3 Tdo 326/2012-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.
března 2012 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2011, č. j. 5 To 382/2011-303, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T
106/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 9. 2011, č. j. 3 T 106/2011-254,
byl obviněný M. B. uznán vinným přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353
odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb., účinného
od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), omezování osobní svobody podle § 171
odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se
měl dopustit tím, že „poté, co byl dne 16. 9. 2010 podmíněně propuštěn z výkonu
trestu odnětí svobody uloženého za způsobení těžkého ublížení na zdraví P. O.,
v blíže nezjištěné době mezi 16.10 hodin a 21.00 hodin dne 5. 3. 2011 v Č. T.,
okres K., na ul. F., v bytě obývaném R. D., když pod příslibem předání peněžité
částky z titulu odškodnění poranění způsobeného P. O. tuto do tohoto bytu
vylákal, této nejprve vyčítal její předchozí jednání vedoucí k jeho odsouzení a
nutnosti hradit náklady s trestním řízením související, následně ji udeřil
nezjištěnou černou tyčí do rukou, které musela položit na desku stolu, čímž jí
nezpůsobil poranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření, což v P. O.
vyvolalo i s ohledem na předchozí události obavu o její zdraví a život, načež
jí zakázal opustit byt a přikázal jí pod pohrůžkou násilného přinucení vypít
nezjištěné množství přesahující 2 dcl čiré tekutiny, nejspíše lihoviny zn.
Vodka, což u P. O. vyvolalo výpadek paměti na další průběh událostí, kdy byla
kolem 21. hodiny příbuznými nalezena s drobným poraněním v obličeji před domem
na ul. O. v Č. T.“. Za to byl podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho
roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, č. j. 5 To 382/2011-303,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v
celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté na shodném skutkovém
základě jako v rozsudku soudu prvního stupně uznal obviněného vinným toliko
přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení ho
odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Pro výkon trestu byl
obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. ř. zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 11. 2011 (§ 139 odst. 1
písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. B.
následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §
265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že poškozená
nedala souhlas k jeho trestnímu stíhání, což znamená, že mělo být zastaveno z
důvodu nepřípustnosti uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. V
uvedené souvislosti poukázal na to, že poškozená před soudem uvedla, že ve
vztahu k němu je osobou blízkou, neboť s ním hodlá uzavřít manželství.
Dovolatel zároveň odvolacímu soudu vytkl, že při rozhodování o jeho řádném
opravném prostředku nevzal výše uvedenou skutečnost náležitě v úvahu, resp. se
s ní vypořádal tak, že se omezil pouze na konstatování o účelovosti vyjádření
poškozené. Soud sice učinil dotaz na věznici v O., zda poškozená dovolatele
navštěvovala a zda mu psala dopisy, aniž by ovšem přihlížel k tomu, že obviněná
tak nečinila pouze kvůli nedostatku finančních prostředků.
Vedle pochybení, že nebylo rozhodnuto o zastavení jeho trestního stíhání,
dovolatel namítl i existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními
soudů a skutečným obsahem provedených důkazů. Podle dovolatele byla poškozená
poprvé ve věci vyslechnuta bez účasti jeho obhájkyně, která nebyla řádně a včas
o tomto úkonu vyrozuměna a „sdělila policejnímu orgánu, že má soud a že tedy
žádá, aby výslech byl proveden později“. Přesto byl výslech poškozené proveden.
Když se obhájkyně dostavila, byl protokol o výslechu již sepsán a toliko
následně doplněn o její otázky. Přitom se nejednalo o neodkladný úkon. Již v
této výpovědi je podle dovolatele řada rozporů. Nalezen nebyl ani předmět,
kterým měl poškozenou napadnout. Policie původně chtěla vyslechnout svědka D.,
ale nakonec od provedení tohoto důkazu sama upustila a posléze napsala, že
svědek odmítá vypovídat, což nebyla pravda. Svědci, kteří vyslechnuti byli,
podle dovolatele hovořili bez výjimky v jeho prospěch, když uváděli, že to byla
právě poškozená, která ho neustále vyhledávala, požadovala po něm peníze, v
zásadě mu neustále vyhrožovala. Proto docházelo k jejich setkáním vždy za
účasti třetí osoby; v projednávaném případě za přítomnosti svědka D., který se
jednoznačně vyjádřil tak, že k inkriminovanému jednání nedošlo, že poškozená
sice byla u něj v bytě, který však mohla kdykoliv opustit, neboť bylo otevřeno,
o což však nejevila zájem a namísto toho se zde uvedla do silně podnapilého
stavu. Proto ji společně s dovolatelem odvezli domů. Pravdou není ani to, že by
svědkyně M. hovořila o tom, že by dovolatel měl poškozenou napadnout. U
hlavního líčení i v přípravném řízení se naopak vyjádřila v tom smyslu, že své
dceři P. O. nevěří. Svědek B. rovněž uvedl, že poškozené nevěří a že kritického
dne jí v podnapilém stavu otevíral dveře on sám, neboť svědkyně M. v té době
spala.
Dovolatel dále uvedl, že již v přípravném řízení vznášel výhrady i proti
přibraným znalkyním. Žádal o vypracování nezávislého posudku, který by se
věrohodností či nevěrohodností poškozené zabýval řádně. Vadu znaleckého posudku
spatřuje v tom, že byl vypracován v prostorách Policie ČR Č. T., což podle
dovolatele mohlo poškozenou ovlivnit. Připomněl, že v průběhu řízení namítal,
že znalkyně PhDr. Tejkalová je dětskou psycholožkou a nebyla tak oprávněna
znalecký posudek na poškozenou vůbec vypracovat. Obě znalkyně navíc odkázaly na
znalecký posudek vypracovaný na poškozenou v jeho předešlé trestní věci, kterým
pak byly zjevně ovlivněny a nepřípustně z něj vycházely. Pokud jde o
věrohodnost poškozené, ta podle dovolatele v průběhu trestního řízení opakovaně
měnila své výpovědi, zjevně lhala, a přesto vůči ní nebyla vyvozena žádná
trestní odpovědnost.
V závěru podaného dovolání obviněný vyslovil přesvědčení, že soudy činné v jeho
trestní věci vycházely z procesně nezpůsobilých úkonů a nadto porušily zásady
ústnosti a bezprostřednosti soudního řízení. S odkazem na všechny výše
rekapitulované důvody pak navrhl, „aby dovolání bylo vyhověno a podle § 265k
odst. 1 tr. ř. byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11.
2011, sp. zn. 5 To 382/2011, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázáno Okresnímu
soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), který předně uvedl, že v podstatě stejnou argumentaci obviněný
uplatňoval již v předcházejících fázích trestního řízení, přičemž soudy se jí
pečlivě zabývaly a přesvědčivým způsobem se s ní vypořádaly. Tvrzený důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) t. ř. tudíž obviněný relevantně
neuplatnil, neboť byl a nadále je ženatý a nenacházel se ve vztahu k poškozené
P. O. v pozici osoby blízké, vůči níž by měla poškozená jako svědek právo
odepřít výpověď. Dovolání obviněného pak podle názoru státního zástupce v další
části obsahuje námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, neboť je jimi
zpochybňován způsob, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy. Zaměřeny jsou
tedy vůči postupu orgánů činných v trestním řízení, který upravují procesní
předpisy. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
dovolatel rovněž uplatnil, je proto podřadit nelze. V daném případě se pak
nejedná ani o jím uváděný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a
obsahem provedených důkazů.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované či případně
jiné rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.,
resp. v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr.
ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno
nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti
trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř.
Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním
řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel
najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., §
188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému
rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu
rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1,
odst. 2 tr. ř.
Nepřípustnost svého trestního stíhání obviněný výslovně dovozuje z ustanovení §
11 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle nějž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li
již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, „jde-li o osobu,
která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10 tr. ř.),
nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový
souhlas nebyl oprávněným orgánem dán“. Osobami vyňatými z pravomoci orgánů
činných v trestním řízení podle § 10 odst. 1 tr. ř. jsou osoby požívající výsad
a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva (např. členové diplomatických
misí, členové orgánů Evropských společenství, ústavní činitelé cizích států
apod.). Mezi osoby, k jejichž trestnímu stíhání je třeba souhlasu oprávněného
orgánu, patří typicky poslanci a senátoři Parlamentu České republiky, kdy
souhlas s jejich trestním stíháním uděluje příslušná komora Parlamentu České
republiky, soudci Ústavního soudu, u nichž souhlas s trestním stíháním může
udělit Senát, soudci, pokud mají být stíháni pro činy spáchané při výkonu
funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce, u nichž souhlas s
trestním stíháním nebo vzetím do vazby uděluje prezident republiky, ale také
např. obviněný vydaný cizím státem, jestliže má být stíhán pro jiné trestné
činy než pro ty, pro které byl vydán, kde dodatečný souhlas k trestnímu stíhání
dává stát, který obviněného vydal. Z předloženého spisu ovšem nijak nevyplývá,
že by dovolatel byl osobou spadající do některé z výše uvedených kategorií,
takže zákonnou překážku jeho trestního stíhání podle jím citovaného ustanovení
§ 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. v dané věci dovodit nelze.
Z jeho dovolací argumentace lze nicméně usuzovat, že namítaným důvodem
nepřípustnosti jeho trestního stíhání má ve skutečnosti být důvod uvedený v §
11 odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého nelze zahájit trestní stíhání nebo
v něm pokračovat, „je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a
souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět“. Podmínky udělení a zpětvzetí souhlasu
poškozeného s trestním stíháním obviněného upravují ustanovení § 163 a § 163a
tr. ř. Ustanovení § 163 tr. ř. mimo jiné stanoví, že trestní stíhání pro
trestné činy tam vyjmenované - včetně trestného činu (přečinu) vydírání podle
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným dovolatel - lze proti tomu,
kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek
právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), zahájit anebo v něm pokračovat
pouze se souhlasem poškozeného. Za osoby podle § 100 odst. 2 tr. ř. se považují
příbuzní v pokolení přímém, sourozenci, osvojitelé, osvojenci, manželé,
partneři, druh a družka nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném,
jejichž újmu by svědek právem pociťoval jako újmu vlastní.
Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s
trestním stíháním, musí být u výše zmíněných trestných činů, tedy i u trestného
činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, dán v době, kdy se vede trestní
stíhání nebo se má vést. Proto v zahájeném trestním stíhání nelze pokračovat,
jestliže v jeho průběhu takový poměr vznikne (např. poškozená a obviněný
uzavřou manželství).
Poškozená dne 22. 8. 2011 (č. l. 233 spisu) adresovala soudu prvního stupně
přípis, v němž prohlásila, že obviněného považuje za osobu blízkou, a proto
bere zpět souhlas s jeho trestním stíháním. Soud prvního stupně tuto skutečnost
neignoroval a v hlavním líčení konaném dne 2. 9. 2011 poškozenou k jejímu
poměru k dovolateli vyslechl. Poškozená na dotaz samosoudkyně a následně
obhájkyně obviněného popsala svůj vztah k obviněnému tak, že sice společně
nehospodařili, ve společné domácnosti nežili, nicméně po jeho návratu z výkonu
trestu odnětí svobody spolu měli ojediněle, asi dvakrát nebo třikrát pohlavní
styk „na hotelu někde v T.“ Nastěhovat se do domu obviněného neplánovala a
nechávala tomu volný průběh atd. K dotazu, proč už během minulého hlavního
líčení neuvedla, že má s obviněným poměr, reagovala poškozená tak, že jí to
nepřipadá podstatné a některé osobní věci nechce moc řešit (viz pasáž protokolu
o hlavním líčení na č. l. 247 spisu). Tato výpověď poškozené spolu se
zjištěním, že obviněný je ženatý a se svou manželkou spolu žijí ve společné
domácnosti a společně hospodaří, pak soudu prvního stupně dávala dostatečný
podklad pro závěr, že poškozená není v poměru k obviněnému (dovolateli) v
postavení osoby, vůči níž by měla podle § 100 odst. 2 tr. ř. právo odepřít
výpověď, a že její prohlášení, že jsou s obviněnými osobami blízkými, bylo
vedeno pouze snahou ho vyvinit z jeho protiprávního jednání. Na tyto skutkové
závěry po doplnění dokazování o zprávy z předchozího výkonu trestu obviněného,
pokud jde o jeho písemné či osobní kontakty s poškozenou, později navázal i
odvolací soud. Ve svém rozhodnutí logicky vysvětlil, proč poškozená nesplňuje
kritéria podle § 100 odst. 2 tr. ř., resp. § 163 odst. 1 tr. ř.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud námitce dovolatele o nepřípustnosti jeho
trestního stíhání nepřiznal žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod
nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní
kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z
hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného
právního posouzení stíhaného skutku založil výlučně na polemice se správností
hodnocení ve věci provedených důkazů oběma soudy. Těm vytkl, že závěr o jeho
vině založily zejména na údajně nevěrohodné prvotní výpovědi poškozené P. O. a
důkazně irelevantním znaleckém posudku a závěrech znalkyň z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, PhDr. Mileny
Tejkalové a MUDr. Petry Kojzarové, které zkoumaly věrohodnost poškozené,
zatímco jeho obhajobu, která podle něj nebyla provedeným dokazováním vyvrácena
a navíc byla podporována i výpověďmi dalších ve věci slyšených svědků,
bezdůvodně odmítly jako účelovou. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být
v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo, neboť namítl v
podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah
dokazování k jeho tíži a nikoliv v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly
vycházet z nesprávných skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu
věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných
pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Z
výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným
opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného
skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§
2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému
z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud zároveň respektuje názor vyslovený v judikatuře Ústavního soudu,
že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady
vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v
dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi
skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu
srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09).
Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v
rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů,
popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného
dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného
dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo
dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými
důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom
vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k
dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Ve svém rozhodnutí v
souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. vysvětlil, proč jeho obhajobě
neuvěřil (viz str. 9 – 11 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého
přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního
stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav věci, který
následně sám nově posoudil po stránce právní, plně navázal. Zabýval se v
podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný
mimořádný opravný prostředek, a v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve
svém rozhodnutí rovněž dostatečně vyložil, z jakých důvodů jim nepřisvědčil
(viz str. 4, 5 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí
názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový
stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru
toliko projevem nepřípustné libovůle.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani ryze
procesní námitka, podle níž byla obhájkyni JUDr. Graňákové odepřena účast při
prvotním výslechu poškozené před policejním orgánem. Nejvyšší soud k ní nicméně
jako obiter dictum poznamenává, že z procesního spisu nevyplývá, že by
obhájkyně požádala policejní orgán o odložení výslechu poškozené (o kterém
jinak byla řádně vyrozuměna), ale pouze to, že telefonicky „přislíbila účast u
tohoto úkonu později“ (viz úřední záznam na čl. 70). Ze samotného protokolu o
výslechu poškozené pak vyplývá, že obhájkyně se úkonu, byť se zpožděním,
zúčastnila. Přitom jí byla dána možnost seznámit se s obsahem dosavadní
výpovědi poškozené a poté jí klást otázky. To také učinila a souhlas s obsahem
protokolu i průběhem výslechu potvrdila svým vlastnoručním podpisem (viz č. l.
69 spisu). Za daných okolností tedy nelze přisvědčit námitce, že by namítaným
postupem orgánu činného v trestním řízení došlo k porušení ústavně zaručeného
práva obviněného na obhajobu.
Vzhledem k tomu, že dovolání M. B. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze
podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v
jeho - z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. -
relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší
soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném
zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler