U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
března 2013 o dovolání, které podal obviněný M. Ř., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 5 To 433/2012, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 76/2012, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 T 76/2012,
byl obviněný M. Ř. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem přechovávání
omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 tr. zákoníku, který
podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 22. 3. 2012, v
přesně nezjištěnou dobu od 00,00 hod. do 04,00 hod. v pokoji č. 201 v hotelu
Ehrlich, v Praze 3, Koněvova 79, ačkoli nedisponoval žádným oprávněním k
nakládání s omamnými a psychotropními látkami, pro vlastní potřebu přechovával
drogu pervitin, a to
a) 311,76 g silně vlhké pevné látky ve skleněné kádince s rovným dnem s
držadlem o obsahu 1.000 ml, v níž byla po usušení do konstantní hmotnosti
225,13 g stanovena koncentrace 79,5 % metamfetaminu base, což vzhledem k
celkovému množství činí 178,97 g metamfetaminu base,
b) 7,805 g hnědé krystalické látky usazené ve varné skleněné míse o koncentraci
63,6 % metamfetaminu base, což vzhledem k celkovému množství činí 4,96 g
metamfetaminu base,
c) 0,038 g krystalické látky v plastovém sáčku, v níž byl prokázán
metamfetamin,
přičemž pervitin - metamfetamin je látka uvedená v příloze č. 5 zákona č.
167/1998 Sb., jako látka psychotropní“. Za tento zločin a za sbíhající se
přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr.
zákoníku a výroby a držení předmětu k neoprávněné výrobě omamné a psychotropní
látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 51 T 17/2012, byl obviněný podle § 284
odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm.
a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí v
rozsudku blíže specifikovaných. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl u
obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
30. 5. 2012, sp. zn. 51 T 17/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o
zabrání věcí v rozsudku blíže popsaných.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 5 To
433/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů
nižších stupňů nerespektovala princip presumpce neviny, resp. z něho
vyplývající zásadu in dubio pro reo, a že celé trestní řízení trpí zásadními
vadami, zejména pokud jde o dokazování. Uvedl, že žádný přímý, pro řízení
relevantní důkaz neprokazuje, že by spáchal předmětný skutek. Soudům dříve ve
věci činným konkrétně vytkl, že přihlédly k nezákonně získanému důkazu, a to k
protokolu o ohledání místa činu ze dne 22. 3. 2012 v 12:30 hod., čímž porušily
jeho právo na spravedlivý proces. V této souvislosti poukázal na teorii tzv.
ovoce z otráveného stromu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 4 Tz 100/2006, jakož i nález Ústavního soudu
České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ÚS 3318/09, přičemž konstatoval, že
protokol o ohledání místa činu ze dne 22. 3. 2012 v 12:30 hod. je kauzálně
odvozen od procesně nepoužitelného důkazu - protokolu o ohledání místa činu ze
dne 22. 3. 2012 v 5:30 hod. Rovněž namítl zásadu neopakovatelnosti ohledání s
tím, že každé opakované ohledání snižuje nejen informační, ale především
důkazní hodnotu úkonu. Podle něho tedy policejní orgán pochybil, pokud dne 22.
3. 2012 v 12:30 hod. provedl opakované ohledání (první ohledání provedené téhož
dne v 05:30 hod. bylo soudem označeno za nezákonné), navíc za zcela sporných
okolností, a soud prvního stupně i soud odvolací pak nepostupoval správně, když
k této skutečnosti nepřihlédl. Vyjádřil přesvědčení, že v daném trestním řízení
nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že pokud
by soudy vycházely z důkazů procesně použitelných a dodržely zásadu in dubio
pro reo, musely by ho obžaloby zprostit. Uzavřel, že napadeným rozsudkem došlo
k nesprávnému právnímu posouzení skutku (tento v důsledku absence zákonných
důkazů není trestným činem) a k nesprávnému rozhodnutí ve věci, včetně výroku o
trestu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 T 76/2012, a usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 5 To 433/2012, zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému projednání.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitka obviněného nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a v návaznosti na to ani pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], když jde o námitku procesní povahy brojící
proti hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a zároveň obviněný výslovně
neuplatnil existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na
jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Přesto, s přihlédnutím k tomu,
že za určitých okolností lze shledat tzv. extrémní rozpor jako mimořádný důvod
zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v případě, pokud jsou taková
skutková zjištění opřena o nezákonný důkaz, se k námitce obviněného vyjádřila
věcně. Uvedla, že argumentace obviněného odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 4 Tz 100/2006 není přiléhavá pro daný případ, neboť se týká hodnocení v
zásadě zcela odlišného důkazního prostředku, než o jaký jde v jeho trestní
věci. V citované trestní věci se jednalo o vadnou rekognici osoby, která pro
zásadní vady byla označena nezákonnou a procesně nepoužitelnou, načež Nejvyšší
soud dovodil, že nelze použít ani žádné z výpovědí osoby, která v takovéto
rekognici vystupovala jako osoba poznávající, to však, a na to třeba upozornit,
toliko ve vztahu k informacím vztahujícím se k poznávané osobě. Státní
zástupkyně nadto konkretizovala odlišnou povahu obou srovnávaných úkonů,
přičemž zejména zdůraznila, že rekognice je v zásadě úkonem neopakovatelným,
zatímco ohledání místa činu je v zásadě opakovatelným úkonem (neopakovatelnými
se mohou stát toliko dílčí úkony v rámci ohledání - např. pokud jde o odběr
stop). Opakování ohledání téhož místa není nezákonné, ustanovení § 113 tr. ř. nestanoví žádné obdobné omezení, jaké je výslovně stran neopakovatelnosti
uvedeno v § 104b odst. 2 tr. ř. V případě opakování ohledání je nutno toliko
zvažovat vypovídací a důkazní hodnotu takového ohledání, popř. i důkazní
hodnotu předchozího případně neúplného ohledání. K usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3318/09 je pak možno uvést, že v tomto rozhodnutí (a také v
obviněným nezmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2260/10) je
Ústavní soud k argumentované teorii ovoce z otráveného stromu přinejmenším
obezřetný, když ji označuje za rigorózní a její aplikovatelnost samu o sobě za
spornou. Navíc i při jejím užití zdůrazňuje, že nepoužitelnost se týká toliko
těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. V případě
dovolatele se nejedná o takovouto kauzální odvozenost, když původní protokol o
ohledání místa činu z 05.30 hod. nesloužil jako podklad pro ohledání místa činu
a protokol o něm z 12.30 hod., neboť i pokud by ohledání v čase 05.30 hod. nebylo provedeno a protokol o něm vyhotoven, došlo by k ohledání místa činu,
které bylo jak nalézacím, tak odvolacím soudem shledáno zákonným (ohledání
místa činu započaté v 12.30 hod.). Především pak jediným a zároveň logickým
důvodem pro ohledání místa činu provedeného v čase od 12.30 hod.
bylo zcela
legálním způsobem učiněné zjištění z časných ranních hodin dne 22. 3. 2012 o
tom, že v předmětném pokoji bylo manipulováno a že se zde nacházejí látky,
které by mohly být látkami omamnými či psychotropními, tedy bylo dáno podezření
ze spáchání drogového trestného činu. Argumentaci odvolacího soudu uvedenou na
stranách 4 a 5 dovoláním napadeného usnesení lze považovat za správnou a
dostačující pro závěr o zákonnosti protokolu o ohledání místa činu zahájeného
ve 12.30 hod. dne 22. 3. 2012.
V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby dovolání
obviněného bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s
tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 5
To 433/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b)
u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena
přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání)
rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné
dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti
skutkové a procesní. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká
výlučně pochybení při provádění důkazního řízení a jmenovitě soudům také
nesprávné hodnocení důkazů, přihlédnutí k nezákonně získanému důkazu (v
konečném důsledku i porušení práva na spravedlivý proces), porušení principu
presumpce neviny a vadná skutková zjištění. Pouze z uvedených skutkových
(procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor
mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného pochybení při provádění
důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, přihlédnutí k nezákonně
získanému důkazu (a v konečném důsledku i práva na spravedlivý proces),
porušení principu presumpce neviny a z vadných skutkových zjištění, pak soudům
nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný
neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud velmi stručně uvádí, že se zásadně ztotožnil s
vyjádřením státní zástupkyně stran vytýkané procesní problematiky, na něž proto
odkazuje. Výslovně přitom považuje za vhodné zdůraznit (stran doktriny ovoce z
otráveného stromu) pouze skutečnost, že nepoužitelnými jsou pouze důkazy, jež
jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. V daném případě se však o
takovouto kauzální odvozenost nejedná. Důvodem pro ohledání místa činu
provedeného dne 22. 3. 2012 v době od 12.30 hod. bylo zcela legálním způsobem -
v rámci protipožárního zásahu (viz mj. § 83c odst. 1 tr. ř.) - učiněné zjištění
z časných ranních hodin téhož dne o tom, že v předmětném pokoji se nacházejí
předměty zakládající podezření ze spáchání drogového trestného činu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý