3 Tdo 319/2022

3 Tdo 319/2022-708

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, bytem XY, t.č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. 13 To 228/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 56/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 1 T 56/2020 byl obviněný J. P. podle § 226 písm. a) trestního zákoníku zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 1 ZT 10/2020, pokud šlo o bod 1., kterým mu bylo kladeno za vinu, že měl spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro který je obžalovaný stíhán, stal. Dále byl tento obviněný podle § 226 písm. b) trestního zákoníku zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 22.

5. 2020, sp. zn. 1 ZT 10/2020, pokud šlo o bod 2., kterým mu bylo kladeno za vinu, že měl spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Obviněný J. P. byl naopak shledán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zároveň rušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 2 T 18/2019, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J.

S. částku ve výši 219 000 Kč. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu byla poškozená H. M. odkázána se svým nárokem na náhradu škody ve výši 140 000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu byla poškozená M. M. odkázána se svým nárokem na náhradu škody ve výši 671 380 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená J. S. se zbytkem svého nároku na náhradu škody ve výši 120 958 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 13 To 228/2021, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celé odsuzující části. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinného přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 21.

2. 2019, č. j. 2 T 18/2019-23, jej odsoudil podle § 209 odst. 3, § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Benešově ze dne 21.

2. 2019 sp. zn. 2 T 18/2019, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. S. částku ve výši 149 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená J. S. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněný namítl, že soud založil extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, a že se soud při právním hodnocení skutku odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR. Označil napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť tento soud pouze nekriticky převzal skutkové i právní závěry nalézacího soudu, které jen mírně revidoval.

Nikterak se však nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. V tomto ohledu shledal zkrácení svého práva na spravedlivý proces. Soud podle něj nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se skutkové podstaty trestného činu podvodu a naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu ze strany pachatele. Konkrétně se odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2007 a sp. zn. 6 Tdo 568/2015. Soud podle něj pominul skutečnost, že dle uvedené judikatury platí, že omyl je charakterizován jako rozpor mezi představou a skutečností u oklamaného, kdy je nezbytné na straně oklamaného přihlížet na způsobilost oklamaného být oklamán.

Nelze proto pominout variantu, že oklamaný mohl omyl jednoduše eliminovat. Trestný čin podvodu vychází z úmyslného protiprávního jednání pachatele, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tímto škodu. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění, a to ne v kterýkoliv okamžik, ale již od počátku jeho jednání vůči poškozenému. Obviněný konstatoval, že se jedná o klasický příklad pohledávek vzniklých za soužití bývalých partnerů a danou záležitost není na místě řešit trestněprávní cestou, nýbrž civilní žalobou, pokud se jmenovaná domnívá, že vůči ní má obviněný dluh.

Také namítl, že ve věci došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Z provedeného dokazování dle něj jednoznačně vyplynulo, že si paní S. vzala dobrovolně úvěr za účelem řešení nastalé životní situace a že jí chodila výplata obviněného na účet. Závěr soudu o tom, že si obviněný byl vědom skutečnosti, že nemá příjem, je podle něj nepodložený a nezakládá se na výsledcích dokazování. Paní S. věděla o exekucích obviněného, proto si půjčku dobrovolně vzala. Obviněný navíc splatil část dluhu.

Také uvedl, že důvodem rozchodu byla nevěra obviněného, nikoliv spory o peníze. Z provedeného dokazování podle obviněného jednoznačně vyplynula absence omylu u poškozené a absence úmyslu spáchat podvod u obviněného. Navíc v dané věci chybí trestněprávní prvek, nelze proto hovořit o jednání obviněného, které by bylo postižitelné trestním právem. Obviněný dále konstatoval, že poškozená S. při své opakované výpovědi při hlavním líčení dne 29. 4. 2021 vyvíjela zjevnou snahu mu uškodit změnou své výpovědi.

Ze samotného chování a projevu poškozené je patrné, že poškozená se obviněnému mstí.

Při hodnocení důkazů, bylo dle názoru obviněného postupováno způsobem pro něho nepříznivým, rozporným s logikou hodnocení důkazů i zásadami, na kterých trestní řízení spočívá, přičemž v konečném důsledku došlo k zásahu do zásady presumpce neviny. K uloženému trest uvedl, že aplikace principů ovládajících ukládání souhrnného trestu je nepřiměřená a odporuje podstatě ukládání přiměřeného trestu za spáchaný trestný čin. Soud uložil za tvrzené jednání s celkovou škodou cca 150 000 Kč nepodmíněný trest odnětí svobody, který není adekvátní. Pouze z důvodu, že byl trest ukládán jako souhrnný k již vykonanému 4 měsíčnímu trestu odnětí svobody, uložil trest nepodmíněný.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo postupováno ve smyslu § 265h odst. 3 trestního řádu, konkrétně navrhl odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, a to z toho důvodu, že obviněnému hrozí závažná újma v podobě nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, který by do doby rozhodnutí ve věci ze strany Nejvyššího soudu mohl být fakticky z podstatné části vykonán, přičemž by takový nezákonný trest zasáhl citelně do osobní sféry obviněného, který vede řádný život se stabilním zaměstnáním a zázemím. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací dle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 09. 2021, sp. zn. 13 To 228/2021 a dle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ve věci sám rozhodl ve smyslu § 265m odst. 1 trestního řádu.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně tam činná uvedla, že část námitek obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním, přičemž tyto námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. K tomu blíže popsala, jak se obviněný trestné činnosti dopustil. Dále uvedla, že výpověď poškozené J. S. byla nalézacím soudem správně shledána jako srozumitelná, pravdivá a tím i věrohodná. Soud z hlediska reálné možnosti oklamání poškozené poukázal na její ovlivnění původním pozitivním vztahem k obviněnému. Soudem bylo dále zdůrazněno, že na straně poškozené neshledal žádný důvod vypovídat v neprospěch obviněného nepravdu a záměrně mu tím škodit. Její výpověď navíc neměla povahu osamoceného usvědčujícího důkazu, ale zapadala do zbývajícího rozsahu opatřeného důkazního stavu věci. Skutková verze obviněného

předestřená v dovolání je podle státní zástupkyně založená pouze na jeho vlastním způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Nijak však nevybočila z rámce pouhého nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, resp. polemiky s odůvodněním jejich rozhodnutí. K námitce, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a znak „omylu“ se odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu. Uvedla také, že obviněný poškozenou, jakožto svoji tehdejší přítelkyni, žádal o finanční částky s tím, že jí uváděl nepravdivé informace o tom, že s bývalou přítelkyní vede soudní spor, kdy mu tato měla zadržovat peníze ve výši nejméně 460 000 Kč a zároveň uváděl, že potřebuje také půjčit na DPH vážící se ke tvrzenému soudnímu případu.

Poškozená tak dle státní zástupkyně byla zcela jistě ovlivněna partnerským vztahem s obviněným, kdy mu delší dobu, byť dílem naivně, důvěřovala, aniž by považovala za nutné ověřovat si jeho legendu o soudním způsobu vymáhání jeho pohledávky za bývalou přítelkyní. Obviněný její důvěry cíleně zneužil tak, že ji přiměl k tomu, aby na podkladě jeho požadavku jako osoba nezadlužená vstoupila do úvěrových vztahů a z úvěrových peněz inkasovaných na jejich podkladě následně těžil pod rouškou údajné půjčky.

Přitom věděl, že není schopen takto deklarovanému závazku vůči poškozené dostát také z toho důvodu, že kromě dluhu u bývalé přítelkyně neměl žádné stálé zaměstnání s pravidelným příjmem a rovněž byl zatížen dluhy z minulosti v nezanedbatelné výši. Není tedy pochyb o tom, že ve vztahu k poškozené jednal nejen se zřetelným povědomím, že danému závazku vůči ní nemůže dostát tak, jak jí přislíbil, ale dokonce tak, že na jeho zásah do jejích majetkových práv lze za popsaných okolností nahlížet jako na cílený, který za podmínek § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku způsobit chtěl.

Státní zástupkyně konstatovala, že skutkové okolnosti jeho jednání plně korespondují s právním závěrem o tom, že sebe obohatil tím, že uvedl poškozenou v omyl a způsobil tak na jejím majetku větší škodu (nejméně 198.000 Kč) a že naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestné činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku včetně zavinění v úmyslu přímém. K namítané chybějící aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku uvedla, že se s touto námitkou neztotožňuje.

Obviněný svým jednáním beze zbytku naplnil znaky skutkové podstaty § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, bylo tedy na místě užití trestního práva i s ohledem na jeho povahu prostředku ultima ratio. K tomu se odkázala na související judikaturu Nejvyššího soudu a dodala, že obviněný spatřuje splnění podmínky použití principu ultima ratio ve spojení s takovým náhledem na svoje jednání, které by odpovídalo klasickému občanskoprávnímu vztahu mezi životními partnery a bylo by tak zcela oproštěno od jakýchkoliv trestněprávních konotací, resp. těch, jaké vyplývají z výroku o jeho vině.

Proto jeho námitka vyvození trestní odpovědnosti bez zohlednění zásady subsidiarity trestní represe není způsobilá k věcnému projednání v dovolacím řízení.

Dále pak k jeho námitkám směřujícím do výroku o trestu odnětí svobody, spojeného s jeho přímým výkonem uvedla, že je nelze pod jím užitý dovolací důvod zařadit, a to ani v případě, kdy by je po stránce formální opřel o relevantní dovolací důvod, neboť by je nebylo možné ani tak akceptovat. Dodala, že jeho trestní postih byl v rámci zákonných mantinelů § 37 - § 45 trestního zákoníku, přičemž za splněných podmínek § 43 odst. 2 trestního zákoníku mu byl ukládán trest souhrnný rovněž za sbíhající se trestnou činnost, přisouzenou mu trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 21.

2. 2019, sp. zn. 2 T 18/2019. Soud při ukládání tohoto druhu trestu správně postupoval v souladu s absorpční zásadou (s prvky asperace) a s přihlédnutím k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, zejména pak s ohledem na trestní minulost obviněného, dospěl k závěru, že již není možné dosáhnout výchovného účinku trestní sankce ve spojení s uložením podmíněného trestu odnětí svobody. Proto mu mimo jiné uložil trest odnětí svobody pouze mírně nad spodní hranicí zákonného rozpětí nejpřísnější trestní sazby § 209 odst. 3 trestního zákoníku v trvání 14 měsíců se zařazením pro jeho výkon za podmínek § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. P. tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně navrhl, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§ 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Obviněný J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do § 265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g), který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Obviněným v dovolání výslovně zmíněný dovolací důvod je tedy nově označen písmenem h). Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1.

1. 2022. Nově tedy důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.

Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Příbrami netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud shledal, že argumentace předestřená v dovolání obviněného byla částečně založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami obviněný směřoval do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem. Jeho námitky byly v podstatné části skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují namítaný dovolací důvod. Uvedenými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani výjimečnou situaci v podobě extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přezkoumávaných rozhodnutí, jež by umožňovala dovolacímu soudu i v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Nelze proto přisvědčit námitce, že došlo k zásahu do zásady presumpce neviny, ani námitce, že je napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Závěry obou soudů jsou plně podpořeny provedenými důkazy a skutkové i právní závěry spolu úzce souvisí. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Nejvyšší soud proto také neshledal relevantní námitku, že namítaným postupem mělo být zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces.

K tomu lze dodat, že výpověď poškozené J. S. správně nalézací soud shledal jako srozumitelnou, pravdivou a tím i věrohodnou. Z hlediska reálné možnosti jejího oklamání poukázal na její ovlivnění původním pozitivním vztahem k obviněnému. Obviněný poškozenou obelhával smyšlenými, tedy nepravdivými argumenty, v rámci partnerského citového vztahu k němu a elementární důvěry nebylo možno po poškozené spravedlivě žádat, aby od počátku sama iniciativně snažila se odhalit jeho lži. Nebyl shledán ani žádný důvod na straně poškozené proto, aby vypovídala v neprospěch obviněného nepravdu a záměrně mu tím škodila. Její výpověď navíc nebyla osamocená, ale zapadala do zbývajícího rozsahu opatřeného důkazního stavu věci. Skutková verze obviněného předestřená v dovolání byla založena pouze na jeho vlastním způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Nijak však nevybočila z rámce pouhého nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, resp. polemiky s odůvodněním jejich rozhodnutí.

Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s námitkou chybějící aplikace zásady subsidiarity trestní represe dle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Obviněný totiž svým jednáním beze zbytku naplnil znaky skutkové podstaty § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, a proto bylo na místě užití trestního práva i s ohledem na jeho povahu prostředku ultima ratio. Obviněný spatřoval splnění podmínky užití principu ultima ratio ve spojení svého jednání s občanskoprávním vztahem mezi dvěma partnery a zcela jej oprostil od jakýchkoliv trestněprávních konotací, jaké vyplývají z výroku o jeho vině. Proto je třeba konstatoval, že jeho námitka vyvození trestní odpovědnosti bez zohlednění zásady subsidiarity trestní represe není způsobilá k věcnému projednání v dovolacím řízení.

Za relevantně uplatněné lze označit námitky obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a znak omylu. Ačkoliv šlo o námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, jsou zjevně nedůvodné. Nejvyšší soud k tomu opětovně zdůrazňuje, že obviněný poškozenou, jakožto svou tehdejší přítelkyni, žádal o finanční částky s tím, že jí uváděl nepravdivé informace. Konkrétně šlo o informace o tom, že s bývalou přítelkyní vede soudní spor, kdy mu tato měla zadržovat peníze ve výši nejméně 460 000 Kč. Tvrdil také, že potřebuje půjčit na DPH vážící se ke tvrzenému soudnímu případu. Poškozená byla jednoznačně ovlivněna partnerským vztahem s obviněným, když mu delší dobu důvěřovala, aniž by považovala za nutné ověřovat si jeho tvrzení o soudním způsobu vymáhání jeho pohledávky za bývalou přítelkyní. Obviněný její důvěry cíleně zneužil tak, že ji přiměl k tomu, aby na podkladě jeho požadavku jako osoba nezadlužená vstoupila do úvěrových vztahů a z úvěrových peněz inkasovaných na jejich podkladě následně těžil pod záminkou údajné půjčky. Přitom věděl, že není schopen takto deklarovanému závazku vůči poškozené dostát, mimo jiné z toho důvodu, že kromě dluhu u bývalé přítelkyně neměl žádné stálé zaměstnání s pravidelným příjmem a byl zatížen dluhy z minulosti v nezanedbatelné výši. Na základě těchto skutečností proto nebylo pochyb o tom, že ve vztahu k poškozené jednal obviněný s vědomím, že danému závazku vůči ní nemůže dostát tak, jak jí slíbil. Skutkové okolnosti jeho jednání plně korespondují s právním závěrem o tom, že sebe obohatil tím, že uvedl poškozenou v omyl a způsobil na jejím majetku větší škodu (nejméně 198.000 Kč) a naplnil tak všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestné činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, včetně zavinění v úmyslu přímém. K tomu blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 1/2004-648. Nelze souhlasit ani s námitkou, že poškozená mohla omyl eliminovat, jak uvedeno výše.

Obviněný svou dovolací argumentací rovněž brojil proti uloženému trestu. Namítl, že aplikace principů ovládajících ukládání souhrnného trestu je nepřiměřená a odporuje podstatě ukládání přiměřeného trestu za spáchaný trestný čin. Soud mu nesprávně uložil nepodmíněný trest odnětí svobody.

K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména námitky stran nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného dovolacího důvodu. Z tohoto důvodu pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání.

Výrok o trestu lze za určitých okolností napadnout také s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to tehdy, pokud je namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za takové jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je však možné považovat ve vztahu k výroku o trestu pouze jiné vady tohoto výroku spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde například o situace, kdy se soud dopustí pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky obviněného stran uloženého trestu lze na první pohled formálně pod tento zákonný dovolací důvod podřadit, avšak reálně jimi obviněný namítá opět nepřiměřenost uloženého trestu. Není proto možné je ani s odkazem na tento zákonný dovolací důvod akceptovat. Trestní postih obviněného byl uložen v rámci zákonných mantinelů § 37 - § 45 trestního zákoníku. Při splnění podmínek podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému ukládán trest souhrnný rovněž za sbíhající se trestnou činnost, přisouzenou mu trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 2 T 18/2019. Soud při ukládání tohoto druhu trestu správně postupoval v souladu s absorpční zásadou a s přihlédnutím k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, zejména pak s ohledem na trestní minulost obviněného, dospěl k závěru, že již není možné dosáhnout výchovného účinku trestní sankce ve spojení s uložením podmíněného trestu odnětí svobody. Proto mu mimo jiné uložil trest odnětí svobody, ovšem pouze mírně nad spodní hranicí zákonného rozpětí nejpřísnější trestní sazby § 209 odst. 3 trestního zákoníku v trvání 14 měsíců se zařazením pro jeho výkon za podmínek § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 21. 4. 2022

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu