USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání,
které podal obviněný V. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.
9. 2024, č. j. 3 To 31/2024-4984, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 11/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Č. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 3.
2024, č. j. 61 T 11/2023-4756, bylo rozhodováno o obviněných V. Č. a S. B. Oba
byli uznáni vinnými spolupachatelským zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V.
Č. byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let a dva měsíce s
ostrahou a dále k peněžitému trestu 100denních sazeb po 500 Kč. S. B. byl za to
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku s ostrahou, dále k
peněžitému trestu 200denních sazeb po 2 000 Kč a konečně k trestu propadnutí
náhradní hodnoty tvořené jím vlastněnými nemovitostmi specifikovanými v
prvostupňovém rozsudku. Oba obvinění byli zavázáni k solidární povinnosti
zaplatit České republice na náhradě škody 25,45 milionů Kč.
2. K odvoláním obou obviněných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 25. 9.
2024, č. j. 3 To 31/2024-4984, prvostupňové rozhodnutí v celém rozsahu zrušil.
V části týkající se obviněného B. věc vrátil soud prvního stupně. Obviněného Č.
uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej k týmž trestům, jaké
uložil i prvostupňový soud. Dále obviněného Č. zavázal k povinnosti zaplatit
České republice na náhradě škody 25,45 milionů Kč.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (který prvostupňový popis
skutku upravil v tom, že vypustil participaci obviněného B.) se obviněný V. Č.
uvedeného zločinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že jako osoba fakticky
ovládající společnosti M. s.r.o. (dále jen M.) a A. s.r.o. (dále jen A.) v době
od ledna 2016 do konce roku 2019 nechal zahrnout do jejich účetnictví faktury
od údajných tuzemských dodavatelů, a to s cílem neoprávněně snížit daňovou
povinnost M. a A. na dani z přidané hodnoty, neboť deklarované tuzemské
dodávky zboží uskutečněny nebyly, a takto snížil daňovou povinnost M. o 21,37
milionů Kč a daňovou povinnost A. o 4,07 milionů Kč, čímž celkově způsobil
České republice škodu ve výši 25,45 milionů Kč. V podrobnostech se k popisu
skutku odkazuje na odvolací rozsudek.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti němu podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce
dovolání. To opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1, písm. g) a h)
tr. řádu. S předpokladem úspěšnosti svého dovolání a s ohledem na to, že výkon
rozsudku by mohl mít nepříznivé následky pro něho i jeho rodinu, inicioval
návrh na odložení, respektive přerušení výkonu napadnutého rozhodnutí. Tento
impuls směřoval primárně k soudu prvního stupně a v případě, že ten by se s ním
neztotožnil, obrátil se dovolatel přímo na Nejvyšší soud s požadavkem na
odklad, respektive přerušení výkonu rozhodnutí.
5. Dovolatel obsáhle sumarizoval teoretická východiska a judikaturu
vztahující se k principům trestního řízení. Na základě této obecné argumentace
vyjádřil své přesvědčení, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedeným
dokazováním, jsou vnitřně rozporná a odporují zásadě rovnosti zbraní i principu
in dubio pro reo, dále že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, a
konečně že neprovedení navrhovaných důkazů je tzv. opomenutím důkazů. V
konkrétní argumentaci však dovolatel zůstal o poznání úspornější.
6. Takto vytkl nižším soudům, že postupovaly způsobem, který
nerespektoval rovnost zbraní, kdy obžaloba měla v očích soudu viditelnou
preferenci a soudy jakoby ani nechtěly vidět, že jde celou situaci rozumně
vysvětlit. Odvolacímu soudu obviněný vyčetl, že se dostatečně nevypořádal s
jeho odvolacími námitkami. Uzavřel, že pro tato pochybení nebyla jeho vina
prokázána zákonným způsobem. Za zásadní vadu označil nedostatečné odůvodnění
obou rozhodnutí, v nichž se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, kterou zcela
přešly, popřípadě ji bez zdůvodnění bagatelizovaly.
7. Soudy se zaměřily výlučně na argumentaci týkající se údajného
ovládání J. K. (jednatele M. a A.) a E. K. (jednatelky tuzemského dodavatele T.
G., s.r.o.) ze strany obviněného, avšak nevěnovaly se tomu, jak měla být údajně
daň krácena. V tomto ohledu soudy nevyhodnotily listinné důkazy, zejména
faktury vystavené M., které poukazují, že M. zboží odebrané od sporovaných
tuzemských dodavatelů prokazatelně dále prodával svým tuzemským odběratelům.
Tuto otázku mohly objasnit i výpovědi svědků Č. a K. (jednatelů odběratelské
firmy S. B. s.r.o.), tyto důkazní návrhy však odvolací soud zamítl, stejně jako
opětovné provedení důkazů příslušnými fakturami, s argumentací o nadbytečnosti
takového dalšího dokazování. Obviněný uzavřel, že tím, že soudy nepředvolaly
navrhované svědky, případně jejich výslech, v němž by stranám byla dána možnost
klást svědkům otázky, nepřípustně nahrazovaly jejich písemnými vyjádřeními,
došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Pokud nabízené důkazy nižší
soudy neprovedly a odůvodnění takového postupu je vnitřně rozporné, pak jde o
opomenutý důkaz zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu.
8. Dovolatel odmítl, že by došlo ke krácení daně, kdy upozornil, že část
zboží dodávaného M. tuzemskými dodavateli byla typologicky zcela jiná než zboží
od čínských dodavatelů, jehož zdanění na výstupu mělo být snižováno daní na
vstupu pocházející z obžalovaných tuzemských dodávek. Oním typologicky jiným
zbožím bylo tzv. „hokejové zboží“, které M. dodal společnosti S. B. s.r.o. a
které tedy M. musel “někde” nakoupit. I pokud nižší soudy dovodily, že M. toto
zboží nezakoupil od tuzemských dodavatelů I. P. s.r.o., S. T. s.r.o. a L. G.
s.r.o., pak je nutné brát v potaz, že zboží bylo prokazatelně M. dodáno jeho
odběrateli, a proto M. nárok na odpočet DPH řádně vznikl. Obviněný poukázal na
princip neutrality DPH, který vyžaduje, aby odpočet DPH na vstupu byl přiznán,
jestliže jsou splněny hmotněprávní podmínky, byť osoby povinné k dani
nevyhověly podmínkám formálním. Hmotněprávními podmínkami přitom je, aby osoba
uplatňující nárok na odpočet DPH byla osobou povinnou k dani, dále aby plnění
uplatňované k odpočtu bylo poskytnuto jinou osobou povinnou k dani, a konečně
aby přijaté plnění bylo na výstupu použito osobou povinnou k dani pro účely
jejích zdanitelných plnění. Nárok na odpočet DPH tak nelze odepřít, jestliže
nebyla splněna formální podmínka spočívající v identifikaci skutečného
poskytovatele plnění. Obviněný v tomto ohledu citoval z rozhodnutí Soudního
dvora Evropské unie ve věci C-154/20, že „odepření nároku na odpočet DPH osobě
povinné k dani z důvodu, že skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl
identifikován a že tato osoba povinná k dani neprokázala postavení tohoto
dodavatele, coby osoby povinné k dani, ačkoliv ze skutkových okolností s
jistotou vyplývá, že tento dodavatel toto postavení nutně měl, by bylo v
rozporu se zásadou daňové neutrality“. Obdobně dovolatel upozornil i na
rozhodnutí tuzemského Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 115/2021.
9. Za nesprávné právní posouzení dovolatel označil naplnění subjektivní
stránky stíhaného trestného činu, kdy odmítl, že byl prokázán jeho úmysl.
Sumarizoval obecné terminologické vymezení pojmu zavinění, v konkrétních
výhradách však setrval na svém přesvědčení, že z dokazování nevyplynulo, že by
subjektivní stránka trestného činu byla prokázána.
10. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, zrušením, pozbyla podkladu, a
aby věc vrátil prvostupňovému Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně.
11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Konstatoval, že dovolání je formulováno natolik obecně, že jeho teze nelze
podřadit pod žádný dovolací důvod. Ztotožnil se s nutností akceptovat
teoretická východiska, vyjádřil však nesouhlas s tím, že by se ony obecné
výstupy k významu a obsahu zásad trestního procesu měly aplikovat na
posuzovanou věc. Postup obou soudů při odůvodňování jejich rozhodnutí plně
koresponduje s trestním řádem. Prvostupňový rozsudek obsahuje soupis
provedených důkazů s uvedením jejich podstatného obsahu, dále úvahy, které
skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění
opřel, i jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění
je patrno, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů. Obdobně i odvolací soud (byť ve stručnější podobě,
ovšem v návaznosti na prvoinstanční rozhodnutí) uvedl skutečnosti, které byly
vzaty za prokázané, vymezil se odpovídajícím zdůvodněním k návrhu na požadavek
dalšího dokazování a potvrdil správnost úvah soudu prvního stupně. Obě
posuzovaná rozhodnutí jsou přezkoumatelná a neodpovídá skutečnosti, že by se
soudy zaměřily pouze na argumentaci týkající se ovládnutí jednatelů K. a K. ze
strany dovolatele. Odvolací soud náležitě rozebral námitky obviněného a není
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry
na podrobné oponentuře, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém. Odvolací soud se přitom může omezit i na převzetí odůvodnění z
rozhodnutí soudu nižšího. Státní zástupce uzavřel, že postuláty fair procesu
nižší soudy v projednávané věci neporušily.
12. Za námitky uplatněné pod třetí variantou dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze mít výhrady, v nichž obviněný neoznačuje
konkrétní důkaz, který zůstal neodůvodněně neproveden. Obviněný sice v množném
čísle uvedl, že soudy jeho návrhy zamítly, nespecifikoval však, o jaký
konkrétní důkaz by se mělo jednat, a neuvedl, proč právě onen důkaz by měl být
zásadního významu. K rozsahu dokazování se tedy vzhledem k neurčitosti a značné
obecnosti dovolacích námitek blíže postavit nelze. Za neprovedený důkaz
obviněný v dovolání výslovně označuje výslechy svědků K. a Č. Před
prvoinstančním soudem tyto důkazní návrhy vznášeny nebyly a z odůvodnění
odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, proč takové doplnění dokazování bylo
shledáno nepotřebným. Zmínění svědci by totiž mohli vypovídat nanejvýš k
obchodním vztahům s M. coby dodavatelem jimi řízené firmy S. B. s.r.o., ovšem o
existenci a případné realizaci dodávek vůči M., které jsou z hlediska závěrů o
naplnění znaků stíhaného trestného činu podstatné, by výpověď podat nemohly.
Požadavek na zopakování vybraných listinných důkazů nemůže zakládat tzv.
opomenuté důkazy, neboť jde o důkazy, které byly v řízení řádně provedeny a
žádné ustanovení trestního řádu nezakládá nárok procesní strany na opakování
již provedeného důkazu.
13. Další skutkové námitky obviněného lze pod prvou alternativu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s velkou
mírou tolerance. Obviněný nepředkládá argumenty, které by svědčily pro extrémní
nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Odmítá
skutkové závěry, které přitom obecné soudy ani nepřijaly, neboť ty nepopírají,
že zboží deklarované v obžalovaných fakturách bylo následně fakticky v České
republice dodáváno dalším odběratelům. Obviněný vyjadřuje prostý nesouhlas s
rozhodnými skutkovými zjištěními, aniž by specifikoval důkazy, jejichž skutečný
obsah by o zjevném nesouladu takových skutkových zjištění vypovídal. Obviněný
prosazuje vlastní průběh skutkového děje, že tuzemští dodavatelé reálně
dodávali zboží M. a A., což ovšem bylo dokazováním vyvráceno. Soudy neměly
pochybnost o existenci obchodovaného zboží a obchodních partnerů dodávajících
takové zboží, nejednalo se ovšem reálně o ty tuzemské dodavatele, kteří byli
uvedeni ve fiktivních dokladech. Odkazuje-li obviněný na to, že M. dodávala
pouze tzv „hokejové zboží“, nemůže to zvrátit závěr o fiktivnosti obžalovaných
obchodních případů týkajících se tuzemských dodávek M. O prokázání fiktivního
zapojení údajných tuzemských dodavatelů není přes obecný nesouhlas dovolatele
pochyb, přičemž obviněný nenabízí žádný důkaz, který by tento závěr vyvracel,
ani nepojmenovává onen zjevný rozpor, jímž nemůže být ani doložení následného
obchodování M. s jeho českým odběratelem, ani formální pojmenování
obchodovaného zboží. Podstatou dovolacích námitek je brojení proti hodnocení
důkazů nižšími soudy, které dovolatel en bloc odmítá a snaží se prosadit
vlastní alternativní skutkové zjištění. Z toho, že není spokojen s důkazní
situací, však nelze dovozovat existenci zjevného rozporu. Údajní tuzemští
dodavatelé M. a A. faktickou obchodní činnost nevykonávali, jejich existence
sloužila výlučně k páchání trestné činnosti a není důvod přistoupit k námitce o
možné eventualitě nějakého jiného tuzemského dodavatele, očividně
neexistujícího. Jestliže dodavatel zpochybňuje některá zjištění, jež soudy
vzaly za prokázaná, nejde o nic jiného než jen o prostou polemiku se způsobem
hodnocení důkazů, což dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nenaplňuje.
14. To platí i o strohé námitce obviněného popírající jeho úmyslné
zavinění, kterou se snaží odůvodnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. Tato námitka je primárně založena na odmítání skutkových závěrů.
Nižší soudy dostatečně vysvětlily, proč u obviněného takové zavinění dovodily,
přičemž nelze při jeho dokazování vycházet jen ze samotného vyjádření pachatele
a jeho nesouhlasu s úmyslným jednáním, nýbrž je třeba vždy hodnotit způsob
provedení činu a jeho okolnosti. S obviněným nelze souhlasit, že popis skutku
by neobsahoval konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno jeho úmyslné zavinění
dovodit. Byl to obviněný, kdo fakticky řídil M. a A., do nichž nechal účelově
dosadit otce své přítelkyně. Byl to právě obviněný, kdo nechal zahrnout do
účetnictví i do kontrolních hlášení a do přiznání k DPH obžalované faktury
osvědčující tuzemská přijatá zdanitelná plnění, která však ve skutečnosti
dodána nebyla. Jednání obviněného nespočívalo v ojedinělém skutku, ale šlo o
dlouhodobé jednání v mnoha postupných, faktických i formálních krocích,
tvořících zjevně dopředu promyšlený propracovaný systém vícero na sebe
navazujících simulovaných právních úkonů. Ty obviněný v podstatě přímo
organizoval a muselo mu být tedy zřejmé, co je jejich smyslem a cílem.
15. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a aby
tak učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S
rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného než
navrženého rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
16. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a)
tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. V prvé řadě nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou
opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně
patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité
vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v
mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu
lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
18. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), a h) tr. ř. Dovolací soud se proto
primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově
odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze
přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci
napadeného rozhodnutí.
19. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených
dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.], a
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování
dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku
(dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je
zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného
rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i
odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí
tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup
aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s
účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit
např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např.
usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně
uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do
oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají
hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám
aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové
závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §
265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat
napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.“ Současné
znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání
„vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových
zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich
zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění
podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem
spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
21. Obviněný tento dovolací důvod uplatňuje v jeho prvé a třetí
alternativě, a to ve vztahu k otázce, zda inkriminované faktury byly fiktivní.
22. S prvou alternativou předmětného dovolacího důvodu se námitky
obviněného spíše míjejí, neboť jsou vedeny veskrze obecně a představují pouze
prostou polemiku s hodnotícími úvahami prvostupňového soudu. Obviněný si
stýská, jak soudy důkazy hodnotily, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly
za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký
zmíněné soudy učinily. Obviněný toliko namítá, že při jiném náhledu na
provedené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje však pouze
vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Pokud by však
námitky obviněného rozporující závěr o tom, že faktury byly fiktivní, bylo
možno s jistou měrou tolerance pod prvou alternativu zmíněného dovolacího
důvodu podřadit, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Obviněný totiž na
provedené důkazy nazírá selektivně a jednotlivě, nikoli též v jejich vzájemném
souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů, které vyhovují
jeho představám. A naopak upozaďuje či opomíjí ty důkazy, které se mu nehodí.
Naproti tomu hodnotící úvahy nižších soudů jsou dostatečně podrobné,
přesvědčivé a vyváženě se zaobírají provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i
v jejich vzájemné provázanosti. Neponechávají stranou pozornosti žádný prvek
provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou trhlinu a vypořádávají se
právě i s důkazy, které dovolatel vyzdvihuje. Úvahy zmíněných kvalit nelze
označit za nedostačující jen proto, že obviněný s nimi není spokojen.
23. Dovolatel takto z celého řetězce na sebe navazujících okruhů
vyčleňuje jediný dílec, na který se upíná a jeho zdůrazňováním chce činit
dalekosáhlé závěry, které však při zohlednění ostatních článků řetězce
obhajitelné nejsou. Obviněný se pokouší prosazovat zjednodušenou úvahovou linku
spočívající v tom, že pokud M. vykonával určitou činnost a uskutečňoval
zdanitelná plnění (dodával zboží), pak k tomu potřeboval přijímat plnění
(zboží) od svých dodavatelů, a tudíž jejich dodávky nemohly být dodávkami
fiktivními. Slovy obviněného řečeno, M. musel zboží dále prodávané “někde”
nakoupit. Takto zjednodušeně však na jádro projednávaného případu nahlížet
nelze.
24. Předmětem jeho posouzení totiž nejsou jakékoliv dodávky zboží, ale
dodávky, které měly pocházet od konkrétních označených dodavatelských subjektů.
Tyto subjekty však neměly finanční, personální ani technické kapacity k tomu,
aby svedly takové zboží M. dodat. Nižší soudy se přitom nesoustředily výlučně
na otázku ovládnutí M. a A. obviněným, ale velmi dopodrobna se zaobíraly právě
otázkami personálního obsazení v údajných dodavatelských firmách, které byly
osazeny osobami bez jakýchkoliv dovedností, zkušeností a znalostí umožňujících
obchodní vedení firmy, které o průběhu obchodů zhusta zhola nic nevěděly,
popřípadě vůbec nevěděly o tom, že se staly osobami ve statutárních orgánech
podnikatelského subjektu. Prvostupňový soud se rovněž zaměřil na finanční toky
v údajných dodavatelských firmách, u nichž absentovaly průkazné finanční
transfery, jimiž by jim M. (popřípadě A.), hradily údajné dodávky zboží. Úvaha
o hotovostních platbách je více než nevěrohodná, neboť stíhaná trestná činnost
spadala do období rozvinutého a dobře i rychle fungujícího bankovního sektoru,
v němž lze sotva nalézt nějaký (natožpak rozumný) důvod, pro který by obchodní
partneři měli preferovat nepohodlnou, nebezpečnou, časově i personálně náročnou
formu platebního styku. Dalším jednotícím prvkem údajných dodavatelů je jejich
kategorizace coby nespolehlivých plátců daně s významnými daňovými nedoplatky a
s váznoucí či problematickou komunikací se správcem daně. Všechny údajné
dodavatelské firmy také neměly žádné zaměstnance, prostřednictvím kterých by
měly být schopny technicky realizovat přesuny a skladování textilu v tonážích
odvíjejících se od celkových dodavatelských cen v objemu 121 milionů Kč bez DPH
(součet hodnot třetího sloupce přehledových tabulek z výroku odvolacího
rozsudku). Popsané okolnosti se zcela vymykají tuzemské realitě poctivého
podnikání a jsou srozumitelně a přehledně sumarizovány v bodech 46–53
prvostupňového rozsudku. Dovolatel je však zcela přehlíží a vytváří svou
vlastní virtuální realitu skutkových zjištění, z jejíž platformy chce dovozovat
domnělý rozpor s provedenými důkazy.
25. Pod třetí alternativu jeho důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nelze podřazovat námitku k neprovedení výslechu svědků Č. a K. z
odběratelské firmy S. B. s.r.o. a již vůbec ne námitku k nezopakování
listinného důkazu fakturami, jimiž M. dodával určité zboží zmíněné firmě.
26. Jak vyložil již odvolací soud, je s ohledem na závěry o
(ne)kvalitách údajných tuzemských dodavatelů M. nadbytečné zjišťovat okolnosti
dodávek zboží, které byly realizovány mezi dodavatelskou firmou M. a jejím
odběratelem společností S. B. s.r.o. Tento úsek zbožového transferu (M. S. B.
s.r.o.), respektive informace k němu nejsou způsobilé nijak osvětlit původ
zboží, které M. svému odběrateli firmě S. B. s.r.o. dodávala. Jinak řečeno, i
kdyby svědci Č. a K. potvrdili takový odběr zboží jimi řízenou firmou, pak by
taková informace nevnášela naprosto žádné světlo do otázky podstatné pro řešený
případ, a to (ne)fiktivnosti jiného článku komoditního toku, a to od údajných
tuzemských dodavatelů vůči M. Poptávané výslechy svědků Č. a K. tedy nelze mít
za podstatné důkazy, neboť s podstatou projednávané věci nikterak nesouvisejí a
nejsou nadány schopností informativního přínosu pro její objasnění.
27. Totéž platí i o fakturách osvědčujících dodávku zboží M.
odběratelské firmě S. B. s.r.o. Tyto faktury navíc jako důkaz již provedeny
byly, takže označovat je za důkaz opomenutý je logickým nonsensem.
IV./2 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28. Pod tento dovolací důvod spadá námitka obviněného, jíž brojí proti
nesprávnému posouzení principu daňové neutrality DPH. Byť nutno zdůraznit, že
pod tento dovolací důvod nelze podřazovat tu část této námitky, kterou obviněný
rozporuje skutkové závěry nižších soudů poukazem na to, že bylo-li určité zboží
M. prodáváno dále odběratelské firmě S. B. s.r.o., pak muselo být M. nakoupeno
od těch jeho dodavatelů, které obviněný označuje za nikoliv fiktivní. Touto
částí námitky se obviněný vrací do oblasti nesprávných skutkových zjištění,
která prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu rozporovat nelze. Druhá část
této námitky se ovšem s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
nemíjí, je však zjevně neopodstatněná.
29. Obviněný princip daňové neutrality DPH nevykládá správně. Tento
princip znamená, že DPH nemá na hospodářský výsledek podnikatele – plátce DPH –
žádný vliv, neboť plátce si může DPH zaplacenou svému dodavateli (daň na
vstupu) odečíst od částky DPH, kterou má odvést do systému a kterou inkasoval
od svých odběratelů v rámci platby za uskutečněné zdanitelné plnění (daň na
výstupu). Pro princip daňové neutrality DPH je však klíčovým pojmem spárování
daně na výstupu s daní na vstupu. Zmíněné párování pak musí zahrnovat složku
týkající se jak subjektů onoho páru, tak i konkrétního zdanitelného plnění,
které bylo předmětem obchodu mezi nimi. Jakékoliv nejasnosti či neprůkaznosti
obou těchto složek narušují neutralitu DPH, neboť pak nelze určit, kolik z DPH
na výstupu již bylo odvedeno do daňového systému jako daň na vstupu. Bez
uvedeného spárování by tak plátce daně povinný k odvodu mohl tvrdit, že veškerý
odvod již realizoval neidentifikovaný dodavatel, jemuž zaplatil za přijatá
zdanitelná plnění i příslušnou DPH, aniž by bylo možno ověřit, zda onen
dodavatel jednak je plátcem DPH, a jednak příslušnou DPH skutečně přiznal a
odvedl do systému.
30. Zmíněné párování nezpochybňuje ani dovolatelem vyzdvihované
rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, popřípadě rozhodnutí tuzemského
Nejvyššího správního soudu. Z nich sice plyne, že dodavatel zdanitelného plnění
nemusí být jednoznačně identifikován, to ovšem platí pouze, pokud ze skutkových
okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce daně z přidané hodnoty nutně
měl. I sám obviněný tento stěžejní závěr rozsudku Soudního dvora Evropské unie
cituje, ovšem právě druhou část závěru z tohoto rozhodnutí nelogicky opomíjí.
31. Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že dodávky ve stíhaných
fakturách byly fiktivní a M. tedy nemohly být přijaty a použity k uskutečnění
jejich zdanitelných plnění. Ta tedy M. musel učinit při využití dodávek
pocházejících od subjektů jiných, ohledně nichž z ničeho (natožpak s jistotou)
nevyplývá, že měly postavení plátce daně. Nelze tedy z ničeho dovodit, že
těmito (neidentifikovanými) subjekty – slovy obviněného “někde” – byla určitá
část daně do daňového systému již odvedena tak, aby tuto část daně bylo možno
coby daň na vstupu v entitě M. stavět proti dani na výstupu, tedy proti dani,
kterou měl M. odvést. Totéž platí i o A., vůči níž měl být údajným dodavatelem
zdanitelného plnění M. Z hlediska daňové neutrality je totiž daňový status
dodavatele subjektu povinného k dani klíčový, ať již půjde o optimální plné
spárování (jednoznačná identita dodavatele a jím poskytnutých zdanitelných
plnění) anebo aspoň o spárování kategorizační (s jistotou činěný závěr, že
dodavatel měl postavení plátce ve smyslu vyzdvihovaného rozhodnutí Soudního
dvora Evropské unie).
32. Pod uvedený dovolací důvod formálně spadají i výhrady obviněného
proti závěru o jeho úmyslném zavinění. Jde však o námitky veskrze obecné,
obsahově prázdné a omezující se toliko na deklaraci vnitřního přesvědčení, že
subjektivní stránka trestného činu prokázána nebyla. Obviněný totiž neuvádí
zhola nic, co by mělo nějakým způsobem devalvovat vědomostní anebo volní složku
jeho vnitřního vztahu k stíhanému jednání. Měl-li by však Nejvyšší soud
vykročit z mezí výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1866/24 a I. ÚS 3298/22 a aktivisticky prověřovat úvahy nižších soudů nad rámec
dovolací argumentace, pak nutno vidět, že obviněný se širokospektrálně podílel
na drtivé většině článků řetězce aktivit, které se vzájemně prolínaly,
doplňovaly jedna druhou a směřovaly k jedinému cíli, jímž byla úspora
finančních prostředků na úkor úhrady DPH, která měla být M. a A. odvedena státu
z titulu uskutečněných zdanitelných plnění. Obviněný takto fakticky ovládl M. a
A., osadil ji zcela nezpůsobilými loutkami, které řídil a v tomto angažmá činil
veškeré kroky k tomu, aby dlouhodobě a „řemeslným” způsobem pravidelně a
systematicky snižoval daňovou povinnost jím fakticky ovládaných daňových
subjektů. Pokud si obviněný počínal takto propracovaně, pak jakákoliv
verbalizace jeho nesouhlasu s úmyslným zaviněním působí prázdně, falešně a
nevěrohodně.
IV./3 Další námitky obviněného
33. Dovolateli nelze přitakat, ani namítá-li, že soudy nižších stupňů
nerespektovaly rovnost zbraní a viditelně preferovaly obžalobu před obhajobou.
Uvedená námitka je subjektivním steskem obviněného pramenícím patrně z jeho
nespokojenosti nad výsledkem řízení. Nemá však žádné reálné opodstatnění a
neodpovídá objektivním zjištěním. Pokud pak vytýkaný postup nižších soudů
obviněný dovozuje z toho, že soudy se nepřiklonily k té verzi, která je pro
něho příznivější, pak to svědčí o nepochopení principu in dubio pro reo. Jeho
aplikace totiž připadá v úvahu teprve až v momentě, kdy po úplném dokazování a
náležitém vyhodnocení provedených důkazů proti sobě stojí nejméně dvě skutkově
stejně věrohodné verze. Pokud však po provedeném dokazování soudy logickou
argumentací dospějí k závěru, že jedna z v úvahu připadajících verzí je
věrohodnější než verze druhá, pak pro aplikaci zásady in dubio pro reo není
prostor a nelze úspěšně namítat, že se měly přiklonit k oné méně věrohodné, byť
pro obviněného příznivější verzi skutkového děje. Tím spíše pak nelze
dovozovat, že pokud tak soudy neučinily, projevily tím nějakou tendenčnost a
pošlapaly princip rovnosti zbraní mezi obžalobou a obhajobou.
34. Nepřípadná je rovněž výtka obviněného, že odvolací soud nedostatečně
zareagoval na argumentaci a odvolací námitky dovolatele vypořádal odkazem na
to, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Smyslem veřejnoprávních
rozhodnutí není literární produkce, u níž by její forma, autorská jedinečnost,
literární pestrost či stylistické novátorství měly převažovat nad sdělovaným
obsahem. Shledal-li druhostupňový soud výstižnými obraty a formulace užité v
prvostupňovém rozhodnutí, pak mu nic nebránilo v tom, aby na ně odkázal s
komentářem, že je pokládá za správné. Pokud by postupoval jinak, pak by v
podstatě jen činil rozbor představující opakování již řečeného. Tím by zanášel
své rozhodnutí nadbytečnou duplicitou, která by činila úřední dokument spíše
nepřehledným a hůře srozumitelným. Na námitky vznesené obviněným až v odvolání
pak druhostupňový soud patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a autonomními
úvahami jdoucími nad rámec úvah soudu prvního stupně (před nímž tyto námitky
vzneseny nebyly) poskytl odvolateli náležité odpovědi.
V.
Způsob rozhodnutí
35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten v něm vznesl
dílem námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly a dílem
výhrady, které se s dovolacími důvody sice nemíjejí, avšak jsou zjevně
neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem
upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde
li o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
37. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o
odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu, respektive přerušení výkonu trestu odnětí
svobody, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoliv návrh, o němž by bylo
nutno činit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu
rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze
předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však
důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo
zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným
(negativním) výrokem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp.
zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Ondřej Vítů