3 Tdo 256/2014-58
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o
dovolání, které podala obviněná MUDr. J. D.,proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 5 To 270/2013, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 134/2010,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 1 T 134/2010,
byla obviněná MUDr. J. D. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.,
účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož se dopustila (zkráceně)
tím, že
v období od 3. 7. 1998 do 21. 12. 2005 ve svých zubních ordinacích, a to na V.
náměstí, P., v ulici M., P., v ulici J., P. a v ulici T., P., úmyslně
vykazovala zdravotním pojišťovnám, jmenovitě Všeobecné zdravotní pojišťovně,
Krajská pobočka pro hlavní město Prahu, se sídlem na Perštýně 6, Praha 1,
Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se
sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR,
tehdy se sídlem U Výstaviště 17, Praha 7, nyní Kodaňská 441/46, Praha 10 –
Vršovice, České národní zdravotní pojišťovně, se sídlem ul. Ječná 39, Praha 2
(nyní Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava
– Vítkovice) a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem ul.
Drahobejlova 1404/4, Praha 9, v rozsudku jednotlivě specifikované zdravotní
výkony, které pacientům ve skutečnosti vůbec neprovedla, a tímto svým jednáním
způsobila:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajská pobočka pro hlavní město Prahu, se
sídlem na Perštýně 6, Praha 1, škodu ve výši 494.312,- Kč,
- Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví,
se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, škodu ve výši 59.673,- Kč,
- České národní zdravotní pojišťovně, se sídlem ul. Ječná 39, Praha 2 (nyní
Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava –
Vítkovice) škodu ve výši 6.371,- Kč,
- Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem ul. Drahobejlova
1404/4, Praha 9, škodu ve výši 194.154,- Kč a
- Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, tehdy se sídlem U Výstaviště
17, Praha 7, nyní Kodaňská 441/46, Praha 10 – Vršovice, škodu ve výši 158.651,-
Kč.
Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzena k
trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1
tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
pěti let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit
na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajská pobočka pro
hlavní město Prahu, se sídlem na Perštýně 6, Praha 1, částku ve výši 494.312,-
Kč, Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví,
se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, částku ve výši 44.913,- Kč a Zdravotní
pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, tehdy se sídlem Kodaňská 441/46, Praha 10 –
Vršovice, částku ve výši 158.651,- Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu
škody pak byly poškozené pojišťovny odkázány podle § 229 odst. 2 tr. ř. na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Týmž rozsudkem byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 2 Zt
189/2008, pro řadu dalších skutků, v nichž byly rovněž spatřovány dílčí útoky
žalovaného pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky, pro které byla
obviněná stíhána, staly. V tomto rozsahu byly poškozené pojišťovny s
uplatněnými nároky na náhradu škody odkázány podle § 229 odst. 3 tr. ř. na
řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým jí byla
uložena povinnost nahradit způsobenou škodu, rozhodl ve druhém stupni Městský
soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 5 To 270/2013, jímž toto
odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Napadený výrok rozsudku
soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 9. 2013 (§ 139 odst. 1 písm.
b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná MUDr. J. D.
dovoláním, v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) ve
shodě s dřívější odvolací argumentací namítla, že v hlavním líčení před
zahájením dokazování vznesla námitku promlčení ve vztahu k uplatňovaným nárokům
poškozených pojišťoven na náhradu škody za období od 3. 7. 1998 do 14. 2. 2001.
Tyto nároky podle jejího názoru nebyly uplatněny včas v důsledku uplynutí
desetileté objektivní promlčecí doby a neměly být poškozeným pojišťovnám
přiznány. Dovolatelka je přesvědčena, že již soud prvního stupně měl poškozené
v tomto rozsahu výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř., tj. odkázat na řízení ve
věcech občanskoprávních, zvláště pokud řešená otázka umožňuje více právních
výkladů. Odvolací soud pak podle dovolatelky nesprávně vyložil ustanovení § 3
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen „občanský
zákoník“), pokud ve svém rozhodnutí argumentoval tím, že uplatnění námitky
promlčení části nároku na náhradu škody je v rozporu s dobrými mravy. V této
souvislosti dovolatelka zdůraznila, že uplynutí desetileté promlčecí doby
nezavinila a nijak k tomu aktivně nepřispěla. Přijmout výklad soudu druhého
stupně by v obecné rovině současně znamenalo, že prakticky každou námitku, že
došlo k promlčení nároku na náhradu škody způsobené trestným činem, by bylo
nutno považovat za jsoucí v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka nesouhlasí ani
se závěrem odvolacího soudu, že s ohledem na pokračující charakter trestného
činu počala v posuzovaném případě objektivní promlčecí doba běžet až po
posledním dílčím útoku. Tato hypotéza totiž odporuje právnímu názoru
vyslovenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 1989, sp. zn. 2 Tz
2/1989, podle kterého při škodě vzniklé pokračujícím trestným činem dochází k
promlčení jednotlivých samostatných nároků.
V další části dovolání obviněná poukázala na „dvojkolejnost“ promlčecích
lhůt - objektivní a subjektivní - upravených v § 106 občanského
zákoníku, které počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Z obecného hlediska
podle ní nelze připustit závěr, že uplyne-li subjektivní dvouletá promlčecí
lhůta (byť lhůta objektivní ještě běží), nárok poškozeného pro rozpor s dobrými
mravy není promlčen jen proto, že se o škodě nebo o tom, kdo za ni odpovídá,
nedozvěděl. S poukazem na zásadu vigilantibus skripta sunt, podle níž práva
náležejí bdělým, připomněla skutečnost, že poškozenými zde nejsou fyzické
osoby, nýbrž velké korporace zdravotních pojišťoven s propracovanou organizační
strukturou a širokou ekonomickou základnou, které disponují dostatečně velkým a
erudovaným právním aparátem na to, aby vzniklé škody zjistily dříve. Jestliže
jim bylo policejním orgánem zasláno poučení o možnosti připojit se s nárokem na
náhradu škody již v přípravném řízení, mohly a měly vyvinout větší úsilí ke
zjištění její výše. Dovolatelce však nelze klást k tíži, že třetí osoba se o
škodu, kterou měla utrpět a o které měla minimálně základní povědomí,
nezajímala a byla v tomto ohledu velmi laxní, když odpovědnost a veškerou
činnost ponechala na orgánech činných v trestním řízení. Proto nesouhlasí s
odvolacím soudem ani potud, že uplatnění námitky promlčení bylo výrazem
zneužití jejího práva na úkor práv poškozených, kteří marné uplynutí promlčecí
doby nezavinili, a uplynutí promlčecí doby by vůči nim bylo nepřiměřeně tvrdým
postihem. Poškozené pojišťovny si totiž částečné promlčení nároku na náhradu
škody zavinily svou nedbalostí. Podle dovolatelky nemůže obstát ani ta
argumentace odvolacího soudu, že ztížila poškozeným uplatnění nároku
sofistikovaným a dlouhodobým pácháním trestné činnosti ve značném rozsahu.
Z výše uvedených důvodů je dovolatelka přesvědčena, že jí bylo odepřeno právo
úspěšně namítat částečné promlčení nároků na náhradu škody, což představuje
výrazný zásah do jejích subjektivních práv, který je v rozporu s principy
právní jistoty a legitimního očekávání.
Proto v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 5 To
270/2013, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17.
6. 2013, sp. zn. 1 T 134/2010, ve výroku o náhradě škody a v souladu s § 265
tr. ř. odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Pokud jde o běh subjektivní lhůty k promlčení nároku na náhradu
škody, soudy podle jeho názoru správně dovodily, že tato lhůta byla zachována,
neboť poškozené zdravotní pojišťovny se o vzniklé škodě dozvěděly až v
souvislosti s podanou obžalobou a pokud se s nárokem na její náhradu připojily
před započetím dokazování u prvního hlavního líčení dne 14. 2. 2011, učinily
tak řádně a včas. K otázce, zda ve vztahu k dílčím nárokům na náhradu škody
obviněná mohla úspěšně vznést námitku promlčení z důvodu marného uplynutí
objektivní promlčecí lhůty, státní zástupce připustil, že pro účely jejího
počítání skutečně nelze vycházet z data 21. 12. 2005, kdy došlo k poslednímu
dílčímu útoku projednávané pokračující trestné činnosti, jak nesprávně dovodil
soud prvního stupně. Na straně druhé však považuje za správný názor odvolacího
soudu, že námitka promlčení ze strany obviněné byla vznesena v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku.
Poukázal na to, že obviněná páchala trestnou činnost dlouhodobě, systematicky a
především tak, aby maximálně znesnadnila její odhalení. Poměrně výrazným
způsobem se podvodným jednáním obohatila. Názor dovolatelky, že pojišťovny
některé dílčí nároky na náhradu škody neuplatnily včas z vlastní nedbalosti,
podle státního zástupce nelze přijmout především s ohledem na způsob, jakým si
sama při páchání trestné činnosti počínala; tj. skrytě a natolik promyšleně, že
možnosti pojišťoven odhalit vlastní činností její podvody byly v daném případě
minimální. Na okraj pak státní zástupce podpůrně poukázal i na vývoj právní
úpravy, když do ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (nového občanského
zákoníku), účinného od 1. 1. 2014, byla vtělena základní zásada, že nikdo nesmí
těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu a nikdo nesmí těžit
ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
Své vyjádření státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl
a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v
neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak
vyjádřil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/
tr. ř.).
Obviněná MUDr. J. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou
k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť
napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve
věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm.
a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo rovněž zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
Jestliže obviněná v dovolání namítla, že soudy obou stupňů nesprávně
vyhodnotily občanskoprávní otázku promlčení nároků poškozených na náhradu škody
dílčími útoky pokračující trestné činnosti, kterou spáchala v období od 3. 7.
1998 do 14. 2. 2001, a adhezním výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí chybně
uložily povinnost nahradit způsobenou škodu v celém (tzn. zjištěném) rozsahu,
uplatnila shora uvedený důvod dovolání právně relevantně.
Při posuzování opodstatněnosti dovolací argumentace pak Nejvyšší soud dospěl k
následujícím závěrům:
Předně je nutno připomenout, že promlčení práva na náhradu škody bylo upraveno
v ustanovení § 106 odst. 1, odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku
(účinného do 31. 12. 2013) tak, že právo na náhradu škody se promlčovalo za dva
roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá
(subjektivní promlčecí doba). Nejpozději se pak právo na náhradu škody
způsobené úmyslně promlčovalo za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla (objektivní promlčecí doba). To neplatilo pouze tehdy, šlo-li o
škodu na zdraví.
Pro závěr o tom, od kdy počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba k
uplatnění práva na náhradu škody, je rozhodné, kdy se poškozený dozvěděl o již
vzniklé škodě (nikoli tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a o
tom, kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o
škodě, pak bylo třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé
škodě (nikoli z jeho předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě
znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu,
kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu
důvodně uplatnit u soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001).
Z předloženého procesního spisu je zřejmé, že poškozené pojišťovny se o
způsobené škodě dozvěděly v kvalitě, kterou předpokládá výše citované
rozhodnutí Nejvyššího soudu, teprve doručením obžaloby dne 21. 1. 2011, a s
nárokem na náhradu škody se pak připojily před zahájením dokazování v hlavním
líčení konaném dne 14. 2. 2011, tj. řádně a včas, jak správně dovodil odvolací
soud (viz odůvodnění napadeného usnesení 3 dole/4 shora). Poněkud
zjednodušující výklad dovolatelky, že mohly v tomto směru vyvinout vlastní
aktivitu ke zjištění rozsahu škody, kterou svým jednáním způsobila, bez ohledu
na probíhající policejní vyšetřování, případně se paralelním šetřením dobrat
výsledku dříve, než se to podařilo orgánům činným v trestním řízení, přijmout
nelze. Jakkoli by byl právnický aparát té které pojišťovny event. početný, jeho
úkolem rozhodně není nahrazovat činnost policie při zjišťování trestné
činnosti. Stejně tak není určen k tomu, aby a priori (dopředu) zjišťoval
odůvodněnost požadavku lékaře na proplacení každé jednotlivé položky; tj. zda
byl konkrétní úkon skutečně na pacientovi proveden a zda byl finančně nákladný
do té míry, jak je deklarováno. Ostatně dovolatelka si způsobem popsaným v
odsuzujícím rozsudku počínala právě s plným vědomím toho, že takové kontroly se
v praxi nedějí a ani dost dobře dít nemohou, což ve svém důsledku logicky
zvyšovalo její šance na to, že páchaná trestná činnost nebude odhalena. Proto
její poukaz na pasivitu poškozeného jako hlavního důvodu k marnému uplynutí
dvouleté subjektivní promlčecí doby akceptovat nelze.
Nejvyšší soud nemohl souhlasit s dovolatelkou ani v tom, že soud
druhého stupně nesprávně vyložil zásadu upravenou v § 3 odst. 1 občanského
zákoníku, podle níž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což jej mělo vést k chybnému
závěru, že vznesenou námitku promlčení považoval za nedůvodnou, přestože u
některých dílčích nároků na náhradu škody jinak uplynula více než desetiletá
objektivní lhůta pro jejich uplatnění.
Dovolatelce lze v obecné rovině přisvědčit, že sama skutečnost, že
škoda byla způsobena trestným činem, není důvodem, aby nemohlo být úspěšně
namítáno promlčení práva domáhat se její náhrady. Nejvyšší soud v minulosti v
obdobném případě zároveň dovodil, že argumentovat u námitky promlčení rozporem
s dobrými mravy lze jen ve výjimečných situacích (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 498/2010).
Taková výjimečná situace však podle Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci
dána je. Nejvyšší soud zde vychází z toho, že jde o specifický případ, který je
charakterizován nejen tím, že dovolatelka spáchala úmyslnou trestnou činnost,
ale také přímým cílem (motivací) obohatit se na úkor jiného a tím jej poškodit.
Předmětným zdravotním pojišťovnám, k jejichž tíži jednala, způsobila celkovou
škodu v řádech statisíců korun. Její tvrzení, že marné uplynutí objektivní
promlčecí doby nijak neovlivnila, ve světle soudy zjištěných okolností
inkriminované trestné činnosti nemůže obstát. Dovolatelka totiž jednala s plným
vědomím toho, že při kvantitě zdravotních výkonů, které lékaři zdravotním
pojišťovnám denně vykazují, je prakticky nemožné v každém jednotlivém případě
ověřovat, zda šlo o úkon reálný či fiktivní, a to ani zpětně. Byla velice dobře
obeznámena s fungováním kontrolního systému, který není založen na automatické
presumpci, že lékař vykazující provedení zdravotního úkonu tak může činit i v
rozporu s realitou, a tudíž podvodně. Zároveň si počínala natolik opatrně a
nenápadně, aby její systematické podvodné jednání nebylo odhaleno, což jí také
poměrně dlouho vycházelo. Ostatně trestní oznámení v této věci podal otec
jednoho z pojištěnců Vojenské zdravotní pojišťovny a nikoli některá z
poškozených pojišťoven. Ve světle výše uvedených skutečností, je pak možno
dovodit, že dovolatelka - pokud ve vztahu k jednotlivým poškozeným namítala
promlčení části jejich nároku na náhradu škody - uplatnila toto své právo v
rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud na tomto místě dodává, že na argumentaci dovolatelky nahlížel i z
pohledu ústavního principu právního státu, formulovaného Plénem Ústavního soudu
v nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, podle něhož soud nejprve musí
rozpoznat, která základní práva obou účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s
přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak,
aby, je-li to možné, zůstalo při střetu základních práv jednotlivých účastníků
zachováno z obou co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu
základnímu právu, v jehož prospěch svědčí idea spravedlnosti. Tentýž nález pak
také obsahuje formulaci zásady, že „se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z
vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání… nebo nabývat
majetku vlastním zločinem“.
Protože dovolání obviněné MUDr. J. D. bylo opřeno o námitky, kterým z hlediska
uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat
opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
(srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler