3 Tdo 257/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o
dovolání, které podal obviněný K. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10 To 346/2017, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 139/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. Š.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 16 T
139/2015, byl obviněný K. Š. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle
§ 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v
tom, že dne 17. 1. 2015 v 07:24 hodin jako řidič osobního motorového vozidla
zn. VW Passat, jedoucí po silnici I. třídy č. 03, v místě sjezdu z dálnice D1,
ve směru na B., v k.o. M., okres P.–v., poté, co nejprve při bočním míjení se
ve vedlejších pruzích zatroubil na vozidlo Hyundai i20, řízené P. D., v němž
jako spolujezdkyně jela I. D., kdy po zařazení se za toto vozidlo P. D. na
vozidlo VW Passat výstražně blikl dálkovými světly, obžalovaný nejprve předjel
vozidlo Hyundai, následně v úmyslu vytrestat řidiče vozidla Hyundai za
probliknutí začal náhle a neočekávaně brzdit před tímto vozidlem a poté, když
zjistil, že se vozidlo Hyundai přemísťuje do pravého jízdního pruhu, okamžitě
se bez ukazatele změny směru jízdy příčně přemístil vpravo do koridoru jízdní
dráhy vozidla Hyundai, kde na vzdálenost vozidel v rozmezí 18-22 metrů při
rychlosti nejméně 35 km/hod začal intenzivně brzdit až do úplného zastavení, na
což P. D. reagoval ve snaze zabránit střetu s vozidlem obžalovaného
intenzivním brzděním z jízdní rychlosti nejméně 60 km/hod, kdy se mu podařilo
rychlost snížit na cca 24 km/hod, při které však došlo k nárazu vozidla Hyundai
do vozidla VW Passat, a následně došlo ještě k sekundárnímu střetu, kdy do
zadní části vozidla Hyundai narazilo přední částí za ním jedoucí vozidlo Ford
Mondeo, řízené J. Š., která na danou situaci již nedokázala včas zareagovat,
vozidlo Hyundai začalo v důsledku sekundárního střetu ihned hořet a následně
celé shořelo, přičemž toto jeho jednání bylo pro ostatní účastníky silničního
provozu nepředvídatelné, náhlé a neočekávaně vedené, a obžalovaný musel být
srozuměn s tím, že tímto svým jednáním způsobí kolizi s vozidlem jedoucím za
ním a škodu na tomto vozidle, kdy způsobil P. a I. D. zničením vozidla
Hyundai škodu ve výši 180.000 Kč a zničením věcí ve vozidle - příslušenství ke
kameře, USB paměti, dálkového ovladače a dámské bundy škodu ve výši 3.759 Kč, a
dále J. Š., škodu poškozením vozidla Ford Mondeo ve výši 55.000 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost v průběhu
zkušební doby dle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.
Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr.
zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 20 (dvaceti)
denních sazeb po 2.500 (dvatisícepětset) Kč, tedy celkem 50.000 (padesáttisíc)
Kč.
Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ nezaplacení peněžitého
trestu náhradní trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozeným:
I. D., bytem U T., D., na náhradě škody částku 3.759,- Kč,
P. D., bytem U T., D., na náhradě škody částku 12.169,- Kč,
společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 49240480, Evropská 136, Praha 6, na
náhradě škody částku 182.799,- Kč,
J. Š., bytem N. L., M., na náhradě škody částku 55.000,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 49240480,
Evropská 136, Praha 6, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 16 T
139/2015, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech jeho výroků.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn.
10 To 346/2017, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku
obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, který byl
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební
doby dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn.
10 To 346/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta obsáhlé dovolání
(č. l. 800-816), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že v projednávané věci existuje extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, neboť soudy vadně hodnotily
pořízené důkazy. Soudy důkazní situaci a okolnosti, které vyšly najevo (zejména
stran způsobu jeho jízdy), hodnotily od samého počátku způsobem, který vyznívá
zcela v jeho neprospěch, nedostály tak požadavkům plynoucím z nezbytnosti
uplatňovat zásadu in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny. Namítá, že soudy hodnotily důkazy svévolně, tedy bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu. Obviněný detailně rozebírá
celkový průběh skutkového děje předcházející nárazu vozidla poškozeného P. D.,
tedy vozidla Hyundai, do jeho vozidla VW Passat a následného nárazu vozidla
poškozené J. Š., tedy vozidla Ford Mondeo, do vozidla Hyundai. V této
souvislosti poukazuje i na záznam z digitální autokamery poškozeného a obrázky
z ní uložené na CD coby příloze dovolání. Obviněný rozporuje některé závěry
soudů, které se staly podkladem pro právní kvalifikaci jeho trestného jednání. Stěžejní rozpor spatřuje v závěru soudu, že by přejel do pruhu před vozidlo
Hyundai záměrně, rychle a neočekávaně a dopustil se tak tzv. „vybržďování“. Uvádí, že na vozidlo poškozeného troubil minimálně 21 metrů za ním ve svém
jízdním pruhu, výstražné bliknutí poškozeného pak lze hodnotit jako úmyslné
nasvěcování v délce 1,17 sekund s oslněním narušujícím jeho prostorové vnímání,
a zcela jistě se nejednalo o předjíždění, jelikož šlo o křižovatku, kde
přijížděl po hlavní pozemní komunikaci, měl přednost v jízdě a pokračoval přímo
ve svém jízdním pruhu. Svým jednáním dvakrát zabránil kolizní situaci a potřetí
se snažil kolizní situaci zabránit spuštěním výstražných světel. Celou
kritickou situaci způsobilo riskantní jednání poškozeného P. D., řidiče
vozidla Hyundai, který jej donutil k náhlé změně směru jízdy vpravo a on, aby
odvrátil hrozící střet, dával zvukové znamení k odvrácení hrozícího nebezpečí. Jestliže se jej poté řidič vozidla Hyundai zapnutím dálkových světel snažil
upozornit na nějakou situaci, pojal podezření, že mu signalizuje nebezpečnou
závadu na jeho autě a začal brzdit, poté aktivoval výstražnou funkci směrových
světel, aby upozornil ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích na
hrozící nebezpečí spočívající v tom, že náhle na popud obdrženého výstražného
znamení zastavuje. Poškozenému nemohla vzniknout žádná náhlá nebo neočekávaná
překážka, neboť měl dostatečnou rezervu pro zastavení. Za příčinu nehody
označil jednání poškozeného coby řidiče vozidla Hyundai, který se vyhýbal
srážce s vozidlem Ford Mondeo jedoucím za ním, které omezil, přičemž nebrzdil
dostatečně intenzivně. Odkazuje přitom na závěry znaleckého posudku Stanislava
Bartoně a odborné vyjádření doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., které jsou dle jeho
přesvědčení v přímém rozporu se závěry znaleckého posudku Ing. Libora Kopala,
přičemž uvedl, že se tento znalec dopustil úmyslného podvodu. Uvedl, že i
příslušníci dopravní policie ve svém vyšetřování i bez znalců označili
poškozeného za viníka nehody.
Stejný závěr pak dle obviněného vyplývá i z údajů
z Gsenzoru. Ačkoli obhajoba opakovaně žádala vypracování revizního znaleckého
posudku, soudy žádosti nevyhověly. Obviněný dále namítá absenci odůvodnění
stran subjektivní stránky jeho jednání neboť ani na jednom místě není zmíněno,
že by jeho úmyslem bylo poškození nebo zničení vozidla Hyundai. Obviněný
spatřuje extrémní rozpor také v tom, že se snažil spuštěním výstražných světel
zabránit střetu, zatímco je viněn, že jej úmyslně vyvolal.
Obviněný tak má za to, že pomocí důkazů bylo prokázáno, že srážku způsobil
poškozený D., protože v průběhu brzdění uvolnil brzdový pedál, čímž prodloužil
brzdnou dráhu a došlo k nárazu, přičemž provedeným dokazováním nebyla vyvrácena
jeho obhajoba. Zejména odvolací soud pak nedostál požadavkům plynoucím z
nezbytnosti uplatňovat zásadu in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce
neviny, a rozhodoval na základě libovůle, přičemž se dostatečně nevypořádal s
námitkami obhajoby. Soudy jeho skutek nesprávně hmotně právně hodnotily, když
jeho jednání by mohlo být posouzeno nejvýše jako přestupek. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9.
2017, sp. zn. 10 To 346/2017, a aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vznesl žádost o odklad výkonu
trestu zákazu řízení motorových vozidel.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27.
2. 2018, sp. zn. 1 NZO 60/2018.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že
obviněný uplatnil stejné námitky jako ve svém odvolání, na kteréžto reagoval a
odpovídajícím způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud. Nepřisvědčila námitce
existence opomenutých důkazů, resp. nevyhovění návrhu na vypracování revizního
znaleckého posudku, kdy uvedl, že pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké
posudky, jejichž závěry se liší, neznamená to automaticky, že je nutno
přistoupit k vypracování třetího revizního posudku. Soud ovšem nesmí libovolně
nahradit odborné mínění znalce míněním vlastním. V projednávané věci se
nalézací soud odpovídajícím způsobem vypořádal se závěry všech znaleckých
zkoumání na č. l. 11 svého rozhodnutí, přičemž konstatoval, že Ing. Stanislav
Bartoň se ve svém posudku vůbec nezabýval chováním obviněného z hlediska příčin
vzniku dopravní nehody. Závěry znalců Ing. Stanislava Bartoně a doc. Ing. Aleše
Vémoly, Ph.D., že řidič vozidla Hyundai mohl nehodě zabránit včasným započetím
brždění, stejně tak jako řidička J. Š. mohla včasnou reakcí zabránit
následné nehodě, neboť dle všeho měla o situaci přehled, soud vyhodnotil jako
tendenční, neboť v posuzované trestní věci nesehrály základní úlohu technické
podmínky vzniku dopravní nehody, resp. možnost jejího odvrácení, aby tak bylo
posuzováno zavinění jednotlivých řidičů na předmětné nehodě, ale v posuzované
trestní věci sehrálo zásadní roli úmyslné jednání obviněného, který
prokazatelně vybržďoval vozidlo Hyundai svědka P. D. Reakci řidiče Hyundai
je proto třeba posuzovat od okamžiku, kdy mohl skutečně odhalit záměr
obviněného. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný před
vozidlo Hyundai najel bez použití znamení o změně směru jízdy na krátkou
vzdálenost, brzdil velmi intenzivně a zastavil v jízdním pruhu a nikoli na jeho
okraji. Veškeré uvedené skutečnosti tedy svědčí o tom, že ze strany obviněného
šlo o vybržďování v reakci na předchozí počínání řidiče P. D., jímž se cítil
v průběhu předchozí jízdy omezen. Dále státní zástupkyně uvedla, že odlišné
představy obviněného o způsobu hodnocení důkazů nejsou s to založit extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a to zvláště
v situaci, pokud skutková zjištění soudů mají pevné obsahové zakotvení v
provedených důkazech, jak je tomu i v projednávané věci. K námitce nedodržení
zásady in dubio pro reo se vyjádřila v tom smyslu, že tato se vztahuje výlučně
k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k hmotně právnímu
posouzení.
Ve vztahu k dovolatelově námitce stran jeho zavinění, resp. úmyslu nepřímého,
pak státní zástupkyně uvedla, že nepřímý úmysl je založen na konstrukci
srozumění, přičemž způsobení následku významného pro trestní právo není
pachatelovým přímým cílem ani nevyhnutelným prostředkem. V posuzované trestní
věci musel být obviněný srozuměn s tím, že pokud vjede bez udání ukazatele o
směru jízdy náhle a neočekávaně do jízdní dráhy vozidla Hyundai, může dojít ke
střetu obou vozidel, a to zvláště tehdy, pokud je zřejmé, že jeho řidičský
manévr není důsledkem reakce na konkrétní dopravní situaci, kterou by mohli
vnímat i ostatní účastníci silničního provozu v daném čase na daném místě.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10
To 346/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání
obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o
kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by
odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr.
ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého
obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
§ 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným K. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný
namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména samotné výpovědi poškozeného P. D.,
záznamu z digitální autokamery řidiče vozidla Hyundai P. D., znaleckého
posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, technické posudky
o příčinách dopravních nehod Ing. Libora Kopala, který shledává zcela
nedostačujícím a napadá zcela nekorektním způsobem i osobu znalce jako osobu,
která se při jeho vypracování dopustila úmyslného podvodu, znaleckého posudku z
oboru doprava Ing. Stanislava Bartoně, odborného vyjádření z oboru doprava doc.
Ing. Aleše Vémoly, Ph.D.; spadá sem i námitka neprovedení revizního znaleckého
posudku) a vadná skutková zjištění (kdy došlo k troubení, jak mohlo „výstražné
bliknutí“ řidiče D. ovlivnit rozpoznávací schopnosti dovolatele, zda lze
manévr označit za „vybrždění“, resp. zda se jednalo o překážku náhlou), když
současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům
(obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp.
že soudy hodnotily důkazy zcela svévolně bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu z provedeného dokazování vyplývá zcela jasně, že
viníkem nehody byl poškozený P. D.) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy
obviněný trvá na tom, že dvakrát zabránil kolizní situaci a o třetí zabránění
se pokusil spuštěním výstražných světel, kdy poškozenému P. D. nevznikla
žádná náhlá nebo neočekávaná překážka, neboť měl rezervu pro zastavení; ke
kolizi došlo v důsledku jednání poškozeného, který nebrzdil intenzivně, ale
pouze vozidlo přibržďoval, a to v kritickém okamžiku před brzdícím vozidlem
Passat poškozené J. Š., přičemž dovolatelovo brzdění nelze označit za
extrémní, naopak to byl poškozený, který uvolnil tlak na brzdový pedál, a
vozidlo Hyundai akcelerovalo před brzdícím vozidlem Passat).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše
uvedený dovolací důvod nezaložil v drtivé většině na hmotně právních - byť v
dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2
odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Takový postup však není v rámci dovolacího řízení možný.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva,
ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné
skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., §
207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k
dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě
výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1
písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v
jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce
neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně
do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených
důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.
ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové
není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud pak obviněný namítal, že nebyl proveden revizní znalecký posudek z oboru
dopravy, neboť znalecký posudek pořízený orgány činnými v trestním řízení a
znalecký posudek opatřený obhajobou se ve svých závěrech liší, pak je třeba
uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro
míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní
váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení
zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být
nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již
provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění
dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Pokud jde o problematiku neprovedených důkazů, jedná se skutečně o okolnost,
která by mohla založit důvod pro přezkoumání důkazního řízení ze strany
dovolacího soudu, byť jde svou povahou o námitku procesní a tudíž nespadající
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný
další z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Takováto výjimečná přezkumná
povinnost dovolacího soudu ale může být uplatněna v případě zjištění, že
nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu. Dle judikatury Ústavního soudu České republiky (dále jen
Ústavní soud) je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) vykládat tak, že v řízení
před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost
navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za
potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen
o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Tzv. opomenuté důkazy jsou tedy takové, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť nalézací soud v
rámci odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých závěrů má za to, že
doplnění dokazování je nadbytečné. Na str. 13 rozsudku se vyjádřil k tomu, jaké
důkazy v rámci nového projednání věci (soud v této věci rozhodoval podruhé,
neboť původní rozsudek byl v rámci odvolacího řízení zrušen) nebylo nutné
provést znovu (výslech policistky Klimešové, výslech svědkyně J. Š.), a jaké
shledal nadbytečnými (ohledání vozidla za účelem zjištění, zda vozidlo
disponuje funkcí automatického zapnutí výstražných světel, výslech svědka M.
F., dokumenty vztahující se k servisním prohlídkám vozu Hyundai). Současně se
vyjádřil i k návrhu na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem z oboru
dopravy, kterémuž nevyhověl, kdy uvedl, že „neshledal žádná závažná pochybení
ani na straně znalce Ing. Kopala, …Nebylo zjištěno, že by znalec z důvodu
znalosti některých účastníků dopravní nehody mohl být podjatý, soud neshledal
závadným jeho znalecký posudek ani žádný z doplňků, a to ani v návaznosti na
výhrady znalců Ing. Bartoně a Ing. Vémoly“.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že znalecký posudek je zvláštním,
samostatným druhem důkazu (§ 89 odst. 2 tr. ř.). Je nutno jej lišit od důkazu
výpovědí svědka (§ 97 tr. ř.), svědek totiž vypovídá o skutečnostech týkajících
se trestné činnosti, o nichž nabyl vědomost mimo trestní řízení a bez
souvislosti s ním, kdežto znalec se seznamuje se skutečnostmi týkajícími se
trestné činnosti (o nichž má podat s použitím svých odborných znalostí posudek)
teprve během trestního řízení, a to podle § 107 odst. 1 tr. ř. studiem spisů
nebo přítomností při provádění úkonů trestního řízení. Přestože je však
znalecký důkaz zvláštním samostatným druhem důkazu, nemá v poměru k ostatním
druhům důkazů privilegované postavení. Orgány činné v trestním řízení jím
nejsou vázány a hodnotí jej jako každý jiný druh důkazu, tedy v souladu s
procedurou volného hodnocení důkazů zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. R
40/1972, R 62/1973, R 55/1986, R 2/1989-I.). Soud musí vždy prověřit znalecký
posudek z toho pohledu, zda přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, zda se
jeho závěry opírají o důkazy, zda závěry posudku logicky vyplývají ze
skutkových zjištění (srov. č. 40/1972, 50/1976, 2/1989-I. Sb. rozh. tr.), aniž
by nahrazoval mínění znalce míněním vlastním. Pokud jsou pak ve věci
vypracovány znalecké posudky, které se svým obsahem, resp. závěry liší, není
automaticky povinností soudu zadat vypracování revizního znaleckého posudku k
odstranění těchto nesrovnalostí. Stejně jako v projednávané věci soud musí vždy
tyto znalecké posudky porovnat a posoudit, zda některý z nich trpí nedostatky,
pro které z něho nelze vycházet, resp. zda lze vycházet ze závěrů jen jednoho z
nich. To musí v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu viz č.
11/1978 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci nalézací soud vycházel ze
znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská,
technické posudky o příčinách dopravních nehod a dvou jeho doplňků Ing. Libora
Kopala, přičemž se zabýval i znaleckým posudkem předloženým obhajobou znalce z
oboru doprava Ing. Stanislava Bartoně. V této souvislosti lze odkázat zejména
na str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde soud podrobně rozebral
závěry obou předložených znaleckých posudků a vysvětlil, proč se neztotožnil se
závěry znaleckého posudku Ing. Stanislava Bartoně – „znalec uváděl, že Hyundai
ohrozil vozidlo Ford, ačkoli svědkyně Š. v hlavním líčení vypověděla, že ji
při vjíždění do jejího pruhu nijak neomezilo a zařadilo se plynule. Dle názoru
soudu je rovněž kamerovým záznamem i výpověďmi svědků vyvráceno tvrzení znalce,
že Hyundai začal vjíždět do pravého pruhu v místě plné čáry. Soud má za
prokázané, že Hyundai se pohyboval při této čáře, avšak ve svém jízdním pruhu,
a začal přejíždět až v místě přerušované čáry. Toto bylo ostatně dle všeho i
příčinou zatroubení obžalovaného, který viděl blížit se vozidlo Hyundai ve
směru do jeho pruhu. Nadto se Ing. Bartoň ve svém posudku vůbec nezabýval
chováním obžalovaného z hlediska příčiny vzniku dopravní nehody, takže soud
vyhodnotil závěry znaleckého posudku jako tendenční“.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný
namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají
vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do
skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě
dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných
případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým
způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež
jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy,
prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
Praha-východ, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v
Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím
hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými
okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha–východ vyplývá,
jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění
opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Jak uvedeno
výše, stěžejním byl kamerový záznam z vozidla Hyundai spolu se znaleckým
posudkem a výpovědí znalce z oboru doprava Ing. Libora Kopala. Soudy na
podkladě provedeného dokazování dospěly k závěru, že ze strany obžalovaného se
jednalo o pomstu za předchozí jednání řidiče D., tedy o jednání, které je
obecně označován za tzv. „vybržďování“. V tomto směru nelze opomenout, že
znalecký posudek Ing. Stanislava Bartoně, stejně jako odborné vyjádření doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., se nezabývaly možným předchozím konfliktem mezi
obviněným a poškozeným D. a chováním obviněného, ale toliko se soustředily na
technické otázky celého incidentu, kdy dopravní nehodu posuzovaly jako
nahodilou a neočekávanou událost. Závěry, že srážce vozidel mohli řidiči
vozidel Hyundai a Ford Mondeo zabránit včasnou reakcí, resp. že ji způsobili
tím, že nereagovali včas a prudce nebrzdili, přestože k tomu měli dostatečný
časový prostor, je zavádějící, neboť v projednávané věci není předmětem
zkoumání to, jakým způsobem mohli jednotliví účastníci nehody zabránit srážce,
resp. jakou míru zavinění by bylo možno jednotlivým účastníkům nehody připsat,
ale úmyslné jednání obviněného, který se dopustil vybrždění vozidla
poškozeného. Obviněný své jednání bagatelizuje, či se dokonce staví do pozice
oběti, kdy kupříkladu uvádí, že se snažil předejít kolizi, a to opakovaně,
přičemž svoje vozidlo zastavil prudkým brzděním proto, že se domníval, že mu
poškozený ve voze Hyundai světelným znamením signalizuje poruchu na svém voze,
a on se spuštěním výstražných světel snažil zabránit střetu. Odvolací soud
uvedl, že obviněný „před vozidlo Hyundai najel bez použití znamení o změně
směru jízdy, na krátkou vzdálenost, brzdil velmi intenzivně a zastavil v
jízdním pruhu a nikoli na jeho okraji, … přičemž není příliš podstatné, zda
výstražná varovná světla obžalovaný rozsvítil sám, nebo zda se v důsledku
intenzivního brzdění rozsvítila automaticky, neboť v každém případě je z
videozáznamu zřejmé, že se tak stalo bezprostředně před tím, než vozidlo
Hyundai do vozu obžalovaného narazilo, a kdy už zapnutí těchto světel nemohlo
splnit svůj varovný účel“ (str. 7 až 8 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud se
tak ztotožňuje se závěry odvolacího, resp. nalézacího soudu, že reakci řidiče
Hyundai je třeba posuzovat od okamžiku, kdy mohl skutečně odhalit záměr
obviněného. Zcela jistě nelze na obou poškozených řidičích vyžadovat, aby
reagovali na brzdění obviněného od okamžiku, kdy se mu v přímém jízdním pruhu,
který oba opouštěli do odbočovacího pruhu, rozsvítila při jízdě světla. Zpomalující vozidlo v jízdním pruhu, který oba opouštěli, pro ně v daný okamžik
nepředstavoval žádné riziko.
Náhlý jízdní manévr obviněného, který se bez
zapnutí ukazatele změny směru jízdy zařadil do stejného odbočovacího pruhu
přímo před vozidlo poškozeného a intenzivně brzdil až do úplného zastavení
vozidla uprostřed vozovky, zcela jistě nemohli poškození očekávat. K uvedeným
námitkám se pak zcela dostačujícím způsobem vyjádřil již soud odvolací (zejména
str. 7 a 8 napadeného rozsudku).
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani
jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Jednání obviněného svým obsahem naplňuje skutkovou podstatu předmětného přečinu
poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný před vozidlo
Hyundai najel bez použití znamení o změně směru jízdy na krátkou vzdálenost,
brzdil velmi intenzivně a zastavil v jízdním pruhu a nikoli na jeho okraji, kdy
uvedené skutečnosti svědčí o tom, že ze strany obviněného šlo o vybržďování v
reakci na předchozí počínání řidiče P. D., jímž se cítil v průběhu předchozí
jízdy omezen, přičemž v důsledku jednání obviněného došlo ke zničení vozidla
Hyundai patřícímu poškozenému a poškození vozidla Ford Mondeo poškozené J. Š.
S tímto závěrem je pak dle závěru Nejvyššího soudu ve shodě i otázka zavinění,
resp. prokázání nepřímého úmyslu obviněného. Obviněný namítá, že nebylo
prokázáno, že by bylo jeho úmyslem zničení vozidla poškozeného a poškození
vozidla Ford Mondeo, tedy následek, ke kterému v projednávané věci došlo.
Námitka svým obsahem spadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., nicméně se jedná o námitku neopodstatněnou.
Obviněný se mýlí, má-li za to, že otázka zavinění je koncipována jako vůle
způsobit trestní následek, ke kterému v reálné situaci došlo, tedy v
projednávané věci značnou věcnou škodu (na obou vozidlech poškozených).
Zavinění jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného
činu je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj.
odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i
představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl
svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.
Nepřímý úmysl je zásadně právně rovnocennou variantou k přímému úmyslu
a je založen na konstrukci srozumění. Postačí, aby byl pachatel srozuměn s tím,
že způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, čímž je míněna vůle, jež se
projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však
není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce),
neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska
trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však
pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení
následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze
vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové
srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní
okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval
jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného
(srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 222).
Nalézací soud uvedl, že obžalovaný musel být s následkem svého jednání srozuměn
a že tedy jednal v úmyslu nepřímém dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
neboť „si musel jakožto zkušený řidič být vědom toho, že při úmyslném zastavení
v blízkosti těsně před jiným vozidlem, kdy náhle a bez spuštění ukazatele o
změně směru jízdy příčně přejel před toto jedoucí vozidlo, může dojít k
dopravní nehodě s vozidlem jedoucím za ním, při níž může dojít k poškození
majetku cizí osoby. Rovněž nemohl počítat s žádnou okolností, která mohla
vzniku dopravní nehody zabránit“ (str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). S
uvedeným závěrem se dovolací soud zcela ztotožňuje.
Nejvyšší soud považuje za stěžejní na závěr uvést, že námitka existence
extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není
sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu
nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak
obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené
poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným
způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního rozporu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, stejně jako, že by právně
relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání
není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s
těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud
v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního
ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 -
Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného K. Š. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Petr Š a b a t a
předseda senátu