Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ch. T. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 5 Tdo 539/2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2009 čj. 23 To 329/2009-152 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2009 čj. 6 T 126/2008-88 takto:
Soudci Jan Musil a Vladimír Kůrka nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené Ústavním soudem pod
sp. zn. III.ÚS 2260/10
.
Ústavní stížností podanou osobně dne 4. 8. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena třetímu senátu ve složení Vladimír Kůrka (předseda senátu), Jiří Mucha a Jan Musil (soudce zpravodaj).
Podáním ze dne 10. 8. 2010 stěžovatel namítl podjatost soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky pro jejich možný poměr k věci. Uvedl, že v ústavní stížnosti argumentuje nezákonným opatřením důkazů při nezákonné prohlídce jiných prostor a opírá se o nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010
sp. zn. Pl.ÚS 3/09
, kterým byla zrušena část ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu. Stěžovateli je známo, že oba jmenovaní soudci připojili k nálezu odlišné stanovisko, a zvláště stanovisko soudce JUDr. Jana Musila považuje za mezní právní názor popírající soudní ochranu základních práv a svobod jednotlivců zaručenou v čl. 4 Ústavy. Stěžovatel má za to, že i z další rozhodovací činnosti soudce Musila a jeho odlišných stanovisek vyplývá, že favorizuje orgány činné v trestním řízení, nepřipouští možnost jejich pochybení a je-li taková chyba zjištěna, bagatelizuje ji. Vzhledem k tomu, že část citovaného ustanovení byla zrušena s účinností až od 23. 7. 2010, stěžovatel vyjádřil obavu, že proces vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a samotné provedení prohlídky, provedené v březnu 2008, nebude posuzován jako porušení základních práv a svobod a bude vydáno rozhodnutí, které nebude reflektovat závěry plynoucí z citovaného nálezu pléna Ústavního soudu, potažmo z nálezu ze dne 15. 7. 2010
sp. zn. II. ÚS 1417/07
.
Přípisem ze dne 18. 8. 2010 soudci Jan Musil a Vladimír Kůrka předložili čtvrtému senátu námitku podjatosti stěžovatele k úvaze rozhodnutí o jejich vyloučení z projednání a rozhodnutí předmětné věci. Oba soudci shodně konstatovali, že nemají k účastníkům řízení ani k předmětu ústavní stížnosti žádný osobní vztah a necítí se býti podjatými. Soudce Jan Musil uvedl, že nepokládá argumentaci stěžovatele, z níž dovozuje jeho údajnou pojatost, za relevantní, soudce Vladimír Kůrka konstatoval, že uplatnění odlišného stanoviska ve věci
sp. zn. Pl.ÚS 3/09
nezakládá důvod pro jeho vyloučení z projednávané věci, neboť vyjádřil toliko názor na obecně formulovanou otázku.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 37 odst. 1 citovaného zákona může účastník řízení nejpozději na začátku prvního ústního jednání prohlásit, že některého se soudců odmítá, protože ho považuje za podjatého. Odmítnutí musí být odůvodněno. Odmítaný soudce je povinen se k odmítnutí vyjádřit.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. nález ve věci I. ÚS 167/94, Sb. n. u. sv. 6, str. 429). Ústavní soud také poznamenal, že rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, což znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, či ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález
sp. zn. II. ÚS 105/01
, Sb. n. u., sv. 23, str. 11,
sp. zn. I. ÚS 371/04
, tamtéž sv. 34, str. 255). Ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva považuje Ústavní soud za validní kriterium tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, ale za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, publ. in Přehled rozsudků ESLP, sv. 4 ročník 2005, str. 181).
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci nebo mohl-li by být rozhodnutím soudu přímo nebo zprostředkovaně (kupříkladu osobou blízkou) dotčen ve svém právním či jinak společenském postavení; soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský.
Žádné takové okolnosti nebyly v posuzovaném případě shledány. Stěžovatel vyvodil pochybnosti o podjatosti jmenovaných soudců ze skutečnosti, že tito nesouhlasili s většinovým názorem vyjádřeným v nálezu
sp. zn. Pl.ÚS 3/09
, resp. z rozhodovací činnosti soudce Jana Musila. Čtvrtý senát Ústavního soudu však již v usnesení
sp. zn. IV.ÚS 2143/07
ze dne 4. 2. 2008 (dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) vyložil, že jako příčina podjatosti soudců nemůže vystupovat jejich právní názor na určitou věc, nehledě navíc na to, že i disentující soudci jsou přijatými nálezy Ústavního soudu vázáni (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Žádnou jinou relevantní skutečnost, ze které by bylo možno dovozovat objektivní okolnosti vedoucí k důvodným pochybnostem o nestrannosti a nepodjatosti soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky, neuvedl, a proto čtvrtý senát rozhodl podle ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu
7. Usnesením čtvrtého senátu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 bylo rozhodnuto, že soudci Jan Musil a Vladimír Kůrka nejsou z projednání a rozhodování ve věci vyloučeni.
sp. zn. Pl. ÚS 3/09
, a tedy před zrušením tehdy účinného ustanovení § 83a tr. řádu, takže příkaz soudce k provedení prohlídky nebyl potřebný.
9. Všechna zmíněná vyjádření účastníků a vedlejších účastníků byla Ústavním soudem zaslána k replice stěžovateli. Ten ve svém vyjádření ze dne 18. 11. 2010 setrvává na argumentech uváděných již v ústavní stížnosti a zejména poukazuje na odůvodnění nálezu
sp. zn. II. ÚS 1414/07
(viz výše), z něhož dovozuje, že závěr o protiústavnosti tehdy platného ustanovení § 83a tr. řádu je třeba vztáhnout i na ty prohlídky jiných prostor, které byly provedeny před vydáním plenárního nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 3/09
(viz níže).
12. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2009 č. j. 6 T 126/2008-88 byl stěžovatel (v trestním řízení obviněný) uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců; dále mu byl uložen trest propadnutí věci (textilních výrobků zajištěných celními orgány při prohlídce prodejny). Skutek trestného činu spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný v pronajatých prostorách nákupního střediska Norma v obci Litvínovice nabízel dne 25. 3. 2008 k prodeji 29 kusů textilního zboží v ceně nejméně 78 500 Kč označeného padělanými ochrannými známkami zahraničních firem "Ed Hardy" a "Kani 23".
13. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2009 č. j. 23 To 329/2009-152 bylo podle § 256 tr. řádu odvolání obžalovaného zamítnuto.
14. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010 č. j. 5 Tdo 539/2010-207 bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obžalovaného odmítnuto.
16. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy.
17. V posuzovaném případě však k takovému porušení nedošlo.
18. Převážná část stěžovatelových námitek směřuje proti postupu orgánů činných v trestním řízení při prohlídce prostor nákupního střediska Norma v obci Litvínovice, provedené dne 27. 3. 2008. Stěžovatel vychází z předpokladu, že pokud by bylo Ústavním soudem konstatováno, že při provádění této prohlídky došlo k porušení jeho ústavních práv, byl by důkaz získaný touto prohlídkou nepoužitelný k jeho usvědčení, což by mělo vést automaticky ke zrušení odsuzujícího rozsudku a na něj navazujících rozhodnutí. Tato stěžovatelova úvaha však není správná, a to ani v její abstraktní podobě.
19. I kdyby (eventuálně) bylo zjištěno, že některý důkaz byl získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout (srov. též analogicky ustanovení § 89 odst. 3 tr. řádu).
20. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. Jinými slovy řečeno, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je např. doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), jejíž aplikovatelnost je sama o sobě sporná, nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.
21. Existence nezákonného důkazu je samozřejmě krajně nežádoucí a neměla by být přehlédnuta ani při ústavněprávním přezkumu - mohla by např. být důvodem k vyvození kárné, disciplinární či dokonce trestní odpovědnosti provinilých úředních osob nebo k majetkovému odškodnění postižených občanů.
22. V této projednávané trestní věci je důkazní situace taková, že odsuzující rozsudek se opírá nejen o výsledky uskutečněné prohlídky jiných prostor, nýbrž též o komplex jiných důkazů plně postačujících k prokázání viny obviněného. Takovým důkazem je především doznání obviněného učiněné nejen v přípravném řízení dne 15. 8. 2008 (č. l. 11 a násl. trestního spisu), nýbrž též při hlavním líčení, konaném dne 17. 3. 2009 (č. l. 84 a násl.). Pokud obviněný v průběhu trestního řízení uváděl na svou obhajobu některé námitky, vztahovaly se zejména k subjektivní stránce trestného činu (nebyl si prý vědom nelegálního použití cizích ochranných známek) - tedy vesměs ke skutečnostem, které neměly s provedenou prohlídkou žádnou souvislost. Z listin vyhotovených Celním ředitelstvím České Budějovice, založených v trestním spise (č. l. 1 až 3 trestního spisu) a přečtených při hlavním líčení (č. l. 85), je patrno, že obviněný již před zahájením prohlídky sám nabízel zájemcům k prodeji zboží opatřené padělanými ochrannými známkami. Ve spise je rovněž založen protokol (č. l. 21), z něhož vyplývá, že po výzvě celních orgánů, učiněné podle § 78 odst. 1 a 3 tr. řádu, obviněný sám dobrovolně vydal nelegálně označené zboží, které se poté stalo předmětem trestního stíhání. Proti obsahu a formě těchto listinných důkazů nevznesl ani obviněný ani jeho obhájkyně při hlavním líčení žádné námitky. Z uvedeného je patrno, že i bez provedení stěžovatelem zpochybňované prohlídky by bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného.
23. Ústavní soud nicméně posoudil veškeré námitky vznesené v ústavní stížnosti proti průběhu prohlídky a shledal, že jsou bezdůvodné; v postupu orgánů činných v trestním řízení nebyla shledána žádná protiústavní pochybení. K jednotlivým stěžovatelovým výtkám lze uvést:
24. Námitka, že prohlídka jiných prostor nebyla nařízena soudem, je v tomto případě irelevantní. V době provedení této prohlídky (dne 27. 3. 2008) nevyžadovalo tehdy platné a účinné ustanovení § 83a tr. řádu předchozí souhlas soudce, nýbrž toliko souhlas státního zástupce. Nálezem pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 3/09
ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.) bylo sice tehdy platné znění § 83a tr. řádu zčásti zrušeno, avšak intertemporální účinky tohoto nálezu se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů (k čemuž došlo 8. 7. 2010). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 3/09
ve Sbírce zákonů), v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 tr. řádu, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Tento závěr jednoznačně vyplývá ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.), na jehož argumentaci zde lze plně odkázat.
25. Neobstojí ani stěžovatelova námitka, že prohlídka jiných prostor byla provedena celními orgány, které prý v dané věci neměly status orgánu činného v trestním řízení. S touto námitkou se přesvědčivým způsobem, tj. poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. řádu, vypořádala rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout a Ústavní soud na ně z důvodu stručnosti plně odkazuje.
26. Stěžovatel dále namítá, že souhlas státního zástupce s vydáním příkazu k prohlídce nebyl udělen předem, což dovozuje ze skutečnosti, že policejní orgán vydal písemný příkaz k prohlídce dne 25. 3. 2008, zatímco podpis státního zástupce, vyjadřující souhlas s prohlídkou, je datován dnem 26. 3. 2008. Ani této námitce nelze přiznat ústavněprávní relevanci. Ratio legis (smysl zákonného ustanovení) nepochybně spočívá v tom, aby vydávaný příkaz k prohlídce byl podroben kontrole před tím, než je zahájeno provádění prohlídky (teprve poté dochází k omezení práv dotčené osoby). Lze tedy souhlasit se závěry obecných soudů, které se touto námitkou stěžovatele obšírně zabývaly, že požadavek předchozího souhlasu státního zástupce, obsažený v tehdy platném znění § 83a tr. řádu, je třeba vztáhnout až k okamžiku předcházejícímu zahájení prohlídky. Protože v daném případě byla prohlídka provedena až dne 27. 3. 2008, byl zákonný požadavek předchozího souhlasu dodržen.
27. Ústavní soud přitakává stěžovatelově námitce, že na písemném vyhotovení příkazu k prohlídce (č. l. 15 trestního spisu) ani v protokole o provedení prohlídky není náležitě zdůvodněno, proč je úkon pokládán za neodkladný, a proč je tudíž prováděn před zahájením trestního stíhání (k němuž došlo dne 4. 8. 2008 - č. l. 5 trestního spisu). Toto pochybení způsobující nedostatečnou transparentnost postupu státního orgánu by za jiných skutkových okolností mohlo být posuzováno jako porušení práva na spravedlivý proces; v nyní posuzovaném případě však nedosáhlo ústavněprávní dimenze. Ze všech okolností tohoto případu (obviněný byl přímo přistižen při páchání deliktu na místě činu, kde bezprostředně poté byla provedena prohlídka, místo činu bylo volně přístupné, což umožňovalo zničení důkazů) však vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány. Nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu, byť je namístě jej hodnotit negativně, nevedl v tomto případě k žádným ústavněprávním následkům. Tento závěr lze podpořit i konstatováním, že prohlídce předcházelo formální zahájení úkonů přípravného řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu (viz záznam celního ředitelství ze dne 25. 3. 2008 na č. l. 4 trestního spisu), takže všechny následně prováděné úkony přípravného řízení byly pod kontrolou státního zástupce vykonávajícího nad věcí dozor (§ 174 tr. řádu).
28. Stěžovatelova námitka, že nebyl před provedením prohlídky vyslechnut a nebyl vyzván k dobrovolnému vydání věci, je neodůvodněná. Ústavní soud po nahlédnutí do trestního spisu (č. l. 18 až 21) konstatuje, že požadavky vyplývající z § 84 trestního řádu byly splněny.
29. Neobstojí ani stěžovatelova tvrzení, že inkriminovaným jednáním nebyl naplněn tzv. materiální znak trestného činu (vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost) a že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. úmysl spáchat trestný čin. Oběma těmito námitkami se velmi důkladně zabývaly odvolací a dovolací soud a ve svých rozhodnutích se s nimi argumentačně přesvědčivým způsobem vypořádaly. Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z hlediska ústavnosti vytknul.
30. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle spisového materiálu namítané porušení základních práv stěžovatele nezjistil, byl nucen ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně nedůvodný zamítnout.