U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. února 2014 v neveřejném zasedání o dovolání,
které podal obviněný M. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.
7. 2013, č. j. 6 To 26/2013-1027, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 6/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, č. j. 39 T 6/2011-867,
byl obviněný M. J. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010
/dále jen „tr. zákoník“/), dílem dokonaným (bod ad 1/ výroku o vině), dílem ve
stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod ad 2/ výroku o vině) a
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod ad 3/
výroku o vině) na tom skutkovém základě, že
„1/ v přesně nezjištěné době koncem měsíce listopadu 2007 v B., v úmyslu
obohatit se, převzal od Z. K. za účelem prodeje figurální obraz „Malířka“,
olej, plátno signován Emil Filla 33, v hodnotě 2.500.000 Kč s tím, že za prodej
obrazu mu vyplatí částku 1.100.000 Kč a přesto, že obraz koncem roku 2007
prodal za částku 1.100.000 Kč R. K., peníze Z. K. nepředal, nýbrž v průběhu
měsíce února a března 2008 mu vyplácel jako zálohy menší peněžní částky, aby
tak získal jeho důvěru, Z. K. mu předal za účelem prodeje další závěsný obraz
„Zátiší se slanečky“, olej, signován Emil Filla, v hodnotě 1.500.000 Kč s tím,
že za prodej obrazu vyplatí Z. K. částku 1.650.000 Kč, a protože pokračoval s
vyplácením záloh, předal mu Z. K. za účelem prodeje v měsíci květnu 2008
závěsný obraz „Portrét šlechtice“, olej, plátno, signován I. J. Repin 1893, v
hodnotě 2.000.000 Kč s tím, že obraz výhodně prodá a Z. K. vyplatí částku
4.500.000 Kč, což nedodržel, vyjma záloh ve výši 630.000 Kč za prvé dva obrazy
signované Emil Filla, jiné peníze nepředal a přes urgence Z. K. mu ani obrazy
nevrátil a koncem roku 2008 s ním přestal komunikovat, čímž Z. K. způsobil
škodu ve výši 6.000.000 Kč,
2/ v přesně nezjištěné době koncem roku 2008 v B., v úmyslu obohatit se,
požadoval od R. K. jako půjčku 4.000.000 Kč na koupi originálu obrazu malíře
Emila Filly z roku 1913 s názvem „Karafa a sklenička“ s tím, že má zájemce,
který obratem koupí obraz za částku 6.000.000 Kč, a sliboval R. K. z prodeje
obrazu provizi, avšak R. K. mu peníze nepůjčil, neboť věděl, že originál tohoto
obrazu je umístěn v Národní galerii v Praze,
3/ dne 1. června 2009 v B. v bytě PhDr. J. H. v B., Č., v úmyslu obohatit se,
prodal P. Č. jako pravý obraz malíře Emila Filly z roku 1928 s názvem „Zátiší s
mrtvým ptákem“ za částku 1.800.000 Kč, ač věděl, že se jedná o falzum, které
převzal od J. R. v jeho bydlišti v B., L., s tím, že si jej doma pověsí jako
reprodukci, čímž P. Č. způsobil škodu ve výši 1.800.000 Kč“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil
povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Z. K., bytem M., B., částku ve
výši 5.370.000 Kč, a poškozenému P. Č., bytem Ú., S., částku ve výši
1.800.000 Kč.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch
obviněného do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 6 To 26/2013-1027,
jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání
státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §
259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněnému M. J. uložil podle §
209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest
odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného samostatným
výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu
nabyl právní moci dne 18. 7. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž
datu nabyl ve výroku o vině a náhradě škody právní moci i rozsudek soudu
prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. J. následně
dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel)
nejprve připomněl, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této
trestní věci. Původně byl totiž rozsudkem soudu prvního stupně obžaloby
zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř., když soud vycházel ze zásady „in dubio
pro reo“ a dospěl k závěru, že provedené důkazy nedovolovaly bez důvodných
pochybností přijmout spolehlivý závěr o jeho vině. Vrchní soud v Olomouci jako
soud odvolací však tento rozsudek usnesením ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 6 To
15/2012, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí s tím, že nebyly vyčerpány všechny možnosti, jak objasnit skutkový
děj do té míry, aby bylo možno učinit závěry, o kterých by již nebyly důvodné
pochybnosti. Soudu prvního stupně vytkl, že při hodnocení důkazů nepostihl
projednávanou problematiku v celé šíři a ve vzájemných souvislostech a že se
dostatečně nezabýval věrohodností jednotlivých aktérů skutkového děje.
Následné doplnění dokazování, které odvolací soud nařídil, nepřineslo žádné
nové zásadní skutečnosti, které by mohly mít vliv na dosavadní skutkové závěry
soudu prvního stupně, jak byly obsaženy v prvém (zprošťujícím) rozsudku. Přesto
byl dovolatel napodruhé tímto soudem již uznán vinným. Byť se tak podle
přesvědčení dovolatele stalo v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“, odvolací soud tuto vadu nenapravil. Dovolatel přitom v odvolacím
řízení navrhl provedení celé řady důkazů, o nichž v řízení před soudem prvního
stupně nevěděl a ani vědět nemohl. Předložil soudu písemné prohlášení svědkyně
A. N. a navrhl doplnění dokazování jejím výslechem a také výslechem svědka M.
K. Dále předložil trestní oznámení D. S. ze dne 13. 6. 2013 ve věci obrazů,
které jsou předmětem tohoto trestního stíhání, a to na osoby, které v této věci
vystupují jako svědci, konkrétně na Dr. H., Z. K., R. K. a J. R., pro podezření
ze spáchání podvodu se zmíněnými obrazy. Navrhl i výslech D. S. a P. Č., který
rovněž podal trestní oznámení na J. R. Jeho obsah měl odvolací soud vést k
opatrnosti zejména v tom směru, že je výrazně snížena věrohodnost zmíněných
osob, o jejichž výpověď se v podstatě opírá výrok o vině dovolatele. Odvolací
soud však tyto důkazy neprovedl a ve svém rozhodnutí se s tímto svým postupem
náležitě nevypořádal, ačkoli těžištěm řádného opravného prostředku byly právě
pochybnosti o věrohodnosti uvedených svědků. Tím porušil právo obviněného
(dovolatele) na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a
svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Tato práva
přitom mají hmotně právní charakter, třebaže byla primárně porušena nedodržením
procesních předpisů.
V další části dovolání se obviněný podrobně zaměřil na samotné hodnocení
jednotlivých důkazů oběma soudy. Připomněl, že soudy neměly k dispozici sporná
díla (obrazy) a tudíž o žádném z nich nelze s jistotou tvrdit, že bylo pravé,
ba dokonce, že vůbec existovalo. Závěry o jejich hodnotě jsou ryze hypotetické.
Příznačné pro daný případ je podle dovolatele i podivné počínání údajných
majitelů obrazů, stejně jako velmi nejistý až podezřelý původ inkriminovaných
děl. Obrazy měly být údajně prozkoumány a oceněny znalecky, ovšem znalec je
podle všeho neviděl a jejich cenu stanovoval podle ceny obvyklé a podle jejich
popisu. K určení pravosti takových obrazů je ovšem podle přesvědčení dovolatele
zapotřebí posudku Národní galerie. Jestliže obrazy nebyly fyzicky k dispozici,
bylo jejich ocenění problematické i vzhledem k tomu, že nebyl znám jejich stav,
který je pro stanovení ceny díla rovněž určující. Dovolatel současně zdůraznil,
že je prakticky nevidomý, což mu stěžuje možnost přesvědčit se sám o pravosti
obrazu. Je proto zcela odkázán na poctivost prodejce, případně na znalecký
posudek odborníka. V případě obrazu „Zátiší s ptákem“ autora Filly to byl
znalecký posudek PhDr. Hlušičky. Dovolatel prodal tento obraz svědku Č. ve
víře, že je pravý. Není pravdou, co tvrdí svědek R., který vypověděl, že mu jej
předtím věnoval s tím, že jde pouze o reprodukci. Nelogickou se jeví i výpověď
svědka K., od kterého si měl dovolatel chtít půjčit 4 miliony Kč. Kdyby totiž
skutečně potřeboval peníze, mohl snadno dosáhnout půjčky u svého otce, který
tuto skutečnost potvrdil.
Protože dovolateli nebyla podle jeho přesvědčení objektivně prokázána jakákoli
trestná činnost, když závěr o jeho vině stojí na lživých výpovědích svědků K.,
R., O. a spol., jedná se ve skutečnosti o ryze soukromoprávní záležitost.
Trestní oznámení mělo být v posuzovaném případě jen prostředkem, jímž ho údajní
poškození vydírali ve snaze dostat z něho další peníze. Jestliže svědci
přistoupili k nejistým obchodním transakcím bez náležité míry opatrnosti,
museli se s důsledky této nejistoty, které se bylo možno snadno vyvarovat,
vypořádat za použití prostředků ochrany soukromého práva. Dovolatel nejednal v
úmyslu uvést někoho v omyl, resp. zamlčet nějaké podstatné skutečnosti, aby se
obohatil. Pobírá invalidní důchod, jeho rodinné zázemí a majetková situace ho
nenutily - na rozdíl od svědků K., K. a R. - si podvodným jednáním vylepšovat
své majetkové poměry. Závěr odvolacího soudu, že v daném případě nelze
aplikovat princip ultima ratio, se v posuzovaném případě ovšem odvíjí především
od pochybení při hodnocení provedených důkazů.
Se zřetelem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 18. 7. 2013, č. j. 6 To 26/2013-1027, i jemu předcházející rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, č. j. 39 T 6/2011-963, a dále aby
postupoval podle § 265l tr. ř. Současně navrhl, aby vzhledem k okolnostem
případu, důvodům dovolání a s ohledem na jeho zdravotní stav předseda senátu
soudu prvního stupně předložil dovolání Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad
nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. Pro
případ, že předseda senátu soudu prvního stupně takový postup nezvolí, navrhl
předsedovi dovolacího senátu, aby výkon rozhodnutí odložil nebo přerušil sám
podle § 265o odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který předně poukázal na obsah dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) t. ř. s tím, že jeho prostřednictvím se obecně nelze s
úspěchem domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně, jimiž je dovolací soud vázán. Výjimečný zásah do skutkových zjištění
lze v určitém rozsahu připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy,
nastala-li situace tzv. opomenutých důkazů, byly užity nezákonné důkazy anebo
je dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudu na straně druhé. K ničemu z toho však v dané věci
nedošlo. Skutkový děj dovozený oběma soudy má oporu v provedených důkazech,
resp. s nimi není v extrémním rozporu. Vrchní soud v Olomouci současně
neopomněl důkazní návrhy obviněného, když správně vyhodnotil, že nebylo
požadováno doplnění důkazů v odvolacím řízení, ale o návrhy pro případ zrušení
odvoláním napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně. To se však
nestalo, přičemž ve vztahu ke svému rozhodování Vrchní soud v Olomouci výslovně
shledal dokazování dostatečným.
Státní zástupce uzavřel své vyjádření poukazem na to, že námitky dovolatele se
s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
míjí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b
tr. ř., a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v
neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil
i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout
jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo
b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a
současně podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod
nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně
aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění
nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností.
Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových
zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V
posuzovaném případě tak měla být v neprospěch dovolatele především porušena
zásada in dubio pro reo, neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby
vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V
důsledku toho vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal
skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel)
ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným
prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného
skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§
2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru
vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně
a že v rámci jeho interpretace je vždy nutné reflektovat ústavně zaručená
základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k
závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Takovými vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazů soudem nebo
existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované
podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení
ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen
tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k
absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu
na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným
opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Již soud prvního stupně se
- po doplnění dokazování na základě pokynů obsažených v prvním (zrušujícím)
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci - ve svém rozsudku s provedenými důkazy
vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil
jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.),
jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za
prokázané. Nutno poznamenat, že při zjišťování skutkového děje nevycházel
výhradně z údajně nevěrohodných výpovědí svědků, zejména Z. K., R. K., O. O. a
J. R., jak namítá dovolatel, ale přihlédl i k důkazům dalším, které pravdivost
těchto výpovědí podporovaly. Teprve po jejich celkové analýze dospěl k závěru,
že se obviněný dopustil trestné činnosti, tak jak je popsáno ve výroku o vině
(viz str. 4 - 14 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci opětovného
přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) již napodruhé neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad a na zjištěný skutkový stav, který byl
podkladem pro právní posouzení stíhaných skutků, plně navázal, což rovněž v
souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil.
I on se vypořádal s prakticky totožnými námitkami obviněného, které učinil
předmětem nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a dostatečně
vysvětlil, proč jim nepřisvědčil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by
soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci
povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem
nepřípustné libovůle.
K dovolatelem vytýkanému nedostatečnému rozsahu dokazování, resp. neprovedení
některých jím navržených důkazů, je třeba uvést, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v
§ 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování
doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik
jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které
mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§
2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z
hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2
tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III.
ÚS 1285/08, str. 3). Ten dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu splňuje
(viz str. 6/7 odůvodnění).
Právní relevanci z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Nejvyšší soud nepřiznal ani obecně hmotně právní námitce dovolatele, že
trestním postihem není možno nahrazovat jiná právní odvětví určená k ochraně
majetkových práv a zájmů, zvláště pak za situace, kdy poškozený přistoupí k
nejisté finanční dispozici se zjevnou neopatrností, které se mohl snadno
vyvarovat. Jinými slovy, že v projednávané věci měly soudy aplikovat zásadu
subsidiarity trestní represe. Argumentace dovolatele spočívající v nesouhlasném
stanovisku k příslušným závěrům odvolacího soudu (tj. že v daném případě bylo
užití trestního práva jako prostředku ultima ratio zcela namístě) totiž i v
tomto směru vychází primárně z popření soudy učiněných zásadních skutkových
zjištění, resp. z prosazování konstantní obhajoby, že se ve skutečnosti
nedopustil žádného podvodného jednání.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např.
rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného M. J. bylo opřeno o skutečnosti, které pod důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích
důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v
zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r
odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného k odkladu či přerušení výkonu
rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle § 265o odst.
1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním
napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem,
je pak za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu
prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový postup při
předložení dovolání obviněného nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler