Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 ,
II. ÚS 182/02 ,
II. ÚS 539/02 ,
,
a další).
Tento případ svévolného hodnocení důkazů v nyní posuzované věci stěžovatele shledán nebyl. Skutkové závěry trestními soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a z argumentačního prostoru vymezeného provedeným dokazováním nijak nevykročují. Takto se (skutkové) úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují zcela v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy.
Dovolací soud pak srozumitelně a logicky objasnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodal, že stran doktríny ovoce z otráveného stromu považuje za vhodné zdůraznit, že nepoužitelnými jsou pouze důkazy, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. V daném případě se však o takovou kauzální odvozenost nejednalo. Důvodem pro ohledání místa činu bylo zcela legálním způsobem - v rámci protipožárního zásahu - učiněné zjištění z časných ranních hodin téhož dne o tom, že v předmětném pokoji se nacházejí předměty zakládající podezření ze spáchání "drogového" trestného činu. Z ústavněprávního hlediska nelze těmto závěrům nic vytknout.
V projednávané věci tak Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů a není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené okolnosti postrádají relevanci odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků kladených na obecné soudy z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu