3 Tdo 278/2011

3 Tdo 278/2011-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 8 To 438/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 57/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 1 T 57/2010, byl obviněný L. L. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že

„dne 15. 9. 2009, v P., na ulici P., při podání vysvětlení na Obvodním oddělení Policie ČR Prostějov, po řádném poučení o následcích křivého obvinění záměrně uvedl, že viděl, jak jeho bratr M. L., dne 21. 6. 2009 kolem 14.00 hod. na ulici S. v P., nedaleko herna baru A., vyskakuje z okna bytu, který se nachází v přízemí domu, a utíká k přistavenému vozidlu Ford Sierra bílé barvy, ve kterém seděla A. L., a že tušil, že jeho bratr M. L. v tomto bytě něco odcizil,

a dále že dne 25. 6. 2009 kolem 18.00 hod. přijel vozidlem Ford Sierra bílé barvy, jeho bratr M. L., který měl na sobě bílé triko a bílou čepici, spolu s L. L. a dále neznámou cigánkou z P. přijel do prostoru čerpací stanice OMV v městské části Ž. a že jeho bratr M. L. odcizil peněženku tak, že využil nepozornosti řidiče, který stál za kamionem a nechal jej otevřený a že poté bratr M. L. přiběhl k vozidlu, ve kterém seděl na místě řidiče obžalovaný L. L., že spolu ujeli po dálnici směrem na B. a že určitě jeho bratr M. L. vzal z odcizené peněženky peníze a cenné věci,

a na základě tohoto vysvětlení bylo M. L. dne 15. 9. 2009 policejním orgánem Policie ČR OO Prostějov pod č. j.: KRPM-8029-20/TČ-2009-071215 a KRPM-8223-9/TČ-2009-071215 sděleno podezření ze spáchání trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona, téhož dne byl podle § 76 odst. 1 trestního řádu zadržen, dne 17. 9. 2009 na něj podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově pro tyto trestné činy návrh na potrestání, sp. zn.: 1 ZK 166/2009, pro skutky spočívající v tom, že

1) dne 21. 6. 2009, kolem 15.30 hod., v P., na S. ulici, vnikl otevřeným oknem se spodním okrajem dva metry od chodníku do ložnice bytu D. S., kde jí odcizil pět náušnic, prsten a pět přívěsků ze žlutého a bílého kovu, pět zubních korunek a několik úlomků ze žlutého kovu a několik kusů bižuterie, čímž jí způsobil škodu ve výši celkem 10.400,- Kč, a následně v P. na ulicích S. a S. řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Sierra, 2) dne 25. 6. 2009, kolem 18.30 hod., v P., na B. ulici, na čerpací stanici OMV, nejprve řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Sierra, bílé barvy, a následně z otevřené kabiny nákladního vozidla zn. Scania, bílé barvy, odcizil hnědou koženou peněženku s hotovostí 2.500,- Kč, 120 euro, 30 liber a s osobními doklady a s platební kartou na jméno K. S., čímž mu způsobil škodu ve výši celkem 6.643,- Kč,

a zároveň ho předal soudu jako zadrženého a téhož dne byl M. L. vzat Okresním soudem v Prostějově do vazby, ze které byl propuštěn až dne 20. 10. 2009,

ačkoli věděl, že nemluví pravdu, neboť při hlavním líčení před Okresním soudem v Prostějově ve věci sp. zn.: 2 T 167/2009 obžalovaného M. L. dne 27. 10. 2009 vypověděl, že se M. L. shora uvedených trestných činů nedopustil, neboť se nenacházel na místě činu, a zejména na základě jeho výpovědi a výpovědi A. L. byl M. L. podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zproštěn“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu z napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 8 To 438/2010, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 258 - 260) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. maje za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že pokud se soud rozhodl obviněného k veřejnému zasedání předvolat, dal tím jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodnout, a jeho přítomnost u veřejného zasedání považoval tedy za nezbytnou. Na místo toho však odvolací soud vydal usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v jeho nepřítomnosti, a to i přesto, že obhájkyně obviněného soudu sdělila, že v den konání veřejného zasedání před jeho započetím prodělal epileptický záchvat. Z uvedeného důvodu byla prostřednictvím obhájkyně podána žádost o odročení jednání podložená lékařskou zprávou, z níž vyplynulo, že obviněný je epileptik, tzn. že byl doložen charakter onemocnění a jeho diagnóza. Odvolací soud uzavřel v napadeném rozhodnutí, že prodělaný epileptický záchvat nebyl doložen, což však objektivně nebylo možné, neboť obviněný jej prodělal před započetím veřejného zasedání. Tím, že tuto skutečnost konstatuje odvolací soud k tíži obviněného, porušuje jeho článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nebyly provedeny žádné z jím navrhovaných důkazů, čímž došlo k nesprávnému posouzení otázky jeho příčetnosti. Uvedl, že v den spáchání skutku byl pod vlivem návykových látek, neboť byl v té době závislý na heroinu, a jeho schopnost vnímání nebyla zcela zachována, nebyl schopen samostatně a souvisle vypovídat. Navrhoval provedení důkazů na podporu svého tvrzení, konkrétně pak vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a dále vyžádání zprávy ošetřujícího lékaře z Věznice L., a dále provedení výslechů svědků A. L. a M. L., kteří se také mohli ke zdravotnímu stavu obviněného vyjádřit. Soud tyto důkazy neprovedl a ani nepřihlédl k obsahu dopisu zaslanému soudu z Věznice P., v němž obviněný žádal soud, aby nebral v potaz jeho vysvětlení ze dne 15. 9. 2009, neboť při výslechu byl ve stavu krize vyvolané závislostí na opiátech. Dále obviněný namítl, že taktéž rozhodnutí o trestu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 8 To 438/2010, zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný mimo ústní prohlášení obhájkyně žádným způsobem prodělání epileptického záchvatu nedoložil a tím méně pak nedoložil vliv tohoto záchvatu na jeho schopnost plnohodnotným způsobem se veřejného zasedání o odvolání zúčastnit. Stejně jako vyrozuměl o epileptickém záchvatu svou obhájkyni, mohl vyrozumět i lékaře, který by se ke konkrétnímu záchvatu a jeho důsledkům vyjádřil. Ve vztahu k druhé námitce obviněného státní zástupce uvedl, že byla již uplatněna opakovaně v průběhu trestního stíhání, soudy obou stupňů se jí odpovídajícím způsobem zabývaly a nepřisvědčily jí. Obviněný navíc tímto napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, a nelze je napadat prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu. Současně neshledal žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 8 To 438/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d)) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání o odvolání (obviněný zde má na mysli veřejné zasedání, které se konalo dne 4. 8. 2010) konal v jeho nepřítomnosti přesto, že se obviněný řádně omluvil, čímž byl obviněný zkrácen na svých právech. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).

Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).

Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

K posouzení, zda Krajský soud v Brně mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněného, bylo nutno se zabývat tím, zda byl obviněný k nařízenému veřejnému zasedání předvolán, či byl o něm toliko vyrozuměn.

Ze záznamu na č. l. 219 spisu se podává, že obviněný byl k veřejnému zasedání nařízenému na 12. 10. 2010 předvolán (vzorem č. 8a vnitřního a kancelářského řádu, v obálce typ III) s tím, že obviněný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici. Z tohoto důvodu bylo soudem současně požádáno o provedení eskorty obviněného k nařízenému veřejnému zasedání. Předvolání bylo obviněnému doručeno dne 20. 9. 2010. Ze záznamu Věznice ze dne 16. 9. 2010 (č. l. 222) se pak podává, že požadavku na provedení eskorty nemůže být vyhověno, neboť obviněnému byl konec trestu stanoven na 9. 10. 2010. Určeného dne byl obviněný propuštěn. V posuzovaném případě tedy nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Předvoláním osoby dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Proto, nedostaví-li se předvolaná osoba, přichází v úvahu zpravidla odročení veřejného zasedání, ledaže by senát (samosoudce) změnil původní názor na nutnost předvolání takové osoby a podle § 205 odst. 2 tr. ř. za použití § 238 tr. ř. rozhodl (usnesením, které se zaznamená v celém znění do protokolu o veřejném zasedání a není třeba ho vyhotovovat a doručovat – viz § 136 tr. ř.), že veřejné zasedání je možno provést, přestože se nedostavila předvolaná osoba. Dodržení tohoto postupu má význam zejména tehdy, jestliže je předvolanou osobou obviněný, který se však k veřejnému zasedání nedostavil (např. v řízení o odvolání). Pokud by soud bez dalšího konal veřejné zasedání v nepřítomnosti předvolaného obviněného, aniž učinil rozhodnutí podle § 205 odst. 2 a § 238 tr. ř. o možnosti takového postupu, zatížil by řízení procesní vadou, která by mohla naplnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v tom, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (viz R 36/2004, s. 282, TR NS 4/2004 - T 677 a TpR 8/2005, s. 211).

Podle § 238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.

Podle § 205 odst. 2 tr. ř. jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je nutno je odročit.

Podle § 202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1).

V projednávaném případě obhájkyně obviněného v den konání veřejného zasedání dne 12. 10. 2010 informovala soud o skutečnosti, že obviněný jí sdělil, že před zahájením veřejného zasedání prodělal epileptický záchvat. K uvedené diagnóze předložila obhájkyně výpis ze zdravotní dokumentace obviněného ze dne 8. 10. 2010 (založeno na č. l. 223), z níž se podává, že u obviněného byly ke dni 8. 10. 2010 zjištěny diagnózy toxikomanie, epilepsie toxica, stav po operaci strabismu a chronický nikotinismus. Odvolací soud následně došel k závěru, že i přes omluvu obviněného bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, neboť ten nijak nedoložil, že by se prodělaný epileptický záchvat projevil na zdravotním stavu obviněného do té míry, aby nebyl schopen se veřejného zasedání účastnit (viz odůvodnění napadeného usnesení – str. 4 posl. odst.).

Nejvyšší soud se s postupem odvolacího soudu ztotožňuje. Žádným způsobem tímto nezpochybňuje diagnózu obviněného a její závažnost. Stejně tak se domnívá, že i odvolací soud se danou věcí zabýval s ohledem na povahu onemocnění. To však nemění nic na závěru, že omluvu obviněného je třeba hodnotit jako dostatečnou. Ačkoli k epileptickému záchvatu mělo dojít těsně před zahájením veřejného zasedání, obviněný nedoložil (ani prostřednictvím své právní zástupkyně), např. zprávou přivolaného lékaře, že tato událost byla natolik závažnou, aby ovlivnila jeho schopnost účastnit se veřejného zasedání. Z výpisu ze zdravotní dokumentace se toliko podává, že u obviněného bylo toto onemocnění diagnostikováno. Jedná se tedy o obecnou informaci, která nedostačuje k tomu, aby na jejím základě bylo možno učinit závěr, že v daném konkrétním případě nebylo v možnostech obviněného účastnit se veřejného zasedání.

Nejvyšší soud v daných souvislostech akcentuje, že odvolací soud v posuzované věci jasně, korektně a v souladu se zákonem vymezil a také dodržel mantinely odvolacího řízení - podmínky, za kterých bude probíhat, zvláště pokud jde o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného. Soud dodržel předepsané podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného jako osoby, kterážto byla k veřejnému zasedání předvolána. Po slyšení stran (obhájkyně obviněného) rozhodl o tom, že lze pokračovat i bez přítomnosti obviněného. Omluvu obviněného neshledal dostatečnou. Soud tedy dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nutná. Navíc obviněný žádné nové důkazy nenavrhoval a ani soud žádné důkazy neprováděl.

K tomu je namístě podotknout, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh obviněnému (či jeho obhájci). Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. V tomto směru lze odkázat též na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, podle něhož „Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.“

S ohledem na skutečnosti shora popsané tak ze strany odvolacího soudu nedošlo k pochybení v tom smyslu, že by v důsledku jeho postupu nebyly obviněnému vytvořeny podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl v odvolacím řízení zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit. Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat, že veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného.

Za tohoto stavu není možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze článku 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněná námitka, v rámci níž obviněný namítá neúplnost dokazování, pokud jde o zjištění jeho údajné drogové závislosti, resp. nepříčetnosti v době spáchání činu, směřuje právě do oblasti skutkových zjištění, čímž zcela míjí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci této námitky totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (neprovedení jím navrhovaných důkazů - vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyžádání zprávy ošetřujícího lékaře z Věznice, provedení výslechů svědků A. L. a M. L.) a z nich vyvozená vadná skutková zjištění. Současně svá tvrzení opírá o vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že v době spáchání skutku byl závislý na heroinu, denně užíval 2 – 3 g, potřeboval tedy vysoké dávky a byl omezen jak fyzicky, tak psychicky, a dne 15. 9. 2009 byl proto pod vlivem návykových látek). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný rovněž namítl, že „rovněž rozhodnutí o trestu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení“.

Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod, kterýžto však nebyl obviněným uplatněn.

Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jímž byl uznán vinným.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prostějově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. L. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. března 2011

Předseda senátu: JUDr. Petr Š a b a t a