3 Tdo 383/2024-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 12. 2023, č. j. 55 To 364/2023-243, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 97/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 9. 2023, č. j. 4 T 97/2023-218, byl obviněný D. D. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedeného zločinu se obviněný dopustil tím, že:
dne 20. 10. 2022 v Liberci, ve Vazební věznici Liberec na adrese Pelhřimovská 347/3, kde byl umístěn na cele č. 215 za účelem eskorty k soudnímu jednání během výkonu trestu odnětí svobody, v době mezi 16:50 a 17:10 hodinami začal ničit vybavení cely, mimo jiné rozbil okno cely a celu zablokoval, pročež byl v souladu se služební instrukcí příslušníkem Vězeňské služby ČR M. P., který tou dobou vykonával službu a byl oděn ve služebním stejnokroji, kterého již z pobytu ve Vazební věznici Liberec znal a věděl, že jde o příslušníka Vězeňské služby ČR vykonávajícího službu, vyzván, aby demolování cely zanechal, nejprve pokynu uposlechl a postavil se pod okno cely, avšak následně poté, co příslušníci Vězeňské služby ČR M. P. a M. B., přemístili ven z cely skříňku a P. následně na celu č. 215 znovu vstoupil, se obžalovaný náhle otočil a hodil po P. skleněný střep z rozbitého okna, kterým jej zasáhl do oblasti temene hlavy, a rozběhl se proti němu s tím, že je zmrd, že jej podřízne a zabije, P. jej proto zákonným způsobem za užití hmatů a chvatů svedl na zem, kde obžalovaný dále kladl aktivní odpor a vulgárně P. nadával, vyhrožoval a plival na něj, přičemž tímto jednáním P. nezpůsobil zranění.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 55 To 364/2023-243, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku znovu odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců a znovu ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, napodruhé však s odkazem na přiléhavější ustanovení § 56 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovoláním napadá výrok o vině i výrok o trestu.
4. Obviněný namítá, že v době spáchání činu nebyl příčetný. Navrhoval vypracování nového znaleckého posudku z oboru psychiatrie, avšak soudy neakceptovaly jeho návrh, s čímž nesouhlasí. Nebylo možné vycházet z dříve vypracovaných znaleckých posudků, neboť trpí poruchou osobnosti, kterou je třeba posuzovat aktuálně a ve vztahu ke konkrétnímu jednání. Dále obviněný namítá, že reálně nedošlo k žádnému fyzickému násilí vůči dozorci. Neměl úmysl působit na výkon pravomoci dozorce.
5. Čin obviněného zůstal ve stadiu pokusu, nebyl dokonán. Střep, který hodil po dozorci, nelze pro jeho rozměry považovat za zbraň.
6. Uložený trest pokládá obviněný za nevhodný. Domnívá se, že měl být umístěn spíše do zabezpečovací detence. Obviněný vykazuje narušenou osobnost a není schopen ovládat své jednání. Další nepodmíněný trest odnětí svobody nepovede k nápravě.
7. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení.
8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
9. Okolnost, že soudy neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nezakládá vadu opomenutých důkazů. Soudy obou stupňů se příslušným důkazním návrhem zabývaly, avšak odmítly jeho provedení s náležitým odůvodněním, že tento důkaz je nadbytečný. Navíc obviněný netrpěl duševní poruchou, ale pouze poruchou osobnosti, v jejímž důsledku neabsentují rozpoznávací a ovládací schopnosti. Vyloučení trestní odpovědnosti z důvodu nepříčetnosti tak nebylo na místě.
10. K objektivní stránce státní zástupce uvedl, že jednání obviněného bylo mstou za to, jakým způsobem dozorce P. vůči obviněnému vykonával pravomoc příslušníka Vězeňské služby (sděloval, že dozorce „podřízne, protože ho má dost“). Jmenovaného dozorce znal pouze z Vazební věznice Liberec, a proto lze vyloučit jinou motivaci útoku (např. soukromý spor) než právě výkon pravomoci úřední osoby.
11. Skleněný střep pro svoje vlastnosti lze považovat za zbraň podle § 118 tr. zákoníku, neboť jím lze učinit útok proti tělu důraznější, zejména s ohledem na ostrost střepu a jeho způsobilost řezat. Není rozhodné, že obviněný střepem, hozeným do oblasti jeho hlavy, nakonec nezasáhl poškozeného, ale ten mu tzv. lízl jen vlasy.
12. Pokud jde o otázku trestu, poukázal státní zástupce na to, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím trestů z hlediska jejich přiměřenosti, resp. vhodnosti. Individualizací trestu se zabýval odvolací soud. Pobyt v zabezpečovací detenci není trestem pro příčetné pachatele, nýbrž ochranným opatřením.
13. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
15. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. napadá oba výroky napadeného rozhodnutí, jeho argumentace tedy směřuje jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu. Dovolání obviněného dílem obsahuje námitky skutkové a procesní povahy, dílem pak námitky povahy právní.
23. Nejvyšší soud již na tomto místě předesílá, že většinu dovolacích námitek obviněného sice bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody, současně se však s těmito námitkami již správným a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly oba nižší soudy, zejména pak soud odvolací. Přitom platí, že je-li dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023).
24. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný umožňuje dovolacímu soudu posoudit skutková zjištění nižších soudů.
25. Přitom platí, že zakotvením uvedeného dovolacího důvodu ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
26. S ohledem na obsah dovolání pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své dovolací námitky nepřiřadil k jednotlivým dovolacím důvodům, resp. různým variantám těchto dovolacích důvodů. Je však zřejmé, a to opět z obsahu dovolání a jednotlivých dovolacích námitek, že z hlediska skutkových zjištění obviněný uplatňuje dvě námitky. Jednak námitku neprovedení znaleckého posudku k posouzení příčetnosti obviněného, jednak námitku, že se obviněný mohl v cele jen stěží rozběhnout proti dozorci.
27. Pokud jde o námitku obviněného, že nebyl zpracován znalecký posudek z oboru psychiatrie k posouzení příčetnosti obviněného, pak se rozhodně nejedná o opomenutý důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tomu tak už jen proto, že soudy obou stupňů se příslušným důkazním návrhem zabývaly, a ačkoliv se rozhodly tento důkaz neprovést, své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
28. Nejvyšší soud se navíc ztotožňuje s odůvodněním nižších soudů i po věcné stránce. Je třeba odlišovat duševní chorobu (tou obviněný netrpí) od smíšené poruchy osobnosti, která u něho byla znaleckým zkoumáním zjištěna. Nalézací soud nepochybil, pokud provedl dokazování znaleckými posudky k duševnímu stavu obviněného zpracované v jiných řízeních proběhlých v nedávné minulosti, a na základě obsahu těchto posudků dospěl k závěru, že obviněný netrpí duševní poruchou a není proto třeba zpracovávat další znalecký posudek vztahující se konkrétně k jednání, kterého se obviněný dopustil v nyní projednávané věci.
29. Pokud obviněný namítá, že se mohl v cele o velikosti 4 metrů jen stěží rozběhnout proti dozorci, pak tato námitka proti skutkovému stavu svou povahou neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednak toto konkrétní skutkové zjištění není pro naplnění znaků zločinu násilí proti úřední osobě samo o sobě nijak zásadní, jelikož obviněný tento trestný čin dokonal zejména jinou částí svého jednání (hozením střepu proti hlavě dozorce). Dále pak proto, že obviněný sice formálně tvrdí, že uvedené skutkové zjištění je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, již však neuvádí, v čem konkrétně by tento zjevný rozpor měl spočívat. Z odůvodnění rozsudků nižších soudů je přitom zřejmé, že skutkový závěr o rozběhnutí obviněného proti dozorci v provedeném dokazování jednoznačně podklad má, a to konkrétně ve výpovědi poškozeného P., která koresponduje s výpověďmi dalších příslušníků Vězeňské služby, a v záznamech o použití donucujících prostředků, příp. v kamerovém záznamu prostoru před celou obviněného, při vědomí toho, že na tomto záznamu je zachycen pouze závěr konfliktu obviněného s poškozeným.
30. Z právě uvedeného je patrné, že argumentace obviněného dílem neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem se pak jedná o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
31. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami, kterými obviněný brojil proti právnímu posouzení jeho jednání, konkrétně proti naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tyto námitky sice bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak (jak již bylo konstatováno výše) na tyto námitky už odpovídajícím způsobem reagovaly oba nižší soudy (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
32. Takto obviněný zpochybňoval naplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu, kdy podle něj nebylo prokázáno, že by chtěl svým jednáním působit na výkon pravomoci dozorce. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry nižších soudů, že obviněný se jednání dopustil v úmyslu přímém, a to pro výkon pravomoci úřední osoby ve smyslu § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
33. Platí, že k jednání podle § 325 odst. 1 písm. b) se specifickou pohnutkou „pro výkon pravomoci úřední osoby“ může dojít při výkonu pravomoci nebo po výkonu pravomoci úřední osoby. V tomto případě je nerozhodné, že napadený již přestal být úřední osobou. Podstatné je, že jí byl v době výkonu pravomoci a pro tento výkon pachatel násilí použil. [ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 325 (Násilí proti úřední osobě). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4089].
34. Obviněný v nyní projednávané věci věděl, že hází střepy a rozbíhá se proti příslušníkovi Vězeňské služby, který v té době vůči obviněnému vykonával pravomoc úřední osoby. I Nejvyšší soud je toho názoru, že jednání obviněného je třeba vnímat jako mstu obviněného za to, že poškozený vůči němu (proti jeho vůli) vykonával pravomoc příslušníka Vězeňské služby, když obviněného vyzval, aby se postavil čelem k oknu, aby zanechal svého protiprávního jednání, a upozornil ho na možnost použití donucovacích prostředků. Tomu odpovídá i výrok obviněného, že dozorce „podřízne, protože ho má dost“. Z dokazování nevyplynulo, že by snad obviněný znal poškozeného odjinud než právě z Vazební věznice Liberec, a proto lze vyloučit, že by jednání obviněného bylo motivováno čímkoliv jiným (např. soukromým sporem s poškozeným), než právě tím, že poškozený vůči obviněnému vykonával pravomoc dozorce Vězeňské služby.
35. Závěr o tom, že obviněný naplnil subjektivní stránku zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve formě úmyslu přímého, je tedy správný.
36. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného, že projednávaný zločin nedokonal. Objektivní stránka projednávaného zločinu vyžaduje toliko užití násilí. Konkrétní následek se nevyžaduje, tudíž jde o trestný čin činnostní, dokonaný již jen okamžikem, v němž pachatel užil násilí, tedy v zásadě již okamžikem, kdy začal násilně jednat [PROVAZNÍK, Jan. § 323 (Násilí proti orgánu veřejné moci). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 2.]. K naplnění znaku užití násilí se přitom nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012, publikované pod č. 39/2013 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). Násilím se pak rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu [ŠÁMAL, Pavel. § 173 (Loupež). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2186, marg. č. 3.].
37. Jestliže obviněný hodil proti hlavě poškozeného skleněné střepy a následně se proti poškozenému rozběhl, je zcela odůvodněn závěr, že obviněný proti poškozenému užil násilí, a tedy dokonal zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 tr. zákoníku. Ve světle právě uvedeného je okolnost, zda dozorci přikládali výhrůžkám obviněného váhu, pro posouzení naplnění objektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě zcela irrelevantní.
38. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že skleněný střep nelze považovat za zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku. Podle § 118 tr. zákoníku je zbraní cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Nejvyšší soud v tomto směru znovu odkazuje na již zmíněné pasáže odůvodnění rozsudků obou stupňů, zejména pak soudu nalézacího, který se k povaze skleněného střepu vyčerpávajícím způsobem vyjádřil. Nejvyšší soud tak souhlasí s nižšími soudy, že i menší střep (v tomto případě asi 2 cm) je pro jeho ostrost nutné považovat za zbraň, tím spíše, byl-li střep vržen proti hlavě poškozeného a následovalo- li po vržení střepu rozběhnutí obviněného proti poškozenému. Právní kvalifikace jednání obviněného i podle kvalifikované podstaty § 325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak byla nižšími soudy dovozena důvodně.
39. Nakonec se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného proti uloženému trestu, kdy obviněný navrhoval, aby byl namísto trestu umístěn do zabezpečovací detence, kde by bylo lépe působeno na jeho chování a kde by podstoupil proces léčby, výchovy a resocializace.
40. Nejvyšší soud předně uvádí, že taková námitka nespadá pod žádný z obviněným uplatněných dovolacích důvodů a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Jak již bylo rozebráno výše, obviněný se trestné činnosti dopustil ve stavu příčetnosti, a tak je třeba jej odpovídajícím způsobem potrestat. Zabezpečovací detence je na rozdíl od trestu ochranným opatřením, které je ukládáno zejména pachatelům, kteří jednali ve stavu nepříčetnosti. Podle § 100 odst. 3 tr. zákoníku by sice bylo možné příčetnému pachateli uložit zabezpečovací detenci i vedle trestu (vykonává se po výkonu trestu), to by však vedlo k ještě delšímu omezení obviněného na svobodě, o což obviněný zjevně neusiluje. Uložený trest ještě v dolní polovině trestní sazby považuje Nejvyšší soud s přihlédnutím k trestní minulosti obviněného za zcela přiměřený.
41. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než shrnout, že dovolací argumentace obviněného se dílem míjí s dovolacími důvody, dílem se pak jedná o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
42. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu