U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
května 2010 o dovolání, které podal obviněný V. Ch. T. proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2009, sp. zn. 23 To 329/2009, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 6 T 126/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3.
2009, sp. zn. 6 T 126/2008, byl obviněný V. Ch. T. uznán vinným trestným činem
porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení
původu podle § 150 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31.
12. 2009, (dále jen „tr. zák.“), který spáchal ve stručnosti tím, že dne 25. 3.
2008 v obci L., okres Č. B., v prostorách nákupního střediska N., podnikající
jako osoba samostatně výdělečně činná, na základě řádného živnostenského
oprávnění, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch nabízel k prodeji
celkem 29 kusů textilního zboží (mikiny a bundy) neoprávněně označené
ochrannými známkami Ed Hardy a Karl Kani, jejichž držiteli jsou společnost
Hardy Life, LLC 20309 Gramercy Place, Suite C, Torrance, CA 90501, USA, resp.
společnost Karl Kani International Inc. 18689 Arenth Avenue, City of Industry,
CA 91748, USA, a prvně jmenovaná společnost vyčíslila způsobenou škodu na
78.500,- Kč, přičemž obviněný prodával uvedené oblečení, ačkoli musel být
srozuměn s tím, že je neoprávněně označeno citovanými ochrannými známkami, tedy
že jde o padělky. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný V. Ch. T. odsouzen
podle § 150 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí v trvání šesti měsíců, jehož výkon
soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně byl obviněnému uložen trest
propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to zajištěných 29 kusů
textilního zboží.
O odvolání obviněného proti citovanému rozsudku Okresního soudu
v Českých Budějovicích rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 7. 8. 2009, sp. zn. 23 To 329/2009, jímž je zamítl podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.
8. 2009, sp. zn. 23 To 329/2009, podal obviněný V. Ch. T. prostřednictvím
obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání, které doplnil
podáním ze dne 19. 10. 2009. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o
důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů se obviněný V. Ch.
T. vyjádřil postupně ke každému z nich. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho první alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Procesní řízení bylo
podle jeho tvrzení stiženo zásadní vadou, a to že jeden ze stěžejních důkazů –
prohlídka jiných prostor - byl proveden v rozporu se zákonem, což se projevilo
ve čtyřech vadách. Příkaz k prohlídce jiných prostor nebyl podle dovolatele
odůvodněn, scházel předběžný souhlas státního zástupce s „domovní
prohlídkou“ (patrně myšlena prohlídka jiných prostor, o níž se dovolatel
zmiňuje v ostatních částech dovolání), prohlídku nařídil a provedl orgán, který
není orgánem činným v trestním řízení a konečně k výslechu obviněného nebyl
„přizván“ tlumočník, přičemž výslech ani nebyl zaznamenán na zvláštním
protokolu, z něhož by vyplývalo poučení o jeho právech. Dovolatel na podporu
svých tvrzení o procesních vadách obsáhle citoval názory Ústavního soudu,
zejména rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. II. ÚS 474/07, I. ÚS 129/2000, III. ÚS
190/01, II. ÚS 291/2000, IV. ÚS 570/03 aj.
Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřadil obviněný námitky naplnění materiální stránky trestného činu, k němuž
nemohlo podle jeho přesvědčení dojít již proto, že v prodejně bylo nalezeno
pouze 29 kusů padělaných textilií. Dále namítl, že nebyl respektován princip
trestního práva jako ultima ratio, tedy krajního prostředku. Podle názoru
obviněného jeho jednání postrádalo i úmysl ve smyslu ustanovení § 150 odst. 1
tr. zák., neboť nevěděl, že prodává padělané zboží. Odkázal na rozhodnutí
Nejvyšší soudu sp. zn. 5 Tdo 1191/2007 (jedná se o usnesení ze dne 24. 10. 2007
této spisové značky, publikované pod č. 53/2008 Sb. rozh. tr.), jehož význam
pro posuzovanou věc údajně soud druhého stupně nepochopil. Obviněný uvedl, že v
dané trestní věci soudy dovodily subjektivní stránku činu z nepřímých důkazů, a
zdůraznil, že nebylo v jeho možnostech ověřit si původ zboží, když neexistuje
žádný veřejně přístupný registr monitorující pohyb zboží, z něhož by se dalo
poznat, zda jde o originální produkty či nikoliv. Závěrem svého mimořádného
opravného prostředku dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadená
rozhodnutí a sám rozhodl rozsudkem, jímž by ho zprostil obžaloby.
Své dovolání obviněný V. Ch. T. doplnil podáním ze dne 19. 10. 2009, v
němž blíže rozvedl námitku proti nedodržení principu ultima ratio, podle něhož
lze užít ustanovení trestního zákona jen tehdy, pokud jiné prostředky právního
řádu nepřichází v úvahu, nebo jsou zjevně neúčelné. Dovolatelovo pochybení mělo
být podle jeho názoru řešeno v rámci občanskoprávního řízení. S poukazem na
nálezy Ústavního soudu, jež označil „sp. zn. I. ÚS 69/06, IV. ÚS 469/04,
uveřejněný pod č. 116 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a
nález sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný tamtéž pod č. 42, svazek 32“, tvrdil, že
trestní právo nemá nahrazovat aktivitu jednotlivců k ochraně jejich práv v
oblasti soukromoprávních vztahů. Trestní represe má nastoupit až po užití
prostředků soukromého práva jako subsidiární prostředek. V této trestní věci
podle obviněného mohly hájit práva autora autorské svazy, resp. kolektivní
správce autorských práv, který se však své povinnosti zbavil a přenesl ji na
orgány činné v trestním řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se písemně vyjádřila k dovolání
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o tu část vyjádření, v níž státní zástupce posuzoval podané dovolání
tak, jak mu (resp. nejvyšší státní zástupkyni) umožňuje ustanovení § 265h odst.
2 věta první tr. ř., neshledal zákonné předpoklady pro uplatnění dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě.
Pokud jde o druhou alternativu tohoto důvodu dovolání (tu však obviněný
neuplatnil) byla by naplněna pod podmínkou, že budou shledány důvodnými námitky
vznesené k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod posledně uvedený
důvod dovolání pak lze podle státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství podřadit výtky proti naplnění materiální a subjektivní stránky
trestného činu a nerespektování principu ultima ratio, jimž však nepřisvědčil.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a
odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž
byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst.
2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§
265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Co se týče dovolacího důvodu uvedeného pod písmenem l) odst. 1
§ 265b tr. ř. v jeho první alternativě, v trestní věci nebyly splněny podmínky
pro jeho řádné uplatnění, a obviněný se tak ocitl mimo meze tohoto dovolacího
důvodu. Předmětná alternativa dopadá pouze na případy, kdy je odvolání
obviněného odvolacím soudem buďto zamítnuto z tzv. formálních důvodů podle §
148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., resp. podle § 253 odst. 1 tr. ř., nebo
odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,
přestože pro takové zamítnutí nebo odmítnutí nebyly dány procesní podmínky
stanovené zákonem. Jinak řečeno namísto toho, aby soud druhého stupně věcně
přezkoumal z podnětu odvolacích námitek rozhodnutí soudu prvního stupně,
odvolání obviněného odmítl, resp. zamítl podle shora citovaných ustanovení
trestního řádu, aniž k takovému postupu byly splněny procesní podmínky. O
takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť krajský soud na podkladě
odvolání obviněného nejprve ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. věcně
přezkoumal odsuzující rozsudek okresního soudu a poté řádný opravný prostředek
zamítl jako nedůvodný podle § 256 tr. ř. V této části je tudíž dovolání
obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Lze
dodat, že pod tento dovolací důvod obviněný subsumoval námitky ryze procesního
charakteru, jež nemohly spadat ani pod další deklarovaný důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je podrobněji uvedeno níže.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je určen k nápravě vad, jež jsou založeny na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění
tohoto dovolacího důvodu tak může dojít pouze v případech, kdy soudy zjištěný
skutek nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky pod
ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán
skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního či druhého stupně, a takto
zjištěný skutek pak může být přezkoumán v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání. Prostřednictvím citovaného důvodu lze v podstatě namítat, že skutkový
stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný
uznán vinným, nebo že je nutné jej posoudit podle jiného ustanovení trestního
zákona, eventuelně že nemůže být posouzen podle žádného ustanovení trestního
zákona. Není však možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně
skutkového stavu včetně jeho rozsahu a kvality, a především tento dovolací
důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující
provedené důkazy hodnotily, ani jak postupovaly při dokazování. Z uvedeného
výkladu pojetí důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo
možné akceptovat tu část dovolacích argumentů, jimiž odvolatel poukazoval na
vady , jimiž měly být podle jeho přesvědčení zatíženy procesní úkony v
přípravném řízení – příkaz k prohlídce jiných prostor a protokol o výslechu
obviněného.
Přestože citované výhrady nemohly být předmětem přezkumu v
rámci dovolacího řízení, Nejvyšší soud nad rámec dovolání považuje za vhodné
na ně pouze stručně reagovat, a to především proto, že tvrzení obviněného
ohledně existence procesních vad nemá opodstatnění. Z trestního spisu vyplývá,
že „Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků“ vydaný odborem pátrání a
dohledu Celního ředitelství v Českých Budějovicích dne 25. 3. 2008 obsahuje v
úvodu nepřesný odkaz na udělení předchozího souhlasu státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Z tohoto dokumentu je
zřejmé, že souhlas byl příslušnou státní zástupkyní dán následujícího dne - 26. 3. 2008. Nejvyšší soud však tuto nepřesnost nepovažuje za takovou vadu, která
by příkaz činila nezákonným. Z hlediska respektování zákonného požadavku na
předchozí souhlas státního zástupce zakotveného v ustanovení § 83a odst. 1 věta
druhá, je zásadní, že v dané věci byl souhlas dán před realizací samotné
prohlídky, k níž došlo dne 27. 3. 2008. Vzhledem k tomu, že dotčený úkon
představuje poměrně významný zásah do ústavně garantovaného práva na
nedotknutelnost obydlí, resp. domovní prohlídka znamená průlom do základního
lidského práva domovní svobody (srov. čl. 12 Listiny základních práv a svobod),
je důležité, aby úkony orgánu činného v trestním řízení, jež prolamují takové
základní právo, byly prováděny s maximálním respektem k jejich existenci, pouze
v nezbytné míře a v případě policejního orgánu za součinnosti státního
zástupce. Trestní zákon však připouští i situaci, kdy lze provést prohlídku
jiných prostor nebo pozemků i bez příkazu příslušného orgánu nebo souhlasu
státního zástupce, avšak ve zcela výjimečných případech (srov. ustanovení § 83a
odst. 3 tr. ř.), o který se v daném případě nejednalo. V posuzované trestní
věci byla prohlídka jiných prostor prováděna v objektu stavby občanského
vybavení, konkrétně ve vnitřních prostorách prodejny a jejího příslušenství,
kterou měl obviněný v pronájmu. Jelikož k prohlídce došlo před zahájením
trestního stíhání obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř., jednalo se o tzv. neodkladný úkon realizovaný bezprostředně po sepsání záznamu o zahájení úkonů
trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. orgánem Celního ředitelství České
Budějovice. Je možné připustit, že samotný „příkaz k prohlídce jiných prostor a
pozemků“ neobsahuje výslovné zdůvodnění, proč je prohlídka považována za úkon
neodkladný, avšak z jeho obsahu je zcela evidentní, že tento úkon nebylo možné
provést až v pozdějším stadiu trestního řízení, tj. po vydání usnesení o
zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. ř., resp. jeho doručení obviněnému. Z odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor je patrno, že celní orgány
předběžně zjistily skutečnosti nasvědčující protiprávnímu prodeji zboží, které
požívá ochrany poskytované autorským právem, jež by mohlo naplnit skutkové
podstaty trestného činu podle § 150 odst. 1 tr. zák. (viz č. l. 15-16).
Jak již
velmi výstižně vysvětlil odvolací soud, s ohledem na daný typ trestné činnosti
nebylo možné zahájit trestní stíhání před prohlídkou prodejny, neboť v důsledku
toho by vznikla reálná hrozba odstranění padělaného zboží, čímž by se předmět
nezákonného jednání ocitl mimo dosah orgánů činných v trestním řízení a trestní
stíhání by tím bylo zmařeno. Přestože tedy vydaný příkaz k prohlídce explicitně
nezdůvodňuje neodkladnost tohoto úkonu, je z jeho obsahu zřejmá, a proto jej
nelze označit za úkon nezákonný, nebo dokonce nicotný, jak se domnívá
dovolatel.
S otázkou, zda celní orgány byly kompetentní učinit rozhodnutí
o provedení prohlídky jiných prostor a k jejímu výkonu, se rovněž vypořádal již
soud druhého stupně. Pravomoci vztahující se na policejní orgány byly zásadním
způsobem rozšířeny i na jiné orgány státní správy po novele trestního řádu
provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a co se týká pověřených celních orgánů,
jejich působnost dále rozšířil i zákon č. 539/2004 Sb. Ustanovení § 12 odst. 2
tr. ř. tak po uvedených změnách mimo jiné stanoví: „Postavení policejních
orgánů mají i pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných
porušením celních předpisů a předpisů o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, a to
i v případech, kdy se jedná o trestné činy příslušníků ozbrojených sil nebo
ozbrojených sborů a služeb, a dále porušením právních předpisů při umístění a
pořízení zboží v členských státech Evropských společenství, je-li toto zboží
dopravováno přes státní hranice České republiky, a v případech porušení
předpisů daňových, jsou-li celní orgány správcem daně podle zvláštních právních
předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, jsou uvedené orgány oprávněny ke všem
úkonům trestního řízení patřícím do působnosti policejního orgánu.“ Ochranné
známky, jimiž bylo v posuzované věci neoprávněně označeno textilní zboží,
vlastní zahraniční právnické osoby specifikované ve skutkové větě, a skutková
zjištění tedy svědčí o tom, že předmětné výrobky jako předmět prodeje spadají
do uvedené kategorie trestných činů uvedených v citovaném ustanovení § 12 odst.
2 tr. ř. Výtky dovolání, jimiž obviněný zpochybnil oprávněnost celního orgánu k
úkonům v dané trestní věci, resp. výslovně k prohlídce jiných prostor a pozemků
podle § 83a tr. ř. , tak nemají opodstatnění.
V rozporu s obsahem trestního spisu jsou tvrzení obviněného o
tom, že jeho výslech nebyl zaznamenán do protokolu, že mu nebyl přítomen
tlumočník a že před tímto výslechem nebyl poučen o svých procesních právech. Na
č. l. 11 až 14 trestního spisu je založen protokol o výslechu obviněného V. Ch.
T. ze dne 15. 8. 2008. Na tomto dokumentu je zaznamenáno také poučení
obviněného podle všech příslušných ustanovení trestního řádu. Na důkaz
srozumění s obsahem poučení, jež mu bylo přítomným tlumočníkem „důsledně
přetlumočeno“ (viz text protokolu), připojil dovolatel svůj podpis. Nakonec
zbývá dodat, že svou přítomnost u výslechu obviněného stvrdil svým podpisem i
tlumočník Ing. Nguyen Duc Luu.
Námitky, jež bylo možné podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné.
K argumentaci namířené proti existenci úmyslného zavinění
připojil obviněný V. Ch. T. nepřiléhavý odkaz na usnesení Nejvyššího soudu
publikované pod č. 53/2008 Sb. rozh. tr. Věc, o niž se jednalo v citovaném
judikátu, byla totiž charakterizována zcela odlišnými skutkovými okolnostmi,
než jaké lze shledat v posuzované věci. Obviněný V. Ch. T. falzifikáty
značkového textilního zboží přímo nabízel k prodeji, sám uvedl, že zboží
zakoupil ve velkotržnici S. v P., věděl o existenci ochranných známek, avšak
zda mezi ně patří i Ed Hardy a Karl Kani nezjišťoval. Z kopie živnostenského
listu založeného na č. l. 43 je dále zřejmé, že maloobchodní prodej provozoval
obviněný v České republice již od roku 2005, v prostorách, jež byly předmětem
prohlídky celního orgánu, potom od 1. 10. 2007 (srov. smlouva o nájmu
nebytových prostor, č. l. 33 a násl.). V žádném ohledu se tedy nejednalo o
náhodné nakládání s padělky značkového zboží, jako tomu bylo v judikované věci
pod č. 53/2008 Sb. rozh. tr., kde neexistence subjektivní stránky vyplynula z
okolnosti, že obviněný jako pouhý přepravce ani neviděl převážené výrobky, a
objektivně tak bylo vyloučeno, aby vědomě uváděl do oběhu zboží neoprávněně
označené ochrannými známkami. V této souvislosti lze naopak poukázat na jiné
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1031/2009, ze dne 29. 9. 2009, v němž
se dovolací soud vypořádal se zcela totožnou námitkou dovolatelky, přičemž
skutkové okolnosti v této trestní věci byly rovněž zcela rozdílné od věci
publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stejně jako obviněný totiž
přímo prodávala zboží označené ochrannou známkou evidentně s vědomím, že se
nejedná o originál, není vyrobeno držitelem ochranné známky a jeho uvádění do
oběhu je tak protiprávní.
Na podporu nedostatku úmyslu dovolatel použil srovnání s
katastrem nemovitostí, kde lze získat informace o vlastníku nemovitosti, což
však u ochranné známky nelze. Svůj názor formuloval dokonce tak, že není možné
vysledovat pohyb zboží od originálního výrobce až ke konečnému spotřebiteli a z
této skutečnosti dovodil, že podnikateli není uložena povinnost zjišťovat v
„rejstříku ochranných známek“ vlastníka věci, kterou hodlá prodávat, a v
podstatě tak nelze vůbec uvažovat o prokázání úmyslu, který trestný čin podle §
150 odst. 1 tr. zák. vyžaduje. Takový přístup k podnikatelské činnosti a
především k respektování platných zákonů v České republice však nelze
akceptovat. Samozřejmě je nutné zdůraznit, že každý, kdo hodlá provozovat
podnikání ať jako fyzická osoba podle živnostenského zákona či v rámci
právnické osoby podle obchodního zákoníku, je povinen dodržovat veškeré právní
předpisy, které s jeho podnikáním souvisí, a je pouze a výlučně jeho povinností
si zajistit dostatečné informace k respektování práva. Navíc Nejvyšší soud
poukazuje na skutečnost, že předmětem tohoto trestního stíhání jsou skutkové
okolnosti, které jsou v totožných či velmi podobných variantách dlouhodobě
postihovány orgány činnými v trestním řízení, a to především v komunitě občanů
vietnamské národnosti, kteří nelegální prodej zboží opatřeného ochrannými
známkami provozují. Jedná se tudíž o obecně známou skutečnost, že právě na
místech tohoto druhu prodeje, ať již ve stáncích či v kamenných obchodech, s
ohledem na původ zboží, jeho kvalitu, umístění a zpracování prvku chráněného
označení a především jeho cenu je prakticky vyloučeno, aby takové zboží bylo
prodáváno se souhlasem vlastníka, resp. držitele ochranné známky. V případě, že
by platilo tvrzení obviněného ohledně jeho povinnosti opatřit si informace o
existujících ochranných známkách, bylo by tím zcela vyloučeno takovou činnost
padělatelů, resp. distributorů padělaného zboží jakkoli postihovat. Zajistit
řádný výkon podnikatelské činnosti je povinností podnikajících subjektů, kteří
se jinak vystavují riziku správních případně i trestních sankcí.
Se závěry soudů nižších stupňů ohledně úmyslu se tedy Nejvyšší
soud plně ztotožnil a jejich argumenty jen stručně doplnil. Shodnými námitkami
se zabýval již soud druhého stupně, který podrobně rozvedl důvody, z nichž lze
usuzovat na naplnění subjektivní a rovněž i materiální stránky, proti nimž se
obviněný ohradil již v řízení o odvolání. K opakování námitek z předchozích
stadií trestního řízení se přitom Nejvyšší soud vyjádřil v rámci své
rozhodovací praxe tak, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, s kterými se soudy
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit
17/2002, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Pokud dovolatel zpochybnil naplnění podmínek materiální stránky
trestného činu, nebylo možné mu dát za pravdu. Soudní praxe konzistentně
vychází z toho, že stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ke
zjištění nedostatku potřebného stupně společenské nebezpečnosti skutku bude
možné dospět i při naplnění formálních znaků jen tehdy, pokud čin nebude
odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané
skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.), což však není tento případ.
Přestože bylo zajištěno „jen“ 29 kusů falzifikátů nabízených k prodeji, škoda
vyčíslená pouze za 15 kusů textilního zboží jedním z poškozených (byť sama není
znakem skutkové podstaty) činila 78.500,- Kč, což přesahuje hranici větší škody
ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Ani s ohledem na další skutečnosti nelze
jednání obviněného považovat za natolik výjimečné, aby při naplnění formálních
znaků trestného činu nesplňovalo kritérium vyššího než nepatrného stupně
nebezpečnosti pro společnost. Argumentaci týkající se společenské nebezpečnosti
činu tedy posoudil dovolací soud také jako neopodstatněnou, stejně jako zmínku
dovolatele o nesprávném užití norem trestního práva, resp. nerespektování
principu ultima ratio v jeho trestní věci.
Obecně princip subsidiarity trestní represe nelze chápat
absolutně. Ani tato zásada totiž nevylučuje spáchání trestného činu a uložení
trestu i v případě závažného porušení povinností, jež je možné sankcionovat i
mimotrestními prostředky. Trestní zákon navíc výslovně poskytuje ochranu také
soukromým zájmům fyzických a právnických osob (srov. § 1 tr. zák.), a to i
přesto, že primárně jsou občanskoprávní či obchodně právní vztahy regulovány
mimo oblast trestního práva. Je-li však porušeno právo vzniklé v rámci
občanského či obchodního vztahu, lze takovéto porušení sankcionovat i v rámci
práva trestního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5
Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sešit 22/2006, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Obviněný svým jednáním, jak je popsal soud prvního stupně, naplnil všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 150 odst. 1 tr. zák., jednal
tedy za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek
mohl být posouzen jako trestný čin, za nějž lze uložit trest. Samotný počet
neoprávněně označeného zboží, který byl předmětem prodeje, nemůže zbavit
obviněného trestní odpovědnosti. Jednak nejde o tak zanedbatelné množství, ale
především charakter této trestné činnosti nepřipouští možnost uvažovat o
případné sankci mimo oblast trestního práva.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné
připomenout, že především vyspělé hospodářské země trestné jednání spočívající
v porušování práv k ochranné známce netolerují. Výsledky potírání tohoto typu
trestné činnosti v České republice jsou na mezinárodní úrovni považovány
poměrně dlouhou dobu za nedostačující. Tato kritika ostatních států se promítla
i do nové právní úpravy trestního práva hmotného – zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku. Podle jeho ustanovení § 266, jež se týká trestného činu
porušení práv k ochranné známce a jiným označením, lze nově trestnímu postihu
vystavit i ty osoby, které se podílejí na trestné činnosti jednáním
předcházejícím uvádění do oběhu např. výrobou, dovozem, vývozem či skladováním
příslušných výrobků nebo služeb. Zatímco podle trestního zákona účinného do 31.
12. 2009 bylo možné uplatnit trestní odpovědnost jen vůči osobám, které uváděly
do oběhu výrobky nebo poskytovaly služby neoprávněně označované ochrannou
známkou jiného nebo známkou s ní snadno zaměnitelnou. Zejména státy Evropského
společenství trvají na důsledném postihu této výrazně společensky závažné
trestné činnosti a ochraně práv duševního vlastnictví přisuzují stejnou
závažnost jako ochraně majetkových vztahů (srov. Důvodová zpráva k zákonu č.
40/2009 Sb.)
Závěrem ještě Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel ve svém
mimořádném opravném prostředku ve značné míře citoval rozhodnutí Ústavního
soudu, avšak většina uváděných pasáží byla vytržena z kontextu odůvodnění
jednotlivých rozhodnutí. Obviněný si v podstatě vybíral pouze ty jejich části,
jež považoval za výhodné uvést ve svůj prospěch. Na danou věc tak zásadně
nejsou citovaná rozhodnutí aplikovatelná. Např. nález Ústavního soudu ze dne
12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, se týkal skutkově zcela odlišného případu,
kdy provozovatel restaurace prováděl reprodukci zvukově-obrazového záznamu a
hudebních děl bez smlouvy s příslušnými správci autorských práv. V trestní
věci, v níž bylo rozhodnuto nálezem ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 474/07, byla
provedena prohlídka jiných prostor před doručením usnesení o zahájení trestního
stíhání obviněnému, ačkoli bylo vydáno již před samotným výkonem prohlídky,
apod.
Obviněný V. Ch. T. tedy skutkem, pro nějž byl trestně stíhán a
odsouzen, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování
práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §
150 odst. 1 tr. zák., jak správně rozhodly soudy obou stupňů. Dovolací námitky,
které by za jiných okolností naplňovaly uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodné. Dovolání
obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovolání v neveřejném zasedání.