3 Tdo 369/2025-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný Z. Z. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2025, č. j. 55 To 375/2024-316, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 T 6/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Z. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále také jen „okresní soud“) ze dne 3. 10. 2024, č. j. 9 T 6/2024-282, byl obviněný Z. Z. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku o vině rozsudku okresního soudu a zestručněno)
v období nejméně od 3. 7. 2023 do 5. 11. 2023 na sociální síti Facebook ve veřejných skupinách vyjmenovaných ve výroku rozsudku uveřejnil příspěvky, v nichž mimo jiné uvedl o poškozené L. S., nar. XY, že ho okradla o 3 600 EUR a jeho matku o šperky v hodnotě 8 000 Kč, vyzýval, aby si na ni lidé dávali pozor a nenechali „tuhle lůzu a špínu dělat, co chce“, dále prostřednictvím svého emailu XY@email.cz na internetové stránce sítě realitních agentur Home 4 People – www.home4people.cz/XY u hodnocení L. S. jako realitní agentky uveřejnil příspěvky, v nichž mimo jiné uvedl, že je to zlodějka, která ukradla 3 600 EUR, osobní věci a potvrzení o ceně nájmu a tvrdí, že kauce byla ve výši 11 tisíc místo 16 tisíc, nejedná fér, maže negativní recenze, chodí do cizích bytů, „kramaří“ a krade, neštítí se ničeho, je odpad společnosti, dále dne 14. 8. 2023 zaslal e-mail Petru Sedlaříkovi – zástupci PROFI HOME REALITY s.r.o. (dále jen „PROFI HOME REALITY“), v němž napsal, že „Paní S., která krade a parazituje na lidech s invaliditou třetího stupně, by rozhodně u vaší organizace pracovat neměla“, dále na internetové stránce www.google.com k hodnocení společnosti M. V. s.r.o. (dále jen „M. V.“), jejímž jediným jednatelem a společníkem je poškozená, opakovaně napsal recenzi: „Nedoporučuju! Shání zboží z německých a českých second handu. Za nestydaté ceny. Nic nezabalené. Paní je zloděj“, a v důsledku jeho jednání poškozená L. S. se společností PROFI HOME REALITY dohodou ukončila spolupráci, neboť jeho příspěvky na stránkách www.home4people.cz mohly poškodit také dobré jméno sítě realitních agentur Home 4 People, a současně jeho jednání v poškozené vyvolávalo pocity úzkosti.
2. Za to byl obviněný podle § 184 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 měsíce, jehož výkon okresní soud podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému zároveň uloženo, aby se v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení zdržel neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 25 000 Kč a se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. S uplatněným nárokem na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř.
3. Následné odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 21. 1. 2025, č. j. 55 To 375/2024-316, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný Z. Z. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění namítá, že rozhodnutí nižších soudů jsou nezákonná, neboť vzešla z řízení, v němž nemohl plně uplatnit své právo na obhajobu. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně je zároveň stižen vadou extrémního nesouladu mezi „právními závěry a zjištěnými okolnostmi“ a v návaznosti na to i vadou „nesprávného hodnocení otázky protiprávního jednání“. Krajskému soudu dovolatel vytýká, že jeho odvolání zamítl, aniž byly splněny zákonné podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Oba soudy podle jeho názoru postupovaly při hodnocení důkazů jednostranně v jeho neprospěch a bez přiměřených důvodů nevyhověly návrhům na doplnění dokazování o konfrontaci mezi ním a poškozenou a o výslechy primářky MUDr. Macharáčkové a sociální pracovnice paní K.
6. Dovolatel je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil formální znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy. Bazíruje na tom, že se logicky a oprávněně domníval, že poškozená mu z bytu odcizila předmětnou finanční hotovost ve výši 3 600 EUR, neboť byla jedinou osobou, která se mohla k penězům v rozhodné době dostat. Ze svého pohledu tak neuváděl nepravdivý údaj, pokud tvrdil, že mu z bytu zmizely finanční prostředky, které tam měl uloženy v hotovosti, a že jedině poškozená se mohla jejich krádeží bezdůvodně obohatit na jeho úkor. Proto na ni ostatně podal i trestní oznámení. Pokud snad ve svých příspěvcích na sociálních sítích použil nevhodné výrazy, nebyla jeho slova způsobilá ohrozit důstojnost či vážnost poškozené v takové míře, aby z toho bylo nutno vyvozovat jeho trestní odpovědnost. Současně lze pochybovat o tom, že L. S. přišla jeho vinou o práci realitní makléřky, neboť ji nadále mohla vykonávat a také vykonávala až do doby po vydání trestního příkazu soudem prvního stupně (resp. do konce měsíce ledna 2024). Z toho dovolatel usuzuje na účelovost jejího „požadavku o náhradu škody“ a zároveň zdůrazňuje, že v příslušné dohodě s realitní agenturou není výslovně uvedeno, že spolupráci s poškozenou ukončují kvůli jeho negativním recenzím. Co se týče jeho nelichotivého hodnocení obchodu M. V., prokázal, že podobně laděné příspěvky pocházely i od jiných osob. Jestliže poškozené začaly klesat tržby, chyba byla zjevně u ní. Nebylo ničím prokázáno, že ji svou recenzí na internetových stránkách poškodil právě on.
7. Jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces porušil okresní soud podle dovolatele hned ve dvou rovinách – jednak tím, že v hlavním líčení přehrál k důkazu dvě nahrávky předložené poškozenou, které nijak nesouvisely s předmětem řízení a které posléze hodnotil k jeho tíži, a dále tím, že mu neumožnil přímou účast u výslechu poškozené v soudní síni a v průběhu hlavního líčení ho nechal bezdůvodně hlídat příslušníky „ostrahy“. Tím proti němu uplatnil diskriminující opatření popírající zásadu presumpce neviny.
8. K výše zmíněným videonahrávkám incidentů ze dne 3. 7. 2023 a 5. 10. 2023 obviněný rozvedl, že postrádají zvukovou stopu a není z nich tedy zřejmé, kdo, komu a co sděloval. V každém případě z nich nevyplývá, že by poškozenou jakkoli napadal. Ba právě naopak, nahrávka z 5. 10. 2023 zachycuje agresivní jednání L. S., která ho chytila za rukáv, přitáhla ho k sobě, dala mu ránu, „vzala ho do kravaty“ a mlátila do něj. Pokud tedy okresní soud tento videozáznam uchopil jako důkaz dokreslující jejich vzájemný vztah, pak šlo o důkaz svědčící spíše v neprospěch poškozené. Soud po výtce dovolatele neměl do procesního spisu zakládat ani její trestní oznámení, které podala na jeho otce a které je svou podstatou křivým obviněním, v jehož důsledku byly otci odebrány zbraně.
9. Dovolatel brojí i proti výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 25 000 Kč. Považuje ho za neodůvodněný s poukazem na to, že „u poškozené nebyl navržen žádný lékařský postup“. Za nadbytečný označil i výrok o uložení povinnosti, aby se v době podmíněného odsouzení zdržel neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené, protože se nedopustil ničeho, čím by je měl narušit.
10. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a zprostil ho návrhu na potrestání.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v prvé řadě nepřisvědčil námitce obhajoby, že okresní soud porušil zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tím, že dovolatele před výslechem poškozené vykázal z jednací síně. Daný postup měl podle něj nejen oporu v zákoně, ale současně byl ospravedlnitelný i vzhledem k charakteru a samotné podstatě jednání, které bylo předmětem trestního řízení. Dovolatel byl navíc s výpovědí poškozené seznámen, mohl se k ní vyjádřit a taktéž mohl využít práva klást poškozené otázky prostřednictvím předsedkyně senátu. K naplnění deklarovaného dovolacího důvodu tedy namítaným postupem nedošlo.
12. Dosavadní řízení nebylo podle státního zástupce zatíženo ani vadami zakládajícími dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů v dané věci postupovaly tak, aby řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Provedené důkazy hodnotily pečlivě, s přihlédnutím ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř. Právo dovolatele na spravedlivý proces neporušily ani tím, že neprovedly jím navržené důkazy. Kromě toho, že takovou povinnost ze zákona neměly, je podstatné, že především okresní soud se s důkazními návrhy obhajoby vypořádal jasným a přezkoumatelným způsobem v písemném vyhotovení svého meritorního rozhodnutí, v němž poukázal na jejich nadbytečnost za situace, kdy o skutkovém ději nebylo žádných pochyb. Dostatečně bylo odůvodněno i přiznání nemajetkové újmy poškozené.
13. Za právně relevantní ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje státní zástupce jen tu část dovolání, v níž obviněný namítl absenci subjektivní stránky přečinu pomluvy ve svém jednání a absenci přímé aplikace zásady subsidiarity trestní represe na posuzovaný případ. Zdůraznil však, že jde o totožné výhrady, s nimiž se podrobně ve svých rozhodnutích vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně, což podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zpravidla indikuje zjevnou neopodstatněnost podaného dovolání. V bližším pak odmítl názor obviněného, že jeho jednání nemohlo vést k trestním zákoníkem předpokládanému následku, když ve shodě s nižšími soudy připomněl, že trestný čin pomluvy podle § 184 tr. zákoníku je tzv. ohrožovacím deliktem a pro naplnění jeho objektivní stránky proto postačuje sdělení takového nepravdivého údaje, který je způsobilý navodit trestněprávně relevantní následek ve formě ohrožení vážnosti poškozeného u spoluobčanů, ohrožení jeho pověsti a postavení v zaměstnání, narušení rodinných vztahů apod. K posouzení přímého anebo potenciálního zásahu do práv poškozené přitom soudy přistoupily poměrně kriticky, když například závěr, že jednání obviněného reálně vedlo k ukončení její práce pro realitní společnost, korigoval již soud prvního stupně. Obhajoba obviněného, že se oprávněně domníval, že mu finanční hotovost odcizila právě poškozená, nemůže obstát už z toho důvodu, že svá tvrzení nikdy neopíral o cokoli hmatatelného a k takovému závěru nevedlo ani šetření policejního orgánu. Přesto i po něm veřejně sděloval, že pachatelem krádeže je právě L. S. I kdyby bylo hypoteticky připuštěno, že obviněný byl o pravdivosti svých slov přesvědčen, tak již nijak nevysvětluje svá ostatní tvrzení o poškozené, která činil s cílem ji poškodit a nikoli tzv. ochránit jiné lidi, jak prezentoval.
14. K námitce, že řešená věc nemá trestněprávní rozměr, státní zástupce podrobně rozvedl výkladová východiska k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe obsažená ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se zdůrazněním, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu lze přijmout jen tehdy, když posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. O takový případ se však s ohledem na četnost a intenzitu příspěvků, které obviněný publikoval na internetu, v nynější věci nejedná. Logickým vyústěním pak bylo i uložení přiměřené povinnosti obviněnému ve smyslu § 82 odst. 3 tr. zákoníku, aby se zdržel neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené. Pokud obviněný hovoří o její nadbytečnosti, nelze v takové námitce spatřovat ani relevantní argumentaci podřaditelnou pod uplatněné dovolací důvody.
15. Z výše parafrázovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
16. Na vyjádření státního zástupce odpověděl obviněný prostřednictvím své obhájkyně písemnou replikou, v níž však pouze zopakoval základní teze, o něž opřel samotné dovolání. Znovu zdůraznil, že vědomě neuváděl nepravdivé údaje o poškozené, neboť se oprávněně domníval, že ho okradla o finanční hotovost, kterou zanechal v bytě matky. Setrval i na tom, že svými výroky neohrozil důstojnost a vážnost poškozené v takové míře, aby za ně musel čelit trestněprávnímu postihu, a že nebylo prokázáno, že by jimi reálně poškodil podnikání poškozené. Soudům také opětovně vytkl, že neprovedly důkazy, které navrhl, a že L. S. bezdůvodně přiznaly náhradu nemajetkové újmy. Se stanoviskem státního zástupce se proto neztotožnil a setrval na svém návrhu, aby jeho dovolání bylo vyhověno.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
18. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím zvoleným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale vždy je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zaměřen na situace, kdy v průběhu trestního řízení došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
20. Úvodem k této části je vhodné poznamenat, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se dovolateli primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to nikoli v jeho první variantě, kterou nesprávně citoval v bodě 4. odůvodnění podaného opravného prostředku, nýbrž v alternativě druhé, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
21. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
22. Jak již bylo naznačeno výše, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze relevantně uplatnit námitkou, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, přestože měla být jeho přítomnost při jednání zajištěna, nebo mu měla být umožněna, a tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Daný dovolací důvod přitom může být za jistých okolností naplněn i tím, že soud v hlavním líčení (či ve veřejném zasedání), které jinak probíhalo v přítomnosti obviněného, provedl výslech svědka tak, že obviněného předtím vykázal z jednací síně, to však jedině za předpokladu, že buď vůbec nebyly splněny zákonné podmínky pro takový postup (§ 209 odst. 1 věta druhá tr. ř.) nebo jestliže obviněný následně nebyl v rozporu s ustanovením § 209 odst. 1 věty třetí tr. ř. seznámen s obsahem učiněné svědecké výpovědi a nebylo mu umožněno, aby se k ní k ní vyjádřil a svědkovi případně položil otázky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 8/2004, pod č. T-722).
23. Podobného procesního pochybení se ovšem okresní soud v posuzované trestní věci nedopustil. Z protokolů o hlavním líčení ze dne 25. 4. 2024 (č. l. 197 a násl. spisu) a ze dne 18. 6. 2024 (č. l. 208 a násl. spisu) vyplývá, že s prvotní výpovědí poškozené, která byla realizována v přítomnosti jeho obhájkyně, byl obviněný seznámen ihned po skončení jejího výslechu. Poté mu soud odročením hlavního líčení poskytl poměrně široký časový prostor k reakci na jednotlivá tvrzení poškozené a k přípravě seznamu otázek, které jí hodlá prostřednictvím předsedkyně senátu při příštím jednání položit. Této možnosti dovolatel také aktivně využil. I druhá (doplňující) výpověď L. S. mu pak byla bezprostředně po jeho návratu do jednací síně přečtena a podle § 214 tr. ř. mu bylo umožněno, aby se k ní vyjádřil, což také obsáhlou promluvou k soudu učinil. Dovolatel tedy ve svém právu na obhajobu v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zkrácen nebyl. Jeho subjektivní (a nutno zdůraznit, že blíže nijak nerozvedené, nevysvětlené) přesvědčení, že soud k postupu podle § 209 odst. 1 tr. ř. neměl žádný racionální důvod a přijatým opatřením de facto presumoval jeho vinu žalovaným přečinem, za argument respektující obsahové zaměření zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považovat nelze. Navíc lze připomenout, že obsahově totožnou námitkou obviněného se zabýval již krajský soud a akceptovatelným způsobem se s ní vypořádal (viz bod 9. odůvodnění jeho usnesení).
24. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že v něm zakotvený důvod postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených a použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být podle zákonného znění i výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam
pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. Z těchto pozic Nejvyšší soud posoudil jednotlivé skutkové námitky obviněného a dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají relevanci.
25. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se obviněný ocitl argumentací, jejímž prostřednictvím poukazuje (resp. patrně chtěl poukázat) na existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Konkrétně totiž neoznačil jediný důkaz, který soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem a interpretovat jeho obsah v rozporu se skutečným vyzněním. Namísto toho pouze prosazuje vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů, poplatný jeho dosavadní vrstevnaté obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení. Tu lze zjednodušeně parafrázovat tak, že 1) byl poškozenou skutečně okraden o nemalý finanční obnos, což vylučuje závěr, že o ní veřejně sděloval nepravdivé údaje, když se o ní vyjadřoval jako o zlodějce, a 2) i kdyby se případně mýlil, tak byl o krádeži a jejím pachateli subjektivně důvodně přesvědčen, takže ho nelze vinit z toho, že o poškozené vědomě (a tudíž úmyslně) šířil difamující informace, které byly v rozporu se skutečností, a v tomto smyslu ji pomluvil. Soudům pak fakticky vytýká, že neupřednostnily jeho verzi skutkového děje, zatímco důkazy, které nesly potenciál jeho tvrzení zpochybnit či přímo vyvrátit (mezi nimi zejména výpověď poškozené) neupozadily a hodnotily je k jeho tíži. Tendenčně a bez opory v realitě také zdůrazňuje, že okresní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, pokud v jeho neprospěch a v rozporu s principem presumpce neviny hodnotil obsah videozáznamů předložených poškozenou k incidentům, které mezi nimi proběhly v prodejně M. V. Přitom je zřejmé, že soud s těmito nahrávkami nepracoval jako s důkazy významnými pro rekonstrukci rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci, což ostatně zcela jasně konstatoval v bodě 28. odůvodnění rozsudku.
26. K té části dovolání, v níž obviněný naznačil, že dosavadní řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, je třeba obecně zmínit, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn jednoznačně byl.
27. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je navíc v každé individuální věci třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu i v rovině materiální.
28. Žádné z výše zmíněných pochybení nicméně obviněný nižším soudům reálně nevytýká. Netvrdí (a oprávněně ani tvrdit nemůže), že jeho návrhy na doplnění dokazování soudy ignorovaly, resp. o nich nerozhodly či se k nim alespoň nevyjádřily. Polemizuje pouze s jejich negativním stanoviskem k nutnosti provést obhajobou navržené výslechy L. K. a MUDr. Lucie Macharáčkové a zejména konfrontaci mezi ním a poškozenou a oponuje jejich odůvodněnému závěru, že provedení takových důkazů bylo s ohledem na podstatu řešené věci a množinu dosud provedených důkazů již nadbytečné (viz bod 25. rozsudku okresního soudu a body 10. a 11. usnesení soudu odvolacího). Sám se přitom opírá o (mírně řečeno) diskutabilní a jen paušálně formulovanou tezi, že provedení navržených důkazů mohlo přispět ke správnému a úplnému posouzení všech „relevantních skutečností“ pro spravedlivé rozhodnutí ve věci samé, aniž by blíže specifikoval, co vlastně mělo být jejich předmětem a k jakému konkrétnímu zjištění měly vést. Ani v tomto ohledu tedy jeho výhrady nelze mít za kvalifikované argumentační východisko způsobilé založit úvahy o možné revizi procesního postupu soudů nižších stupňů na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Obstát nemohou ani námitky zaměřené vůči právnímu posouzení skutku. V opozici k nim Nejvyšší soud po přezkoumání věci naopak konstatuje, že okresním soudem dostatečně zjištěný skutkový stav byl jako přečin pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku kvalifikován zcela správně. Dovolání tak nelze přiznat opodstatnění ani z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
30. Jestliže obviněný nadále bazíruje na tom, že k ukončení spolupráce mezi poškozenou a realitní agenturou nedošlo kvůli jeho příspěvkům na sociálních sítích, pak především stále sveřepě opomíjí skutečnost, že pro naplnění objektivní stránky přisouzeného trestného činu, který je deliktem ohrožovacím a nikoli poruchovým, není rozhodné, zda nepravdivá difamující informace ve výsledku skutečně negativně ovlivnila život poškozené. Postačí totiž, že byla způsobilá značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů, resp. ji poškodit v zaměstnání, narušit její rodinné vztahy nebo jí způsobit jinou vážnou újmu. Takový charakter přitom ničím nepodložená nepravdivá tvrzení obviněného, že byl L. S. v době, kdy trávil dovolenou v zahraničí, okraden o 3 600 EUR, osobní věci a důležité dokumenty, i obecná veřejná prezentace její osoby jako „lůzy“, „špíny“, „odpadu společnosti“ a především zlodějky, která chodí do cizích bytů, kde „kramaří a krade“, i podle názoru dovolacího senátu nesporně mají. To platí i pro „doporučení“, které obviněný zaslal emailem svědkovi Petru Sedlaříkovi jakožto zástupci společnosti PROFI HOME REALITY a v němž poškozenou označil za osobu parazitující na lidech s invaliditou třetího stupně, která by u jejich organizace rozhodně pracovat neměla.
31. Soudu prvního stupně lze v uvedené souvislosti vytknout snad jen to, že ačkoli v bodech 26. a 42. odůvodnění odsuzujícího rozsudku uzavřel, že po provedeném dokazování nevnímá inkriminované příspěvky obviněného jako jediný či rozhodující důvod pro ukončení činnosti poškozené jako spolupracující realitní makléřky s agenturou PROFI HOME REALITY, dostatečně tyto úvahy nepromítl do skutkové věty výroku o vině. Tato jeho nedůslednost však při jinak adekvátním právním posouzení jednání nečiní napadený rozsudek ani na něj navazující usnesení odvolacího soudu vadnými do té míry, aby na jejich právní moci nebylo možné trvat a bylo nutné přistoupit k jejich kasaci.
32. Není sporu o tom, že systematicky a různými kanály šířená nepravdivá tvrzení o nemorálním či nepoctivém jednání dotčené osoby mohou výrazným způsobem zasáhnout do její cti a dobré pověsti. Uvedené platí tím spíše, je-li oběť pomluvy veřejně a nepravdivě osočována přímo z úmyslné trestné činnosti, nadto spáchané z pohnutky, kterou laická veřejnost většinově vnímá jako něco morálně absolutně nepřijatelného a neospravedlnitelného. Už proto je třeba odmítnout snahu dovolatele cílené dehonestující verbální útoky na poškozenou relativizovat a degradovat je jen na nevhodně zvolená „neškodná“ slova, z nichž nelze vyvozovat jeho trestní odpovědnost. Zde je třeba připomenout, že otázkou míry společenské škodlivosti posuzovaného činu se k odvolání obviněného podrobně zabýval již krajský soud v bodech 18. až 24. odůvodnění napadeného usnesení, kde s odkazem na ustálenou soudní judikaturu i obecně respektovanou právní nauku nejprve široce rozebral obecná výkladová východiska k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a k pojetí trestního práva jako prostředku ultima ratio, a s oporou v nich následně přesvědčivě vysvětlil, proč neakceptoval námitku obviněného, že se dopustil jednání, které je postižitelné nanejvýš podle norem jiných právních odvětví než práva trestního. S jeho úvahami se dovolací soud ztotožňuje a nemá potřebu k nim cokoli dalšího doplňovat.
33. Námitka obviněného, že mu byla v rámci podmíněného odsouzení nadbytečně uložena povinnost, aby se v průběhu zkušební doby zdržel neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené, protože „neučinil ničeho, co by její práva mělo narušovat“, uplatněné (ale ani jiné) dovolací důvody nenaplňuje. Obviněný ji koneckonců ani pod žádnou z vad rozhodnutí taxativně vypočtených v § 265b odst. 1 tr. ř. adresně nepodřadil. Jejím prostřednictvím jen znovu demonstruje svůj odmítavý postoj k závěru soudů o protiprávnosti posuzovaného jednání, bez jakékoli ambice označit konkrétní zákonné ustanovení, které napadený výrok nerespektuje, nebo mu přímo odporuje.
34. Obdobně „fundovaně“ pak dovolatel argumentuje i ve snaze zpochybnit zákonnost (jeho slovy „důvodnost“) výroku, jímž mu okresní soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 25 000 Kč, když se opírá o prostou úvahu, že pokud poškozená v důsledku jeho jednání neutrpěla žádnou zdravotní (psychickou) újmu, která by vyžadovala specializovanou léčbu, tak nebyl důvod jí peněžní zadostiučinění přiznávat. Přitom pomíjí, že občanský zákoník rozlišuje vícero kategorií nemajetkové újmy, tedy nejen újmu na životě a zdraví člověka (včetně zdraví duševního), ale i újmu osobnostní (jež zahrnuje újmy na osobnostních právech upravených v § 81 a násl. občanského zákoníku, včetně práva na ochranu cti a vážnosti podle § 81 odst. 2 citovaného předpisu) a další. To ostatně přiléhavě konstatoval v bodě 43. odůvodnění rozsudku již soud prvního stupně. Jinými slovy, soud při úvaze o tom, zda lze poškozenému přiznat peněžní náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestným činem, není automaticky limitován zjištěním, zda poškozenému vznikla újma na zdraví (ať už fyzickém nebo psychickém), jak se dovolatel mylně domnívá a nepřípadně namítá.
35. Z výše rekapitulovaných důvodů nelze než uzavřít, že obviněný Z. Z. opřel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti o námitky, které neodpovídají věcnému zaměření žádného z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a zčásti o námitky, které z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř. nemají opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být v řízení naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani explicitně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
36. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
37. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. K tomu podotýká, že dovolání bylo z podstatné části vystavěno na stejných námitkách, na kterých obviněný založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a s nimiž se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Závazek plynoucí z čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, přitom nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti opakovaně zabýval i Ústavní soud, který k ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II.
ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věci García Ruiz proti Španělsku nebo Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek