3 Tdo 283/2023-1040
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. N., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 11 To 321/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 6/2021,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 1 T 6/2021 byl obviněný M. N. ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku s obviněným D. P. uznán vinným v bodě I. jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, sám obviněný M. N. byl uznán vinným pod bodem II. 1) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem II 2) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za uvedeny? zločin a přečiny, jakož i za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. 24 T 85/2021, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2021, a přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 1 T 72/2021, který nabyl právní moci dne 1. 5. 2022, byl obviněný M. N. odsouzen podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byly zrušeny výroky o trestu uložené trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. 24 T 85/2021, a rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 1 T 72/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému M. N. stanovena povinnost zaplatit poškozené Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na náhradě škody částku ve výši 8 620 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozeny? P. D. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem soud rovněž rozhodl o vině a trestu obviněného D. P.
O odvolání státního zástupce a odvolání obviněného M. N. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 11 To 321/2022, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání státního zástupce a obviněného M. N. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 11. 2022 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) trestního řádu. Obviněný v něm brojil proti uznané vině za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku pod bodem II. 1) odsuzujícího rozsudku. Ve vztahu k tomuto odsouzení je podaným dovoláním namítáno, že v otázce viny je v podstatě ve vztahu k úmyslu a naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže jediným usvědčujícím důkazem výpověď poškozeného P.
D., která je ovšem krajně nevěrohodná, jakož je nevěrohodná i osoba poškozeného, jak ostatně bylo zjištěno i znaleckým zkoumáním. Dále namítl porušení zásady in dubio pro reo, neboť je zde i jiná verze popisu děje a zejména pak motivu fyzického útoku na poškozeného odlišná od verze poškozeného. Podle obviněného není zřejmé, z čeho soud přebíral detaily ohledně popisu způsobu útoku na poškozeného P. D. Tyto závěry totiž nijak nevyplývají z provedeného dokazování, a jsou i ve zjevném rozporu s odůvodněním rozsudku.
Z výpovědi poškozeného P. D. se totiž žádné takové detailní okolnosti k útoku uváděné ve výroku o vině k tomuto skutku nepodávají. Výpověď poškozeného u hlavního líčení byla navíc krajně nekonzistentní, nevěrohodná, zmatečná a zcestná. Soud nepřípustně přihlédl i k výpovědi poškozeného z přípravného řízení včetně podaného vysvětlení, ze které pak čerpal detaily údajného útoku, což obviněný označil za procesně nepoužitelný důkaz. Obviněný také namítl, že soud se dostatečně nevypořádal se závěry znaleckých posudků na poškozeného P.
D., ze kterých jednoznačně vyplynulo, že se jedná o osobu psychicky narušenou a zneužívající návykové látky, přičemž u poškozeného jsou přítomny sklony k fabulaci, manipulaci s informacemi a ke stylizaci. Soud z hlediska skutkových zjištění vycházel v otázce viny a popisu skutku právě ze sdělení poškozeného, kdy šlo v podstatě o jediný usvědčující důkaz. Ani řetězec dalších nepřímých důkazů, na které odkazuje nalézací soud, pak není způsobily? prokázat vinu obviněného za zločin loupeže, neboť dostatečně nevyvrací verzi obviněného ohledně průběhu jeho konfliktu s poškozeným.
K tomu obviněný uvedl, že důvodem fyzického napadení poškozeného byla předchozí slovní rozepře a urážka obviněného, nikoli zištný motiv a úmysl násilně se zmocnit mobilního telefonu poškozeného. V souvislosti s tím poukázal na další možnou skutkovou verzi, že předmětný mobilní telefon mohl poškozeny? vydat dobrovolně k úhradě či zajištění svého dluhu. Podle obviněného existují dvě verze důvodu i průběhu fyzického útoku, kdy dle zásady in dubio pro reo měl soud v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného.
V řízení před nalézacím ani odvolacím soudem nebyl proveden obhajobou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, k posouzení zranění poškozeného a způsobu jejich vzniku, jakož i zodpovězení otázky, zda si zranění nezpůsobil poškozeny? sám. Poškozeným popisovaný způsob útoku totiž zjevně neodpovídá zjištěným pouze drobným zraněním.
V souvislosti s tím obviněný namítl, že jednání na místě činu včetně způsobu útoku nebylo dostatečně zjištěno, čímž došlo k porušení zásady materiální pravdy. Soudy nesprávně posoudily motiv a úmysl obviněného k fyzickému útoku na poškozeného. Ten je přitom podstatný i z hlediska použité právní kvalifikace jako zločinu loupeže, když definičním znakem loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku je užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. K takové situaci ovšem nedošlo.
Užití násilí a fyzické napadení poškozeného bylo motivováno předchozí slovní rozepří mezi obviněným a poškozeným. Nabízí se proto právní kvalifikace jako přečin výtržnictví dle § 358 trestního zákoníku. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu obviněný uvedl, že při ukládání souhrnného trestu v rámci odvolacího řízení bylo opomenuto další již pravomocné odsouzení obviněného z rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 3. 8. 2022, č. j. 1 T 18/2022-249, v právní moci téhož dne.
V tomto trestním řízení byl přitom obviněny? uznáván vinným trestnými činy a skutky spáchanými ve dnech 25. 1. 2020, 30. 10. 2020 až 31. 10. 2020 a 6. 11. 2020, tedy spáchanými dříve, než uvedené jiné pravomocné odsouzení. Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že má za to, že procesní postup odvolacího soudu a zamítnutí jeho odvolání byl nesprávný, čímž je dán dovolací důvod dle podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu, neboť odvoláním napadeny? rozsudek měl být pro vytýkané vady odvolacím soudem postupem zrušen a věc měla být vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu postupem podle § 265k trestního řádu zrušil a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině ve vztahu ke skutku II. 1) rozsudku, ve výroku o trestu a náhradě škody, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce tam činný uvedl, že nastíněné dovolací výtky obviněného nejsou opodstatněné. Podle jeho mínění jde obviněnému primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy; především výpověď poškozeného a ty důkazy, které ji podporují, a tedy svědčí o vině bez důvodné pochybnosti. Obviněný naopak vyjadřuje nesouhlas s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za bezpečně prokázanou.
K tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, dle kterého zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.
O takový případ se podle státního zástupce však v posuzované věci nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak dle jeho mínění vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 trestního řádu, resp. § 134 odst. 2 trestního řádu, a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
Učiněná skutková zjištění v provedených důkazech podklad mají, a to především ve výpovědi poškozeného, která nestojí osamoceně, ale má oporu v dalších soudy zmíněných důkazech, takže zjevný rozpor ve shora nastíněném smyslu neexistuje. Konstatoval, že za této situace není žádný prostor k tomu, aby bylo zasahováno do hodnocení důkazů nebo do soudy ustálených skutkových zjištění. Podle něj proto nutno obviněným prosazovanou verzi skutkového děje odmítnout. Naopak je nezbytné respektovat skutkové závěry soudů o existenci loupežného záměru.
Dle státního zástupce není dána ani obviněným naznačená vada opomenutých důkazů. Ve věci činné soudy vysvětlily, proč nepovažují další dokazování za potřebné, a tudíž se s důkazními návrhy vypořádaly, nepřehlédly je. Postupovaly tedy v souladu s ustálenou judikaturou a vadu opomenutých důkazů nezaložily (srov. bod 9 usnesení krajského soudu). K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu uvedl, že z jeho znění (i v kontextu s ostatními dovolacími důvody) vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí
jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dále shledal, že z obsahu podaného dovolání je nicméně patrné, že obviněný prakticky nenamítl, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Pokud vznesl výhrady k soudy zaujatému právnímu hodnocení, činil tak na základě zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, místo toho, aby z nich vycházel. K výhradám týkajících se souhrnného trestu se státní zástupce vyjádřil, že ani tyto nelze považovat za důvodné. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že neexistuje vztah souběhu mezi skutky, které obviněný označil. Souběh byl přerušen předcházejícím rozhodnutím. Při neexistenci souběhu nelze k obviněným označeným skutkům souhrnný trest ukládat.
Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný M. N. je podle § 265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do § 265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci námitek obviněného pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
Nově zařazený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.
Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor (podle platné právní úpravy nyní terminologicky zjevný rozpor) mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Zjevný rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 9 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání primárně vyjadřoval nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, zejména výpověď poškozeného a ty důkazy, které výpověď poškozeného podporovaly. Naopak nesouhlasil s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za bezpečně prokázanou. V řešené kauze k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud však neshledal zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
Ten by mohl být shledán pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, popřípadě pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se ale nejednalo. Je třeba konstatovat, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech podklad, především ve výpovědi poškozeného, která není nekonzistentní ani nevěrohodná, a která nestojí osamoceně, ale má oporu v dalších soudy zmíněných důkazech.
Za této situace tak není žádný prostor pro to, aby bylo ze strany Nejvyššího soudu zasahováno do hodnocení důkazů nebo do soudy ustálených skutkových zjištění. Je proto nutné obviněným prosazovanou verzi skutkového děje nastíněnou v jeho jednotlivých dovolacích argumentech odmítnout. Dlužno poznamenat, že jde o pouhou polemiku s hodnocením důkazní situace nalézacím soudem, vyznívající účelově ve prospěch obviněného. Ta vyúsťuje do námitky údajně nesprávné právní kvalifikace. Naproti tomu je nezbytné respektovat skutkové závěry soudů o existenci loupežného záměru a spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku.
Dovolací argument obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin výtržnictví dle § 358 trestního zákoníku, je proto irelevantní. V daném případě rovněž není dána ani obviněným naznačená vada opomenutých důkazů. Ve věci činné soudy vysvětlily, proč nepovažují další dokazování za potřebné, čímž se s důkazními návrhy obviněného vypořádaly a neopomenuly je (viz bod 9 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal ani namítané porušení zásady materiální pravdy.
K námitce ohledně porušení zásady in dubio pro reo, neboť podle obviněného existuje jiná verze popisu děje a motivu fyzického útoku na poškozeného, je třeba uvést, že jde o skutkovou námitku. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní a nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Námitky stran porušení zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod, a to ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného. Nejvyšší soud je sice oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem, v posuzovaném případu tomu však tak nebylo.
Ve vztahu k výše rozebraným námitkám je proto třeba konstatovat, že obviněný ve svém dovolání nezavdal takový podnět dovolacího přezkumu, který by se mohl stát podkladem k zásahu do skutkových zjištění v kvalitě předpokládané vadou napravitelnou na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolání je však patrné, že obviněný prakticky nenamítl, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Pokud vznesl výhrady k soudy zaujatému právnímu hodnocení, činil tak na základě zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, místo toho, aby z nich vycházel.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod je speciálním dovolacím důvodem sloužícím mj. k nápravě vad spočívajících v nerespektování hmotněprávních podmínek pro ukládání jednotlivých druhů trestu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání úspěšně namítat prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného dovolacího důvodu. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že při ukládání souhrnného trestu a to v rámci odvolacího řízení bylo opomenuto další jeho již pravomocné odsouzení z rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 3. 8. 2022 č. j. 1 T 18/2022-249 v právní moci téhož dne, za skutky spáchané ve dnech 27. 2. až 28. 2. 2022, přičemž v tomto trestním řízení je uznáván vinným trestnými činy a skutky spáchanými ve dnech 25. 1. 2020, 30. 10. 2020 až 31. 10. 2020 a 6. 11. 2020. K těmto výhradám je třeba uvést, že ani tyto nelze považovat za důvodné. Ze spisového materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že neexistuje vztah souběhu mezi skutky, které obviněný označil. Souběh byl přerušen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. 24 T 85/2021, právní moc 25. 11. 2021 a rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 1 T 72/2021, který nabyl právní moci 1. 5. 2022. Při neexistenci souběhu nelze k obviněným označeným skutkům ukládat souhrnný trest.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V rámci svého dovolání obviněný odkázal na existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) trestního řádu v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v rámci všech zmíněných dovolacích důvodů nejsou důvodné. Z tohoto důvodu proto nelze považovat ani jako relevantně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu