3 Tdo 231/2012-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18.
dubna 2012 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obv. R.
J., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 500/2011
ze dne 7. 9. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 24/2011, t a k t o:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9.
2011, sp. zn. 3 To 500/2011 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze
dne 4. 5. 2011 sp. zn. 3 T 24/2011 zrušují, a to ve vztahu k obviněnému R. J.
II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu s e Okresnímu soudu v Jindřichově
Hradci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 3 T 24/2011 ze dne 4. 5.
2011 byl obviněný R. J. společně s M. K. uznán vinným přečinem porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a obviněný K.
byl současně uznán vinným i zločinem loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku,
když předmětné trestné činy měly spočívat ve skutečnosti, že „dne 19. 11. 2010
kolem 22.00 hod. v obci F. přes nesouhlas V. F. vnikli na uzavřený dvůr u domu,
kde pak obž. K. mířil z bezprostřední blízkosti expanzním revolverem na hlavu
S. K., který vyšel z domu, a to v úmyslu získat od něj peníze, přičemž poté, co
jej v obraně poškozený udeřil baseballovou pálkou, došlo mezi obžalovaným K. a
poškozeným K. k další potyčce, během níž obžalovaný K. poškozeného K. škrtil a
udeřil jej rukou do obličeje a přitom po něm požadoval vydání peněz a po
odmítnutí tohoto požadavku jemu i jeho přítelkyni vyhrožoval zastřelením“. Za
výše uvedený trestný čin byl obviněnému J. uložen trest odnětí svobody v trvání
devíti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho a
půl roku. Obviněný K. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce
dvou roků, přičemž jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání čtyř roků. Současně mu byl uložen též úhrnný trest propadnutí věci nebo
jiné majetkové hodnoty, a to zajištěného bubínkového revolveru černé barvy s
dřevěnou rukojetí, čísla hlavně 211749. Současně bylo rozhodnuto o vzneseném
nároku na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně (do části týkající se obviněného J.)
podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci
odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 3 To
500/2011 ze dne 7. 9. 2011 podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce
dovolání v neprospěch obviněného J., a to jako osoba oprávněná, včas a za
splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných, náležitostí,
když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. (s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) V
důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku detailně shrnul
dosavadní průběh trestního řízení a popsal provedené dokazování. Na jeho
základě vyjádřil přesvědčení, že role obviněného J. v celém útoku nebyla
vyhodnocena správně. Poukázal na skutečnost, že s ohledem na ve věci učiněná
skutková zjištění, od počátku posuzovaného skutkového děje existovala mezi
obviněným J. a spoluobviněným K. shoda v motivu a cíli činu, jimiž byla snaha
fyzicky napadnout poškozeného, neboť nesplatil dluh a donutit jej takto k jeho
úhradě. Připustil, že zcela teoreticky lze zvážit možnost nabízenou soudy dříve
činnými ve věci, že cílem mohla být i odveta za neuhrazení dluhu (tedy nikoli
nucení k jeho splacení), z verbálních projevů pachatelů však zřetelně vyplývá,
že tomu tak nebylo. Stran fyzického napadení dle nejvyššího státního zástupce
není možno přehlédnout, že takové jednání začalo v podstatě ihned v okamžiku,
kdy se poškozený se spoluobviněnými setkal a probíhalo prakticky kontinuálně po
dobu jejich kontaktu, přičemž žádný ze spoluobviněných nedal najevo, že se ze
strany druhého z nich jedná o exces, se kterým nesouhlasí, a tedy jednalo se o
shodný, minimálně konkludentně přijatý plán, předem smluvený jako „rozbití huby
poškozenému.“ Stejně tak dle nejvyššího státního zástupce neobstojí úvaha soudů
v tom směru, že odebrání pálky poškozenému obviněným J. směřovalo ke zmírnění
celého incidentu, když si tento byl ještě před vstupem na pozemek poškozeného
vědom toho, že spoluobviněný K. má revolver a k odebrání této útočné zbraně
žádné kroky nepodnikl. To stejné lze uvést i o bránění vstupu přítelkyně
poškozeného do potyčky, když je zřejmé, že všechny její kroky by směřovaly
právě k obraně poškozeného. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že obviněný J. sice následně oba hlavní aktéry konfliktu od sebe odtrhl, nicméně sám následně
vrazil poškozenému několik facek a vyzval jej k vrácení peněz. Státní zástupce
tedy shrnul, že význam obviněného J. po celou dobu útoku nebyl minimální,
naopak lze mít za to, že poměrně zásadně ovlivnil průběh útoku a je zřejmé, že
se takto oba obvinění minimálně v konkludentní dohodě rozhodli k napadení
poškozeného a k jeho donucení k vydání určité částky peněz, přičemž aktivnější
byl sice obviněný K., ovšem činil tak za zřetelné podpory obviněného J., bez
níž by se celý útok zcela jistě nevyvinul shodným způsobem. Proto je jednání
obviněného J. nutno posoudit jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
jehož podstatou byl společný úmysl obou pachatelů násilím donutit poškozeného,
nejlépe k okamžitému vydání peněz, když takový úmysl zjevně svým společným
jednáním realizovali. Nižší míru intenzity útoku obviněného J.
je potom dle
nejvyššího státního zástupce na místě zohlednit nikoli ve výroku o vině, ale ve
výroku o trestu. Závěrem svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen Nejvyšší soud) v neveřejném zasedání ad 1) podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 3 To 500/2011
a předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2011
sp. zn. 3 T 24/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na rozhodnutí zrušená
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a to ve vztahu k obviněnému R. J., ad 2) postupoval podle § 265l
odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že
je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce i
obviněný J., když v tomto svém vyjádření uvedl, že z provedených důkazů
vyplývá, že jeho roli nelze spolehlivě a bez pochybností považovat za
objektivně i subjektivně součást děje směřujícího k loupeži, takto jeho roli
nepociťovala svědkyně F. ani sám poškozený K. Lze se tak dle jeho přesvědčení
ztotožnit se závěry soudů dosud činných ve věci. Shrnul, že veškeré důvody,
které jsou uvedeny v dovolání, jsou toliko polemikou ke zjištěnému skutkovému
stavu, když z toho v žádném případě nelze dovodit, že by naplnil skutkovou
podstatu trestného činu loupeže. Z výše uvedených důvodů proto požádal, aby
bylo podané dovolání zamítnuto.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který
nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) ve svém podání uplatnil, je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o
zamítnutí nebo odmítnutí řádné opravného prostředku, byl dán některý ze shora
uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel uplatnil tento
dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy s tím, že byl v řízení
předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních, a je takto zjištěným skutkovým
stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky,
které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové
námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že dovolací námitky, tak jak je uplatnil
dovolatel, jsou způsobilé být právně relevantně uplatněny pod deklarovaným
dovolacím důvodem, kdy jednání obviněného J. tak, jak bylo zjištěno soudem
prvního stupně, nejvyšší státní zástupce navrhuje právně kvalifikovat nikoli
pouze jako přečin porušování domovní svobody, ale současně i jako zločin
loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
K tomu je namístě uvést následující:
Zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti
jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci.
O spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku se jedná tehdy, byl-li trestný
čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, pomocníkem
trestného činu se podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozumí ten, kdo
umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením
prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním
při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
Jak vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ke spolupachatelství ve
smyslu § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni podíleli na trestné
činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli,
pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li
objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku
trestné jednání (viz R 15/1967, R 36/1973 Sb. rozh. tr.). V naznačených
souvislostech lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
102/2004 ze dne 18. 2. 2004, podle kterého I. Vědomým, společným cílem vedeným
spolupůsobením ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. je i pouhá přítomnost osoby na
místě a v době konání trestného jednání jiné osoby, je-li přítomnost této osoby
(jinak nečinné) objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli
relevantnímu z pohledu trestního práva. II. Malá intenzita pohrůžky
bezprostředního násilí u trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. však
neznačí, že by stupeň nebezpečnosti činu obviněných byl pouze nepatrný a že by
v důsledku toho skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin (§ 3 odst. 2
tr. zák.).
Z učiněných skutkových zjištění pak jednoznačně vyplývá, že obviněný K. přijel
za obviněným J., oznámil mu svůj úmysl „rozbít hubu“ poškozenému, protože tento
mu nechce vrátit (údajný) dluh, přičemž obviněný J. (kterému měl poškozený také
nějaké peníze dlužit) se k obviněnému K. přidal a odjel s ním do místa bydliště
poškozeného. Zde ještě před vstupem do domu poškozeného zjistil, že obviněný K.
má pistoli, tuto se mu nijak odebrat nepokusil, ani jej nijak nezrazoval od
jejího použití, naopak poté, co fyzicky překonali odpor svědkyně F. a vstoupili
do budovy, kde obviněný K. napadl poškozeného, obviněný J. poškozenému (nad
kterým měl fyzickou převahu) odebral baseballovou pálku, kterou měl ke své
obraně, stejně tak aktivně bránil zapojit se do konfliktu svědkyni F., která
měla v úmyslu pomoci poškozenému. Nijak se nedistancoval od vyjádření
obviněného K. k vrácení peněz a poté, co K. a poškozeného K. (kteří se
potýkali) od sebe odtrhl, přiznal, že sám poškozeného několikrát propleskl (u
hlavního líčení dne 4. 5. 2011 vypověděl, že „..S. jsem dal za ty prachy, co mi
dlužil, jen facku, šlo o upozornění, že mi je má vrátit.“) za účelem vynucení
vrácení peněz. Z výše uvedeného je více než zřejmé, že jednání obviněného K.
výrazně překročilo jednání, na základě kterého byl shledán vinným pouze
přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Z
učiněných skutkových zjištění sice plyne, že jeho jednání nedosáhlo takové
intenzity jako jednání obviněného K., avšak bez jeho aktivní účasti na místě by
se napadení poškozeného K. (samotným obviněným K.) zcela jistě nevyvíjelo tak,
jak k němu právě díky aktivní spoluúčasti obviněného J. došlo.
Lze tedy souhlasit s námitkami nejvyššího státního zástupce, že i jednání
obviněného J. (tak jak jej zjistily soudy dosud ve věci činné) mělo být
posouzeno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to buď jako
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku nebo jako pomoc ve smyslu § 24 odst.
1 písm. c) tr. zákoníku. V uvedeném směru je takto podané dovolání tedy
uplatněno nejenom právně relevantně, ale je současně i důvodné. Nejvyšší soud
proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního
zástupce usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2011, sp.
zn. 3 To 500/2011, a související rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci
ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 3 T 24/2011, zrušil, a to pouze ve vztahu k
obviněnému R. J. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v
Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí nebylo zrušeno v
důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nýbrž bylo zrušeno z podnětu
dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v jeho neprospěch, není soud
prvního stupně povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle
kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného
(zákaz reformace in peius). Po pečlivém vyhodnocení dosud učiněných skutkových
zjištění (případně po jejich doplnění) bude namístě právě jim přiměřit právní
kvalifikaci zjištěného jednání obviněného J. z hledisek již shora uvedených.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka