3 Tdo 205/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
května 2004 o dovolání podaném obviněným Ing. K. H., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1 To 38/03, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 13/02, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 63 T 13/02, byl
obviněný Ing. K. H. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění
účinném v době spáchání činu, jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „jako
vedoucí Ústřední správy spojů dne 21. 8. 1968 krátce před 2.00 hodinou ranní z
budovy Ústřední správy spojů v P. dal svým podřízeným, za situace, kdy mu bylo
známo, že v pozdních nočních hodinách dne 20. 8. 1968 vojska Svazu sovětských
socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové
republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, začleněná do
tehdejší Varšavské smlouvy, vnikla na území Československé socialistické
republiky, pokyn k okamžitému vypnutí rozhlasových vysílačů na přesně neurčenou
dobu, ve snaze zabránit odvysílání právě přijatého oficiálního prohlášení
předsednictva ÚV KSČ, což v duchu tehdejšího státoprávního pojetí a ústavou
zakotveného zřízení byl řádně zvolený orgán, který reprezentoval vedoucí sílu
ve společnosti, a tak za výjimečně vážné situace svým jednáním zasáhl do
provozu telekomunikačního zařízení a tím významně omezil možnost, aby obyvatelé
ČSSR byli bezprostředně informováni o stanovisku vrcholného stranického orgánu
ke vstupu cizích vojsk na území jejich státu.“ Za to byl odsouzen podle § 158
odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl
zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný Ing. K. H. a městský
státní zástupce v Praze rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1 To 38/03. K odvolání státního zástupce napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle
§ 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. K. H. uznal vinným
trestným činem sabotáže podle § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák.
ve znění účinném v době spáchání činu, spáchaným tím, že „dne 21. 8. 1968
krátce před 02.00 hodinou ranní jako vedoucí Ústřední správy spojů za situace,
kdy mu bylo známo, že území republiky je obsazováno vojsky Svazu sovětských
socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové
republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, která sem
vnikla bez vědomí a souhlasu nejvyšších státních a stranických orgánů, v úmyslu
zabránit odvysílání právě přijatého oficiálního prohlášení předsednictva ÚV
KSČ, které v duchu tehdejšího státoprávního pojetí a ústavou zakotveného
zřízení představovalo řádně zvolený orgán reprezentující vedoucí sílu ve
společnosti, v němž byl vstup vojsk označen za akt odporující zásadám vztahů
mezi socialistickými státy a popírající základní normy mezinárodního práva, se
záměrem pomoci tak protireformnímu křídlu v KSČ a potažmo intervenujícím
vojskům, dal svým podřízeným pokyn k okamžitému vypnutí rozhlasových vysílačů
na přesně neurčenou dobu. Tím v době probíhající vojenské intervence na dobu od
02.00 hodin do 04.30 hodin znemožnil, aby byli občané republiky informováni o
aktuální situaci a orientovali se v ní.“ Za to jej podle § 97 odst. 3 tr. zák.
za použití § 40 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání
šesti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice
s dohledem. Odvolání obviněného Ing. K. H. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
zamítl. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 10. 2003 (§
139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citovaný rozsudek Vrchní soudu v Praze napadl obviněný Ing. K. H.
dovoláním, které podal prostřednictvím svých obhájců. V tomto mimořádném
opravném prostředku směřujícím vůči všem výrokům předmětného rozhodnutí
uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř.
V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. O. H. /v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ obviněný Ing. K. H.
(dovolatel) uvedl, že ze skutkového stavu zjištěného Vrchním soudem v Praze
nelze vyvodit, že spáchal trestný čin, za který byl odsouzen. Nezneužil své
funkce k tomu, aby mařil plnění důležitého úkolu státu a způsobil takovým činem
zvlášť závažný následek v úmyslu poškodit socialistické a státní zřízení
republiky. Za plnění důležitého úkolu institutu nelze považovat vypnutí
rozhlasových vysílačů na dobu od 2.00 hodin do 4.30 hodin dne 21. 8. 1968 v
době obvyklé technické přestávky. Zdůraznil přitom, že neobdržel od žádného
státního ani stranického orgánu pokyn ani příkaz k tomu, aby dal vysílat anebo
zajistil vysílání prohlášení předsednictva ÚV KSČ, jehož obsah neznal. Nevydal
žádný příkaz k zastavení vysílačů s úmyslem zabránit informovanosti občanů.
Neprovedl žádný čin v úmyslu poškodit socialistické společenské a stání zřízení
republiky. V souvislosti s tím poukázal na to, že byl celým svým životem spjat
se socialistickým a státním zřízením republiky. Vyjádřil nesouhlas s výkladem
tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu sabotáže uvedeným v napadeném
rozsudku s tím, že je v rozporu se stanoviskem vyjádřeným v rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 2 To 92/97, a v předchozích
rozhodnutích Městského soudu v Praze. Dovolatel dále uplatnil námitku týkající
se stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Důvody, z nichž odvolací soud
dovodil vysoký stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání,
neodpovídají podle něho žádným objektivním a doloženým skutkovým zjištěním,
vyjadřují pouze subjektivní názor soudu a jsou v rozporu s ustanovením § 33
písm. g) tr. zák.
Z uvedených důvodů dovolatel v petitu tohoto vyhotovení dovolání navrhl, aby
dovolací soud „zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10.
2003 jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003 a přikázal nové
projednání a rozhodnutí věci Vrchnímu soudu v Praze nebo přímo Městskému soudu
v Praze anebo zprostil obžalovaného obžaloby.“
V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. K. K. (v němž byly uplatněny
všechny shora uvedené dovolací důvody) obviněný Ing. K. H. (dovolatel) k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že u skutku pro
který byl stíhán a následně uznán vinným a který se měl stát dne 21. 8. 1968,
bylo trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť
trestnost zanikla uplynutím promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr.
zák. za dvacet let, tedy nejpozději dnem 22. 8. 1988 a běh této lhůty nebyl
ničím staven, ani domnělou překážkou spočívající ve výkonu funkce poslance
tehdejšího Federálního shromáždění ČSSR od 28. 11. 1971 do 15. 1. 1990, neboť
jej bylo možno stíhat. Podle slov dovolatele nelze tvrdit, že jej nebylo možno
stíhat, protože nebyl dán souhlas příslušným zákonodárným orgánem k jeho
stíhání, neboť o vydání takového souhlasu nebylo nikdy požádáno. Jiný důvod
nezaniknutí trestnosti činu nebyl v napadeném rozhodnutí shledán ani uplatněn.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že
skutek popsaný ve výrokové části napadeného rozhodnutí, nelze podřadit pod
skutkovou podstatu uvedenou v § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr.
zák.ve znění platném a účinném ke dni 21. 8. 1968. Nic v předmětném rozhodnutí
nepotvrzuje, že jednal z kvalifikované pohnutky – v úmyslu poškodit
socialistické společenské a státní zřízení. Tento závěr podrobně odůvodnil
zvláště s odkazem na Ústavní zákon č. 100/1960 Sb. a zdůraznil, že žádnou z
pohnutek k jednání, resp. úmyslů jednání, tak, jak byly zjištěny odvolacím
soudem, nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu sabotáže (pod v ní
uvedenou kvalifikovanou pohnutku, která by musela spočívat v úmyslu poškodit
socialistické společenské a státní zřízení). Naopak, z jeho postojů známých z
jeho politické činnosti před srpnem 1968 i po roce 1968 lze dovodit, že byl
vždy zastáncem socialismu jako společenského řádu, byl zastáncem
socialistického státu jako součásti světové socialistické soustavy, byl
zastáncem onoho typu socialistického řádu, jehož atributy byly uvedeny v
základním zákoně ČSSR. K závěru odvolacího soudu, že zneužil své funkce k tomu,
aby mařil plnění důležitého úkolu instituce, dovolatel uvedl, že v napadeném
rozhodnutí není uvedeno ani jediné tvrzení tento závěr odůvodňující. Dovolatel
proto nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu sabotáže podle § 97 tr.
zák. Napadené rozhodnutí však podle něho spočívá na nesprávném hmotně právním
posouzení též z hypotetického důvodu založeného na zákonu č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Pokud by totiž dospěl
soud k závěru, že v jednání a skutcích dovolatele lze spatřovat trestný čin
sabotáže spáchaný v úmyslu poškodit socialistické společenské a státní zřízení,
pak by takové jednání bylo z pohledu současného zákonodárce odporem proti
tehdejšímu režimu, a to dokonce legitimním, spravedlivým, morálně oprávněným a
hodným úcty. Jestliže by v jeho jednání byl spatřován úmysl poškodit
socialistické společenské a státní zřízení a jestliže by v tomto úmyslu zneužil
svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce, nebo se dopustil jiného
jednání k tomu, aby mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu instituce, ve
které působil, pak současně vzhledem k uvedenému zákonu nemůže být v jeho
činnosti spatřována míra společenské nebezpečnosti potřebná k tomu, aby jeho
jednání bylo možno posuzovat jako trestný čin. Dovolatel pak dovodil, že
nesprávné právní posouzení, případně jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
lze spatřovat i v nerespektování právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního
soudu ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS 98/97.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že
napadeným rozhodnutím mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pro trestný čin
sabotáže podle § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. je totiž
stanoven trest odnětí svobody na deset až patnáct let nebo výjimečný trest
podle zákona účinného v době rozhodování soudu a trest odnětí svobody na deset
až patnáct let (nebo trest smrti) podle zákona účinného v době, kdy měl být
skutek spáchán. V souvislosti s tím dovolatel namítl, že pro použití § 40
odst. 1 tr. zák., podle něhož byl napadeným rozhodnutím uložen trest pod
(spodní) hranicí trestní sazby stanovené zákonem, nelze nalézt zákonné
zdůvodnění. Pokud by se na okolnosti případu mělo nahlížet tak, že by spáchaný
skutek z jakýchkoli důvodů nevykazoval dostatečnou společenskou nebezpečnost,
popřípadě nezpůsobil zvlášť závažný následek, pak by bylo použití ustanovení §
97 odst. 3 písm. b) tr. zák. v rozporu se zákonem a též sazba trestu by byla
vyměřena nesprávně. Stejně tak poukaz na mimořádné poměry pachatele (vysoký věk
a neutěšený zdravotní stav) se jeví být učiněný v rozporu se zákonem a
neodůvodněně, neboť trest odnětí svobody v trvání šest let se pro osobu
vysokého věku a neutěšeného zdravotního stavu v každém případě rovná trestu
doživotnímu. Důvodem k uložení trestu ve výši šesti let je podle dovolatele jen
předstírání použití zákonných ustanovení pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody, není však učiněno z důvodů zákonem přesně vymezených.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel uvedl, že
ve výroku III. napadeného rozhodnutí bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho
odvolání, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. V podrobnostech odkázal na skutečnosti
rozvedené v předcházejících částech svého dovolání a dodal, že závěr uvedený ve
výroku prvoinstančního rozhodnutí, podle něhož jako veřejný činitel v úmyslu
způsobit jinému škodu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a
způsobil takovým činem jiný zvlášť závažný následek, neodpovídá skutkovému
tvrzení. Jeho jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu podle § 158 tr.
zák.
Z uvedených důvodů a z důvodů obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e),
g), h), l) tr. ř. dovolatel v petitu tohoto vyhotovení dovolání navrhl, aby
dovolací soud „napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003,
sp. zn.: 1 To 38/03, zrušil a současně zrušil i rozhodnutí Městského soudu v
Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn.: 63 T 13/02, jako rozhodnutí vydané ve vadném
řízení předcházejícím.“
Současně dovolatel navrhl, aby „příslušný předseda senátu Nejvyššího soudu ČR
(dále jen „Nejvyšší soud“) odložil ve smyslu § 265o tr. řádu výkon rozhodnutí,
proti němuž bylo podáno dovolání.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Poznamenal, že námitky rozvedené v obou dovoláních jsou obsaženy i
v odvoláních obviněného Ing. K. H. proti rozsudku soudu prvního stupně, jak
byla vypracována advokáty JUDr. O. H. a JUDr. K. K., přičemž Vrchní soud v
Praze na tyto námitky adekvátním způsobem reagoval a zákonným způsobem se s
nimi vypořádal. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř. státní zástupce uvedl, že lze přisvědčit argumentaci soudů obou stupňů,
pokud za překážku stavící běh promlčecí lhůty považují skutečnost, že obviněný
Ing. K. H. byl v době od 28. 11. 1968 do 15. 1. 1990 poslancem tehdejšího
Federálního shromáždění ČSSR a vzhledem k poslanecké imunitě jej nebylo možno
stíhat, ledaže by byl dán k jeho trestnímu stíhání souhlas. Podle názoru
státního zástupce si však uvedená problematika zasluhuje širší pozornost,
přičemž lze při hlubším rozboru dospět k závěru, že v dané trestní věci je
třeba vzít do úvahy zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a odporu proti němu (dále jen „zák. č. 198/1993 Sb.“), a to v
souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 14/1994 Sb., jakož i usnesením
Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 44/2002 ze dne 28. 8. 2002. Státní zástupce k
tomu uvedl, že promlčení trestných činů, na něž by mělo dopadat ustanovení § 5
zákona č. 198/1993 Sb., může bránit okolnost, kterou by bylo možno kvalifikovat
jako zákonnou překážku spojenou se stavěním promlčení ve smyslu ustanovení § 67
odst. 2 písm. a) tr. zák. Uvedený charakter tedy může mít výlučně překážka
stanovená přímo zákonem nebo vyplývající ze zákona, nikoli překážka založená
normou nižší právní síly nebo normou, která nemá vůbec charakter právní normy,
ani překážka faktická. Nic tedy nebrání použití ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák., pokud lze dovodit, že určitá zákonná úprava ve svém souhrnu nebo s
přihlédnutím ke konkrétnímu ustanovení vytvořila v minulosti právní stav
znemožňující postavení určitého pachatele před soud. Zákonnou překážkou, pro
kterou nebylo možno obviněného Ing. K. H. postavit před soud, byla jeho
poslanecká imunita zakotvená v čl. 58 Ústavy z roku 1960. Závěr Vrchního soudu
v Praze, že trestnost činu v konkrétním případě nezanikla, byl tedy učiněn za
dodržení všech pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) a nekoliduje se žádným z ústavně zaručených lidských
práv a svobod. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že jmenovaný soud
nezohlednil § 5 zákona č. 198/1993 Sb. Státní zástupce ještě poukázal i na
možnost aplikace ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., podle něhož uplynutím
promlčecí doby nezaniká trestnost trestných činů /neuvedených v ustanovení §
67a písm. a) – c) tr. zák./ spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12.
1989, u
nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud
z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu
demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby,
a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s
pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či
náboženských.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupce zdůraznil, že námitkám dovolatele nelze přisvědčit. Na straně jedné
lze sice akceptovat argumentaci dovolatele, že nikoho nelze stíhat pro odlišné
politické názory na optimální podobu socialismu, na straně druhé však nelze
přehlédnout logický a náležitě odůvodněný závěr soudu, že takový politický
názor je možno prosazovat toliko legitimními prostředky, jimiž v žádném případě
nebyl vstup vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejší ČSSR. Názorový proud v
KSČ reprezentovaný např. V. B., A. I., D. K. a obviněným nesouhlasící s
programem reformistů měl právo jejich názorům oponovat, nikoli však prostředky,
které k tomu obviněný Ing. K. H. zvolil. Ozbrojená intervence provedená bez
vědomí tehdejších ústavních a stranických orgánů a těmito vzápětí odsouzená
zcela popřela a ignorovala základní atributy tehdy existujícího legálního
společenského a státního zřízení a směřovala od počátku k násilnému zamezení
jejich řádného fungování. Pokud obviněný namítá, že ve smyslu ustanovení § 3
zákona č. 198/1993 Sb. může být jeho jednání dokonce hodnoceno jako legitimní,
spravedlivé, morálně oprávněné a hodné úcty (určitá forma legitimního odboje),
sám si odporuje, tvrdí-li na jedné straně, že svůj život spojuje s prosazováním
myšlenek socialismu, a přitom zcela pomíjí skutečnost, že jednání, které
směřovalo k ochraně základních lidských práv a občanských svobod ve smyslu
uvedeného zákona, bylo možno prosazovat toliko ne zjevně nepřiměřenými
prostředky (§ 6 uvedeného zákona). Jednání obviněného Ing. K. H. podle státního
zástupce nesplňuje ani jednu z těchto podmínek. Skutek popsaný ve výroku
napadeného rozsudku tedy odpovídá použité právní větě a veškeré námitky
dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. jsou irelevantní.
Také v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
lze podle státního zástupce v argumentech dovolatele sledovat logický rozpor,
jelikož na straně jedné neshledává zákonné podmínky pro postup soudu podle § 40
odst. 1 tr. zák., na straně druhé považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný,
rovnající se v konkrétním případě uložení doživotního trestu. V postupu soudu
podle § 40 odst. 1 tr. zák. však nelze v dané trestní věci spatřovat porušení
zákona, naopak se jedná o určité dobrodiní ze strany soudu, které je výrazem
pečlivého zvážení všech rozhodných okolností na straně dovolatele, které se
vztahují k aplikaci uvedeného zákonného ustanovení, jakož i zákonným hlediskům,
na jejichž základě je činěn výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní
zástupce odkázal na argumenty popsané k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1
písm. e) a g) tr. ř. Dodal, že Vrchní soud v Praze věnoval náležitou pozornost
otázce, zda jednání obviněného Ing. K. H. naplnilo zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu sabotáže podle § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b)
tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu a dospěl ke správným skutkovým i
právním závěrům. Napadené rozhodnutí tudíž netrpí žádnou vadou, kterou by bylo
třeba odstranit cestou dovolání.
V závěru vyjádření státní zástupce uvedl, že veškeré námitky dovolatele hodnotí
jako zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Navrhl rovněž,
aby Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu dovolatele uplatněném v dovolání
vypracovaném obhájcem JUDr. K. K. ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.,
jelikož s ohledem na uvedené skutečnosti a charakter navrhovaného rozhodnutí
dovolacího soudu k uvedenému procesnímu postupu neshledává zákonné důvody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
dovolání (v daném případě ve dvou samostatných podáních prostřednictvím dvou
obhájců) bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a
formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného
rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k
následujícím závěrům:
Obviněný Ing. K. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle
§ 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl
obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů vymezených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání
opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Vztahuje se tedy na případy, kdy ve věci existoval některý z
obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1
tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze
v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvod nepřípustnosti trestního stíhání
podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, je-li trestní stíhání
promlčeno.
Dovolatel v souvislosti s citovaným dovolacím důvodem právně relevantně namítl,
že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.,
neboť trestnost činu měla zaniknout uplynutím promlčecí doby.
Při posuzování opodstatněnosti této argumentace Nejvyšší soud učinil
následující závěr:
Obviněný Ing. K. H. se podle napadeného rozsudku dopustil trestného činu
sabotáže podle § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. dne 21. 8.
1968. Podle zjištění odvolacího (i nalézacího) soudu vykonával v době od
listopadu 1971 do ledna 1990 funkci poslance Federálního shromáždění ČSSR. To
znamená, že s ohledem na ustanovení § 67 odst. 2 tr. zák. (resp. § 67 odst. 2
písm. a/ tr. zák.) existovala po uvedenou dobu zákonná překážka (srov. čl. 50
ústavního zákona č. 100/1960 Sb. ve znění ústavního zákona č. 143/1968 Sb.),
pro kterou nebylo možno vzhledem k poslanecké imunitě obviněného Ing. K. H.
stíhat a postavit před soud. Skutečnost, že nebyl žádán souhlas s trestním
stíháním obviněného Ing. K. H., nemění nic na tom, že výkon funkce poslance
uvedeného zákonodárného orgánu založil objektivní zákonnou překážku, po jejíž
trvání nemohla promlčecí doba běžet (tzv. stavění promlčení). Důsledkem
popsaných skutečností je zjištění, že trestnost uvedeného činu nemohla
zaniknout jeho promlčením. Promlčecí doba stanovená na uvedený trestný čin
podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. zák. v délce dvaceti let totiž běžela pouze ode
dne 21. 8. 1968 do dne 27. 11. 1971, a poté – v důsledku existence shora
uvedené zákonné překážky – až ode dne 16. 1. 1990 do 15. 8. 1995, kdy byla
podle tehdejších právních předpisů přerušena sdělením obvinění (resp. doručením
záznamu o sdělení obvinění) obviněnému Ing. K. H. Za tohoto stavu věci
nevyvstala potřeba zabývat se aplikací zákona č. 198/1993 Sb.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru.
Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na
zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout
nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud
k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že základním východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný Ing. K. H. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. uplatňuje (v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. O. H.) výhrady
též vůči skutkovým závěrům rozvedeným v rozhodnutí soudu druhého stupně.
Zpochybňuje úplnost a správnost skutkových zjištění popsaných především ve
výroku předmětného rozhodnutí s tím, že podle jeho přesvědčení objektivně
existoval takový skutkový stav (viz jeho tvrzení, že neobdržel od žádného
státního ani stranického orgánu pokyn ani příkaz k tomu, aby dal vysílat anebo
zajistil vysílání prohlášení předsednictva ÚV KSČ, jehož obsah neznal, a
nevydal žádný příkaz k zastavení vysílačů s úmyslem zabránit informovanosti
občanů), který spolehlivý závěr o jeho vině trestným činem sabotáže podle § 97
odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. nedovoloval. Namítá rovněž, že
důvody, z nichž odvolací soud dovodil vysoký stupeň společenské nebezpečnosti
posuzovaného jednání, neodpovídají žádným objektivním a doloženým skutkovým
zjištěním. Odvolací soud však své skutkové závěry v odůvodnění svého rozhodnutí
přesvědčivě vysvětlil a rozvedl.
To znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněným
Ing. K. H. spatřován částečně v porušení procesních zásad o provádění a
hodnocení důkazů vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem
mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci
svého mimořádného opravného prostředku domáhá též revize skutkových zjištění
učiněných odvolacím soudem na základě skutkových závěrů soudu nalézacího,
kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu
přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS
412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03).
Pokud by bylo dovolání obviněného Ing. K. H. založeno pouze na těchto
skutkových výhradách, Nejvyšší soud by je v souladu s § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. musel bez dalšího přezkoumání odmítnout jako dovolání podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Další část dovolacích argumentů uplatněných dovolatelem v souvislosti s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však směřuje i do
právního posouzení skutku popsaného v napadeném rozhodnutí. Dovolatel totiž
namítl, že ze skutkového stavu zjištěného Vrchním soudem v Praze nelze vyvodit,
že spáchal trestný čin sabotáže podle § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b)
tr. zák., neboť nezneužil své funkce k tomu, aby mařil plnění důležitého úkolu
státu a způsobil takovým činem zvlášť závažný následek v úmyslu poškodit
socialistické a státní zřízení republiky. Současně uplatnil i argumentaci
vycházející ze zákona č. 198/1993 Sb. s tím, že pokud by soud dospěl k závěru o
možnosti spatřovat v jeho jednání trestný čin sabotáže spáchaný v úmyslu
poškodit socialistické společenské a státní zřízení, pak by takové jednání bylo
ve svém důsledku odporem proti tehdejšímu režimu, a to dokonce legitimním,
spravedlivým, morálně oprávněným a hodným úcty. Za tohoto stavu by podle něho
nemohla být v jeho jednání spatřována taková míra společenské nebezpečnosti,
aby je bylo možno posuzovat jako trestný čin. Dovolatel pak ještě shledal
nesprávné právní posouzení, případně jiné nesprávné hmotně právní posouzení, i
v nerespektování právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne
30. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS 98/97. Z hlediska uvedeného dovolacího důvodu jde o
námitky právně relevantní.
Nutno ovšem v prvé řadě zdůraznit, že se skutečnostmi tvořícími podstatu těchto
námitek se Vrchní soud v Praze náležitě vypořádal a své právní závěry
(vycházející ze skutkových zjištění vyjádřených v přezkoumávaném rozhodnutí)
logicky, přesvědčivě a přiléhavě odůvodnil. Tyto závěry Nejvyšší soud považuje
za zcela správné a lze na ně proto v plném rozsahu odkázat.
Dále považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti.
Odvolací soud správně dovodil se zřetelem k ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.
(trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán,
podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele
příznivější), že v daném případě je na místě aplikovat trestní zákon účinný v
době spáchání činu, neboť trestní zákon pozdější nebyl pro obviněného Ing. K.
H. příznivější. To je odůvodněno skutečností, že objekt trestného činu chráněný
ustanovením § 97 tr. zák. účinného v době spáchání činu byl vymezen úžeji než v
trestním zákoně účinném později (tj. v době rozhodování soudu).
Podle § 97 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném ke dni
21. 8. 1968 se trestného činu sabotáže dopustil ten, kdo v úmyslu poškodit
socialistické společenské a státní zřízení nebo obranyschopnost republiky
zneužil svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustil
jiného jednání k tomu, aby mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu státního
orgánu, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, hospodářské nebo společenské
organizace nebo jiné instituce, a způsobil-li takovým činem škodu velkého
rozsahu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu i s
přihlédnutím ke skutkovým okolnostem rozvedeným v jeho odůvodnění odpovídá všem
znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Namítl-li dovolatel, že nezneužil své funkce k tomu, aby mařil plnění
důležitého úkolu instituce, resp. že v napadeném rozhodnutí není uvedeno ani
jediné tvrzení tento závěr odůvodňující, pak existence naznačeného znaku
skutkové podstaty předmětného trestného činu vyplývá ze skutkových zjištění
učiněných již soudem nalézacím a akceptovaných, převzatých a z hlediska popisu
precizovaných soudem odvolacím vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině v
napadeném rozsudku odvolacího soudu. Podle nich obviněný Ing. K. H. „… jako
vedoucí Ústřední správy spojů … v úmyslu zabránit odvysílání právě přijatého
oficiálního prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které v duchu tehdejšího
státoprávního pojetí a ústavou zakotveného zřízení představovalo řádně zvolený
orgán reprezentující vedoucí sílu ve společnosti, … se záměrem pomoci tak
protireformnímu křídlu v KSČ a potažmo intervenujícím vojskům, dal svým
podřízeným pokyn k okamžitému vypnutí rozhlasových vysílačů na přesně neurčenou
dobu. Tím v době probíhající vojenské intervence na dobu od 02.00 hodin do
04.30 hodin znemožnil, aby byli občané republiky informováni o aktuální situaci
a orientovali se v ní.“
Takto formulovaná zjištění nedovolují jiný závěr než ten, že obviněný Ing. K.
H. zneužil své funkce k tomu, aby mařil plnění důležitého úkolu instituce a
současně ve vztahu k tomuto znaku vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného /
jeho zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák./. Opačný
závěr (ve smyslu uvedené námitky) by bylo možno učinit pouze na podkladě jiných
skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení provedených důkazů a za odlišného
skutkového stavu, než na jakém spočívá rozhodnutí soudu druhého stupně.
Nejvyšší soud tudíž nemohl citované námitce dovolatele přiznat žádné
opodstatnění.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k argumentaci stran nedostatku subjektivní
stránky – jednat popsaným způsobem v úmyslu poškodit socialistické společenské
a státní zřízení nebo obranyschopnost republiky. Odvolací soud jako východisko
pro posouzení této otázky správně vyložil znak socialistické společenské a
státní zřízení jako souhrn socialistických vztahů charakterizujících
hospodářský řád, vlastnické vztahy, sociální (třídní) strukturu společnosti,
mocensko-politické poměry, celkovou organizaci státu, jeho politickou formu a
uspořádání státních mocenských orgánů vyplývající především z tehdejší Ústavy.
Správně rovněž připomněl judikaturu, podle níž útoky proti socialistickému
společenskému a státnímu zřízení mohly směřovat jak proti celku, tak ale i
proti některému, byť jedinému z dílčích rysů.
V kritické době fungoval československý stát v souladu s Ústavou (tj. ústavním
zákonem č. 100/1960 Sb.) na principech socialistického společenského a státního
zřízení. V jeho rámci vyvíjely činnost státní orgány a orgány KSČ (tehdy
ustavně deklarované vedoucí síly ve společnosti i státě), mezi nimi i
předsednictvo ÚV KSČ. Obviněný přitom podle zjištění odvolacího soudu „… za
situace, kdy mu bylo známo, že území republiky je obsazováno vojsky Svazu
sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské
lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, která
sem vnikla bez vědomí a souhlasu nejvyšších státních a stranických orgánů, v
úmyslu zabránit odvysílání právě přijatého oficiálního prohlášení předsednictva
ÚV KSČ, které v duchu tehdejšího státoprávního pojetí a ústavou zakotveného
zřízení představovalo řádně zvolený orgán reprezentující vedoucí sílu ve
společnosti, v němž byl vstup vojsk označen za akt odporující zásadám vztahů
mezi socialistickými státy a popírající základní normy mezinárodního práva, se
záměrem pomoci tak protireformnímu křídlu v KSČ a potažmo intervenujícím
vojskům, dal svým podřízeným pokyn k okamžitému vypnutí rozhlasových vysílačů
na přesně neurčenou dobu. Tím v době probíhající vojenské intervence na dobu od
02.00 hodin do 04.30 hodin znemožnil, aby byli občané republiky informováni o
aktuální situaci a orientovali se v ní.“
Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, jestliže dovodil, že obviněný
si musel být vědom, že vojenská intervence vojsk států Varšavské smlouvy
jako akt hrubě porušující normy mezinárodního i našeho práva zcela popírá a
ignoruje základní atributy tehdy existujícího legálního společenského a
státního zřízení a směřuje k násilnému zamezení jejich fungování, a pokud s
tímto vědomím intervenci podpořil, byl přinejmenším srozuměn s tím, že
existující společenské a státní zřízení zcela zásadním způsobem poškozuje. Tím
je dáno jeho zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm.
b) tr. zák.
Odvolací soud se vypořádal rovněž s otázkou, zda trestní odpovědnost dovolatele
nevylučuje zákon č. 198/1993 Sb. Ustanovení § 3 tohoto zákona sice deklaruje,
že odpor proti komunistickému režimu (v době od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 -
viz § 2 odst. 1 téhož zákona) byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a
hodný úcty, současně však jako podmínku takového hodnocení stanoví demokratické
přesvědčení politické, náboženské či mravní, na jehož základě byl odpor
projevován. Tato podmínka ovšem v posuzovaném případě nemohla být splněna. V
dané souvislosti je nutno vzít v úvahu i to, že ve smyslu § 6 uvedeného zákona
mohla být ochrana základních lidských a občanských práv a svobod uskutečňována
ne zcela zjevně nepřiměřenými prostředky. Podpora ozbrojené intervence příkře
porušující mezinárodní i naše právo, jejímž cílem bylo právě prosazení režimu v
plném rozsahu vykazujícího rysy vyjádřené v § 1 citovaného zákona, porušujícího
lidská práva a základní zásady demokratického právního státu, rozhodně nemůže
být označena za produkt demokratického přesvědčení a prostředek k ochraně
základních lidských a občanských práv a svobod.
V posuzované věci nemohla obstát ani argumentace dovolatele opírající se o
nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 98/97. Podle tohoto nálezu u trestných
činů proti republice podle hlavy první zvláštní části trestního zákona sice
chyběl objekt trestného činu, to však, jak vyplývá z kontextu odůvodnění
předmětného nálezu, se vztahuje k době následující právě po intervenci (srov.
závěr uvedený v citovaném nálezu, že existence suverénního státu byla v
inkriminované době pouhou fikcí, neboť československý stát ve svých vnitřních
poměrech se prezentující jako totalitní systém byl ve skutečnosti pouhým
vazalem cizí mocnosti okupující jeho území). Z těchto důvodů lze přisvědčit
názoru soudu druhého stupně, že předmětný nález není možné na posuzovaný případ
aplikovat.
Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že Vrchní soud v
Praze nepochybil, pokud skutek popsaný ve výroku svého rozhodnutí právně
kvalifikoval, a to i se zřetelem ke správným právním úvahám ohledně naplnění
kvalifikačního znaku způsobení zvlášť závažného následku (včetně materiální
podmínky podle § 88 tr. zák.), jako trestný čin sabotáže podle § 97 odst. 1
písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, byl-li
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud ke skutečnostem uplatněným v souvislosti s tímto dovolacím
důvodem především zdůrazňuje, že předmětná argumentace de facto směřuje v
neprospěch obviněného Ing. K. H., neboť odvolacímu soudu vytýká, že aplikoval
ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. umožňující uložení trestu pod spodní hranici
zákonné trestní sazby stanovené pro konkrétní trestný čin, tedy jednoznačně
prospívající (každému) obviněnému, ač pro takový postup nebyly podle jeho
názoru splněny zákonné podmínky. V návaznosti na to je nutné konstatovat, že
obviněný nemůže (není oprávněn) podat opravný prostředek, a to ani mimořádný,
ve svůj neprospěch. K podání dovolání v neprospěch obviněného je totiž oprávněn
pouze nejvyšší státní zástupce /srov. ustanovení § 265d odst. 1 písm. a), b)
tr. ř./. Totéž obdobně platí pro řádné opravné prostředky (odvolání, stížnost),
jež může v neprospěch obviněného podat pouze státní zástupce a, jde-li o výrok
o náhradě škody, též poškozený.
Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu by proto obviněný Ing. K. H. nebyl
osobou oprávněnou k podání dovolání. Jestliže měl dovolatel svými výhradami na
mysli především nepřiměřenost uloženého trestu, pak ta (sama o sobě) bez
splnění zákonem vymezených podmínek citovaný ani jiný dovolací důvod nezakládá.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít,
neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání
po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Pokud jde o druhou
alternativu, pak konkrétní námitky, jež obviněný Ing. K. H. uplatnil, z důvodů
již shora rozvedených dílem nejsou opodstatněné, dílem je nelze podřadit pod
žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. K. H. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Navrhl-li obviněný Ing. K. H. v rámci podaného dovolání, aby mu byl odložen
výkon trestu, nutno uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí
může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu
soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil.
Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu
Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Jestliže předseda senátu
Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, nebylo
zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným
(negativním) výrokem.
Jestliže dovolatel vypracoval a vedle dovolání podaného prostřednictvím výše
jmenovaných obhájců uplatnil vlastní vyjádření k rozsudku Vrchního soudu v
Praze, je třeba uvést, že k tomuto podání nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Nelze
je totiž se zřetelem k ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. považovat za dovolání
či jeho součást.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý