U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. června 2015 dovolání obv.
L. U., , M. N., a M. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9.
2014, sp. zn. 2 To 72/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 52 T 9/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. N. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání L. U. a M. N. o d m í t a j
í .
I. Rekapitulace spisu
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2014, sp. zn. 52 T 9/2013, byli:
· obv. L. U. uznán vinným v bodě 1. ze spáchání zvlášť závažného zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku,
dílem dokonaného, dílem nedokonaného, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl v souladu s § 283 odst. 4 za použití § 58 odst.
1, 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti)
let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému
rovněž uložen trest propadnutí věci, jehož položkový výčet tento rozsudek
přesně specifikoval,
· obv. M. N. uznán vinným v bodě 1. ze spáchání zvlášť závažného zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku,
dílem dokonaného, dílem nedokonaného, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 6. ze spáchání zvlášť závažného zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 7. ze spáchání
přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2,
odst. 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku a za
použití § 58 odst. 1, 3 písm. b) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Současně byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl rovněž obviněnému uložen trest propadnutí
věci, jehož položkový výčet tento rozsudek přesně specifikoval,
· obv. M. N. uznán vinným v bodě 1. ze spáchání zvlášť závažného zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku,
dílem dokonaného, dílem nedokonaného, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 8. ze spáchání přečinu přechovávání omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 9. ze
spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem
podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr.
zákoníku za použití § 58 odst. 1, 3 písm. b) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně
mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci,
jehož položkový výčet tento rozsudek přesně specifikoval.
Odvolání
Tento rozsudek napadli odvoláním státní zástupce a obvinění L. U., M. N., M. N.
(spolu se spoluobviněným Z. V.). O těchto opravných prostředcích rozhodl Vrchní
soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 2 To 72/2014, takto:
I. Napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d),
písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1. ohledně
obviněných L. U., M. N., M. N. a Z. V. a ve výroku o vině pod bodem 6. ohledně
obviněného M. N., jakož i ve výrocích o trestech uložených těmto obžalovaným.
II. Podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl, že L. U.,
M. N., M. N. (spolu se Z. V.) spáchali v bodě 1. zločin nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný,
dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a obv. M. N.
v bodě 6. přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě toho byli odsouzeni:
· obv. L. U. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 11 (jedenácti) roků, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon
uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle § 70 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, jehož položkový výčet tento
rozsudek přesně specifikoval,
· obv. M. N. za výše uvedené trestné činy a přečin přechovávání omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ohledně
kterého zůstal napadený rozsudek nezměněn, byl odsouzen podle § 283 odst. 4 a
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10
(deseti) roků. Současně byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého
trestu zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, jehož položkový výčet tento
rozsudek přesně specifikoval,
· obv. M. N. za výše uvedený trestný čin a přečiny přechovávání omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku a výroby a jiného
nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku,
ohledně kterých zůstal napadený rozsudek nezměněn, byl odsouzen podle § 283
odst. 4 a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 10 (deseti) roků a 6 (šesti) měsíců. Současně podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §
70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, jehož
položkový výčet tento rozsudek přesně specifikoval.
III. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
nezměněn.
IV. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch dalších dvou obviněných
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Skutková zjištění
Podle skutkových zjištění soudu I. a II. stupně (stručně
shrnuto) obv. L. U., M. N., M. N. (společně se Z. V. a dalšími osobami z České
a Slovenské republiky) jako členové organizované skupiny působící ve více
státech, s vnitřní hierarchií a dělbou úkolů, ačkoliv nedisponovali nezbytným
povolením k zacházení s omamnými a psychotropními látkami, tak ve skutku
popsaném v bodě 1. nejméně od června 2011 do 25. 11. 2012 v řadě objektů
zřizovali nelegální pěstírny, pěstovali a následně sušili konopí, nakupovali
však marihuanu i z jiných zdrojů a prostřednictvím vlastních kurýrů sušinu
konopí převáželi z České republiky na Slovensko. Takto bylo z území České
republiky na území Slovenska převezeno blíže nezjištěné množství sušeného
konopí, produkce vlastní marihuany však dosáhla celkového množství nejméně
20.142,455 g, v důsledku čehož obvinění v úmyslu získat pro sebe či jiného
značný majetkový prospěch získali částku převyšující 500.000,- Kč (při prodejní
ceně 100,- Kč za 1 g vyprodukovali marihuanu v hodnotě nejméně 2.014.245,- Kč).
Obv. M. N. ve skutku popsaném v bodě 6., nejméně od léta r. 2009 do 24. 11.
2012, opatřoval a neoprávněně prodával rostlinnou sušinu konopí a jinak
opatřoval tuto omamnou látku třem osobám, a to v celkovém zjištěném množství
nejméně 165 g. Podrobné znění tzv. skutkové věty obsahují rozsudky soudů I. a
II. stupně.
II. Dovolání
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obv. L. U., M. N. a M. N.
dovolání.
a) Obv. L. U. ve svém dovolání napadl rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ve výroku o vině ze spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 283
odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku i ve výroku o
trestu. Své dovolání odůvodnil odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
neboť podle jeho náhledu toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu I.
stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
V záhlaví svého dovolání obv. U. předeslal, že rozhodnutími obou soudů nižších
instancí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod. Své konkrétní námitky poté rozdělil do tří částí. V první velmi
obšírně popsal své námitky proti provedenému dokazování a v rámci nich setrval
na svém tvrzení, že jeho trestná činnost nebyla součástí aktivit organizované
skupiny. K tomuto bodu akcentoval, že o řadě míst, kde byla nalezena marihuana
(např. v obcích P., M., H., P., S....) nevěděl, takže pokud zde docházelo k
produkci drogy, tak to bylo bez jeho vědomí. Odvolací soud však opominul
provést důkazy, které by svědčily o této skutečnosti.
Dále obv. U. rozporoval skutková zjištění, která vyplynula ze svědectví tzv.
spolupracujícího obviněného obv. M. P.. Podle jeho názoru byl tento důkaz
získán protiprávním způsobem, neboť výpověď byla ze strany vyšetřovatele
zmanipulována návodnými a kapciózními otázkami. V této souvislosti dovolatel
odkázal na nález Ústavního soudu sp zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014,
(neboť má za to, že závěry tohoto judikátu jsou uplatnitelné i při hodnocení
projednávané věci) a na jejím základě zdůraznil, že pokud byla v přípravném
řízení P. výpověď získána nezákonným způsobem, neměla být ze strany soudu vůbec
zohledněna. Při dokazování tedy soudy postupovaly neobjektivně a důkazy
vyhodnotily v extrémním nesouladu s jejich obsahem. Proto považuje výsledky
dokazování za podlomené.
Obv. U. rozporoval i způsob zjišťování množství vyprodukované marihuany na
území ČR. V této námitce zdůraznil, že část celkového množství sušené marihuany
(zejména stonky sušeného konopí) nebylo z různých důvodů správné započítávat do
celkového množství uváděného v rozsudcích, takže i o tomto údaji je možné
pochybovat.
Z těchto důvodů obv. U. Nejvyššímu soudu navrhl, aby ve věci rozhodl tak, že ve
smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zruší napadenou část předmětného rozhodnutí a dále
ve věci rozhodne, že trestná činnost, která je mu obžalobou kladena za vinu,
překvalifikuje tak, že se dopustil pouze trestného činu podle § 283 odst. 1,
event. § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a tuto korekci samozřejmě zohlední i
při novém rozhodování o trestu.
b) Také obv. M. N. ve svém dovolání napadl rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ve výroku o vině, popisující spáchání zvlášť závažného zločinu podle §
283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, i v
souvisejícím výroku o trestu. Své dovolání rovněž odůvodnil odkazem na § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V prvé řadě obv. N. razantně odmítl své napojení na organizovanou
skupinu, údajně vedenou obv. U., a to v roli kurýra této skupiny. Pravidelný
kontakt přiznává pouze s obv. M. N.. Zejména se pak brání tomu, aby mu byla k
tíži přičítána marihuana pěstovaná ostatními spoluobviněnými. V dovolání
zdůraznil, že je samopěstitel a „klasický dealer“, který pěstoval konopí pro
svoji zvýšenou potřebu a potřebu svých známých, byť v prostorách, které užívali
současně jiní odsouzení. Je také pravdou, že cestoval na Slovensko, ale vždy
převážel pouze komponenty určené k pěstování marihuany. Nebylo však prokázáno,
že by transportoval marihuanu samotnou, a nebyly prokázány ani jeho styky se
slovenským odběratelem R. K. či někým jiným z odsouzených. Z tohoto důvodu
nebyly naplněny podmínky pro přísnější právní kvalifikaci.
Protože je obv. N. pravidelným konzumentem marihuany „ve velkém množství“,
proto nelze mít za to, že by spáchal trestný čin v úmyslu získat pro sebe nebo
pro jiného značný prospěch, a že takový čin spáchal ve velkém rozsahu, tedy
podle § 83 odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. V této souvislosti také
zdůraznil, že i marihuana, kterou odebíral od J. a K., byla odebírána pro jeho
vlastní potřebu, popř. pro potřebu M. N.. Co se týče výpočtů finančního
prospěchu, tak dovolatel zdůraznil, že soudy vůbec nezohlednily, že v
souvislosti s pěstováním konopí pěstitelům vznikly velké náklady s pěstováním
konopí, konkrétně s nákupem zařízení, s odběrem elektrické energie i platbami
na pořizování semen, takže celkový výnos nemohl dosáhnout takové výše, kterou
ve svých rozsudcích uvedly soudy I. a II. instance.
Dovolatel rovněž rozporoval způsob určení množství marihuany. Podle jeho názoru
mělo být celkové množství sušené marihuany zjišťováno pouze ze sušiny z květů a
listů, neboť stonky neobsahují THC.
K provedeným důkazům – obv. N. zdůraznil, že soudy se řádně nevypořádaly s
namítanou nesprávností a nepřípustností kladených dotazů ze strany orgánů
činných v trestním řízení. Tak se stalo, že soud I. stupně vycházel z výpovědí,
které byly získány nepřípustným způsobem – jedná se o výpověď M. P. a L. M.,
kteří vypovídali tendenčně, a nikoliv podle vlastních zkušeností. Zejména P.
tvrzení nebyla podpořena žádnými dalšími důkazy a soudy I. a II. stupně se s
nelogičností, neúplností, neprůkazností jeho výpovědi nijak nevypořádaly.
Závěrem obv. N. zdůraznil, že soudy obou stupňů mu upřely právo na spravedlivý
proces tím, že nedostatečně zjistily skutkový stav a z něj nesprávně dovodily
právní závěry. Přitom k náležitému objasnění věci nebyly provedeny všechny
potřebné důkazy a ty, které provedeny byly, zase nebyly hodnoceny dostatečně
pečlivě, aby tvořily řetězec důkazů prokazujících jeho vinu. Proto se měly
soudy řídit zásadou „in dubio pro reo“, což však neučinily.
Proto obv. N. Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu výroku o vině
obsaženého v bodě 1. a 6., stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně, v
rozsahu výroku o vině obsaženého v bodě 1., bodě 6., 7., a aby přikázal
Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právní
názorem, že jednání ods. N. může být posouzeno pouze jako zločin nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku.
c) Obv. M. N. ve svém dovolání napadl rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci a s ním související rozsudek Krajského soudu v Brně, a to ve výroku o
vině i o trestu, týkající se jeho osoby, a to s odkazem na dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obv. N. s odkazem na výše uvedený dovolací důvod zpochybnil naplnění
kvalifikované skutkové podstaty předmětného zvlášť závažného zločinu ve smyslu
§ 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť dle jeho názoru nebyl odůvodněn
závěr o organizované skupině, působící ve více státech. Dovolatel upozornil na
to, že obžaloba prokázala, že další odsouzení měli fungovat jako pěstitelé
marihuany, její nákupčí či jenom jako kurýři, nebyly však předloženy důkazy, že
by mu tito odsouzení dávali konkrétní úkoly, nebo že by naopak on dával
konkrétní úkoly jim. Tímto dovolatel odmítl, že bylo po objektivní i
subjektivní stránce prokázáno, že svým jednáním úmyslně spolupracoval s touto
organizovanou skupinou.
Dovolatel N. rovněž zpochybnil znění tzv. skutkové věty rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci, neboť dle jeho názoru ve výroku o vině chybí specifikace celkové či
alespoň přibližné hmotnosti sušiny konopí. Ta soudy nižších stupňů nebyla vůbec
zjišťována, a proto nemohla být v rozsudcích obou soudů vůbec vymezena, což
dovolatel považuje za nepřípustnou libovůli.
Podle náhledu dovolatele mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a
jejich právním posouzením na straně druhé existuje zjevný nesoulad, neboť
právní závěry v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají. S
ohledem na shora uvedené skutečnosti proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To
72/2014 ze dne 16. 9. 2014, a následně v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř.
tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření státního zástupce
K dovoláním obv. U., N. a N. se písemně vyjádřil státní zástupce, který je
činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1390/2014-19 ze dne
25. 2. 2015). Ve svém stanovisku nejprve obecně zdůraznil, že námitky všech tří
obviněných v podstatné části uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu
neodpovídají a že ve věci nelze shledat podstatný rozpor mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními. Poté se vyjádřil k námitkám všech dovolatelů
konkrétně.
ad a)
Námitku obv. L. U. k obsahu výslechu spolupracujícího obviněného státní
zástupce odmítl s tím, že představuje pouze polemiku s obsahem této výpovědi,
kde dovolatel poukazuje na pouze dílčí formulační nesrovnalosti. Výpověď tohoto
svědka však soudy hodnotily náležitě kriticky a vycházely z ní pouze tehdy,
pokud byla podpořena dalšími zjištěnými skutečnostmi. V této souvislosti státní
zástupce odmítl dovolatelův poukaz na uplatnění tzv. doktríny ovoce z
otráveného stromu. I tato výhrada nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., neboť představuje polemiku v otázce procesní účinnosti
důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění.
Ze stejného důvodu státní zástupce odmítl námitku údajně vadného zjišťování
objemu rostlinného materiálu, neboť i v ní obviněný pouze polemizuje se
skutkovými zjištěními soudů, v důsledku čehož vykročil z rámce uplatněného
dovolacího důvodu. Z věcného hlediska státní zástupce doplnil, že i když stonky
rostliny konopí zpravidla obsahují malý objem THC, nelze tento rostlinný
materiál nezohlednit při stanovení rozsahu trestní odpovědnosti obviněného.
Rozpor, který obviněný spatřuje mezi hodnotami sušiny uvedenými v odborném
vyjádření (zjišťovanými z hlediska propočtu objemu THC) a mezi závěry krajského
soudu ohledně objemu rostlinného materiálu – je pouze zdánlivý.
Námitku obv. U., že jeho trestná činnost nebyla součástí organizované skupiny,
státní zástupce zcela rovněž odmítl, neboť ze skutkových zjištění soudů obou
stupňů vyplynul pravý opak. Jednání všech obviněných, vč. U. bylo vzájemně
propojené a zahrnovalo svérázný „drogový koncern“, zaměřený na produkci sušené
marihuany a následný vývoz z České republiky. Mezi jednotlivými aktéry
(uvedenými pod bodem 1. rozsudku soudu prvého stupně), existovala zřejmá
koordinovanost, a to jak při produkci marihuany v jednotlivých pěstírnách, tak
při jejím vývozu na Slovensko.
Protože výše uvedené námitky obv. U. uplatňoval již v rámci řízení před soudy
obou stupňů, které se těmito námitkami podrobně zabývaly a odmítly je, státní
zástupce považuje uvedené dovolatelovy argumenty za zjevně neopodstatněné ve
smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
ad b)
S obsahově relevantní námitkou obv. M. N., že svým jednáním nenaplnil znak
„spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu § 283
odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, se státní zástupce rovněž neztotožnil. Z
provedených důkazů vyplynulo, že obv. N. realizoval jako kurýr nejméně devět
cest na Slovensko, přičemž tam drogu odevzdával odděleně stíhanému R. K.,
event. dle jeho pokynů marihuanu předával dalším osobám. Takové jednání lze
jednoznačně podřadit pod tento zákonný znak.
Státní zástupce odmítl i výhradu obviněného, že nemůže být odpovědný za celkové
jednání organizované skupiny, když údajně nejednal pod vlivem finanční
motivace, protože jím pěstovaná marihuana sloužila pro jeho vlastní potřebu. I
zde lze odkázat na skutková zjištění soudů, která svědčí o opaku – zejména
kurýrní cesty obviněný realizoval za finanční odměnu. Stejně tak i vlastní
provoz pěstírny byl zamýšlen s cílem dosáhnout peněžního prospěchu, i když část
produkce byla určena pro jeho osobní potřebu či potřebu jeho přátel.
Co se týče námitky, že obv. N. svým jednáním údajně nenaplnil znak „získání
značného prospěchu“, v této souvislosti státní zástupce upozornil na závěr
krajského soudu, ve kterém bylo podáno, že obvinění vyprodukovali marihuanu v
hodnotě nejméně 2.596.875,- Kč, což je množství, které pětinásobně převyšuje
zákonné kritérium značného prospěchu. I když v tomto směru nejsou závěry
krajského soudu zcela jednoznačně formulovány, státní zástupce zdůraznil, že s
ohledem na geografický i časový záběr činnosti organizované skupiny i s
přihlédnutím k distribučním cenám marihuany na Slovensku, jednoznačně jednali
všichni obvinění ve specifickém úmyslu získat značný finanční prospěch.
Státní zástupce se pak neztotožnil ani s poslední obsahově relevantní námitkou
obviněného M. N., v rámci které popřel naplnění znaku „velkého rozsahu“ ve
smyslu § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za velký rozsah je třeba v
tomto smyslu považovat nedovolené nakládání s marihuanou o objemu cca 15 kg,
což je množství, kterého celá organizovaná skupina bezpečně dosáhla, neboť ta
nedovoleně nakládala nejméně s 20 kg marihuany.
Z výše uvedených důvodů dovolání obv. M. N. vyhodnotil jako zjevně
neopodstatněné, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby toto dovolání v neveřejném
zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
ad c)
Dovolací námitky obv. M. N. státní zástupce odmítl, neboť nejsou formulovány
dostatečně konkrétně, v důsledku čehož dovolatel nevytvořil procesní prostor k
přezkumu právního posouzení. Poté zdůraznil, že pokud obviněný své námitky
dostatečně nekonkretizuje, nelze je za něj domýšlet (srov. např. I. ÚS 452/07,
citováno dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013). Z těchto důvodů
se k námitkám obv. N. nevyjádřil. K námitce obv. N. o existenci tzv.
extrémního nesouladu státní zástupce pouze uvedl, že ani tuto námitku dovolatel
nijak nezdůvodnil a obecná formulace dle jeho názoru není způsobilá k založení
přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu.
Protože dovolání obv. M. N. nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů uvedených v §
265b tr. ř., proto státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání M. N.
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
IV. Posouzení přípustnosti
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je
dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu.
To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2 písm.
a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném
místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3
tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr.
ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové
náležitosti, upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud
shledal, že všichni tři dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu
respektovali, a proto všechna dovolání vyhodnotil jako přípustná.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání
opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence
tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Všichni dovolatelé své námitky podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině je nutné zdůraznit, že tento důvod dovolání
je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj.
zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného
dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší
soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu.
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a
obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný
skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí není takovým trestným činem, za
který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují
naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému
trestnému činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo
namítnout, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo
není vůbec žádným trestným činem. Z toho pak vyplývá, že obviněný v rámci
tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším
trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na
ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není
trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
a č. 36/2004 (Sb. rozh. tr. na s. 298).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces lze výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, pokud – objektivně existuje mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor, za podmínky, že dovolatel tento
nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud
skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co
dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je
tato námitka relevantní.
Pokud by však dovolatel tuto výhradu pouze vyslovil, ale už ji nezdůvodnil, v
takovém případě Nejvyšší soud není povinován ji vyhledat a „domýšlet si“ v
které části rozhodnutí obhajoba extrémní nesoulad vidí a z jakého důvodu. Z
toho tedy vyplývá, že pokud dovolatel uvede pouze tento argument, ale bez
relevantního zdůvodnění, tak jej Nejvyšší soud nemůže akceptovat. To samé platí
i v případě, kdy dovolatel namítá extrémní nesoulad pouze účelově, tj. z
důvodu, že soud II. stupně odmítl provést důkazy jím navrhované nebo pokud
rozhodl v rozporu s jeho individuální představou o „spravedlivém“ rozhodnutí.
VI. K meritu věci
Obv. U., N. a N. ve svých dovoláních namítli, že soudy nižších stupňů
nerespektovaly jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, event.
vznesli námitku existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními
a právními závěry soudů nižších instancí. Teprve poté víceméně zopakovali
výhrady, vznesené již v předcházejících stadiích trestního řízení, jejichž
podstata tkví v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Pro
Nejvyšší soud je skutkový stav již daný závěry soudů nalézacího a odvolacího a
on má povinnost z nich vycházet. Pokud je na základě podaného dovolání
prověřuje, tak pouze výjimečně, a to z pohledu, zda je hmotněprávní posouzení
skutků v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu. Není proto možné se relevantně domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno.
V této souvislosti pak Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý
proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nelze
vykládat tak, že „automaticky“ zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá
deklarovaným představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno
„pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady
soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Z toho také vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo rozporné s ústavou
zaručeným právem na spravedlivý proces pouze v případech, kdyby právní závěry
obecných soudů objektivně byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními (případně při úplné absenci skutkových zjištění). Takový nesoulad
však nelze shledat v pouhé nespokojenosti obviněného s důkazní situací a s
jejím vyhodnocením v jeho neprospěch, když mezi provedenými důkazy na jedné
straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická
návaznost. Námitka extrémního nesouladu je dána pouze při zcela zjevném a zcela
zásadním pochybení soudů I. i II. stupně, což je situace, která je prakticky
naprosto výjimečná. V takovém případě by musely být skutkové závěry soudů
nižších stupňů prakticky zcela smyšlené, takže by neměla žádnou vazbu na
provedené důkazy.
VII. Dovolání obv. L. U.
V záhlaví svého dovolání obv. L. U. odkázal na Stanoviska Pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, z něhož vyvodil vlastní procesní právo na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny Základních práv a svobod a čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Na základě tohoto odkazu pak odvodil
odpovídající povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu skutkových zjištění v rámci
dovolacího řízení. Takový závěr je však zcela nesprávný.
Smyslem výše uvedeného stanoviska Ústavního soudu je však sjednocení mnohdy
nejednotného postupu senátů Ústavního soudu v otázce posuzování přípustnosti
ústavní stížnosti v trestních věcech, a to v závislosti na konání dovolacího
řízení. Toto stanovisko tak pouze pro účely řízení o ústavní stížnosti vychází
z již dříve uplatňovaného výkladu, že závažné vady trestního řízení, týkající
se skutkových zjištění (jimiž je narušeno právo obviněného na spravedlivý
proces) zakládají v dovolacím řízení přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Tento názor tedy nepředstavuje žádné „novum“ ani průlom, neboť Nejvyšší soud v
rámci svých přezkumů tento právní názor již dávno akceptoval a jeho přezkumná
praxe je již dávno v tomto duchu realizována. Přesto však podstatou námitek
subsumovaných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – stále
zůstává zkoumání toho, zda vznesená výhrada (či výhrady) obviněného jsou
způsobilé založit relevantní pochybnost o dodržení pravidel spravedlivého
procesu, a teprve v případě takového pozitivního zjištění se zabývat
opodstatněností takové námitky.
Obv. U. usiluje o zpochybnění skutkových závěrů o realizaci své trestné
činnosti v rámci organizované skupiny. Tyto námitky Nejvyšší soud odmítl,
stejně jako jeho související výhradu, že o produkci marihuany v řadě obcí (P.,
M., H., P., S.…) vůbec nevěděl. Je zjevné, že tyto námitky míří do samotného
jádra skutkových zjištění soudů I. a II. instance, kterými dovolatel účelově
usiloval zpochybnit v podstatě celé důkazní řízení.
Nicméně z provedených důkazů soudy obou instancí jednoznačně a spolehlivě
prokázaly, že v popsaném období na našem území operovala vysoce organizovaná
skupina ve složení L. U., M. N., M. N., M. P. a Z. V., která se zaměřovala na
indoorové pěstování a následné sušení marihuany, pěstované pro komerční účely.
Menší část takto získané sušiny marihuany byla určena pro spotřebitele v ČR, a
blíže nezjištěné množství marihuany bylo na základě poptávky R. K.
transportováno prostřednictvím kurýrů (M. P., V. Š. a Z. V., kteří byli placení
L. U.) na území Slovenské republiky. Přičemž důkazně bylo prokázáno, že
jednotliví kurýři „oficiálně“ transportovali zařízení pro vybavování pěstíren,
současně však na různých skrytých místech (např. v místě pro rezervu, pod
kapotou, v některých částech motoru a na dalších místech) převáželi balíčky se
sušinou marihuany, pocházející jednak z provozovaných pěstíren, ale částečně
pořízenou i z jiných zdrojů (od M. J., F. K. a T. K.). Samotný vývoz a
předávání zásilek bylo provázeno vysokým stupněm promyšlených konspirativních
postupů, za účelem utajení této trestné činnosti, která je na území SR trestně
stíhána výrazně přísněji než v ČR, a proto se do exportu marihuany zapojovaly
pouze osoby z ČR, nicméně na území Slovenska již byly často doprovázeny a dále
navigovány vozidly slovenských poznávacích značek (s. 55 - 60, 70-72, 76
rozsudku sp. zn. 52 T 9/2013).
V rámci této organizované skupiny zastával stěžejní roli právě obv. U.. Z
provedeného dokazování tedy vyplynulo významné a nepopiratelné aktivní zapojení
obv. U. do veškerých aktivit celé organizované skupiny, v rámci kterého
zajišťoval trestnou činnost nejen po stránce organizačně-manažerské, ale i
finanční – tedy obstarání know-how, technického zajištění growshopů, následný
export a vyplácení kurýrů, apod. (s. 81, sp. zn. 52 T 9/2013).
Velkou část výhrad věnoval obv. U. snaze o zpochybnění provedených
svědeckých výpovědí, zejm. svědectví obv. P.. Je pravdou, že obv. M. P. od
přípravného řízení vystupoval v roli tzv. spolupracujícího obviněného. Z tohoto
důvodu se ke své trestné činnosti doznal a současně výrazně napomohl objasnění
trestné činnosti celé organizované skupiny. Úsilí, které věnuje obv. U. ke
zpochybnění svědectví obv. P. je tedy logické, neboť přesně odpovídá významu
tohoto důkazu. Námitka manipulace výpovědi obv. P. kapciózními či návodnými
otázkami v přípravném řízení je však zcela irelevantní, stejně jako námitka, že
soudy I. či II. stupně výpověď obv. P. nijak neprověřovaly.
Co se týče údajné cílené manipulace ze strany vyšetřovatele, k tomu Nejvyšší
soud akcentuje, že veškeré vyjádření obviněných i svědků v přípravném řízení
probíhalo za přítomnosti obhájců a žádné výhrady v průběhu těchto výslechů
nebyly vzneseny. Navíc obvinění i svědkové vypovídali v rámci hlavního líčení,
kde eventuální rozpory mohly být vyjasněny. Proto dodatečné výhrady na způsob
kladení otázek v přípravném řízení je nutné v tomto stadiu řízení definitivně
odmítnout, mj. i proto, že neměly žádné negativní procesní důsledky s ohledem
na sled následujících procesních úkonů. K této námitce se dostatečně vyjádřil
Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí na s. 76 a následně i Vrchní soud v
Olomouci v odůvodnění svého rozsudku na s. 43, kde mj. uvedl, že „námitky
kapcióznosti a sugestivnosti položených otázek spíše vyvěrají z vytrhávání
určitých otázek z jejich celkového sledu“.
Rovněž není pravdou, že soudy I. či II. stupně výpověď obv. P. nijak
neprověřovaly a zcela se na ni spolehly. Naopak – ze spisového materiálu i
rozsudků obou soudů vyplynulo, že skutečnosti plynoucí z výpovědi obv. P. byly
důsledně ověřovány. Stalo se tak prostřednictvím doznávající výpovědi obv. Z.
V., částečně výpovědí obv. L. M., a také prostřednictvím záznamů z
telekomunikačního provozu, záznamů o sledování osob a dalšími důkazy. Ve svém
rozsudku se soud I. stupně rovněž logicky vypořádal i se snahou o zpochybnění
této důležité výpovědi ze strany ostatních obžalovaných, stejně jako s
některými dílčími nepřesnostmi obv. P. (které však tento obviněný otevřeně
přiznal a zdůvodnil, např. když nevěděl, kolik sušiny konopí přesně převážel,
tak uvedl pouze svůj odhad – viz s. 57 rozsudku sp. zn. 52 T 9/2013). O tom, že
Krajský soud v Brně důsledně verifikoval výpověď obv. P. svědčí i argumentační
část odůvodnění (např. na s. 65, sp. zn. 52T 9/2013). Závěr o tom, že skutkový
stav nebyl vybudován jen na základě jediné výpovědi odsouzeného P. v rámci
svého přezkumu konstatoval i Vrchní soud v Olomouci (s. 43, sp. zn. 2 To
72/2014).
Ze spisového materiálu tedy vyplynulo, že soudy obou stupňů k této výpovědi
přistupovaly náležitě kriticky a výpověď spolupracujícího obviněného důsledně
konfrontovaly s dalšími důkazy, takže pokud z ní vycházely, tak pouze pokud
byla podpořena dalšími zjištěnými skutečnostmi. Proto dovolatelovy námitky
mířené proti důvěryhodnosti svědecké výpovědi obv. P. Nejvyšší soud ve shodě s
právním názorem soudů nižších instancí odmítl jako polemiku ryze účelovou.
Stejně tak se nelze ztotožnit s dovolatelovou námitkou, která odkazuje
na doktrínu tzv. ovoce z otráveného stromu. V této souvislosti Nejvyšší soud
zdůrazňuje (podobně jako v rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 84/2013), že český trestní
proces nepřevzal tuto doktrínu angloamerického práva do českého trestního
řízení, zejména ne v podobě tvrzení, že „plody z otráveného stromu jsou vždy
otrávené“. Z toho vyplývá, že závěr „důsledkem vadného postupu orgánů činných v
trestním řízení v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a
nepoužitelnost důkazů“ nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu nalézt.
Kromě toho poukaz na tuto doktrínu není možné vnímat jako námitku naplňující
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
představuje pouhou polemiku s právními závěry soudů vyslovených v otázce
procesní účinnosti důkazů a navazující otázce z nich vyvozených skutkových
zjištění. Jde tedy o námitku procesní a skutkovou, nikoliv námitku týkající se
správnosti hmotněprávní subsumpce stabilizovaných skutkových zjištění soudů
nižších stupňů pod příslušné ustanovení tr. zákoníku.
Na tom pak nemůže nic změnit ani obviněným uvedený poukaz na nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 1677/13, neboť ani z tohoto nálezu nelze dovodit závěry,
které zastává obviněný. Naopak i Ústavní soud výslovně aplikovatelnost uvedené
teorie v prostředí českého trestního procesu významně zpochybnil, zejména v
odstavci 41 tohoto usnesení, kde upozornil, že: „...ani rigorózní interpretace této doktríny nevede dle Ústavního soudu k
závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje
nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní
bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces
provádění důkazu ovlivnit.“ Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit
závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů,
opatřených v daném řízení. Tato nepoužitelnost se může týkat pouze těch důkazů,
které jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny (viz např. nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 587/14
ze dne 7. 5. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/13 ze dne 15. 10. 2013, apod.).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud by soud při projednávání
konkrétního případu dospěl k rozhodnutí o kasaci napadených rozhodnutí, musel
by doložit, že mezi důkazem vadným (získaným nezákonným postupem) a důkazem z
něj odvozeným – existuje jednoznačná a bezprostřední kauzální souvislost. O
takovou situaci se však v případě obv. U., N. a N. jednoznačně nejedná, neboť
tvrzené vady výslechu obv. P. jsou pouze dílčí a nevýznamné, a proto jsou zcela
nezpůsobilé k tomu, aby vyvolaly absolutní neúčinnost celé jeho výpovědi.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obv. U. v otázce údajně
vadného zjišťování objemu rostlinného materiálu, že část sušené marihuany
(zejm. stonky konopí) nebylo správné započíst do celkového množství uváděného v
rozsudcích. I v tomto směru dovolatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními
soudů, čímž překročil zákonný rámec uplatněného dovolacího důvodu. Tato námitka
je však irelevantní i z hlediska věcného.
Z ustanovení § 2 písm. d) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o
změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že za
konopí tento předpis považuje „kvetoucí nebo plodonosný vrcholík rostliny z
rodu konopí (Cannabis) nebo nadzemní část rostliny z rodu konopí, jejíž
součástí je vrcholík.“ I když lze s obviněným souhlasit, že stonky rostliny
konopí zpravidla neobsahují významný objem THC, tak na druhou stranu mu nelze
dát za pravdu v tom, že by tento rostlinný materiál neměl být zohledněn při
stanovení celkového rozsahu jeho trestní odpovědnosti. Je tomu tak proto, že
konopí je považováno za zdroj omamné látky, pokud rostlina obsahuje množství
převyšující mezní hodnotu 0,3 % THC. (Pokud je tato hodnota prokázána, vyžaduje
se k zacházení s konopím příslušné povolení - viz § 5 odst. 5 zákona o
návykových látkách.)
Pro stanovení mezní hodnoty 0,3 % THC je proto prováděn přepočet z rostlinné
drti, přičemž následně je takto zjištěná hodnota přepočtena na hmotnost celé
usušené rostliny. Je totiž obecně známo, že obsah THC je – nejen ve stoncích,
ale i řapících – ve srovnání s ostatními částmi rostliny výrazně menší. Při
tomto přepočtu je však obsah THC ve stoncích považován jako nulový, a takto
přepočtený podíl THC na rostlinu je proto nižší, než skutečný podíl THC. Z toho
vyplývá, že tento postup je pro pachatele příznivější (zejména v hraničních
případech umožňuje vyhodnocení THC zkoumané sušiny vyhodnotit pouze jako
technické konopí).
Rozpor, který obviněný spatřuje mezi hodnotami sušiny uvedenými v odborném
vyjádření (tedy hodnotami rostlinného materiálu z hlediska propočtu objemu THC)
a mezi závěrem krajského soudu ohledně objemu rostlinného materiálu, je tedy
pouze zdánlivý.
V případě zkoumání celých rostlin konopí je totiž třeba zjistit obě objemové
hodnoty, tj. jak objem rostlinného materiálu, tak i objem drti. Hodnota THC v
rostlinné drti je podstatná pro zjištění konkrétního objemu a podílu THC v celé
rostlině, zatímco celková hodnota rostlinného materiálu je relevantní z
hlediska rozsahu trestní odpovědnosti obviněného. Omyl obviněného tak spočívá v
tom, že se soustředí na znalecky zjištěný procentní podíl THC, který zpětně
přepočítává na obě zjištěné objemové hodnoty, a z toho dovozuje irelevantní
závěry.
Proto obviněným uváděný podíl 1,53 % THC [viz jeho argumentace pod bodem 2 c)
na s. 7 jeho dovolání] byl využitelný pouze pro určení, zda se jedná o
technické konopí (to pouze potvrzuje, že teoretický propočet objemu THC z drti
na objem celé rostliny může být pro pachatele obdobné trestné činnosti
příznivější), což je však v daném případě zcela bezvýznamné, neboť zde nebyla
vůbec relevantní pochybnost o tom, že se o technické konopí nejedná.
Závěr o podílu THC tedy nijak nerelativizuje základní zjištění, že obviněný
nedovoleně nakládal s rostlinným materiálem konopí (v konkrétním případě B.) o
objemu 1962,5 gramů. Relevance zkoumání samotné rostlinné drti je pak mnohem
vyšší v případě, že není zkoumána celá rostlina, ale pouze vlastní, již
separovaná rostlinná drť. Z těchto důvodů byl postup soudů při zjišťování
objemu omamných a psychotropních látek, s nimiž obviněný nedovoleně nakládal –
zcela správný.
Z výše uvedeného vyplývá, že námitky obv. U. byly již soudům nižších
stupňů předloženy, ty se s nimi náležitě vypořádaly. Opětovné vznesení těchto
výhrad Nejvyššímu soudu bylo proto odmítnuto, neboť předmětné námitky jsou
zjevně neopodstatněné.
VIII. Dovolání obv. M. N.
Podobně jako dovolatel U. i obv. M. N. ve svém dovolání s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje o provedených
důkazech a následných skutkových zjištěních soudů nižších instancí.
Z jednotlivých námitek vznesených dovolatelem N. vyplynulo, že ten,
stejně jako obv. U. zcela záměrně ignoruje řadu provedených důkazů, které ho z
předmětné trestné činnosti usvědčují. O tom koneckonců svědčí i samotné výhrady
dovolatele, kterými na jedné straně přiznává pravidelný kontakt s obv. M. N.,
svou „zvýšenou“ spotřebu marihuany, pěstování i nákup konopí nejen pro sebe a
své přátele a rovněž kurýrní cesty na Slovensko, ale – na straně druhé odmítá,
aby mu byla k tíži přičítána marihuana, kterou údajně pěstovali ve stejných
prostorách jiní, nebo hodnotí jako neprokázané, že by při svých cestách na
Slovensko převážel mimo komponentů k pěstování marihuany i balíčky se sušinou
konopí, stejně jako kontakty se slovenskou spojkou, apod. Jinými slovy – obv.
N. zcela účelově vytrhává ze souvislostí jednotlivá skutková zjištění, které
jeho styky s organizovanou skupinou dokládají.
Soudy I. a II. instance však na základě provedených důkazů jednoznačně
dovodily, že M. N. byl spolu s L. U., M. N., M. P. a Z. V. natolik provázaný a
v dané problematice orientovaný, že si musel být vědom všech aspektů a důsledků
provozované trestné činnosti. Není při tom nutné, aby se podílel na všech
činnostech organizované skupiny a dopodrobna věděl o všech dílčích aktivitách
ostatních členů skupiny. Trestní zákoník vyžaduje pouhé srozumění s tím, čím se
tato organizovaná skupina zabývala a k jakým cílům směřovala. Je pravdou, že z
důkazů vyplynula stěžejní role obv. U. a N., ale ostatní obvinění P., V., Š.,
včetně N. byli do trestné činnosti zapojeni jako výkonné články – čímž
naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ve smyslu § 283 odst. 4
písm. c) tr. zákoníku. Tedy – všichni spolupachatelé nesou společnou
odpovědnost – co se týče množství vyprodukované marihuany, její uživatelské
hodnoty i očekávaného finančního prospěchu, a proto nelze separovat jednotlivé
pěstírny či jednotlivé případy, jichž se ten který obviněný účastnil, jak to
navrhovala obhajoba dovolatele N. i dalších obviněných, začleněných do aktivit
organizované skupiny.
Konkrétně – z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že obv. N. naplnil znak
„spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ tím, že nejméně od
června 2011 do 25. 11. 2012 v rámci nelegálních podnikatelských aktivit celé
skupiny pěstoval marihuanu v nemovitostech, které užíval, současně nakupoval
konopí od T. K. a nejméně devětkrát v roli kurýra vyvezl marihuanu (vč.
komponentů na pěstování konopí) z Čech na Slovensko. Zde ji odevzdával odděleně
stíhanému R. K., nebo podle jeho pokynů dalším osobám. Znak „více států“ byl
dle ustálené judikatury rovněž naplněn, neboť nejmenší počet takových států
jsou dva, z nichž jeden může být Česká republika.
Rovněž dovolatelovy výhrady o tom, že jím pěstovaná marihuana sloužila
pro jeho vlastní zvýšenou potřebu, a proto údajně nenaplnil znak „značného
finančního prospěchu“, byly provedeným dokazováním vyvráceny tím, že za kurýrní
jízdy byl prokazatelně finančně odměňován. Stejně tak z provedených důkazů
vyplynulo, že provoz pěstírny nemohl být ztrátový a nerentabilní, i přesto, že
výnos byl částečně zamýšlen pro vlastní potřebu, event. pro potřebu přátel
obviněného.
Z ust. § 138 tr. zákoníku vyplývá, že značný finanční prospěch musí
dosáhnout částky nejméně 500.000,- Kč, přičemž je nepodstatné, zda jej pachatel
získal či zamýšlel získat pro sebe, nebo pro jinou osobu. Ze skutkových
zjištění krajského soudu vyplynulo, že obvinění společně vyprodukovali
marihuanu v hodnotě nejméně 2.596.875,- Kč. To je množství, které převyšuje
toto zákonné kritérium pětinásobně (!). Je logické, že čistý zisk korigovaly i
vstupní náklady na nákup semen, komponentů pro pěstování konopí, náklady na
elektrickou energii, projetý benzín, apod. Zároveň je však nutné vzít v potaz i
zdokladovaný časový úsek zahrnující několik pěstebních období, nebo vysoké ceny
marihuany na Slovensku, které rentabilitu celého podnikání mnohonásobně
zhodnotily. Na tomto základě soudy nižších instancí zcela správně uzavřely, že
náklady spojené s pěstováním, sušením a distribucí konopí nemohly dosáhnout
takové výše, aby nebylo dosaženo zákonné půlmilionové hranice finančního zisku,
která je nutná pro naplnění zákonného znaku značného prospěchu. Koneckonců je
zcela nelogické, aby náklady na vypěstování konopí činily 4/5 hodnoty
marihuany, takže by finanční výnos z trestné činnosti klesl pod částku
500.000,- Kč.
K otázce naplnění znaku „velkého rozsahu“ u předmětné skutkové podstaty
trestné činnosti proběhla v minulých letech poměrně rozsáhlá diskuse,
zahrnující zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
13/12 (vydaného v návaznosti na usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, kterým byla
aplikována „výpočtová teorie tzv. desetinásobku“ mezi jednotlivými pojmy,
odvozených od množství většího než malého, definováno nařízení vlády č.
467/2009 Sb.). Výše uvedený nález Ústavního soudu však zrušil vazbu trestního
zákoníku na nařízení vlády, kterým dočasně vzniklo jisté legislativní „vakuum“,
které bude v blízké budoucnosti vyplněno přijetím příslušné zákonné normy. I
přesto však Krajský soud v Brně vyšel z toho, že za „velký rozsah“ je
považováno nakládání s marihuanou o celkové hmotnosti cca 15 000 g sušiny
konopí nebo 1 500 g delta-9-tetrahydrokanabinolu (s. 72, sp. zn. 52T 9/2013). Z
toho vyplynulo, že 15 kg sušiny je množství, kterého organizovaná skupina
bezpečně přesáhla, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že vyprodukovala
sušinu konopí v celkové hmotnosti nejméně 20.142,455 g, tedy něco málo přes 20
kg (což je údaj, který in dubio pro reo zkorigoval Vrchní soud v Olomouci,
neboť Krajský soud v Brně vycházel z množství 25.968,755 g, tedy z bezmála 26
kg). I tak je však nepochybné, že obvinění i tento znak bezpochyby naplnili, a
tedy spáchali předmětný čin „ve velkém rozsahu“.
V závěru svého dovolání obv. N. zpochybnil celý proces dokazování, v důsledku
čehož uzavřel, že mu soudy upřely právo na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tuto výhradu Nejvyšší soud rovněž
odmítl, i když nespokojenost obviněného se skutkovými závěry a z nich
plynoucími právními závěry je – zcela pochopitelná.
Pokud dovolatel zdůraznil, že soudy nižších stupňů vyhodnotily důkazy v jeho
neprospěch a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, tak proti
tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že Krajský soud v Brně po celé hlavní líčení
postupoval v souladu s tímto principem a řadu zkoumaných skutkových zjištění ve
spolupráci s obhajobou všech obviněných vyhodnotil právě ve prospěch
obviněných. Bylo to např. při stanovování celkového množství převezené sušiny
konopí na území Slovenska, kde Krajský soud v Brně provedl poměrně razantní
překalkulaci výrazně ve prospěch obviněných (s. 66, 77), při stanovení hodnoty
vypěstované marihuany (kdy obžaloba počítala s částkou 200,- Kč za 1 g, ale
soud I. stupně kalkuloval s finanční hodnotou poloviční, tedy 100,- Kč za 1 g
(s. 78), nebo při celkovém hodnocení trestné činnosti (pod bodem 1.), kterou na
rozdíl od podané obžaloby soud I. stupně hodnotil za trestnou činnost dokonanou
pouze částečně a částečně ve fázi pokusu (s. 72). (Pro úplnost Nejvyšší soud
konstatuje, že rovněž Vrchní soud v Olomouci postupoval v souladu se zásadou in
dubio pro reo, když vyhověl námitce obv. U. v problematice celkového součtu
vyprodukované sušiny konopí s ohledem na skutkové závěry soudu I. stupně
ohledně nemovitostí v P. č. ... a J., H. D. ..., kde bylo doplněním důkazů
zjištěno, že v těchto objektech nebyla marihuana pěstována, ale pouze sušena –
proto bylo celkové množství marihuany sníženo o sušinu zajištěnou v daných
nemovitostech na celkové množství 20.142,455 gramů – viz s. 42, sp. zn. 2 To
72/2014).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že námitky obv. N. Nejvyšší soud oprávněně
vyhodnotil jako zavádějící a účelové, vzhledem k jeho poněkud krkolomné
argumentaci o jeho údajné nevědomosti o aktivitách organizované skupiny, se
kterou prý neměl kontakty, tedy s výjimkou – styků s obv. M. N., částečného
pěstování konopí ve společně užívaných prostorách a mnohonásobného
přeshraničního vývozu této komodity na území Slovenska za finanční odměnu.
Vzhledem k tomu, že byly zjevně naplněny všechny znaky předmětné skutkové
podstaty, Nejvyšší soud vyhodnotil námitky obv. M. N. jako zjevně
neopodstatněné.
IX. Dovolání obv. M. N.
I dovolatel N. se s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. pokusil zpochybnit své propojení s touto organizovanou
skupinou, neboť dle jeho náhledu nebyly předloženy důkazy, které by tyto
aktivity prokázaly. Současně zpochybnil vymezení hmotnosti sušiny konopí v
rámci tzv. skutkové věty a závěrem vznesl námitku o existenci tzv. extrémního
nesouladu mezi skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry na straně
druhé.
Jak bylo řečeno výše, dovolatel tento dovolací důvod naplní pouze
tehdy, pokud namítne a dostatečně zdůvodní, že skutek, který je mu kladen za
vinu a za který mu byl uložen trest, vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, event. není žádným trestným činem. Obv. N. ve svém dovolání však pouze
konstatoval, že předmětná trestná činnost „mu nebyla dostatečně prokázána“, své
tvrzení však již nedoložil žádnými konkrétními tvrzeními a odkazy, o které by
své dosti vágní tvrzení opřel a zdůvodnil. Naproti tomu oba soudy nižších
stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně a logicky doložily, na základě
jakých skutkových zjištění dovodily trestnou činnost obv. N. i ostatních
spoluobviněných.
Ve své judikatuře Nejvyšší soud mnohokrát uvedl, že pokud dovolatel své námitky
dostatečně nekonkretizoval, Nejvyšší soud není povinen je za obviněného
dohledávat či domýšlet (srov. např. 6 Tdo 435/2013, podobně i I. ÚS 452/07).
Proto se ani nemohl k neurčitým námitkám obv. N. podrobněji vyjádřit (jak to
učinil u dovolatelů U. a N.). Za dané situace Nejvyšší soud pouze odkazuje na
odůvodnění soudů I. a II. stupně s konstatováním, že žádný nesoulad mezi
skutkovými závěry soudů nižších instancí a právními závěry nezjistil, tím méně
nesoulad extrémní. S ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší soud dovolání obv. M.
N. odmítl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
X. Závěr
Nejvyšší soud prověřil, že Krajský soud v Brně v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř.
provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k
dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny
důkazy důsledně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého vnitřního
přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to
jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech.
Úprava skutkových zjištění i na ně navazujících právních závěrů Vrchním soudem
v Olomouci, týkající se částečného zrušení výroku o vině pod bodem 1. ohledně
obv. U., N., N. (a V.) a pod bodem 6. ohledně M. N., jakož i výroků o trestech,
jsou rovněž správná, relevantní a hodnověrně odůvodněná. Z těchto důvodů
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že trestná činnost obv. U. a N. ve skutcích
popsaných pod bodem 1. a obv. N. pod body 1. a 6., ze kterých byli uznáni
vinnými, jsou právně kvalifikována správně.
Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona a obvinění svými
námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnili, Nejvyšší soud dovolání obv.
L. U. a M. N. odmítl s odkazem na § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť se
jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Dovolání obv. M. N. pak odmítl s
odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť jde o dovolání, které
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek
uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud toto rozhodnutí
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).