3 Tdo 312/2025

3 Tdo 312/2025-104

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. V. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 3 To 437/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 107/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. V. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 7 T 107/2024, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že se záměrem nerespektovat uloženou sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel řídil dne 24. července 2024 v době kolem 16:15 hodin řídil z obce XY do obce XY, osobní automobil tov. zn. Škoda Fabia, registrační značky XY, a takto jednal s vědomím, že byl příkazem Městského úřadu v Prachaticích, Odboru vnitřních věcí sp. zn. MUPt/37F-08867/2024/VV/Faj ze dne 14. 3. 2024, který nabyl právní moci 4. 4. 2024, postižen za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, mimo jiné sankcí zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 6 měsíců.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb po částce 800 Kč, tedy v celkové výši 40.000 (čtyřicet tisíc) Kč.

3. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách po 5.000 Kč měsíčně, a to vždy k 20. dni v daném měsíci pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, jestliže nezaplatí dílčí splátku včas.

4. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 16 (šestnáct) měsíců.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 7 T 107/2024, podal obviněný odvolání, neboť nesouhlasil s rozsudkem a s průběhem řízení, které mu předcházelo.

6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 3 To 437/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

7. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání (č. l. 91-93 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), i) tr. ř.

8. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný ve skutečnosti, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán na základě hlavního líčení, které proběhlo bez jeho účasti navzdory tomu, že se řádně a včas omluvil a nevyslovil souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Rozvedl, že se omluvil z důvodu nemoci, konkrétně zažívacích obtíží, a přestože povaha jeho nemoci nevyžadovala návštěvu lékaře, i tak soudu dodal lékařskou zprávu. Podle judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 743/2011) lze za včasné doručení omluvy z účasti obviněného a jeho obhájce při hlavním líčení považovat okamžik do zahájení hlavního líčení, což bylo v projednávané věci splněno, neboť lékařská zpráva byla do datové schránky soudu dodána před začátkem hlavního líčení, a stejně tak obhájce dovolatele Mgr. Zdeněk Burda ještě před začátkem hlavního líčení telefonicky soudu sdělil informace o převzetí zastoupení, o zdravotním stavu dovolatele a upozornil rovněž na skutečnost, že do datové schránky soudu byla zaslána lékařská zpráva, která toto potvrzuje. Mgr. Burda omluvil svou neúčast i neúčast dovolatele u nařízeného jednání, a to právě s odkazem na zmiňované zdravotní potíže na straně dovolatele, a požádal o odročení jednání s odkazem na skutečnost, že obviněný nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti, protože se chce účastnit hlavního líčení osobně, což mu však jeho zdravotní stav v daný den neumožnil. Obviněný je přesvědčen, že oboje bylo řádně uskutečněno ještě před začátkem hlavního líčení, a proto mělo hlavní líčení být odročeno na jiný termín. Na tom nemění nic skutečnost, že úřední záznam z telefonického hovoru mezi obhájcem a pracovnicí informačního oddělení se k samosoudkyni dostal až po zahájení hlavního líčení a datová zpráva byla předložena předsedkyni senátu až po jeho ukončení.

9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obviněný je přesvědčen, že s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, neměl mu být ukládán trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, resp. tento mu byl uložen v rozporu se zákonem. Domnívá se, že v souladu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí mu měl být uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jako trest méně citelný, neboť uložení této sankce by bylo s ohledem na jeho osobu dostačující.

10. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2024, č. j. 3 To 437/2024-75, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2024, č. j. 7 T 107/2024-48, a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.

11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 3. 2025, sp. zn. 1 NZO 175/2025.

12. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska dovolacích důvodů, kdy upozornil i na nedostatek spočívající v tom, že obviněný neuplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné.

13. Stran námitky týkající se nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení státní zástupce uvedl, že s touto se již vypořádal soud odvolací v bodech 6. – 12. odůvodnění svého usnesení, a rovněž i soud prvního stupně v rámci bodu 2. odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupce konstatoval, že obviněný svou účast na hlavním líčení ani řádně ani včas neomluvil, resp. prakticky se neomluvil vůbec. Úkon osoby vydávající se za obhájce, která obhájcem obviněného v té době ani není, nelze považovat za úkon obviněného směřující k jeho řádné omluvě neúčasti u hlavního líčení, ani za relevantní žádost o odročení hlavního líčení. Telefonát osoby bez vztahu k obviněnému, která na kancelář soudu volá v okamžiku, kdy je podle předvolání nařízeno zahájení hlavního líčení, není řádnou a včasnou omluvou. To samé platí o fotografii lékařské zprávy, z níž ani nevyplývá neschopnost obviněného se hlavního líčení zúčastnit, přeposlané jako příloha nic neříkající emailové zprávy pouhé dvě minuty před započetím hlavního líčení, přitom však dříve, než je uskutečněn telefonát a současně o několik hodin později, než k návštěvě lékaře došlo a o dva dny později, než u obviněného žaludeční potíže podle zprávy započaly. Lékařská zpráva, stejně jako doklad o pracovní neschopnosti, nejsou v soudní praxi považovány za dostatečný důvod k omluvě z hlavního líčení. Obviněný zcela zjevně postupoval takovým způsobem, že si soud dotazem u ošetřující lékařky před zahájením hlavního líčení ani nemohl ověřit, zda zdravotní stav obviněného je takové povahy, že vylučuje jeho účast u hlavního líčení. Podle státního zástupce mohl prvoinstanční soud hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného, jelikož neměl žádný reálný podklad pro závěr, že obviněný vůbec má úmysl se hlavního líčení účastnit, že mu v tom brání závažná překážka, kterou vůči soudu včas a opodstatněně soudu prezentoval, aby dosáhl odročení hlavního líčení.

14. Dále státní zástupce poukázal na příslušnou zákonnou úpravu se závěrem, že hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.). Z judikatury Nejvyššího soudu se nicméně podává, že právo obviněného na osobní účast při soudním jednání zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016). Pokud obviněný jednoznačně na výkon práva na svou osobní účast u hlavního líčení či veřejného zasedání s vědomím relevantních důsledků rezignuje a současně má soud za to, že z hlediska dostatečného zjištění skutkového stavu v rozsahu všech výroků rozhodnutí ve věci samé není s přihlédnutím ke všem okolnostem osobní účast obviněného v hlavním líčení nutná, o porušení ústavně zaručených základních práv na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na obhajobu podle čl.

40 odst. 3 Listiny ani na projednání věci v přítomnosti obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny nejde, jestliže soud věc projedná v jeho nepřítomnosti. Obviněný se práva na osobní účast může vzdát i konkludentně obstrukčním jednáním, např. pokud sice formálně deklaruje, že tohoto práva využít chce, avšak fakticky se hlavního líčení či veřejného zasedání zúčastnit nehodlá a pouze nedůvodnými žádostmi o odročení usiluje o jejich oddálení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III.

ÚS 2665/22). Jestliže obviněný za situace, kdy bylo s ohledem na jeho zdravotní stav patrné, že se nemůže bez potíží dostavit k hlavnímu líčení, neučinil nic, z čeho by mohl soud usoudit, že trvá na své osobní účasti a že i přes svůj handicap požaduje, aby se ho osobně účastnil, byly podle státního zástupce splněny podmínky pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného.

15. Pokud jde o námitku obviněného směřující do výroku o uloženém trestu zákazu činnosti, jak byla naformulována v dovolání, podle státního zástupce lze tuto s jistou mírou tolerance podřadit pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jedná se však o námitku neopodstatněnou. Ačkoli obviněný namítá, že mu byl trest zákazu činnosti uložen v rozporu se zákonem, v tomto směru nekonkretizuje žádné zákonné ustanovení, jež by tento tvrzený rozpor podporovalo. Základní podmínkou uložení trestu zákazu činnosti je spáchání trestného činu v souvislosti s touto činností (§ 73 odst. 1 tr. zákoníku). Zakázat lze tedy pouze činnost, v souvislosti se kterou se pachatel dopustil trestného činu. Souvislost uloženého trestu zákazu činnosti s řízením motorového vozidla, při němž se obviněný přečinu dopustil, je zde zcela zjevná a pojmově daná. Státní zástupce dále uvedl, že argument dovolatele, že rozpor uloženého trestu se zákonem je dán skutečností, že nebyl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 274 tr. zákoníku), je zjevně nesprávný, jelikož z žádného ustanovení trestního zákoníku nevyplývá, že by trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu řízení motorových vozidel, měl být navázán výlučně na trestný čin podle § 274 tr. zákoníku. Jde-li o poznatek obviněného, že jiný trest by byl pro obviněného méně citelný a současně dostatečný, jakož i jeho odkaz na zásadu přiměřenosti, státní zástupce uvedl, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat případná pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a násl. tr. zákoníku a již vůbec ne argumentovat uložením nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

16. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

18. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 3 To 43/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), i) tr. ř.

20. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), i) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

21. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), i) tr. ř.

22. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku, jak činí dovolatel v projednávané věci, kdy je možno konstatovat, že s těmito se již vypořádal soud odvolací.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

24. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že nalézací soud pochybil, pokud hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti přesto, že se v důsledku nepříznivého zdravotního stavu tohoto nemohl zúčastnit a soudu zaslal řádnou omluvu. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

25. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

26. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.

27. Podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Obžalobu i předvolání je přitom nutno doručit obžalovanému do vlastních rukou podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejde o řádné předvolání, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obžalovanému doručeno do vlastních rukou, i když jiné osoby učiní vůči soudu prohlášení, že obžalovaného o konání hlavního líčení vyrozuměly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2556–2557).

28. Zákon v § 202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Podle ustanovení § 202 odst. 5 věty první tr. ř. se ustanovení první věty odst. 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

29. Předně je potřebné konstatovat, že trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě až dvě léta, a proto zde nebylo třeba vycházet z omezení konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného vyplývající z ustanovení § 202 odst. 4 věty první tr. ř. Obviněný se rovněž nenacházel ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody.

30. V projednávané věci bylo hlavní líčení nařízeno na 13. 9. 2024 v 8:30 hodin. Z doručenky založené na č. l. 43 spisu se podává, že zásilka obsahující předvolání k hlavnímu líčení byla obviněnému doručena do vlastních rukou dne 29. 8. 2024. Odvolací soud uvedl v bodě 8. odůvodnění napadeného usnesení, že se jednalo o vzor 5 a vzor 108 podle kancelářského řádu, s tím, že „vzor 5 znamená předvolání obžalovaného k hlavnímu líčení v případech, v nichž lze konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti“. Po zahájení hlavního líčení se v 8:38 hodin dostavila do jednací síně zaměstnankyně informačního oddělení, která samosoudkyni předala úřední záznam, který je založen na č. l. 47 spisu a z něhož se podává, že dne 13. 9. 2024 v 8:30 hodin právní zástupce Mgr. Zdeněk Burda telefonicky omluvil nepřítomnost u nařízeného hlavního líčení, neboť obviněný onemocněl, přičemž lékařskou zprávu a omluvu zaslal rovněž prostřednictvím datové schránky a emailem. Podle záznamu založeného na č. l. 51 spisu byl email (č. l. 52 spisu) doručen v 8:28 hodin dne 13. 9. 2024 na elektronickou podatelnu soudu a následně přeposlán na trestní oddělení. Samosoudkyni byl pak předložen dne 16. 9. 2024, tedy až po vyhotovení rozsudku. V emailu je uvedeno: „Dobrý den, posíláme v příloze emailu obrázek. S pozdravem a přáním příjemného dne Mgr. Zdeněk Burda, advokát“. Přílohou emailu je pak fotografie lékařské zprávy vystavené EUC Klinikou České Budějovice, s.r.o., Matice školské 1786/17 dne 12. 9. 2024 ve 14:05 hodin na osobu obviněného, která konstatuje jeho zdravotní obtíže, doporučení ve formě klidového a dietního režimu a nařízenou medikaci.

31. Soud prvního stupně vyhodnotil omluvu obviněného jako nedostatečnou, resp. nikoli jako řádnou a včasnou, kdy konstatoval, že jménem obviněného sice jednal Mgr. Burda, tento však v době konání hlavního líčení neměl k osobě obviněného vztah advokát – klient, neboť plnou moc k zastupování obviněného v hlavním líčení předložil soudu až o čtyři dny později, konkrétně dne 17. 9. 2025 v 16:34 hodin prostřednictvím datové schránky, kdy plná moc byla k tomuto dni rovněž datována. Ze záznamu o uskutečněném telefonickém kontaktu se pak nepodává ničeho o tom, že by snad měl obviněný prostřednictvím Mgr. Burdy výslovně žádat o odročení hlavního líčení či trvat na osobní účasti. Z lékařské zprávy zaslané ve formě obrázku v příloze emailové zprávy se pak podává, že obviněný měl zdravotní potíže již od 11. 9. 2024, přičemž z ní nevyplývá, že by obviněný snad nebyl schopen účasti u hlavního líčení.

32. Odvolací soud se předmětnou námitkou obviněného podrobně zabýval v bodech 8. až 13. odůvodnění svého usnesení. Plně se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, přičemž poukázal na to, že obviněný o nařízeném hlavním líčení věděl nejméně od 29. 8. 2024, kdy mu bylo doručeno předvolání k hlavnímu líčení s tím, že toto může být konáno i v jeho nepřítomnosti (vzor 5 podle kancelářského řádu), přičemž rovněž využil svého práva nahlížet do spisu a dne 3. 9. 2024 nahlédl do spisového materiálu (č. l. 43 spisu).

33. Je možno konstatovat, že obviněný byl o konání hlavního líčení řádně a včas vyrozuměn, byl vyslechnut v přípravném řízení, byl mu doručen návrh na potrestání (č. l. 36 spisu), a využil svého práva nahlížet do spisu, přičemž z ničeho se nepodává, že by obviněný sám či jeho později zvolený obhájce Mgr. Burda požádali o odročení konání hlavního líčení či vznesli požadavek na osobní účast u hlavního líčení [viz § 202 odst. 2 písm. a), 5 tr. ř.]. Nelze rovněž opomenout časovou osu, kdy obviněný, byť byl o konání hlavního líčení informován s náležitým předstihem a z důvodu nepříznivého zdravotního stavu den před konáním hlavního líčení navštívil lékaře, o nedostavení se k hlavnímu líčení z důvodu zdravotních obtíží informoval soud v podstatě až v okamžiku zahájení hlavního líčení, a to navíc prostřednictvím osoby, která nebyla v uvedené době zplnomocněna za jeho osobu jednat.

34. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že „pokud nalézací soud za takové situace jednal v nepřítomnosti obžalovaného J. V., bylo takové jednání zcela v souladu s procesními předpisy a nalézací soud nijak nepochybil“ (bod 12. usnesení odvolacího soudu).

35. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že odvolací soud v rámci veřejného zasedání konaného dne 27. 11. 2024 dal obviněnému prostor pro uplatnění námitek, které podle něho měly být uplatněny před soudem prvního stupně. Obviněný u veřejného zasedání uvedl, že se chce domoci toho, aby byl zrušen či omezen jemu uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 16 měsíců, neboť tento jej velmi omezuje.

36. Uvedenou námitku obviněný vznesl i v rámci podaného dovolání, kdy tuto podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

38. Jedná se o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

39. Námitku obviněného lze pod uvedený dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou benevolence, neboť obviněný, byť namítá, že mu byl uložen trest zákazu činnosti v rozporu se zákonem, nijak blíže nekonkretizuje, o jaké ustanovení zákona by se mělo jednat. Námitku, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel by mu mohl být uložen pouze za předpokladu, že by byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, je třeba vyhodnotit jako zcela neopodstatněnou.

40. Podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti jsou vymezeny v ustanovení § 73 tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

41. Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (§ 73 odst. 4 tr. zákoníku).

42. Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využil nebo zneužil ke spáchání trestného činu nebo spáchaným trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. Trest zákazu činnosti se neukládá nikdy obligatorně a je slučitelný se všemi ostatními druhy trestů uvedenými v § 52 odst. 1 tr. zákoníku. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední (srov. přiměřeně R 9/1964, 42/1967, 13/1969 a 5/1980), i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána především v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti. Vymezuje tak obsah tohoto zákazu, tedy druh činnosti, který je předmětem trestu zákazu činnosti. Nedodržování zákazu činnosti spočívající ve výkonu zakázané činnosti pak lze postihnout jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz R 26/2005 a TR NS 47/2008-T 1105) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 930–936).

43. Je možno konstatovat, že obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16 měsíců, a to za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy skutek byl spáchán tím, že obviněný vědomě řídil motorové vozidlo, ačkoli mu byl pravomocně v rámci přestupkového řízení uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Obviněný tedy nedbal existujícího zákazu, jímž byl postižen v rámci přestupkového řízení, kdy vědomě tento porušil. Souvislost uloženého trestu zákazu činnosti s řízením motorového vozidla, při němž se obviněný přečinu dopustil, je zde zcela zjevná.

44. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že dovolací soud k zásahu do pravomocného výroku o trestu přistupuje pouze ve zcela výjimečných případech, kdy se uložená sankce vzhledem ke specifickým okolnostem řešené věci jeví jako natolik přísná a neodůvodněná, že atakuje princip proporcionality a humánnosti trestního postihu a v širším pojetí koliduje se samotným ústavně garantovaným právem jedince na osobní svobodu. Nositelem takových vlastností však zpochybňovaný trest zákazu činnosti, který byl dovolateli uložen ve výši 16 měsíců, zcela jistě není. Odvolací soud v bodě 16. odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že obviněný má v kartě řidiče celkem 17 záznamů, vozidlo řídil i přes uložený zákaz, a ještě navíc držel v ruce mobilní telefon. Lze se zcela ztotožnit s jeho závěrem, že „tato situace nesvědčí o tom, že by obžalovaný měl v úmyslu uložené omezení respektovat a chovat se v dopravě v souladu s aktuálními předpisy“.

45. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

46. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný J. V., odmítl.

47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu