USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání
obviněného N. P., nar. XY, Moldavská republika, v ČR bytem XY, XY, ubytovna XY,
okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2019,
sp. zn. 4 To 345/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 52/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného N. P.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 5 T 52/2018, byl
obviněný N. P. uznán vinným jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona
č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že dne 15. 4. 2018 v přesně nezjištěné době kolem 20.00
hodin v XY, okres Most, v ulici XY, na chodníku mezi domy čp. XY a XY, strčil
zezadu do poškozeného M. B., narozeného XY, který v důsledku toho upadl na
chodník, kde jej obžalovaný opakovaně kopl do pravého boku, a když se poškozený
postavil, stál proti němu obžalovaný a v ruce držel nezjištěný lesklý předmět a
na poškozeného opakovaně křičel: „Dej peníze, dej mi peníze!“, načež poškozený
ze strachu o své zdraví a život vytáhl ze zadní kapsy kalhot a obžalovanému
vydal peněženku v hodnotě 270 Kč, obsahující občanský průkaz v hodnotě 200 Kč,
řidičský průkaz v hodnotě 200 Kč, kartičku pojištěnce, kartičku hráče šipek, 2
ks vizitek, platební kartu Mastercard od MONETA Money Bank, a. s., číslo XY,
znějící na jméno poškozeného a finanční hotovost ve výši 400 Kč, s věcmi pak
obžalovaný z místa činu utekl.
Pro tyto a dva sbíhající se zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku
byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr.
zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti)
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z
území České republiky na dobu 5 (pěti) roků.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu v Mostě ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5 T 41/2018-750, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit
poškozenému M. B., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 1.070 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu
škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 5 T 52/2018,
podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném dovolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7.
10. 2019, sp. zn. 4 To 345/2019, a to tak, že k odvolání obviněného podle § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2) tr. ř. zrušil výrok týkající se náhrady škody
poškozeného M. B., nar. XY, XY, XY.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2019,
sp. zn. 4 To 345/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání
(č. l. 400-404), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože
byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k),
kdy obviněný konkrétně odkazuje na písm. g).
Obviněný namítl, že skutek nebyl soudy zjištěn způsobem, který odpovídá zásadám
spravedlivého procesu. Má za to, že skutková zjištění soudu prvního a druhého
stupně postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení a jsou v zásadě opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Dále má za to,
že k vydání rozhodnutí došlo v důsledku porušení procesních pravidel
spočívajících v odepření procesních práv, zakládajících nezákonnost rozhodnutí
z důvodů porušení práva na spravedlivý proces, přičemž je zde dán extrémní
nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, kdy soudy prvního a
druhého stupně v napadených rozhodnutích porušily právo dovolatele na řádnou
obhajobu a na nestranné posuzování věci, neboť jednostranně a nesprávně
hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a bez přiměřených důvodů odmítly
obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a
úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.
Obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 6
Tdo 675/2016, stran časového odstupu mezi rekognicí in natura a rekognicí podle
fotografií s tím, že přestože se v projednávaném případě nejednalo o rekognici
podle fotografií ve smyslu § 104b odst. 4 tr. ř. a jednalo se pouze o úkon
policejního orgánu „natipováním osob“ jako „identifikační úkon“, ač materiálně
obdobným jako rekognice podle fotografií, je nutno takový úkon považovat za
tzv. kvazi rekognici (ve smyslu uvedeného usnesení Nejvyššího soudu) a došlo
tak k obcházení smyslu § 104b odst. 4, věta poslední tr. ř. Taková rekognice
trpí vadou, která zakládá její nezákonnost a nepoužitelnost v dalším řízení. Soudy nezjistily přesný časový okamžik provedení fotografického natipování
pachatele policejním orgánem, aby tento časový úsek porovnaly s časovým
okamžikem zahájení rekognice in natura dne 30. 7. 2018 v 10:00 hod a vyřešily
tak zásadní otázku právní ve smyslu § 104b odst. 4 věta poslední tr. ř., tj. zda tento postup bezprostředně nepředcházel rekognici ukázáním osoby, resp. jaký časový rozestup je ještě akceptovatelný v rámci bezprostřední návaznosti
těchto postupů a jaký již nikoli. Obviněný napadá postup, jakým byla provedena
rekognice in natura, kdy poukazuje na to, že ostatní figuranti měli tmavší
obličej a byli romského původu, což považuje za porušení § 104b odst. 3 tr. ř.,
které ukládá, že figuranti se nemají výrazně odlišovat. Jediným určujícím
znakem pro poznání jeho osoby však byla světlá barva jeho pleti. Dovolatel
považuje rekognici in natura za jediný osamocený usvědčující důkaz, neboť
samotnou výpověď poškozeného označuje za nevěrohodnou. V této souvislosti
poukazuje na to, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, resp. byl pravidelným
uživatelem alkoholu a soud nijak nezjišťoval míru ovlivnění. Poškozený se v
době loupeže nacházel v těžkém stupni opilosti a celou situaci tak nemohl řádně
vnímat. Hladina alkoholu v krvi poškozeného se v době přepadení musela
pohybovat výrazně nad hranicí 2,5 promile v krvi, tudíž se poškozený nacházel v
tzv. konfusním stádiu, tj. těžké opilosti, která se u osoby projevuje
zmateností, výraznou poruchou chápání, chůze, zraku (diplopie), poklesu vnímání
bolesti, apatií apod. Obviněný má za to, že k zodpovězení této otázky měl být
vypracován znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví toxikologie a
věrohodnost poškozeného měla být prověřena zpracováním znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, a to nejen v návaznosti na hladinu
alkoholu v krvi. Dovolatel má za to, že soud druhého stupně ovlivnění
poškozeného alkoholem zlehčuje a nepřikládá mu patřičný význam. Napadá dále
závěry soudů stran konzistentnosti a neměnnosti vyjádření poškozeného, kdy
rozebírá jednotlivá tvrzení poškozeného a dochází k závěru o nespolehlivosti
jeho výpovědi. Uvádí, že poškozený pachatele viděl jen krátce, k útoku došlo v
noci za snížené viditelnosti, přičemž poškozenému upadly dioptrické brýle, bez
nichž hůře vidí, navíc se nacházel v těžkém stupni opilosti. V úředním záznamu
o podaném vysvětlení (16. 4.
2018) na otázku policejního orgánu výslovně uvedl,
že by pachatele nepoznal, aby následně v protokolu o výslechu svědka (22. 9. 2018), tj. více jak 5 měsíců a 1 týden po přepadení uvedl, že si vše dobře
vybavuje. Nadto se před svým výslechem v rámci hlavního líčení (10. 12. 2018)
aktivně seznámil s textem a obsahem samotné obžaloby. Jak výpověď poškozeného,
tak rekognici in natura lze podle obviněného považovat za důkazy nezákonné. Nadto nelze přehlédnout porušení jeho práva na řádnou obhajobu a na nestranné
posuzování věci v důsledku toho, že soudy jednostranně a nesprávně hodnotily
provedené důkazy v jeho neprospěch a dostatečně nezohlednily důkazy
nepodporující jeho vinu (negativní výsledky odborného vyjádření obsahu jeho
mobilního telefonu, negativní výsledky odborného vyjádření DNA profilu, absence
daktyloskopických otisků na žádné z odcizených věcí, absence pachových stop,
nezachycení pohybu dovolatele v inkriminovanou dobu na místě činu podle buněk
mobilní sítě, nezachycení osoby dovolatele na žádném z kamerových záznamů a
nezjištění žádných pokusů o výběr z bankomatu prostřednictvím odcizené platební
karty atd.). Soudům vytýká i to, že bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou
navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému
hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušil napadané usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.
10. 2019, č. j. 4 To 345/2019-374, jakož i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2019, č. j. 5 T 52/2018-336, jakož i
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l
odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Obviněný dále vznesl požadavek, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř.
přerušil výkon trestu odnětí svobody, který vykonává ve Věznici Stráž pod
Ralskem.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství
České republiky, které jej obdrželo dne 15. 1. 2020 (č. l. 405). Dne 28. 1.
2020 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství
sp. zn. 1 NZO 68/2020, v němž státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství uvedl, že po seznámení se s obsahem dovolání a soudními
rozhodnutími vydanými ve věci nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2
tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně
souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení
§ 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2019,
sp. zn. 4 To 345/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo toliko ke změně ve výroku o
náhradě škody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným N. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno
uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou
alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé
alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání obviněného
projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný ve svém dovolání označil výslovně jako dovolací důvod jeho druhou
variantu, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý
z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř., kdy poukazuje konkrétně na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jím vznesené námitky podřadit, zejména
pak, pokud, v rámci nich soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména
rekognice in natura a výpověď poškozeného M. B., kteréžto důkazy označuje za
nezákonné; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, kdy má na
mysli znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví toxikologie, k otázce možného
ovlivnění poškozeného alkoholem a znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví psychologie, k otázce věrohodnosti poškozeného) a z nich vyplývající
vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění,
zejména zjištění stran toho, zda byl poškozený pod vlivem alkoholu a do jaké
míry tento stav ovlivnil jeho rozpoznávací a paměťové schopnosti, zda měl či
neměl brýle, a jak tato skutečnost mohla ovlivnit jeho vnímání celé situace,
zejména pak osobu dovolatele), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní
hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené
skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že skutková zjištění soudu
prvního a druhého stupně postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z
důkazů logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a jsou v zásadě opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních –
byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný N. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
Stran námitky opomenutých důkazů, resp. neprovedení znaleckého posudku z oboru
lékařství, odvětví toxikologie, k otázce možného ovlivnění poškozeného
alkoholem a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k
otázce věrohodnosti poškozeného, Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy
jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž
se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by
téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně
též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba
uvést, že s četnými návrhy obviněného na doplnění dokazování, a to včetně
návrhů na vypracování výše uvedených znaleckých posudků, se zcela řádným a
dostačujícím způsobem vypořádal nalézací soud (bod 7. odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu). Nalézací soud uvedl, že doplnění nepovažuje za nutná a o
věrohodnosti poškozeného nemá pochyby, přičemž požitý alkohol nijak výrazně
vnímání poškozeného neovlivnil, neboť je jeho výpověď totožná ve všech fázích
řízení. Odvolací soud se pak k předmětné námitce vyjádřil v bodě 5. napadeného
usnesení, kdy uvedl, že „nebylo zapotřebí zpracovávat toxikologický znalecký
posudek, jelikož skutečnost, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, byla již
prokázána a není významné, jaké přesné množství alkoholu v krvi měl v době
přepadení. Opodstatnění by pak nemělo ani ověření věrohodnosti poškozeného
znaleckým posudkem z oboru lékařství, odvětví psychologie, neboť jeho
věrohodnost je podporována také jinými provedenými důkazy“. Odvolací soud v
této souvislosti poukázal i na skutečnost, že obhájce obviněného odkazoval v
rámci svých tvrzení na důkazy, které nebyly provedeny příslušným způsobem
(konkrétně podle § 211 odst. 6 tr. ř.), resp. poukazoval přitom na „rozpory“ z
těchto procesně nepoužitelných důkazů podle jeho názoru vyplývajících. V rámci
bodu 8. odůvodnění napadeného usnesení se pak odvolací soud ztotožnil s
postupem nalézacího soudu v této otázce a odkázal na podrobné odůvodnění soudu
nalézacího. Návrhy obviněného na doplnění dokazování tedy nebyly soudy nijak
opomenuty a neprovedení jím navrhovaných důkazů bylo řádně a v souladu s
trestním řádem odůvodněno.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných
případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým
způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež
jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy,
prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá
zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah
důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci
tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mostě,
která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková
zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi
a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy
se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Námitky obviněného svým obsahem brojí zejména proti způsobu hodnocení důkazů,
kdy poukazuje na výpověď poškozeného M. B. a její nevěrohodnost, a dále na
provedenou rekognici in natura. Je třeba dát obviněnému za pravdu, že stěžejním
důkazem v projednávané věci byla výpověď poškozeného M. B. Tato však nestála
osamoceně a byla doplněna dalšími důkazy, zejména pak provedenou rekognicí in
natura.
Uvedenými námitkami se zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací v rámci
přezkumného řízení o řádném opravném prostředku. Nalézací soud uvedl, že
„poškozený se ve všech fázích řízení vyjadřoval konzistentně, jeho výpověď
nevykazuje žádné rozpory, i k dotazům obhájce, který se ho opětovně dotazoval
na již řečené, setrval na svých výpovědích. Jeho chování před soudem působilo
zcela normálně, nebyl přehnaně sebejistý, ale neprojevoval ani známky výrazné
nejistoty, situaci komentoval tak, že se do podobné situace dostal poprvé a byl
to pro něj nepříjemný zážitek, lze tedy předpokládat, že se mu vryl do
paměti“ (bod 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud poškozený doplnil
podrobnosti, bylo to proto, že byl na tyto detaily dotazován, jak se ostatně
podává i ze záznamů z hlavního líčení. Doplnění výpovědi v tomto směru nelze
chápat jako změnu výpovědi. Teprve v průběhu řízení před soudem v rámci
hlavního líčení je možnost zjistit, doplnit či zpřesnit informace a konkrétními
dotazy blíže konkretizovat skutková zjištění. V souladu se zásadami
spravedlivého procesu je obviněnému a jeho právnímu zástupci v rámci práva na
obhajobu umožněno klást svědkům otázky a předkládat soudu důkazy. Tohoto
obviněný i jeho právní zástupce využili, stejně jako státní zástupce či soud.
Odvolací soud neměl k postupu nalézacího soudu žádné výhrady. V této
souvislosti uvedl, že „poškozený pouze k dotazům soudu doplnil další informace,
na které nebyl při výslechu v přípravném řízení dotazován. Jeho výpověď však po
celé trestní řízení zůstala neměnná, kdy logicky a věrohodně uvedl okolnosti
významné z hlediska závěrů o vině obžalovaného“; … Ve výpovědi poškozeného
přitom nejsou rozpory, jeho výpověď odpovídá i nálezu jeho peněženky a
poškození dioptrických brýlí. Poškozený byl schopen popsat pachatele a dokonce
jej i označil při provedené rekognici“ (bod 5. napadeného usnesení). Soudy
přitom vzaly v úvahu i skutečnost, že poškozený byl v době ataku pod vlivem
alkoholu.
Stran námitek provedené rekognice in natura (tedy ztotožnění osoby naživo),
obviněný obšírně argumentuje jak trestním řádem, tak judikaturou. Zpochybňuje
způsob provedení rekognice, z čehož dovozuje, že se jedná o nezákonný důkaz.
Uvedená námitka je v obecné rovině námitkou procesního charakteru směřující do
oblasti dokazování, a tedy se, jak uvedeno výše, míjí s jím uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětnou námitkou se
obšírně zaobíraly jak soud nalézací, tak zejména soud odvolací, s jejichž
závěry se dovolací soud ztotožňuje, a to i ve vztahu k obviněným citované
judikatuře (zejména bod 7. napadeného usnesení).
Ve zkratce lze uvést, že rekognice je jedním ze zvláštních způsobu dokazování a
je upravena v § 104b tr. ř. Jedná se o úkon trestního řízení, který provádějí
orgány činné v trestním řízení, v případech, kdy je pro trestní řízení
důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a
určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna
osoba, která není na věci zúčastněna (odst. 1). V projednávané věci byla
rekognice provedena jako neodkladný úkon podle § 160 odst. 4 tr. ř., kdy
neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření,
zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na
dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Rekognice byla provedena za
přítomnosti soudce, který nese odpovědnost za její zákonnost.
V projednávané věci byla rekognice in natura s poškozeným P. B. naplánována na
3. 7. 2018, k této se však poškozený nedostavil, a proběhla tedy v náhradním
termínu dne 30. 7. 2018. Před provedením rekognice došlo fotografickým
tipováním, což je běžný operativní prostředek policejního orgánu, k zúžení
okruhu možných pachatelů trestné činnosti. Jelikož představivost každého o
vzhledu jiných osob je zcela individuální, je třeba prostřednictvím fotografií
tuto představu o fyzickém vzhledu pachatele co nejvíce zobecnit, aby bylo
následně možno zajistit, že v rámci rekognice budou k dispozici osoby podobného
vzhledu. K tomuto došlo nejpozději před prvním naplánovaným termínem, tedy
nikoli bezprostředně před provedením rekognice.
Podle § 104b odst. 3 tr. ř. má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému,
obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně
neodlišují. K otázce toho, do jaké míry se figuranti od sebe odlišovali, se
obšírně vyjádřily soudy obou stupňů, kdy lze mít za to, že se jednalo o skupinu
osob, v rámci níž byly dvě osoby s tmavším a dvě osoby se světlejším tónem
pleti, podobné výšky i tělesné konstituce. Rozhodně nelze říci, že by jedna
osoba, jak tvrdí obviněný, vybočovala svým vzhledem z této skupiny.
Jak již uvedeno výše, v rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o
polemiku s provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů, jak ho
podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými
zjištěními.
Je však třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly
uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky stran
jednotlivých výpovědí a zejména pak znaleckého posudku). Jestliže tedy obviněný
namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného
hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného a provedení rekognice in natura)
a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit (jak ostatně učinil v
předcházejícím řízení odvolací soud). S přihlédnutím k obsahu již provedených
důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování
důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen
okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná
námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na
existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí
skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k
verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy
odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení
zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších
zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V této souvislosti dále uvádí, že pokud obviněný opakovaně vznáší námitku, že
soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, tedy nikoli v
souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, nelze tuto pod jím
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy
potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“
vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění
skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných
pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se
jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený
(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným
požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 15. 4. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu