3 Tdo 353/2021-1209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání
obviněného M. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a nejvyššího státního zástupce
podaném v neprospěch obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 38/2019, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020,
sp. zn. 5 To 275/2020, zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného
M. M. odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 2 T 38/2019,
byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm.
d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na
podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 11. 2013 v Praze 1, na
adrese XY, v prostorách kanceláře F. V. prodal na základě uzavřené kupní
smlouvy společnosti PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., IČ: 24247464, za
částku 3.300.000 Kč, kterou mu kupující převedl dne 8. 11. 2013 na jeho
bankovní účet č. XY, obraz Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“ v
hodnotě 8.000.000 Kč, přičemž nebyl vlastníkem tohoto obrazu, prodej uskutečnil
výrazně pod obvyklou cenou a prvnímu zájemci, jenž o obraz projevil zájem,
přičemž následně, jakmile zjistil, že byl obraz společností PROARTE uzavřený
investiční fond, a. s., vydán Policii České republiky, vybral z bankovního účtu
veškerou zbývající finanční hotovost z kupní ceny a užil ji pro vlastní potřebu.
Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený O. H., nar. XY, a společnost PROARTE
uzavřený investiční fond, a. s., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 2 T
38/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadnutého
rozhodnutí. V neprospěch obviněného podala odvolání taktéž státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to rovněž do všech výroků
napadnutého rozhodnutí. Poškozená společnost PROARTE pak podala odvolání
směřující do výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12.
2020, sp. zn. 5 To 275/2020, a to tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil a podle § 259
odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem
podílnictví podle § 216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě
skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 11. 2013 v Praze 1, na adrese
XY, v prostorách kanceláře F. V. prodal na základě uzavřené kupní smlouvy
společnosti PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., IČ: 24247464, za částku
3.300.000 Kč, kterou mu kupující převedl dne 8. 11. 2013 na jeho bankovní účet
č. XY, obraz Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“ v hodnotě 8.000.000
Kč, přičemž tento obraz byl v blíže nezjištěné době od února 2013 do 28. 5.
2013 odcizen dosud neznámým pachatelem z bytové jednotky na adrese XY, XY,
užívané I. H., nar. XY, zesnulou dne 22. 3. 2013, a takto jednal ačkoliv byl s
tímto původem prodávaného obrazu přinejmenším srozuměn, neboť se jej po jeho
manželce K. M., která byla dědičkou po I. H., opakovaně domáhal vlastník O. H.
a i vzhledem k okolnostem jeho prodeje, který se uskutečnil výrazně pod
obvyklou cenou a prvnímu zájemci, jenž o obraz projevil zájem, zjevně věděl, že
tento obraz pochází z trestné činnosti přičemž následně, jakmile zjistil, že
byl obraz společností PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., vydán Policii
České republiky, vybral z bankovního účtu veškerou zbývající finanční hotovost
z kupní ceny a užil ji pro vlastní potřebu.
Za to byl odsouzen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 18 (osmnáct) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2
(dvou) let.
Jinak zůstal napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody nezměněn.
Odvolání obviněného M. M. a poškozené společnosti PROARTE byla podle § 256 tr.
ř. zamítnuta.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn.
5 To 275/2020, podal obviněný dovolání. Dovolání podal i nejvyšší státní
zástupce, a to v neprospěch obviněného M. M.
Obviněný M. M. v rámci podaného dovolání (č. l. 1162–1193) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném hmotněprávním
právním posouzením věci. V řízení byla podle obviněného rovněž porušena jeho
práva na spravedlivý proces, kdy nebyly provedeny zásadní důkazy pro správné
posouzení věci a zároveň napadený rozsudek vykazuje flagrantní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovým stavem soudem dovozeným.
V podaném dovolání brojil proti skutkovým zjištěním, kdy uvedl, že
dokazování v dané věci nelze považovat za učiněné v souladu s právem na
spravedlivý proces. Zdůraznil, že celé trestní řízení je v podstatě rodinným
sporem o majetek doprovázeným velkou animozitou mezi dvěma větvemi rodiny H.,
jedné okolo poškozeného O. H. a druhé okolo potomků I. H., ke které náleží i
obviněný. Všichni vyslechnutí svědci jsou buďto součástí jedné z těchto dvou
větví nebo k ní mají velmi blízký vztah, což zásadním způsobem ovlivňuje jejich
věrohodnost.
Namítl, že soudy nesprávně posoudily předběžnou otázku vlastnictví
předmětného obrazu, kdy vlastnické právo přiřkly poškozenému pouze na základě
vyvrácení verze událostí dovolatele. Rekapituloval důkazy, na základě kterých
soudy rozhodly, že vlastníkem předmětného obrazu je O. H., a zdůraznil, že z
nich vyplývá, že nedošlo k odevzdání a převzetí předmětného obrazu, který
zůstal v bytě rodičů poškozeného v XY. Nelze tak dovodit, že obraz byl darován
ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku. K tomuto závěru se bez
dalšího nedá dospět ani na podkladě faktu, že se poškozený dožadoval vydání
obrazu anebo že jej nahlásil jako kradený. Soudy podle dovolatele nepřinesly
uspokojivou odpověď na otázku, proč se poškozený domáhal vrácení obrazu až po
smrti I. H., když už v dřívější době byly vztahy mezi rodinnými větvemi více
než napjaté. Nelze přitom vyjít ani z rozsudku civilního soudu, neboť ten se
nezaobíral platností nabývacího titulu poškozeného a v dokazování nezašel dále
nežli soudy v trestním řízení. Připomněl, že výpovědi svědků M. R. a manželů P.
a D. L. jsou zatíženy přátelskými vztahy k větvi poškozeného. Výpověď D. L. je
pak i v rozporu s provedeným dokazováním. K tomu dále přistupuje i to, že soudy
neprovedly navrhovaný důkaz výslechem svědkyně J. L., která přímo odporuje
výpovědím manželů L., stejně jako se nevypořádal s důkazem kartičky s věnováním
a výpovědí bývalé manželky obviněného, která uvedla, že se jí poškozený
nezmínil o získání sbírky obrazů.
Dále dovolatel zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu
kladeného mu za vinu, neboť se mohl oprávněně domnívat, že předmětný obraz ve
skutečnosti náležel do dispozice zemřelé I. H., neboť byl nejméně 6 let v její
držbě, resp. náležící do její pozůstalosti. Kroky poškozeného vůči jejím dcerám
(přičemž jedna z nich je manželkou dovolatele) a podání vůči orgánům veřejné
moci mohly být vnímány nikoliv jako snaha oprávněného vlastníka získat držbu
nad předmětným obrazem, ale jako šikanózní útoky znepřátelené větve rodiny.
Právě takovým způsobem je třeba při hodnocení naplnění subjektivní stránky
hledět na tvrzení obviněného, že mu byl obraz darován jeho babičkou ke svatbě,
neboť samotný fakt, že soudy toto tvrzení považují za neprokázané, neznamená,
že obviněný nemohl mít legitimní pocit, že prodává věc, s níž může oprávněně
disponovat.
Dále obviněný brojil proti závěru soudů o tom, že předmětný obraz
prodal pod cenou a prvnímu zájemci. Toto zjištění označil za značně
problematické, neboť sám soud v odůvodnění napadeného rozsudku přiznal, že
obviněný v době prodeje nevěděl, že jej prodává pod cenou, neboť v oblasti
prodeje uměleckých děl nebyl orientovaný. Podotkl, že určení ceny unikátního
uměleckého díla je samo o sobě problematické. O tom vypovídá i skutečnost, že
znalecký posudek kupce stanovil hodnotu obrazu v době prodeje cenu 3.300.000 Kč
(resp. 5. 000.000 Kč po nějaké době) a znalecký posudek zadaný obžalobou
hodnotu 8.000.000 Kč. Sám poškozený přitom v roce 2013 odhadl v komunikaci s
notářkou hodnotu celé obrazové sbírky, jejíž součástí byl i předmětný obraz a
loutky Jiřího Trnky na 2.000.000 Kč. Nelze proto k tíži obviněného přijmout ve
vztahu k zavinění závěr, že hodnota obrazu byla v době spáchání činu 8.000.000
Kč. Zároveň nelze obviněnému klást za vinu, že obraz prodal prvnímu kupci,
neboť vědom si své neznalosti v oboru se obrátil na F. V., který transakci
zprostředkoval. Zavinění obviněného by tedy šlo teoreticky vztahovat toliko k
částce 3.300.000 Kč, resp. 1.650.000 Kč, který představuje tzv. značnou hodnotu
věci.
Obviněný rovněž namítl, že nebylo prokázáno spáchání žádného
„základního“ trestného činu, se kterým žaloba i odvolací soud operují. Pokud
dcery H. odmítly na výzvu poškozeného obraz vydat s odkazem na nedoložení jeho
vlastnického práva, nemohly se tím dopustit trestného činu krádeže, a to ani z
hlediska subjektivní stránky, neboť se domnívaly, že jsou oprávněnými
držitelkami předmětného obrazu jakožto pozůstalosti po zesnulé I. H. Na tom nic
nemůže změnit podivný postup poškozeného, který se svého domnělého vlastnictví
domáhal namísto žaloby o vydání věci trestněprávní cestou. A to nejprve
neúspěšně, když trestní řízení bylo 14. 2. 2014 odloženo. Po prodeji obrazu
však bylo opět zahájeno, a to aniž by se jakkoliv změnila povaha domnělého
„základního trestného činu“.
Konečně vznesl obviněný námitku neuplatnění zásady subsidiarity trestní
represe, kdy podle jeho názoru pro ni byly dány jednoznačné podmínky, neboť se
ve své podstatě jedná o rodinný spor o majetek přenesený poškozeným do trestní
roviny. Rodinné spory bývají ze své podstaty velmi vyhrocené a ošklivé, avšak z
této skutečnosti neplyne jejich společenská škodlivost ve smyslu ustanovení §
12 odst. 2 tr. zákoníku nutná pro uplatnění trestní represe. Naopak je žádoucí,
aby veřejná moc zasahovala do rodinných věcí co nejméně a opravdu jen v případě
zcela zjevného ohrožení veřejného zájmu.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn.
5 To 275/2020, zrušil a podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že jej
zprostí obžaloby, případně podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikáže Městskému
soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 4.
2021, sp. zn. 1 NZO 277/2021.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení, námitek obviněného a východisek
uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce uvedl, že námitky obviněného se s
vytýkaným dovolacím důvodem dílem rozcházejí a dílem jsou zjevně
neopodstatněné. Stěžejní námitka dovolatele, v jejímž rámci rozporuje závěr
obecných soudů o vlastnictví obrazu poškozeným, je pod uplatněný dovolací důvod
nepodřaditelná. Stejně tak jeho kritika závěru odvolacího soudu, že jednoznačně
věděl, že obraz se do jeho držení, resp. do držení jiné osoby, která mu ho
posléze dala k dispozici, dostal protiprávně, v návaznosti na předchozí trestný
čin. Obě tyto výhrady jsou totiž postaveny výlučně na dovolatelově nesouhlasu s
rozsahem dokazování a se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy, potažmo
na zpochybnění skutkových zjištění obecných soudů. Podle státního zástupce
nelze co do rozsahu a procesní stránky dokazování nalézacímu soudu co vytknout.
Jeho rozhodování ani rozhodování odvolacího soudu netrpí vadou opomenutých
důkazů, neboť s důkazními návrhy obviněného i příslušeného státního zástupce se
soudy řádně vypořádaly a zdůvodnily, proč navržené důkazy považují za
nadbytečné. To, že s tímto zdůvodněním obviněný nesouhlasí, automaticky
neznamená, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná.
K námitce obviněného týkající se řešení předběžné otázky o vlastnictví obrazu
státní zástupce uvedl, že závěru nižších soudů není čeho vytknout. S
provedenými důkazy koresponduje závěr odvolacího soudu vyslovený v bodě 17.
odůvodnění jeho rozhodnutí, podle kterého bylo obviněnému známo, že obraz
pochází z trestné činnosti spáchané neustavenou osobou. Při jednání se
společností PROARTE (kupcem) uváděl nepravdivé údaje o původu obrazu, kdy tím
zakrýval trestnou činnost osoby, která mu obraz poskytla do dispozice. Navíc
byl předtím opakovaně konfrontován s opakovanými žádostmi poškozeného o vrácení
předmětného obrazu.
V reakci na námitku obviněného týkající se zpochybnění zavinění zvlášť
přitěžujících okolností státní zástupce poukázal na to, že ve věci bylo podáno
stran nesprávné kvalifikace dovolaní nejvyššího státního zástupce. Zdůraznil,
že obviněný věděl, že prodává obraz Jana Zrzavého v hodnotě miliónů korun.
Skutečnost, že neznal přesnou hodnotu obrazu, je v dané věci nepodstatná. Po
novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., je stanovena
hranice značné škody podle § 138 tr. zákoníku částkou 1.000.000 Kč a velké
škody 10.000.000 Kč. Prodal-li obviněný obraz v hodnotě 8.000.000 Kč za
3.300.000 Kč, stále se bude jednat o zavinění ve vztahu k zvlášť závažné
okolnosti značné škody, příp. věci značné hodnoty, a to jak ve vztahu k částce
8.000.000 Kč, tak ve vztahu k částce 3.300.000 Kč.
K námitce obviněného stran neexistence „základního trestného činu“ státní
zástupce uvedl, že se jedná o námitku pod uplatněný dovolací důvod
podřaditelnou, ale zjevně neopodstatněnou. Poškozený obraz nikdy nezcizil,
nedaroval jiné osobě či neztratil, není tedy jiné varianty, než že byl obraz
opatřen některým z úmyslných majetkových trestných činů. Sama skutečnost, že
pachatel zdrojového trestného činu odhalen nebyl a není nade všechnu pochybnost
zřejmé, jakým způsobem si obraz přisvojil, na podstatě věci nic nemění.
Stěžejním závěrem je to, že byl obraz od poškozeného získán trestným činem a
dovolatel jej následně prodával, přestože si byl této okolnosti vědom.
Za námitku pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou, ale zjevně
neopodstatněnou, pak státní zástupce označil namítané porušení principu
subsidiarity trestní represe. Jednání obviněného naplnilo více okolností
podmiňující užití vyšší trestní sazby a zcela odpovídá jiným typově podobným
případům zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaných srovnatelným
způsobem a za obdobných skutkových okolností. Uplatnění trestní odpovědnosti
bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný dne 20. 4. 2021 repliku, kdy
označil hodnocení státního zástupce jako nesprávné a zavádějící. Poukázal na
to, že jím uplatněné námitky jsou plně podřaditelné pod uplatněný dovolací
důvod, přičemž zopakoval část své argumetace z podaného dovolání. Nad rámec
toho pak zdůraznil, že posouzení vlastnického práva k předmětnému obrazu je
otázkou právní a nikoliv skutkovou, a tedy podřaditelnou pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to
v neprospěch obviněného M. M. (č. l. 1157–1160), přičemž uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozsudek Městského soudu
v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a obviněnému byl uložen
trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným.
Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání namítl, že ač Městský soud v Praze
napravil dílčím způsobem nedostatky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, kdy
vymezil skutková zjištění, vůči kterým není možno míti výhrad, kvalifikoval
jednání obviněného nesprávně. Skutkovým zjištěním neodpovídá ani právní věta
odsuzujícího rozsudku, ani slovní a paragrafové označení trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným. Odvolací soud užil název trestného činu před novelou
provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., kdy jednání obviněného pojmenoval nesprávně
jako zločin podílnictví a současně užil paragrafové znění odpovídající
trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti zavedeným po zmíněné
novele. Kvalifikace přisouzená odvolacím soudem navíc neodpovídá právní větě
rozsudku, kdy je v ní uvedeno, že obviněný získal činem značný prospěch, ale
paragrafové označení ani odůvodnění rozsudku tomuto neodpovídá. Současně je v
právní větě vyjádřeno, že obviněný spáchal čin ve vztahu k věci mající hodnotu
odpovídající velkému rozsahu, ale z bodu 19. odůvodnění vyplývá, že šlo o věc
značné hodnoty, čemuž ostatně odpovídá i faktický stav. Nejvyšší státní
zástupce proto označil rozsudek odvolacího soudu za v podstatě zmatečný, kdy
výše zmiňované pochybení nelze vysvětlit písařskou chybou při pojmenování
trestného činu, neboť v rámci výrokové části rozsudku a jeho odůvodnění
odvolací soud zcela pominul naplnění dalších okolností podmiňujících použití
vyšší trestní sazby.
V dovolání zdůraznil, že v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku se
trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a
podle pozdějšího zákona tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. V době
spáchání činu i v době, kdy rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1, jednání
obviněného naplňovalo znaky skutkové podstaty zločinu podílnictví podle § 214
odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve znění
účinném do 31. 12. 2013, za což bylo možné uložit trest odnětí svobody v
rozmezí od tří do osmi let. Než o věci rozhodl odvolací soud, byl novelou č.
278/2018 Sb. zrušen trestný čin podílnictví, kdy skutková podstata tohoto
trestného činu byla zakomponováno do trestného činu legalizace výnosu z trestné
činnosti podle § 216 tr. zákoníku. Na to navázala změna provedená zákonem č.
330/2020 Sb., který s účinností od 1. 10. 2020 změnil hranice výše škody v §
138 tr. zákoníku. Jednání obviněného tak, jak je vymezeno ve skutkové větě
napadeného rozsudku, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu
legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4
písm. c), d) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, kdy je pachatel
ohrožen trestní sazbou ve výměře 2 až 8 let. Jedná se tedy ve smyslu § 2 odst.
1 tr. zákoníku o úpravu pro obviněného příznivější.
Dalšího pochybení se odvolací soud podle názoru nejvyššího státního zástupce
dopustil při ukládání trestu, kdy uložil obviněnému trest odnětí svobody v
trvání 18 měsíců, aniž by vyžil ustanovení § 58 tr. zákoníku, neboť dolní
hranice sazby za trestný čin legalizace výnosu z trestné činnosti činí 2 roky.
Trest byl tedy odvolacím soudem uložen pod dolní hranicí trestní sazby
stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž obviněného uznal vinným, čímž
byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020,
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze k
novému projednání a rozhodnutí. Zároveň nejvyšší státní zástupce vyslovil
souhlas s projednáním této věci v neveřejném zasedání podle § 265e odst. 1
písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro jejich
odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5
To 275/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž bylo
rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a
odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest.
Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d
odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.
rovněž osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. byla podána ve lhůtě uvedené v §
265e odst. 1 tr. ř. Obviněný podal své dovolání prostřednictvím svého obhájce,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. M. a nejvyšším státním zástupcem vznesené
námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům
vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména vlastní výpovědi, výpovědi
poškozeného O. H., svědků P. L., D. L., L. H., M. R., P. D., stejně jako
listinných důkazů – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2018,
sp. zn. 44 C 40/2017, znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Eliškou
Schránilovou a znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Reou Michalovou, Ph.D., k
určení hodnoty předmětného obrazu, usnesení Policie ČR ze dne ze dne 14. 2.
2014, č. j. KRPA-204257/TČ-2013-001474; spadá sem i námitka neprovedení
výslechu J. L.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných
skutkových zjištění o existenci nabývacího titulu poškozeného), stejně jako
námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům
(obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp.
vyplývá z nich, že obviněný jednal s vědomím, že je oprávněným držitelem
obrazu) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že předmětný
obraz nezískal do své dispozice prostřednictvím trestného činu spáchaného jinou
osobou, ale zcela legálně, kdy celý spor je vyhroceným rodinným sporem o
majetek a aktivní kroky poškozeného vůči potomkům I. H. a jejich rodinám toliko
pokusy získat vlastnický nárok na předmětný obraz prostřednictvím trestního
řízení).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních –
byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod
podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný M. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných
skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších
stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom
hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
domáhá, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných
případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým
způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež
jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy,
prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá
zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah
důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Přestože obviněný považuje
skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění
obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem
vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem
odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a
provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Soudy vycházely z celé řady důkazů
podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu. Skutková zjištění nalézacího
soudu pak částečně korigoval a precizoval odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí (srov. bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Shodně jako
nalézací soud ale neshledal důvody pro doplnění dokazování ve věci a tento svůj
postup náležitě odůvodnil (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu),
a to včetně navrhovaného výslechu svědkyně J. L., vůči jehož neprovedení
obviněný brojil jak v řádném, tak mimořádném opravném prostředku.
Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených
verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily
k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem
než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem.
Z obsáhlého dokazování provedeného procesně korektním způsobem odvolací soud
vyvodil logicky bezvadným způsobem příslušná skutková zjištění, která popsal v
bodech 15. až 18. odůvodnění svého rozsudku. Obviněný nesporně prostřednictvím
svědka F. V. prodal společnosti PROARTE obraz Jana Zrzavého „Pojďte ke mně
všichni“ za částku 3.300.000 Kč, a po vydání obrazu touto společností Policii
ČR vybral veškerou zbývající finanční hotovost ze svého bankovního účtu a užil
ji pro svou potřebu (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z
provedených důkazů odvolací i nalézací soud dovodily, že vlastnictví obrazů
vždy svědčilo poškozenému, což bylo obviněnému po celou dobu známo, neboť se
poškozený předmětného obrazu opakovaně domáhal. Přisvědčil výpovědi svědka O.
H., že předmětný obraz dostal darem od svého otce, přičemž tento se v rodině
nacházel již od jeho dětství do února 2013, kdy jej viděl naposledy. Výpověď
poškozeného na rozdíl od verze obviněného nestála osamocena, ale byla podpořena
dalšími důkazy, a to především svědeckými výpověďmi I. H., D. a P. L. a M. R.,
stejně jako rodinnými fotografiemi a videozáznamy z rodinného alba (srov. body
16. a 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Při prodeji předmětného obrazu
obviněný uváděl nepravdivou informaci o jeho původu, čímž zakrýval trestnou
činnost jiných osob, které mu obraz předaly. O tom, že se legitimně nemohl
domnívat, že je oprávněn s předmětným obrazem disponovat, svědčí přinejmenším
opakované žádosti poškozeného o vydání obrazu, jeho uložení v bezpečnostní
schránce, od které měla klíč jen výlučně jeho žena K. M. a její sestra I. H.,
přičemž zbytek sbírky se nacházel v bytě zemřelé I. H., resp. o převozu
ostatních obrazů a jejich uložení do bezpečnostní schránky se žádný svědek
nezmínil (srov. bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K zpochybnění
verze obviněného pak nadále přistupuje i skutečnost, že ztráta obrazu byla
oznámena Policii ČR, která pátrala po zmizelém obrazu a pachatelích trestné
činnosti. Věc však byla odložena, neboť se nepodařilo pachatele předmětné
trestné činnosti dohledat. Skutkové závěry odvolacího soudu vyplynuly z
provedeného dokazování a Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje s tím, že
v dané věci není možné mezi provedenými důkazy shledat nesoulad, natožpak
obviněným vytýkaný nesoulad extrémní, který by Nejvyšší soud opravňoval k
zásahu do předmětných skutkových zjištění.
Nejvyšší soud dále přistoupil k hodnocení námitek vznesených v dovolání
nejvyššího státního zástupce, kterými brojil proti právní kvalifikaci jednání
obviněného, přičemž tuto námitku Nejvyšší soud vyhodnotil nejen jako
podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
rovněž důvodnou.
Odvolací soud jednání obviněného kvalifikoval ve výroku svého rozsudku jako
zločin podílnictví podle § 216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku na základě
právní věty ve znění „na jiného převedl věc, která je výnosem z trestné
činnosti spáchané na Území České republiky jinou osobou a získal takovým činem
pro sebe značný prospěch a spáchal uvedený čin ve vztahu k věci, která má
hodnotu velkého rozsahu“.
Znění právní věty nekoresponduje s právní kvalifikací v samotném rozsudku, kdy
trestný čin kladený obviněnému za vinu je názvem označen jako podílnictví, ale
zákonným označením [§ 216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku] jako legalizace
výnosu z trestné činnosti. Jedná se o zjevnou nejednoznačnost, neboť není
zřejmé, jaký trestný čin je obviněnému kladen za vinu. Toto matoucí označení se
nevyskytuje pouze ve výroku, ale i v odůvodnění napadnutého rozsudku odvolacího
soudu (srov. bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Nadto je znění právní věty v
přímém rozporu s právní úpravou platnou v době vydání rozsudku.
Odvolací soud, jehož rozhodnutí je napadáno, zcela pominul, že v době mezi
spácháním skutku a rozhodováním o něm dopadly na projednávanou věc dvě zásadní
novely trestního zákoníku.
Novela provedená zákonem č. 287/2018 Sb., s účinností od 1. 2. 2019, zrušila
trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, přičemž skutkovou podstatu
odpovídající tomuto trestnému činu zakomponovala do skutkové podstaty trestného
činu legalizace výnosu z trestné činnosti upravené v ustanovení § 216 tr.
zákoníku.
Druhá zásadní novela byla provedená zákonem č. 330/2020 Sb., s účinností od 1.
10. 2020, která modifikovala mimo jiné výkladové ustanovení § 138 tr. zákoníku
upravující výši škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního
prostředí a hodnoty věci, tak, že se nově škodou značnou rozumí škoda
dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč a škodou velkého rozsahu škoda
dosahující částky nejméně 10.000.000 Kč, tedy dvojnásobné hranice oproti
předcházející úpravě.
Ze stabilizovaných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný prodal předmětný
obraz za částku 3.300.000 Kč, přičemž znalecký posudek vyčíslil jeho hodnotu ke
dni spáchání činu na částku 8.000.000 Kč.
Ze zmatené a nejednoznačné kvalifikace odvolacího soudu pak není možné určit,
zda jednání obviněného posuzoval podle novelizované úpravy, anebo právní úpravy
účinné v době spáchání činu. Jedná se o pochybení, které samo o sobě postačuje
ke kasaci napadeného rozhodnutí. Odvolací soud však rovněž pochybil, pokud s
ohledem na provedené změny neposoudil ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku
příznivost v úvahu připadajících právních kvalifikací jednání obviněného.
Trestnost činu se podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku posuzuje podle
zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se
posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější
V době spáchání činu naplňovalo jednání obviněného znaky trestného činu
podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a)
tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013), přičemž obviněný byl ohrožen
trestem odnětí svobody ve výměře od tří do osmi let.
Podle právní úpravy účinné v době rozhodování odvolacího soudu (tj. 14. 12.
2020), s přihlédnutím ke změnám provedeným výše zmíněnými novelami, naplňovalo
jednání obviněného znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), d)
tr. zákoníku, v rámci něhož byl ohrožen trestní sazbou ve výměře od dvou do
osmi let.
V souladu s pravidly § 2 odst. 1 tr. zákoníku měl odvolací soud s ohledem na
zásadní změny trestního zákoníku přistoupit k hodnocení příznivosti
jednotlivých úprav a jednání obviněného posoudit podle pozdějšího zákona, neboť
pozdější úprava, tj. úprava platná v době rozhodování odvolacího soudu umožňuje
uložit obviněnému trest nižší, než který by mu hrozil podle právní úpravy
účinné v době spáchání činu. Odvolací soud však k takovému hodnocení
nepřikročil a zatížil tak své rozhodnutí zásadním pochybením, které nelze
napravit v dovolacím řízení.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud námitce nejvyššího státního
zástupce stran nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného přisvědčil. Na
odvolacím soudu nyní bude posoudit, jakou trestněprávní úpravu s ohledem na
změny trestního zákoníku je namístě aplikovat, a to včetně příslušné právní
věty a z ní vyplývající právní kvalifikaci. Za situace, kdy došlo k nesprávnému
právnímu posouzení skutku a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí
odvolacího soudu, je nadbytečné a předčasné, aby se zabýval dalšími námitkami
obviněného podřazenými pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
bude na soudu druhého stupně, aby se s těmito námitkami obviněného vypořádal
(viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo
1269/2013).
S ohledem na argumentaci obviněného stran toho, že nemůže být uznán vinným
trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti, nebyl-li přesvědčivě
zjištěn zdrojový trestný čin, Nejvyšší soud nad rámec výše řečeného ve
stručnosti a v obecné rovině připomíná, že zločinu legalizace výnosů z trestné
činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku
se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo
užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České
republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo kdo takovou věc přemění v úmyslu
umožnit jiné osobě, aby unikla trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému
opatření nebo jejich výkonu, nebo kdo se ke spáchání takového trestného činu
spolčí. Objektem trestného činu je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc
nebo jiná majetková hodnota získaná trestným činem nebo jako odměna za takový
trestný čin. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc nebo jiná majetková
hodnota, kterou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota,
získána, nebo za jaký trestný čin byla odměna získána. Zpravidla půjde o
majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy (např.
přijetí úplatku ve smyslu § 331 tr. zákoníku). Nestačí však, pokud byla tato
věc nebo jiná majetková hodnota získána přestupkem nebo jako odměna za
přestupek. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje,
aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získána, natož aby bylo
nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. V souladu s výše
uvedeným postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů je srozuměn s
tím, že předmětnou majetkovou hodnotu, v tomto případě obraz Jana Zrzavého,
získal v souvislosti s trestnou činností spáchanou blíže neustanovenou osobou,
a svým jednáním zastíral její skutečný původ.
Nejvyšší státní zástupce rovněž namítl, že obviněnému byl odvolacím soudem
uložen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, aniž by postupoval podle
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenou námitku pak podřadil pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou
alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
V projednávaném případě uložil odvolací soud obviněnému podle § 216 odst. 4 tr.
zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, který podmíněně odložil na
zkušební dobu 2 let, aniž by využil ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném
snížení trestu.
Obviněný byl podle deklarované právní kvalifikace ohrožen trestem odnětí
svobody ve výměře dvou až osmi let. Trest uložený odvolacím soudem zjevně
podkračuje dolní hranici trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný
čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Toto pochybení pak beze zbytku naplňuje
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zakládá další důvod ke
kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání
nejvyššího státního zástupce je důvodné, a proto z podnětu podaného dovolání
podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení § 265p odst. 1 tr.
ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020,
zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Městskému soudu v Praze nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Naopak dovolání obviněného Nejvyšší soud nepřisvědčil a toto podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Věc se tímto vrací soudu druhého stupně. V novém řízení se bude soud povinen v
intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat
přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám
zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního
zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném
zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu