Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. U., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2024, č. j. 9 To 259/2024-204, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 110/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. U. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále též jen „okresní soud“) ze dne 19. 6. 2024, č. j. 30 T 110/2023-169, byl obviněný A. U. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil (zjednodušeně řečeno) tak, že dne 13. 10. 2022 kolem 22:25 hodin na ulici před bytovým domem čp. XY v ulici XY v XY po předchozím slovním konfliktu fyzicky napadl poškozeného M. D., a to nejprve úderem hlavou do nosu – tzv. hlavičkou a po následné vzájemné strkanici i opakovanými údery pěstí do obličeje a jedním úderem kolenem do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek s otokem nosu a krvácením z nosu a otok v oblasti obočí vpravo, tedy zranění, která si vyžádala okamžité lékařské ošetření a poškozeného podstatně omezovala na obvyklém způsobu života po dobu osmi až deseti dnů. Za to byl obviněnému podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na sedm měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Současně byla obviněnému na dobu zkušební doby uložena podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku přiměřená povinnost podle svých sil uhradit způsobenou škodu a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 10 532 Kč a poškozenému M. D. na náhradě škody částku 15 182,60 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 42 163,15 Kč.
2. Proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 19. 9. 2024, č. j. 9 To 259/2024-204, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. U. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Polánky dovoláním, a to s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. V odůvodnění nejprve vyjádřil přesvědčení, že oba soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch a o vině rozhodly přesto, že provedené důkazy tomu neodpovídaly. U některých důkazů soudy opomenuly jejich vypovídací hodnotu, zatímco jiné bez dalšího „nekriticky nepodrobily konfrontaci s důkazy ostatními“. Již v odvolání namítal, že jediným důkazem prokazujícím jeho vinu je výpověď poškozeného, která se však zcela liší od výpovědi jeho (dovolatelovy) a svědka V. Odvolací soud nesprávně konstatoval, že zde existuje ucelený a ničím nepřerušený řetězec důkazů neumožňující jiný závěr než závěr o vině, soud prvního stupně pak důkazy hodnotil pouze z hlediska jeho usvědčení, aniž by přihlédl k jeho tvrzením a tvrzením jmenovaného svědka. Pokud se soud spolehl na důkaz znaleckým posudkem, pak v tomto bylo uvedeno pouze to, jakým způsobem mohla zranění poškozeného vzniknout. Dotazy však byly znalci kladeny na základě výpovědi poškozeného, tedy zda ke zranění mohlo dojít tak, jak uvádí. I přesto znalec nevyloučil možnost jinou, tedy že ke zranění mohlo dojít i při současném střetu hlav obou aktérů při jejich protisměrném pohybu, když se obviněný bránil ataku poškozeného. Znalecký posudek tedy ve svém celku připouští vznik zranění jak způsobem, který popsal poškozený, tak i způsobem, který popsal obviněný.
5. Odvolací soud se vadně vypořádal i s námitkou směřující proti závěru okresního soudu, že svědek V. popsal průběh incidentu nevěrohodným způsobem. Pro důkaz výpovědí tohoto svědka totiž soud při hlavním líčení použil pouze náčrtek místa provedený policejním orgánem a dále fotografie, které však byly pořízeny za denního světla a s odstupem několika měsíců, když silnice byla plně po rekonstrukci. Nebylo bráno v potaz, že svědek byl na místě pouze jednou a po více než roce si ho již nemusel pamatovat. Na jednu stranu soud vedl polemiku nad tím, jak napadenému může doba útoku připadat dlouhá, zatímco útočník to vnímá zcela opačně, na druhé straně se však již nevyjádřil k tomu, že také svědek mohl vnímat věc mírně odlišně, když byl v cizím prostředí, v noci a zřejmě v situaci, kterou pravidelně nezažíval. Nekriticky se postavil na stranu poškozeného, který časový údaj o době trvání incidentu uvedl naprosto nereálně v řádu minut s tím, že šlo o tři až čtyři údery. Ty by však musely poškozenému způsobit vícečetnější zranění. Ve znaleckém posudku je navíc uvedeno, že zranění mu mohl způsobit pouze jeden z jím uváděných úderů, který měl obdržet – tzv. hlavička, úder pěstí, kopnutí kolenem. Přes výše uvedené soudy uzavřely, že výpověď poškozeného je naprosto uvěřitelná, zatímco výpovědi obviněného a svědka jsou nevěrohodné. Odvolací soud dokonce rekapituloval vznik incidentu tak, že k němu muselo jednoznačně dojít po urážce poškozeného a jeho slovní obraně, zatímco možnost uváděnou obviněným a svědkem, že slovní rozepři vyvolal poškozený nařčením z krádeže jednoduše nepřipustil. Naprosto hypoteticky a nedůvodně k výpovědi svědka uvedl, že se snažil obviněnému pomoci, přičemž jako důvod vidí hluboké přátelství s tím, že oba chodí pravidelně do sauny a jezdí spolu na dovolenou. To je však nepřípustné hodnocení svědkovy motivace při výpovědi. Obviněný a svědek pouze popravdě uvedli, že se znají se sauny, kam občas chodí spolu s dalšími osobami, na dovolené však spolu nikdy nebyli a ani jeden z nich to netvrdil. Naopak, uvedl to bez jakýchkoli podpůrných důkazů poškozený, kterému soudy, jakož i v dalších věcech, nekriticky uvěřily.
6. Na závěr obviněný zopakoval, že provedené důkazy jsou podle jeho mínění v rozporu se soudy deklarovaným skutkovým stavem, přičemž se jedná zejména o výpověď obviněného a svědka a též znalecký posudek připouští více možností mechanismu vzniku zranění poškozeného, tedy i ten, který uvedl obviněný.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu i jemu předcházející rozsudek okresního soudu zrušil a Okresnímu soudu Brno-venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám rozhodl tak, že jej svým rozsudkem obžaloby zprostí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve poznamenal, že pokud obviněný podal dovolání za situace, kdy Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl jeho odvolání podle § 256 tr. ř., pak bylo namístě uplatnit především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to ve spojení s dalším dovolacím důvodem, jehož vadami mělo být zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně. K argumentaci obviněného pak obecně uvedl, že zjevně usiluje o redukci svého osobního podílu na fyzickém napadení poškozeného a za tím účelem se kriticky vyjadřuje k výpovědi poškozeného a znaleckému posudku, zatímco na druhé straně vyzdvihuje svoji vlastní výpověď a výpověď svědka V. V tomto rozsahu však dovolání nepřesahuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce v dané věci neshledává žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož pak rozpor extrémní ve smyslu označeného dovolacího důvodu, který by mohl být důvodem pro výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti předtím stabilizovaných skutkových zjištění. O vysvětlení tvrzeného extrémního rozporu se obviněný ani nepokusil, omezil se jen na projevy své nespokojenosti s dosavadními výsledky dokazování a snažil se prosadit alternativní verzi, jak k celé události mohlo dojít, s důrazem na údajnou obranu vůči ataku poškozeného a současný střet hlav obou zúčastněných v protisměrném pohybu.
9. Okresní soud Brno-venkov však přesvědčivě vyložil, proč ona alternativní verze zůstala osamocená, a to i s přihlédnutím k výpovědi svědka V., kterou tento soud odmítl jako nevěrohodnou s patřičným vysvětlením, zejména pod bodem 4. odůvodnění rozsudku. Tento soud nejenže provedl výslech poškozeného, ale také kriticky zkoumal jeho věrohodnost na základě dalších důkazů, které vzájemně posuzoval a porovnával, aby zjistil, do jaké míry spolu korespondují. Výpověď poškozeného byla v souladu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a odpovídala rovněž listinným důkazům, které dokumentují zranění na těle poškozeného a jejich léčbu. Obsahem znaleckého posudku se zabýval podrobně, aniž by automaticky převzal jeho závěry pro vymezení trestní odpovědnosti obviněného za fyzické napadení poškozeného. Pokud se odkazuje na úder hlavičkou, znalkyně uvedla, že muselo jít o úder alespoň střední intenzity, neboť udávané letmé ťuknutí hlavou zpravidla nevykazuje takovou intenzitu, aby vedlo k poškození skeletu obličeje. Pokud obviněný v této souvislosti zvýrazňoval kontakt hlavou, pak opomněl též soubor dalších fyzických napadení poškozeného – opakované údery pěstí do obličeje a jeden úder kolenem do obličeje. Tyto útoky zcela ponechal stranou pozornosti, ačkoli rovněž byly prokázány.
10. S odkazem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího senátu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně.
12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
15. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu hodnocení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto již bez dalšího zaměřil na posouzení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak tvrdí obhajoba.
16. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného, excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně a zároveň i věcně opodstatněně, musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové
závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
17. Dále je třeba připomenout, že o zmíněný zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
18. Z těchto pozic dovolací soud posoudil jednotlivé procesní (skutkové) námitky obhajoby a zjistil, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají relevanci. Svým tvrzením (a jeho konkrétním zdůvodněním), že soudy rekonstruovaný skutkový stav nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech, se obviněný ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Pokud totiž v uvedené souvislosti reklamoval existenci zjevného rozporu mezi obsahem důkazů a výslednými skutkovými zjištěními soudů, nenabídl v tomto ohledu žádný skutečně pádný argument. Neoznačil jediný důkaz, který soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem a interpretovat jeho obsah v rozporu s jeho skutečným vyzněním. Zmíněný „extrémní nesoulad“ přitom nelze kvalifikovaně namítat jen prostým popíráním trestné činnosti, nabízením jiných verzí skutkového děje nebo obyčejnou polemikou se způsobem, jakým soudy důkazy hodnotily. Právě tak ovšem obviněný postupuje a domáhá se toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
19. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho mají za vyvrácenou jeho obhajobu. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry. Nelze jim vůbec nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily na výpovědi poškozeného M. D. v kombinaci se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, lékařskými zprávami o zranění a léčení poškozeného a částečně i dalšími důkazy.
20. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy bez výjimky všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Dovolací námitky jsou pouhým opakováním námitek odvolacích, jimiž se Krajský soud v Brně zabýval a dostatečně na ně reagoval. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud se v podstatném ztotožňuje se závěry těchto soudů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejm. body 11.-14. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a body 4.-11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
21. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Za dané situace považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést již jen následující. Bez výhrad lze souhlasit s názorem krajského soudu, který zřetelně vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, že obhajovací verze obviněného byla těžko uvěřitelná sama o sobě: starší poškozený se za tmy, v pozdních večerních hodinách rozhodne zaútočit proti zjevné přesile, na mladšího a fyzicky dobře disponovaného obviněného, jemuž navíc dělá společnost jeho kamarád. Obviněný i svědek V. se pak po celou dobu chovají naprosto ukázkově (slušně a maximálně zdrženlivě) navzdory tomu, že vulgární a silně agresivní poškozený jedná prakticky jako „smyslů zbavený“. Ačkoli se obviněný po celou dobu jen brání útoku poškozeného, tohoto ani jednou úmyslně neudeří a není si vědom jakéhokoli podstatného fyzického kontaktu s ním, tak je to překvapivě nakonec právě útočící poškozený a nikoli napadený obviněný, kdo utrpí nezanedbatelná zranění, a je to opět poškozený jakožto agresivní útočník (resp. člen jeho rodiny), kdo věc bezprostředně po incidentu oznámí na policii, zatímco obviněný – nevinná oběť místo činu bez dalšího urychleně opustí. Vedle toho nelze přehlédnout, že objektivní zkouškou bylo vyvráceno obviněným a svědkem V. zvlášť zdůrazňované tvrzení, že se poškozený jevil být pod vlivem alkoholu, který z něj byl cítit dokonce i na dálku. Jestliže soudy za této situace a při vědomí, že mezi výpověďmi obviněného a svědka V. existují rozpory, zatímco výpověď poškozeného odpovídá objektivním lékařským zprávám a znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, obhajobu dovolatele neakceptovaly a rozhodly o jeho vině, pak postupovaly správně. Jasnou odpověď na veškeré své „dovolací argumenty“ obviněný nalezne již v odůvodnění obou jím zpochybňovaných rozhodnutí soudů nižších stupňů.
23. S odkazem na výše uvedené lze shrnout, že konkrétní námitky obviněného (pokud je tedy za konkrétní vůbec lze označit) nespadají pod žádný z taxativně vypočtených dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
24. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek