USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání,
které podala obviněná Ivana Schulzová, trvale bytem Masarykovo náměstí 97/1,
586 01 Jihlava, aktuálně na doručovací adrese Erbenova 2630/48, 586 01 Jihlava,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2024, č. j. 4 To
179/2024-377, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Jihlavě pod sp. zn. 10 T 127/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 6. 2024, č. j. 10 T
127/2023-336, bylo rozhodováno o obviněných Janu Vítkovi a Ivaně Schulzové. Ti
byli uznáni vinnými spolupachatelským přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3
tr. zákoníku. Obviněná Ivana Schulzová byla za to odsouzena k trestu odnětí
svobody na 1 rok s podmíněným odkladem na jeden a půl roku. Oba obvinění byli
zavázáni solidární povinností zaplatit poškozenému Centru pro zdravotně
postižené kraje Vysočina, o.p.s. (dále jen „CENTRUM“) částku 200 000 Kč.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obvinění přečinu
dopustili zjednodušeně řečeno tím, že ať si byli vědomi tíživé finanční situace
firmy Ardetta JV s.r.o. (dále též jen „ARDETTA“), zamlčeli to při jednáních o
zápůjčce, o kterou koncem dubna 2022 obviněná požádala jménem ARDETTy za účelem
dokončení projektu společnost CENTRUM, jež dne 29. 4. 2022 převedla ve prospěch
ARDETTy na označený účet 200 000 Kč, které obvinění použili dílem na úhradu
závazků ARDETTy a dílem vybrali v hotovosti a užili nezjištěným způsobem, a na
zápůjčku ke dni její splatnosti dne 1. 6. 2022, ani poté ničeho nevrátili, čímž
CENTRU způsobili škodu ve výši 200 000 Kč.
3. Prvostupňový rozsudek odvoláním napadla pouze obviněná, její odvolání
však Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 2024, č. j. 4 To
179/2024-377, zamítl podle § 256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala prostřednictvím svého obhájce
dovolání obviněná Ivana Schulzová. To opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Odvolacímu soudu vyčetla, že odmítl přezkoumat
hodnocení důkazů prvostupňového soudu, řádně se nevypořádal s uplatněnými
námitkami a ani neprovedl navrhované doplnění dokazování. Tím odvolací soud
porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť prvostupňový rozsudek
nepřezkoumal v rozsahu předvídaném trestním řádem. Své námitky směřovala do
několika okruhů.
5. K prvému z nich – tj. k její znalosti finanční kondice ARDETTy –
upozornila, že aby mohla zamlčet její špatnou finanční situaci, musela by ji
nejprve znát. Její vědomost prvostupňový soud dovodil z toho, že byla její
zaměstnankyní a dále životní partnerkou spoluobviněného Vítka, který byl
jednatelem ARDETTy. Dovolatelka odmítla, že by tyto skutečnosti prokazovaly
její vědomost o finanční situaci ARDETTy, neboť v ní vykonávala pouze
administrativní práce na pozici asistentky, přičemž účetnictví zpracovával
externí účetní a obchodní činnost řídil jednatel Vítek. Administrativní výpomoc
v ARDETTě navíc odváděla jen příležitostně a odmítla, že by měla ucelený obraz
o její hospodářské situaci. Vědomost o ní nemůže prokazovat ani to, že byla
dlouholetou životní partnerkou spoluobviněného Vítka a úvahu prvostupňového
soudu v tomto ohledu označila za čirou spekulaci. Odvolací soud se však s touto
výhradou „vypořádal“, že za dostatečné nepřímé důkazy prokazující její vědomost
o finanční kondici ARDETTy označil to, že dovolatelka vedla s jednatelem Vítkem
společnou domácnost, v ARDETTě vykonávala roli asistentky a byla v minulosti i
její jednatelkou a prokuristkou. Takové úvahy odvolacího soudu dovolatelka
označila jako svévolné. Zdůraznila, že nebyl proveden žádný důkaz, který by
prokazoval její vědomost o finančním zdraví ARDETTy, o této otázce tedy
existovala pochybnost a bylo povinností soudu uplatnit pravidlo in dubio pro
reo. Uzavřela, že skutkové zjištění stran její vědomosti o špatné finanční
situaci ARDETTy je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dodala, že
v této její námitce nejde o jiné hodnocení provedených důkazů, neboť napadané
zjištění nebylo – snad s výjimkou jejího končícího partnerského soužití s
jednatelem Vítkem – učiněno na základě provedených důkazů, neboť nebyl proveden
důkaz výpisem z obchodního rejstříku ARDETTy, z něhož by bylo zřejmé, že před 4
či 5 lety byla její prokuristkou a jednatelkou. Stejně tak nebyl proveden důkaz
její pracovní smlouvou v ARDETTě tak, aby byla zjištěna její pracovní náplň.
6. Druhý okruh představují námitky obviněné k závěru o špatné finanční
kondici ARDETTy. Dovolatelka odmítla, že by takový závěr bylo možno činit jen z
toho, že vůči ARDETTě byly vedeny exekuce v objemu 133 000 Kč. I majetkově
hodnotná společnost totiž může mít dočasné potíže s hotovostí a s placením
svých závazků. Finanční situace ARDETTy proto měla být zkoumána odborně
prostřednictvím znalců. Dovolatelka navíc neměla přehled o dalším existujícím
majetku ARDETTy, jejích rozpracovaných zakázkách a očekávaných příjmech, které
nižší soudy při svých úvahách o jejím finančním zdraví ani nezjišťovaly.
Prvostupňový soud se tak zabýval pouze majetkem označeným jednatelem Vítkem,
přestože ARDETTA měla i další majetek jednatelem neoznačený. V rámci označeného
majetku se pak prvostupňový soud zabýval hodnotou plavidla Bavaria sport 32,
kterou nezohlednil jen proto, že se plavidlo nezdařilo prodat za požadovanou
cenu. Pokud tedy prvostupňový soud k tomuto majetku, který i aktuálně převyšuje
exekuovanou i vypůjčenou částku, nepřihlédl, pak jeho závěr o špatné finanční
kondici ARDETTy je přinejmenším předčasný. Dovolatelka dále upozornila na to,
že neměla přístup k účetnictví, a tudíž nemohla mít přehled o dalším majetku
ARDETTy a nemohla se tak účinně úvahám o její špatné finanční situaci bránit.
Ze všech těchto důvodů měly nižší soudy zadat zpracování znaleckého posudku, a
pokud tak neučinily, pak ohledně skutečné finanční situace ARDETTy, která je
určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy, popřípadě závěry soudů o finanční situaci jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
7. Dalším okruhem jsou námitky obviněné k subjektivní stránce trestného
činu. Tou se dle dovolatelky nižší soudy vůbec nezabývaly a z jejich rozhodnutí
nevyplývá, jak mohla mít úmysl zápůjčku poskytnutou ARDETTě nevrátit. I kdyby
dovolatelka o špatné finanční kondici ARDETTy věděla, pak bylo povinností soudu
prokázat úmysl dovolatelky zapůjčené peníze nevrátit. Uzavřela, že zjištění
ohledně jejího úmyslu peníze nevrátit, je ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů, neboť k tomuto zjištění žádné důkazy provedeny nebyly.
Tentýž závěr učinila stran skutkového zjištění soudů o vzájemné domluvě, k níž
mělo dojít mezi ní a spoluobviněným Vítkem.
8. Pod čtvrtou množinu spadají dovolatelčiny výhrady, jimiž dovozuje, že
CENTRUM nezachovalo elementární opatrnost. Upozornila, že svědek Němec
jednající za CENTRUM potvrdil, že od počátku věděl, že vydlužitelem bude
ARDETTA, o jejíž finanční situaci se nijak nezajímal a věděl o ní pouze tolik,
že jde o společnost obviněného Vítka. Dovolatelka se nikdy vůči CENTRU
neprezentovala jako jednatelka či osoba v nějakém vztahu k ARDETTě, a svědek
Němec ani neuvedl, že by se třeba mylně domníval, že dovolatelka má s ARDETTou
něco společného. Nejde tedy o situaci, kdy by byl svědek Němec dovolatelkou o
dobré finanční kondici ARDETTy utvrzován. Obviněná odmítla, že minimální míru
obezřetnosti měl svědek Němec projevit tím, že ji znal jako výbornou
zaměstnankyni. Obviněná nebyla vydlužitelkou ani ručitelkou či poskytovatelkou
nějakého zajištění závazku ARDETTy, k níž neměla žádný majetkový ani řídící
vztah. Její zaměstnanecký vztah v CENTRU nebyl žádným osobním vztahem, a pokud
vnitřní nevyřčenou pohnutkou svědka Němce poskytnout ARDETTě zápůjčku byla
osobnost dovolatelky, pak nelze než uzavřít, že Němec neprojevil ani minimální
opatrnost. Dovolatelka navíc byla od roku 2019 v insolvenci, což CENTRU coby
jejímu zaměstnavateli muselo být známo. Obviněná vyslovila zásadní nesouhlas se
závěrem prvostupňového soudu, že v případě nezištné pomoci nelze kritérium
rizikovosti transakce vůbec uplatnit. Upozornila, že z judikatury nevyplývá, že
patřičnou míru opatrnosti by bylo možno požadovat pouze od bank či obdobných
institucí, popřípadě, že tento parametr by byl rozhodný v závislosti na
motivech, pro které se věřitel rozhodl poskytnout zápůjčku, popřípadě na
ekonomických podmínkách (úročení) za jakých tak učinil. Ani případná
skutečnost, že obvinění měli na zápůjčku spěchat, nezbavovala CENTRUM
povinnosti jednat alespoň v minimální míře obezřetně. Dovolatelka uzavřela, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků v tom, že pokud
poškozená jako účastnice soukromoprávního vztahu nedbala ani v minimální míře
na ochranu svých práv a majetkových zájmů, pak nemohla být naplněna skutková
podstata trestného činu podvodu.
9. V rámci pátého okruhu obviněná zdůraznila, že CENTRUM od počátku
vědělo, kdo bude příjemcem zápůjčky a z tohoto pohledu není zřejmé, proč je jí
kladeno k tíži, že zamlčela svou finanční situaci, kterou navíc CENTRUM coby
její zaměstnavatel muselo znát. Není také jasné, z čeho nižší soudy dovodily,
že obviněná měla jakoukoliv povinnost informovat CENTRUM o majetkové situaci
ARDETTy, ostatně ani svědek Němec neuváděl, že by obviněná jménem ARDETTy
jednala či vystupovala. Závěry prvostupňového soudu jsou navíc rozporné, neboť
ten na jednu stranu uvádí, že to byl obviněný Vítek, kdo nastavil parametry
zápůjčky, současně však na straně druhé soud tvrdí, že veškerá jednání vedl
svědek Němec jednající za CENTRUM právě s obviněnou. Pokud prvostupňový soud
uzavřel, že to byla osobnost obviněné, co Němce přimělo k poskytnutí zápůjčky,
šlo pouze o vnitřní přesvědčení tohoto svědka, které dovolatelka nijak
nevyužila a o němž ani nevěděla. Dovolatelce nelze přičítat k tíži ani to, že
zápůjčka byla převedena na bankovní účet její matky. Navíc rozporovala, že by
byla jediným disponentem s tímto účtem právě ona, neboť takové zjištění nebylo
vůbec učiněno. Nebylo také prokázáno a ani zjišťováno, ve kterém okamžiku a kdo
rozhodl, jak bude s poskytnutou zápůjčku naloženo. I kdyby byl pominut fakt, že
vydlužitel může zastupitelnou věc užít podle libosti, pak není vyloučeno, že k
rozhodnutí, na co bude zápůjčka použita, učinil spoluobviněný Vítek až po jejím
poskytnutí. Jestliže by tedy spoluobviněný Vítek takto zápůjčku požadovanou na
projekt následně využil jinak, pak za tuto pozdější změnu obviněná odpovídat
nemohla. Rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právní posouzení, neboť pokud
neměla povinnost informovat poškozenou o majetkové situaci ARDETTy, pak nemohla
být naplněna skutková podstata podvodu.
10. V závěrečném shrnutí obviněná sumarizovala obecné postuláty,
principy a zásady trestního řízení a zopakovala výtku, že odvolací soud se
nevypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami a nekriticky přistoupil na
argumentaci prvostupňového soudu. Označila za nešvar českého soudnictví, že
poškozeným se vždy věří s argumentem, že nemají důvod nevypovídat pravdu,
zatímco obvinění pravdu nevypovídají vždy, neboť se chtějí zprostit své
odpovědnosti. Zdůraznila, že pokud takto bude postupováno, pak jakákoliv
obhajoba ztratí smysl a právo obviněného vypovídat lze vyškrtnout z trestního
řádu.
11. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i
druhostupňové rozhodnutí a zprostil ji obžaloby, popřípadě, aby věc přikázal k
novému projednání a rozhodnutí.
12. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
13. Upozornil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nemůže být naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou s hodnocením důkazů
nižšími soudy. Ty v projednávaném případě řádně zjistily skutkový stav bez
důvodných pochybností, provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak v
jejich vzájemném souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky. Ve věci proto
nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními.
14. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
obviněná rozporuje učiněná skutková zjištění a namítá absenci objektivní i
subjektivní stránky, přičemž jde o totožné námitky, jaké uplatňovala již v
řízení před soudy obou stupňů, které se s nimi dostatečně zabývaly. Obhajobu
obviněné státní zástupce označil za v mnoha ohledech nelogickou a přisvědčil
nižším soudům, které ji vyhodnotily jako účelovou. Obviněná žila přes 20 let
jako družka spoluobviněného Vítka. Sama uváděla, že Vítek je nemajetný a má
dluhy. Na druhé straně však tvrdila, že neví, jaké dluhy, a absenci bližšího
povědomí o Vítkově ekonomické situaci odůvodňovala tím, že si každý hospodaří
samostatně. Současně však dodávala, že oba přispívali na společný chod
domácnosti. Již tato část obhajoby vyvolává pochybnosti. Soud prvního stupně se
také dostatečně zabýval tím, zda ARDETTA mohla legitimně očekávat finanční
profit z prodeje plavidla Bavaria nebo z uspokojení svých pohledávek za
majetkovou podstatou společnosti PSJ, a.s. Zadání znaleckého posudku ke
zkoumání hospodářského stavu ARDETTy je nadbytečné, protože pokud by teoreticky
existoval nějaký její hodnotný majetek, pak nedává smysl, aby na něj nepoukázal
sám spoluobviněný Vítek, který by tak mohl relativizovat svou vlastní vinu.
Navíc pokud by Vítek zatajil nějaký reálně existující majetek před orgány
činnými v trestním řízení, pak lze jen stěží očekávat, že jej označí znalci.
Státní zástupce uzavřel, že pro posouzení otázky, zda ARDETTA měla či neměla
exekuce, není zapotřebí přibírat znalce.
15. Pokud obviněná sebe sama prezentovala, že o ekonomické situaci
ARDETTy neměla povědomí, pak nelze přehlédnout, že byla u jejího vzniku a byla
její první jednatelkou, společnicí a poté působila ještě na pozici prokuristy.
Navíc do roku 2022 měla mít v ARDETTě na starosti zpracování podkladů pro
fakturaci a pro účetního, a nelze proto přistoupit na její argumentaci, že o
majetkové situaci ARDETTy nemohla nic vědět. Přitom to byla právě ona, kdo po
prvním neúspěšném pokusu ještě jednou kontaktovala svědka Němce a opětovně jej
žádala o poskytnutí finančních prostředků. Ty pak byly užity mimo jiné na
úhradu dlužných splátek za pronájem vozidla, které užívala i obviněná k osobním
účelům, a tudíž z vylákaných peněz přímo profitovala.
16. Výpověď svědka Němce byla vyhodnocena jako věrohodná a konzistentní.
Němec považoval obviněnou za výbornou a spolehlivou zaměstnankyni, v níž měl
100% důvěru a vyhověl tak jejímu požadavku na zapůjčení částky 200 000 Kč firmě
jejího životního partnera. Právě ve skutečnosti, že mu záležitost byla
obviněnou nepravdivě prezentována jako urgentní potřeba zajištění peněz na
podnikatelské aktivity, dále že se nejednalo o nějakou horentní sumu a konečně,
že peníze měly být vráceny již za měsíc, lze spatřovat okolnosti, proč bez
bližšího ověřování svědek na žádost přistoupil a peníze poskytl. Kromě toho tak
učinil až na opakovaný požadavek obviněné, s níž vždy vše řešil. Byla to tedy
obviněná a její aktivní jednání, jímž vytvořila podmínky, za nichž svědek Němec
ve snaze nezištně pomoci poskytl předmětné peníze.
17. Státní zástupce připustil, že svědek Němec byl sice při poskytnutí
peněz neopatrný, to však neznamená, že tím by se mohla obviněná vyvinit. Němec
chtěl obviněné, respektive jejímu druhovi pomoci, nevstupoval do žádného
obchodněprávního vztahu, nejednal s vidinou zisku a podobně. Ačkoliv se státní
zástupce neztotožnil s názorem prvostupňového soudu, že u nezištné pomoci nelze
kritérium rizikovosti transakce vůbec uplatnit, je při úvahách o zachování
elementární obezřetnosti poškozeného vždy potřeba přihlížet ke konkrétním
okolnostem projednávané věci, na které prvostupňový soud velmi přiléhavě
poukázal.
18. Státní zástupce uzavřel, že provedeným dokazováním byla vyvrácena jí
tvrzená pasivní role pouhé pošťačky mezi spoluobviněným Vítkem a svědkem
Němcem. Sama poškozená tvrdila svědkovi, že prostředky potřebují k urgentnímu
zaplacení nějakého projektu, aby nepřišli o větší peníze. Takto podané tvrzení
je nepravdivé. Obviněná buď úmyslně uváděla svědka v omyl, anebo přinejmenším
úmyslně lhala, a to pokud by bylo přistoupeno na její verzi, že účel poskytnutí
peněz neznala a nezajímala se o to.
19. Přisvědčit nelze ani námitkám obviněné k postupu odvolacího soudu. V
prvé řadě jde o procesní námitku nespadající pod žádný z dovolacích důvodů,
navíc argumentace obviněné je v daném směru lichá. Odvolací soud nepopřel své
možnosti druhostupňového orgánu korigovat skutková zjištění, a naopak zcela
jasně označil důkazy provedené prvostupňovým soudem, jež považuje za stěžejní
pro ustálení skutkového děje. V tomto ohledu obviněná chybně interpretuje bod
7. odůvodnění odvolacího soudu.
20. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné, jež
odpovídá zejména dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Navrhl takto
rozhodnout v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce i
pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
21. Dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
22. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním
argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně
reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněné poskytly náležité vysvětlení, proč
jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z
hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle
něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
23. Obviněná založila své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto
primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají
uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat
důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného
rozhodnutí.
24. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označených
dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.],
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř.] a
· bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování
dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku
(dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je
zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného
rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i
odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí
tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup
aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s
účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit
např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např.
usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně
uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do
oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají
hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám
aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové
závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §
265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat
napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné
znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání
„vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových
zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich
zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění
podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem
spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
26. Obviněná tento dovolací důvod v jeho prvé alternativě uplatňuje ve
vztahu ke skutkovým zjištěním soudů o nedobré finanční kondici ARDETTy, dále o
dovolatelčině vědomosti o tomto stavu ARDETTy, a konečně o úmyslném
dovolatelčině jednání krytém vzájemnou domluvou se spoluobviněným Vítkem.
Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu vyžaduje nejen, aby
byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro
právní kvalifikaci skutků (to by tyto námitky splňovat mohly), ovšem tento
rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi
přímo v rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II
ÚS 3297/21). Přitom stran zjevnosti se námitky obviněné s touto alternativou
dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s
hodnotícími úvahami soudu prvního stupně. Pokud by však tento okruh námitek
bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou měrou
tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.
27. Obviněná předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy
hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších
stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký soudy učinily. Namítá „toliko“,
že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl,
uplatňuje přitom ovšem vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována
nebyla. Na provedené důkazy nazírá selektivně a jednotlivě, nikoli též v jejich
vzájemné provázanosti. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů,
které vyhovují jejím představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti
vyplývající z důkazů, které se jí nehodí. Touto disproporcí naproti tomu úvahy
nižších soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se
provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemném souhrnu.
Neopomíjejí tedy žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou
mezeru a vypořádávají se i s argumentací, kterou obviněná vyzdvihuje.
28. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. lze podřazovat námitku obviněné k neprovedení ekonomického znaleckého
posudku k posouzení otázky finanční kondice ARDETTy. Takový znalecký posudek
lze v obecné rovině pokládat za důkaz podstatný, vztahující se i k rozhodným
skutkovým zjištěním. V projednávaném případě však tomu tak není a námitky
obviněné podřaditelné pod tuto alternativu zmíněného dovolacího důvodu tak jsou
zjevně neopodstatněnými.
29. Ve smyslu výše uvedeného a při zachování struktury dovolacích
námitek obviněné k tomuto dovolacímu důvodu tak lze uvést následující.
30. Výhrada obviněné rozporující, že z vykonávání administrativní práce
v ARDETTě mohla mít vědomost o její finanční kondici, neobstojí při zohlednění,
že ARDETTA nebyla gigantická nadnárodní korporace čítající množství
nejrůznějších divizí, v níž by se svedly orientovat jen renomované auditorské
firmy, ale šlo o malou, personálně a rodinnými vztahy semknutou společnost,
jejíž aktivity nemohly být pro osoby v ní činné nějak nepřehledné a nejasné. Z
tohoto hlediska není závěr nižších soudů o vědomosti dovolatelky o finanční
kondici ARDETTy nikterak spekulativní, ale jde o logické vyhodnocení získaných
informací. To platí i o poukazu odvolacího soudu na to, že obviněná byla v
minulosti jednatelkou a prokuristkou ARDETTy. Odvolací soud tím nechtěl říct
nic víc, než že takto činný jedinec zpravidla (není-li bílým koněm v té
nejčistší formě o nic se nestarajícího životního ztroskotalce) nasaje určité
zkušenosti a schopnosti vhledu do procesů a dějů odehrávajících se ve firmě, v
níž takto figuroval. Jedinec vybavený takovou zkušeností pak lépe vidí do
fungování firmy i v době, kdy již řídící posty nezaujímá, a svede si optikou
dříve prožitého daleko lépe představit, zda a jak se firmě aktuálně daří.
31. Obviněné nelze přisvědčit, ani brojí-li proti tomu, že k její
pracovní náplni v ARDETTě nebyl proveden důkaz pracovní smlouvou a k její
dřívější pozici jednatelky a prokuristky nebylo vedeno dokazování výpisem z
obchodního rejstříku ARDETTy. Ke své pracovní náplni se obviněná vyjadřovala
sama, takže není potřeba objasňovat tutéž otázku znovu pracovní smlouvou.
Trestní řád nepředepisuje, z jakého zdroje má pocházet ta která informace a
zjistil-li prvostupňový soud z výpovědi obviněné i obviněného, že dovolatelka v
ARDETTě zpracovávala podklady pro fakturaci a pro účetního, pak by bylo
nadbytečné duplicitně takový údaj získávat z její pracovní smlouvy.
32. Informace o jejím jednatelství a prokuře v ARDETTě plyne z veřejného
rejstříku a jde o personálie, u nichž by bylo přepjatým formalismem trvat na
jejich listinném prokazování. S nadsázkou řečeno, jde o obdobnou situaci, jako
když v hlavním líčení není stranám předkládán občanský průkaz obviněných,
svědků či znalců tak, aby bylo prokazováno, že tyto osoby skutečně existují, že
někde bydlí a jaké jsou další jejich personálie, včetně například toho, že byly
zapsány jako znalci. Lze jistě připustit, že v indikovaných případech mohou být
i takové statusové otázky prokazovány, pokud je ale nikdo nesporuje, pak není
namístě dovozovat, že musí být „otrocky“ čten veřejný registr, z něhož tyto
otázky pramení. Podloženost určitých informací navíc nutno hodnotit z důkazního
řízení jako celku, a nikoliv z izolované či dílčí části, neboť důsledky
eventuálního vadného postupu mohou v dalších fázích řízení vymizet. Obviněná se
o argumentaci její tehdejší pozicí dozvěděla z usnesení odvolacího soudu,
rozporovala tuto argumentaci v podaném dovolání a Nejvyšší soud jí výše (viz
bod 30 odůvodnění) poskytl odpověď na vznesené věcné námitky.
33. Výhrada důkazní nepodloženosti je tak ryze procedurální, neboť
obviněná nikterak nezpochybňuje obsah informace (že byla jednatelkou a
prokuristkou), ale rozporuje pouze formu, jakou tato informace vplynula do
důkazního řízení (vzešla z veřejného registru, nikoliv z jeho zhmotnělého
výstupu, který by byl proveden jako listinný důkaz). Jinak řečeno, vytýkaná
důkazní nepodloženost není vedena v té rovině, že dovolatelka by se chtěla
věcně vyjadřovat ke svému dřívějšímu jednatelství či prokuře v ARDETTě, a že
neprovedením tohoto důkazu v hlavním líčení či ve veřejném zasedání by jí byla
odňata možnost takový její tehdejší status sporovat. I kdyby tedy mělo být
pokládáno za vadu, že výpis z obchodního rejstříku ARDETTy nebyl v hlavním
líčení či ve veřejném zasedání čten a měla-li by být takováto „vada“ zhojována
zrušením odvolacího rozhodnutí a vrácením věci k dalšímu řízení, pak by
odvolací soud takovou vadu napravil přečtením výpisu z obchodního rejstříku a
uvedením téže argumentace, jakou rozvedl i v nyní napadeném rozhodnutí. Situace
by se tak dostala do úplně stejného stadia, v jakém se nachází již nyní, takže
i z tohoto hlediska by takovou hypotetickou vadu bylo nutno mít za v
navazujícím řízení vymizelou. Posledně uvedená argumentace je však pouze
podpůrná k primární úvaze o použitelnosti informací z veřejných rejstříků bez
nutnosti opakovaného publikování jejich obsahu jejich přečtením či jejich
předložením k nahlédnutí při hlavním líčení nebo při veřejném zasedání.
34. Dovolatelce nelze dát za pravdu ani v jejích námitkách proti závěru
nižších soudů o nedobré finanční situaci ARDETTy a o potřebě objasňovat tuto
otázku znaleckým posudkem. V prvé řadě nelze souhlasit s tím, že odvolací soud
by nevysvětlil, proč pokládal vypracování znaleckého posudku za nadbytečné. Z
odůvodnění odvolacího usnesení je zřejmé, že druhostupňový soud nadbytečnost
shledal z týchž důvodů jako soud prvního stupně, na jehož argumentaci odvolací
soud odkázal. Smyslem soudního rozhodnutí není literární produkce, u níž by
její forma, autorská jedinečnost či lingvistická pestrost měla převažovat nad
sdělovaným obsahem. Shledal-li tedy druhostupňový soud argumentaci soudu
prvního stupně správnou a přiléhavou, pak nebyla potřeba, aby tutéž argumentaci
(možná vyjádřenou jinými slovy) znovu opakoval.
35. Namítá-li nyní dovolatelka, že prvostupňový soud se zabýval pouze
majetkem označeným jednatelem, přestože ARDETTA měla i další majetek jednatelem
neoznačený, pak je přinejmenším pozoruhodné, že ani nyní, natožpak v dřívějších
fázích řízení, jednatel žádný další majetek ARDETTy netvrdil. Tato dovolatelkou
zastávaná konstrukce je navíc veskrze umělá, neživotná a více než nelogická.
Pokud by totiž nějaký další majetek ARDETTy existoval, pak není jasné, proč by
jej jednatel Vítek měl tajit před orgány činnými v trestním řízení. Ba co víc,
proč by jej tajil i před jejími věřiteli, nevyužil jej k úmoru jejích závazků a
nechal ARDETTu vláčet nejedním exekučním řízením.
36. Stejně tak nelze s dovolatelkou souhlasit, vyčítá-li nižším soudům,
že nezohlednily hodnotu plavidla Bavaria, která převyšovala exekuovanou i
vypůjčenou částku. Dovolatelce lze sice přisvědčit, že plavidlo bezesporu
určitou hodnotu mělo bez ohledu na to, zda odpovídala tehdy požadované prodejní
ceně, tato skutečnost však významný vliv na nedobrou finanční situaci ARDETTy
nemá. Pro posouzení schopnosti dostát svým závazkům řádně a v době jejich
splatnosti, totiž není rozhodná celková majetková situace dlužníka, ale
dostatečné množství likvidních prostředků k okamžiku splatnosti závazku.
Předmětem ujednání smlouvy o zápůjčce je totiž vrácení genericky určených věcí
(peněz) k sjednanému datu a věřitel tak nemá zájem na sanaci svých nároků z
výtěžku více či méně zpeněžitelného jiného majetku (natožpak například
exekučně), ale chce, aby dlužník splnil svůj závazek tak, jak byl sjednán.
Nelze proto bez dalšího dovozovat vyvinění z podvodu jen proto, že možná nějaký
zpeněžitelný majetek existuje a mohl by postačovat k pokrytí věřitelovi
pohledávky. Výjimku by mohla představovat pouze situace, kdy dlužník při
sjednávání svého závazku věřiteli jasně vyjeví, že vrácení dluhu je zatíženo
rizikem zpeněžování nějakého majetku, na což pak zpravidla bývá reagováno tím,
že takový majetek slouží k zajištění závazku. To však není situace
projednávaného případu.
37. Závěr o nedobré finanční kondici ARDETTy v momentě přijetí peněz od
poškozené tak bylo možno učinit i bez opatření ekonomického znaleckého posudku
a toliko na základě informací o existenci jiných splatných, neuhrazených, a
dokonce exekuovaných závazků v kombinaci s absencí zdrojů likvidních prostředků
dostupných k momentu domluvené splatnosti.
38. Liché jsou rovněž dovolatelčiny námitky proti závěru o jejím úmyslu
nevrátit zapůjčené peníze poskytnuté ARDETTě a o vzájemné domluvě se
spoluobviněným Vítkem na takovém postupu. Jak vyložil odvolací soud na úmysl
(není-li věrně a vážně verbalizován) nutno usuzovat z jednání pachatele. K tomu
důkazy provedeny byly a toto jednání spolehlivě osvědčuje úmysl obviněné. Ta
měla vhled do ekonomické situace ARDETTy, přesto však u svědka Němce orodovala
za zápůjčku s legendou krátkodobé výpomoci v neidentifikovaném projektu, který
měl přinést nějaký výnos, popřípadě alespoň zamezit větší ztrátě. Jestliže
obviněná věděla jednak že takový projekt neexistuje, a jednak že ARDETTA nemá
ani dostatek likvidních prostředků ani výhledový (k momentu splatnosti
zápůjčky) zdroj pro jejich získání, pak jí muselo být jasné, že ARDETTA nebude
mít z čeho zapůjčené peníze vrátit. Přes tuto vědomost naléhala na svědka Němce
a přesvědčila ho k poskytnutí finančních prostředků. Byla tedy přinejmenším
srozuměna s tím, že způsobí poškozené společnosti CENTRUM škodu. Prvostupňový
soud však po právu dovodil dokonce přímý úmysl, který je přiléhavý zvlášť při
zohlednění platebního místa, kam finanční prostředky byly poškozenou
společností vyplaceny. Ty totiž směřovaly na účet dovolatelčiny matky, k němuž
měla přístup právě obviněná a prostřednictvím ní též i spoluobviněný Vítek (viz
č. l. 125). Jednalo se tedy o finanční tok navenek odkloněný mimo majetkovou
sféru ARDETTy, s nímž mohla nadále primárně nakládat právě dovolatelka, od níž
měl přístup k účtu odvozen i spoluobviněný Vítek.
39. Z popsaného vyplývá i opodstatněnost závěru nižších soudů o tom, že
oba obvinění jednali po vzájemné domluvě. I ta plyne ze vzájemné
koordinovanosti jednání obou, a to nejen v otázce přístupu k finančním
prostředkům zaslaným poškozenou na účet matky obviněné. Provázanost jednání
obou obviněných je patrná i v ostatních etapách podvodného jednání. V počáteční
etapě to byla právě obviněná, která při využití své dobré pověsti u svědka
Němce naléhala na poskytnutí peněz poškozenou společností CENTRUM, obviněný pak
uzavřel příslušnou smlouvu a peníze zkonzumoval ve „svém byznysu“, který
současně byl jedním ze zdrojů fungování společné domácnosti s obviněnou. V
neposlední řadě i obviněná se na konzumaci takto získaných finančních
prostředků podílela vzhledem k tomu, že z nich byly hrazeny platby nájemného za
automobil užívaný též obviněnou. Popsaná provázanost jednání obou obviněných
vylučuje, aby se jednalo o na sobě nezávislé, paralelní či náhodná jednání,
která by snad jen čistě náhodně vyústila v efekt popsaný v předcházejících
větách. Mělo-li by tomu tak být, pak by se muselo jednat o natolik výjimečnou
souhru náhod, že ji to přesouvá z roviny v úvahu připadající varianty
skutkového děje do opozice veskrze modelové a v reálném světě nenaplnitelné.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
40. Pod tento dovolací důvod lze podřazovat námitky, jimiž obviněná
rozporuje trestnost svého jednání jednak s poukazem na to, že poškozená
nezachovala patřičnou míru obezřetnosti, a jednak že obviněná neměla povinnost
informovat poškozenou o majetkové situaci ARDETTy. Obě tyto námitky jsou však
zjevně neopodstatněné.
41. Zásada elementární opatrnosti v soukromoprávních vztazích je
veličinou, která nemá své obecné vymezení a její naplnění je nutno posuzovat
individuálně podle konkrétních okolností jednotlivého případu. Diferenciace
těchto okolností probíhá jak v rovině personální (kdo je poškozeným subjektem),
tak v rovině samotných parametrů soukromoprávního vztahu (otázky zištnosti,
úplatnosti, psychického stavu ovlivněného časovým či emočním tlakem,
podnikatelského prostředí atd.). Jinak řečeno a do polarizačních pozic
postaveno, bude jiná elementární opatrnost u banky vybavené zkušeným a
profesionálním aparátem jednající bez časového tlaku v rámci úvěrového vztahu
cíleného na dosažení zisků oproti elementární opatrnosti seniorky, po níž je
telefonicky požadováno co nejrychleji poslat někam peníze nezbytné pro pomoc
jejímu vnukovi, který se dostal do nesnází. Při pátrání po obsahu pojmu
elementární opatrnosti je však vždy třeba mít na paměti, že obecným principem
soukromého práva je zásada, že smlouvy jsou dodržovány a tedy, že smluvní
strany primárně k uzavírání smluvního vztahu přistupují s důvěrou, že
protistrana není vedena žádnými nekalými úmysly. Soukromé právo dosud naštěstí
není ovládáno principem, že smluvní strana by a priori měla počítat s tím, že
ta druhá ji chce nějakým způsobem poškodit a činit proto automaticky a bez
dalšího kroky, které by takové riziko měly zcela eliminovat. Zásada elementární
opatrnosti proto nesmí být vykládána tak, aby popsané principy soukromého práva
deformovala a postulát důvěry v soukromoprávních vztazích nepřípustně
převracela v princip nedůvěry.
42. Jak patřičně identifikovaly již nižší soudy, projednávaný případ se
týkal neprofesionální, neobchodní, bezúplatné a v zásadě altruistické výpomoci
vyvěrající z osobních vazeb založených relativně dlouhou pracovní důvěrou.
Jakkoliv šlo z ryze ekonomickyprávního pohledu o počínání naivní, nelze
spravedlivě požadovat, aby ochota pomáhat druhým měla být jen pro svou naivitu
a dobrosrdečnost vytlačována z celospolečenských zájmů tím, že jejím projevům
bude upírána trestněprávní ochrana. Mělo-li by tomu tak být, pak by osoby
zneužívající takový altruismus byly jen povzbuzovány k majetkovým výpadům,
neboť by se vystavovaly pouze riziku civilního řízení, v němž by sice
poskytovatel peněz získal exekuční titul, jeho vymožitelnost by však druhdy
byla nulová. Ačkoliv tedy závěr prvostupňového soudu o tom, že u nezištné
pomoci nelze kritérium rizikovosti transakce vůbec uplatnit, neplatí absolutně
(jako ostatně máloco), zaslouží si přesto vztahy založené na personální a
emoční důvěře mírnější náhled na parametr obezřetnosti, než je tomu v oblasti
ryze odosobněných obchodních vazeb využívajících běžné komerční nástroje a
cílící primárně na (třeba i přiměřený) zisk.
43. Poškozenou zde proto není namístě připravit o trestněprávní ochranu,
pokud se spolehla jen na osobní důvěru, kterou na podkladě tehdy jí dostupných
informací vkládala do obviněné. To platí tím spíše, pokud obviněná ve svědku
Němcovi vyvolala pocit naléhavosti (opakovaný požadavek na finanční výpomoc) a
časové tísně (ztráta výnosu z projektu). Obé je přitom typickým nátlakovým
nástrojem u vztahů odehrávajících se v emočně personální rovině, pod jakou
právě půjčka pro firmu rodinného příslušníka zaměstnance prosícího o půjčku
spadá. Namítá-li dovolatelka, že se vůči poškozené nikdy neprezentovala jako
osoba v nějakém vztahu k ARDETTě, pak jde o umělý konstrukt o tom, že někdo
„pro nic za nic“ oroduje za půjčku pro někoho, s nímž nemá nic společného, a
věřiteli je to zřejmé a chápe to jako standardní realitu soukromoprávních
vztahů. Obviněná svůj vztah k ARDETTě identifikovala vůči svědku Němcovi jako
veskrze osobní. Totiž, že jde o firmu jejího přítele, zmiňovala dokonce účel,
na který má finanční výpomoc sloužit, a uváděla též její krátkodobost. Její
vztah k ARDETTě i důvody, proč za ni oroduje, tak byly svědku Němcovi obviněnou
prezentovány více než zřetelně. Realitě neodpovídá ani námitka obviněné, že
svědka Němce neutvrzovala o dobré finanční kondici společnosti. I zde je třeba
zopakovat, že obviněná prezentovala finanční potřebu ARDETTy jako krátkodobé
překlenutí přechodných potíží nastartovaného projektu, což evokuje obraz
funkční a solidní firmy, jež se pouze ocitla v náhlých a krátkodobých
nesnázích.
44. V okruhu námitek, jimiž dovolatelka rozporuje svou povinnost
informovat poškozenou o majetkové situaci ARDETTy, lze připustit, že část
popisu skutku týkající se nedobré finanční situace dovolatelky samé může být
poněkud zavádějící. Dovolatelka totiž nebyla ručitelkou ani spoludlužnicí
zápůjčky a její majetková situace tak formálně právně vzato nebyla pro
poškozenou relevantní. Zmíněná pasáž popisu skutku se však týká jen
dokreslujících okolností a nemá žádný vliv na znaky stíhaného trestného činu.
Předmětná pasáž tak spíš jen zaceluje aranžmá celé situace, v níž by nebylo
nikterak nelogické, aby svědek Němec vycházející (v té době nikoliv
nepodloženě) z důvěry v obviněnou uvažoval tak, že pokud by jej obviněná
vmanévrovala do ztrátové transakce, pak by jí čest, poctivost a zodpovědnost (v
které v tu dobu věřil) přiměla k jakémusi morálnímu ručení za závazek ARDETTy.
Touto optikou vzato tak zamlčení informace, že ona i její tehdejší partner
Vítek jsou zatíženi řadou exekuovaných dluhů, mohlo mít pro Němcovo rozhodování
určitý význam.
45. Poukazuje-li obviněná na to, že Němec musel ze zaměstnaneckého
vztahu s ní vědět, že se nachází od roku 2019 v insolvenci, pak jde o tvrzení
více než smělé. Z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku, konkrétně z
rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2024, č. j. KSBR 52 INS
19728/2019-B-59, jež bylo soudem dne 12. 6. 2024 potvrzeno, se podává, že
insolvenční soud zrušil schválené oddlužení obviněné pro nepoctivý záměr, který
spočíval v tom, že od 1. 5. 2020 do 30. 9. 2022 vykonávala pracovní činnost ve
společnosti CENTRUM, byla jí za tuto dobu poskytnuta mzda přesahující 524 000
Kč, avšak tento svůj pracovní poměr ani získaný příjem řádně neoznámila
insolvenčnímu správci. Jestliže obviněná zatajovala informace vůči
insolvenčnímu správci, pak je více než logické, že o své insolvenci patrně
neinformovala ani svého zaměstnavatele společnost CENTRUM. Z tohoto hlediska
je proto úvaha obviněné, že svědek Němec řídící společnost CENTRUM věděl o její
insolvenci a finanční situaci, velmi pochybná. Jak však rozvedeno výše, otázka
informovanosti Němce o finanční situaci obviněné není rozhodným skutkovým
zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
46. Tím naopak je otázka finančního zdraví ARDETTy. A zde nelze s
dovolatelkou souhlasit, tvrdí-li, že neměla jakoukoliv povinnost o majetkové
situaci ARDETTy poškozenou informovat. Oroduje-li někdo za zápůjčku pro jiného,
má mu takzvaně „nalít čistého vína“. A to i v případě, že by šlo jen o sdělení,
že orodující o dlužníkovi nic neví a pouze mu věří. Jak rozvedeno již výše,
obviněná si takto nepočínala, naopak stavěla ARDETTu do pozice solidního
dlužníka potřebujícího pouze krátkodobou výpomoc k udržení rozjetého projektu.
47. S tím souvisí i další námitka obviněné, která odmítá svou
odpovědnost za to, že spoluobviněný Vítek následně peníze využil jiným
způsobem, než pro který měla být zápůjčka žádána. Obviněná tak de facto
naznačuje, že mohla být ona sama podvedena spoluobviněným Vítkem. Ani tato její
konstrukce však obstát nemůže. Pokud projekt neexistoval, pak klamala
poškozená. Pokud existoval, pak obviněná musela znát alespoň nějaké jeho
kontury a být schopna sledovat, jak se projektu daří. Pokud by pak Vítek
svévolně rozhodl, že onen projekt z peněz poškozené nepodpoří, nemělo by to
obviněné uniknout a lze spravedlivě požadovat, aby v takové situaci poškozenou
informovala, že to, zač orodovala, se odehrává o poznání jinak. Nic takového se
však nestalo, takže nelze učinit žádný jiný závěr, než že projekt buď vůbec
neexistoval, anebo že obviněná věděla, že vylákané peníze skončí jinde.
48. Obviněná také mylně dovozuje vnitřní rozpornost skutkových zjištění
prvostupňového soudu. Tomu vytýká, že na jednu stranu vzal za prokázané, že to
byl obviněný Vítek, kdo nastavil parametry zápůjčky, v jiné části rozsudku však
uváděl, že veškerá jednání vedl svědek Němec s obviněnou. Dovolatelka tento
domnělý rozpor buduje metodou separace jednoho celku na dva zdánlivě nesourodé
díly. Fakticky však obě jednání spolu souvisejí a jsou provázána, kdy obviněná
přemluvila svědka Němce k ochotě půjčit finanční prostředky a obviněný obstaral
formalizaci přislíbeného. I z toho je dobře vidět vzájemná kooperace obou
obviněných, jejichž jednotlivé aktivity na sebe navazovaly a navzájem se
prolínaly. Obviněná by těžko bez kooperace s obviněným vyprosila od Němce
finanční výpomoc na projekt s návratností jednoho měsíce tak vizionářsky, aby
to obviněnému bez kooperace s ní vyhovovalo, díky čemuž by byl ochoten takto
domluvené podmínky petrifikovat do písemné smlouvy o zápůjčce. Zdánlivě
rozporné závěry tak ve skutečnosti tvoří dvě stránky jediné mince.
49. Dovolatelka dále k otázce informovanosti Němce poukazuje na to, že
ten finanční výpomoc ARDETTě poskytl na základě svého vnitřního přesvědčení o
kvalitách obviněné, o němž dovolatelka ani nevěděla a tím méně je nějak
využila. Ani v tomto však optice obviněné přesvědčit nelze. Obviněná nežila v
informačním vakuu tak, aby nevěděla, jakého požívá kreditu u zaměstnavatele.
Nebyla sociálním solitérem bez jakéhokoliv ukotvení v profesi a bez vazeb k
nadřízeným i kolegům. Žádost o finanční výpomoc personálně usadila ve vztahu
vůči své osobě (půjčka pro firmu přítele) a nemohla nepočítat s tím, že
zaměstnavatel na ni bude nahlížet jinak než na někoho takzvaně „z ulice“, koho
vůbec nezná. Prvek vědomosti obviněné o jejím zvláštním postavení vyvěrajícím z
kolegiality a dobrých pracovních zkušeností, které s ní Němec měl, tak byl
přítomen při jejích požadavcích na poskytnutí finanční výpomoci.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
50. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení obviněná neuplatnila v prvé
alternativě – tedy, že jí bylo odepřeno právo na přístup k druhé instanci.
Uplatnila jej v alternativě druhé – totiž, že odvolací soud v rámci svého
přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Tento
dovolací důvod lze úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada
zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem
prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky
obviněné k namítaným ostatním dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo
byly shledány zjevně neopodstatněnými.
IV./4. Další dovolací námitky
51. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají námitky
sumarizované dovolatelkou v kapitole „závěr“ v bodech 87. – 100. jejího
dovolání. Tato pasáž obsahuje v podstatě obecné postuláty týkající se zásad
trestního řízení a zčásti je patrně recyklátem nějakého jiného elaborátu (viz
bod 99., který se nejspíš týká úplně jiného obviněného). Dílem pak jde o
absolutizační závěry tvořené takzvaně „černobílou“ optikou v rovině buď –
anebo. To se týká jak výtek adresovaných odvolacímu soudu, který dle obviněné
nesplnil svou přezkumnou úlohu, tak stesků, že v českém soudnictví se vždy věří
poškozeným, z čehož dovolatelka dovozuje, že právo obviněného vypovídat lze z
trestního řádu vyškrtnout.
52. Výhradám obviněné k tomu, že odvolací soud nesplnil svou přezkumnou
úlohu, přisvědčit rozhodně nelze. Obviněná do značné míry deformuje argumentaci
druhostupňového soudu, respektive vytrhává si z ní pouze určité pasáže a
opomíjí, že ty nestojí osamoceně, ale v provázanosti s pasážemi uvozujícími i
navazujícími. Obviněná takto odvolacímu soudu vyčítá, že pošlapal zásadu
dvojinstančnosti a odmítl přezkoumat hodnocení důkazů prvostupňovým soudem. To
však realitě neodpovídá. Odvolací soud jasně vyložil, že hodnotící úvahy
okresního soudu má za správné, ztotožňuje se s nimi a vyložil též, proč
nepřisvědčil odvolacím námitkám, jimiž proti nim brojila obviněná.
Druhostupňový soud tedy neustrnul před branami určité domény, ale ponořil se do
její struktury, přezkoumal vazby zbudované prvostupňovým soudem mezi jejími
jednotlivými prvky a vlastními úvahami vyhodnotil, zda tyto vazby jsou
dostatečně pevné a spolehlivé. Postupoval tedy přesně tak, jak deklaroval v
bodě 7. svého odůvodnění, kde sice zmínil, že odvolacímu soudu nepřísluší
zasahovat do volného hodnocení důkazů soudu prvního stupně (to je ono obviněnou
z kontextu vytržené sdělení), ale pouze tehdy, pokud ono hodnocení důkazů není
v rozporu se zásadami formální logiky (to je pasáž, kterou dovolatelka pomíjí).
Shledá-li odvolací soud trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu,
pak buď musí tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v
případě potřeby o vlastní doplnění dokazování) anebo dovodit, že ona proluka je
v odvolacím řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí
náležitě vypořádat prvostupňový soud. Pokud však odvolací soud žádnou trhlinu v
logice hodnotících úvah prvostupňového soudu neshledá, pak je hodnocením důkazů
vázán. To, že v hodnotících úvahách prvostupňového soudu odvolací soud žádnou
logickou mezeru neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami vůbec
nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad. Obviněné proto
nelze dát za pravdu v námitce, že zásada dvojinstančnosti řízení byla v
projednávaném případě porušena.
53. Totéž platí i o poněkud exponovaném závěru o údajném nešvaru českého
soudnictví. Obviněná toto stanovisko buduje metodou absolutizace výrazně
zjednodušených vstupních parametrů, na základě nichž chce tvořit zdánlivě
logický výstup. Pomine-li Nejvyšší soud pochybnost absolutizace závěru obviněné
(vždy věří vs. vždy nevěří), pak napadaný efekt není důsledkem nějakého nešvaru
či předpojatosti, ale vychází z celospolečensky dlouhodobě a historicky
panující premisy, že lidský jedinec není a priori bezcharakterní tvor cíleně
škodící jiným. Zpravidla proto nelze nalézt žádné (natožpak rozumné důvody),
proč by si někdo vymýšlel, že mu bylo ublíženo a mařil svůj čas i energii tím,
aby takový lživý konstrukt dlouhodobě udržoval. Nad rámec této obecné úvahy
však je podstatné, že posuzování věrohodnosti poškozený versus obviněný není
samoúčelné, umělé a izolované, ale je usazováno do aranžmá konkrétní situace,
která skýtá optiku pro posouzení, proč ten či onen tvrdí určité skutečnosti, a
které z protichůdných verzí lze přiznat větší míru věrohodnosti. Právě to velmi
trefně vystihl odvolací soud v bodě 10. odůvodnění jeho rozhodnutí, kde
argumentačně, rázně a přesvědčivě odmítl paušalizaci, jakou tvrdí obviněná.
V.
Způsob rozhodnutí
54. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ta vznesla jednak
námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady,
které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně
neopodstatněné [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud
o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
55. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Ondřej Vítů