3 Tdo 276/2022-721
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. L., nar. XY v XY trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 To 266/2021-669, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 36/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2021, č. j. 1 T 36/2021-631, bylo rozhodnuto tak, že obviněný M. L. (dále jen „obviněný“) byl zproštěn podané obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 4 ZT 19/2021 pro skutek pod bodem 1.c), v němž byl spatřován pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
2. Obviněný byl dále citovaným rozsudkem uznán vinným pod bodem I./1.a),b) přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k těmto přečinům nalézací soud podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 3 T 85/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, č. j. 7 To 10/2021-87.
3. Obviněný byl dále citovaným rozsudkem uznán vinným v bodech II./2.a) až 9.b), 10.b) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku; v bodech II./2.a) až 6.b) a 8.a) až 10.b) pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku; a konečně v bodě II./8.a) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obviněný dopustil jednáními popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, spočívajícími (zjednodušeně řečeno) v tom, že obviněný si v rozmezí necelých 4 měsíců opakovaně opatřoval mimo jiné peněženky s platebními kartami (krádeží nebo nezjištěným způsobem), kdy následně odcizenými platebními kartami platil, vybíral hotovost z bankomatů, nebo se o to alespoň pokoušel. V jednom případě peněženku odcizil z nezamčeného bytu.
4. Za tyto přečiny nalézací soud obviněného podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením do věznice s ostrahou.
5. Konečně nalézací soud citovaným rozsudkem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit škodu poškozeným. Část poškozených s částí jejich nároků nalézací soud podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 To 266/2021-669, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
8. Obviněný odkazuje na obsah svého odvolání. Namítá, že závěr o tom, že se projednávané trestné činnosti dopustil právě obviněný, je postaven na zcela nedostatečném dokazování. Soudy totiž vyšly mj. z nekvalitních audiovizuálních záznamů, kde je navíc obličej pachatele zakryt rouškou. Podle obviněného nelze z takových záznamů laickým okem identifikovat konkrétní osobu. V této souvislosti obviněný poukazuje na závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 3 To 59/2021. Podle obviněného nalézací soud v rozporu se zákonem vycházel také z úředního záznamu policejního orgánu. Činit závěry z oblečení obviněného podle něj nelze, neboť stejné či podobné oblečení mohou mít jen v Brně stovky až tisíce lidí. Obviněný je přesvědčen, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení.
9. Obviněný dále nesouhlasí se způsobem vyčíslení škody, která je podle něj uměle navýšena o veškeré opakované neúspěšné pokusy o výběry z bankomatů. Jestliže se pachatel třikrát po sobě pokusil neúspěšně vybrat z bankomatu např. 5.000 Kč, jedná se o pokus způsobit škodu ve výši 5.000 Kč, nikoliv 15.000 Kč. Odůvodnění odvolacího soudu k této otázce je podle obviněného nesrozumitelné a na jeho námitku nereaguje.
10. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek nalézacího sodu a aby buďto sám ve věci rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., a ve vztahům k trestným činům spáchaným skutky II./2.a), 2.b), 9.a) a 9.b) uloží obviněnému přiměřený trest při dolní hranici zákonné trestní sazby, a to podmíněně odložený se zkušební dobou dle uvážení dovolacího soudu; anebo aby přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, dovolací argumentaci obviněného, a poté se vyjádřila k uplatněným dovolacím námitkám.
12. Státní zástupkyně konstatuje, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný, natož pak extrémní rozpor. Základním usvědčujícím důkazem jsou skutečně zejména kamerové záznamy a fotografie z příslušných kamerových záznamů. Identifikace obviněného však není důsledkem libovolného rozhodnutí soudů, ale naopak výsledkem analytické činnosti, kdy se soud zaměřil na markanty, podle kterých bylo možné dospět k závěru, že právě obviněný je pachatelem. Soudu skutečně pomohl detailní rozbor oděvních součástek obviněného, soud ale hodnotil rovněž osobu obviněného podle charakteru postavy, tvaru hlavy a tetování. Vycházel také z časových souvislostí, neboť vždy zkoumal, zda se obviněný mohl nacházet v určitém časovém okamžiku na místě, kde byl proveden výběr z bankomatu, resp. kde se obviněný pokusil vybrat peníze z bankomatu. Nelze dospět k závěru, že by soud odsoudil obviněného bez důkazů, neboť pokud naznal, že důkazní situace nedostačuje k prokázání tohoto, že je pachatelem trestné činnosti, obžaloby jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil.
13. Státní zástupkyně vysvětlila, v jakých případech je dán zjevný rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, přičemž v projednávané věci se o takovou situaci zjevně nejedná.
14. Pokud jde o způsob stanovení výše škody, nic nenasvědčuje tomu, že by byl obviněný veden záměrem získání pouze omezené sumy. Naopak, ze způsobu páchání trestné činnosti lze dovodit, že se snažil o výběr co nejvyšší částky – bezhotovostní platby do výše 500 Kč, kdy se nevyžaduje zadání PIN kódu, totiž prováděl až do doby, kdy vyčerpal dostupnou hotovost. Státní zástupkyně odkázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž při stanovení výše způsobené (zamýšlené) škody je třeba sčítat všechny částky, které obviněný vybral nebo se o to pokusil. Pachateli totiž zásadně nemůže polehčovat skutečnost, jestliže jeho jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, který chtěl spáchat, zůstalo ve stadiu pokusu výhradně z důvodů na jeho vůli nezávislých, přičemž sám pachatel učinil vše pro to, aby čin dokonal.
15. Státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) rozhodl v neveřejném zasedání. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
17. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
19. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
22. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
23. Skutkový stav je při dovolacím přezkumu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit,
24. Do skutkových zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování došel nalézací a případně odvolací soud, může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout právě a pouze v případech, které jsou vyjmenovány v obviněným uplatněném dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
27. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný dovoláním brojí proti výroku o vině, kdy zpochybňuje [vyjma skutků, které doznal – body II./2a, 2b), 9a) a 9b)] skutkové závěry pod body I./1.a),b) a II./2.a) až 10.b) výroku o vině, a to tím, že polemizuje s hodnocením důkazů, když jednak tvrdí, že skutkové závěry jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, jednak že soudy nezákonně vycházely z úředního záznamu policejního orgánu. V druhé části dovolání pak obviněný ve vztahu k přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (bod I. výrokové části), resp. § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (bod II. výrokové části) rozporuje způsob, jakým soudy vyčíslily jím způsobenou škodu.
28. Hned úvodem je třeba konstatovat, že pokud obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný dovoláním nebrojí pouze proti rozhodnutí nalézacího soudu, který jej uznal vinným žalovaným skutkem, ale také proti rozhodnutí soudu odvolacího, který zamítl jeho odvolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Nejvyšší soud k této vadě dovolání obviněného nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
29. Konfrontuje-li Nejvyšší soud obsah dovolání obviněného s trestním spisem, musí dále konstatovat, že prakticky veškeré jeho námitky představují opakování obhajoby, kterou již uplatňoval před soudem prvního a druhého stupně. Pak ale musí Nejvyšší soud zdůraznit, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
30. Dále je nutno s ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného uvést, že Nejvyšší soud se může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou skutečně v obsahu (v textu) dovolání uplatněny, a to v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů obviněný jako dovolatel nemůže své námitky opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, jak to obviněný dílem činí v této trestní věci (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
31. Pokud jde o skutkové námitky obviněného poukazujícího na nedostatečnost provedeného dokazování (s odůvodněním, že kvalita videozáznamů neumožňuje učinit závěry o jeho totožnosti s pachatelem zachyceným na záznamu, a to ani ve spojení se zjištěným oblečením pachatele), pak k těmto jeho námitkám lze nejprve v obecné rovině uvést, že dovoláním nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, čj. 8 Tdo 450/2020). Nejvyšší soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a případně v odvolacím řízení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou obviněný. Zasáhnout může pouze zcela výjimečně v případech, na které pamatuje obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Je skutečností, že z titulu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšší soud výjimečně oprávněn do skutkových zjištění zasáhnout tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tento zjevný (judikaturou dříve označovaný jako extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
33. Jakkoliv obviněný v dovolání formálně namítá, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neuvádí již, jaká konkrétní skutečnost či skutečnosti jsou v rozporu s výsledky dokazování. Jeho námitky tak představují obvyklou polemiku s hodnocením důkazů, tedy se závěrem soudů, že obviněný je pachatelem. S touto obhajobou se však již dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů, a tato jeho dovolací argumentace se tak s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Skutková zjištění, která učinil nalézací soud ohledně obviněným rozporovaného pachatelství, a s nimiž se odvolací soud ztotožnil, pak podklad v provedeném dokazování jednoznačně mají. Nevybočil-li přitom soud z mezí volného hodnocení důkazů (což se v projednávané věci nestalo), a pokud platí, že důkazy hodnotí a skutková zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či státní zástupce) a pokud soudy svá rozhodnutí řádně a v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily, pak se v projednávané věci z pohledu dokazování nejedná o žádný, natož zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Navíc, a bylo to již konstatováno, obviněný ve vztahu ke zjevnému rozporu ani odpovídajícím způsobem neargumentuje.
34. Přes toto zjištění lze po věcné stránce k uvedeným námitkám obviněného ve stručnosti uvést následující.
35. Pokud obviněný namítal nedostatečnou kvalitu kamerových záznamů, kvůli níž není možné jej na těchto záznamech ztotožnit, a to tím spíše laickým okem bez podkladu ve znaleckém posudku z oboru antropologie, pak Nejvyšší soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 643/2021, které v bodě 15. odůvodnění přiléhavě zmiňuje nalézací soud a podle něhož „trestní předpisy ani ustálená praxe soudů nestanovují nutnost k porovnávání podoby obviněných a pachatelů ustanovovat znalce z oboru antropologie, a to pokud má soud prvního stupně dostatek srovnávacích materiálů a především je materiál umožňující identifikovat pachatele trestného činu kvalitní. Pak je přibírání znalce z oboru antropologie zcela nadbytečné.
36. Kvalitu záznamů je přitom podle Nejvyššího soudu třeba vnímat relativně v tom smyslu, zda je možné z těchto záběrů seznat konkrétní znaky, které soudu umožní posoudit, zda osoba zachycená na záznamu vykazuje stejné atributy jako obviněný (tvar jednotlivých částí těla, znaménka, jizvy, tetování, oblečení, doplňky,…) nebo porovnat, zda je na jednotlivých záznamech zachycena tatáž osoba. V projednávané věci byly přitom kamerové záznamy každého dílčího útoku dostatečně kvalitní k tomu, aby nalézací soud mohl u každého jednotlivého útoku zkoumat poměrně podrobné znaky (díry na kalhotách, nápis na bundě, tečka na čepici apod.) a porovnat je se znaky, které vykazoval obviněný na kamerových záznamech útoků, k nimž se doznal, resp. s osobou obviněného přítomnou při hlavním líčení. Nelze navíc přehlédnout, že nalézací soud vždy zkoumal, zda se obviněný mohl nacházet v době spáchání činu na místě, kde byl proveden příslušný výběr z bankomatu nebo pokus o něj.
37. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dokazování provedené v této trestní věci před nalézacím soudem bylo z hlediska obviněným rozporovaného pachatelství provedeno plně v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5 tr. ř. a v návaznosti na něj i s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Vzhledem k tomu, že pachatelství obviněného bylo prokázáno a nevznikají o něm důvodné pochybnosti, pak v projednávané věci nebylo nutné zadávat znalecký posudek z oboru antropologie, při vědomí toho, že nalézací soud a následně také soud odvolací hodnocení důkazů v tomto směru přesvědčivě odůvodnily (§ 125 odst. 1 tr.ř.). Výrazem takovéto kvality hodnotících úvah nalézacího soudu je pak zjištění, že pokud naopak nalézací soud naznal, že důkazní situace nedostačuje k prokázání toho, že pachatelem trestné činnosti je obviněný, pak jej obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil [viz skutek ze dne 3. 9. 2020 pod bodem 1.c)].
38. K námitce obviněného, že soudy jako důkaz užily úřední záznam policejního orgánu, pak lze především uvést, že tuto námitku obviněný vznesl bez dalšího žádoucího upřesnění. K tomuto zjištění lze znovu zopakovat, že není povinností dovolacího soudu si domýšlet dovolací argumentaci za obviněného. Pokud pak nalézací soud v rámci hodnotících úvah argumentoval úředními záznamy (citoval je mezi důkazy, které hodnotil), což lze připustit, pak je zjevné, že tím mínil úřední záznamy policie vztahující se k vyhodnocení pořízených videozáznamů. Jestliže však soud tyto videozáznamy následně samostatně hodnotil, a to ve spojení s dalšími provedenými důkazy, pak nelze v tomto jeho postupu shledat takovou vadu v dokazovaní, která by z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolovala učinit závěr, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
39. Poslední námitku obviněného ohledně nesprávného vyčíslení škody lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1. písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud však opodstatněnosti této námitky nepřisvědčil.
40. Obviněný namítá, že výše škody, kterou svým činem způsobil či způsobit mohl, je uměle navýšena o veškeré opakované neúspěšné pokusy o výběry z bankomatů. Je přesvědčen, že jestliže se např. třikrát po sobě pokusil neúspěšně vybrat z bankomatu 5.000 Kč, jedná se o pokus způsobit škodu ve výši 5.000 Kč, nikoliv 15.000 Kč.
41. Ačkoliv to obviněný sám neuvádí, je zřejmé, že tato jeho argumentace se týká toliko dílčích útoků označených body I./1.a),b) a II./6.b) výrokové části odsuzujícího rozsudku.
42. Je pravdou, že nalézací soud způsob, jakým stanovil výši škody, nikterak neodůvodnil. Odvolací soud se otázkou stanovení výše škody zabýval v bodě 7. odůvodnění usnesení, když uvedl, že úmysl obviněného směřoval k výběru další hotovosti a ve výběru obviněnému zabránil toliko nesprávně zadaný PIN kód, resp. nedostatek prostředků na účtu. Jakkoliv lze obviněnému přisvědčit, že odůvodnění odvolacího soudu je poměrně stručné, věcně se Nejvyšší soud se způsobem výpočtu škody plně ztotožňuje, jak bude vyloženo níže.
43. Otázkou stanovení výše škody při pokračujících trestných činech spočívajících v opakovaném zneužívání platebních karet se již Nejvyšší soud v minulosti několikrát zabýval, mj. v rozsudku ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1127/2016. V citované věci se obviněný dopustil obdobné trestné činnosti jako obviněný v nyní projednávané věci. Střídal bankomaty různých bank, transakce realizoval v různou denní a noční dobu, zadával různě vysoké částky k výběru. Část pokusů o výběry z bankomatů byla úspěšná, část nikoliv, ať už z důvodu nastavení karty či nedostatku prostředků na účtu. Po úspěšně provedených transakcích se obviněný pokoušel o výběr dalších finančních částek. Nejvyšší soud v citované věci uzavřel, že tato systematika jasně dokládá úmysl obviněného, který se takto pokoušel mj. zjistit výši nastavených limitů karty. Dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud by poškozená disponovala na účtu takovou částkou, o jejíž výběr se obviněný pokoušel, a zároveň by obviněný nebyl omezován limitem, zcela jistě by tuto částku vybral, neboť trestná činnost obviněného spočívala právě ve snaze odčerpat finanční hotovost z účtu poškozené v maximálním možném rozsahu. Významné tedy je, že obviněný jednal v úmyslu trestný čin spáchat, tedy v úmyslu zahrnujícím i způsobení následku.
44. Nejvyšší soud v citované věci dále uvedl, že obviněný si počínal způsobem, který obecně umožňoval dokonání činu, avšak za předpokladu souhry dalších okolností (dostatek prostředků na účtu poškozené, nastavení limitu). Tato souhra v citovaném případě nenastala, byť o ni obviněný usiloval zadáním různých částek. Nejvyšší soud uzavřel, že soud měl zahrnout neúspěšné pokusy o neoprávněný výběr hotovosti do celkové výše hrozící škody (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 368/2015). Pachateli totiž zásadně nemůže polehčovat skutečnost, že jeho jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, který chtěl spáchat, zůstalo ve stadiu pokusu výhradně z důvodů na jeho vůli nezávislých, přičemž sám pachatel učinil vše pro to, aby čin dokonal (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 205/2014).
45. V nyní projednávané věci je zjevné, že obviněný si prostřednictvím krádeží peněženek a následného neoprávněného užívání odcizených (či jinak získaných) platebních karet obstarával finanční prostředky systematicky a dlouhodobě. Vedle opakovaných výběrů z bankomatů (a pokusů o ně), kdy se jednotlivými kartami pokoušel o výběry z různých bankomatů a měnil také výši vybírané částky, prováděl opakovaně bezkontaktní platby do výše 500 Kč (a pokusy o ně), při nichž není nutné zadávat PIN kód. Jak v případě jednání popsaného pod bodem I./1.a),b), tak v případě bodu II./6.b) obviněný v pokusech o výběry z bankomatů nebo o platby v obchodech pokračoval i poté, co byly předchozí výběry úspěšné. Je tedy zřejmé, že jeho snahou nebylo obstarat si krádeží jen určitou částku, jak se snaží prezentovat.
46. Konfrontuje-li Nejvyšší soud skutkový stav v projednávané věci se shora citovanými východisky rozhodovací praxe, pak musí konstatovat, že úmysl obviněného zjevně směřoval k vyčerpání finančních prostředků v maximálním možném rozsahu. Pokud se mu nepodařilo peníze z bankomatu vybrat, resp. zaplatit v obchodě, zabránily mu v tom okolnosti nezávislé na jeho vůli (překročení limitu, zadání nesprávného PIN kódu, zablokování karty). Obviněný přitom učinil vše pro to, aby trestný čin krádeže v příslušném rozsahu dokonal. Všechny výběry z bankomatů (úspěšné i neúspěšné), stejně jako platby v obchodech (úspěšné i neúspěšné), představují dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, přičemž platí, že škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1290).
47. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že soudy postupovaly zcela správně, jestliže výši škody stanovily součtem všech úspěšných i neúspěšných pokusů o výběry z bankomatu a současně také na to navazujícím součtem všech úspěšných i neúspěšných pokusů o provedení plateb v obchodech platebními kartami, které před tím odcizil, nebo se jinak dostaly do jeho moci.
48. Nejvyšší soud uzavírá, že většina námitek obviněného se míjí s dovolacími důvody. Jedinou námitku, kterou bylo možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
49. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
50. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu