3 Tdo 290/2025-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 10 To 354/2024-77, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 95/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále také jen „okresní soud“) ze dne 14. 10. 2024, č. j. 38 T 95/2024-53, byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu a zestručněno) dne 6. 8. 2024 kolem 9:00 hodin po vědomém požití většího množství alkoholu řídil v obci XY po silnici č. 331 na 17,6 km směrem do centra obce osobní automobil zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, a na základě tří dechových zkoušek provedených v době od 9:04 do 9:25 hodin u něj byly zjištěny hodnoty v rozmezí od 1,69 do 1,77 g/kg alkoholu. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výši 21 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců.
2. Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 19. 11. 2024, č. j. 10 To 354/2024-77, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Burdy dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
4. V rámci velmi stručného odůvodnění uvedl, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně vyhodnotily důvody jeho omluvy z účasti u hlavního líčení a dospěly tak k chybnému závěru, že se z něj neomluvil. Byla porušena Listina základních práv a svobod, a to konkrétně její čl. 40 odst. 2. K tomu obviněný připojil odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, s tím, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, pak „porušily základní práva stěžovatele na presumpci neviny“ podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Předmětná omluva obviněného z účasti u hlavního líčení byla podle jeho mínění podána v dobré víře, byť na chybný soud, byla provedena řádně a včas, když k ní byla poskytnuta i „neschopenka odsouzeného“. Je zřejmé, že „obviněný se daného hlavního líčení skutečně zúčastnit nemohl, ačkoliv chtěl, ale pro svou zdravotní neschopnost nemohl“. „K tomuto měl soud přihlížet, kdy zaslaná omluva byla zaslaná včas a hlavně v dobré víře“.
5. Na závěr pak obviněný ještě doplnil, že „namítá i výši uloženého trestu, a to i s ohledem na skutečnost, že není jisté, zda nechtěl u hlavního líčení, kterého se nezúčastnil a tato možnost mu byla i následně odepřena, prohlásit svou vinu, a tím by měl i možnost úpravy výše či typu trestu“.
6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 10 To 354/2024-77, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 10. 2024, č. j. 38 T 95/2024-53, zrušil a „věc vrátil zpět soudu prvního stupně“.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného jsou dílem neopodstatněné a dílem pod jím vytýkaný (ani jiný) dovolací důvod nespadají. Označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být naplněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného konat.
Následně státní zástupce poukázal na ustanovení § 202 odst. 2, 4 tr. ř. a rozebral jednotlivé podmínky, které musejí být splněny, aby bylo možné konat hlavní líčení bez účasti obviněného. Připomněl též ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod s tím, že soud by měl v konkrétním případě vždy zvážit, zda je namístě konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, i když jsou jinak podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. splněny. V posuzované věci však konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nic nebránilo.
Obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, trestní řízení se vedlo pro banální trestný čin, za který byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody do jednoho roku, peněžitým trestem či trestem zákazu činnosti. Konání hlavního líčení především nebránila podmínka vymezená v § 202 odst. 4 tr. ř. Obviněný byl k hlavnímu líčení Okresním soudem Praha-východ řádně a včas předvolán a z účasti se řádně neomluvil. To, zda zaslal (notabene prostřednictvím svého obhájce) údajnou omluvu jinému orgánu (soudu), je bez významu, neboť stěžejní je zjištění, že se řádně neomluvil Okresnímu soudu Praha-východ.
Ten v době realizace hlavního líčení žádnou omluvu doručenou neměl, neboť byla pravděpodobně (jak tvrdí dovolatel) obhájcem odeslána jinému soudu. Obviněný ani jeho obhájce navíc nereagovali ani na pokusy samosoudkyně okresního soudu, která se je snažila po zahájení hlavního líčení kontaktovat. Z hlediska akceptace závěru o oprávněnosti postupu soudu prvního stupně je dále důležité zjištění, že skutkově šlo o velmi jednoduchou věc, kterou bylo možné spolehlivě rozhodnout v nepřítomnosti obviněného.
Hlídkou policie byl totiž zadržen neprodleně po činu, k tomuto se doznal a o jeho vině svědčily i všechny ostatní důkazy. U hlavního líčení nebyl vyslýchán žádný svědek. Splněny byly současně i formální předpoklady pro konání hlavního líčení, neboť kromě předvolání byl obviněnému doručen taktéž návrh na potrestání. Podle státního zástupce tak bylo o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného rozhodnuto v souladu se zákonem a neodporovalo to ani ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod.
Právo obviněného na spravedlivý proces žádným způsobem degradováno nebylo a stejně tak nebylo porušeno ani jeho právo na obhajobu. Jeho námitku uplatněnou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je tak třeba považovat za neopodstatněnou.
8. Zcela mimo rámec označeného dovolacího důvodu se pak nachází výtka zpochybňující adekvátnost uloženého trestu s tím, že neúčast u hlavního líčení obviněnému bránila v eventuálním prohlášení viny, které mohlo mít vliv na výši uloženého trestu. V té souvislosti státní zástupce připomněl, že proti přílišné přísnosti uloženého trestu prostřednictvím označeného ani žádného jiného dovolacího důvodu brojit nelze. Stejně tak pod žádný dovolací důvod nespadá ani eventuální výtka založená na případné nemožnosti prohlásit vinu. Je totiž zcela na úvaze soudu, zda eventuální prohlášení viny, i kdyby k němu obviněný přistoupil, využije či nikoliv. Nadto je třeba upozornit, že dovolatel se nezúčastnil ani veřejného zasedání o odvolání a ani zde tedy nevyužil další možnosti vyjádřit se osobně k uloženému trestu. Není jasné, jaký vliv na výši uloženého trestu by mohlo mít eventuální prohlášení viny za situace, kdy okresním soudem uložené tresty jsou samy o sobě spíše mírné. Nelze pominout, že obviněný řídil motorové vozidlo po požití alkoholu již v minulosti, přičemž pro takové jednání byl postižen v přestupkovém řízení.
9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S odkazem na ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. zároveň vyslovil souhlas s tím, aby rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
11. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
14. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu hodnocení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto již bez dalšího zaměřil na posouzení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jak tvrdí obhajoba. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
15. Důvod, proč obviněný v souvislosti s hodnocením své omluvy z účasti u hlavního líčení (resp. tvrzením, že bylo porušeno jeho právo účasti u soudního jednání) ve svém dovolání odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, na čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na zásadu presumpce neviny, je zhola nejasný. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zároveň neuvedl žádné konkrétní zákonné ustanovení o účasti obviněného u hlavního líčení, které mělo být podle něj porušeno. Možnosti dovolacího senátu vyjádřit se k takovéto „argumentaci“ jsou tedy značně limitovány. V dané souvislosti je třeba připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, resp. řízení jim předcházející, pouze v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval, není povolán k revizi napadených rozhodnutí z vlastní iniciativy.
16. Argumentace uplatněná v dovolání (a to jak ve vztahu k údajnému porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení, tak i ve vztahu k údajné nepřiměřené přísnosti uloženého trestu) je každopádně jen prostým opakováním argumentace odvolací, s níž se ovšem dostatečně a věcně správně vypořádal již Krajský soud v Praze (viz body 6. a 8. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud proto může dovolatele na toto odůvodnění odkázat.
17. Jedinou konkrétní námitkou, kterou dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, je tvrzení, že jeho omluva z účasti u hlavního líčení byla řádná (přestože ji zaslal jinému soudu, než který konal řízení), protože byla učiněna „v dobré víře“ a byla k ní připojena „neschopenka“. Co je míněno onou „dobrou vírou“ však již zůstalo nevysvětleno a absentuje i jakékoli další zdůvodnění uplatněného tvrzení.
18. S tím, že omluva obviněného z účasti u jednání zaslaná jinému soudu, než který koná řízení, je omluvou řádnou, samozřejmě nelze souhlasit. Dovolatel prakticky tvrdí, že je úplně jedno, komu své podání zaslal, kterému soudu (přičemž tak učinil dokonce prostřednictvím svého obhájce jakožto osoby práva znalé), a že důležité je to, kterému soudu jej zaslat chtěl (tedy jeho tzv. „dobrá víra“). V tom mu ovšem nelze přisvědčit. Obviněný ani jeho obhájce si akceptaci omluvy (spojené se žádostí o odročení) před začátkem hlavního líčení u příslušného soudu nijak neověřili a z protokolu o hlavním líčení na č. l. 51 procesního spisu navíc vyplývá, že pokud se je (obviněného i obhájce) samosoudkyně pokoušela po zahájení jednání telefonicky kontaktovat, ani jeden z nich hovor nepřijal. Předmětná omluva byla přitom prokazatelně adresována i zaslána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (viz č. l. 67), tedy orgánu, který v dotčené trestní věci nebyl nijak činný, a navíc v tomto podání nebylo uvedeno nic jiného než jen to, že obviněný je v pracovní neschopnosti.
19. Dovolatel do současné doby neosvědčil ani základní skutečnost (své tvrzení uplatněné v odvolání i dovolání), že mu v účasti u hlavního líčení dne 14. 10. 2024 objektivně bránil jeho nepříznivý zdravotní stav. Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně konstatoval, že potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti samo o sobě nepostačuje k tomu, aby omluva z účasti u soudního jednání mohla být považována za řádnou. Za řádnou omluvu lze považovat pouze takovou, kde příslušné lékařské potvrzení obsahuje dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody obviněnému skutečně znemožňují účast na nařízeném úkonu (k tomu viz např. usnesení ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 28/2004 aj.). V těchto rozhodnutích bylo jasně vysvětleno, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pracovněprávní účely. To, že lékař uznal obviněného práce neschopným, samo o sobě neprokazuje, že obviněný není schopen se dostavit k soudnímu jednání. Samotné předložení potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti dostatečným podkladem omluvy být nemůže, neboť z něj není patrný charakter onemocnění obviněného, způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z jeho onemocnění, úrazu či léčby vyplývají, a není v něm uvedena dokonce ani příslušná diagnóza. Tyto závěry lze beze zbytku aplikovat i na nyní posuzovanou věc obviněného M. D. Jak vyplývá z listin založených na č. l. 66 a 67 procesního spisu, jeho omluva z účasti u hlavního líčení, resp. žádost o odročení jednání, neobsahovala nic jiného než jen prosté konstatování, že je v pracovní neschopnosti. Nebylo zde uvedeno nic skutečně konkrétního – např. diagnóza, faktické omezení bránící obviněnému v cestě k soudu a krátké účasti u hlavního líčení atd.
20. Podmínky pro konání hlavního líčení u okresního soudu dne 14. 10. 2024 byly zjevně splněny, když obviněnému byl řádně a včas doručen jak návrh na potrestání (dne 28. 8. 2024 – viz č. l. 42 p. v.), tak i předvolání k hlavnímu líčení (dne 13. 9. 2024 – č. l. 46 p. v.), z účasti u jednání se obviněný řádně a včas neomluvil (viz výše) a ke stíhanému skutku byl dostatečně vyslechnut již v přípravném řízení (doznal se k němu), tj. věc bylo možné projednat a spolehlivě rozhodnout i bez jeho přítomnosti.
21. K telegraficky stručné námitce směřující proti „výši uloženého trestu“ je třeba nejprve připomenout, že reklamace údajné nepřiměřené přísnosti trestu pod obviněným uplatněný dovolací důvod (ovšem ani pod žádný jiný) nespadá. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze totiž v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatel neuplatnil (a úspěšně uplatnit zjevně ani nemohl). Současně vůbec nevysvětlil, z jakého důvodu považuje soudem uložený trest za přísný, či dokonce nepřiměřeně přísný, když objektivně jde naopak o potrestání spíše mírné. Stejně jako ve zbylé části dovolání, také zde chybí jakákoli relevantní konkrétní argumentace. Obviněný, resp. jeho obhájce, se omezili toliko na tvrzení, že „není jisté, zda obviněný nechtěl u hlavního líčení prohlásit svou vinu, čímž by měl i možnost úpravy výše či typu trestu“. Ani zde tedy není prakticky nic, k čemu by se Nejvyšší soud mohl smysluplně vyjádřit. Obviněný dokonce ani teď výslovně netvrdí, že prohlášení viny učinit chtěl, pouze naznačuje, že to není vyloučené. Je přitom evidentní, že pokud by předmětného institutu skutečně chtěl využít, tak k tomu měl dostatek možností. Danou skutečnost mohl procesnímu soudu kdykoli předem avizovat, např. právě ve spojení se svojí omluvou z účasti u hlavního líčení. Toto však neučinil. Zároveň nelze přehlédnout, že možnosti zúčastnit se soudního jednání a osobně se k věci (včetně otázky trestu) vyjádřit obviněný nevyužil ani později ve fázi odvolacího řízení, když se nedostavil k veřejnému zasedání u Krajského soudu v Praze dne 19. 11. 2024.
22. Souborně lze tedy uzavřít, že napadená meritorní rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit v dovolacím řízení, netrpí. Obviněný ve svém dovolání formuloval jednak námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů vyjmenovaných v § 265b tr. ř., a jednak námitky, kterým z pohledu deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze přiznat opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž obviněný navíc ani výslovně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
23. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek