3 Tdo 217/2023

3 Tdo 217/2023-410

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2023 o dovolání, které podal obviněný R. A., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 13 To 175/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 4/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 4 T 4/2022 byl obviněný R. A. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 187 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tři) roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byly nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného a odvolání poškozených nezletilých AAAAA a nezletilé BBBBB proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 13 To 175/2022, jímž ve výroku I. z podnětu odvolání poškozených nezletilé AAAAA a nezletilé BBBBB napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku, jímž byly poškozené odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy nezletilé AAAAA částku 100 000 Kč a nezletilé BBBBB částku 70 000 Kč. Dále podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozené nezletilé AAAAA a BBBBB odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem II. pak odvolání obviněného podle § 256 trestního řádu zamítl.

Shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Své dovolání směřoval proti výroku o vině, výroku o trestu a výroku o uložení povinnosti uhradit poškozeným nemajetkovou újmu. Obviněný namítl, že učiněná skutková zjištění nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena, že závěry soudů se opírají o procesně nepoužitelné důkazy, že mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje nesoulad, že mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právními závěry není logická návaznost, že skutkový stav nebyl náležitě objasněn, což vedlo k nesprávnému závěru o právní kvalifikaci skutku.

Obviněný argumentoval, že ve spisovém materiálu existuje procesně nepoužitelný důkaz, a to znalecky? posudek vypracovaný Mgr. Lenkou Čermákovou, která nemá patřičnou atestaci proto, aby mohla v dané věci vypracovat znalecky? posudek. To mohl pouze znalec v oboru klinické psychologie. Přestože znalkyně nemá dostatečné vzdělání v oboru klinické psychologie, vyjadřovala se k věrohodnosti poškozených v daném případě nikoliv obecně. Znalkyně vycházela zejména z pohovoru s poškozenými. Tato metoda je ale dle obviněného zpětně neverifikovatelná a není způsobilá být podkladem pro samotné hodnocení nezletilých.

Navíc pohovor s nezletilými nebyl nahráván. Nelze tudíž zpětně zjistit, co nezletilé při pohovoru uvedly a zda znalkyně došla ke správným závěrům. Závěry znalkyně nemohou být přezkoumány. Dále namítl, že odvolací soud v tomto ohledu řádně nevyhodnotil námitky obviněného. Každá poškozená hovořila o rozdílné četnosti ataků v jiném roce. V tomto směru se výpovědi nezletilých zcela odlišují. Soudy měly zkoumat jednotlivé detaily a odlišnosti ve výpovědích poškozených, a to i s ohledem na skutečnost, že si k tomu údajně napsaly scénář a vše si připravily.

Obviněný označil výrok odvolacího soudu, kterým přiřkl poškozeným nemajetkovou újmu ve výši 100000 Kč a 70000 Kč, za nepřezkoumatelný. Nebylo totiž odůvodněno, co je obsahem nemajetkové újmy. Soudu postačilo pouze tvrzení, že nezletilé chodily na terapie, avšak žádná zpráva od terapeuta nebyla předložena. Obviněný namítl, že pouze klinicky? psycholog se může zabývat patologií osobnosti a diagnostikou osobnosti a vyjadřovat se k věrohodnosti, jakož i následkům do budoucna. S ohledem na nepoužitelnost znaleckého posudku má obviněný za to, že řízení trpí vadou zakládající porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ve svém dovolání dále poukázal na skutečnosti a rozpory uvedené ve znaleckých posudcích Mgr. Lenky Čermákové a znalce MUDr. Jana Kolomazníka, zejména na nesrovnalosti ve výpovědích poškozených. Podle něj nebyla jeho sexuální motivace prokázána. Odvolací soud se náležitě nevypořádal s veškerými jeho námitkami směřujícími k vypořádání těchto rozporů a přisvědčil bez racionálního zdůvodnění znaleckému posudku, který vyznívá v jeho neprospěch, byť u něj nebyla prokázána sexuální deviace. Ze strany odvolacího soudu byl nedostatečně odůvodněn napadený rozsudek.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, resp. námitkami na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Odvolací soud se nezabýval ani námitkami ohledně vlivu alkoholu na sexuální vzrušení obviněného, rozdílnými tvrzeními poškozených o četnosti skutků nebo chováním poškozených k obviněnému. Namítl, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin pohlavní zneužití a ohrožování výchovy dítěte, když předmětné dokazovaní trpí vadami.

Nebylo totiž prokázáno, že by se skutek stal a že by se jej dopustil právě obviněný. V tomto směru byla porušena zásada in dubio pro reo. Nebylo prokázáno, že došlo k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. V posuzovaném případě si nezletilé neosvojovaly v důsledku tvrzeného jednání obviněného škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které by vedly k jejich morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob jejich života v souladu s obecnými morálními zásadami společnosti.

Obviněný se rovněž neztotožnil s výrokem odvolacího soudu o nemajetkové újmě, neboť není řádně odůvodněn a trpí libovůlí odvolacího soudu. Odvolací soud nezkoumal jeho majetkové poměry ani není zřejmé, za co byla nemajetková újma ukládána, když u poškozených nebylo provedeno znalecké zkoumání, zda mají nějaké útrapy do budoucna, popř. jaké. V tomto směru nepostačuje pouhé tvrzení matky, jelikož není podepřeno žádnou lékařskou zprávou. Rovněž ze strany poškozených nebyly jejich nároky řádně uplatněny, absentuje jejich rozlišení.

Z trestního řádu plyne požadavek na jasnou specifikaci nároku, který byl poškozeným přiznán. Přiznané částky odvolacím soudem neodpovídají tomu, co poškozené měly prožít, neboť nejsou adekvátní a přiměřené s ohledem na tvrzenou intenzitu jednání a případné následky, které u poškozených ale nebyly prokázány. Odvolací soud také nevzal náležitě v potaz určité zadostiučinění pro poškozené, kterým je odsouzení obviněného. Ve vztahu k uloženému trestu obviněný namítl, že s ohledem na jeho minulost je nepřiměřeně přísný a bylo by vhodnější na něj působit alternativními tresty.

Soudy nepřihlédly k tomu, že je řádným občanem, který podniká, stará se o svou matku a dům, má trvaly? vztah a plánoval založit rodinu. Rovněž s ohledem na znalecky? posudek o osobě obviněného by se alternativní trest jevil přiměřenější, jelikož není pro společnost nebezpečny?. Zmínil také svou dosavadní bezúhonnost. V závěru svého dovolání obviněný uvedl, že pokud nastoupí do výkonu trestu odnětí svobody, dojde k nenávratnému narušení jeho soukromého života a možnosti plnit jemu uložené povinnosti.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací na základě jím popsaných nedostatků podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil jak dovoláním napadeny? rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 175/2022, ze dne 29. 8. 2022, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 T 4/2022, ze dne 28. 4. 2022.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně tam činná nejprve shrnula dovolání obviněného a dodala, že jeho argumentace je z valné části shodná s obhajobou, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a shrnul ve svém odvolání. Dále popsala, kdy je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a že ho obviněný uplatnil v jeho třech zákonných alternativách. Zhodnotila, že procesní námitky obviněného nemají opodstatnění, neboť žádnou z jím popsaných závažných vad řízení před soudy, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, nezjistila.

Skutkové a na ně navazující právní závěry nepovažuje za projev nepřípustné soudní libovůle. Obviněný v zásadě argumentoval tím, že stíhaný skutek nespáchal a jeho vina je založena pouze na dvou nevěrohodných výpovědích nezletilých poškozených. S touto jeho argumentací se v předcházejících fázích trestního řízení důsledně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně, které v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 trestního řádu vysvětlily, proč jeho výpovědi nepřisvědčily.

K námitce procesní nepoužitelnosti důkazu znaleckého posudku vypracovaného Mgr. Lenkou Čermákovou z důvodu její nedostatečné odbornosti uvedla, že se s touto námitkou vypořádal již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku. Nad rámec uvedeného státní zástupkyně dodala, že jmenovaná znalkyně je zapsána v seznamu znalců v oboru školství a kultura, odvětví psychologie, a že obor psychologie se dělí na Dětskou klinickou psychologii, Klinickou psychologii a Neklinickou psychologii. Je tedy zjevné, že i neklinický psycholog se může vyjadřovat k odborným otázkám v oboru psychologie.

Navíc zkoumání jmenované znalkyně nebylo zaměřeno na detekci možných psychických poruch či duševního onemocnění u nezletilých poškozených, nýbrž na posouzení, nakolik byly schopny si zapamatovat prožitou událost a následně ji v souladu s realitou reprodukovat. Pro přibrání znalce z odvětví klinické psychologie, jak se domáhala obhajoba, nebyl rozumný důvod. Rovněž zdůraznila, že soudy v souladu se svou povinností podrobily napadený posudek kritickému hodnocení a jeho závěry zasadily do kontextu i s dalšími důkazy.

Podle státní zástupkyně není závěr soudů o vině obviněného ani v rozporu s dílčími závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, z jehož závěrů plyne, že obviněný je heterosexuálně orientovaný a preferuje v oblasti sexu, dle jeho vyjádření, dospělé ženy a netrpí sexuální deviací. Závěry znaleckého posudku o osobě obviněného nevylučovaly sexuální motiv jeho útoku na sexuální integritu nezletilých poškozených. Nalézací soud akcentoval také vliv alkoholu na jednání obviněného, jakožto obecně známého prostředku odbrzdění morálních zábran, případně situační hledisko.

Oba soudy se rovněž vyjádřily k neprovedení důkazu výslechem nezletilé svědkyně CCCCC (pseudonym), což odůvodnily jejím nízkým věkem a tím, že její výslech se nemohl týkat posuzovaného jednání. Státní zástupkyně v návaznosti na tyto uvedené námitky obviněného konstatovala, že je možné je formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak materiálně pod tento dovolací důvod nespadají. Obviněný prostřednictvím nich vytýkal soudům nesprávné hodnocení důkazů, jež vedlo k chybným skutkovým závěrům.

Takové námitky však nelze podřadit pod tzv. extrémní nesoulad, ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, neboť jejich podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Navíc je obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a soudy se s nimi náležitě vypořádaly. Zdůraznila také, že namítaná pochybení soudů, dle kterých se tyto nevypořádaly s jeho stěžejními námitkami a v důsledku toho založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, která obviněný podpořil odkazem na judikaturu Ústavního soudu, je třeba označit za zcela lichá.

Jak vyplynulo z odůvodnění rozsudků odvolacího i nalézacího soudu, tyto svým argumentačním a hodnotícím povinnostem naopak plně dostály, a to právě ve světle přímo obviněným deklarovaných nálezů Ústavního soudu. Dále státní zástupkyně shrnula, co je podstatou dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, a dodala, že s poukazem na tento dovolací důvod nelze namítat a v důsledku toho ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, jelikož jde o činnost soudu spočívající v aplikaci ustanovení procesních a nikoli hmotně právních.

Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou dle ní zejména námitky, jimiž se obviněný snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a změny právního hodnocení. Za právně relevantní ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu státní zástupkyně označila tvrzenou absenci zákonného znaku „ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte“, kterou obviněný poukazoval na nenaplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

K námitce, že nebylo prokázáno, zda si nezletilé poškozené osvojovaly v důsledku jeho tvrzeného jednání škodlivé návyky, popř. sklony a zájmy, které by vedly k morálnímu úpadku, státní zástupkyně uvedla, že k tomu se velice přesvědčivě vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Oba soudy dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti užité právní kvalifikace a dovodily nepřímý úmysl obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Dále se státní zástupkyně vyjádřila, že pochybení v právním posouzení nelze zaznamenat ani u adhezního výroku rozsudku odvolacího soudu, který odpovídá ustanovení § 228 odst.

2 trestního řádu, neboť výrok o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy v penězích přesně označuje osoby oprávněných, včetně nároku, který jim byl přisouzen. Soud rozhodoval o nároku nezletilých poškozených podle § 2956 občanského zákoníku, který řeší situaci souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody. Na základě tohoto obecného ustanovení se odškodní i duševní útrapy. V posuzované trestní věci odvolací soud rozhodoval dle zmiňovaného § 2956 občanského zákoníku s tím, že sexuální formou jednání obviněného došlo k negativnímu zásahu do přirozených práv nezletilých poškozených.

Pod pojem přirozených práv lze podřadit zejména právo na lidskou důstojnost a čest, právo na soukromí a právo na řádně nerušený fyzický i psychický vývoj. Jednání obviněného hodnotily oba soudy jako vysoce škodlivé z hlediska emočního, morálního a psychosexuálního vývoje nezletilých poškozených. Přiznání nemajetkové újmy podle § 2956 občanského zákoníku je do jisté míry věcí úvahy soudu, a pokud se týká způsobu rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy v penězích, tuto upravuje § 2955 občanského zákoníku tak, že nelze-li výši náhrady přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud. Dále se státní zástupkyně vyjádřila, že nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému podle § 187 odst. 2 trestního zákoníku jako trest úhrnný za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku ve výměře tří let se nejeví nepřiměřeně přísným.

Dodala, že námitku nepřiměřenosti tresu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud může výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu v rámci dovolacího důvodu dle § 265 odst. 1 písm. i) trestního řádu, a to tehdy, pokud se tento jeví extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To ale není případ obviněného. Oba soudy v rámci procesu individualizace trestu pečlivě zhodnotily všechna podstatná fakta.

Státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněného z části neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům a z části je zjevně neopodstatněné.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. S ohledem na charakter svého vyjádření, kdy shledala důvody pro odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, označila žádost obviněného o odklad vykonatelnosti a přerušení výkonu rozhodnutí za bezpředmětnou.

Obviněný R. A. je podle § 265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a

trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do § 265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci námitek obviněného pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.

Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné námitky týkající se skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů se v naprosté většině míjejí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ani Okresního soudu v Pardubicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání opakoval obhajobu, kterou již uplatnil v řízení před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. V zásadě argumentoval tím, že stíhaný skutek nespáchal a jeho vina je založena pouze na dvou nevěrohodných výpovědích nezletilých poškozených. Nutno dodat, že s těmito námitkami se soudy nižších soudů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.

K námitce procesní nepoužitelnosti důkazu znaleckým posudkem vypracovaným Mgr. Lenkou Čermákovou, kterou je možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud konstatuje, že s ní vypořádal nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku v odstavci 20. Nad rámec toho lze dodat, že jmenovaná znalkyně je zapsána v seznamu znalců v oboru školství a kultura, odvětví psychologie podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých odborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, ve znění pozdějších předpisů, je v příloze 1. označené jako „Seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů“ uveden obor Psychologie, který se dělí na Dětskou klinickou psychologii, Klinickou psychologii a Neklinickou psychologii. Je proto zjevné, že neklinický psycholog se může vyjadřovat k odborným otázkám v oboru psychologie. Zkoumání jmenované znalkyně nebylo zaměřeno na detekci možných psychických poruch či duševního onemocnění u nezletilých poškozených, nýbrž na posouzení, nakolik byly schopny si zapamatovat prožitou událost a následně ji v souladu s realitou reprodukovat. Pro přibrání znalce z odvětví klinické psychologie zde tedy nebyl rozumný důvod. Soudy obou stupňů rovněž podrobily napadený posudek kritickému hodnocení a jeho závěry zasadily do kontextu i s výpovědí svědkyně DDDDD (pseudonym) (starší sestry poškozených) a Z. F. (matky), které sice nebyly posuzovanému jednání obviněného přítomny, avšak informace o jeho chování a jednání vůči nezletilým poškozeným získaly přímo od poškozených, které se jim svěřily. Odůvodněný závěr soudů o vině obviněného rovněž není v rozporu s dílčími závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, dle něhož je obviněný heterosexuálně orientovaný a preferuje v oblasti sexu, podle svého vyjádření, dospělé ženy a netrpí sexuální deviací. Závěry znaleckého posudku o osobě obviněného však nijak nevylučovaly sexuální motiv útoku obviněného na sexuální integritu nezletilých poškozených.

Nalézací soud akcentoval také vliv alkoholu na jednání obviněného, jakožto obecně známého prostředku odbrzdění morálních zábran. Stejně tak situační hledisko — letní sezóna, nudistická pláž, atd. Nutno podotknout, že oba soudy se taktéž vyjádřily k neprovedení důkazu výslechem nezletilé svědkyně CCCCC. Tuto skutečnost odůvodnily nízkým věkem svědkyně, která byla mladší 12 let, a tím, že její výslech se nemohl týkat posuzovaného jednání. Obviněným prezentovaná pochybení soudů, které se údajně nevypořádaly s jeho stěžejními námitkami a jejichž rozhodnutí se tím měla stát nepřezkoumatelnými, za podpory právního názoru prezentovaného v nálezech Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, a ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, je proto třeba označit v kontextu výše uvedeného za lichá.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá jeho představám a jiného právního hodnocení se domáhá až na základě tohoto jiného, jím konstruovaného skutkového stavu. Zejména šlo o ty námitky obviněného, kterými rozporoval, že by se skutek stal, že by se jej dopustil právě on a že v důsledku toho měla být porušena zásada in dubio pro reo.

Za právně relevantní ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu lze považovat namítanou absenci zákonného znaku „ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte“. Touto námitkou obviněný logicky poukazoval na nenaplnění základní skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. K tomu je třeba blíže odkázat na bod 30. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde se tento velice přesvědčivě vypořádal s tím, zda si nezletilé poškozené osvojovaly v důsledku tvrzeného jednání obviněného škodlivé návyky, popř. sklony a zájmy, které by vedly k morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami společnostmi.

Oba soudy proto správně dospěly k jednoznačnému závěru o oprávněnosti užité právní kvalifikace a dovodily nepřímý úmysl obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť obviněný věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, konkrétně zájem na zdravém mravním a tělesném vývoji dítěte a zájem na řádné výchově dítěte, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Nejvyšší soud k těmto závěrům nepovažuje za potřebné cokoliv dodávat.

Namítané pochybení stran právního posouzení nelze shledat ani v rámci adhezního výroku rozsudku odvolacího soudu, který odpovídá ustanovení § 228 odst. 2 trestního řádu. Výrok o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy v penězích explicitně označuje osoby oprávněných, včetně nároku, který jim byl přisouzen. Soud rozhodoval o nároku nezletilých poškozených podle § 2956 občanského zákoníku, ve kterém je řešena situaci souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody. Dle citovaného ustanovení vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části daného zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

Na podkladě tohoto obecného ustanovení se odškodní tedy i duševní útrapy. Tento nárok, který představuje součást nemajetkové újmy, je ve vztahu k primární oběti zakotven také v § 2958 občanského zákoníku, které je ustanovením o náhradě nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. V současná teorii občanského práva jsou duševní útrapy vymezeny jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusí, mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.).

V nyní posuzované trestní věci odvolací soud rozhodoval podle § 2956 občanského zákoníku s tím, že sexuální formou jednání obviněného došlo k negativnímu zásahu do přirozených práv nezletilých poškozených. Pod pojmem přirozených práv lze podřadit zejména právo na lidskou důstojnost a čest, právo na soukromí a v neposlední řadě právo na řádně nerušený fyzický i psychický vývoj. Oba soudy hodnotily jednání obviněného jako vysoce škodlivé z hlediska emočního, morálního a psychosexuálního vývoje nezletilých poškozených.

Přiznání nemajetkové újmy podle § 2956 občanského zákoníku je do jisté míry věcí úvahy soudu, a pokud se týká způsobu rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy v penězích, tuto upravuje § 2955 občanského zákoníku tak, že nelze-li výši náhrady přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud. Námitky směřující veskrze do nedostatečnosti podkladů pro uložení povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy v penězích jsou tak s ohledem na výše popsaný zákonný rámec bezpředmětné.

K argumentaci ohledně přísnosti uloženého trestu Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, tedy jen v těch případech, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud může přísnost trestu posoudit i mimo dovolací důvody, a to v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Obviněný ale na uvedenou zásadu nepoukázal, ani neuvedl, z jakých konkrétních důvodů shledává uložený peněžitý trest nepřiměřeně přísným. Ohledně zásady proporcionality trestních sankcí tak zůstala argumentace obviněného neúplná a k takto formulované námitce není možné se konkrétně vyjádřit. Obecně však Nejvyšší soud uvádí, že nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému podle § 187 odst. 2 trestního zákoníku jako trest úhrnný za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku ve výměře tří let, tedy při spodní hranici zákonné tresty sazby stanovené na daný trestný čin od dvou do osmi let, se nejeví nepřiměřeně přísným. Oba soudy pečlivě zhodnotily v rámci procesu individualizace trestu všechna podstatná fakta.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. O žádosti obviněného o odklad vykonatelnosti a přerušení výkonu rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rovnou rozhodl o podaném dovolání jako celku. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 5. dubna 2023

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu