6 Tz 3/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných MUDr. P. K., MUDr. K. K., dříve P., Ing. I. S., Ing. P. D., Ing. T. M., Ing. V. K., Ing. M. J., MUDr. J. Ř., MUDr. J. H., MUDr. D. R., L. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, t a k t o : Soudci Nejvyššího soudu JUDr. Vladimír Veselý, JUDr. Jan Engelmann a JUDr. Ivo Kouřil n e j s o u v y l o u č e n i z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 3/2017.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 4 T 21/2013, byli obvinění MUDr. P. K., MUDr. K. K. uznáni vinnými pokračujícím zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pokračujícím zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ing.

I. S. byla uznána vinnou pokračujícím zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr.

zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ing. P. D. byl uznán vinným zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr.

zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ing. T. M. byl uznán vinným zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr.

zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ing.

V. K. a MUDr. J. H. byli uznáni vinnými zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ing. M. J. byl uznán vinným pokračujícím zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr.

zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. MUDr. J. Ř. byl uznán vinným pokračujícím zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Týmž rozsudkem Krajského soudu v Praze byl obviněnému MUDr. P. K. a MUDr. K. K. podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem, jakož i trest propadnutí majetku v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku. Ing.

I. S. byl podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, a vedle toho jí byl uložen rovněž peněžitý trest (včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody) a trest zákazu v rozsudku specifikované činnosti. Ing. P. D. byl podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.

zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, dále trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty specifikované v rozsudku, peněžitý trest (včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody) a trest zákazu v rozsudku specifikované činnosti. Ing. T. M. byl podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.

zákoníku zařazen do věznice s dozorem, jakož i trest peněžitý (včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody). Ing.

V. K. byl podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, jakož i trest peněžitý (včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody) a trest zákazu v rozsudku specifikované činnosti. Ing. M. J. byl podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.

zákoníku zařazen do věznice s dozorem, jakož i trest propadnutí majetku v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku a trest zákazu v rozsudku specifikované činnosti. MUDr. J. Ř. byl podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále trest peněžitý (včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody) a trest zákazu v rozsudku specifikované činnosti.

MUDr. J. H. byl podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let a rovněž trest peněžitý (včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody).

3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, byl obviněný MUDr. D. R. uznán vinným pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a obviněná L. N. byla uznána vinnou pokračujícím zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pokračujícím zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému MUDr. D. R. podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, jakož i trest propadnutí majetku specifikovaného ve výroku rozsudku a trest propadnutí věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku. Obviněné L. N. byl podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, jakož i peněžitý trest (včetně stanovení náhradního trestu odnětí svobody) a trest zákazu v rozsudku specifikované činnosti.

4. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, všech obviněných, RNDr. M. R., MUDr. E. R. a správce pozůstalosti JUDr. J. V., jež byla podána proti shora citovaným rozsudkům Krajského soudu v Praze, byla přidělena Vrchnímu soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 106/2015 a sp. zn. 6 To 107/2015. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016 byly tyto věci spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 6 To 106/2015. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, bylo o podaných odvoláních rozhodnuto tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. byly napadené rozsudky soudu prvního stupně zrušeny a podle § 259 odst. 1 tr. ř. mu byla věc vrácena k novému rozhodnutí.

II.

5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných MUDr. P. K., MUDr. K. K., Ing. I. S., Ing. P. D., Ing. T. M., Ing. V. K., Ing. M. J., MUDr. J. Ř., MUDr. J. H., MUDr. D. R. a L. N.

6. Podaná stížnost pro porušení zákona byla Nejvyššímu soudu doručena dne 1. 2. 2017 a věc byla v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu přidělena do senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu ve složení JUDr. Vladimír Veselý jako předseda senátu, JUDr. Jan Engelmann a JUDr. Ivo Kouřil jako soudci.

7. Dne 30. 5. 2017 v průběhu veřejného zasedání podal obviněný MUDr. D. R. námitku podjatosti soudců JUDr. Vladimíra Veselého, JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tz 3/2017 z důvodu existence pochybnosti o jejich nezávislém a nestranném rozhodování pro poměr k projednávané věci a osobám na ní zúčastněným. Uplatněnou námitku odůvodnil jednak negativní medializací dané věci, politickým charakterem stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, ale především intenzivním nátlakem ze strany prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana, CSc., vůči soudcům rozhodujícím v této trestní věci. Tento nátlak má podle obviněného MUDr. D. R. plynout z mediálních vyjádření prezidenta republiky vůči soudci JUDr. Pavlu Zelenkovi, a to v kontextu kompetencí prezidenta i ve vztahu k soudcům Nejvyššího soudu. V daných souvislostech poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kinský proti České republice. V rámci této námitky navrhl rovněž provedení důkazů, a to čtením některých médii zaznamenaných vyjádření prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana, CSc., a přehráním CD nosiče obsahujícího záznam z návštěvy prezidenta ve městě Š. dne 21. 3. 2017.

8. Stran procesních aspektů rozhodování o podané námitce podjatosti připomněl závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/09, s tím, že postup podle § 31 odst. 1 tr. ř. lze považovat za ústavně konformní toliko za podmínky jeho přezkumu nadřízeným soudem. K tomu uvedl, že za situace, kdy Nejvyšší soud v řízení o mimořádném opravném prostředku rozhoduje o námitce vyloučení ve věci činných soudců, přičemž vydané rozhodnutí není z důvodů neexistence nadřízeného orgánu napadnutelné žádným opravným prostředkem, vylučuje, aby o podané námitce rozhodli titíž soudci, jejichž podjatost je namítána. Opačná konstrukce by totiž podle názoru obviněného MUDr. D. R. založila rozpor se základním procesním principem, že nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu § 31 tr. ř. s ústavním pořádkem.

III.

9. Nejvyšší soud v daných souvislostech prvně připomíná, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod pak v čl. 36 odst. 1 stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

10. Ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. proto stanoví, že z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

11. Na podjatost soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. lze tedy usuzovat z důvodu jeho poměru k projednávané věci nebo osobám. Poměr k projednávané věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. může záležet např. v tom, že soudce sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností nebo že byly svědkem trestného činu. Pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu, přičemž za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském.

12. Nutno tudíž konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

13. Podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodne o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. ten orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát i bez návrhu.

14. O námitce podjatosti členů senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu tedy rozhodoval tento senát, přičemž vycházel ze zákonné dikce ustanovení § 31 odst. 1 tr. ř., které je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu konstantně vykládáno stejným způsobem. Ani v této věci tudíž nebyl shledán důvod pro odlišný postup, potažmo pro předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.

15. Po přezkoumání námitky podjatosti členů senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu dospěl tento senát k závěru, že u jeho předsedy JUDr. Vladimíra Veselého, ani jeho členů JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila, nelze mít důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněných, neboť se nejedná o žádný z případů, které předpokládá § 30 odst. 1 tr. ř. (potažmo § 30 odst. 2 až 4 tr. ř.). Za takový důvod přitom nelze považovat skutečnosti, které byly uplatněny v rámci námitky podjatosti ze strany obviněného MUDr. D. R., přičemž nutno zdůraznit, že součástí nezávislosti a profesionality soudce je mimo jiné i schopnost a povinnost odolávat vnějším tlakům v podobě různých vyjádření mediálních či politických subjektů, prezidenta republiky nevyjímaje. Dovedeno ad absurdum, při akceptaci odůvodnění dané námitky podjatosti by byli z rozhodování o stížnosti pro porušení zákona podané v této věci vyloučeni všichni soudci Nejvyššího soudu a z rozhodování v této trestní věci obecně pak všichni soudci v České republice.

16. Se zřetelem k tomu byly z důvodu jejich nadbytečnosti zamítnuty související důkazní návrhy obviněného MUDr. D. R., jelikož otázka podjatosti členů senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu z důvodu jejich možného ovlivnění výroky prezidenta republiky (které jsou navíc obecně známé) mohla být v dostatečné míře posouzena i bez doplnění dokazování.

17. Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že členové senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu JUDr. Vladimír Veselý, JUDr. Jan Engelmann a JUDr. Ivo Kouřil nejsou podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněných MUDr. P. K., MUDr. K. K., Ing. I. S., Ing. P. D., Ing. T. M., Ing. V. K., Ing. M. J., MUDr. J. Ř., MUDr. J. H., MUDr. D. R. a L. N.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 31. 5. 2017

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Akcentoval rovněž, že doslovné převzetí některých formulací státního zástupce soudcem nařizujícím odposlechy automaticky neznamená, že by je přebíral nekriticky a že by rezignoval na své vlastní rozhodování, poněvadž kritériem je zde věcná správnost a odůvodněnost rozhodnutí a nikoli stylistická obratnost či originalita vyjadřování soudce, přičemž zmíněný názor odvolacího soudu označil za nepravděpodobný a nepodložený i vzhledem k množství soudců, kteří se v této jedné trestní věci na příkazech (jakož i povoleních) podíleli.

Následně soudu druhého stupně vytknul, že k závěru o absolutní nepoužitelnosti výstupů z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu dospěl, aniž by řádně, relevantně a tím i důvodně objasnil, proč mají podle něj zjištěné formální nedostatky povahu absolutně neúčinného důkazu, tj. proč mají v návaznosti na odbornou literaturu citovanou v bodě 126. jeho usnesení účinky rovnocenné důkazům vynuceným. I pro případ připuštění relevance formálního nedostatku příkazů uvedl, že tento nemůže vést k hodnocení příslušných výstupů z těchto úkonů jako absolutně neúčinných důkazů, přičemž k související argumentaci odvolacího soudu (o absolutní neúčinnosti těchto důkazů) opřené o jeden odborný článek doc.

H. podotkl, že tento se zabýval problematikou nepoužitelnosti důkazů získaných nezákonným donucením obviněného, takže jeho závěry nemožno aplikovat na případ nedostatečného odůvodnění příkazů k odposlechům. Soud druhého stupně tak podle ministra spravedlnosti ze zjištění o formálních nedostatcích návrhů a příkazů vyvodil extrémně nesouladné právní závěry o absolutní neúčinnosti důkazů získaných na jejich základě. Napadené rozhodnutí tudíž označil za nesprávné, vnitřně rozporné, neakceptovatelné, překvapivé, ale zejména pak vadné a z toho důvodu i nezákonné, nedůvodné, jakož i zásadním způsobem odporující doktríně materiálního právního státu, která krom samotných příkazů, návrhů či žádostí zohledňuje i okolnosti případu, specifický charakter objasňované trestné činnosti a veškeré další soudu předložené podklady včetně obsahu příslušného trestního spisu.

Na podporu svých názorů zmínil závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 829/2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, sp. zn. 4 Pzo 10/2015), jakož i související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věcech Bašić proti Chorvatsku, Dragojević proti Chorvatsku), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení.

9. Ministr spravedlnosti se dále vyjádřil k závěru odvolacího soudu o nezákonnosti některých povolení (včetně žádostí) podle § 158d tr. ř. a následné nepoužitelnosti důkazů získaných v důsledku této vadné procedury. Poté, co znova namítl stručnost „vlastního“ odůvodnění usnesení soudu druhého stupně k daným závěrům v rozporu s požadavky § 134 odst. 2 tr. ř. (toliko v bodech 98, 99 jeho usnesení), odmítl jeho argumentaci jako neakceptovatelnou, vnitřně nekonzistentní, neodpovídající trestnímu řádu a v neposlední řadě výrazně vybočující z dosavadní konstantní právní praxe.

Zmíněný názor o vnitřní nekonzistentnosti odůvodnil ministr spravedlnosti tím, že odvolací soud na jedné straně shledává nedostatky žádostí a podnětů ke sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. z důvodu absence uvedení konkrétních důvodů, proč nelze získat kýžené informace jiným způsobem (např. výslechem svědků), vzápětí však uvádí, že tyto žádosti a podněty odůvodňují nemožnost dosažení sledovaného účelu pouze obecným poukazem na to, že jde o obezřetné jednání podezřelých a že vzhledem k jejich zkušenostem s trestním řízením je třeba očekávat, že jsou obeznámeni s běžnými operativně pátracími metodami policie.

K tomu dále rozvedl, že v dané věci byla povolení podle § 158d odst. 3 tr. ř. vydávána ve vztahu k prostorům, které byly užívány podezřelými osobami k jejich uzavřeným setkáváním, při kterých řešily a plánovaly páchání své závažné hospodářské kriminality, takže z logiky věci neexistuje možnost, aby kýžené informace bylo možné získat např. výslechem svědků, neboť jedinými „svědky“ těchto jednání byli právě toliko podezřelí. V daných souvislostech připomněl rovněž judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 4 Pzo 3/2014, sp. zn. 4 Pzo 4/1014), podle níž si je třeba uvědomit, že na počátku každého přípravného řízení (mj. pak ve věcech tzv. hospodářské kriminality) je prokázaných skutečností minimum a k jejich prověření obvyklé vyšetřovací metody (výslechy osob apod.) rozhodně nepostačují, přičemž zdůraznil, že orgány činné v daném trestním řízení v odůvodnění svých rozhodnutí popsaly, že se jedná o závažnou a obtížně se odhalující hospodářskou trestnou činnost osob, které se navzájem znají a jednají konspirativně a že je dán legitimní předpoklad toho, že podezřelí jsou obeznámeni s běžnými pátracími metodami policie, načež označil závěry soudu druhého stupně (ohledně obecnosti a nezákonnosti povolení podle § 158d odst. 3 tr.

ř.) za rozporné s dosavadní judikaturní praxí Nejvyššího soudu i objektivní realitou. Dále odmítl tvrzení odvolacího soudu o tom, že žádosti podle § 158d odst. 4 tr. ř. obsahovaly nepravdivé informace o „zkušenostech podezřelých s trestním řízením“. K tomu uvedl, že takové tvrzení není obsaženo v žádné ze žádostí předložených státním zástupcem, nýbrž toliko v podnětu policejního orgánu, a že vyjádření státního zástupce, že „podezřelí mohou být obeznámeni s běžnými metodami používanými policií“ nemožno zaměňovat s tvrzením, že by tito byli v minulosti pravomocně odsouzeni.

Navíc podotkl, že státní zástupce takové předpoklady v podaných žádostech opřel o poukaz na obezřetné jednání podezřelých, jejich vzájemnou známost a dosavadní zkušenost s trestním řízením (která může být i zprostředkovaná, vypozorovaná atd.), přičemž tyto úvahy měly svůj odraz i v dosavadních zjištěních, což ministr spravedlnosti blíže ilustroval na konkrétních okolnostech posuzované věci a na jejich základě shrnul, že podezřelí soustavně prokazovali hlubokou znalost operativních policejních metod, a že tvrzení soudu druhého stupně o nepravdivých informacích o podezřelých obsažených v žádostech státního zástupce je tak neudržitelné.

Jako „obiter dictum“ dodal, že právní úvahy dovozující nepoužitelnost důkazů opatřených postupem podle § 158d tr. ř. na základě toho, že původní předpoklady orgánů činných v trestním řízení by se snad následně nepotvrdily (což však není tento případ), by byly zcela neakceptovatelné, jelikož v nejranějších stadiích trestního řízení se jedná především o předpoklady, načež poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1626/2008, sp. zn. 5 Tdo 829/2015) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III.

ÚS 554/03, sp. zn. II. ÚS 369/05) uzavřel, že zákonné nároky kladené při vydávání souhlasů podle § 158d odst. 3 tr. ř. byly beze zbytku splněny, žádosti neobsahovaly žádné nepravdivé údaje a že požadavky na ještě větší míru konkretizace jejich odůvodnění by byly nad rámec možného. K tvrzení odvolacího soudu, že soudce v povoleních podle § 158d odst. 3 tr. ř. bez dalšího převzal skutečnosti uváděné v žádostech státních zástupců, aniž by je přezkoumal či požadoval předložení dokumentů odůvodňujících návrhy státního zástupce a policejního orgánu, konstatoval, že pokud se soudce s názorem státního zástupce, který byl předtím v jeho žádosti dostatečně a úplně vyjeven a který má podklad v předloženém spise, zcela ztotožní, je naprosto logické, že použitou argumentaci převezme, přičemž opačný názor (že soudce bude i navzdory souhlasu s argumentací státního zástupce uměle vytvářet argumentaci jinou po stránce obsahové či snad stylistické) by byl jen těžko akceptovatelný.

Poznamenal rovněž, že Okresnímu soudu v Ústí nad Labem byl se žádostí podle § 158d odst. 4 tr. ř. vždy předkládán i celý spisový materiál, takže není jasné, jaké další dokumenty měl požadovat, což navíc odvolací soud v odůvodnění svého usnesení ani blíže neuvádí.

10. Ministr spravedlnosti se následně vyjádřil k jednotlivým povolením podle § 158d odst. 3 tr. ř., jimiž se zabýval soud druhého stupně, tak, že (ve stručnosti řečeno) jejich odůvodnění označil z věcného hlediska za dostatečné a odpovídající dané fázi trestního řízení (tj. počátku prověřování). O „úrovni“ rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho názoru svědčit i skutečnost, že mezi skupinou povolení, na jejichž základě měl být získán nepoužitelný důkazní materiál, je výslovně zmíněno i povolení sp. zn. 40 Nt 480/2011, byť se žádné sledování na základě tohoto povolení nikdy neuskutečnilo, a tudíž nemohly být na jeho základě opatřeny ani žádné důkazy.

Dále soudu druhého stupně vytknul, že do skupiny „vadných“ povolení nezahrnuje povolení vydaná státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podle § 158d odst. 2 tr. ř. pod sp. zn. 2 KZN 677/2011, ačkoliv formální i materiální rozsah odůvodnění těchto povolení je v podstatě obdobný odůvodnění „vadných“ povolení, což nemožno vysvětlit ani rozdílností v osobě „povolovatele“, jelikož podle § 158d odst. 4 tr. ř. jsou nároky na obsahové i formální náležitosti obou druhů povolení identické.

V dané souvislosti poukázal na nejednoznačnost procesní použitelnosti důkazů, které byly opatřeny na základě těchto povolení státního zástupce Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť odvolací soud v bodě 99 svého usnesení uvádí, že „poznatky získané sledováním osob a věcí nelze použít jako důkaz v tomto řízení“. Ministr spravedlnosti se nicméně přiklonil k závěru o procesní použitelnosti těchto důkazů, jelikož by podle něho nemohl obstát názor, že vadná jsou i povolení, proti kterým soud druhého stupně žádným způsobem nebrojí.

11. V další části stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl nesprávné užití doktríny „plodů z otráveného stromu“ s tím, že odvolací soud zpochybňuje dosavadní dokazování pouhým odkazem na část dostupné literatury (již zmíněný článek doc. H.), aniž by svoji úvahu blíže specifikoval a tuto doktrínu aplikoval na konkrétní řízení. K tomu uvedl, že český trestní proces doktrínu plodů z otráveného stromu (která vznikla a je rozvíjena ve Spojených státech amerických) nepřevzal, přičemž trestní řád formuluje striktní zákaz použití důkazu toliko v § 89 odst. 3 tr.

ř. ve vztahu k nezákonnému donucení. Stran soudem druhého stupně citovaného názoru doc. H. poznamenal, že je formulován v souvislosti se zákazem nucení obviněného k sebeobvinění v trestním řízení, takže odkaz odvolacího soudu na doktrínu plodů z otráveného stromu podpořený názorem vytrženým z kontextu odborného článku je podle ministra spravedlnosti (v rozporu s § 134 odst. 2 tr. ř.) naprosto nepřiléhavým a argumentačně ničím nepodloženým. Poté, co ve stručnosti odcitoval část názorů české odborné veřejnosti a připomněl, že i v USA je tato doktrína aplikována s přihlédnutím k zásadě proporcionality a charakteru porušení povinností vyšetřujících orgánů, poukázal na obezřetný přístup Ústavního soudu, který považuje teorii ovoce z otráveného stromu za rigorózní a její aplikovatelnost za spornou, a zmínil i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (jakož i soudů německých), z níž nejenže nelze dovodit (krom případu důkazů získaných za užití násilí) platnost této doktríny, ale z níž navíc vyplývá nutnost zvažovat přípustnost již primárních důkazů (při jejichž získání mělo dojít k porušení procesních předpisů), a to s ohledem na zásadu proporcionality, dobrou víru vyšetřujících orgánů a materiální splnění podmínek zásahu.

12. Ministr spravedlnosti dále poukazem na četnou judikaturu Ústavního soudu k předvídatelnosti soudního rozhodování namítl, že napadené usnesení odvolacího soudu nejenže nerespektuje dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, ale zásadním způsobem vybočuje i z dosavadní rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, a to i samotného senátu 6 To, což demonstroval na konkrétních příkladech z poslední doby (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 51/2015, sp. zn. 6 To 22/2016, sp. zn. 6 To 25/2016, sp. zn. 6 To 86/2015 a sp. zn. 6 To 92/2015).

Nad rámec toho podotkl, že nepředvídatelnost závěru odvolacího soudu o nezákonnosti odposlechů a sledování osob a věcí podporuje i skutečnost, že v této trestní věci bylo již Vrchním soudem v Praze opakovaně rozhodováno (v rámci vazebních zasedání, popř. v rámci stížností proti zajištění majetku), avšak tento k žádnému závěru o zásadním procesním pochybení nikdy nedospěl, byť byla jeho rozhodování vždy vedena plným revizním principem podle § 147 odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž je zřejmé, že součástí prováděného dokazování byl i důkazní materiál zajištěný postupem podle § 88 tr.

ř. K tomu ministr spravedlnosti dodal, že tvrzená pochybení neshledal ani žádný ze soudců, kteří ve věci rozhodovali v přípravném řízení, příp. po nařízení hlavního líčení, či v rámci rozhodování o podaných ústavních stížnostech, přičemž Ústavní soud by zásah do základních lidských práv obviněných (v důsledku případné nezákonnosti nařízených odposlechů či povolených sledování osob a věcí) konstatoval i v rámci rozhodnutí o jiné problematice (zvláště při přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nebo o vazbě obviněných).

Uzavřel proto, že napadeným usnesením soudu druhého stupně, které je zjevným a nikterak odůvodněným excesem z dosavadní konstantní rozhodovací praxe, byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí.

13. V dalším bodě stížnosti pro porušení zákona odmítl výhrady odvolacího soudu vůči nepoužití znaleckého posudku České znalecké, a. s. K tomu podotkl, že soud prvního stupně zdůvodnil nepřihlédnutí k uvedenému znaleckému posudku nejen jeho procesní nepoužitelností, nýbrž i z důvodu jeho podstatných věcných nedostatků, jelikož nebyl schopen verifikovat podklady, které měli zpracovatelé posudku k dispozici (mj. vzhledem ke skutečnosti, že posudek byl zpracován na podkladě konzultací s obviněným Ing. K., ale i s ohledem na nekritický přístup jeho zpracovatelů ke kalkulaci mzdových nákladů společnosti POHL CZ, a. s.). Poté ministr spravedlnosti shrnul, že jelikož posudek České znalecké, a. s., vychází z předpokladů, které byly v rámci dokazování v hlavním líčení vyvráceny (minimálně výpovědí obviněné Ing. S., kterou i odvolací soud označil za věrohodnou), z pohledu důkazního přínosu je zcela irelevantní, byť připustil, že nalézací soud v odůvodnění svých rozsudků mohl podrobněji rozvést, proč k posudku kromě procesních vad nepřihlédl, nicméně jedná se o „vadu“ odstranitelnou v původně nařízeném veřejném zasedání o odvoláních, takže soud druhého stupně svým postupem (když navíc jiné námitky obviněných proti znaleckým posudkům odmítl) porušil § 259 odst. 1 tr. ř.

14. K požadavku soudu druhého stupně na opětovný výslech svědka MVDr. G. ministr spravedlnosti připomněl, že tento byl slyšen jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, přičemž jeho svědectví bylo nepřímé, jelikož pouze tlumočil, co se dozvěděl od jiné osoby. Dále uvedl, že informace zprostředkované tímto svědkem (o korupci, manipulaci s rozpočtem a výběrovým řízením v souvislosti se zakázkou Rekonstrukce zámku Buštěhrad) se následně ukázaly jako pravdivé, načež zdůraznil, že tento svědek byl velmi podrobně vyslechnut za součinnosti procesních stran v hlavním líčení (kdy opakovaně uvedl, že identitu osoby, která mu informaci sdělila, nezná) a jeho výpověď zcela korespondovala s učiněným trestním oznámením, což svědčí o jeho věrohodnosti. Podle ministra spravedlnosti tak další výslech svědka MVDr. G. nevnese do věci žádné nové poznatky, takže požadavek na jeho opakovaný výslech označil za nadbytečný s tím, že odvolací soud ho případně mohl provést sám v původně nařízeném veřejném zasedání, avšak jeho opačný postup (zrušení rozsudku nalézacího soudu v neveřejném zasedání) je v rozporu s § 259 odst. 1 tr. ř.

15. Posledně se ministr spravedlnosti vyjádřil ke konstatování odvolacího soudu v bodě 159 jeho usnesení, že bude na státním zástupci, aby na podporu svých stanovisek navrhl provedení nových důkazů s tím, že se nabízí rozkrytí pozadí operativního šetření a konkretizace osob podílejících se na něm tak, aby mohly být vyslechnuty jako svědci se zaměřením na skutečnosti, které při své aktivitě v zájmovém prostředí zjistily. K tomu uvedl, že soud druhého stupně v podstatě požaduje odkrytí postupů a metod policejního orgánu při odhalování organizované trestné činnosti korupčního charakteru, načež popsal, co lze k operativnímu šetření v této věci uvést na základě úředních záznamů policejního orgánu obsažených ve spise a na základě jeho vyjádření.

Především však zdůraznil, že je velmi pochybné, zda by mohla být jako usvědčující důkaz použita výpověď příslušníka policejního orgánu k metodám odhalování korupční kriminality týkající se pouze zprostředkovaně poznatků, které zjistil v zájmovém prostředí, když by navíc takovou výpovědí měly být nahrazeny důkazy získané údajně nepoužitelnými odposlechy a sledováním, čemuž brání zejména ustálená judikatura Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 7 Tdo 347/2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012) či Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II.

ÚS 268/03, sp. zn. II. ÚS 2014/07, sp. zn. IV. ÚS 4488/12). Tento požadavek odvolacího soudu tak označil za nekonkrétní a ve své podstatě až nepřípustný.

16. S ohledem na výše popsané skutečnosti ministr spravedlnosti uzavřel, že usnesením soudu druhého stupně byl ve prospěch všech obviněných porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř., neboť důvody ke zrušení prvostupňových rozsudků a vrácení věci Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí zjevně dány nebyly, přičemž odvolací soud se na základě svévolného a nezákonného postupu domáhá kompletní revize veškerých dosavadních skutkových zjištění. K porušení uvedených ustanovení blíže uvedl, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně primárně z důvodu procesní nepoužitelnosti důkazů (přímo vyplynuvších i odvozených) z prováděných odposlechů a sledování, a tudíž podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak takové závěry jsou zmatečné, jelikož soud druhého stupně ze zjištění o formálních nedostatcích návrhů, příkazů a povolení vyvodil extrémně nesouladné právní závěry o absolutní neúčinnosti důkazů získaných na jejich základě, přičemž zrušovací důvody podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. se od prvého zrušovacího důvodu v podstatné části de facto odvíjejí. Stran pochybností odvolacího soudu ve vztahu k některým v řízení provedeným důkazům pak konstatoval, že tyto bylo možné odstranit v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu. Shrnul tudíž, že za situace, kdy zásadní důvod pro zrušení prvostupňového rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve skutečnosti není dán, je namístě, aby soud druhého stupně případná dílčí pochybení prvostupňových rozsudků napravil sám ve veřejném zasedání podle § 259 odst. 3 tr. ř. V návaznosti na to požádal Nejvyšší soud, aby se v rámci úvahy obiter dictum vyjádřil k otázce, zda by byl nalézací soud v dané věci eventuálně vázán právním názorem odvolacího soudu, pokud by bylo jeho usnesení (byť pouze tzv. akademickým výrokem) označeno za nezákonné.

17. Ze všech shora rozvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, byl ve prospěch obviněných MUDr. P. K., MUDr. K. K., Ing. I. S., Ing. P. D., Ing. T. M., Ing. V. K., Ing. M. J., MUDr. J. Ř., MUDr. J. H., MUDr. D. R. a L. N. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř.

18. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K argumentaci odvolacího soudu stran nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uvedl, že byť právní úprava i soudní praxe kladou na tyto příkazy určité nároky, současně respektují specifické okolnosti vydávání takových příkazů, jelikož jsou činěny především ve fázi prověřování, tedy v počáteční části trestního řízení, kdy činné orgány disponují menším a méně přesným okruhem informací o celém skutkovém ději, takže jejich rozhodnutí mohou být obecnější a stručnější (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1626/2008, nález Ústavního soudu sp. zn. III.

ÚS 463/2000), přičemž zdůrazněna je potřeba alespoň minimální míry dovození a vyložení souvisejících skutečností (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06, jakož i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 12/2016, sp. zn. 4 Pzo 15/2016). Podle státního zástupce postupoval Okresní soud v Ústí nad Labem při vydaní příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu řádně a v souladu se zákonem, jelikož tyto obsahují náležitosti ve smyslu § 88 odst. 2 tr. ř., tj. konkretizaci vedení trestního řízení podřaditelného pod § 88 odst. 1 tr.

ř., osoby, jejichž telekomunikační provoz je nutné odposlouchávat a zaznamenávat, a další konkrétní okolnosti, které takový postup podkládají. K tomu, že příkazy vychází z návrhů státního zástupce, poznamenal, že je to běžné u řady soudních rozhodnutí, a proto není důvod v tom spatřovat jakékoliv pochybení. Dále konstatoval, že příkazy v rámci popisu dovozovaných podezřelých skutkových okolností předkládají sofistikovaný a v danou dobu probíhající korupční děj, jenž je obtížné dokazovat jinými metodami, a který tudíž nelze obecně srovnat s jakoukoliv skupinovou a promyšlenou trestnou činností, jak činí odvolací soud. Popsaná skutečnost přitom logicky vyplývá z návrhu státního zástupce i ze spisového materiálu, který měl soud zjevně k dispozici, takže finální konstatování Okresního soudu v Ústí nad Labem o odůvodněnosti i časovém rozsahu odposlechů označil státní zástupce za zcela správné s tím, že další dokládání časového úseku odposlechů (je-li v příkazech uvedené, pro účely jaké trestné činnosti jsou nařizovány) shledal nadbytečným.

Současně zdůraznil, že všechny příkazy nutno hodnotit ve vzájemných souvislostech, neboť byly vydávány v jednom řízení, opíraly se o shodnou (byť průběžně se vyvíjející) argumentaci a směřovaly k témuž cíli, což značí, že i jejich argumentace musí být obdobná až shodná. Státní zástupce tudíž shrnul, že příkazy jsou odůvodněny adekvátním a soudní praxí akceptovatelným způsobem tak, že z nich vyplývají potřebné formální i materiální náležitosti, byť připustil, že by jejich odůvodnění mohlo být i delší či podrobnější.

K tomu nicméně dodal, že smyslem odůvodnění není sáhodlouhé vypisování absolutně všech okolností a souvisejících úvah, nýbrž odpovídající vyložení zjištění a závěrů soudu tvořící podklad pro učiněný výrok, a to s přihlédnutím k možnostem fáze daného řízení, k operativnosti rozhodnutí a k logickému komplexu celé věci. Neurčité požadavky soudu druhého stupně stran nedostatečného odůvodnění daných příkazů tak označil za nepřesvědčivé, nedůvodné, nekoherentní se soudní praxí a tudíž nezákonné. Obdobné závěry vztáhnul i k povolením sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1 tr.

ř. s tím, že související argumentace odvolacího soudu je ještě kratší a méně srozumitelná než v případě odposlechů, přičemž k tvrzení odvolacího soudu o nepravdivosti informací uvedených v povoleních (stran obeznámenosti podezřelých s trestním řízením) poznamenal, že obvinění byli zjevně vzdělaní lidé, funkcionáři územní samosprávy či obchodních společností (či dokonce bývalí poslanci), u nichž bez ohledu na osobní zkušenosti lze předpokládat, že vzhledem k jejich podílu na přijímání zákonů mají určitý přehled (mimo jiné) o trestním řízení a případných „rizicích“ s tím spojených.

19. Stran výhrady ministra spravedlnosti vůči úvahám o vhodnosti aplikace teorie plodů z otráveného stromu předeslal, že tato argumentace odvolacího soudu navazující na předchozí nezákonné závěry zcela ztrácí opodstatnění. Nad rámec toho nicméně připomněl, že přímá aplikace této teorie byla v českém trestním řízení již dříve odmítnuta, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 122/2015 a dodal, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí ani nepodává bližší vodítko, jak by tedy mělo být ve věci dále postupováno, což nelze považovat za dostatečné a přezkoumatelné odůvodnění. Dále se ztotožnil s námitkou vůči porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování ze strany odvolacího soudu, a to i s ohledem na výše tvrzený odklon od širší stabilizované soudní praxe. K dílčím výtkám ministra spravedlnosti stran znaleckého posudku společnosti Česká znalecká, a. s., konstatoval, že soud prvního stupně svůj postup (nepoužití posudku) logicky odůvodnil a odvolací soud mu tedy do jisté míry chybně předkládá způsob hodnocení tohoto důkazů, načež souhlasně s ministrem spravedlnosti dodal, že vyřešení této polemiky mohlo být součástí veřejného zasedání v řízení o odvolání. Požadavek soudu druhého stupně na opětovný výslech svědka MVDr. L. G. označil vzhledem k celému komplexu projednávaných souvislostí s přihlédnutím k jeho dosavadnímu vyjádření jako nadbytečný, a to i při zohlednění informací, na něž by měl být tento svědek podle odvolacího soudu doptán. Za netradiční a obtížně přijatelný pak považoval i požadavek směřující k rozkrytí policejní operativní práce, což by mohlo zbytečně osvětlit některé detaily policejní činnosti, přičemž zároveň vyslovil pochybnost, zda by poskytnuté výpovědi policistů vůbec mohly být validním podkladem pro rozhodnutí ve věci, když jejich podstatou by byl zejména popis operativní reakce na zjištěné informace, a tedy nikoli popis skutečností, které policisti (coby svědci) svými smysly vnímali. V dalších podrobnostech odkázal na odůvodnění stížnosti pro porušení zákona obsahující úplnou a důvodnou argumentaci stran všech nastíněných výhrad.

20. S ohledem na popsané skutečnosti se státní zástupce připojil k návrhu ministra spravedlnosti, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. konstatoval porušení zákona ve prospěch obviněných, a to zejména v § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř., byť pouze ve smyslu tzv. akademického výroku.

21. K podané stížnosti pro porušení zákona se dále vyjádřili obvinění MUDr. P. K. a MUDr. K. K. V první části svého vyjádření připomněli východiska judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu k nezbytnosti důsledné soudní kontroly odposlechů a následně popsali časovou chronologii případu před rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem o povolení telefonních odposlechů ze dne 11. 11. 2011. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí pak soudu vytkli, že se v rámci soudní kontroly vůbec nezabýval tím, zda je dána místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem k výkonu dozoru a podání takového návrhu, a tím i jeho místní příslušnost o návrhu rozhodnout, což má potvrzovat nedůslednost soudní kontroly.

Dále namítli, že daný soudní příkaz byl vydán v týž den, kdy byl státním zástupcem podán návrh na povolení odposlechu a že z hlediska soudní judikatury je odůvodněn zjevně nedostatečně, a to bezobsažnou formulací, že „prostřednictvím telefonické komunikace budou dojednávány detaily páchané trestné činnosti, případně mohou být zjištěny další osoby na trestné činnosti se podílející“, přičemž v něm absentuje zmínka o důvodném předpokladu o získání významných skutečností pro trestní stíhání. Nad rámec toho učinili výhradu vůči postupu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v rozporu se zásadou subsidiarity, přiměřenosti a zdrženlivosti (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 14/2016), když pouze na základě trestního oznámení L.

G., který měl informace z druhé ruky, se obrátil na Okresní soud v Ústí nad Labem s návrhem na povolení odposlechu, aniž by byly učiněny potřebné úkony podle § 158 odst. 3 tr. ř., a soud bez jakýchkoliv relevantních podkladů důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, vydal příkaz k odposlechu, přičemž se ani nepodivil, že oznamovatel L. G., ani člověk, od kterého obdržel informace o trestné činnosti, nebyli vyslechnuti podle § 158 odst. 6 tr. ř.

22. V další části vyjádření obvinění zhodnotili jednotlivé příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu. Formulaci již zmíněného příkazu ze dne 11. 11. 2011, jakož i návrhu státního zástupce na jeho vydání, znějící „prověřováním uvedené trestné činnosti bylo zjištěno“ označili za nepřípustnou, jelikož státní zástupce nevysvětlil, jakými konkrétními úkony podle § 158 odst. 3 tr. ř. bylo cokoliv zjištěno, a ze spisu nic takového nevyplývá. S opětovným poukazem na to, že Okresní soud v Ústí nad Labem vydal příkaz ve stejný den, kdy mu byla doručena žádost státního zástupce, namítli, že nařízení odposlechu bylo pouze mechanickým vyhověním podanému návrhu, nikoliv však pečlivým posouzením splnění náležitostí podle § 88 odst. 1, 2 tr.

ř. O nedůsledné kontrole ze strany okresního soudu má podle obviněných svědčit i to, že si neověřil jejich základní údaje z CEO, když nesprávné údaje o jejich bydlišti pouze překopíroval z návrhu dozorového státního zástupce. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 10/2015 má být podle jejich názoru zároveň zřejmé, že odůvodnění daného příkazu nesplňuje náležitosti stanovené judikaturou, nekonstatuje ani nevysvětluje, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, a chybí v něm i uvedení konkrétních zjištěných skutkových okolností podle § 88 odst. 1, 2 tr.

ř., které by vydání příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňovaly. Stran příkazu k prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 1. 3. 2012, který navazoval na výše zmíněný příkaz, konstatovali (poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 14/2016), že je nezákonný již z důvodu nezákonnosti tohoto prvního příkazu. Návrhu dozorového státního zástupce na vydání příkazu vytkli, že neuvádí skutečnosti, které by prokazovaly důvodnost dalšího prodloužení povolení odposlechu i přesto, že policejní orgán po dobu čtyř měsíců odposlouchával minimálně šest telefonních čísel, e-mailové schránky, realizoval prostorové odposlechy atd.

Následně se podivili nad tím, jak se mohla soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem během jediného dne stihnout seznámit s telefonními odposlechy šesti účastnických telefonních stanic realizovaných po dobu čtyř měsíců, když jí dozorový státní zástupce ve svém návrhu na prodloužení neoznačil žádné zájmové telefonní odposlechy, načež posoudili prodloužení odposlechu jako čistě automatický úkon s tím, že jeho odůvodnění pouze kopíruje obecná tvrzení státního zástupce, přičemž jedinou relevantní a konkrétní informací, kterou zde soud uvádí, je, že dne 4.

11. 2011 byly zahájeny úkony trestního řízení, což však není řádným vyhodnocením ve smyslu § 88 odst. 4 tr. ř. Příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 23. 11. 2011 opět vytkli, že byl vydán hned následující den po doručení návrhu státního zástupce na jeho vydání, že byl pouze mechanickým vyhověním návrhu státního zástupce a bezprecedentním porušením zásady presumpce neviny, že z jeho odůvodnění nelze zjistit nic o tom, jakým konkrétním prověřováním bylo co zjištěno, že obsahuje pouze prázdné floskule podle „vzoru“ (příkazu ze dne 11.

11.

2011), že nekonstatuje, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak a že v něm chybí zjištěné skutkové okolnosti ve smyslu § 88 odst. 2 tr. ř. K prodloužení odposlechu ze dne 23. 11. 2011, které bylo povoleno příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012, vztáhli obdobné výhrady jako k příkazu ze dne 1. 3. 2012. Stran všech komentovaných příkazů k odposlechům pak shrnuli, že odvolací soud v bodech 86 a násl. svého usnesení správně konstatoval jejich nezákonnost. Následně vznesli obdobné námitky i k příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 23.

11. 2011 a dne 26. 3. 2012, přičemž k tomuto pozdějšímu příkazu nad rámec již předtím vyslovených výhrad uvedli (stran toho, že příkaz pouze kopíruje obecná tvrzení státního zástupce a absentují v něm telefonní odposlechy, které by bylo možné vyhodnotit jako potvrzení podezření trestné činnosti), že pokud je v něm obecně tvrzeno, že MUDr. K. P. a MUDr. P. K. jsou v kontaktu s L. N., tak ani toto nic neznamená, neboť MUDr. K. P. byla ředitelkou Oblastní nemocnice K. a MUDr. P. K. jejím náměstkem, takže MUDr.

K. P. musela logicky z titulu své funkce a pracovních povinností s L. N. komunikovat. Poté shrnuli, že ani přes odposlechy a sledování realizované již od listopadu 2011 neměl Okresní soud v Ústí nad Labem ani v březnu 2012 žádný konkrétní argument či důkaz, kterým by povolení odposlechu odůvodnil.

23. Následovalo vyjádření obviněných k povolení prostorového odposlechu ze dne 23. 11. 2011. Prvně připomněli judikaturu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, II. ÚS 860/10) k požadavku soudní kontroly zásahů do práva na soukromí při nařizování prohlídky jiných (kancelářských) prostor ve smyslu § 83a tr. ř., přičemž povolení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2011 vydanému podle § 158d tr. ř. vytkli, že tomuto požadavku nedostál, když v odůvodnění pouze okopíroval text z návrhu státního zástupce a dopsal toliko obecnou vágní floskuli, kterou má jmenovaný soud podle jejich názoru nastavenou ve svých „vzorech“.

V dané souvislosti namítli, že povolení prostorového odposlechu bylo pouze mechanickým vyhověním podanému návrhu, nikoliv však pečlivým posouzením věci v duchu důsledné soudní kontroly, k čemuž dodali, že v něm absentuje i řádné vyhodnocení celého dosavadního průběhu prověřování, včetně realizovaných úkonů trestního řízení a konkrétních poznatků, které by potvrzovaly důvodnost podezření z páchání trestné činnosti na straně obou obviněných. Dále vyjádřili svůj názor, že s ohledem na intenzitu zásahu do lidských práv u prostorových odposlechů, která je mnohem větší než u telefonních odposlechů, musí jejich povolení splňovat stejně přísná kritéria a náležitosti jako příkaz podle § 88 tr.

ř., ne-li ještě přísnější. V návaznosti na to učinili výhradu, že dané povolení se nezabývá otázkou, zda nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, neuvádí žádné konkrétní zjištěné skutkové okolnosti, které by jeho vydání (včetně doby jeho trvání) odůvodňovaly. Následně zdůraznili, že Okresní soud v Ústí nad Labem vydal v daném případě povolení pouze ke sledování věci, aniž by svým výrokem povolil i sledování osob, přičemž byly sledovány osoby, nikoliv věci, takže veškeré prostorové odposlechy pořízené na základě tohoto povolení označili za nezákonné a protiústavní.

Své výhrady směřovali rovněž k povolení prostorového odposlechu ze dne 29. 12. 2011. Opět namítli, že Okresní soud v Ústí nad Labem vydal povolení v týž den, kdy byl podán návrh státního zástupce s tím, že ani pouhé zběžné vyhodnocení spisového materiálu nebylo možné provést během jediného dne.

Odůvodnění povolení dále vytkli, že pouze kopírovalo odůvodnění výše zmíněného povolení ze dne 23. 11. 2011, načež k němu vztáhli obdobné námitky jako k tomuto předchozímu povolení. Vzhledem k uvedenému vyslovili svůj souhlas se závěrem soudu druhého stupně, že náležité a dostatečně pečlivé zdůvodnění nezbytnosti natolik intenzivního dlouhodobého zásahu do nedotknutelnosti obydlí a práva na soukromí v obou povoleních absentuje.

24. Dále obvinění poukázali na judikaturu (konkrétně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 789/06) k povolování telefonních a prostorových odposlechů s tím, že v roce 2011 a 2012 tato nebyla žádné novum. Tvrzení stížnosti pro porušení zákona, že judikatura Nejvyššího soudu se zpřísnila až v poslední době, takže není na daný případ aplikovatelná, označili za neakceptovatelné a nepravdivé. K tomu uvedli, že jeho uznání by ad absurdum znamenalo, že judikatura se nemůže měnit, takže stížností pro porušení zákona vytýkaná vada není vadou, ale podstatou změny judikatury.

Nepravdivost výtky spočívající v tom, že by se daná judikatura změnila až v poslední době, plyne podle obviněných z obsahu řady rozhodnutí, např. z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/11, sp. zn. II. ÚS 615/06. Dále příkladmo poukázali na kauzu vedenou u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, kde jsou řešeny skutky z roku 2007, a kauzu obviněného D., kde byly řešeny příkazy k odposlechům z roku 2008, s tím, že v nich měla být aplikována rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013, popř. sp. zn. 4 Pzo 14/2016.

Z těchto rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 10/2015, pak odcitovali vybrané pasáže. V návaznosti na to konstatovali, že soud druhého stupně ve svém usnesení správně poukázal na nedodržení konkrétních ustanovení trestního řádu a své právní závěry opřel o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, takže jeho rozhodnutí není překvapivé ani ojedinělé. K výhradě stížnosti pro porušení zákona vůči právnímu názoru odvolacího soudu stran požadavku odůvodnění doby trvání odposlechu uvedli, že tento požadavek vyplývá již ze samotného § 88 odst. 2 tr.

ř., jakož i z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Zmínili rovněž, že závěr o nezákonnosti předmětných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. a povolení sledování osob a věci podle § 158d tr. ř. učinil nejen odvolací soud ve stížnosti pro porušení zákona napadeném usnesení, nýbrž i Krajský soud v Praze v druhé probíhající „větvi“ kauzy, a to usnesením ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 4 T 42/2016, jehož část (str. 28 a násl.) odcitovali.

25. Stížnosti pro porušení zákona nad rámec již uvedeného obvinění MUDr. P. K. a MUDr. K. K. dále vytkli, že její snahu o erozi zásady zákonnosti trestního řízení a snížení kvalitativních nároků definovaných judikaturou Ústavního soudu a specializovaného senátu Nejvyššího soudu, do jehož agendy kontrola zákonnosti odposlechů spadá, lze považovat za neakceptovatelnou a nekonzistentní s pravidly právního státu. K tomu uvedli, že procesní pravidla stanovená zákonem a judikaturou ohledně odposlechů jsou dlouhodobě vytvářena proto, aby byly zajištěny pevné a spolehlivé mechanizmy ochrany před zneužitím moci, přičemž opačný trend by vedl k policejnímu státu.

Lpění na zdánlivých formalismech tak není bezúčelné, jelikož odposlechem dochází k velmi intenzivnímu zásahu do základních práv a svobod. V návaznosti na tvrzení, že stížnost pro porušení zákona bagatelizuje dílčí nedostatky příkazů k odposlechům, poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/02 zdůrazňující nezbytnost procesní čistoty trestního řízení. Dále poznamenali, že ministerstvo spravedlnosti se pokouší procesně nepřípustnou cestou negovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu, k čemuž připomenuli, že Nejvyšší soud podle své judikatury není další odvolací instancí.

S konstatováním stížnosti pro porušení zákona, že návrhy státního zástupce a příkazy soudců se nemohou opírat o formálně bezvadné a bezezbytku přesvědčivé důkazy, neboť v této fázi řízení ještě nemohou být k dispozici, vyjádřili svůj nesouhlas s tím, že např. u prodloužení odposlechů bylo rozhodováno v době, kdy již masivně probíhaly odposlechy telefonů a emailových schránek, přesto se okresní soud nezdráhal ve svých „povoleních“ používat jen prázdné floskule o třech větách, aniž by se zabýval vyhodnocením již realizovaných odposlechů.

Stran výhrady stížnosti pro porušení zákona, že soud druhého stupně nepatřičně povyšuje požadavek na perfektnost formálních náležitostí příkazů a povolení nad materiální důvodnost, uvedli, že je hrubou chybou stavět tyto dva aspekty do protikladu, neboť objektivním měřítkem materiální důvodnosti je právě dostatečné odůvodnění, v němž se odráží, do jaké míry soud postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil argument navrhovatele a dospěl k závěru o materiální důvodnosti, což platí tím spíše, že není rozhodováno v kontradiktorním řízení a absentuje jakýkoliv aktuální kontrolní mechanismus.

Nesouhlasili ani s tvrzením ministerstva spravedlnosti o nepřiléhavosti úvah odvolacího soudu o nekritickém přebírání formulací státního zástupce ze strany okresního soudu a o rezignaci soudu na své vlastní rozhodování, k čemuž učinili výhradu, že např. v kontextu příkazu ze dne 11. 11. 2011 a povolení ze dne 29. 12. 2011, kde soudce rozhodl v týž den a zkopíroval tvrzení státního zástupce a odstavec z rozhodnutí jiné soudkyně téhož soudu, jsou dané závěry odvolacího soudu naopak přiléhavé. V neposlední řadě namítli, že ministr spravedlnosti svým tvrzením o věrohodnosti svědka L.

G.

z důvodu, že jeho výpověď korespondovala s jím učiněným trestním oznámením, uvádí Nejvyšší soud v omyl, načež připomněli část trestního oznámení, podle níž L. G. jméno „svého klienta“ zatím sdělovat nechtěl a naproti tomu jeho zamítavou odpověď na dotaz soudu v rámci jeho výslechu v hlavním líčení, zda se znal s člověkem, který mu poskytl informace (jež následně sděloval při podání trestního oznámení). Nad rámec vyjádření k výhradám rozvedeným ve stížnosti pro porušení zákona (a zároveň nad rámec rozsahu přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu ve smyslu § 267 odst. 3 tr.

ř.) obvinění popsali rovněž své výhrady stran místní nepříslušnosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Ústí nad Labem, s tím souvisejícího porušení práva na zákonného soudce a z toho vyplývající nezákonnosti odposlechů se závěrem, že tvrzení ministra spravedlnosti o zákonnosti telefonních a prostorových odposlechů je nesprávné nejen z důvodů uváděných v napadeném usnesení, ale i z důvodu těchto výhrad.

26. Obvinění MUDr. P. K. a MUDr. K. K. z výše rozvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

27. V návaznosti na shora popsané vyjádření bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání samotného obviněného MUDr. P. K., v němž informoval o nekonzistentním přístupu senátu Mgr. Roberta Pacovského v nyní souzené věci v porovnání s kauzou vedenou Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, přičemž v podrobnostech odkázal na str. 81-83 zprošťujícího rozsudku jmenovaného soudu v dané věci a vyjádřil své neporozumění tomu, proč proti tomuto rozsudku, který vychází ze stejné argumentace, jako vycházel odvolací soud v nyní posuzovaném případě, neproběhla v médiích žádná hysterická kampaň ze strany představitelů státní moci.

28. Obvinění MUDr. P. K. a MUDr. K. K. se následně vyjádřili i k přílohám stížnosti pro porušení zákona, které jim byly dodatečně zaslány. Nad rámec předchozí argumentace upozornili na to, že odklon od judikatury Nejvyššího soudu, na kterou obvinění podrobně poukazují, není podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále též „zákon o soudech a soudcích“) přípustný, ledaže by došlo k odklonu od stávající judikatury rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, avšak senát č. 6 Tz rozhodující o této stížnosti pro porušení zákona tak nepostupoval, z čehož obvinění v dobré víře usuzují, že bude vycházeno z reprezentativní judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 4 Pzo 3/2013, sp. zn. 4 Pzo 10/2015, sp. zn. 4 Pzo 14/2016), jakož i Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 615/06, sp. zn. II. ÚS 789/06, sp. zn. Pl. ÚS 24/11). K doktríně plodů z otráveného stromu pak poznamenali, že polemika nad ní je nadbytečná, neboť je logické, že z nezákonného důkazu nemůže vzejít zákonný důkaz, což by bylo popřením zásady zákonnosti trestního řízení vyjádřené v § 2 odst. 1 tr. ř. coby klíčové zásady trestního procesu, a taktéž čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny. V dané souvislosti připomněli úkoly státního zástupce a soudu v trestním řízení s tím, že zásada zákonnosti je projevem vůle moci zákonodárce, do které nelze prostřednictvím soudní moci zasahovat, načež poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/02 zdůrazňující nezbytnost procesní čistoty trestního řízení s tím, že tento nález nebyl nikdy překonán žádným plenárním rozhodnutím Ústavního soudu a podle čl. 89 odst. 1 Ústavy je pro obecné soudy závazný.

29. Obvinění MUDr. P. K. a MUDr. K. K. s ohledem na argumentaci prezentovanou v jejich předchozí replice, jakož i s ohledem na výše uvedenou argumentaci navrhli, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

30. Vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona učinil také obviněný Ing. P. D. V jeho první části argumentujíce nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 rozvedl své námitky stran odnětí práva na zákonného soudce v přípravném řízení (tj. nad rámec výhrad učiněných ve stížnosti pro porušení zákona a zároveň nad rámec rozsahu přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu podle § 267 odst. 3 tr. ř.). Dále se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, když poukazem na § 88 odst. 1, 2, 3 tr. ř., jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013 uzavřel, že příkazy vydané v nyní projednávané věci se nezabývaly otázkou subsidiarity jejich nařízení a skutkové okolnosti, které měly jejich vydání odůvodňovat, jsou popsány zcela obecně. Uvedl pak, že konkrétní skutkové okolnosti, které odůvodňují jejich vydání (včetně doby trvání) a nezbytnost zásahu do soukromí dotčených jedinců, zcela absentují, takže soudy fakticky rezignovaly na posouzení materiálních podmínek pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Z těchto důvodů podle jeho názoru nelze považovat důkazy, které byly shromážděny na základě těchto příkazů, za důkazy získané zákonným způsobem.

31. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný Ing. P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť není důvodná.

32. Obviněný Ing. T. M. předložil obsahově totožné vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona jako obviněný Ing. P. D., na obsah jehož námitek popsaných v bodě 30. tohoto rozsudku lze proto zcela odkázat.

33. Vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona učinil rovněž obviněný Ing. V. K. V rámci svého prvního podání vyslovil názor, že podáním této stížnosti sleduje ministr spravedlnosti ovlivnění probíhající kauzy a že rozhodnutí Nejvyššího soudu bude mít faktický dopad na celé řízení, takže aby byl zachován toliko akademický charakter výroku jeho rozhodnutí, nelze o stížnosti rozhodovat dříve, než bude celé trestní řízení pravomocně skončeno, načež odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 290/2000. Dále konstatoval, že pokud by Nejvyšší soud shledal, že byl usnesením odvolacího soudu porušen zákon, lze mít důvodnou pochybnost o tom, že soud prvního stupně bude postupovat objektivně a nestranně, jelikož by měl podle § 264 odst. 1 tr. ř. respektovat usnesení odvolacího soudu. Dodal, že nestrannost soudců je jedním z jejich nejdůležitějších kvalitativních vlastností, a poukázal na čl. 36 odst. 1 Listiny, § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Piersack proti Belgii, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04. Namítl rovněž porušení práva na rovnost zbraní vyplývajícího z čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01, neboť stížností pro porušení zákona může pouze ministr spravedlnosti ovlivňovat následné rozhodování trestních soudů, zatímco obviněný takovou možnost nemá. Nad rámec toho poznamenal, že ministerstvo spravedlnosti mělo před podáním stížnosti nejprve vyhodnotit, zda vady při nařizování odposlechů způsobil Okresní soud v Ústí nad Labem nebo byly již v návrzích dozorového státního zastupitelství, jelikož v prostředí demokratického právního státu není možné zakrývat protiprávnost činnosti státních zástupců a ex post napravovat jejich nedostatky ve vyšetřování, jako činí podaná stížnost.

34. S ohledem na shora uvedená tvrzení navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil řízení o stížnosti pro porušení zákona do doby pravomocného rozhodnutí soudu v trestní věci sp. zn. 4 T 21/2013.

35. V rámci svého druhého podání obviněný Ing.

V. K. rozvedl následující výhrady vůči stížnosti pro porušení zákona. Stran otázky odůvodnění odposlechů odcitoval vybranou judikaturu (nálezy Ústavního soudu sp. zn.

II. US 502/2000, sp. zn. II. ÚS 615/06, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 144/03), jakož i znění § 88 odst. 2 tr. ř. s tím, že zákonné podmínky pro jejich nařízení v této trestní věci splněny nebyly, neboť žádný z příkazů, na které poukazuje soud druhého stupně ve svém usnesení, neobsahuje jedinou větu, která by odůvodňovala, proč byl odposlech nařízen na maximální možnou dobu čtyř měsíců, resp. dobu o měsíc kratší. K úvaze ministra spravedlnosti, že z charakteru trestné činnosti vyplývá nutnost jejího dlouhodobějšího monitoringu, uvedl, že ji měly obsahovat již samotné příkazy, neboť ex post nelze skrze použití mimořádného opravného prostředku napravovat zjevné chyby a nedostatky, kterých se dopustily orgány činné v přípravném řízení, a zpětně doplňovat odůvodnění vydaných příkazů.

Obdobné výhrady vztáhnul i k příkazu č. j. 40 Nt 346/2012-4, k němuž ministr spravedlnosti uvedl, že nutnost odposlechu byla dostatečně odůvodněna v příkazu předchozím (č. j. 40 Nt 490/20011-4). Poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06 dále namítl, že v případě příkazů č. j. 40 Nt 482/2011-9, č. j. 40 Nt 490/2011-4 a č. j. 40 Nt 304/2012-4 je konstatován pouze obecný předpoklad, že „budou dojednávány detaily páchané trestné činnosti, popřípadě mohou být zjištěny další osoby na trestné činnosti se podílející,“ přičemž v případě příkazu č. j.

40 Nt 346/2012-4 absentuje i takové obecné konstatování, takže citované příkazy nenaplňují ani Ústavním soudem požadovanou minimální míru konkretizace skutečností, které by měly být prováděním odposlechu zjištěny. Příkazům č. j. 40 Nt 482/2011-9, č. j. 40 Nt 490/2011-4, č. j. 40 Nt 304/2012-4 a č. j. 40 Nt 490/2011-14 rovněž vytknul, že neobsahují odůvodnění, zda zjištěné okolnosti naplňují podezření ze spáchání trestných činů „upravených“ ustanovením § 88 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k těmto skutečnostem vyjádřil názor, že příkazy k odposlechům nejsou řádně odůvodněny a že odvolacím soudem byly správně označeny za nezákonné.

36. K výtce stížnosti pro porušení zákona vůči tomu, že odvolací soud poukazuje v rámci odůvodnění nezákonnosti nařízených odposlechů nikoliv jen na vady příkazů, ale také na žádosti státního zástupce a podněty k nim, uvedl, že poukázání na chyby těchto úkonů je zásadní pro posouzení, zda byly příkazy vydány v souladu se zákonem. Stran tohoto „mylného domnění“ ministra spravedlnosti dále namítl, že příkaz k odposlechu je rozhodnutí svého druhu a není proti němu přípustná stížnost ani odvolání, pouze návrh na přezkum jeho zákonnosti po pravomocném skončení trestního řízení, takže osoba se proti němu v rámci probíhajícího řízení nemůže účinně bránit, a proto je nutné dbát zvýšených nároků na odůvodnění příkazů, jakož i žádostí a podnětů k nim.

V návaznosti na citaci části nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/16 konstatoval, že jelikož soudce nebo státní zástupce vystupuje v případě zásahu do ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, soudce jakožto garant dodržování ústavních pravidel nemůže vydat příkaz k odposlechu anebo k sledování osob a věcí na základě vadné nebo nedostatečně odůvodněné žádosti, k čemuž opět připomněl závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000. V dané souvislosti prezentoval svůj názor, že jelikož je odposlech a záznam telekomunikačního provozu operativně pátracím prostředkem, byť se speciální úpravou, na žádosti o povolení k odposlechu se per analogiam vztahují náležitosti podle § 158d odst. 4 tr.

ř., přičemž žádosti o vydání příkazu k odposlechu, resp. povolení ke sledování osob a věcí, ani podněty policejního orgánu k nim v dané věci tyto náležitosti nesplňují. Dále namítl, že žádosti o vydání příkazů k odposlechům obsahují pouze obecné fráze, že „vzhledem ke vzájemné osobní znalosti podezřelých nelze použít instituty nezasahující do jejich práv“ a že veškeré žádosti obsahují naprosto totožné texty, takže je zřejmé, že státní zástupce vždy část textu pouze zkopíroval, a lze tudíž důvodně pochybovat o tom, zda posuzoval důvodnost použití těchto prostředků.

V souvislosti s výhradou, že státní zástupce důsledně nestudoval spisový materiál a podněty policejního orgánu, poukázal na skutečnost, že v podnětech policejního orgánu je jako datum zahájení úkonů trestního řízení uvedeno 3. 11. 2011, zatímco v žádostech státního zástupce 4. 11. 2011. Žádostem státního zástupce o vydání příkazů k odposlechům (č. l. 3280 a násl., 4067 a násl., 3299 a násl., 3319 a násl. spisu), jakož i žádostem o povolení ke sledování (č. l. 2770 a násl., 3051 a násl. spisu) rovněž vytknul, že nespecifikují konkrétní trestný čin, který by podezřelé osoby měly svým jednáním naplňovat.

Stran argumentace policejního orgánu v podnětech ke sledování osob a věcí, že podezřelé osoby mají zkušenosti s trestním řízením, namítl, že vzbuzuje dojem, že všichni podezřelí zmiňovaní v těchto podnětech byli v minulosti vyšetřováni v rámci trestního řízení, avšak takové tvrzení se (s výjimkou obviněného MUDr. P. K.) nezakládá na pravdě.

K obeznámenosti s trestním řízením uvedené v žádostech státního zástupce pak konstatoval, že tato sice neimplikuje závěry o tom, že podezřelí byli v minulosti trestně stíhaní, nicméně je velmi obecná, jelikož obeznámen s trestním řízením je každý průměrně inteligentní člověk, takže toto tvrzení neodůvodňuje použití utajovaných prostředků, a pokud měl státní zástupce na mysli obeznámenost s konkrétními postupy policejního orgánu, tuto nijak nezdůvodnil a ničím nedoložil. V této části svého vyjádření uzavřel, že soudci Okresního soudu v Ústí nad Labem rezignovali na svou roli garanta zákonnosti, když převzali argumentaci státního zástupce, přičemž v případě podrobení žádostí kritickému přezkumu by státního zástupce museli na jejich nedostatky nutně upozornit a příkaz na jejich základě by nemohli vydat.

37. Stran přepjatého formalismu při stanovení nároků na náležitosti příkazů, jenž je stížností pro porušení zákona vytýkán odvolacímu soudu poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/16, obviněný uvedl, že tento nález byl vydán 13. 10. 2016, tj. 4 dny před rozhodnutím soudu druhého stupně, přičemž je nemožné, aby soudce při studování spisu o několika tisících stran sledoval veškerou judikaturu, když navíc vydaná soudní rozhodnutí mohou působit toliko pro futuro, jak ostatně uvádí Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jakož i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, když se snaží zpochybnit použitelnost rozsudku Nejvyššího soudu 4 Pzo 10/2015, ačkoliv jsou tímto rozsudkem stanovené nároky pouze parafrázovaným přepisem ustanovení § 88 tr. ř. Nad rámec učinění výhrady, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/16 je neaplikovatelný ex ante, považoval za nutné podotknout, že tento nález se týkal příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, což není stejně závažným zásahem do základních práv, takže v něm vyslovené závěry Ústavního soudu nejsou ani z těchto důvodů přiléhavé na posuzovaný případ. Dodal, že stanovením formálních požadavků na úkony orgánů činných v trestním řízení se předchází možnosti zneužívání jejich pravomoci a zasahování do ústavně garantovaných práv nad míru stanovenou zákonem, takže soud druhého stupně neporušil zákon a nedopustil se přepjatého formalismu, nýbrž pouze chránil důsledné dodržování práv obviněných, základních zásad spravedlivého procesu a demokratického právního státu.

38. V další části svého vyjádření se obviněný ztotožnil s argumentací ministra spravedlnosti, že doktrína plodů z otráveného stromu se v České republice neužívá, nicméně argumentaci odvolacího soudu v tomto směru nepovažoval za nesprávnou. Vzhledem ke skutečnosti, že trestní řád sice zásadně neobsahuje ustanovení o důsledcích porušení předpisů o dokazování v trestním řízení, avšak obsahuje relativně bohatý počet zákazů důkazů, nesouhlasil s tvrzením ministra spravedlnosti, že v trestním řízení nelze najít podklad pro závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení by měla být vždy absolutní neúčinnost. Následně poukazem na teoretická východiska absolutní a relativní neúčinnosti důkazů, jakož i judikaturu (mj. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 459/2007) vyjádřil svůj názor, že důkaz získaný na základě neodůvodněného soudního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je absolutně neúčinný. Nadto k argumentaci ministra spravedlnosti, že v případě vyslovení porušení zákona podle § 314l a násl. tr. ř. nenásleduje přezkum celé trestní věci a označení důkazů získaných na základě nezákonných odposlechů za absolutně neúčinné, poznamenal, že je zcestná, jelikož předpokládá, že v rámci „živého“ trestního řízení nemůže dojít k vyslovení neúčinnosti důkazů získaných v rozporu se zákonem.

39. K údajnému nerespektování rozhodovací praxe senátu 6 To připomněl, že každý případ je nutno posuzovat individuálně, proto se rozhodovací praxe v rámci jednoho soudu, potažmo jeho jednoho senátu může lišit. Úvaha ministra spravedlnosti, že porušení zákona v případě nedostatků příkazů k odposlechům měly soudy zjistit již v rámci vazebních zasedání, by podle obviněného naklonila váhy dokazování v trestním řízení výrazně v neprospěch obviněných, jelikož lhůty pro rozhodování ve vazebním zasedání neumožňují podrobné přezkoumání všech podkladů a důkazů. K tomu navíc poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 884/2000, podle něhož může být rozhodnutí o vazbě učiněno i na základě nepoužitelných důkazů. Nad rámec toho poznamenal, že i Mgr. Robert Pacovský, soudce Krajského soudu v Praze, se odchýlil od jím vydaných rozhodnutí, když v posuzované věci připustil „výslechy“ jako bezvadné, zatímco v jiných kauzách (věc sp. zn. 4 T 46/2012) odmítl obdobně nařízené odposlechy jako nezákonné.

40. S ohledem na výše uvedené obviněný Ing. V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona v souladu s § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

41. Obviněný Ing.

V. K. následně doplnil své vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, resp. k přílohám této stížnosti. Vyslovil v něm názor, že judikatura k zákonnosti úkonů trestního řízení s akcentem na namítané formální nedostatky v příloze č. 1 je nepřiléhavá na daný případ a nelze z ní proto vyvozovat relevantní závěry, neboť většina vyjmenovaných judikátů se týká příkazů k domovní prohlídce a nikoliv příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Uvedení této judikatury je podle obviněného naprosto účelové, protože drtivá většina judikatury týkající se odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu obsahuje závěry naprosto opačné, a sice že nedostatečně odůvodněné příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu způsobují získání těchto důkazů v rozporu se zákonem a zakládají nepřípustnost jejich využití v probíhajícím trestním řízení.

V souvislosti s tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu se často zabývají absencí odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonů v protokolech o domovních prohlídkách, upozornil na to, že protokol o provedení domovní prohlídky je dokumentem osvědčujícím skutečnost, že k domovní prohlídce došlo, zatímco příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je soudní povolení pro zásah do základního lidského práva, takže musí splňovat přísnější náležitosti i co se týká požadavků na jeho odůvodnění.

Nadto poukázal na skutečnost, že příkazy k odposlechu vydané v této trestní věci nebyly nedostatečné pouze co do odůvodnění neopakovatelnosti a neodkladnosti úkonů, ale že v nich naprosto absentovalo odůvodnění doby trvání odposlechu, přičemž tato náležitost je explicitně stanovena zákonem a toto odůvodnění neobsahovaly ani žádosti státního zástupce k vydání příkazu k odposlechu. Zároveň podle jeho názoru nebyly dostatečně odůvodněny skutečnosti, z nichž by byl patrný účel, za kterým je odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizován, jaké skutečnosti mají být z odposlechu zjištěny, ani zda dosud zjištěné skutečnosti naplňují podezření ze spáchání daných trestných činů.

Argumentaci, že nedostatek odůvodnění lze hodnotit jako toliko formální vadu, pokud neodkladnost a neopakovatelnost úkonu vyplývá ze spisu, označil na scestnou a nepřiléhavou na konkrétní případ, jelikož pouhým odkazem na trestní spis nelze ospravedlňovat nedodržování základních pravidel trestního řízení. Nadto poukázal na skutečnost, že trestní spis v době vydání příkazu ke sledování kanceláře MUDr. D. R. neobsahoval nic jiného než ničím nepodložené a nijak neověřené trestní oznámení. Pro případ, že by se Nejvyšší soud neztotožnil s jeho výše uvedenou argumentací, upozornil na skutečnost, že nová ustálená judikatura Nejvyššího soudu (od roku 2013 do současnosti), na níž odkázal ve svém předchozím vyjádření, dovozuje z nedostatečného odůvodnění příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu nepřípustnost důkazů, které byly na jejich základě získány.

42. Stran přílohy č. 2 ke stížnosti pro porušení zákona, jež obsahovala judikaturu Nejvyššího soudu k doktríně plodů z otráveného stromu, namítl, že většina zde uvedených judikátů se týká příkazů k domovní prohlídce, nesprávně provedené rekognice nebo ohledání místa činu. Poté, co připomněl teoretické východiska použitelnosti důkazů v trestním řízení, poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 459/2007, podle něhož jsou v trestním řízení procesně použitelné pouze odposlechy a záznamy provedené podle § 88 tr. ř. V návaznosti na to vyjádřil názor, že vzhledem k tomu, že v daném případě byly odposlechy provedeny na základě příkazů, které nesplňují zákonné náležitosti podle § 88 tr. ř., nelze je považovat za procesně použitelné.

43. V souvislosti s judikaturou zahraničních soudů k doktríně plodů z otráveného stromu uvedenou v příloze č. 3 upozornil na vnitřní rozpornost stížnosti pro porušení zákona, v níž je na jedné straně doktrína ovoce z otráveného stromu bez dalšího odmítána, zatímco na straně druhé jsou vyvozovány závěry z jejího omezení na základě judikatury soudů v USA. Stran rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva poukázal na to, že tento sám ve své judikatuře uvádí, že otázka přípustnosti důkazů je primárně záležitostí národní úpravy, načež odkázal na předchozí pasáže svého vyjádření k použitelnosti důkazů v českém trestním řízení. Poté konstatoval, že Evropský soud pro lidská práva posuzuje pouze zásah do práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, takže pokud neshledá zásah do ústavně garantovaných práv, ještě to „neznamená, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny dodržovat základní zásady trestního řízení a opatřovat důkazy v rozporu se zákonem“.

44. S ohledem na výše uvedené obviněný Ing. V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. a) a c) tr. ř.

45. Ke stížnosti pro porušení zákona se dále vyjádřil obviněný Ing. M. J. Její stanovisko, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jsou procesně použitelné, označil (poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 10/2015) za nesprávné s tím, že tyto příkazy v rozporu s § 88 odst. 2 tr. ř. neobsahují odkaz na příslušnou mezinárodní smlouvu, konkrétní skutkové okolnosti, které jejich vydání (včetně doby trvání) odůvodňují, ani důvody nezbytnosti zásahu do soukromí dotčených jedinců, které je chráněno čl. 13 Listiny, což způsobuje procesní nepoužitelnost takto získaných důkazů. Se závěry soudu druhého stupně se ztotožnil rovněž v případě konstatované nezákonnosti prostorových odposlechů, neboť žádosti k povolení sledování osob a věcí jsou podle jeho názoru obecné, neobsahují všechny náležitosti podle § 158d odst. 4 tr. ř. a Okresní soud v Ústí nad Labem neměl na základě těchto „kusých“ žádostí sledování povolit. Dále vyjádřil svůj nesouhlas s argumentací stížnosti pro porušení zákona stran porušení zákazu vydání překvapivého rozhodnutí a popření dosavadní konstantní judikatury vydáním napadeného usnesení odvolacího soudu, jelikož tento vycházel nejen z výše poukázaného usnesení Nejvyššího soudu, nýbrž i z jeho další bohaté a konstantní judikatury (rozhodnutí sp. zn. 4 Pzo 9/2015, sp. zn. 4 Pzo 9/2016, sp. zn. 4 Pzo 6/2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2014 a sp. zn. 4 Pzo 3/2013). Posledně se vyjádřil k tvrzení o nesprávném užití doktríny „ovoce z otráveného stromu“ tak, že skutečnost, že se jedná o doktrínu amerického původu, automaticky neznamená, že je použitelná pouze v americké justici a na podporu svého názoru o její použitelnosti v českém právním systému poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 757/2000. Pro vyloučení pochybností uzavřel, že se závěry odvolacího soudu se ztotožňuje v zásadě pouze ve věci procesních vad odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a povolení ke sledování osob a věcí.

46. Vzhledem k výše uvedenému obviněný Ing. M. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Navrhl rovněž přerušení řízení o této stížnosti do okamžiku pravomocného rozhodnutí v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, a to z důvodu obavy z faktického dopadu rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného potencionálně v neprospěch obviněných na probíhající trestní řízení, což označil za tzv. „vytunelování akademického výroku Nejvyššího soudu“.

47. Vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona učinil také obviněný MUDr. J. Ř. V první řádě zásadně nesouhlasil se závěry ministra spravedlnosti, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně je v rozporu s dosavadní judikaturní praxí Nejvyššího či Ústavního soudu, naproti čemuž odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 4 Pzo 3/2013, sp. zn. 4 Pzo 10/2015, sp. zn. 4 Pzo 9/2016, sp. zn. 4 Pzo 6/2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2014 a sp. zn. 4 Pzo 14/2016), jakož i Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II.

ÚS 789/06, sp. zn. II. ÚS 502/2000 a sp. zn. II. ÚS 93/2004) a poukázal rovněž na částečně zprošťující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012. V návaznosti na to namítl nezákonnost a procesní nepoužitelnost důkazů získaných jakožto výsledek nasazení operativně pátrací techniky, a to zejména protokolu o sledování osob a věcí ze dne 30. 5. 2012, protokolu o záznamech pořízených při sledování osob a věcí č. j. 314-70/2011-UZC/V2, jakož i důkazů získaných na základě příkazu k odposlechu ze dne 11.

11. 2011 a protokolu o záznamu telekomunikačního provozu ze dne 19. 11. 2011. Nezákonnost prostorových odposlechů shledal i v tom, že výroková část jejich povolení obsahuje výslovně pouze sledování věcí, nikoliv sledování osob v nich se nacházejících, načež označil za nezákonné a procesně nepoužitelné i nedostatečně odůvodněné příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu. Soudu prvního stupně vytknul, že „nadbíhal“ veřejné žalobě a snažil se hledat pouze důkazy a argumenty v její prospěch, což je z hlediska pravidel právního a demokratického státu neakceptovatelné a nepřípustné.

Poté citoval části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 4 T 42/2016, jakož i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013 a sp. zn. 4 Pzo 14/2016 a v návaznosti na to konstatoval, že se neztotožnil s obsahovým výkladem prezentovaným ministrem spravedlnosti, když naopak uvedl následující. Stran prvního příkazu k odposlechu (sp. zn. 40 Nt 482/2011) namítl, že Krajské státní zastupitelství podalo návrh na jeho vydání pouhých sedm dnů od zahájení úkonů trestního řízení, kdy v rámci prověřování věci nebyly ještě učiněny žádné úkony, přičemž text daného návrhu pouze reprodukuje text záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a toliko neakceptovatelně uvádí, že „prověřováním uvedené trestní činnosti bylo zjištěno“, aniž by bylo vysvětleno, jakými úkony podle trestního řádu bylo něco zjištěno.

Soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem přesto ještě týž den návrhu bez pečlivého posouzení věci vyhověla, aniž by si ověřila základní údaje o podezřelých (MUDr. K. a MUDr. K.) z CEO, v prvním odstavci na str. 2 odůvodnění příkazu pouze odcitovala text záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, v druhém odstavci překopírovala shora citované tvrzení státního zástupce, avšak není z něho patrné, jakým konkrétním prověřováním bylo co zjištěno, přičemž jí nebylo předloženo vůbec nic, co by důvodnost nařízení odposlechu potvrzovalo.

K „vlastnímu“ odůvodnění příkazu pak uvedl, že nesplňuje náležitosti stanovené judikaturou, nekonstatuje, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak a chybí i konkrétní zjištěné skutkové okolnosti podle § 88 odst. 2 tr. ř., které by vydání příkazu (včetně doby jeho trvání) odůvodňovaly. Poznamenal rovněž, že rozvrh práce Okresního soudu v Ústí nad Labem nikterak neupravoval problematiku soudců rozhodujících o nařizování odposlechů, takže Mgr. Bachurská nebyla zákonným soudcem. K dalším příkazům k prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uvedl, že jsou nezákonné již z toho důvodu, že nezákonný příkaz nemůže být základem pro zákonné prodloužení odposlechu.

Namítl také, že návrhy na prodloužení doby trvání odposlechu neuvádí žádné konkrétní skutečnosti (zjištěné z odposlechů prováděných po dobu mnoha měsíců), že samotné prodloužení vždy pouze kopíruje obecná tvrzení státního zástupce a jediná relevantní informace je, že dne 4. 11. 20114 byly zahájeny úkony trestního řízení, což není řádným vyhodnocením ve smyslu § 88 odst. 4 tr. ř. Ztotožnil se tudíž se závěry soudu druhého stupně konstatovanými v bodech 92 a násl. odůvodnění jeho usnesení, zatímco stížnosti pro porušení zákona a vyjádření „Nejvyššího státního zastupitelství“ vytknul, že jsou v příkrém rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a ignorují provedené důkazy ve prospěch obviněného.

48. Ze shora uvedených důvodů obviněný MUDr. J. Ř. navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

49. Dále se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil obviněný MUDr. D. R. V první části svého vyjádření se zabýval zásadou rovnosti zbraní a kontradiktornosti trestního řízení, neboť shledal současnou právní úpravu stížnosti pro porušení zákona rozpornou s těmito základními zásadami spravedlivého procesu. V této souvislosti připomněl závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 a sp. zn. I. ÚS 55/04, judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věcech Brumarescu proti Rumunsku, Giuran proti Rumunsku, Radchikov proti Rusku, Bujnita proti Moldavsku, Savinskiy proti Ukrajině, Precup proti Rumunsku), jakož i důvodové zprávy k zákonu č. 265/2001 Sb. vyjadřující se k důvodům zachování institutu stížnosti pro porušení zákona i po uzákonění institutu dovolání. Rozpor právní úpravy stížnosti pro porušení zákona s ústavním pořádkem pak podle obviněného vyplývá ze skutečnosti, že k jejímu podání je oprávněna jen jedna procesní strana – stát, která závazně určuje rozsah přezkumu napadených rozhodnutí a konstatování porušení zákona ve prospěch obviněného (v rozporu s deklarovaným účelem právní úpravy) nemá charakter ryze akademického výroku, a to zejména za situace, kdy předmětem přezkumu není meritorní, ale jiné pravomocné (zpravidla procesní) rozhodnutí. Dodal, že zákon nijak neřeší případné negativní důsledky akademického rozhodnutí do právní sféry obviněného a nepřímo tak umožňuje, aby si jednotlivé „nižší soudy“ vykládaly účinky akademického rozhodnutí Nejvyššího soudu podle vlastní libovůle. S ohledem na uvedené považoval za vhodné, aby Nejvyšší soud v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu hlavy osmnácté, části třetí trestního řádu (§ 266-276 tr. ř.) s ústavním pořádkem.

50. Pro případ, že Nejvyšší soud nedospěje k závěru o nezbytnosti předložit věc Ústavnímu soudu s tím, že právní úpravu lze v daném případě vyložit ústavně konformním způsobem, namítl rovněž nepřípustnost podané stížnosti pro porušení zákona. Tuto výhradu opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (mj. usnesení sp. zn. 4 Tz 13/2004 a sp. zn. 4 Tz 59/2004) s tím, že tvrzenou nezákonnost usnesení odvolacího soudu bude mít obžaloba možnost namítat v rámci opakovaného hlavního líčení před soudem prvního stupně, případně v rámci svého odvolání proti novému rozhodnutí ve věci či v rámci dovolání proti budoucímu pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně.

Nadto konstatoval, že zamítnutí stížnosti pro porušení zákona z důvodu její nepřípustnosti by bylo na místě i vzhledem ke skutečnosti, že ministr spravedlnosti se jejím prostřednictvím pokouší obejít právní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01, jelikož jejím primárním cílem není sjednocení budoucí rozhodovací praxe, ale sistace právních účinků konkrétního rozhodnutí v konkrétní trestní věci. Uzavřel tedy, že v nyní projednávané věci je dán důvod pro postup podle § 268 odst. 1 písm. a) tr.

ř., neboť ji podle platné právní úpravy lze řešit jiným mimořádným opravným prostředkem.

51. V další části svého vyjádření poukazem na čl. 8 odst. 1 Úmluvy, čl. 4 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, 3 a čl. 13 Listiny, § 2 odst. 4, § 52, § 88 a § 158d tr. ř., jakož i početnou judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva podrobně rozvedl základní teoretická východiska týkající se problematiky zásahu do soukromí osob v souvislosti s opatřováním důkazů v trestním řízení (zejména při jejich odposlouchávání) a procesními důsledky vad soudního povolování takových zásahů.

V návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 510/2013 pak konstatoval, že i kdyby se Nejvyšší soud chtěl odchýlit od svých dosud zastávaných právních závěrů (stran podmínek zákonnosti nařizování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a následné procesní použitelnosti důkazů získaných na jeho základě), nemohla by mít taková změna judikatury dopad na nyní projednávanou věc, neboť pokud v době, kdy byly odposlechy nařízeny, byly nařízeny v rozporu s právem (tedy zákonem a ustálenou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu), dodatečná změna práva (zákona a ustálené judikatury) není s to počáteční vadu důkazů zhojit.

K tomu dodal, že účelovost takového postupu by vynikla o to více, pokud by byl přijat závěr o zpětné neaplikovatelnosti závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jelikož obviněnému příznivější nová judikatura týkající se místní příslušnosti soudu v přípravném řízení by v jeho věci nebyla aplikována, zatímco nová judikatura zavádějící benevolentnější standard odůvodnění příkazů k odposlechům a sledování by se naopak uplatnila retroaktivně, k čemuž dodal, že judikaturní změny platí buď retroaktivně nebo prospektivně, tertium non datur.

Vyjádřil rovněž svůj názor, že pokud by bylo možné naplnění materiálních podmínek vydání příkazu dovozovat dodatečně nad rámec skutečností uvedených v písemném vyhotovení příkazu, preventivní soudní kontrola by do značné míry postrádala opodstatnění a představovala by pouhou ztěžující formalitu pro orgány veřejné žaloby. Poté rozvedl své výhrady stran místní nepříslušnosti Okresního soudu v Ústí nad Labem, avšak tyto směřují (jak sám správně uvedl) mimo rámec přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu.

Stran soudních příkazů a povolení vydaných v nyní projednávané věci podle § 88 tr. ř. a § 158d tr. ř., jakož i návrhů (žádostí) státního zástupce na jejich vydání, namítl, že v nich absentuje odůvodnění místní příslušnosti soudu a stanovení délky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

Ztotožnil se i s dalšími výhradami, které proti odůvodnění příkazů uplatnil soud druhého stupně, k čemuž uvedl, že v prvotních příkazech absentují skutečnosti zakládající důvodné podezření ze spáchání trestného činu, přičemž odkaz na v podstatě anonymní trestní oznámení s mizivou věrohodností ve spojení s veřejně dostupnými informacemi, které nijak nenasvědčují páchání trestné činnosti, ani nikterak blíže nespecifikované „operativní poznatky osoby ze zájmového prostředí“, jež nejsou vůbec procesně zachyceny, ve svém souhrnu jednoznačně neumožňují učinit závěr o spáchání trestného činu, když navíc není uvedeno zhodnocení zajištěných veřejně dostupných dokumentů (zda nasvědčují trestné činnosti), ani není zřejmé, zda tyto podklady soud vůbec měl k dispozici.

Dále namítl, že v příkazech absentuje nejen zdůvodnění subsidiarity, nýbrž i proporcionality zásahu do soukromí dotčených osob, přičemž takové úvahy se nabízely zejména v případě několikaměsíčního nepřetržitého prostorového odposlechu obydlí obviněných MUDr. K. a MUDr. K. Shrnul tedy, že odůvodnění soudních příkazů nedostálo zákonným požadavkům, jak jsou vykládány ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, a že veškeré výstupy operativně pátracích prostředků, resp. úkonů podle hlavy čtvrté trestního řádu, které byly použity jako důkaz proti obviněnému, nutno považovat za procesně nepoužitelné.

52. Poslední část vyjádření obviněného MUDr. D. R. se věnovala doktríně ovoce z otráveného stromu. Prvně popsal hlavní východiska a projevy této doktríny ve Spojených státech amerických včetně jejích výjimek, kdy jsou důkazy získané po nezákonném zásahu policie do práv jednotlivce procesně použitelné (opakované získání důkazu nezávisle na původní nezákonné prohlídce, přerušení příčinné souvislosti mezi nezákonným postupem a získáním důkazu a důkaz, který by byl nevyhnutelně zajištěn i v případě zákonného postupu policie).

Následně demonstroval, že i v evropském kontinentálním právu se za určitých podmínek uplatní pravidlo, že důkaz získaný v přímé souvislosti s jiným nezákonným důkazem je procesně nepoužitelný, přičemž poukázal na německý trestní proces, v němž je tato problematika řešena v rámci otázky tzv. „dálkového efektu důkazních zákazů“, jenž může být výjimečně dovozen s ohledem na skutkové okolnosti a povahu zákazu použití důkazů. Stran českého trestního řízení připomněl související názory doc. Alexandra Netta, doc.

Jiřího Pipka, prof. Pavla Šámala, doc. Jiřího Herczega a některé judikaturní závěry Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 1677/13, sp. zn. III. ÚS 2260/10, sp. zn. III. ÚS 587/14 a sp. zn. III. ÚS 761/14). V návaznosti na to shrnul, že judikatura Ústavního soudu se sice staví k doktríně ovoce z otráveného stromu zdrženlivě, s jejími závěry se však v zásadě ztotožňuje, neboť při posuzování procesní použitelnosti tzv. derivativních důkazů považuje za klíčové, zda je takový důkaz kauzálně odvozen od předchozího nezákonného postupu orgánu činného v trestním řízení, což je třeba řešit se zřetelem ke skutkovým okolnostem případu, povaze a závažnosti pochybení orgánu činného v trestním řízení a způsobilosti takového pochybení ovlivnit další průběh dokazování.

Proto souhlasil s postupem soudu druhého stupně, jenž ponechal na nalézacím soudu, aby v rámci volného hodnocení sám posoudil, které důkazy jsou kauzálně odvozeny od nezákonných odposlechů telekomunikačního provozu a záznamů o sledování osob a věcí, a aby s ohledem na intenzitu pochybení zhodnotil, nakolik je ten který důkaz možné vzít za základ skutkových zjištění při rozhodování ve věci samé. Rezolutně pak odmítl tvrzení o nezákonnosti závěrů odvolacího soudu, kterým v tomto směru není co vytknout.

53. Obviněný MUDr. D. R. s ohledem na výše uvedené učinil následující procesní návrhy. Prvně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu hlavy osmnácté, části třetí trestního řádu (§ 266 - § 276 tr. ř.) s ústavním pořádkem. Nedospěje-li Nejvyšší soud k závěru o nezbytnosti předložit věc Ústavnímu soudu, navrhl, aby senát Nejvyššího soudu postoupil věc podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia, neboť zatímco v případě konkurence možnosti podání návrhu na povolení obnovy řízení a stížnosti pro porušení zákona již byla Nejvyšším soudem konstatována nepřípustnost stížnosti pro porušení zákona, v případě analogické situace, kdy je napadáno kasační rozhodnutí odvolacího soudu (nikoli konečné rozhodnutí ve věci), judikatura naopak podání stížnosti pro porušení zákona umožňuje, přičemž tato vnitřní nekonzistence rozhodovací praxe by měla být odstraněna právě rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia.

V návaznosti na to navrhl, aby velký senát trestního kolegia zamítl stížnost pro porušení zákona pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud neshledal důvod k zamítnutí stížnosti pro porušení zákona z důvodu její nepřípustnosti, navrhl, aby velký senát trestního kolega „akademickým rozhodnutím“ do budoucna vyloučil potenciální rizika účelového výkladu a aplikace § 88 tr. ř. a § 158d tr. ř. (stran náležitostí odůvodnění příkazu k odposlechu a sledování, intenzity počátečního podezření, procesních důsledků pochybení při povolování odposlechů a sledování, jakož i rozsahu přezkumné pravomoci nalézacího soudu při posuzování skutkových okolností vydání vadných příkazů) a aby byla podaná stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr.

ř. zamítnuta, neboť není důvodná.

54. Ke stížnosti pro porušení zákona se v neposlední řadě vyjádřila i obviněná L. N. Poté, co připomněla teoretická (čl. 4 odst. 2, čl. 13 Listiny, § 2 odst. 4, § 52, § 88 tr. ř.) i judikaturní (nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/200 a sp. zn. II. ÚS 615/06) východiska stran podmínek pro nařizování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, konstatovala, že při vydání příkazu k odposlechu musí být ve „velmi vysoké míře jistoty“ zřejmé, jaká konkrétní trestná činnost je páchána a kdo je osoba pachatele, že jeho nařízením má dojít ke zjištění konkrétní skutečnosti nezbytné pro trestní řízení, která musí být v příkazu specifikována, a že příkaz má současně obsahovat uvedení skutečností, z nichž je vyvozováno, že konkrétní skutečnosti budou zjištěny a zjištění takové skutečnosti jinými prostředky musí být buď nemožné nebo mimořádně ztížené.

Ve vztahu k příkazům v posuzované věci pak namítla, že neobsahují žádné odůvodnění, proč byly nařízeny na dobu čtyř měsíců, za jakým účelem a jaké konkrétní skutečnosti měly být zjištěny, popř. z čeho to orgány činné v trestním řízení vyvozují, jelikož Okresní soud v Ústí nad Labem pouze nekriticky vyhověl návrhu státního zástupce, když toliko vágně konstatoval, že „lze předpokládat, že budou dojednávány detaily páchané trestné činnosti, popřípadě mohou být zjištěny další osoby na trestné činnosti se podílející“, přičemž se nevypořádal ani se subsidiaritou použití odposlechu.

Podotkla, že § 88 tr. ř. klade důraz na formální stránku odůvodnění příkazů, která však v daném případě nebyla naplněna a nebylo tak odůvodněno prolomení čl. 13 Listiny. V rozporu s posledně uvedenými ustanoveními je podle jejího názoru i tvrzení ministra spravedlnosti, že případné formální pochybení vydaného příkazu není na překážku použitelnosti takto získaných důkazů, byly-li splněny materiální podmínky vydání příkazu. K tomu, že ministr spravedlnosti sám vysvětluje, z čeho plyne důvodnost jednotlivých příkazů, pak namítla, že tím jednak sám uznává pochybení ze strany Okresního soudu v Ústí nad Labem, a že takové odůvodnění měly obsahovat již samotné příkazy, neboť stížnost pro porušení zákona není institutem, jenž by měl napravovat chyby a nedostatky učiněné v předcházejících fázích trestního řízení.

V dané souvislosti zdůraznila, že § 88 tr. ř. nepřipouští absenci některých „požadavků na zákonnost příkazů“, a to ani z důvodu jejich zřejmosti či logičnosti, a nepřipouští ani doplňování odůvodnění vydaných příkazů ex post.

55. Příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu týkajícímu se její osoby (příkazu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 40 Nt 490/2011) vytkla, že ve vztahu k její osobě nebyl ani v minimální míře odůvodněn. K jeho konstatování, že MUDr. P. je prostředníkem mezi osobami podílejícími se na trestné činnosti (mezi nimiž je vyjmenovaná i obviněná), učinila výhradu, že v příkazu není uvedeno, z čeho je její údajná trestná činnost dovozována, chybí konkrétní skutkové okolnosti, které by vydání příkazu (včetně doby trvání odposlechu) ve vztahu k ní měly odůvodňovat, jakož i skutečnosti, které mají být odposlechem zjištěny, a v neposlední řadě absentuje odůvodnění subsidiarity nařízeného odposlechu. Stran příkazů kritizovaných ze strany odvolacího soudu namítla, že obsahují pouze vágní fráze, neobsahují uvedení konkrétního trestného činu a ve vztahu k ní není uvedeno, jakého konkrétního protiprávního jednání se měla dopustit. Následně podotkla, že na formální i materiální stránku příkazů k odposlechu se klade značný důraz proto, že ze strany uživatele odposlouchávané stanice neexistuje v době jeho vydání žádná procesní obrana, takže soudce nemá pouze rezignovaně převzít obsah návrhu státního zástupce na vydání příkazu, ale má sám aktivně přezkoumávat, zda je takový návrh důvodný, a to ve vztahu ke všem osobám, do jejichž sféry má být příkazem zasaženo, nicméně tato formální stránka nařízeného odposlechu ve vztahu k obviněné dodržena nebyla. V dané souvislosti konstatovala, že jednotná rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu klade důraz na řádné odůvodnění příkazu jako nepominutelného předpokladu zákonnosti jeho následného provedení coby důkazního prostředku v trestním řízení.

56. K argumentaci ministra spravedlnosti nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1221/16, obviněná připomněla, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle práva platného a účinného v době, kdy byl úkon proveden, takže pokud ministr spravedlnosti argumentuje nálezem vydaným čtyři dny před rozhodnutím soudu druhého stupně, tento nemůže mít dopad do projednávané věci, jelikož dodatečná změna zákona nebo ustálené judikatury nemůže mít vliv na zákonnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nařízeného v době, kdy takový zákon nebo judikatura obdobného obsahu neexistovala. Nadto poznamenala, že citovaný nález se týkal prohlídky jiných prostor a pozemků, přičemž takový zásah do základních lidských práv není srovnatelně závažný jako příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, takže argumentace daným nálezem nemůže být přiléhavá na nyní posuzovaný případ.

57. Posledně namítla, že pohled ministra spravedlnosti na problematiku doktríny „ovoce z otráveného stromu“ je zcela lichý. K tomu uvedla, že úprava absolutní neúčinnosti důkazů opatřených nezákonným způsobem podle § 89 odst. 3 tr. ř. by byla zcela beze smyslu, pokud by bylo možné využívat takto nezákonně získané informace i za předpokladu, že by hrozilo prohlášení původního důkazu za nezákonný. Naproti tomu vysvětlila, že z § 89 odst. 3 tr. ř. zcela zřejmě vyplývá absolutní neplatnost důkazů, jež byly v trestním řízení opatřeny nezákonným způsobem, a že k takto opatřeným důkazům orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí z úřední povinnosti. V návaznosti na to uzavřela, že z § 89 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu získaný způsobem rozporným s § 88 tr. ř. (jako v dané věci) je důkazem absolutně neplatným a takovou vadu nelze ani následně zhojit. Argumentaci ministra spravedlnosti proto označila za rozpornou se základními zásadami trestního řízení i ústavními normami.

58. S ohledem na výše uvedené obviněná L. N. navrhla, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl v souladu s § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.

III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona

59. Nejvyšší soud v první řadě zkoumal, zda je výše uvedená stížnost pro porušení zákona přípustná, zda byla podána oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro její zamítnutí bez meritorního přezkoumání podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř.

60. Stížnost pro porušení zákona je z hlediska § 266 tr. ř. přípustná, neboť byla podána osobou oprávněnou k jejímu podání – ministrem spravedlnosti – proti pravomocnému rozhodnutí soudu – usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015 – jež není žádným z pravomocných rozhodnutí, proti kterým nelze podat stížnost pro porušení zákona (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3299). Splňuje také náležitosti obsahu stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 267 odst. 1 tr. ř. (včetně obecných náležitostí podle § 59 odst. 3 tr. ř.).

61. K námitce obviněného MUDr. D. R. stran nepřípustnosti podané stížnosti pro porušení zákona, kterou opírá o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 4 Tz 59/2004, a souvisejícímu návrhu na postup podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, nutno uvést následující. Citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla vyslovena nepřípustnost stížnosti pro porušení zákona z důvodu, že v daném případě přicházelo v úvahu rovněž podání jiného mimořádného opravného prostředku – návrhu na povolení obnovy řízení – přičemž systematickým výkladem bylo dovozeno, že obnova řízení umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona, takže má v tomto směru „přednost“. V nyní posuzované věci nicméně podání žádného jiného mimořádného (natož řádného) opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu v úvahu nepřichází, když nutno zdůraznit, že podání