostatně dopouští na
více místech – viz dále), neboť v poslední větě citovaného bodu je v usnesení
Nejvyššího soudu ve skutečnosti uvedeno: „Proto např. i užívání vulgarismů,
jimiž pachatel častuje svou oběť, může být pokládáno za součást jednání, které
znaky týrání vykazuje.“ Z citovaného je zřejmé, že žádný závazný právní závěr,
jak přistoupit k právnímu posouzení (blíže nekonkretizovaných vulgarismů),
Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení, jehož by se bylo možno při dalším
rozhodování dovolávat, neučinil.
66. V bodech 19. a 20. svého usnesení stížnostní soud dále ukládá
nalézacímu soudu, jak má hodnotit výpovědi poškozených, přičemž výslovně uvádí,
že posttraumatická stresová porucha poškozené je důsledkem žalovaného jednání
obžalovaného. Krom toho, co stížnostní soud ve svém usnesení uvedl výslovně,
však také učinil mnoho náznaků a vyjádření, z nichž je navýsost zřejmé, že za
přijatelný považuje jen jediný způsob rozhodnutí nalézacího soudu, a to o vině
dovolatele.
67. Nelze přehlédnout ani to, že v odůvodnění rozhodnutí stížnostního
soudu je přítomna neobvyklá míra expresivních výrazů - „naprosto
nepřezkoumatelné tvrzení“, „naprosto nehorázné odůvodnění“, přičemž zejména
pasáž vyčítající nalézacímu soudu opakované provedení výslechu poškozené
obsahující údaje o „zneužití pravomoci úřední pravomoci“ a „způsobení újmy na
zdraví“, může zavdávat důvod pro úvahy o tom, co uplatňuje dovolatel ve svém
mimořádném prostředku, tj. že zvolenou formu výhrad nadřízeného soudu k
procesnímu postupu soudu prvního stupně je třeba vnímat jako zastrašování
předsedkyně senátu soudu prvního stupně.
68. Obsah odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu vede dovolací soud k
poznatku, že ten se nepohyboval v mantinelech nastavených zákonnou úpravou
vymezující jeho oprávnění usměrňovat činnost nalézacího soudu důvodným
vytknutím vad, které se projevily v jeho procesní činnosti či při vydání
meritorního rozhodnutí. Jak již bylo výše opakovaně zdůrazněno, procesní
činnost nadřízeného soudu se musí omezit – v případě, že ten shledává pochybení
v postupu nalézacího soudu, jímž přistoupil k hodnocení jím provedených důkazů
– na uvedení zjišťovaných nedostatků (např. ve smyslu poukazu na skutečnosti,
které vůbec nebyly hodnoceny, na případné zkreslení obsahu důkazu, apod.), aniž
by sám dával závazný pokyn, jak ten který důkaz hodnotit, či co z něj má
dovodit. V tomto smyslu ovšem odůvodnění poukazovaného rozhodnutí nevyznělo,
neboť jak již zmíněno, stížnostní soud v něm soudu prvního stupně ukládal, jak
má hodnotit důkazy.
69. Zcela nevhodně a nadmíru expresivně vyčítá stížnostní soud
nalézacímu soudu provedení opakovaného výslechu poškozené. Je sice pravdou, že
poškozené byl přiznán status zvláště zranitelné oběti a měla by být přijímána
opatření v tom směru, aby se předešlo sekundární viktimizaci, to však nemůže
vést k rezignaci na prokázání podstatných skutečností důležitých pro
rozhodnutí, resp. objasnění skutkového stavu ve smyslu požadavku § 2 odst. 5
tr. ř. Odkazuje-li odvolací soud na to, že z kasačního rozhodnutí Nejvyššího
soudu nevyvstal požadavek na opětovný výslech poškozené, pak toto tvrzení
odpovídá obsahu jeho odůvodnění. Nutno však na straně druhé zdůraznit, že
dovolací soud se v souvislosti s její předcházející výpovědí vypořádával s
námitkou dovolatele brojící vůči její procesní použitelnosti, aniž by se
vyjadřoval k tomu, zda a v jakém rozsahu je dostačující pro závěr o vině
dovolatele. Ostatně je možno poukázat na to, že dovolací soud se daným otázkám
záměrně (aby tak vlastním rozhodnutím neprejudikoval, jak k jednotlivým důkazům
z hlediska jejich věrohodnosti, přesvědčivosti, významu pro dokazované
skutečnosti atd. má soud, jemuž věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí,
přistupovat) vyhnul i v případě jiných důkazů, na jejichž podkladě soudy o vině
obviněného původními rozhodnutími rozhodly. Na uvážení soudu tak ponechal, aby
samostatně vyhodnotil, zda pro odstranění nedostatků, na které ve svém kasačním
rozhodnutí poukázal, je dostačující důkazní řízení dosud provedené, či zda
naopak bude toto nezbytné doplnit.
70. Pokud nalézací soud naznal, že pro své rozhodnutí přece jen
potřebuje poškozenou vyslechnout (bod 41. jeho usnesení) a pokud dospěl k
závěru, že provedení jejího výslechu (a to při nutnosti šetření její osobnosti)
je možné (v uvedeném směru vyzněla lékařská zpráva na č. l. 1682), pak mu
nelze, a zejména formou zvolenou stížnostním soudem, oprávněně vyčítat, že k
tomuto dokazování přistoupil, resp. bez bližšího zdůvodnění tento výslech
označovat za „naprosto zbytečný“.
71. V obecnosti lze zmínit, že při rozhodování o trestní odpovědnosti
obviněného je nutno vyvažovat práva obětí a obviněného a stejně jako je třeba
předcházet sekundární viktimizaci při opakovaném výslechu zvláště zranitelné
oběti, je nutné ctít základní zásady trestního řízení a mezi nimi zásadu
presumpce neviny a s ní související princip in dubio pro reo. Ten se však
uplatňuje až tehdy, není-li možno pochybnosti o skutkovém stavu ve věci
panující odstranit dalším dokazováním. V případě existence důvodných
pochybností o skutkovém stavu věci je namístě přijmout kroky k jejich
odstranění provedením dalšího nezbytného dokazování, je-li realizovatelné.
Pokud nalézací soud shledává, že mu dosud provedené dokazování, tedy např.
dosavadní výslech svědka (poškozeného) neposkytuje dostatečný podklad pro
rozhodnutí, musí zvážit tyto protichůdné zájmy (ochrana oběti před případnou
sekundární viktimizací na straně jedné, právo obviněného na to, aby o jeho vině
bylo rozhodnuto při zjištění skutkového stavu věci odpovídajícímu požadavku § 2
odst. 5 tr. ř. na straně druhé) a na základě nich dále postupovat.
72. V projednávané věci již od trestné činnosti uplynula delší doba a z
lékařských zpráv vyplynul zlepšující se stav poškozené, stejně jako poznatek o
tom, že poškozená je schopna výpověď poskytnout za splnění určitých podmínek. Z
protokolu o hlavním líčení je skutečně zřejmé, že výpověď poškozené sice trvala
nezvykle dlouho (osm hodin), zároveň však z něj vyplynulo, že ve výpovědi byly
činěny pravidelné přestávky, a to i na žádost zmocněnce poškozené (č. l. 1983).
73. Ze zrušovacího usnesení dovolacího soudu, kde se této problematice
již věnoval (bod 69.), je zřejmé, že nalézací soud se již při svém prvním
rozhodování pokoušel poškozenou předvolat, avšak ta se vždy ze zdravotních
důvodů omluvila. Nalézací soud toto respektoval a přistoupil poté k přehrání
videozáznamu. Nyní, když se zdravotní stav poškozené zlepšil, se ji nalézací
soud pokusil opětovně předvolat a poškozená měla možnost se opětovně omluvit. K
tomu nakonec nedošlo a její výslech byl realizován.
74. Pokud stížnostní soud vyložil kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu
způsobem, že původní odsuzující rozsudek byl zrušen pouze proto, že soud
prvního stupně pozměnil popis skutku oproti obžalobě zcela nedostatečně z
hlediska následné právní subsumpce (viz str. 6 citovaného usnesení stížnostního
soudu), pak je třeba věc uvést na správnou míru. Přestože vady popisu skutku
byly jedním z důvodů pro zrušení odsuzujícího rozsudku, nejednalo se o vadu
jedinou a samotná kosmetická úprava popisu skutku by nebyla postačující pro
nápravu všech vytýkaných vad, o čemž bude – byť stručnější formou – pojednáno
dále. Stejně tak nebylo na místě, aby se stížnostní soud při odkazu na znalecké
posudky opakovaně zaštiťoval jejich aprobací Nejvyšším soudem. Uvedený soud by
si měl být vědom omezených pravomocí dovolacího soudu a tedy skutečnosti, že
sám zásadně nehodnotí důkazy a nemůže se ani k jejich hodnocení s výjimkou vady
tzv. extrémního nesouladu vyjadřovat.
75. Ke znaleckým posudkům ve věci zpracovaných se Nejvyšší soud ve svém
předchozím rozhodnutí nijak blíže nevyjádřil, a to zejména z tohoto pohledu, že
by z hlediska své odbornosti, úplnosti a přesvědčivosti v něm obsažených
odborných závěrů poskytovaly dostatečný skutkový podklad pro meritorní
rozhodnutí. Naopak lze konstatovat, že z poukazu dovolacího soudu na
nedostatečnost skutkových zjištění stran dovození naplněnosti kvalifikovaných
skutkových podstat žalovaných trestných činů umožňujících takovou hmotně právní
subsumpci (a v té souvislosti na právní závěry plynoucí z rozhodnutí
publikovaného pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr. – bod 87. předchozího kasačního
usnesení) bylo možno vyvodit, že takového stavu dosud dosaženo nebylo a že je
třeba dokazování doplnit i v oblasti znaleckého zkoumání, k čemuž pak nalézací
soud i oprávněně a důvodně přistoupil.
76. Jak již odeznělo v části odkazující na judikaturu vztahující se k
limitům nadřízeného orgánu (soudu druhého stupně v případě rozhodování o
řádných opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí soudu) usměrňovat
rozhodování podřízeného orgánu v reakci na vady zatěžující jeho rozhodnutí,
nemůže tento v rámci své procesní činnosti prosazovat vlastní řešení dané
otázky (viny obviněného) způsobem odporujícím zákonné úpravě, která je v tomto
směru jednoznačná v tom směru, že vylučuje zavazování podřízeného orgánu k
hodnocení jím provedených důkazů a k udílení pokynů vedoucích k dosažení
takového výsledku (stavu rozhodnutí), který považuje tento nadřízený orgán za
potřebný. Porušení těchto pravidel vede k porušení práva obviněného na
spravedlivý proces. Takové porušení shledává, ve shodě s vyhodnocením obsaženým
ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného, dovolací soud i ve věci
posuzované.
77. Ač nelze pominout, že některé výhrady vznesené stížnostním soudem na
adresu soudu nalézacího (např. obsahové vymezení výpovědi poškozené způsobem
přenesení celého jejího znění do odůvodnění rozhodnutí o postoupení věci) je
možno shledávat opodstatněnými, způsob jakým uvedený soud kasaci napadeného
usnesení odůvodnil (jak zmíněno výše) je zcela vybočující z oprávnění, kterými
podle zákonné úpravy disponuje. Za této situace pak, jestliže dal zcela
nepokrytě najevo, jak má vyznít meritorní rozhodnutí nalézacího soudu, není
možno považovat za zákonné jak toto rozhodnutí samotné, ale v důsledku označené
vady mající za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces, ani
navazující části řízení, jež předcházela vydání dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu. Ostatně popsaná vada řízení se projevila jak na následném
rozhodnutí soudu nalézacího, tak dovoláním napadeném usnesení soudu odvolacího.
Ten k zamítnutí odvolání obviněného přistoupil, ačkoli odsuzující rozsudek (jak
níže příkladem uvedeno) není možno považovat za prost vad.
78. Vrátí-li se dovolací soud k otázce vyhotovení usnesení o postoupení
věci nalézacím soudem, lze na jednu stranu pochopit důvody, pro které („význam
a autentičnost její výpovědi“) přistoupil k přímému zkopírování doslovného
znění výpovědi poškozené do jeho odůvodnění, nicméně výtku stížnostního soudu
stran takového řešení je nutno považovat za oprávněnou. O průběhu hlavního
líčení je podle § 55b odst. 1 tr. ř. pořizován zvukový záznam, na jehož základě
v souladu s odst. 2 téhož ustanovení vyhotovuje vyšší soudní úředník nebo
protokolující úředník písemný protokol. Podle odst. 3 téhož ustanovení se
výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, do protokolu o hlavním líčení nebo
ve veřejném zasedání zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k
dřívějším výpovědím nebo vysvětlením. Státní zástupce nebo obviněný mohou
žádat, aby výpověď učiněná v řízení před soudem nebo její část byla doslovně
zaprotokolována; předseda senátu takové žádosti vyhoví, pokud předmětem
výpovědi není jen opakování toho, co je již zachyceno v protokolu. Z uvedeného
vyplývá, že primárním zdrojem pro doslovné znění výpovědi svědka je zvukový
záznam o hlavním líčení. V případě žádosti státního zástupce či obviněného může
být doslovná výpověď svědka doslovně uvedena také v protokolu o hlavním líčení.
Není však odůvodněno zákonnou úpravou (když i ohledně odůvodnění rozsudku
trestní řád v § 125 odst. 1 stanoví, že soud v něm stručně vyloží, které
skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutkové zjištění opřel),
aby vyhotovení usnesení bylo v části jeho odůvodnění (v němž je třeba, jestliže
to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly
vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají… - § 134 odst. 2
tr. ř.) nadměrně prodlužováno přenesením doslovného znění výpovědi svědkyně
(poškozené) z protokolu o hlavním líčení (více než 19 stran textu).
79. Na druhou stranu je nutno zmínit, že ač se nalézací soud v tomto
svém usnesení poměrně podrobně věnoval rozboru důkazní situace, a to
· jak z hlediska hodnocení provedených důkazů (v rozsahu čtyř stran -
body 36 až 41.) – především vypracovaných znaleckých posudků a věrohodností
poškozených,
· tak z hlediska posouzení důvodnosti žalobních tvrzení (značnou část
jeho usnesení zabraly body věnující se těm částem skutku popsaného v žalobním
návrhu, jež podle jeho zjištění nebyly provedeným dokazování prokázány - bod
42. an.),
uvedené skutečnosti stížnostní soud ve svém kasačním rozhodnutí nijak konkrétně
nereflektovat.
80. Důležitost a význam řádného a nestranného přezkumu prováděného
soudem druhého stupně, kterým dochází k realizaci práva obviněného upraveného v
čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k této Úmluvě, je nezpochybnitelná. V uvedeném směru není třeba
překládat komplexní judikaturu věnované této otázce, neboť dostačuje příkladem
zmínit např. následující právní závěry vyslovené Ústavním soudem. „Je v rozporu
s právem na spravedlivý proces, pokud odvolací či dovolací soud nad rámec svého
zákonného oprávnění (srov. § 254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních
pravidel pro dokazování spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu,
aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění
vyplývají. Změny skutkových závěrů není možné provádět ani implicitně v rámci
vyvozování nových právních závěrů. Pokud je takové přehodnocení skutkových
zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s
presumpcí neviny.“ (usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15). „Právě
systém přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem stupně vyššího naplňuje
ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a z ní vyplývající právo na
spravedlivý proces (srov. čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
základních práv a základních svobod).“ (usnesení ze dne 22. 11. 2016, sp. zn.
II. ÚS 2286/16).
81. Jako již uvedeno, nedodržení limitů právní úpravou vymezujících
oprávnění orgánu rozhodujícího o řádném opravném prostředku, pokud se projeví
ve vydání rozhodnutí vyznívající v neprospěch obviněného, má za následek
porušení jeho práva na spravedlivý proces. Takové porušení z důvodů výše
vyložených shledal dovolací soud ve věci dovolatele.
82. Z uvedeného zjištění musí být vyvozeny příslušné důsledky z hlediska
práva obviněného na spravedlivý proces, jež je upraveno – z tohoto úhlu pohledu
– v článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále „EÚLP“), podle něhož (věta první) [k]aždý má právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhoduje o jeho občanských
právech nebo závazcích nebo o oprávněnost jakéhokoli trestního obvinění proti
němu. Otázka, zda ve věci rozhodl nestranný soud, je posuzována z několika
aspektů (přítomnost předsudku nebo předpojatosti je zkoumána na základě testů
subjektivní a objektivní nestrannosti). Z judikatury ESLP přitom plyne, že
porušení práva obviněného může být založeno na formulacích použitých v
předchozích (konečnému meritornímu rozhodnutí předcházejících) rozhodnutích, a
to tehdy, pokud z nich plyne, že si soudce (resp. senát) učinil určitý názor na
vinu obviněného. Jak vyplynulo z výše uvedených citací obsažených v kasačním
usnesení stížnostního soudu, formulace v něm užité takový závěr odůvodňují.
Toto zjištění dovolacího soudu bylo zásadní pro způsob jeho rozhodnutí o
mimořádném opravném prostředku dovolatele.
V.
Způsob rozhodnutí
83. Nejvyšší soud na základě přímé aplikace čl. 6 odst. 1 EÚLP proto
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne
15. 4. 2021, č. j. 61 To 714/2020-2427, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Současně zrušil i vadné řízení tomuto rozhodnutí
předcházející a v jeho rámci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3.
2020, č. j. 61 To 141/2020-2178, a na něj navazující rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2020, č. j. 58 T 40/2017-2258. Podle § 265l odst. 1, 3
tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
84. V důsledku tohoto rozhodnutí se věc obviněného vrací do stadia
rozhodování o stížnosti státního zástupce podané proti usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 31. 10. 2019, č. j. 58 T 40/2017-2080, jímž věc obviněného
podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání Úřadu městské části Praha 6.
Protože z důvodů výše vyložených není možno soudce Městského soudu v Praze, jež
rozhodli usnesením ze dne 5. 3. 2020, č. j. 61 To 141/2020-2178, považovat za
nepředpojaté, rozhodl dovolací soud současně tak, že nařídil, aby věc uvedený
soud rozhodl v jiném složení senátu. Uvedené rozhodnutí je třeba chápat tak, že
soudci JUDr. Alena Makovcová, JUDr. Veronika Čeplová a JUDr. Petr Braun jsou
tímto vyňati nejen z rozhodování o označené stížnosti, nýbrž i z vykonávání
jakýchkoli dalších procesních úkonů ve věci dovolatele.
VI.
K dalším námitkám vzneseným v dovolání obviněného
85. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu vede k tomu, že odpadá potřeba
detailní reakce na ty dosud nezodpovězené námitky obviněného, jež podřadil pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., příp. dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ty totiž směřovaly vůči konečnému rozhodnutí
odvolacího soudu, potažmo mu předcházejícímu odsuzujícímu rozsudku soudu
nalézacího, jež byly zrušeny z důvodu výše vyloženého. Nejvyšší soud se proto
omezí na obecnější zhodnocení některých nastolených otázek a rovněž na
posouzení některých otázek státní zástupkyní v jejím vyjádření k dovolání
obviněného, neboť i tento způsob odpovědi může být pro soudy nižších stupňů
nápomocný při rozhodování této, jistě ne jednoduché trestní věci. I z nich
totiž vyplyne, že napadená rozhodnutí by nemohla obstát ani v případě, že by
jejich kasace nebyla odůvodněna vadou výše vymezenou.
86. K námitce obviněného, že rozsudek soudu prvního stupně zatěžuje vada
tzv. extrémního nesouladu, lze ve stručnosti, tj. bez příslušné konkretizace,
uvést, ji nelze považovat za nedůvodnou. Jak bylo shora uvedeno, nejenže
stížnostní soud nalézacímu soudu uložil, jak má hodnotit provedené důkazy, ale
přímo také jak má rozhodnout. Vzhledem k tomu měl nalézací soud omezené hranice
vlastního rozhodování, což je zřejmé také z obsahu odůvodnění jeho rozsudku. V
něm lze nalézt jak rozpory mezi skutkovými zjištěními, k nimž soud dospěl, a
provedeným dokazováním, tak absenci zdůvodnění některých skutkových zjištění
odkazem na obsah konkrétních důkazů, v němž mají svůj podklad. Pochybnosti
stran své důvodnosti vzbuzují přímo i některá skutková zjištění vyjádřená ve
výroku rozsudku (např. ve vztahu k nezletilému – viz níže). Vzhledem k tomu, co
však nalézací soud ve svém rozsudku, zvláště pak v bodě 36. uvedl k pokynům
stížnostního soudu, lze usuzovat, že zčásti může být důvodem této vady také
výše zmíněný dopad rozhodnutí stížnostního soudu.
87. Nalézací soud ve svém usnesení, jímž skutek postoupil správnímu
orgánu, v bodech 42. až 44. odůvodnění vyložil, která z tvrzení obsažených v
obžalobě nebyla podle jím zjištěného skutkového stavu prokázána. V případě
jednání
· vůči poškozené tomu podle soudu (příkladem a zjednodušeně vyjádřeno)
bylo stran tvrzení ohledně omezování jejích sociálních kontaktů, vyžadování
její naprosté poslušnosti, znemožňování vyjadřování jejího názoru, upírání
možnosti volby, jejího zesměšňování či omezování v manipulaci s finančními
prostředky
· vůči poškozenému se jednalo o sociální izolaci, vyžadování naprosté
poslušnosti, neakceptování běžných dětských výjevů, vyžadování neustálého
vykonávání užitečných činností atd.
88. Při vydání (druhého) odsuzujícího rozsudku nalézací soud sice v jeho
odůvodnění (v bodě 44.) taktéž uvedl, která jednání z podané obžaloby má při
zjištěném skutkovém stavu za neprokázaná, což svého výrazu nalezlo i ve
výrokové části rozsudku, rozsah těchto neprokázaných jednání je však shodný s
jeho vymezením v rozsudku ze dne 3. 11. 2017. Na straně druhé součástí popisu
skutku v odsuzujícím výroku jsou i jednání, která měl soud za neprokázaná při
svém rozhodování o postoupení věci. Takový nesoulad (v případě odlišných závěrů
vtělených do pozdějšího rozhodnutí) obecně nemusí zakládat vadu rozhodnutí či
vyvolávat pochybnosti o jeho správnosti tehdy, je-li tato změna náhledu,
potažmo skutkových zjištění, odůvodněna poznatky plynoucími z doplněného
dokazování nebo má-li podklad v přesvědčivém zdůvodnění založeném v odkazech na
důkazy (byť původně provedené), které takovou změnu skutkových zjištění (při
zhodnocení důkazu souladném s požadavky § 2 odst. 6 tr. ř.) odůvodňují. V
případě posuzovaném však po kasačním rozhodnutí stížnostního soudu k zásadní
změně důkazní situace nedošlo a odůvodnění odsuzujícího rozsudku postrádá
dostatečnou argumentaci, která by tuto změnu opodstatňovala. Tato zjištění
nutně vyvolávají pochybnosti o opodstatněnosti skutkových zjištění vyjádřených
v popise skutku, jež se stala předmětem následného právního posouzení.
89. U skutku vymezeného pod bodem 1, tj. ve vztahu vůči poškozené, lze
příkladem poukázat na část skutkové věty týkající se jejího omezování v
nakládání s finančními prostředky. Zatímco v případě usnesení o postoupení věci
nalézací soud uvedl, že toto „nebylo objektivně prokázáno“, neboť poškozená
měla po celou dobu dispoziční oprávnění ke společnému účtu, platební kartu,
vlastní zdroj příjmů a později i vlastní účet (str. 71, bod 42.), v případě
odsuzujícího rozsudku již „bylo prokázáno obvinění ohledně neustálého
finančního nátlaku a snahy vyvolat obavy z ekonomické budoucnosti (poškozená se
bála říct o peníze s tím, že se nedostávají)“ (viz bod 50). K tomuto závěru
nalézací soud dospěl za situace, kdy v odůvodnění svého rozsudku sám připustil,
že poškozená měla dispoziční právo ke společnému účtu, z platební karty vybrala
hotovost v částce cca 25 000 Kč a o ekonomickou situaci v rodině se nezajímala.
90. Obdobná situace panuje také v případě té části skutkové věty
týkající se sexuálního násilí. Zatímco v usnesení o postoupení měl nalézací
soud tuto část za neprokázanou a formuloval zjištění, že „jednání obviněného
směřovalo k obvyklým sexuálním kontaktům“, přičemž po určitou dobu v manželství
poškozená považovala sexuální kontakty za uspokojivé, jakmile tomu tak přestalo
být, přestala s obviněným intimně žít, což obviněný respektoval (viz str. 71,
bod 42.), v případě odsuzujícího rozsudku měl nalézací soud jednání za
prokázané, podstatná část zmiňovaného odůvodnění zůstala zachována, doplněna
však byla o skutečnost, že „obžalovaný si vynucoval na poškozené sexuální styky
bez intimity s tím, že je to jeho právo a její povinnost, ignoroval, že je
vnímá jako nepříjemné a bolestivé a o tyto nemá zájem“ (bod 52.). Přestože se v
této argumentaci nalézací soud opírá o výpověď poškozené, opomenul, že dále v
odůvodnění ponechal tu část její výpovědi, v níž připustila, že obviněný vždy
respektoval její nesouhlas.
91. Ve vztahu ke skutku 2), tj. jednání vůči poškozenému lze poukázat
například na tu část skutkové věty týkající se zvýšených studijních nároků, či
požadavků na vykonávání užitečných činností. Zatímco v usnesení o postoupení
nalézací soud uvedl, že „sama poškozená potvrdila, že obžalovaný neměl na
nezletilého požadavky ohledně studijních výsledků, jen chtěl, aby byl ve škole
dobrý“ (viz str. 73, bod 44.) a uvedené žalované jednání měl za neprokázané, v
odsuzujícím rozsudku se stalo uvedené jednání součástí výroku o vině. V
odůvodnění rozsudku však nalézací soud pouze uvádí, že obviněný poškozeného
nutil, aby „zpracovával seminární práce, které zpracovávat nechtěl a jejichž
zpracování bylo dle jeho subjektivního názoru i pohledu vyučujícího nad jeho
síly, nebyl spokojen s jeho studijními výsledky, tj. měl na poškozeného zvýšené
studijní nároky“ (viz bod. 53 str. 60).
92. V usnesení o postoupení věci nalézací soud uzavřel, že z dokazování
vyplynulo, že poškozený měl minimum domácích povinností, poškozeného domácí
práce a pomoc otci nebavily a byl k nim veden nepravidelně a matkou byl od nich
často odvoláván. Navíc poškozená sama nastolila situaci, aby poškozený v
přítomnosti obviněného dělal něco užitečného (viz str. 73, bod 44.). Přestože v
případě odsuzujícího rozsudku měl žalované jednání nalézací soud za prokázané,
absentuje k tomuto dostatečné odpovídající odůvodnění. Na str. 60 k tomuto
pouze nalézací soud uvádí „[obviněný] netoleroval u poškozeného zahálení, zle
vyjádření poškozené mu stále něco zakazoval a přikazoval, zadával mu různé
úkoly, požadoval po něm neustálé vykonávání užitečných činností, např. úklidu
či plnění studijních povinností…“ dále poukazuje na tu část výpovědi poškozené,
kdy uvedla, že poškozený propadal panice, pokud nevykonával žádnou z otcova
pohledu užitečnou činnost, když přišel domů.
93. Porušení zákazu reformace in peius spojil obviněný s poukazem na to,
že nalézací soud ve vztahu k poškozené přeformuloval popis skutku v jeho
neprospěch, a to v odstavci 1, 4 a 5. Obecně nutno připomenout, že k porušení
tohoto zákazu nedochází tehdy, pokud jsou do výrokové části rozsudku následně
(např. rozhodnutím odvolacího soudu nebo při vydání nového rozhodnutí soudem
nalézacím) inkorporována zjištění, která soud v původním rozsudku vymezil v
jeho odůvodnění. V takovém případě, jsou-li tato další zjištění souladná s
těmi, která byla obsažena ve výrokové části rozsudku a v uvedeném směru tato
doplňují, je třeba případné porušení odkazovaného zákona posuzovat z tohoto
hlediska, tj. celkových zjištění obsažených v původním rozsudku. Za změnu v
neprospěch nelze pokládat ani případ, kdy jinými slovy je vyjádřeno podstata
skutkových zjištění, která byla obsažena v původním, na podkladě odvolání
podaného výlučně ve prospěch obviněného zrušeného rozsudku.
94. V obviněným odkazovaných částech skutkové věty skutečně došlo k
dílčím změnám, tyto však nedosahovaly takového rozsahu, který by představoval
porušení zákazu vtěleného do § 265s odst. 2 tr. ř. Jednalo se pouze o doplnění
popisu rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy skutečnosti
vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu,
jímž byl obžalovaný uznán vinným, které soud prvního stupně vzal za prokázané,
avšak ve svém předcházejícím rozhodnutí je výslovně neuvedl ve výrokové části
rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví
zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků
apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (viz usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.). Z tohoto hlediska
lze konstatovat, že by důvod ke kasaci napadených rozhodnutí nevzešel.
95. K otázce hodnocení důkazů lze v obecnosti připomenout, že zákon
nestanoví žádná pravidla, jaký význam hlediska z hlediska dokazovaných
skutečností má být přiznán tomu či onomu důkazu. Z toho, že k prokázání určité
skutečnosti významné pro rozhodování soudu jsou povolány jisté důkazní
prostředky (např. § 116 tr. ř. – vyšetření duševního stavu), neplyne, že by jim
měla být automaticky přiznána vyšší důkazní síla. Hodnocení ze strany orgánů
činných v trestním řízení (dále též „OČTŘ“) proto podléhají i znalecké posudky.
Hodlá-li se proto soud o odborné závěry znaleckého posudku při konstrukci svých
skutkových zjištění opřít, musí alespoň stručně vyložit, proč tyto pokládá za
správné, což zpravidla nelze učinit bez toho, aby vzal v úvahu, jaké okolnosti
při formulaci odborných závěrů znalec zohlednil a jaké metody při jeho
zpracování použil. Otázku přesvědčivosti, správnosti a úplnosti znaleckého
posudku je proto nutno hodnotit v kontextu dalších poznatků, které z
provedeného dokazování vyplynuly.
96. V posuzované věci vypracování znaleckých posudků bylo motivováno
snahou OČTŘ získat odborné závěry, které by jim umožnily řešit otázku
bezprostředně spojenou s právním posouzením skutku, který je obžalobou kladen
dovolateli za vinu, tedy zda se dopustil vůči poškozeným jednání, které lze
označit za týrání. V uvedené souvislosti se připomíná, že státní zástupkyně již
ve svém vyjádření k prvnímu dovolání obviněného upozornila, že je třeba
rozlišovat mezi obecným pojmem domácího násilí označujícího sociální jev, který
„zahrnuje celou škálu společensky nežádoucího jednání odehrávajícího se v
soukromí společného obydlí“ a trestněprávní pojem týrání. Za velmi důležité je
přitom považovat tu část jejího vyjádření, v níž upozornila, že vyjádření
odborníků ve znaleckých posudcích stran existence domácího násilí či jeho typu
nelze považovat za prohlášení o vině obviněného. Přestože jsou při rozhodování
v tomto případě důkazní prostředky ve formě znaleckých posudků příslušných
odborností naprostou nezbytností, nelze jim – jak již uvedeno – přisuzovat
vyšší váhu, než jiným důkazům ve věci a už vůbec je nelze přebírat zcela
nekriticky a bez příslušného hodnocení.
97. Při právním posouzení věci nalézací soud ve svém rozsudku pracoval s
nejčastějším rozdělením projevů domácího násilí na psychické, fyzické,
sociální, ekonomické a sexuální. Část skutkové věty věnovanou jednání
obviněného vůči poškozené tedy nalézací soud rozdělil ve svém odůvodnění do
těchto dílů, díky čemuž bylo jeho odůvodnění přehlednější. Tento přístup v
podobě východiska při posuzování jednání dovolatele lze akceptovat, neboť je v
souladu s tím, jak danou problematiku popisuje odborná literatura.
98. Domácí násilí se může vyskytovat v rozličných variantách, nejčastěji
se však rozlišuje pět druhů (projevů) domácího násilí. Fyzické násilí
sestávající od strkání, fackování a tahání za vlasy přes bití pěstmi po kopání
a ohrožování či napadání zbraní. Psychické násilí obsahující zejména slovní
týrání, ponižování a zesměšňování či vyhrožování. Sexuální jednání zahrnuje
všechny druhy vynucovaných sexuálních činů, které oběť podstupuje nedobrovolně
či s nechutí. Dále ekonomické, při němž je oběť omezována v dispozici s
finančními prostředky, případně je jejich přidělování provázeno ponižováním.
Účelem sociálního projevu je izolace oběti od kontaktu s okolím, čímž je jednak
posilována závislost na násilné osobě a jednak se oběť nemá komu svěřit a je
tak vyloučena přítomnost svědků (viz Voňková, Jiřina, Spoustová, Ivana. Domácí
násilí z pohledu žen a dětí: právní stav k 1. 1. 2016. Praha: proFem, 2016. s.
26).
99. Podle rozsahu násilných útoků pak lze rozlišovat mezi domácím
násilím v užším a v širším slova smyslu. „V užším slova smyslu zahrnuje domácí
násilí projevy fyzického a psychického násilní, v tom širším slova smyslu i
projevy sexuálního násilní, sociální izolace, pronásledování, ekonomické
kontroly“. (Jelínek, Jiří. Kriminologie. Vydání první. Praha: Nakladatelství
Leges, 2021. s. 310).
100. Co se týče samotné definice domácího násilí, jedná se o
problematickou otázku, neboť na základě obecnější definice lze jen těžko určit,
které chování má povahu domácího násilí, naproti tomu podrobnější definice
nemohou obsáhnout celou problematiku. Podle jedné z nabízených definic
„[d]omácí násilí je způsob chování mezi blízkými lidmi (zpravidla intimními
partnery), kteří spolu sdílejí společný domov, kdy jeden z nich uplatňuje moc a
kontrolu nad tím, co dělá ten druhý“ (zdroj:
https://www.domacinasili.cz/co-je-domaci-nasili/). Vhodnější je proto možná přiblížení typických znaků domácího násilí. Oběť a
agresor mají mezi sebou blízké vztahy intimní povahy, bydlí spolu a jsou
propojení vzájemnými vazbami. Domácí násilí je dlouhodobé a nejedná se o
jednorázový útok, přičemž charakteristická je pro něj eskalace. Typické je také
opakování útoků, a to v soustavném a nepřetržitém koloběhu. Agresivita útoků se
s každým opakováním stupňuje, přičemž nejčastěji začíná slovními narážkami či
poznámkami a postupněji se přidávají mírnější fyzické útoku a dále se stupňuje
závažnost i intenzita útoků. Domácí násilí však typicky probíhá skrytě, neboť
se jedná o vztahy intimní a soukromé. Zcela typický je asymetrický model
vztahů, kdy se agresor projevuje bezvýhradnou mocí a silovým postavením,
zatímco oběť je dlouhodobě udržována v závislém a podřízeném postavení. Jako
poslední znak je označován pokračovací charakter, tedy že domácí násilí
přetrvává i poté, kdy oběť od agresora odejde, a to s využitím společného
majetku či dětí (Jelínek, Jiří. Kriminologie. Vydání první. Praha:
Nakladatelství Leges, 2021. s. 312).
101. V souvislosti s výše uvedeným je na místě upozornit na některé
pojmy. Zaprvé je to tzv. spirála domácího násilí, která je typická pro všechny
typy domácího násilí. Představuje jednotlivé fáze výše zmíněného koloběhu
opakovaných útoků odehrávajících se v rámci domácího násilí. Jednotlivými
fázemi jsou: incident, usmiřování (udobřování, slibů polepšení a nápravy),
klid, narůstání napětí, kdy interval mezi klidem a incidentem se zkracuje a
stupňuje se intenzita útoků, tedy již výše zmiňovaná taktéž typická eskalace
(viz Voňková, Jiřina, Spoustová, Ivana. Domácí násilí z pohledu žen a dětí:
právní stav k 1. 1. 2016. Praha: proFem, 2016. s. 24). Druhým podstatným pojmem
pak je tzv. naučená bezmocnost. Tento koncept převzala Leopnore Walker od M.
Selingmana a definovala ji jako „ztrátu víry ve své schopnosti odhadnout
účinnost svých pokusů o zajištění vlastní bezpečnosti. […] v počátečních fázích
je oběť pachatelovým, jednáním zaskočena a snaží se negativní zkušenost
potlačit – neguje ji. Následně oběť zjišťuje, že násilí se děje opakovaně a že
ho nemůže kontrolovat, což vede ke ztrátě sebevědomí. Oběť přistupuje k
agresorovi vstřícně, snaží se mu vyhovět, aby předešla agresi.“ (viz Jelínek,
Jiří. Kriminologie. Vydání první. Praha: Nakladatelství Leges, 2021. s. 316).
102. „V souvislosti s domácím násilím na dětech lze hovořit o přímé a
nepřímé viktimizaci. Přímá viktimizace představuje situaci, kdy dítě se stává
terčem týrání nebo při fyzickém týrání matky vedlejším terčem pro agresora.
Nepřímou viktimizací se rozumí situace, kdy dítě není terčem násilí, ale ocitá
se v pozici svědka. Dítě může být přímým svědkem útoků na matku, může vnímat
následky násilných incidentů prostřednictvím viditelných zranění matky.[…]
Děti, které jsou svědky domácí násilí, trpí permanentním pocitem strachu a
napětí. Vnímají ztrátu bezpečí a jistoty, které by jim domácí prostředí mělo
poskytnout.“ (viz Jelínek, Jiří. Kriminologie. Vydání první. Praha:
Nakladatelství Leges, 2021. s. 319).
103. Jako již zmíněno, domácí násilí nelze bez dalšího ztotožňovat s
týráním, tj. jednáním pachatele, které zakládá důvod jeho trestního postihu za
trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku či trestný čin týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Obviněný přitom ve
svém dovolání ve vztahu k oběma poškozeným vznesl námitky k jednotlivým částem
popisu skutku v tom smyslu, že nenaplňují objektivní stránku zločinů, jimiž byl
uznán vinným, neboť zde popsané jednání nelze považovat za týrání.
104. Judikatura týrání vykládá jako zlé nakládání vyznačující se vyšším
stupněm hrubosti i bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje
jako těžké příkoří (viz č. 11/1984 a č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Příslušné
jednání pachatele musí vykazovat určitou vyšší intenzitu, musí být projevem
vyššího stupně hrubosti i bezcitnosti. Zároveň je třeba, aby poškozený vnímal
jednání, kterého se vůči němu pachatel dopouští, jako těžké příkoří. Není
úkolem dovolacího soudu, aby – zejména vrací-li se věc do stadia rozhodování o
stížnosti proti rozhodnutí o postoupení věci – reagoval detailně na jednotlivé
části odůvodnění odsuzujícího rozsudku v kontextu toho, co je obsahovou
součástí výpovědí obou poškozených na straně jedné a výpovědi obviněného na
straně druhé, bude však na rozhodnutí soudu stížnostního (příp. posléze soudu
nalézacího), aby vyhodnotil, do jaké míry jsou důvodné poukazy státní
zástupkyně obsažené v jejím vyjádření k dovolání obviněného (např. její
tvrzení, že poškozená vnímala manželství jako souvislý tlak, avšak za týrání
nelze označit stav, kdy se představy jedince rozcházejí se skutečností, pokud
realitu, která je v rozporu s vlastními představami vnímá jako souvislý tlak –
zde s přihlédnutím k faktu, že poškozená jako souvislý tlak vnímala i odborné
rady, aby začala pracovat).
105. K otázce důvodnosti skutkových zjištění vyjádřených ve výroku
odsuzujícího rozsudku, jež mají být podkladem jejich hmotně právní subsumpce
pod příslušné znaky trestných činů (jimiž byl obviněný dovoláním napadenými
rozhodnutími uznán vinen), lze uvést následující. V případě řešení trestní
odpovědnosti dovolatele je nezbytné se vypořádat s tím, na co poukázala státní
zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného (např. ve vztahu k
poškozenému zmínila, že některé části skutkové věty ve vztahu k vyjádřenému
časovému ohraničení nedávají smysl – např. vyžadování užitečných činností ve
formě úklidu či plnění studijních povinností v době, kdy měly být poškozenému
pouhé dva roky). Z tohoto vyjádření je zřejmé, že její kritika se týká nejen
skutkových a právních závěrů soudů stran opodstatněnosti aplikace základních
skutkových podstat obou trestných činů, ale rovněž naplněnosti znaku
kvalifikovaných skutkových podstat (těžké újmy na zdraví). Dovolací soud jen
stručněji vyjádří jen k posledně zmíněné otázce.
106. Již ve svém předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud nalézacímu
soudu vytknul nedostatečnost skutkového vyjádření, a v důsledku toho pak
pochybnost vznikající stran důvodnosti užití kvalifikačního znaku způsobení
těžké újmy na zdraví v případě obou zločinů. Pro stručnost Nejvyšší soud
odkazuje na body 85. - 87. svého předcházejícího usnesení, kde se uvedené
problematice podrobně věnoval. Nalézací soud se uvedené otázce v nyní
přezkoumávaném rozsudku věnoval podrobněji, a to v bodě 58. Připomenul zde
projevy duševní poruchy, jíž poškození trpí, stejně jako diagnostiku provedenou
znalci, přičemž svůj závěr o naplnění kvalifikačního znaku pak nalézací soud
odůvodnil skutečností že „u poškozených došlo… k poruše duševního zdraví, která
trvá do současné doby a omezuje poškozené v obvyklém způsobu jejich života
zejména tím, že oba poškození mají nadále stanovenou medikaci a probíhá jejich
psychoterapeutická i psychiatrická péče“. Dodal, že „PTSP oba poškozené
ovlivnila v jejich obvyklém způsobu života tak, že tito museli absolvovat
dlouhodobě a opakovaně řadu terapií, stále užívají medikaci, nicméně v
souvislosti s psychickými problémy trpěli i cca 3 roky po ukončení soužití s
obžalovaným řadou strachů a obtíží“.
107. Bohužel ani v tomto případě nelze uzavřít, že by nalézací soud
vyhověl požadavkům na odůvodnění naplnění kvalifikačního znaku způsobení těžké
újmy na zdraví. Pro závěr, že poškozený trpí delší dobu trvající poruchou
zdraví, nepostačuje bez dalšího poukázat na skutečnost, že užívá medikaci, trpí
psychickými problémy a podstupuje terapii, aniž by byla specifikována závažnost
těchto obtíží, neboť jak nalézací soud správně citoval, je třeba zvažovat
vážnou poruchu duševního zdraví (srov. R 9/1981 II., R 51/1983). Tím spíše,
když z lékařských zpráv poškozených vyplývá neustálý vývoj jejich onemocnění,
který však není reflektován v příslušné části odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu, jenž se omezil na pouhé konstatování jejich stále trvajícího onemocnění
od ukončení soužití s obviněným.
108. V odkazovaném předcházejícím rozhodnutí dovolací soud zmínil
usnesení sp. zn. 6 Tdo 320/2018 (následně uveřejněné pod č. 13/2019 Sb. rozh.
tr.), v němž vyložil, že „znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové
poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života
poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho
omezila v obvyklém způsobu života.“ Uvedené platí nejen pro otázky pokládané
znalcům, ale také pro odůvodnění naplnění příslušného kvalifikačního znaku
nalézacím soudem.
109. Odůvodnění nalézacího soudu však krom citace obecných projevů
posttraumatické stresové poruchy poškozených vyplývajících ze znaleckých
zkoumání, neobsahuje žádné konkrétní vyjádření toho, jak byli poškození omezeni
v obvyklém způsobu života v důsledku jejich onemocnění. Uvedené bohužel plyne
také z omezené důkazní situace, neboť přestože nalézací soud ve svém opatření
znalcům otázky formuloval zcela správně a v souladu se shora citovaným
rozhodnutím, tedy aby znalci podrobně popsali jak konkrétně a v jaké intenzitě
porucha oba poškozené omezila v obvyklém způsobu života, znalci na tuto otázku
vhodným způsobem neodpověděli. V případě doplňku znaleckého posudku o duševním
stavu poškozené znalců MUDr. Luďka Daneše a PhDr. Štěpána Vymětala, PhD. na
příslušnou otázku odpověděli vysvětlením hospitalizace poškozené v PN XY (č. l.
1840 p. v.). V případě znaleckého posudku o duševním stavu poškozeného již
odpověď znalců více koresponduje položené otázce (např. zodpověděli, kdy se
porucha pravděpodobně rozvinula aj.), nicméně informace o projevech poruchy či
jejich intenzitě v jejich odborných závěrech absentují (č. l. 1880 p. v.). Z
výpovědí poškozených taktéž není zcela zřejmé, kdy a v jaké intenzitě se
onemocnění projevovalo. Poškozená mj. uvedla, že obavy poškozeného ze zkažení
zubů či očí řešila v době soužití s obviněným pouze s příslušnými odborníky.
Poškozený projevy v době soužití s obviněným ve své výpovědi konkrétně
nepopsal, mluvil pouze o „dusnu“ a popis poškozené byl taktéž velmi vágní.
110. K vlastní otázce právního posouzení jednání pachatele, pokud toto v
intenzitě naplňující zákonný znak týrání směřuje jednak vůči zletilé, na jeho
péči či výchově nezávislé osobě, a současně vůči osobě, která je v jeho péči
nebo výchově, odkazuje Nejvyšší soud na bod 92. odůvodnění svého předchozího
kasačního rozhodnutí, na něž navazuje toliko stručným sdělením, že v případě
existence více osob, vůči nimž se pachatel trestného jednání dopustil, není z
důvodu uplatňující se speciality trestného činu týrání svěřené osoby podle §
198 tr. zákoníku vůči trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 tr. zákoníku vyloučeno právní posouzení, k němuž dospěly soudy
nižších stupňů v dovoláním napadených rozhodnutích. Otázkou jinou je, zda je
možno z hlediska časového v takto zvažovaných případech učinit závěr, že se
pachatel trestného jednání vůči nim dopustil ve zcela stejně vymezeném období.
111. Dovolatel ve svém opravném prostředku sice správně uvádí, že
jednočinný souběh těchto kvalifikací není možný pro jejich vztah speciality
[„Souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 s
trestným činem týrání svěřené osoby podle § 198 je vyloučen pro vztah
speciality u posledně uvedeného trestného činu“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1939.)], mýlí se však ve své
následné dedukci. Situace nastiňovaná obviněným v jeho dovolání by nastala
pouze v takovém případě, kdy by se obě právní kvalifikace vztahovaly ke
stejnému poškozenému. Tedy, kdyby bylo jeho jednání vůči nezletilému
poškozenému kvalifikováno zároveň jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §
198 tr. zákoníku a jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 tr. zákoníku. Taková situace však nenastala, jak tento soud
upozornil již ve svém předcházejícím usnesení. Projednáváno bylo jednání vůči
dvěma poškozeným, a to manželce – tedy osobě žijící ve společném obydlí, a
synovi – tedy svěřené osobě. Nalézací soud zvolil grafickou úpravu pod čísly I.
a II. pro odlišení těchto jednání a stejně tak odlišil i právní věty a je tedy
zcela zřejmé, že jednání, stejně jako právní věta a právní kvalifikace pod
bodem I. se vztahuje k poškozené, zatímco jednání, právní věta a právní
kvalifikace pod bodem II. se vztahují k poškozenému. Pokud by ve věci bylo
projednáváno pouze jednání k poškozenému a bylo by kvalifikováno zároveň podle
§ 198 i podle § 199 tr. zákoníku, pak by skutečně souběh těchto skutkových
podstat možný pro jejich vztah speciality nebyl. Ve věci projednávané se však
jednotlivé právní kvalifikace vztahují k rozdílným poškozeným, jak již soudy v
předcházejících stádiích vysvětlovaly, a nepřípustný souběh proto nenastal.
Uvedené je více než zřejmé z podrobného popisu nalézacího soudu v bodě 59.
odůvodnění rozsudku.
112. Jak již bylo sděleno úvodem této části odůvodnění, Nejvyšší soud se
omezil na shrnutí toho nejpodstatnějšího, co bylo možno v reakci na dovolací
námitky obviněného uvést ve vztahu ke konečným rozhodnutím soudů nižších
stupňů. Podrobnějšímu zhodnocení provedených důkazů, resp. jejich posouzení
soudy, se záměrně vyhnul, aby soudům nižších stupňů nepodsouval, k jakým
skutkovým a potažmo právním závěrům mají dospět. Současně považoval za nezbytné
poukázat na to, že námitky vůči skutkovým a právním závěrům obsaženým v
odsuzujících rozhodnutích soudů nižších stupňů neodezněly jen v dovolání
obviněného, nýbrž i ve stanovisku státní zástupkyně obsaženém ve vyjádření k
tomuto dovolání, které vyústilo v její závěr, že tato rozhodnutí neodstranila
vady, na které poukázalo předcházející kasační rozhodnutí dovolacího soudu, s
čímž lze (i s odkazem na některé výše vyložené skutečnosti) vyslovit souhlas.
VII.
Závěrečné shrnutí
113. Jak plyne z výrokové části tohoto usnesení, je nyní na stížnostním
soudu, aby na podkladě argumentace obsažené v řádném opravném prostředku
státního zástupce, jímž napadl unesení o postoupení věci, a s přihlédnutím k
tomu, co ve své obhajobě uplatnil obviněný, jakož i tomu, co uvedla ve svém
vyjádření státní zástupkyně, a ve stručnější formě zmínil soud dovolací, ve
věci dovolatele znovu rozhodl.
114. Jelikož ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí došlo výlučně na
podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného, uplatňuje se v dalším řízení
dopad ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř.
115. Zbývá dodat, že způsobem ve výroku uvedeným rozhodl dovolací soud
při splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu