U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. června 2016
o dovolání, které podal obviněný P. Š., a obviněný J. L., proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 9 To 612/2015, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.
zn. 17 T 49/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
1. Obvinění P. Š. a J. L. byli rozsudkem Okresního soudu v Mladé
Boleslavi ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 17 T 49/2015, uznáni vinnými trestným
činem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili jako
spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku skutkem popsaným ve výroku o vině v
citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byli obvinění podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku byli obvinění pro výkon trestu odnětí svobody zařazeni do
věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody, kdy
obviněným byla uložena povinnost nahradit poškozené M. Č. škodu ve výši 9 000
Kč.
4. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi podali
obvinění odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2016, sp.
zn. 9 To 612/2015 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Obvinění P. Š. a J. L. podali prostřednictvím svých obhájců proti
výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém obviněný P.
Š. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a obviněný
J. L. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou shodně
přesvědčeni, že se za vinu jim kladeného jednání nedopustili. Na podporu tohoto
svého tvrzení oba obvinění argumentují především nevěrohodností výpovědi
poškozené, jakož i zcela nevhodným postupem orgánů činných v trestním řízení,
spočívajícím zejména v neobstarání některých, pro posouzení viny obviněných
významných důkazních prostředků, vadným provedením některých důkazů a rovněž i
zcela tendenčním hodnocením důkazů ze strany soudů. Závěrem obviněný P. Š.
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a obviněný J. L.,
aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. výše uvedená napadená
rozhodnutí zrušil a obviněného J. L. viny zprostil, popř. věc vrátil soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu
Nejvyššímu soudu sdělila, že v zájmu urychlení postupu v řízení o dovolání se k
tomuto nebude věcně vyjadřovat a podle § 265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu
§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., souhlasí s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obvinění měli zájem uplatnit
dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) (ve vztahu k obviněnému J. L.), a
proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující
obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
9. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
10. V posuzované věci se jedná o druhou alternativu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť Krajský soud v Praze jako soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem. Lze se tedy domnívat, byť to obviněný P. Š. v podaném
dovolání výslovně neuvádí, že v předmětné věci existence dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dovozována ze skutečnosti, že v řízení,
které předcházelo vydání zamítavého rozhodnutí, byl dán jim dále uplatněný
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
12. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
13. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudů jsou v tzv.
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění
rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když
jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy
(viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.).
14. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spatřuje obviněný P. Š. v tom, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a jiném nesprávně hmotně právním posouzení. Obviněný
nesouhlasí se závěrem, že se dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného soudy pochybily, pokud uvěřily
výpovědi poškozené, ačkoliv v řízení poukazovali na velké množství nepřesností
a logických nesmyslů v její výpovědi. Policie ČR se nepokusila zjistit žádné
svědky, kteří se nacházeli na místě činu, přestože k události mělo dojít na
sídlišti v odpoledních hodinách. Soudy nepochopily jeho argumentaci týkající se
existence kamerového záznamu. Policie ČR totiž při prvním výslechu dne 3. 7.
2015 naznačovala, že existuje i kamerový záznam, ačkoliv toto tvrzení bylo
nepravdivé. Domnívá se, že postup Policie ČR při shromažďování důkazů byl
nestandardní, neboť ačkoliv vyšetřovatel oslovil obhájce v době jejich
zajištění, tak s obhájci se mohli seznámit až před prvním výslechem. Policie ČR
obhájcům neumožnila přítomnost při výslechu poškozené a při prováděné rekognici
a neprovedla konfrontaci mezi nimi a poškozenou. Soudy dále pochybily, jestliže
v řízení neprovedly znalecké zkoumání poškozené ohledně jejího duševního stavu,
když bylo důležité zjistit, zda poškozená nemá nějaké sklony ke konfabulaci či
nějaké negativní vazby k spoluobviněnému J. L. Obviněný rovněž zdůrazňuje, že
Policie ČR měla provést znalecké zkoumání jejich osob, neboť věděla, že jsou
příležitostnými uživateli drog a žijí v podstatě na ulici. Rozpory mezi jeho
výpovědí a výpovědí spoluobviněného vyplývají z jejich tehdejšího způsobu
života. Nebylo ani vzato v úvahu, že poškozená v přípravném řízení uváděla, že
útočnici byli stejně vysocí a teprve u hlavního líčení svoji výpověď změnila,
kdy po ukončení přípravného řízení nahlížela do spisu, takže není vyloučeno, že
svoji výpověď u hlavního líčení mohla upravit. Rovněž výrok o náhradě škody je
podle obviněného nepřezkoumatelný, je nelogické, že by poškozená mohla mít v
peněžence 5 000 Kč a drobné, když šla kupovat pouze sunar. Soudy podle
obviněného nerespektovaly presumpci neviny.
15. Obviněný J. L. naplnění uvedeného dovolacího důvodu (odůvodnění
obhájce JUDr. Petr Douša) spatřuje rovněž v tom, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Právní závěry soudů nižších stupňů jsou podle názoru obviněného v
extrémní nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Domnívá se, že jeho vina
nebyla prokázána mimo jakoukoliv pochybnost, soudy nerespektovaly presumpci
neviny. Soudy uvěřily výpovědi poškozené, aniž vzaly v úvahu rozpory v její
výpovědi. Rekognice byla provedena nezákonným způsobem, když dne 1. 7. 2015
byly poškozené předloženy fotografie za účelem vytipování možných pachatelů,
přičemž poškozená nikoho nepoznala. Následně dne 3. 7. 2015 ji ovšem byly
předloženy další fotografie, kdy je označila jako možné pachatele. Ještě téhož
dne proběhla rekognice in natura, kdy je poškozená označila jako pachatele.
Podle obviněného tímto postupem došlo k porušení ustanovení § 104b odst. 4 tr.
ř. Stejně tak bylo porušeno ustanovení § 104b odst. 3 tr. ř., neboť byl výrazně
vyšší postavy než ostatní osoby zúčastněné na rekognici, navíc byl neoholený.
Proto má za to, že rekognice je nezákonná a procesně nepoužitelná. Dále
poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozené a skutečnost, že orgány činné v
trestním řízení nezajistily žádné nezaujaté svědky.
16. Pokud se týká dovolání, které odůvodnil další obhájce obviněného J.
L. (Jan Schödlbaur), tak naplnění uvedeného dovolacího důvodu je spatřováno v
tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávně hmotně právním posouzení a směřuje do výroku o vině a trestu. Podle
obviněného soud druhého stupně nevzal v úvahu jeho námitky, že soud prvního
stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci. Jediný usvědčující důkaz
představuje výpověď poškozené, která byla učiněna před zahájením trestního
stíhání, stejně tak rekognice, takže těchto úkonů se jeho obhájce nemohl
účastnit. Pokud ho poškozená u hlavního líčení poznala, tak se musí jednat o
omyl. Soudy také nebylo vzato v úvahu, že ve výpovědi poškozené jsou rozpory
ohledně výšky pachatelů, jeho oblečení, nebylo také hodnoceno, že trestní
oznámení podala poškozená až druhý den. Dále poukazoval na skutečnost, že
Policie ČR se nepokusila zajistit další důkazy (protokol o ohledání místa činu,
otisky bot z místa činu, posouzení duševního stavu poškozené).
17. Vzhledem k obsahu takto uplatněných dovolacích námitek lze
konstatovat, že obvinění své námitky formálně opírají o dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formulované námitky směřují převážně do
skutkových zjištění soudu nižších stupňů, takže je nelze pod uplatněný dovolací
důvod podřadit. Jedná se o argumentaci obviněných směřující do způsobu
hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené, kdy část námitek
směřuje i proti rozsahu provedeného dokazování. Vznesené námitky totiž primárně
zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně
a se kterými se plně ztotožnil soud druhého stupně, čímž míjí hranice
deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu
posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obvinění v podstatě
brojí proti hodnocení důkazů, čímž ovšem uplatňují námitky, které nejsou
způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
18. Pokud obvinění rozporují rozsah provedeného dokazování, když
namítají, že soudy neprovedly požadovaný důkaz spočívající ve znaleckém
zkoumání osoby poškozené, lze konstatovat, že i takto uplatněná argumentace
zvolený dovolací důvod nenaplňuje. Takto formulovaným dovolacím důvodem totiž
není namítáno nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, jak to vyžaduje deklarovaný dovolací důvod, nýbrž je výhradně
brojeno proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů, takže se jedná
o procesní námitku, když rozsah dokazování upravuje § 2 odst. 5 tr. ř. V dané
souvislosti je třeba opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud není další odvolací
instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup soudů nižších stupňů při
provádění a hodnocení důkazů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z
jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav
posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
19. Nad rámec shora uvedeného lze uvést, že rozsah dokazování závisí
pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo
navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81
a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a
soudců. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o
němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je
nezbytný pro rozhodnutí soudu. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky
bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění
skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV.
ÚS 134/12). Následně musí shromážděné důkazy hodnotit podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Neúplnost provedeného dokazování nelze
spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen
každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Této
zásadě soudy nižších stupňů v dané věci obstály, když soud druhého stupně
reagoval na obsahově shodnou námitku ohledně neprovedení důkazu znaleckým
zkoumáním duševního stavu poškozené, jenž obvinění uplatnili v rámci podaného
odvolaní a odůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje navrhované doplnění dokazování
za potřebné a nutné (viz č. l. 4 – 5). Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním
plně ztotožnil.
20. Bez ohledu na naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné
zdůraznit, že předpoklady pro znalecké zkoumání duševního stavu svědka upravuje
§ 118 tr. ř. Podle tohoto ustanovení znalecké zkoumání svědkyně (poškozené),
konkrétně vyšetření jejího duševního stavu podle § 118 tr. ř. přichází v úvahu
jen za situace, že se musí jednat o svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí
zvláště důležitá, a jsou zde závažné pochybnosti, zda u svědka není podstatně
snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Oba tyto předpoklady musí být
dány kumulativně. Jinak řečeno, předpokladem, že orgány činné v trestní řízení
přistoupí k znaleckému zkoumání duševního stavu svědka, je skutečnost, že jeho
výpověď musí být pro rozhodnutí zvláště důležitá a zároveň ve věci musí
existovat závažné indicie svědčící o tom, že svědek má podstatně sníženou
schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Za zvlášť důležitou výpověď je třeba
považovat takovou výpověď svědka, která je pro rozhodnutí ve věci natolik
podstatná, že bez ní zpravidla nebude moci být rozhodnuto o vině a či nevině
obviněného. Bude se jednat o takovou výpověď, bez které nebude moci být
spolehlivě rozhodnuto o tom, zda se stal skutek, pro který byla podána obžaloba
či návrh na potrestání, zda skutek vykazuje znaky konkrétního trestného činu a
zda se ho dopustil právě obviněný. Ve většině případů se bude jednat o výpověď
poškozeného, který se stal obětí trestné činnosti. Může se ovšem také jednat
např. o výpověď svědka, který je schopen identifikovat pachatele trestné
činnosti, aniž by tento svědek sám byl osobou poškozenou apod. Ohledně
existence závažných pochybností, zda u svědka není podstatně snížena schopnost
správně vnímat nebo vypovídat, je třeba uvést, že tyto budou zpravidla zjištěny
v průběhu řízení a budou je signalizovat určité objektivní skutečnosti svědčící
o tom, že svědek trpí duševní poruchou či chorobou (např. lékařská zpráva,
neschopnost svědka se k věci logicky vyjádřit), které ovlivňují schopnost
správně vnímat určité události a tyto slovně reprodukovat. Může se jednat i o
situaci, kdy v průběhu řízení bude zjištěno nebo vznikne podezření, že svědek
je např. ovlivňován ohledně své výpovědi jinou osobou, má výrazně negativní
vztah k obviněnému nebo je osobou závislou na návykových látkách či schopnost
správně vnímat je ovlivněna jeho věkem (např. se jedná o dítě, osobu
přestárlou) nebo se jedná o svědka, který má omezenou svéprávnost.
21. Závěr o tom, že ve věci je třeba přistoupit ke znaleckému zkoumání
svědka podle § 118 tr. ř. musí být podložen právě existencí shora uvedených
předpokladů, kdy nestačí pouhá skutečnost, že provedení takového důkazu
navrhují obvinění nebo že ve výpovědi svědka jsou jisté rozpory či nepřesnosti,
které ovšem nejsou takového rázu, že by výpověď svědka závažným způsobem
zpochybňovaly a lze je vysvětlit. V předmětné věci lze zdůraznit, že výpověď
poškozené, která zároveň vystupuje jako svědek, představuje nepochybně takový
důkaz, který je pro rozhodnutí ve věci zvlášť důležitý. Svědkyně byla totiž na
místě činu sama, měla být obětí trestné činnosti, takže je zároveň osobou
poškozenou a nepochybně její výpověď představuje ve věci rozhodující důkaz.
Proto lze mít za to, že z pohledu ustanovení § 118 tr. ř. výpověď poškozené je
pro rozhodnutí ve věci zvláště důležitá. Nejvyšší soud ovšem, stejně jako soud
druhého stupně, nemá za to, že by ve věci existovaly takové skutečnosti či
indicie, které by svědčily o tom, že poškozená má podstatně sníženou schopnost
správně vnímat či vypovídat. Ze spisového materiálu totiž nevyplývá, že by
poškozená byla osobou s omezenou svéprávnosti nebo že by trpěla duševní
poruchou či chorobou či by byla závislá na návykových látkách, popř., že by ji
někdo ovlivňoval. Jak je patrno z uplatněné námitky obviněného P. Š., tento
spatřuje důvody pro znalecké zkoumání svědkyně toliko ve skutečnosti, že by
mělo být zjištěno, zda poškozená nemá nějaké sklony k fabulaci. Jedná se pouze
o vyjádření jeho domněnky, kterou ani on sám ničím relevantním nedokládá. Dále
obviněný poukazuje na skutečnost, že není vyloučeno, že poškozená má nějakou
negativní emoci k spoluobviněnému J. L. Ani v tomto směru nic bližšího obviněný
neuvádí, pouze odkazuje na skutečnost, že poškozená měla spoluobviněného znát z
místa bydliště. Tato námitka je tedy rovněž formulována obecně a lze k ní uvést
následující. Byla to právě poškozená, která uvedla, že jednoho z pachatelů již
dříve viděla v místě bydliště a to již v trestním oznámení, kdy ovšem z jejího
vyjádření je zřejmé, že ho zná tzv. od vidění, nikdy spolu bližší kontakt
neměli, neznají se. Není tedy zřejmé, proč by měla poškozená zájem
spoluobviněnému záměrně ublížit. Rovněž z výpovědi spoluobviněného J. L.
vyplývá, že poškozenou nezná. Za této situace jsou úvahy obviněného P. Š. o
tom, že nelze vyloučit, že poškozená má ke spoluobviněnému nějaký negativní
vztah pouze hypotetické a nemohou odůvodňovat nutnost znaleckého zkoumání
duševního stavu poškozené.
22. Stejně tak argumentace obou obviněných týkající se rozporů a
nepřesností ve výpovědi poškozené neodůvodňuje nutnost jejího znaleckého
zkoumání. V tomto směru je třeba zdůraznit, že poškozená byla slyšena u
hlavního líčení, soud prvního stupně vychází toliko z této její výpovědi,
přičemž upřesnila určité nepřesnosti mezi trestním oznámením, a výpovědí z
přípravného řízení (kterou ovšem soud prvního stupně jako důkaz neprovedl) a
svojí výpovědí u hlavního líčení. Soud prvního stupně se těmito nepřesnostmi z
pohledu námitek obhajoby obviněných zabýval a hodnotil je v rámci hodnocení
provedených důkazů (viz č. l. 4 – 5). Samotná skutečnost, že ve výpovědi
poškozené byly určité nepřesnosti, které ovšem soudy nepomíjí a hodnotí je,
nemůže odůvodňovat nutnost znaleckého zkoumání poškozené. Argumentace
obviněného P. Š., že poškozená po ukončení přípravného řízení byla nahlížet do
spisu a že to není obvyklé, se jeví neadekvátní a z této skutečnosti nelze
dovozovat nevěrohodnost výpovědi poškozené. V souvislosti s touto argumentací
je třeba uvést, že podle § 166 odst. 1 tr. ř. musí policejní orgán umožnit
poškozenému po skončení vyšetřování prostudovat spisy, kdy poškozený má možnost
učinit návrhy na doplnění dokazování. Jedná se o povinnost policejního orgánu,
která souvisí se zajištěním práv poškozených, které jim trestní řád přiznává
(práva poškozených nelze zužovat jen na nárok na náhradu škody, nemajetkové
újmy či vydání bezdůvodného obohacení). Pokud tedy poškozená svého práva
využila, nelze z tohoto dovozovat nějaké ovlivnění poškozené, jak namítá
obviněný, který uvádí, že poškozená mohla vyčíst ze spisu, že mají odlišnou
výšku a že není českým občanem nebo, že by snad na to mohla být upozorněna,
aniž by ovšem blíže toto své tvrzení rozvedl. Ze skutečností, že poškozená
využila svého práva, není tedy možno dovozovat nějakou její nevěrohodnost či
zaujatost vůči osobám obviněných. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že
stejné oprávnění mají obvinění a jejich obhájci a skutečnost, že svého
oprávnění využili, jim nemůže být kladena k tíži. Stejně tak poškozené.
23. Další argumenty obvinění směřují ve své podstatě rovněž do rozsahu
dokazování, neboť namítají, že orgány činné v přípravném řízení podle jejich
názoru neprovedly všechny potřebné důkazy (zejména ohledání místa činu,
ztotožnění případných svědků, možnost sejmutí daktyloskopických stop z telefonu
poškozené). V tomto směru je třeba uvést, že rozsah dokazování je vázán
ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., jak již bylo naznačeno, a že námitky, že
orgány činné v přípravném řízení neprovedly všechny potřebné důkazy, nemohou
naplňovat uplatněný dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné
uvést, že některé z důkazů, které nebyly podle obviněných v přípravném řízení
provedeny, nebylo ani možné objektivně provést, jednak proto, že poškozená
podala trestní oznámení až následující den, jednak z toho důvodu, že tyto
důkazy objektivně neexistovaly. Orgány činné v přípravném řízení provedly ovšem
ohledání místa činu (viz č. l. 5), pořídili fotodokumentaci (viz č. l. 7),
včetně protokolu o ohledání telefonu poškozené, kdy se nepodařilo zjistit žádné
upotřebitelné stopy (viz č. l. 10 – 12) a vyslechnuly svědky, jejichž výslech
byl objektivně možný (svědkyně L. Lí., K. L., M. H.). Pokusily se i prověřit
pohyb obviněného J. L. prostřednictvím příkazu ke zjištění údajů o
telekomunikačním provozu (viz č. l. 121-123). Ze spisového materiálu je
zřejmé, že orgány činné v přípravném řízení se pokusily i zjistit, zda se v
okolí místa činu nenacházela kamera, kdy kamerový záznam by eventuelně mohl
přispět k objasnění věci, přičemž bylo prokázáno, že nikoliv (č. l. 129-130).
Pokud se týká případných dalších svědků, je třeba zdůraznit, že z výpovědi
poškozené je zřejmé, že se na místě činu nikdo nenacházel a že o pomoc
nevolala. Navíc je třeba uvést, že z pořízené fotodokumentace je patrno, že se
jedná o poměrně málo frekventované místo (prostor mezi výměníkovou stanicí a
panelovým domem), takže případné ztotožnění svědků nepřicházelo v úvahu. Proto
lze argumentaci obviněných ohledně postupu orgánu činných v přípravném řízení
považovat za bezpředmětnou, byť jak již bylo naznačeno, nenaplňuje zvolený
dovolací důvod, ani žádný jiný.
24. Stejně tak další námitka obviněných spočívají v tom, že soudy
nižších stupňů pochybily, jestliže neprovedly znalecké zkoumání jejich osob,
tedy že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek ohledně jejich duševního
stavu, nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť
opětovně směřuje proti rozsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud přesto
považuje za potřebné uvést, že obsahově shodnou námitku uplatnil obviněný P. Š.
v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně se s ní řádně vypořádal,
zejména zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval navrhované doplnění dokazování
za potřebné (viz č. l. 4). Lze souhlasit se závěrem, že pokud by snad obhájci
obviněných měli podezření, že obvinění jsou pod vlivem drog a nejsou schopni
výslechu, nepochybně by zasáhli, neboť podle § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996
Sb., o advokacii, v platném znění, je advokát povinen chránit a prosazovat
práva a oprávněné zájmy klienta.
25. Obviněný J. L. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, že podle jeho názoru ve věci je dán
extrémní nesoulad, neboť právní závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním
nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Jak již bylo naznačeno (bod 11)
existence extrémního nesouladu může zakládat zvolený dovolací důvod. Blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, podle
něhož „S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění
rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno
tzv. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Existence tohoto rozporu je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
TŘ“. Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo
1482/2014.
26. Extremní rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů
nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Nejvyšší soud ve shodě s
uznávanou judikaturou Ústavního soudu dále připomíná, že v oblasti důkazního
řízení může být odůvodněn zásah dovolacího soudu tehdy, dojde-li k popření
základních požadavků na dodržení zásad spravedlivého procesu. Jedná se o
případy tzv. opomenutých důkazů, tj. situace, kdy soud bez řádného zdůvodnění
neprovedl stranami navržený důkaz, popřípadě soud v rámci hodnocení provedených
důkazů zcela opomenul zahrnout některý z nich do svých úvah, ačkoli pro
meritorní rozhodnutí mohl mít takový důkaz zásadní význam. Další případ
takového porušení ústavně zaručených základních práv nastane, když důkaz nebyl
v průběhu jakéhokoli stadia trestního řízení získán zákonným způsobem z
hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit.
Třetí okruh vad v dokazování pak tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí
nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy v podstatě případy, kdy
soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
(Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS
359/05, usnesení tohoto soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09.)
27. Byť to obviněný J. L. přímo v dovolání explicitně neuvádí, lze
dovodit, že obviněný dovozuje existenci extrémního rozporu v tom, že soudy při
hodnocení důkazů přihlížely k provedené rekognici, kterou považuje za
nezákonnou z důvodů, které velmi podrobně v podaném dovolání rozvádí. Rovněž z
argumentace uplatněné v rámci podaného dovolání spoluobviněného P. Š. lze
dovodit, že tento považuje provedenou rekognici za nezákonnou, přestože
existenci extrémního nesouladu výslovně nenamítá. Nejvyšší soud vzhledem k
obsahu formulované námitky dospěl k závěru, že v dané věci je dovolací důvod
týkající se extrémního rozporu uplatněn právně relevantním způsobem.
28. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že závěry soudů nižších
stupňů týkající se zákonnosti provedené rekognice (č. l. 4 rozsudku soudu
prvního stupně, č. l. 4 usnesení soudu druhého stupně) jsou nesprávné. Jedná se
tedy o porušení ústavně zaručených základních práv (práva na spravedlivý
proces) spočívající v tom, že důkaz nebyl v průběhu trestního řízení získán
zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být při
rozhodování ve věci využit. Ohledně naznačeného závěru je třeba uvést
následující. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že rekognice byla s
poškozenou provedena dne 3. 7. 2015 podle 104b tr. ř. před zahájením trestního
stíhání obviněných podle § 158a tr. ř. jako neodkladný a neopakovatelný úkon. V
protokolu o rekognici je uvedeno, že je provedena jako neodkladný a
neopakovatelný úkon, neboť jejím provedením může být zjištěná osoba, která se
dopustila jednání, pro které je trestní řízení vedeno, když dosavadní
prověřování nevedlo ke zjištění pachatele (viz č. l. 84). Téhož dne byl jako
neodkladný nebo neopakovatelný úkon proveden podle § 158a tr. ř. i výslech
poškozené (viz č. l. 81), který proběhl z hlediska časového před rekognicí,
když v protokolu je toliko uvedeno, že jako neopakovatelný nebo neodkladný úkon
je výslech poškozené prováděn z důvodu dalšího postupu v trestním řízení, k
objasnění věci. V dané souvislosti je ovšem třeba poznamenat, že soud prvního
stupně k výslechu poškozené před zahájením trestního řízení v dalším řízení
nepřihlížel, nijak ho při hodnocení důkazů nehodnotil, vycházel pouze z její
výpovědi u hlavního líčení, když poškozená byla před soudem vyslechnuta. Proto
se Nejvyšší soud dále otázkou zákonnosti výslechu poškozené před zahájením
trestního stíhání nezabýval.
29. Lze konstatovat, že provádění neodkladných či neopakovatelných
úkonů, které lze provést před zahájením trestního stíhání a které lze v dalším
řízení použít jako důkazy, upravuje ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. Podle
tohoto ustanovení neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí
jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního
řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným
úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o
provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na
základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný
považován. Z uvedeného je zřejmé, že pojem neodkladného úkonu je vztahován k
okamžiku zahájení trestního stíhání, zatímco pojem neopakovatelného úkonu až k
řízení před soudem. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného
úkonu je vždy nutno uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný
nebo neopakovatelný považován.
30. Přestože to není v protokolu o rekognici podle § 158a tr. ř.
výslovně uvedeno, je zřejmé, že podle orgánů činných v přípravném řízení se
jednalo o neodkladný úkon. V tomto směru je třeba uvést, neexistence zdůvodnění
sama o sobě – byť je vadou řízení – nedosahuje ústavněprávní roviny, která by
měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, obdobně viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 47/2011-20). Obecně lze
uvést, že rekognice může mít povahu neodkladného úkonu v případě, kdy nejsou k
dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení
trestního stíhání (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3.
2002, sp. zn. 1 To 29/2002). Obdobě viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 24. 1. 1996, sp zn. 3 To 937/95, podle něhož má-li být
rekognice se svědkem použita jako důkaz v řízení před soudem, lze ji za
podmínek ustanovení § 103 tr. ř., ve spojení s ustanovením § 93 odst. 2 tr. ř.,
provést před sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. jedině za
předpokladu, že jde o úkon neodkladný, popř. neopakovatelný (§ 160 odst. 2, 4
tr. ř.). Neopakovatelnost rekognice ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř.,
tedy že ji nebude možno provést před soudem, může vyplývat i ze zvláštní povahy
tohoto úkonu jako poznávacího procesu 1), jestliže ji bude nutno vykonat již
předtím v přípravném řízení. I v takovém případě však odůvodňuje její provedení
před zahájením trestního stíhání skutečnost, že je nelze zahájit proto, že
osoba, která má být obviněna, není ještě známa, nebo jí dosud nebylo možno
sdělit obvinění, anebo zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo.
31. O takovou situaci se podle Nejvyššího soudu v dané věci nejednalo.
Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že v době, kdy byla prováděná rekognice
in natura, jako neodkladný úkon, měly orgány činné v přípravném řízení dostatek
podkladů pro zahájení trestního stíhání vůči konkrétním osobám. V tomto směru
je třeba poukázat na obsah úředního záznamu na č. l. 127 ze dne 1. 7. 2015, ze
kterého vyplývá, že uvedeného dne byly poškozené předloženy fotografie možných
pachatelů, kdy poškozená pachatele sice nepoznala, ovšem označila osobu, která
se znala s pachateli, když je spolu viděla. Služba kriminální policie ČR se
pokusila tuto osobu kontaktovat, což se jí nepodařilo, kdy získala poznatek, že
pachateli jsou osoby z okruhu jeho známých. Z úředního záznamu na č. l. 128 se
pak podává, že Služba kriminální policie ČR vytipovala možné pachatele na
základě operativního šetření mezi KZSO a to obviněné, kdy následně předložila
fotografie těchto osob spolu s dalšími fotografiemi poškozené dne 3. 7. 2015.
Poškozená bez většího zaváhání označila jako možné pachatele právě obviněné. Za
této situace podle Nejvyššího soudu měly orgány činné v přípravném řízení
dostatek podkladu pro zahájení trestního stíhání obviněných, když dosud
zjištěné informace odůvodňovaly závěr, že byl spáchán trestný čin (viz trestní
oznámení poškozené), a byl dostatečně odůvodněn závěr, že ho spáchala určitá
osoba (viz trestní oznámení – poškozená uvedla, že jednoho z pachatelů zná od
vidění, úřední záznamy z č. l. 127, 128). K závěru o spáchání trestného činu
určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (arg. „…nasvědčují-li…“),
který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn,
není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je
tomu u obžaloby, popř. v návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Nestačí
všeobecné podezření z trestné činnosti konkrétně nedoložené. Přitom však závěr,
že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný a nemusí být ani v plné
míře hodnověrný (viz Šamal P. a kol., Trestní řád II, § 160, Komentář, 7.
vydání, Praha: C.H.Beck 2013, str. 2063). Podle Nejvyšího soud dosud zjištěné
skutečnosti odůvodňovaly zahájení trestního stíhání před vlastním provedením
rekognice in natura, když je také třeba zdůraznit, že v době, kdy byla
prováděna rekognice (3. 7. 2015, v 11. 11. 25 hod.) jako neodkladný úkon byli
obvinění již zadrženi jako osoby podezřelé podle § 76 odst. 1 tr. ř. (obviněný
P. Š. dne 3. 7. 2015, v 09.45 hod., obviněný J. L. dne 3. 7. 2015, v 10.16
hod.).
32. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že i vlastní způsob
provedení rekognice in natura považuje Nejvyšší soud za vadný a v rozporu §
104b odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení není-li možno ukázat osobu, která
má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží
podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří
dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním
osoby. Tímto postupem má být garantována objektivita a důkazní hodnota
rekognice prováděná ukázáním osoby. Omezení podle § 104b odst. 4 tr. ř. nelze
interpretovat tak, že po provedení rekognice podle fotografiií není možné
následně provést rekognice in nátura. Je to možné, ovšem mezi rekognicí podle
fotografií a in nátura musí být dán určitý časový odstup, tak aby osoba, který
má ztotožnit v rámci rekognice in natura určitou osobu, nebyla ovlivněna
prováděnou rekognicí podle fotografií. V předmětné věci byla rekognice před
zahájením trestního stíhání provedena in nátura, ovšem za situace, kdy předtím
téhož dne byla poškozené předložena sada fotografií včetně fotek obviněných,
kdy tyto označila za pachatele (viz č. l. 128). Přestože se nejednalo v případě
předložení fotek poškozené před rekognicí in nátura o klasickou rekognici podle
fotografiií podle § 104b odst. 4 tr. ř. je nepochybné, že se jednalo v podstatě
o tzv. kvazi rekognici, kdy smysl byl stejný jako v případě rekognice prováděné
podle fotografií tj. poznání určité osoby. Proto má Nejvyšší soud za to, že
tím, že bezprostředně poté, co byla poškozené předložena sada fotografií a ona
označila osoby pachatelů, bylo přistoupeno k provedení rekognice in nátura
podle § 104b odst. 4 tr. ř. v podstatě došlo k obcházení smyslu ustanovení §
104b odst. 4, věta poslední, tr. ř. a taková rekognice trpí vadou, která
zakládá její nezákonnost a nepoužitelnost v dalším řízení.
33. Pokud se týká dalších námitek obviněných ohledně průběhu rekognice,
tyto se z pohledu shora naznačených závěrů, jeví jako bezpředmětné. Přesto
považuje Nejvyšší soud za nutné k věci ještě uvést, že námitkám obviněných
spočívajících v tom, že se jejich obhájci nemohli účastnit provedené rekognice,
by v případě, pokud by byla rekognice provedena řádně za splnění podmínek § 160
odst. 4 tr. ř. a dodržení ustanovení § 104b tr. ř., by nebylo možno přisvědčit.
Jestliže by se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, tak by se nemohli
obhájci obviněných prováděné rekognice účastnit a jejich neúčast by na
zákonnost rekognice neměla žádný vliv. V této souvislosti je třeba zdůraznit,
že obviněným byli jejich obhájci ustanoveni soudem, neboť u nich byly dány
důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., protože jim bylo sděleno
obvinění pro skutek, ve kterém je spatřováno spáchání trestného činu loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, takže obvinění byli stíháni pro trestný čin,
na který zákon stanoví trest odnětí svobody nad pět let (za § 173 odst. 1 tr.
zákoníku byli obvinění ohroženi trestem odnětí svobody od 2 – 10 let). Důvody
nutné obhajoby u obviněných ovšem vyvstaly až okamžikem sdělení obvinění a od
tohoto okamžiku ustanovení obhájci mohli vykonávat svoje práva a povinnosti
podle § 41 tr. ř. Proto by neúčast ustanovených obhájců u rekognice učiněné
před zahájením trestního stíhaní jako neodkladný či neopakovatelný úkon nemohla
zakládat nezákonnost takového důkazu.
34. Vzhledem ke shora naznačenému závěru o nezákonnosti provedené
rekognice se musel následně Nejvyšší soud vypořádat s tím, zda důkazy, které
byly provedeny před soudem prvního stupně, a jenž byly provedeny v souladu se
zákonem a jsou tedy procesně použitelné, jsou takového rázu, že odůvodňují
závěr, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5
tr. ř.). Jinak řečeno, otázka kterou je nutno řešit a objasnit spočívá v tom,
zda důkazy provedené před soudem prvního stupně, aniž by byla vzata v úvahu
provedená rekognice, odůvodňují závěr, že žalovaný skutek se stal, tento
naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku a zda lze na jisto učinit závěr, že tohoto trestného činu se
dopustili právě obvinění.
35. Nejvyšší soud se zároveň musel vypořádat s tím, zda za situace, že
nelze vzít v úvahu obsah provedené rekognice s poškozenou jako důkaz, lze
přihlížet k výpovědi poškozené, kterou učinila u hlavního líčení. Shledal, že k
této výpovědi lze přihlížet a že je v řízení procesně použitelná. Je totiž
třeba zdůraznit, že skutečnost, že rekognice provedená s poškozenou byla
nezákonná (z důvodu, které poškozená nezavinila), nemá za následek, že by soudy
nemohly za důkaz považovat výpověď poškozené učiněnou v hlavním líčení, když v
přípravném řízení po zahájení trestního stíhání poškozená již nebyla
vyslechnuta. V tomto směru je třeba poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, podle kterého „Doktrína
angloamerického práva tzv. plodů z otráveného stromu není převzata do českého
trestního řízení. Z toho vyplývá, že se v našem právním řádu neuplatní závěr,
že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v procesu
dokazování je vždy absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů“. Proto soudy
mohly vycházet z výpovědi poškozené jako důkazního prostředku.
36. Podle Nejvyššího soudu vzhledem k důkazům, které byly provedeny před
soudem prvního stupně a ke kterým lze přihlížet jako k důkazním prostředkům, je
možno dospět k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Za takové
situace mohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát, ačkoliv je provedená
rekognice nezákonná a nelze k ní při hodnocení důkazů přihlížet. Z pohledu
naznačeného závěru je třeba uvést, že soud prvního stupně k věci vyslechnul v
rámci hlavního líčení velmi podrobně poškozenou, kdy jak je patrno z rozsudku
vychází toliko z této její výpovědi, nebere v úvahu její výpověď učiněnou před
zahájením trestního stíhání obviněných postupem podle § 158a tr. ř. (viz č. l.
3). Poškozená při svém výslechu před soudem prvního stupně, který proběhl dne
6. 10. 2015, tedy s větším časovým odstupem po provedené rekognici, zcela
bezpečně obviněné poznala a identifikovala jako osoby, které jí přepadly,
určila i jejich úlohy (obviněný L. stál u kočárku a ohrožoval její dceru,
obviněný Š. stal za ní a držel ji za tričko). Poté, co obviněný Š. na výzvu
soudu řekl větu „dělej, dej nám peníze a cigára“, ho identifikoval jako
pachatele i podle hlasu. Soud prvního stupně se řádně zabýval i určitými
nepřesnostmi ve výpovědi poškozené proti trestnímu oznámení, na které poukazují
obvinění (rozdíl ve výšce, barva oblečení, skutečnost, že obviněný Š. je
slovenské národnosti), tedy nepomíjí je a hodnotí je (viz č. l. 5). Jeho
hodnocení odpovídá zásadám formální logiky. V dané souvislosti je třeba ještě
uvést, že ze spisu nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že by poškozená
měla zájem obviněné křivě obvinit. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že
poškozená a obvinění se v podstatě neznali, poškozená viděla pouze obviněného
L. na sídlišti, kdy se jednalo o náhodné setkání, přičemž mezi poškozenou a
obviněnými nikdy nedošlo k žádnému konfliktu či nedorozumění. Zároveň lze
konstatovat, že soud prvního stupně neprovedl jen důkazy svědčící v neprospěch
obviněných, ale provedl i řadu důkazů, které navrhla obhajoba a které měli
svědčit v jejich prospěch (např. K. L., L. Lí., L. Lu., ml. M. H.). Všechny
provedené důkazy následně vyhodnotil, včetně výpovědi obviněných, kdy poukazuje
na rozpory v jejich výpovědích, ale i neurčitost výpovědí svědků svědčících v
jejich prospěch. Při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů postupovaly podle §
2 odst. 5, 6 tr. ř., když hodnotily všechny provedené důkazy, v jejich
vzájemných souvislostech.
37. Pokud obvinění dovozují nevěrohodnost poškozené ze skutečnosti, že
tato celou událost oznámila s jistou časovou prodlevou, lze podle Nejvyššího
soud uvést následující. Byť soudy nižších stupňů na tuto námitku přímo ve
svých rozhodnutích nereagovaly, je nepochybné, že nespatřovaly v této
skutečnosti důvod pro dovozování nevěrohodnosti poškozené. Rovněž Nejvyšší soud
v tomto faktu nespatřuje důvod pro zpochybnění věrohodnosti poškozené. V dané
souvislosti je třeba zdůraznit, že poškozená se stala obětí trestného činu
loupeže podle § 173 tr. zákoníku, kdy násilí nebylo použito jen proti její
osobě, ale byla především použita pohrůžka násilí vůči její nezletilé dceři,
které bylo 15 měsíců, což muselo být pro poškozenou jako matku velmi
stresující. Za této situace je třeba připustit, že poškozená měla strach,
snažila se především ochránit svoji dceru a proto věc ihned neoznámila a šla
domů. Navíc je třeba uvést, že samotná poškozená uvedla, že znala jednoho z
obviněných od vidění, věděla, že se stýká s osobami, které mají problémy s
drogami, takže lze připustit, že váhala podat trestní oznámení, aby se vyhnula
případným problémům ze strany známých obviněného. Jedná se o přístup
poškozených a obětí trestné činnosti, se kterými se soudy v praxi velmi často
setkávají a je právě odůvodněn obavami poškozených z případné msty ze strany
příbuzných či známých pachatelů.
38. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k
závěru, jak již bylo naznačeno, že skutková zjištění soudů nižších stupňů přes
závěr o důvodnosti námitek obviněných o nezákonnosti provedené rekognice in
natura v dané věci jsou dostatečná a že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí
(§ 2 odst. 5 tr. ř.). Za této situace není třeba dokazování ve věci doplňovat,
o důkazy, jejich provedení požadují obvinění. Navíc je třeba poukázat na
předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně neprovedení těchto požadovaných
důkazů.
39. Za relevantní výhradu obviněných naplňující zvolený dovolací důvod
nelze považovat argumentaci, že soudy nepostupovaly v souladu s principem
neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do
skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je
tomu tak proto, že princip presumpce neviny je zakotven v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká
se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený
(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za
potřebné uvést, že není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud
srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či
obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu (viz rozhodnutí Ústavního soudu
III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012).
40. V souvislosti s námitkou obviněných, že ve věci nebylo dodrženo
právo na spravedlivý proces, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že
právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám odvolatele.
Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž
se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II.
ÚS 681/04).
41. Ohledně námitky obviněného P. Š. týkající se povinnosti nahradit
způsobenou škodu ve výši 9 000 Kč, když obviněný namítá, že škoda nebyla
objektivně prokázána, je třeba uvést následující. Za jiné nesprávné hmotně
právní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat i výrok o
povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem za předpokladu, že obviněný
namítá porušení hmotného práva. Typicky se bude jednat o porušení
hmotněprávního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody. Jedná se zejména o
ustanovení upravující odpovědnost nahradit způsobenou škodu, otázky promlčení
nároku na náhradu škody apod. O takovou situaci se v dané věci nejedná, neboť
obviněný v podstatě namítá nesprávné skutkové zjištění soudů, když uvádí, že
nebylo prokázáno, že by poškozená bankovku v hodnotě 5 000 Kč v peněžence měla
a že by jí poškodili telefon. Proto uvedená argumentace nemůže naplňovat
zvolený dovolací důvod.
42. Nad rámec shora uvedeného lze uvést, že z provedeného dokazování je
nepochybné, že obvinění odcizili poškozené 5 000 Kč a poškodili mobilní
telefon, když škoda vzniklá poškozením byla stanovena odborným vyjádřením (viz
č. l. 126), takže o výši způsobené škody není pochyb.
43. K námitce obviněného J. L. směřované do výroku o trestu, byť pouze
obecně, bez uplatnění právně relevantních skutečností, lze uvést, že k nápravě
vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to
byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v
nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne srov.
č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze tuto námitku považovat za bezpředmětnou,
neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.
44. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v dané věci byl
obviněný J. L. ohrožen trestem odnětí svobody na 2-10 let. Trest odnětí svobody
v trvání 5 let je trestem, který byl uložen pod polovinou zákonné trestní
sazby. Takto uložený trest odpovídá osobě obviněného, který se trestné
činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem za trestný
čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v době, kdy na jeho
chování jsou kladeny zvýšené nároky a krátce poté, co mu byl pravomocně uložen
trest obecně prospěšných prací za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §
196 odst 1 tr. zákoníku. Výměra trestu přihlíží ovšem zejména k tomu, že
pohrůžka násilí směřovala vůči nezletilému dítěti, tedy vůči osobě, která
neměla vzhledem ke svému věku žádnou schopnost se bránit. Trest je ze zákona
nepodmíněný. Pro výkon trestu byl obviněný v souladu s § 56 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, když mu byl ukládán trest odnětí
svobody nad 3 roky za úmyslnou trestnou činnost.
45. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že
podaným námitkám obviněných, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit a tyto jsou
neopodstatněné. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., který může být naplněn jenom prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
„jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci Nejvyšší
soud jako taková vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem
uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodl dovolací soud o těchto mimořádných opravných prostředcích obviněných v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se
na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová