3 Tdo 310/2018

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání

podaném J. K., nar. XY, bytem XY, XY, t. č. výkon trestu odnětí svobody ve

Věznici Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10.

2017, sp. zn. 1 To 5/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u

Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 11/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 77 T 11/2012,

byl J. K. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným zločinem podvodu

podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:

v postavení personálního ředitele a osoby pověřené řešením personálních

záležitostí obchodních společností skupiny U., jmenovitě U., IČ: XY, U. S., IČ:

XY, U. S., IČ: XY, P. U., IČ: XY, všechny se sídlem v XY, okr. Olomouc, a M.

ž., IČ: XY, se sídlem Olomouc, XY,

se záměrem minimalizovat mzdové náklady ve prospěch firem skupiny U. na úkor

státního sociálního systému České republiky na úseku podpor v nezaměstnanosti,

zneužil na počátku roku 2009 situaci na trhu práce ovlivněnou celosvětovou

hospodářskou krizí a s odvoláním na propad výrobních zakázek v obchodních

společnostech skupiny U. jako důsledek této krize vytvořil a zavedl v

obchodních společnostech skupiny U. systém zaměstnávání nazvaný „projekt

flexibility“, podle kterého postupně

v období od ledna 2009 do června 2009 v U.-B., č. XY, a v Olomouci, XY, sám

nebo prostřednictvím svých podřízených personalistů předložil tisíci třem stům

čtyřiceti šesti zaměstnancům obchodních společností skupiny U. k podpisu dohody

o skončení jejich dosavadních pracovních poměrů na dobu neurčitou z

organizačních důvodů, ačkoliv věděl, že takto propuštění zaměstnanci budou i

nadále pracovat na stejných pracovištích, že budou vykonávat stejný druh práce

v podobném rozsahu, jako před tímto ukončením pracovního poměru, s tím, že jim

vznikne nárok na odstupné ve výši tří měsíčních mezd, které jim bude deponováno

u příslušného zaměstnavatele, zároveň tyto zaměstnance přiměl, aby se

zaregistrovali na příslušných úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání s

nárokem na pobírání podpory v nezaměstnanosti a současně jim předložil či svými

podřízenými nechal předložit k podpisu nové pracovní smlouvy s původním

zaměstnavatelem na dobu neurčitou, za stejných podmínek jako u předchozích

pracovních poměrů, bez zkušební doby a s nástupem práce po uplynutí maximální

možné doby, po kterou mohli pobírat podpory v nezaměstnanosti a na období této

podpůrčí doby, jejíž délka byla vždy individuálně závislá na věku těchto

zaměstnanců, s nimi v tzv. prvním kole uzavřel za jiného zaměstnavatele ze

skupiny obchodních společností U. dohody o pracovní činnosti na pomocné práce v

rozsahu nepřekračujícím polovinu stanovené týdenní pracovní doby za hrubou

měsíční odměnu 4.000 Kč, což představuje maximální možnou výši přivýdělku, při

kterém ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,

umožňuje vyplácení podpory v nezaměstnanosti souběžně s vykonáváním tzv.

nekolidujícího zaměstnání; přistoupením na podmínky „projektu flexibility“ tak

byl osloveným pracovníkům garantován průměrný čistý příjem na úrovni

předchozího roku sestávající se ze základní hrubé odměny 4.000 Kč, podpory v

nezaměstnanosti a odpovídající výše doplatku, na který bylo použito deponované

odstupné z předchozích pracovních poměrů, obviněný J. K. však požadoval, aby

tito zaměstnanci v rámci posledně zmíněných dohod o pracovní činnosti i nadále

docházeli na stejné pracoviště a v původním rozsahu vykonávali stejnou odbornou

práci jako předtím; tím dosáhl obviněný J. K. situace, kdy část mezd

zaměstnanců byla nezákonně hrazena ze státního rozpočtu v podobě neoprávněně

vyplácených podpor v nezaměstnanosti;

následně v období od července 2009 do listopadu 2009 obviněný J. K. opětovně

sám nebo prostřednictvím svých podřízených personalistů těm zaměstnancům

obchodních společností skupiny U., kterým uplynula podpůrčí doba, během níž

pobírali podporu v nezaměstnanosti, a kterým vešly v účinnost pracovní smlouvy

s původním zaměstnavatelem na dobu neurčitou, po několikadenním trvání těchto

pracovních poměrů předložil k podpisu dohody o jejich rozvázání z organizačních

důvodů, ačkoliv věděl, že takto propuštění zaměstnanci budou i nadále pracovat

na stejných pracovištích, že budou vykonávat stejný druh práce v podobném

rozsahu, jako před tímto ukončením pracovního poměru, s tím, že jim opětovně

vznikne nárok na odstupné ve výši tří měsíčních mezd, které bude znovu

deponováno a u příslušného zaměstnavatele přičteno ke zbytku předchozího

odstupného, a tyto zaměstnance znovu přiměl, aby se registrovali na příslušných

úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání s novým nárokem na pobírání podpory v

nezaměstnanosti, přičemž jim předložil či svými podřízenými nechal předložit k

podpisu nové pracovní smlouvy s původním zaměstnavatelem na dobu neurčitou, za

stejných podmínek jako u předchozích pracovních poměrů uzavřených na dobu

neurčitou, bez zkušební doby s odloženým nástupem práce, na dobu do nástupu

práce podle této smlouvy s nimi uzavřel za jiného zaměstnavatele ze skupiny U.

pracovní smlouvy na dobu určitou na pomocné práce na kratší pracovní úvazek v

rozsahu pravidelné 15-ti hodinové týdenní pracovní doby za hrubou měsíční mzdu

4.000 Kč, což představuje maximální možnou výši přivýdělku, při kterém

ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti umožňuje

vyplácení podpory v nezaměstnanosti souběžně s vykonáváním tzv. nekolidujícího

zaměstnání a opětovným přistoupením na podmínky „projektu flexibility“ tak byl

osloveným pracovníkům garantován průměrný čistý příjem na úrovni předchozího

roku sestávající se ze základní hrubé mzdy 4.000 Kč, podpory v nezaměstnanosti

a odpovídající výše doplatku, na který bylo použito deponované odstupné z

předchozích pracovních poměrů, obviněný J. K. přitom opětovně požadoval, aby

tito zaměstnanci na základě posledně zmíněných pracovních smluv na dobu určitou

i nadále docházeli na stejné pracoviště a v původním rozsahu vykonávali stejnou

odbornou práci jako předtím; tím dosáhl obviněný J. K. situace, kdy část mezd

zaměstnanců byla hrazena ze státního rozpočtu v podobě neoprávněně vyplácených

podpor v nezaměstnanosti;

zaměstnanci, kteří byli dotčeni tímto „projektem flexibility“, byli na jeho

podmínky nuceni přistoupit v důsledku své výlučné závislosti na příjmu od

některé z obchodních společností skupiny U., neboť na trhu práce v olomouckém

regionu neexistoval v dané době žádný subjekt, který by byl byť i výhledově

schopen absorbovat takové množství zaměstnanců kvalifikovaných pro práci ve

strojírenství; po celé rozhodné období proto podle obdržených instrukcí

předkládali na příslušných úřadech práce potvrzení a dokumenty vytvořené a

zkoncipované k tomuto účelu obviněným J. K., tj. zejména potvrzení o

zaměstnání, dohody o rozvázání pracovního poměru, dohody o pracovní činnosti,

respektive pracovní smlouvy na kratší úvazek a taktéž potvrzení souběhu

pracovněprávního vztahu a evidence na úřadu práce, přestože vykonávali i nadále

odbornou práci na původním místě a v rozsahu podle pokynů a potřeb svého

zaměstnavatele za sjednanou hrubou odměnu ve výši 4.000 Kč, aniž by od

zaměstnavatele očekávali za tuto skutečně odvedenou práci jakýkoliv jiný další

příjem,

přičemž shora popsaným jednáním obviněný J. K. uvedl v omyl příslušné úřady

práce nejméně:

a) stran pracovní náplně zaměstnanců zařazených do tzv. projektu flexibility,

neboť v dohodách o pracovní činnosti i ve smlouvách na dobu určitou uvedl, že

zaměstnanci zařazení do projektu flexibility budou vykonávat práce

„administrativní pracovník“ či „pomocný dělník“, tedy práce zařazené podle

přílohy nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, do 1.

skupiny prací pro účely stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy, a to proto, že

podle § 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u prací

zařazených do 1. skupiny dosahovala minimální mzda při týdenní pracovní době 40

hodin výše 8.000 Kč, přestože věděl, že zaměstnanci zařazení do projektu

flexibility budou vykonávat své původní odborné profese, tj. práce zařazené ve

vyšších skupinách, u kterých vzniká podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, nárok na minimální mzdu vyšší než je 8.000 Kč, a

b) stran délky pracovní doby, neboť přípravou a uzavřením dohod o pracovní

činnosti s jednotlivými zaměstnanci předstíral, že tito zaměstnanci nebudou

podle § 76 odst. 2 zákoníku práce vykonávat práce v rozsahu překračujícím v

průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby, tedy v rozsahu překračujícím

ve smyslu § 79 odst. 1 zákoníku práce rozsah 20 hodin týdně a přípravou a

uzavřením pracovních smluv na dobu určitou předstíral, že zaměstnanci budou

pracovat v částečných pracovních úvazcích v rozsahu pravidelné 15-ti hodinové

týdenní pracovní doby, ačkoliv věděl, že zaměstnanci budou pracovat ve stejném

či obdobném rozsahu jako před zavedením projektu flexibility, přičemž tito

zaměstnanci skutečně po dobu, co pobírali podporu v nezaměstnanosti, pracovali

nad rámec smluvně zakotvených pracovních úvazků,

a za období od února 2009 včetně do února 2010 včetně tak došlo k vylákání

podpor v nezaměstnanosti v níže uvedených případech:

- od Úřadu práce v Olomouci v celkové výši 89.725.927 Kč u osob (následuje

seznam 1232 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

- od Úřadu práce v Šumperku v celkové výši 7.120.132 Kč u osob (následuje

seznam 88 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

- od Úřadu práce v Prostějově v celkové výši 555.504 Kč u osob (následuje

seznam 8 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

- od Úřadu práce v Bruntále v celkové výši 526.746 Kč u osob (následuje seznam

8 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

- od Úřadu práce v Kroměříži v celkové výši 333.775 Kč u osob (následuje seznam

4 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

- od Úřadu práce v Přerově v celkové výši 295.027 Kč u osob (následuje seznam 3

osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

- od Úřadu práce v Opavě v celkové výši 121.260 Kč u jedné osoby (následuje

uvedení jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

- od Úřadu práce v Ostravě v celkové výši 65.179 Kč u jedné osoby (následuje

uvedení jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

- od Úřadu práce v Hodoníně v celkové výši 39.194 Kč u jedné osoby (následuje

uvedení jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

- od Úřadu práce v Novém Jičíně v celkové výši 14.208 Kč u jedné osoby

(následuje uvedení jména, bydliště a výší vyplacené podpory),

celkem tak obviněný J. K. shora popsaným jednáním způsobil České republice,

zastoupené zmíněnými úřady práce, celkovou škodu ve výši 98.796.952 Kč.

Za to byl obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí

svobody v trvání 7 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.

c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl

obviněný zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozeným: České

republice – Úřad práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7,

IČ: 72496991, Krajská pobočka v Olomouci, Vejdovského 988/4, Olomouc, částku ve

výši 97.696.590 Kč, a České republice – Úřad práce České republiky, se sídlem

Dobrovského 1278/25, Praha 7, IČ: 72496991, Krajská pobočka ve Zlíně, Čiperova

5182, Zlín 1, kontaktní pracoviště Kroměříž, Erbenovo nábřeží 4251/2c,

Kroměříž, částku ve výši 333.775 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla dále Česká

republika – Úřad práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7,

IČ: 72496991, Krajská pobočka v Olomouci, Vejdovského 988/4, Olomouc, odkázána

se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 12. 10. 2017, sp. zn.

1 To 5/2017, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl, když současně podle § 259

odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozeného České republiky – Úřadu práce ČR, se

sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, IČ 724 96 991, Krajská pobočka v Ostravě,

v napadeném rozsudku doplnil výrok o náhradě škody tak, že obviněnému uložil

povinnost nahradit majetkovou škodu ve výši 727.393 Kč.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2017, sp.

zn. 1 To 5/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody

podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a

současně nesprávném zamítnutí odvolání.

Celé řízení je zatíženo od počátku nesprávným hmotněprávním posouzením, neboť

žalovaný skutek není trestným činem podvodu ani jiným trestným činem. Měl

uvádět jednotlivé úřady práce v omyl tím, co bylo uvedeno v pracovněprávních

úkonech jednotlivých uchazečů zaměstnávaných souběžně v rámci firem skupiny U.

(např. dohodách o pracovní činnosti, pracovních smlouvách na dobu určitou)

stran pracovní náplně a délky pracovní doby. V důsledku takového uvedení v omyl

došlo ze strany jednotlivých úřadů práce k vyplacení peněžitých podpor v

nezaměstnanosti těmto jednotlivým uchazečům a soudy obou stupňů pak toto

hodnotily jako neoprávněně vyplacené podpory, které pak ve svém souhrnu

představují celkovou škodu ve výši 98.796.952 Kč. Aby mohly být naplněny znaky

zločinu podvodu, pak muselo dojít k nezákonnému vylákání podpory v

nezaměstnanosti, tedy tato podpora musela být poskytnuta neoprávněně. Pouze

neoprávněně poskytnutá podpora pak totiž může představovat škodu, která měla

jednotlivým úřadům práce vzniknout. Nelze považovat za správné, že by jako

škoda mohla být uvažována státem oprávněně, a tedy v souladu se zákonem,

vyplacená dávka podpory v nezaměstnanosti. Jako nedostatečné hodnotí

odůvodnění, proč má být na čerpané podpory v nezaměstnanosti nazíráno jako na

nezákonně vyplacené. Odvolací soud tyto stěžejní námitky zcela přešel, ačkoli v

rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí vysvětlení toho, proč měly být

jednotlivé podpory v nezaměstnanosti vyplaceny neoprávněně a absentuje tedy

právní zhodnocení těchto nároků vyplácených na podkladě příslušného právního

předpisu (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti), a nechápe, jak se mohl

odvolací soud ztotožnit s absentujícími závěry.

Rozsudky nižších soudů jsou vadnými rozhodnutími a to pro jejich nejasnost a

neúplnost skutkových zjištění, v důsledku čehož vznikly pochybnosti o

správnosti skutkových zjištění. Proto je třeba učinit i závěr, že tyto rozsudky

nalézacího i odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku,

když navíc bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku

proti rozsudku nalézacího soudu, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové

rozhodnutí – to ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.

ř.

Podrobně citoval ustanovení zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v rozhodné

době, ze kterého podle dovolatele vyplývá to, že splní-li určitá fyzická osoba

podmínky pro výplatu podpory v nezaměstnanosti, je nutné tuto podporu na žádost

této osoby vyplatit. Je důležitý osobní prvek na straně žadatelů a konečných

příjemců podpor v nezaměstnanosti, neboť podle § 39 odst. l písm. b) zákona č.

435/2004 Sb. platilo, že nárok na podporu v nezaměstnanosti má pouze uchazeč o

zaměstnání, který požádal úřad práce, u kterého je veden v evidenci uchazečů o

zaměstnání, o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti. Bez tohoto důležitého

osobního projevu vůle, který stál zcela mimo jeho jednání, by k vyplacení

podpor vůbec nedošlo. Podpora v nezaměstnanosti je tedy svojí povahou tzv.

nárokovým plněním, neboť na poskytnutí podpory je daný zákonný nárok po splnění

zákonem stanovených podmínek. Pokud nejsou splněny předpoklady pro výplatu

podpory, není tato vyplacena. Podle zákona č. 435/2004 Sb. neexistovala v

rozhodné době varianta, že by podpora byla vyplacena neprávem, tedy v rozporu s

právní úpravou, a přesto by nebyl dán důvod tuto vracet.

Na jedné straně se hovoří o neoprávněně a nezákonně vyplacených podporách v

nezaměstnanosti, což by mělo postupem podle tohoto zákona vést k jejich vrácení

ze strany příjemců, na druhé straně se však pojednává o tom, že jejich

vyplacení bylo vlastně v pořádku, neboť vše bylo připraveno tak, aby to

odpovídalo zákonným požadavkům, a není možné se domáhat vrácení takových

podpor, a to s ohledem na dobrou víru uchazečů o zaměstnání. Obviněný se

domnívá, že může platit pouze jedno nebo druhé, tedy buď byly podpory v

nezaměstnanosti vyplaceny oprávněně a jejich příjemci si je mohou ponechat,

nebo neoprávněně, a pak byl úřad práce povinen o tom vydat rozhodnutí a uchazeč

o zaměstnání by byl povinen takovou podporu vrátit, nic mezi tím. Pokud nárok

na vyplacení podpory v nezaměstnanosti konkrétnímu uchazeči o zaměstnání

vznikl, byl tedy nárokem oprávněným a zákonným a z tohoto důvodu bylo zákonným

postupem příslušných úřadů práce, jestliže příslušné podpory vyplatily. Takto

vyplacená podpora však nemůže být vnímána jako škoda, a to ani v rovině práva

trestního, které se nemůže povyšovat nad právo sociálního zabezpečení, pokud

jde o posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti některých dávek. Dále rozvedl

argumentaci ve smyslu řešení předběžné otázky ve vztahu k rozhodnutí úřadu

práce. O tom, zda-li vznikl konkrétnímu uchazeči nárok na podporu v

nezaměstnanosti se vydává rozhodnutí úřadu práce, který je podle § 7 odst. l

tohoto zákona správním úřadem, když citoval ust. § 39 odst. 3, § 53 odst. 1

zákona o zaměstnanosti, kde se hovoří o rozhodnutí. Pokud bylo ze strany

jednotlivých úřadů práce pravomocně rozhodnuto o tom, že se konkrétním

uchazečům o zaměstnání přiznává podpora v nezaměstnanosti, může toto být

považováno za rozhodnutí o předběžné otázce. Pokud pak nebylo později úřady

práce rozhodnuto jinak, měl být soud vázán pravomocným vyřešením otázky, zda-li

byl nárok na podporu oprávněný či neoprávněný. Tímto posouzením nejde o

posouzení viny, ale pouze dílčí otázky týkající se vlastního nároku na podporu

v nezaměstnanosti. Při respektování takové vázanosti rozhodnutím správního

úřadu by musel soud prvního stupně dojít k závěru, že jednáním jednotlivých

uchazečů o zaměstnání, které je přisuzováno obviněnému, nemohlo dojít ke

způsobení škody. Pokud by tomu tak nebylo, měl soud prvního stupně učinit

vlastní skutkové i právní závěry i o této otázce, tedy o otázkách z oblasti

práva sociálního zabezpečení založené na výkladu a aplikaci zákona o

zaměstnanosti na daný skutkový stav věci. V tomto směru však nelze v rámci

odůvodnění nalézt žádných úvah, zda nárok na podporu v nezaměstnanosti

jednotlivým uchazečům podle tohoto zákona vznikl či nikoliv. To, že došlo k

přijetí podpory v nezaměstnanosti těmito jednotlivými uchazeči v dobré víře,

není žádným zdůvodněním a už vůbec ne právním posouzením. Zákon o

zaměstnanosti, a ani jiný právní předpis, nezná legalizaci příjmu neoprávněně

vyplacené dávky dobrou vírou jejího příjemce. Překážkou pro výplatu podpory v

nezaměstnanosti nebyl v rozhodném období jakýkoli výkon práce v pracovněprávním

vztahu, zákon č. 235/2004 Sb.

nevylučoval z podpory toho, kdo pracoval,

vylučoval pouze osobu, která byla v takovém pracovněprávním vztahu, že si

vydělala měsíčně více než polovinu minimální mzdy, tedy více než 4.000 Kč.

Poukázal na legislativní změny, ke kterým s účinností od 1. 1. 2011 (provedeno

novelou zákona č. 347/2010 Sb.), když teprve podle tohoto nového znění [§ 39

odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004] platí, že nárok na podporu v

nezaměstnanosti nemá uchazeč o zaměstnání, který ke dni, k němuž má být podpora

v nezaměstnanosti přiznána, vykonává některou z činností podle § 25 odst. 3

(tedy například činnost v pracovním poměru nebo činnost podle dohody o

provedení práce nebo o pracovní činnosti, a to i když výdělek nepřesahuje

polovinu minimální mzdy). Z výše uvedeného je zřejmé, že podle stavu do 31. 12.

2010 platilo, že rozhodujícím kritériem pro oprávněnost výplaty podpory v

nezaměstnanosti byl výdělek v pracovněprávním vztahu, nikoliv pouze

pracovněprávní vztah. Pokud výdělek uchazeče o zaměstnání nebyl vyšší než

polovina minimální mzdy, pak vyhověl požadavkům zákona a měl nárok na podporu.

S účinností od 1. 1. 2011 však jakýkoliv výkon činnosti v pracovněprávním

vztahu vylučuje uchazeče o zaměstnání z toho, aby mu byla vyplácena podpora v

nezaměstnanosti. Teprve tímto legislativním zakotvením se dostalo jasné

konkretizaci toho, co je a není oprávněné.

Popsal základní sazbu minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40

hodin, jež činila v rozhodném období 8.000 Kč za měsíc nebo 48,10 Kč za hodinu.

Aby tedy šlo o nekolidující příjem podle § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb.,

pak musel být vyplacený výdělek či odměna za měsíc maximálně 4.000 Kč (polovina

minimální mzdy). Hodnotícím kritériem je dosažení skutečného výdělku z

pracovního poměru nebo odměny z dohod, tedy to čeho zaměstnanec dosáhl. Rozumí

se tak skutečný výdělek, nikoliv nějaký možný nárok na něj. Soud prvního

stupně, při doslovném převzetí argumentace obžaloby, dovozuje, že dotyčným

zaměstnancům, kteří byli evidováni jako uchazeči o zaměstnání, měla být ve

skutečnosti za více kvalifikovanou práci vyplácena vyšší mzda (odměna), a tím

mělo dojít k porušení ustanovení o nekolidujícím příjmu. To je však nesprávné

pochopení zákona a tedy nesprávné právní hodnocení, které nebylo napraveno

odvolacím soudem. I pokud by bylo pravdou, že by takový nárok zaměstnancům

vznikl, pak by se jednalo pouze o nárok, kterým mohl, ale nemusel, dotyčný

zaměstnanec realizovat. Nejednalo se však v žádném případě o výdělek vyplacený,

a tím dosažený.

Poukazuje též na to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí, odbor

pracovněprávních vztahů, zpracovalo již dne 28. 7. 2009 písemné stanovisko k

jeho dotazu týkajícího se limitu nekolidujícího příjmu pro účely vyplácení

podpory v nezaměstnanosti. Z tohoto stanoviska je zřejmé, že podle § 111 odst.

3 písm. a) a c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zaměstnavatel poskytuje

zaměstnanci doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním

měsíci a příslušnou minimální měsíční mzdou nebo ve výši rozdílu mezi mzdou

nebo odměnou z dohody připadající na 1 odpracovanou hodinu a příslušnou

minimální hodinovou mzdou. Znamená to, že výdělkem – mzdou zaměstnance se pro

účely poskytování doplatku do minimální mzdy rozumí mzda poskytnutá za

jednotlivý kalendářní měsíc. V rámci vyrovnávacího období přísluší zaměstnanci

za jednotlivé kalendářní měsíce podle § 120 odst. l zákoníku práce stálá mzda,

jež je tedy v tomto měsíci mzdou – výdělkem zaměstnance. Po uplynutí

vyrovnávacího období je mzdou zaměstnance také stálá mzda za poslední měsíc

vyrovnávacího období včetně doplatku v případě, že je součet stálých mezd za

vyrovnávací období nižší než souhrn práva na mzdu za toto období. Z tohoto

důvodu není možné považovat za výdělek zaměstnance mzdu, která se vykazuje na

účtu mzdy. Z tohoto stanoviska je tedy zřejmý identický přístup k doplatkům

mzdy, ať už v rámci doplatku podle § 112 odst. 3 zákoníku práce (doplatek do

výše zaručené mzdy), či podle § 120 odst. 2 zákoníku práce (doplatek do výše

dosažené mzdy). Pro účely nekolidujícího příjmu podle § 25 odst. 3 zákona č.

435/2004 Sb. je tedy rozhodnou vždy mzda zaměstnavatelem poskytnutá za

kalendářní měsíc, neboť se v rámci tohoto ustanovení nepojednává o nárocích,

ale pouze o měsíčním výdělku/odměně – rozuměno poskytnuté finanční úplatě.

Navíc je potřeba zdůraznit, že v prostředí posuzovaných společností, kde mělo

docházet k zaměstnávání osob, byla otázka odměňování upravena v rámci

kolektivní smlouvy.

Soudy dovozují jeho vinu pouze z jistých možností, které si však velmi účelově

nalézací soud vytváří a účelově konstruuje s cílem za každou cenu vinu

prokázat, a to i za existence extrémních nesouladů mezi obsahem jednotlivých

důkazů, které byly doposud v rámci trestního řízení provedeny a obsahem

skutkových zjištění, které byly tímto konstruktivním a deformujícím způsobem ze

strany nalézacího i odvolacího soudu v jeho rozsudku vyřčeny. K existenci

extrémních rozporů mezi obsahem jednotlivých, doposud provedených důkazů a

obsahem skutkových zjištění, učiněných ze strany nalézacího soudu, v rozsahu

jak popsáno shora, současně namítá, že ke skutkovému zjištění učiněnému soudem

existuje stejně logická alternativa jím tvrzená v rámci obhajoby, kdy současně

platí, že skutková zjištění vyřčená nalézacím soudem, postrádají jakýkoliv

logicky základ.

První zmínka o tom, že by se na dohody o ukončení pracovních

poměrů s jednotlivými zaměstnanci mělo nahlížet jako fiktivní a tedy neplatné,

přichází

poprvé až z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v reakci na jeho

odvolání, kde byly zevrubným způsobem vytýkány zásadní vady rozsudku a bylo

tedy očividnou snahou státního zastupitelství učinit vše pro zcela smyšlenou

interpretaci prvostupňového rozsudku, který doslova převzal popis skutku i

právní kvalifikaci právě z podané obžaloby. Vrchní státní zastupitelství v

Olomouci tak tvrdilo, že Krajský soud v Ostravě vyhodnotil ukončení původních

pracovních poměrů u jednotlivých zaměstnanců jako úkony simulované, a že i

tímto měl uvádět úřady práce v omyl. Z toho pak měl nalézací soud posoudit

vyplácené podpory v nezaměstnanosti jako neoprávněné. V rozsudku soudu prvního

stupně však nic takového není nijak vyjádřeno a nic takového nebylo uvedeno ani

v obžalobě. Pokud tedy odvolací soud odůvodňuje své rozhodnutí tím, že měl

uvádět úřady práce v omyl tím, že zaměstnanci byli propuštěni pouze tzv. na

oko, tedy simulovaně, a že jejich nové pracovněprávní vztahy vůbec nevznikly,

čímž vlastně učinil změnu ohledně popisu vlastního skutku, tak jde o změnu ve

způsobu jednání, jakým měl být spáchán trestný čin podvodu. Jde o zásadní změnu

z pohledu konstrukce škody a skutku i trestného činu vůbec, pak se tím zcela

mění popis skutku, kterým měly byt konkrétně úřady práce uvedeny v omyl. Nově

už tedy není souzen za to, že měl úřady práce uvádět v omyl tím, co bylo

uvedeno v pracovněprávních úkonech jednotlivých uchazečů o zaměstnání

registrovaných u úřadů práce a zaměstnávaných souběžně v rámci firem skupiny U.

(např. dohodách o pracovní činnosti, pracovních smlouvách na dobu určitou)

stran pracovní náplně a délky pracovní doby, ale že měl úřady práce uvádět v

omyl tím, že měli být tito uchazeči stále v původním pracovním poměru, jako by

k jeho ukončení na počátku roku 2009 nedošlo a k novým pracovněprávním úkonům

se tak vlastně vůbec nemá přihlížet, když platí původní pracovní smlouvy. Jde o

natolik zásadní záležitost pro chápání celého případu, že pokud měl odvolací

soudu ten názor, že dohody uzavřené jednotlivými zaměstnavateli skupiny U. s

dotyčnými zaměstnanci o rozvázání pracovních poměrů jsou fiktivní, pak bylo

jeho povinností posoudit toto se skutkem, tak jak byl v této věci zažalován, a

pro který byl i odsouzen soudem prvního stupně.

Ve skutečnosti totiž není v rámci popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně

ani zmínka o tom, že by úřady práce měly být v omyl uvedeny tím, že jednotliví

uchazeči o zaměstnání žádající podpory v nezaměstnanosti jsou ve skutečnosti i

nadále zaměstnáni v původních pracovních poměrech u původních zaměstnavatelů, a

že tedy například jim vyplácené odstupné není odstupným, ale kolidujícím

příjmem apod. Obžaloba i rozsudek soudu prvního stupně počítaly se zcela jinou

konstrukcí, která však vycházela z toho, že není možné popřít důvodné ukončení

původních pracovních poměrů z důvodu nástupu hospodářské krize a přijetí

organizačního opatření v podobě zrušení těchto pracovních míst. Ostatně po

stránce důkazní zde nebylo provedeno žádných důkazů, které by prokazovaly

takovéto závěry odvolacího soudu, a proto ani tento nemohl takový závěr učinit.

Hlavní překážkou pro postup odvolacího soudu se však jeví to, že ten jsa vázán

skutkem popsaným v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně tento shledal jako

správně zjištěný, avšak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá něco

zcela jiného. Původně mu bylo kladeno za vinu, že uvedl v omyl příslušné úřady

práce ohledně: a) pracovní náplně zaměstnanců zařazených do projektu

flexibility, kdy je poukazováno na rozpor ohledně toho, co mělo být sjednáno

novými dohodami o pracovní činnosti a pracovními smlouvami jako náplň práce, a

jak skutečně jednotliví zaměstnanci měli v těchto nových úvazcích pracovat, b)

stran délky pracovní doby, kdy opět je poukazováno na rozpor mezi sjednanou

pracovní dobou podle dohod o pracovní činnosti a pracovních smluv a tím, jak

měli jednotliví zaměstnanci v těchto nových úvazcích pracovat.

Nebylo zpochybněno, že by uzavření dohod o ukončení pracovních poměrů s

jednotlivými zaměstnanci, kteří následně čerpali podporu v nezaměstnanosti,

mělo být simulované, fiktivní nebo jinak neplatné. Naopak sám soud prvního

stupně několikrát během hlavního líčení, jakož i ve svém rozsudku zdůraznil, že

není pochyb, že podniky skupiny U., stejně jako řadu jiných firem v roce 2009

postihla hospodářská krize projevující se drastickým propadem zakázek a

neschopností těchto firem dále zaměstnávat své zaměstnance v rozsahu jako před

nástupem krize. Přijetí organizačního opatření o rušení příslušných pracovních

míst a jeho následná realizace právě takovým ukončením pracovních poměrů, bylo

tedy vyvoláno objektivními příčinami, které nebyly zpochybněny a naopak byly

výslovně uznány, neboť došlo k významnému poklesu práce a s tím spojeného

přebytku pracovních míst. Není mu kladeno za vinu, že by simulované, fiktivně,

či jinak neplatně uzavřel, nebo dal pokyn k uzavření, 1346 dohod o ukončení

pracovních poměrů zaměstnanců firem skupiny U. a tímto simulovaným jednáním

uvedl úřad práce v omyl, proto je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu takovými

skutečnostmi v rozporu s principem přezkumné činnosti odvolacího soudu. Byl

nesprávně odsouzen za to, že měl uvést v omyl úřady práce ohledně nedodržování

podmínek sjednaných podle nových pracovních smluv, kterými byly založeny nové

pracovněprávní vztahy, tedy podle dohod o pracovní činnosti a podle nových

pracovních smluv. K ukončení pracovních poměrů došlo, ale nově založené

pracovněprávní vztahy byly ve skutečnosti realizovány jinak, než jak byly

deklarovány úřadům práce. Pokud by mělo platit to, co nyní tvrdí odvolací soud

ohledně konkrétního uvedení úřadů práce v omyl, pak by součástí skutkové věty a

tedy i právní věty výroku rozsudku popisujícího skutkovou část, muselo být

například následující: „... přičemž shora popsaným jednáním obžalovaný J. K.

uvedl v omyl příslušné úřady práce nejméně ohledně simulovaného ukončení

původních pracovních poměrů a návazného sjednání simulovaných dohod o pracovní

činnosti a pracovních smluv, když zaměstnanci zařazení do tzv. projektu

flexibility byli takto stále zaměstnáni v rámci svých původních pracovních

poměrů u původních zaměstnavatelů a nedošlo ve skutečnosti k založení nových

pracovněprávních vztahů, …“.

Zaměstnavatel neměl v lednu 2009 možnost stávající zaměstnance dále zaměstnávat

v rámci původních pracovních poměrů vlivem jednoznačného poklesu výroby a

odbytu vlastních výrobků, obviněný byl nucen reagovat na nastalou situaci danou

hospodářskou krizí a právě přijetí organizačního opatření o rušení pracovních

míst, generování režijních zakázek a transformace dalšího výkonu práce bylo

vyvoláno skutečným stavem.

Za další vady považuje, že o vyplacení žádné podpory v nezaměstnanosti jako

způsobené škodě nežádal osobně a tato mu ani nebyla vyplácena, ale byla vždy

vyplácena uchazeči, který o ni osobně žádal a ten si ji celou ponechal. Jde o

velmi pochybnou konstrukci pachatelství v této věci, kdy je jednoznačné, že

nemohl být přímým pachatelem. Soud prvního stupně se s tím vůbec nevypořádal,

jde tedy opět v této části o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Jediné co bylo možné

zjistit z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je to, že u jednotlivých

zaměstnanců (současně uchazečů o zaměstnání žádajících podporu v

nezaměstnanosti) nelze shledat subjektivní stránku trestného činu, a jako osoby

samy údajně uvedené v omyl ohledně legálnosti celého projektu flexibility

vystupovaly jen jako tzv. živé nástroje. Při konstrukci týkající se možného

pojetí jeho odpovědnosti jako nepřímého pachatele, by mu však muselo být

skutečně prokázáno, že přiměl zaměstnance k tomu, aby se zaregistrovali na

jednotlivých úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání s nárokem na podporu v

nezaměstnanosti a pobírali podporu po celou dobu podpůrčí doby a nic na tom

neměnili. V tomto směru je nedostatečně podložena i subjektivní stránka

trestného činu ve vztahu, neboť by musel jednat v úmyslu dosáhnout toho, aby

byly jednotlivé podpory zaměstnancům vypláceny, nikoliv jen toho, aby došlo ke

změně jejich pracovních podmínek, nebo jen toho, že by byli registrováni jako

uchazeči o zaměstnání u jednotlivých úřadů práce. Je objektivním zjištěním, že

nikoho nenutil, ani nikomu neurčoval, aby žádal o podporu v nezaměstnanosti. Některé zaměstnance, se kterými jednal, tak pouze informoval, že výše nastavené

a skutečně vyplácené odměny 4.000 Kč je tzv. nekolidujícím příjmem, který

umožňuje pobírat podporu v nezaměstnanosti a je tedy možné (nikoliv jakkoli

povinné) se registrovat u úřadu práce a uplatnit zde nárok na podporu v

nezaměstnanosti po podpůrčí dobu. Pokud by měl být nepřímým pachatelem ve

smyslu ustanovení § 22 odst. 2 tr. zákoníku, pak by bylo nezbytné mu prokázat,

že úmysl se vztahoval ke skutečnosti, že využívá ke spáchání trestného činu

tzv. živého nástroje. Pokud takový úmysl není prokázán, nemůže jít o nepřímé

pachatelství. Nevěděl a nemohl vědět, nakolik dotyční uchazeči o zaměstnání

rozumí otázce nekolidujícího příjmu jako podmínky pro výplatu podpory v

nezaměstnanosti. Jednotlivé zaměstnance neznal a osobně s nimi ani nejednal a

také jeho vědomost toho, zda-li se jedná, či nejedná s živým nástrojem nemůže

být dána a rozhodně není prokázána. Pokud tedy u každého z uchazečů o

zaměstnání počítají celkovou částku podpory v nezaměstnanosti vyplacenou

takovému uchazeči vždy za období několika měsíců, pak je zjevné, že ke vzniku

této škody a k údajně trestnému jednání vůči jednotlivým úřadům práce nedošlo

jedním jednáním a v jeden časový okamžik, ale šlo o pokračující činnost

sestávající se z několika dílčích jednání.

Je tedy třeba vzít v potaz a

důkladně rozebrat právě otázku jeho vztahu a osoby, která údajný trestný čin

vykonala, a to ve vztahu ke všem dílčím jednáním konkrétních osob, u kterých je

rozhodné i to, že se v každém měsíci měnily okolnosti případu (např. jednotliví

uchazeči pracovali každý měsíc jinak, někdy skutečně pouze v rámci tzv. režijních prací, někdy i na svých původních profesích a tak ono tvrzené uvádění

v omyl stran pracovní náplně zaměstnanců a délky pracovní doby je třeba

posuzovat konkrétně k jednotlivým měsícům, za které žádali dotyční uchazeči

proplacení podpory v nezaměstnanosti).

Nebylo také provedeno dokazování k rozlišení toho, které z podpor v

nezaměstnanosti byly vyplaceny za jednotlivé kalendářní měsíce neoprávněně,

když jistě s ohledem na stav dokazování nelze pominout fakt, že značným počtem

osob bylo potvrzeno, že na řadě pracovišť nebylo možné kvůli výpadku zakázek

vůbec pracovat v původních profesích, na některých jen velmi omezeně, a že tito

skutečně nepotřební zaměstnanci realizovali deklarovanou práci

administrativních pracovníků a pomocných dělníků z katalogu tzv. režijních

prací, a to v rámci sjednané pracovní doby a nikoliv déle. Odvolací soud na

tuto výhradu reagoval pouze konstatováním, že stav dokazování byl dostatečný a

stačí poukázat na listinné materiály předloženými jednotlivými zaměstnanci

úřadům práce. Odvolací soud tedy stejně jako soud prvního stupně nečiní žádného

individuálního rozlišení a doslova tak tvrdí, že naprosto ve všech 1346 byla

každá koruna vyplacená na podpoře v nezaměstnanosti vyplavena neoprávněně.

Odvolací soud svůj rozsudek nezdůvodňuje tak, že by bylo bezpečně prokázáno, že

naprosto ve všech případech pracovali jednotliví uchazeči o zaměstnání

registrovaní u úřadů práce jinak, než jak deklarovali těmto úřadům práce. I

samotný odvolací soud používá výrazy jako v převážné většině případů apod.

Pokud by byl přijat závěr, že výplata podpor v nezaměstnanosti byla skutečně

nezákonná, což zpochybňuje a vyvrací, a že tedy má platit, že dotyční uchazeči

na její vyplacení neměli nárok, pak platí, že by musel být dovozen nejméně

nepřímý úmysl takto jednajících osob. Ujištění ze strany zaměstnavatele o tom,

jak se co má a nemá, nemůže být takovýmto paušálním vyviněním u všech

jednotlivých zaměstnanců, kteří skutečně nejsou osobami na hranici

svéprávnosti, mdlého úsudku, mladého či příliš vysokého věku apod. Šlo o

racionální jedince, když soudu nestálo za to se přesvědčit o tom, jak který z

nich k dané věci přistupoval, a to i přes důkazní návrh, aby tyto osoby byly

vyslechnuty, neboť nebyly vyslechnuty ani v přípravném řízení. Právě výslechem

každého jednotlivce ze seznamu osob mohlo být zjištěno nejméně následující: co

ho vedlo k tomu, že se rozhodl registrovat se jako uchazeč o zaměstnání u úřadu

práce a požádat o vyplácení podpor v nezaměstnanosti, a jakou roli hrál v tomto

obviněný, jakým způsobem daný konkrétní jednotlivec pracoval pro svého

zaměstnavatele v rozhodné podpůrčí době, kdy čerpal podporu v nezaměstnanosti

(zejména v jakém pracoval rozsahu, a jaká byla například také jeho produktivita

práce, jaký druh práce prováděl apod.) – pokud jde o zmíněnou produktivitu

práce, pak uvádí, že i pokud například v době hospodářské krize (2009–2010)

určití zaměstnanci pracovali, pak jejich produktivita práce přepočetná na

hodinu byla daleko nižší než po dobu jejich zaměstnání např. v roce 2008, avšak

nikdo z orgánů činných v trestním řízení toto nevyhodnotil, nakolik věděl, jaká

jsou pravidla pro čerpání podpory v nezaměstnanosti a zda-li byl srozuměn s

tím, že je porušuje, v případě, že se domníval, že je neporušuje, proč se tak

domníval, zda-li žádal svého zaměstnavatele o doplatek mzdy do výše zaručené

minimální mzdy, zda-li mu byla práce přes čas zaměstnavatelem vyrovnána a jak a

kdy se tak stalo.

Pokud by se měly převzít jako správné závěry soudu prvního stupně o tom, že

jednání spočívající v neoprávněném přisvojení si podpory v nezaměstnanosti je

trestné, neboť mělo dojít k podvodnému vylákání podpory a tato byla vyplacena v

omylu a neoprávněně, pak za daného stavu by tedy u konkrétních žadatelů důvodně

mohlo jít o situaci podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že takový

žadatel o podporu věděl, že svým jednáním, kterým žádá úřad práce o výplatu

podpory v nezaměstnanosti, může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu

chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí s tím byl srozuměn,

tedy došlo by k založení trestní odpovědnosti. Při vědomé nedbalosti by přitom

bylo potřeba prokázat, že žadatel o podporu bez přiměřených důvodů spoléhal, že

takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. To si však lze představit jen těžko,

tedy musel by snad jen spoléhat na to, že mu podpora nebude vyplacena. Ta však

vyplacena vždy byla, a to po celou podpůrčí dobu trvající vždy několik měsíců.

Jde tedy o opakované jednání s týmž následkem.

Nevyslechnutím navržených svědků – uchazečů o zaměstnání pobírajících podpory v

nezaměstnanosti a současně zaměstnávaných v rámci společností skupiny U., došlo

k porušení práva obhajoby na řádné objasnění věci. Soud prvního stupně se s

tímto důkazním návrhem vypořádal tak, že jej shledal nadbytečným. Soud odvolací

odmítl v tomto postupu soudu prvního stupně shledat jakoukoli vadu a o podaném

odvolání tak rozhodl nesprávně. Jde tak jednoznačně o opomenuté důkazy.

Soud prvního stupně tak pouze mechanicky uzavřel, že trestný čin podvodu byl

spáchán prostřednictvím naprosto všech 1346 osob, které byly v rozhodném období

let 2009 a 2010 souběžně registrováni jako uchazeči o zaměstnání u úřadu práce,

pobírající zde podporu v nezaměstnanosti a zároveň vykonávaly určité práce na

základě pracovněprávních vztahů s obchodními společnostmi skupiny U., jako

zaměstnavateli. Vychází zde z jakéhosi kolektivistického pojetí, tedy, že ve

všech 1346 případech došlo k identickému naplnění dílčího jednání, kterým byl

úřad práce uveden v omyl a v rozporu se zákonem vyplatil konkrétní podporu v

nezaměstnanosti. To je však naprosto nepřípustné a individuální posouzení

každého dílčího jednání je nezbytné. Navíc není správný závěr, že by bylo

úmyslem obviněného pojímat propuštění všech zaměstnanců jako celek. Z obsahu

záznamů o stavu zaměstnanců v rámci společností skupiny U. je zřejmé, že ještě

v posledním čtvrtletí roku 2008 bylo v rámci této skupiny zaměstnáno celkem

2171 kmenových zaměstnanců a dalších 516 zaměstnanců prostřednictvím

personálních agentur. Už jen z tohoto je zřejmé, že do projektu flexibilita

nebyli zařazeni všichni zaměstnanci.

Ze závěrů znaleckého posudku č. 59/2013 znaleckého ústavu A-Consult plus, spol.

s r. o., platí, že společnosti skupiny U. musely v souvislosti s nezbytnými

protikrizovými opatřeními propustit nejméně 721 zaměstnanců. Sám soud prvního

stupně toto zjištění převzal, pokud na str. 119 svého rozsudku uvádí, že

primárním zadáním pro obviněného bylo řešit úspory mzdových nákladů, přičemž

první variantou bylo propuštění cca 700 zaměstnanců a druhou variantou byl

projekt flexibilita, který umožňoval zachování plné výrobní kapacity a podnik

neriskoval ztrátu kvalifikovaných zaměstnanců. Sám soud prvního stupně tedy

převzal zjištění znaleckého ústavu o tom, že nejméně pro 721 zaměstnanců

skupiny U. nebyla po nástupu hospodářské krize na počátku roku 2009 vůbec práce

a byl důvodné u těchto přistoupit ke zrušení jejich pracovních míst a k

ukončení pracovních poměrů. Bylo by pak tedy na místě, aby soudy nejméně k

tomuto přihlédly a nejméně u těchto osob neuvažovaly o tom, že jejich

prostřednictvím došlo k neoprávněnému získání podpor v nezaměstnanosti.

Soud prvního stupně se tak dopustil stejně nepřípustného zkreslení, jako tomu

bylo v obžalobě, kdy vzal za jaksi paušálně prokázané, že každý jednotlivý

zaměstnanec uváděl úřad práce v omyl ohledně délky pracovní doby a druhu

vykonávané práce, že každá jemu jednotlivě vyplacená podpora v nezaměstnanosti,

mu byla vyplacena neoprávněně, neboť na ni neměl mít správně nárok. Takto se

pak soud prvního stupně nerozpakoval jej odsoudit, aniž by však měl věc

náležitě objasněnou a dokonce mu uložil zaplatit přesně vyčíslenou škodu, když

tuto sám nijak nehodnotil a její vznik v dané výši nepodpořil konkrétními

důkazy a zejména právním odůvodněním, že se jedná o neoprávněně vyplacené

částky znamenající škodu poškozených, ale pouze mechanicky převzal z

přihlášeného nároku k náhradě škody. Pokud odvolací soud uvedl, že důkaz o

tomto jsou listinné důkazy předkládané jednotlivým úřadům práce, pak toto není

správné, neboť takové důkazy pouze deklarují to, co jednotliví uchazeči

deklarovali stran svých pracovních úvazků, které považovali za nekolidující,

ale nemůže jít o důkazy prokazující opak, tedy, že by, to co je tam uvedeno,

nebylo pravdou, a že by například ve všech případech u všech osob v každém

měsíci trvající podpůrčí doby měly být tyto údaje snad jiné nebo dokonce

nepravdivé.

Pro výše uvedené tedy shledává zásadní nedostatky v postupu soudů obou stupňů

pro náležité zjištění přesné výše škody, jakožto zákonného znaku trestního činu

podvodu. Odkázal na právní větu nálezu Ústavního soudu sp. zn. V. ÚS 78/02 ze

dne 15. 10. 2002, k požadavku zjištění výše škody podle § 2 odst. 5 tr. ř.

Dále namítl, že trestní soud by tu jistě neměl být od toho, aby nahrazoval

činnost státních orgánů za tímto účelem zřízených (úřady práce), které se

rozhodly považovat jednotlivé dávky za oprávněné a jejich vrácení po příjemcích

se nedomáhají, ale domáhají se jich jako údajné škody v rámci trestního řízení.

Podrobný rozbor toho jakými zákonnými možnostmi byly jednotlivé úřady práce

nadány, uplatnil v odvolání, na které odkázal. Ohledně jednání poškozeného –

České republiky zastoupené jednotlivými úřady práce dále uvedl, že z výpovědi

všech zaměstnanců olomouckého úřadu práce plyne, že tento úřad práce byl

vyrozuměn o skutečném způsobu paralelního zaměstnávání a evidence jednotlivých

osob na úřadu práce, byl tak i vyrozuměn o tom, že lidé pracují déle a i na

svých původních profesích, ale tomuto nepřikládal žádného významu, což

mimochodem činil správně, neboť pro jeho posouzení nároku na podporu v

nezaměstnanosti bylo rozhodné pouze to, kolik si dotyčný uchazeč za měsíc

vydělal. V tomto směru byly veškeré informace předkládané jednotlivým úřadům

práce pravdivé a byly jako pravdivé potvrzeny zaměstnavatelem, neboť dotyční

skutečně nepobírali vyšší mzdu, odměnu či jiný výdělek než 4.000 Kč měsíčně.

Svědkyně L. O. u hlavního líčení potvrdila, že úřad práce zajímal pouze

výdělek, dále potvrdila vědomost o problematice konta pracovní doby, ale vším

byla pověřena olomoucká centrála. Svědci H. a Ch. dosti významně zkreslují

celou situaci a vypovídají účelově ve snaze působit v lepším světle v rámci své

pozice poškozeného, který vyplacené dávky nepovažuje za nezákonně vyplacené,

ale domáhá se jejich náhrady v rámci trestního řízení.

Odvolací soud se řádně uplatněnou výhradou v odvolání týkající se subsidiarity

trestní represe zabýval nesprávně, když pouze argumentoval, že celková výše

způsobené škody je natolik vysoká, že odpovědnost uplatňovaná předpisy z jiných

právních odvětví by nepostačovala. Obviněný již v odvolání rozebral, že bylo

jednoznačně v moci jednotlivých úřadů práce zařídit to, aby buď ke škodě vůbec

nedošlo, nebo aby byla co nejnižší. K výplatě jednotlivých podpor v

nezaměstnanosti došlo v průběhu jednoho roku, tedy nikoliv nějakým jednorázovým

plněním. Bylo navíc doloženo, že pověření vedoucí zaměstnanci byli předem

vyrozumíváni o principech projektu flexibility a nevznesli vůči tomu žádnou

výhradu, stejně jako Ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci svého

písemného stanoviska z roku 2009, které si u něj vyžádal. Pokud se dovolával

použití principu subsidiarity trestní represe, pak tím mínil to, že nelze

přiznat ochranu údajně poškozeným úřadům práce, které jsou personálně,

technicky i jinak odborně připraveny a zřízeny k tomu, aby uměly posoudit, zda

vyplácí podpory v nezaměstnanosti oprávněně či neoprávněně a podle toho se samy

dále chovaly. Považoval by za správné, že pokud by úřadům práce vadilo, že

někteří zaměstnanci budou po dobu své evidence na úřadu práce pracovat nejen na

pomocných a režijních pracích, ale například i na odbornějších profesích v

případě nutné práce na zakázce, pak bylo v jejich moci rozhodnout o tom, že se

provede kontrola na pracovišti, že se rozhodne o ukončení výplaty dalších

podpor a případně, že se rozhodne o povinnosti vrácení již vyplacených podpor v

nezaměstnanosti. Nic z toho však úřady práce nevykonali, při osobních jednáních

s obviněným vše odsouhlasili, ale později s odstupem několika let se pouze

připojili s nárokem na náhradu škody a tuto žádají vyplatit celou od

obviněného. Jde o zcela absurdní uchopení role trestního práva vůbec a jde o

rozhodnutí soudů v rozporu s recentní judikaturou dovolacího soudu (stanovisko

Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012, ale také na rozhodnutí Ústavního

soudu (sp. zn. II. ÚS 372/2013, sp. zn. I. ÚS 558/2001, sp. zn. I. ÚS 69/2006,

sp. zn. I. ÚS 541/2010).

Domnívá se, že tam kde dojde ke zcela nesprávné realizaci důkazního řízení, tam

se trestní řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Má tak

za to, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo

rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí

být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k

tomu nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04). Došlo k

nesprávnému hodnocení důkazů, když z výpovědí jednotlivých zaměstnanců byla

záměrně upřednostňována pouze ta část jejich výpovědí, která mohla směřovat k

podpoře tvrzení o tom, že zaměstnanci pracovali na původních pozicích. Záměrně

byla eliminována ta část výpovědí, kde dotyční podporovali jeho obhajobu

například tím, že uváděli, že pro ně mnohdy nebyla skutečně žádná práce, že

pokud byli nuceni pracovat více, než činil rozsah jejich pracovní doby, že jim

toto mělo být vyrovnáno pomocí konta pracovní doby, do kterého se tyto hodiny

započítávaly, dále že skutečně realizovali různé režijní a pomocné práce, pro

které byli nově zaměstnáni. Bez jakéhokoli odrazu v provedeném dokazování bylo

uváděno, že tyto režijní práce by musely být tak, jako tak provedeny, z čehož

obviněnému není zřejmé, co tím vlastně chtěl soud dosáhnout. Odvolací soud pak

tyto výhrady obhajoby bagatelizoval a zcela nepochopitelně užil slov o umělých

právních konstruktech obhajoby. Odvolací soud celou věc uchopil tak, že pokud

byly nějaké tzv. režijní a pomocné práce prováděny, byl to podle něj spíše

výjimečný jev a jakýsi vedlejší produkt skutečného záměru pracovat v původním a

nezměněném rozsahu. Vůbec však nezhodnotil celou řadu dalších důkazů, kdy

primárními byly pomocné práce a pouze jako sekundární měla být dočasná práce na

některých zakázkách, které se podaří udržet nebo získat, když prvotní poznatky

z roku 2009 nedávaly naději v mnoho věřit. Výslechy znalců jednoznačně

potvrdily skutečný a reálný pokles ekonomiky skupiny U. – pokles objemu výroby

o cca. 40 %, obratu o cca. 65 %, tržeb o cca. 50 % ovlivněný celosvětovou

hospodářskou krizí.

Dále je možné mít za prokázané, že bylo zcela důvodné přistoupit k masivnímu

propouštění zaměstnanců zaměstnaných v rámci společností skupiny U. Bylo také

potvrzeno, že přijetí projektu flexibility, v podobě v jaké byl přijat, bylo

vhodným ekonomickým rozhodnutím, jinak by firmy skupiny U. skončily jako

insolventní v úpadku. Výhodnost takto přijatého řešení je dána jednak v rovině

udržení existence zaměstnavatele a jeho pracovních míst a tím také udržení

příjmů státu z výběru daní a jiných povinných plateb. Lze také zjistit, že

tvrzená škoda ve výši 98.796.952 Kč není skutečnou škodou a státu ve

skutečnosti škoda jako důsledek přijetí projektu flexibility nevznikla. Důvod

pro výplatu podpor v nezaměstnanosti nepochybně byl dán a navíc se státu vedle

toho dostalo a nadále dostává významných finančních příjmů na výběru daní a

jiných povinných plateb (např. odvody z mezd a odměn zaměstnanců), kterých by

se jim při nezavedení projektu flexibility v rámci společností skupiny U.

nedostalo a bylo by možné jednoznačně očekávat úpadek společností skupiny U.

Jde o jasné závěry znaleckých ústavů pojaté v podobě znaleckých posudků

provedený v této věci k důkazu.

Závěrem shrnul, že odvolací soud odbyl svoji přezkumnou činnost k

podanému odvolání proti rozsudku v tom, že ponechal bez vysvětlení

nepřezkoumatelnou část rozsudku soudu prvního stupně ohledně posouzení

tvrzeného neoprávněného čerpání podpor v nezaměstnanosti a v čem je tedy dán

rozpor s příslušným právním předpisem (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti).

Odvolací soud odbyl svoji přezkumnou činnost podanému odvolání proti rozsudku v

tom, proč má být na jedné straně na čerpané podpory v nezaměstnanosti nazíráno

jako na nezákonně vyplacené a představující tak ve svém souhrnu škodu v této

věci, a proč na druhé straně je o těchto uvažováno tak, že byly získány

jednotlivými uchazeči o zaměstnání v dobré víře a tito nejsou povinni je vracet

úřadům práce, které tak patrně nebyly oprávněny je žádat zpět. Absentuje tedy

právní zhodnocení práva na vznik těchto nároků, možnost jejich kontroly

čerpání, zpětného vymáhání, a to vše z pohledu příslušného právního předpisu

(zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) a vypořádání se s detailními argumenty

obhajoby v tomto směru. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že měl

uvádět úřady práce v omyl tím, že zaměstnanci byli propuštěni pouze tzv. na

oko, tedy simulovaně, a že jejich nové pracovněprávní vztahy vůbec nevznikly

(např. dohody o pracovní činnosti či pracovní smlouvy na zkrácený úvazek), čímž

vlastně učinil změnu ohledně vlastního skutku, a to ve způsobu jednání, jakým

měl být spáchán trestný čin podvodu, tedy čím měl úřady práce uvést v omyl, a

jde o zásadní změnu z pohledu konstrukce škody a skutku i trestného činu vůbec.

Zcela se tím mění to, čím měly být konkrétně úřady práce uvedeny v omyl. Nově

už tedy nikoliv tím, co bylo uvedeno v pracovněprávních úkonech jednotlivých

uchazečů zaměstnávaných souběžně v rámci firem skupiny U. (např. dohodách o

pracovní činnosti, pracovních smlouvách na dobu určitou) stran pracovní náplně

a délky pracovní doby, ale tím, že měli být tito uchazeči stále v původním

pracovním poměru, jako by k jeho ukončení na počátku roku 2009 vůbec nedošlo.

Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.

10. 2017, č. j. 1 To 5/2017-1839, a společně s ním i rozsudek Krajského soudu v

Ostravě ze dne 22. 6. 2016, č. j. 77 T 11/2012-1649, ve všech výrocích, tedy

jak výroku o vině tak i výroku o trestu a také ve výrocích o náhradě škody, a

podle § 2651 odst. l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému

projednání a rozhodnutí, případně aby postupem podle § 265m odst. l tr. ř. sám

ve věci rozhodl tak, že jej zprostí podané obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

a současně se domáhá přerušení výkonu trestu a výroku o náhradě škody.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek

§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce)

se vyjádřil s tím, že nelze souhlasit s tím, že by rozsudek Vrchního soudu v

Olomouci byl v otázce posouzení a vyložení otázky zákonnosti či nezákonnosti

přiznání a vyplácení podpor v nezaměstnanosti nepřezkoumatelný. S poukazem na

příslušné strany odůvodnění rozsudku zdůraznil, že neoprávněnost vyplacených

podpor v nezaměstnanosti vyplývá z nezákonnosti samotného projektu flexibility. Tento projekt byl dítětem obviněného a od počátku byl koncipován a nastaven

tak, aby původní pracovněprávní vztahy zaměstnavatele k zaměstnancům byly

fakticky zachovány, aby tito zaměstnanci byli pro potřeby zaměstnavatele

udrženi pro budoucnost, řídili se pokyny původního zaměstnavatele i po

přechodnou dobu odpovídající době, na niž byly dohodnuty simulované právní

úkony a která odpovídala podpůrčí době, po niž by jim podle věku měla být

vyplácena podpora v nezaměstnanosti, docházeli na stejné pracovní místo a

vykonávaly i původní odbornou práci, nikoli výhradně pomocné práce deklarované

v simulovaných právních úkonech, a to po pracovní dobu a za výdělek nad rámec

pracovní doby a odměny (mzdy) sjednaných v simulovaných právních úkonech. Pokud

by příslušné úřady práce byly srozuměny se všemi rozhodnými skutečnostmi,

obsahem a rozsahem vztahů, které v zásadě v původním modu mezi jednotlivými

zaměstnavateli ze společností skupiny U. a dotčenými zaměstnanci pokračovaly i

po podepsání dohod o skončení dosavadních pracovních poměrů, nemohly by podpory

v nezaměstnanosti jednotlivým uchazečům přiznat. Úřadům práce nebylo při

vyřizování jednotlivých žádostí uchazečů o zaměstnání známo, že předkládané

dohody o pracovní činnosti a následně pracovní smlouvy na dobu určitou v

rozsahu 15 hodinové týdenní pracovní doby neodpovídají skutečně zamýšlenému

obsahu smluvního vztahu, ať již v otázce nejvýše přípustného rozsahu stanovené

týdenní pracovní doby, v otázce výše měsíční odměny, resp. měsíčního výdělku,

dále v otázce druhu činnosti, v zásadě i označení právního úkonu, tzn. druhu

pracovněprávního vztahu. Platí, že pokud je dohoda o pracovní činnosti uzavřena

na práci v rozsahu překračující v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní

doby, jedná se o neplatnou dohodu o pracovní činnosti. V případě neplatnosti

dohody o pracovní činnosti je pak nutné vždy v jednotlivém případě posoudit,

zda se nejednalo o zastřené právní jednání a neplatnou dohodu o pracovní

činnosti a mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem případně mohl vzniknout pracovní

poměr. Podle § 74 odst. 1 zákoníku práce má zaměstnavatel zajišťovat plnění

svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru, přičemž v případě

obviněného a jeho projektu flexibility se tak i fakticky nadále dělo a pracovní

poměry mezi původními účastníky pracovních smluv fakticky pokračovaly.

Dohody o

pracovní činnosti a následně i pracovní smlouvy na dobu určitou v rozsahu 15

hodinové týdenní pracovní doby byly en bloc od počátku, a to ze strany

zaměstnavatele, za nějž vystupoval a projekt flexibility prosazoval obviněný,

simulovanými právními úkony. Obviněný zastává nesprávný právní názor ohledně

významu rozhodnutí příslušných úřadů práce o přiznání podpory v nezaměstnanosti

pro posouzení viny. Krom toho, že úřady práce rozhodovaly v omylu o skutečné

vůli zaměstnavatele a o obsahu smluvního vztahu se zaměstnanci, který vyvolal

obviněný, nelze přistoupit na to, že by se měl trestní soud řídit rozhodnutím

správních úřadů o přiznání podpory. Rozhodnutí úřadů práce byla vydávána za

neznalosti všech okolností věci a následně již rozhodnutí o vrácení podpory v

nezaměstnanosti ve smyslu § 55 odst. 3 zákona o zaměstnanosti činěno nebylo. Až

následné rozhodnutí by mohlo mít zásadnější význam, rozhodně však ne ten, že by

jím měly být orgány činné v trestním řízení vázány. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení

vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí

soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým

rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Je-li tedy

předběžná otázka významná pro posouzení viny obviněného, orgány činné v

trestním řízení nejsou vázány pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce a

posoudí ji samostatně. Proto řešení otázky oprávněnosti nároku uchazečů na

podporu v nezaměstnanosti v řízení o trestném činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, k němuž mělo dojít podvodným vylákáním finančních částek, coby

podpory v nezaměstnanosti, nebylo podmíněno rozhodnutím příslušného úřadu práce

o přiznání podpory v nezaměstnanosti. Rozhodnutí úřadu práce není pro soud

závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení oprávněnosti

nároku na podporu v nezaměstnanosti a rozsahu podvodného vylákání podpory je

otázkou viny. Zjednodušeně nelze tvrdit, že se nejedná o otázku viny a proto by

měl být obviněný nevinen. Lze doplnit, že správní rozhodnutí úřadů práce o

přiznání podpory v nezaměstnanosti má z hlediska významu pro posuzování

předběžné otázky obdobný charakter jako rozhodnutí finančního orgánu o daňové

povinnosti obviněného jako daňového subjektu. Ani tato rozhodnutí nejsou v

řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §

240 tr. zákoníku pro soud závazné, jak bylo opakovaně judikováno (usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1477/2011, usnesení

Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1408/12). Obviněný

nadhodnocuje i význam postupu úřadů práce, které nepožadovaly vrátit částky od

uchazečů o zaměstnání, pro tuto trestní věc. Úřady práce vycházely nepochybně z

ustanovení § 55 zákona o zaměstnanosti, který rozlišoval situace, kdy při

výplatě podpory v nezaměstnanosti došlo k neoprávněnému zvýhodnění uchazeče o

zaměstnání bez jeho zavinění (odst.

1), od situací, kdy to uchazeč zavinil

(odst. 2). Zatímco po uchazeči o zaměstnání, u kterého byla výplata zaviněna

např. chybou zaměstnavatele při výpočtu průměrného měsíčního čistého výdělku

(jak tomu bylo nepochybně i v tomto případě) a on podporu v nezaměstnanosti

pobíral v dobré víře, úřad práce přeplatek nevyžaduje, při zavinění způsobeném

uchazečem je pochopitelně povinnost neoprávněně získané finanční prostředky

vrátit. Soudy nižších instancí zaujali názor v souladu s provedenými důkazy, že

uchazeči o zaměstnání neoprávněné přiznání a výplaty podpor v nezaměstnanosti

nezavinili, když byli zaměstnavatelem soustavně utvrzováni o legálnosti

projektu flexibility. Existují ustanovení ochrany dobré víry ve správním

řízení, lze odkázat např. na ustanovení § 2 odst. 3, § 94 a další správního

řádu.

Každého jednotlivého zaměstnance obviněný na příslušný úřad práce pochopitelně

nepřivedl. Nicméně jeho úmysl pokrýval vědomost o protiprávnosti projektu, o

plánovaném obohacení zaměstnavatelů ze společností skupiny U. i o hrozícím

následku v podobě škody na straně České republiky zastupované úřady práce.

Obviněný v komplexu i chtěl, aby zaměstnanci o podporu na úřadech práce v co

největším rozsahu požádali, neboť tím minimalizoval případné rozmíšky s odbory

a hrozby stížností a sporů s jednotlivými zaměstnanci. Obviněný chtěl způsobit

následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek nebyl přímo jím

sledovaným cílem. Tím byl finanční prospěch společností ze skupiny U. v podobě

úspory na mzdových a dalších personálních nákladech. Ve vztahu k žádostem o

podporu v nezaměstnanosti podanými jednotlivými zaměstnanci byl srozuměn s tím,

že jednotliví zaměstnanci o podporu požádají. Reálně k tomu samozřejmě u

některých zaměstnanců nemuselo dojít, to ale není rozhodující, protože jednání

obviněného se netýkalo každého jednotlivého zaměstnance zvlášť. Obviněný celý

projekt řešil komplexně a v obecné rovině také chtěl, aby žádostí na úřadech

práce bylo ze strany zaměstnanců, kteří přistoupili na projekt flexibility,

podáno co nejvíce. Obviněným deklarované údaje byly zásadními skutečnostmi,

které vedou k jednoznačnému závěru, že zaměstnanci jednali při uplatnění nároku

na podporu v nezaměstnanosti ve skutkovém omylu, jako tzv. živý nástroj.

Rozhodné je, zda zaměstnanci mohli mít jako uchazeči o zaměstnání představu o

základních skutečnostech významných pro naplnění znaků objektivní stránky

trestného činu podvodu, což je v daném případě mimo jiné vzhledem k počtu

takových zaměstnanců, jejich jednotném postupu a počtu podaných žádostí o

podporu vyloučeno. Obviněný byl tzv. nepřímým pachatelem, který ke spáchání

trestného činu podvodu zaměstnance ze skupiny společností U. užil jako tzv.

živého nástroje. Jeho úmysl se přitom vztahoval i ke skutečnosti, že

zaměstnance v podřízeném a závislém stavu k zaměstnavatelům jako živého

nástroje využívá. Není rozhodné, že to byli zaměstnanci, kdo získal peníze od

úřadů práce, neboť to bylo od počátku součástí sofistikovaného počínání

obviněného. U zaměstnanců byl příjem z podpory v nezaměstnanosti v negativním

smyslu kompenzován ztrátou na příjmu z pracovního poměru, z čehož v konečném

důsledku profitovali a obohatili se zaměstnavatelé ze skupiny U. Je omylem

obviněného, že za nezbytné považuje výslech každého jednotlivého zaměstnance,

který požádal o podporu v nezaměstnanosti, aby se tak objasnila subjektivní

stránka jeho jednání. Ve věci byl vyslechnut reprezentativní vzorek

zaměstnanců, který pro účely trestního řízení vedeného proti obviněnému zcela

postačoval, přičemž byla plně respektována zásada rozsahu dokazování pro

zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (v § 2 odst.

5 tr. ř.).

Zčásti nesprávná je i argumentace ohledně výdělku. V tzv. prvním kole projektu

flexibility byl úřadům práce deklarován výkon činnosti na základě dohod o

pracovní činnosti. V takovém případě bylo možno vést uchazeče o zaměstnání a

vyplácet podporu v nezaměstnanosti, pokud měsíční odměna nebo odměna

připadající na 1 měsíc za období, za které přísluší, nepřesáhla polovinu

minimální mzdy. Rozhodné bylo, že zaměstnanci v každém případě dosáhly na vyšší

částky, včetně například částek z údajného odstupného k ukončení pracovních

poměrů, které však bylo vypláceno formou pravidelných, měsíčních plateb

dorovnávajících rozdíly v porovnání s původními výdělky. Vrchní soud odůvodnil

své rozhodnutí tak, že obviněný měl uvádět úřady práce v omyl tím, že

zaměstnanci byli propuštěni pouze tzv. na oko, tedy simulovaně, a že jejich

nové pracovněprávní vztahy vůbec nevznikly, s tím, že měli být tito uchazeči

stále v původním pracovním poměru. Tím soud podle obviněného vlastně učinil

změnu ohledně vlastního skutku, a to ve způsobu jednání, této námitce nelze

přisvědčit, neboť zásada zachování totožnosti skutku porušena nebyla. Závěr

odvolacího o tom, že došlo k simulovaným právním úkonům, je právní úvahou,

která nikterak neovlivnila skutková zjištění, popis skutku a již vůbec ne

totožnost skutku. Nebyl tedy ani důvod v odvolacím řízení jakkoli zasahovat do

popisu skutku uvedeného v odsuzujícím rozsudku. Úvaha o simulovaných právních

úkonech je učiněna ke skutku (jednání i následku) vymezenému jednoznačným,

určitým a zcela výstižným způsobem v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu.

Odvolací soud pouze rozvíjí a doplňuje původní úvahy nalézacího soudu, nijak s

nimi však nekoliduje. K žádné změně konstrukce škody nedošlo, škoda zůstala

stále stejná, jak již byla vymezena v obžalobě. Ani skutečnosti tvrzené v

materiálech a podkladech vytvořených zaměstnavateli ze skupiny společností U.,

za něž vystupoval obviněný, které byly v rozporu s realitou a přesto jako

pravdivé předloženy prostřednictvím zaměstnanců příslušným úřadům práce, se

závěrem odvolacího soudu o simulovaných právních úkonech nijak nezměnily.

Další námitkou obviněného vytýkanou odvolacímu soudu je to, že se tento soud

náležitě nevypořádal s otázkou pachatelství. Neodpovídá skutečnosti, že by se

odvolací soud problematikou nepřímého pachatelství obviněného a posouzení

případného pachatelství zaměstnanců společností ze skupiny U. jako živých

nástrojů k námitkám obviněného v odvolání nezabýval. V tomto směru lze odkázat

na str. 56–57 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Ostatně právními úvahami v

tomto směru, včetně závěru k subjektivní stránce na straně zaměstnanců, se

vypořádal již nalézací soud na str. 118 odsuzujícího rozsudku. Obviněný svým

přístupem a vlivem, u zaměstnanců spojeným s obavami ztráty zaměstnání, přiměl

zaměstnance společností ze skupiny U., kteří obviněnému jako svému nadřízenému,

personálnímu řediteli znalému problematiky pracovněprávních vztahů a otázek

zaměstnanosti, důvěřovali, a považovali za pravdivá jeho tvrzení o ujišťování o

legálnosti celého projektu flexibility, aby přijali nastíněné podmínky,

podepsali z popudu obviněného vypracované dokumenty, dohody o rozvázání

pracovního poměru, dohody o pracovní činnosti, pracovní smlouvy s odkladem

nástupu do zaměstnání po uplynutí podpůrčí doby atd. a aby ztrátu na příjmech

přes faktické trvání původních pracovněprávních vztahů kompenzovali na

prostředcích státu určených k podpoře zaměstnanosti. Obviněný nejednal osobně s

každým zaměstnancem z těch 1346 zaměstnanců, kteří na podmínky přistoupili. To

jej však nezbavuje trestní odpovědnosti, protože jeho úmysl pokrýval všechny

tyto zaměstnance. Jak uvedl zcela správně nalézací soud, obviněný projekt

flexibilita neřešil individuálně s každým jednotlivým zaměstnancem, ani s

ohledem na jeho osobní potřeby, ani s ohledem na potřeby zaměstnavatele ve

vztahu ke konkrétním zaměstnancům a profesím, ale pojal systém jako celek bez

rozlišení. Obviněný věděl, že zaměstnanci po nastavení nových podmínek ze

strany personálního oddělení zaměstnavatelů, po zkrácení příjmů, uzavření

nových pracovních smluv po uplynutí doby odpovídající podpůrčí době pro výplatu

podpory v nezaměstnanosti, navedeni ujištěním zaměstnavatele o legálnosti

celého projektu flexibility, na příslušné úřady práce půjdou a požádají zde o

podporu v nezaměstnanosti, byť zaměstnance obviněný na příslušný úřad práce

nepřivedl. Nicméně jeho úmysl pokrýval vědomost o protiprávnosti projektu, o

plánovaném obohacení zaměstnavatelů ze společností skupiny U. i o hrozícím

následku v podobě škody na straně České republiky zastupované úřady práce. Obviněný v komplexu i chtěl, aby zaměstnanci o podporu na úřadech práce v co

největším rozsahu požádali, neboť tím minimalizoval případné rozmíšky s odbory

a hrozby stížností a sporů s jednotlivými zaměstnanci. Obviněný chtěl způsobit

následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek nebyl přímo jím

sledovaným cílem. Tím byl finanční prospěch společností ze skupiny U. v podobě

úspory na mzdových a dalších personálních nákladech. Ve vztahu k žádostem o

podporu v nezaměstnanosti podaným jednotlivými zaměstnanci byl srozuměn s tím,

že jednotliví zaměstnanci o podporu požádají.

Reálně k tomu samozřejmě u

některých zaměstnanců nemuselo dojít, to ale není rozhodující, protože jednání

obviněného se netýkalo každého jednotlivého zaměstnance zvlášť. Obviněný celý

projekt řešil komplexně a v obecné rovině také chtěl, aby žádostí na úřadech

práce bylo ze strany zaměstnanců, kteří přistoupili na projekt flexibility,

podáno co nejvíce. Obviněným deklarované údaje byly zásadními skutečnostmi,

které vedou k jednoznačnému závěru, že zaměstnanci jednali při uplatnění nároku

na podporu v nezaměstnanosti ve skutkovém omylu, jako tzv. živý nástroj. Rozhodné je, zda zaměstnanci mohli mít jako uchazeči o zaměstnání představu o

základních skutečnostech významných pro naplnění znaků objektivní stránky

trestného činu podvodu, což je v daném případě mimo jiné vzhledem k počtu

takových zaměstnanců, jejich jednotném postupu a počtu podaných žádostí o

podporu vyloučeno. Obviněný byl tzv. nepřímým pachatelem, který ke spáchání

trestného činu podvodu zaměstnance ze skupiny společností U. užil jako tzv. živého nástroje. Jeho úmysl se přitom vztahoval i ke skutečnosti, že