USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2023 o dovolání
obviněného F. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To 142/2022, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 185/2016,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 8 T
185/2016, byl obviněný F. Š. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c)
tr. zákoníku, za který byl podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm.
b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k
peněžitému trestu ve výměře 100denních sazeb po 250 Kč (25 000 Kč). Podle § 68
odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve
splátkách po 5 000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby pro dva
skutky [podle § 226 písm. a) a b) tr. ř.], stran kterých nebyla uvedena původní
právní kvalifikace.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce
odvolání. Obviněný napadl výroky o vině a trestu, státní zástupce podal v
neprospěch obviněného řádný opravný prostředek výhradně proti jednomu ze
zprošťujících výroků. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022,
sp. zn. 8 To 142/2022, byl napadený rozsudek k odvolání obviněného podle § 258
odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen v odsuzující části a podle §
259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným
přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
za který byl podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 67 odst. 2 písm. b),
odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému
trestu ve výměře 100denních sazeb po 250 Kč (25 000 Kč). Podle § 68 odst. 5 tr.
zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách
po 5 000 Kč. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítnuto.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obviněný
přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
dopustil tím, že
dne 23. 10. 2015 telefonem nepravdivě sdělil J. S., příslušníkovi Policie České
republiky v Tachově, který ho odtud kontaktoval, že od něj J. Č., referent
Stavebního úřadu ve XY, přijal asi před rokem v jednom z bytů v areálu O. ve XY
úplatek ve výši 10 000 Kč, a řekl to s cílem, aby proti J. Č., nar. XY, bylo
vedeno trestní stíhání, a současně se záměrem poškodit ho v zaměstnání, protože
nebyl spokojen s jeho úkony ve stavebním řízení vedeném podle stavebního zákona
č. 183/2006 Sb. v tehdy platném znění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To
142/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 4. 2022,
sp. zn. 8 T 185/2016, resp. odsuzujícím částem těchto rozhodnutí, podal
obviněný F. Š. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž
odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl,
že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzeni skutku nebo jinem nesprávném hmotněprávním
posouzení.
5. Dovolatel brojil proti tomu, že byl uznán vinným toliko na podkladě úředního
záznamu ze dne 23. 10. 2015, který byl sepsán J. S. a jehož procesní
použitelnost je značně zpochybněna, ve spojení s výpovědí J. S. Podle
nalézacího soudu je s ohledem na charakter trestné činnosti prolomena zásada
uvedená v § 158 odst. 6 tr. ř. a úřední záznam může být přečten nebo může být
jinak konstatován jeho obsah. Podle dovolatele se ovšem nalézací soud mýlí,
poněvadž uvedený úřední záznam není úředním záznamem o podaném vysvětlení.
Dovolatel upozornil, že ve smyslu zákona o policii (§ 61) nebyl k podání
vysvětlení vyzván, takové podání vysvětlení nepodepsal, a dokonce nebyl ani
poučen o svých právech a povinnostech, pokud jde o úkon, který je spojený se
zásahem do práv nebo svobod (§ 13). Dovolatel nadto nikomu telefonoval a s J.
S. nemluvil. J. S. měl být tím, kdo učinil telefonický hovor. On sám si však
podrobnosti nepamatuje a poznámky, které si údajně zaznamenal, ve spise
absentují. Pokud ale jmenovaný zvolil postup údajného mluvení s osobou, která
se mu představila jako F. Š., nepoučil ji o svých právech, nezaznamenal ani
její doklad totožnosti, úřední záznam osobu nenechal podepsat, nenapsal ani
další bližší údaje k této osobě, neuvedl, od kdy do kdy osobu „vytěžoval“,
nevyjádřil se, z jakého zdroje vzal konkrétní číslo, na které volal, apod.,
potom si musel být vědom, že údaje v záznamu použité nebude možné procesně
použít. Z pohledu dovolatele tak došlo k profesnímu pochybení ze strany tohoto
policisty. Připuštění předmětného úředního záznamu k důkazu považoval obviněný
za nepřípustný průlom do dosavadní rozhodovací praxe soudů a porušení práva na
spravedlivý proces. Dále se dovolával pravidla in dubio pro reo, pokud svědek
J. S. si na událost blíže nepamatoval a obviněný telefonický hovor s ním popřel.
6. Dovolatel dále vytkl, že soudy neakceptovaly jeho návrh na doplnění
dokazování ze dne 4. 3. 2022, v němž poukazoval na časové rozpory uvedené v
jednotlivých úředních záznamech, které byly evidovány v systému evidence
trestního řízení (dále jen „ETŘ“). Jím navrhované důkazy byly způsobilé
prokázat, že s J. S. nehovořil.
7. Nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení
dovodil obviněný z toho, že odvolací soud prezentoval ve svém usnesení ze dne
20. 4. 2021, sp. zn. 8 To 25/2021, jako i v tímto dovoláním napadeném
rozhodnutí (v bodě 79.) závazný právní názor (že se jedná o trestný čin, že
byla prokázána subjektivní stránka a společenská škodlivost), který je v
rozporu se základními pravidly trestního procesu, je protiústavní a porušuje
právo obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud nedal soudu nalézacímu
jakýkoliv prostor pro vlastní úvahy. Dovolatel konstatoval, že v právním státě
nelze připustit, aby na základě telefonátu, který měl být vyvolán ze strany
policejního orgánu, došlo k situaci, že osoba, která s policistou mluvila a
tento hovor popírá, byla pravomocně odsouzena za trestný čin (ať už je jeho
kvalifikace jakákoliv) jen na základě záznamu, který po zavolání sepsal
policista, aniž by osobu jakkoliv poučil o jejích právech, nechal ji úřední
záznam podepsat, hodnověrným způsobem si ověřil její totožnost apod. Takový
postup nelze aprobovat výslechem policisty a přečtením tohoto záznamu u soudu.
I kdyby obviněný hypoteticky připustil, že úřední záznam mohl být proveden
tvrzeným způsobem a byl použitelný v trestním řízení vedeném proti jeho osobě,
jednalo by se pouze o prokázání stavu, že policista tento úřední záznam sepsal.
Úřední záznam by byl stále jediným usvědčujícím důkazem. Obviněný uzavřel, že
došlo k automatickému favorizování nesprávného postupu představitele státní
moci – policisty – a jeho následné výpovědi u soudu v pozici svědka. Tento
postup, který obviněný odmítá, aprobuje odvolací soud rouškou věrohodnosti
tohoto policisty s ohledem na jeho služební hodnocení a absenci důvodů
vypovídat nepravdu. Obviněný poukázal na pravidlo in dubio pro reo.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok
I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To
142/2022, a stejně tak rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 4. 2022,
sp. zn. 8 T 185/2006, v části, ve které byl uznán vinným přečinem křivého
obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl
podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a
§ 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře
100denních sazeb po 250 Kč (25 000 Kč), přičemž podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku
bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 5 000 Kč, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Tachově, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne tohoto
rozhodnutí k dovolání obviněného nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného F. Š. je
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal
včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr.
ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy
považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady,
které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na
spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě
pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je
tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
14. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal.
Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku
nepřisvědčil a dovolání obviněného opřené o dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. g), h) tr. ř. vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
15. Předně nutno uvést, že pokud Nejvyšší soud konfrontoval dovolací
argumentaci obviněného s jeho dosavadní obhajobou a s jeho argumentací v
odvolacím řízení, pak je zřejmé, že se touto svojí argumentací opakuje. Z
judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve
smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo
219/2002). Naznačená situace v podstatě nastala i v posuzované trestní věci,
poněvadž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších soudů je zřejmé, že oba soudy se
prakticky se všemi námitkami obviněného zabývaly a dostatečným způsobem se s
nimi vypořádaly.
16. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, Nejvyšší soud
uvádí, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5.
1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05)
není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného
navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné,
odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud
jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud
v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne
12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01,
ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem
tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a
požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování
důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle
něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz,
nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle
kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve
vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak
nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal
dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých
důkazů, neboť nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že návrh na
doplnění dokazování o vyjádření, jak funguje systém ETŘ, pro nadbytečnost
zamítl proto, že k fungování systému ETŘ bylo již dokazování provedeno v
náležitém rozsahu a rovněž bylo podrobně vysvětleno, jakým způsobem se
písemnosti evidují (srov. bod 27. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud k
výhradě obviněného stran úplnosti provedeného dokazování uvedl, že nalézací
soud se k požadavku obviněného dostatečně vyjádřil, přičemž sám odvolací soud
učinil závazný názor ve svém zrušovacím usnesení, kdy v návaznosti na zprávu
ředitele Územního odboru Policie České republiky Tachov vzal shodně s nalézacím
soudem za prokázané, jakým způsobem se v tomto elektronickém systému přiděluje
každé jednotlivé písemnosti jedinečné pořadové číslo, s tím, že po dobu tvorby
vyšetřovacího spisu je písemnost v režimu konceptu, který lze průběžně ukládat
a měnit, a v takovém režimu je možné písemnost vytisknout pouze jako koncept. Definitivní podoba písemnosti se v závěru trvale uloží a potom je možno ji
tisknout a zakládá se do papírového spisu. Jednotlivé písemnosti jsou ve spisu
evidovány s tím, že pořadové číslo té které písemnosti se uvádí za pomlčkou
čísla celého spisu. Pořadové číslo dokumentu je však přidělováno až v momentě
definitivního uložení písemnosti do systému, takže běžně dochází k situaci, kdy
ve spisu je založeno a zpracováváno současně více písemností, pořadová čísla
jsou přidělována nikoliv podle času založení a zahájení práce, ale podle času
uložení takového dokumentu do spisu. Odvolací soud upozornil, že již v
předchozím rozhodnutí poukázal na skutečnost, že podobná situace je při tvorbě
soudního spisu. Doplnil, že markantní rozdíly jsou mezi tím, zda úřední záznam
je rovnou sepisován v počítačovém programu vedeném pro okresní či krajský soud,
zatímco pokud soudce sepíše úřední záznam sám jenom v programu Word, je tento
úřední záznam, byť by byl datován dříve než jiné důkazy založené ve spisu,
zakládán do spisu až tehdy, pokud je upraven do podoby odpovídající
počítačovému programu příslušného soudu a zanesen jako „událost“ do programu. S
ohledem na zmíněný listinný důkaz nepovažoval ani odvolací soud za pochybení,
ať už v rovině procesní z hlediska případného porušení práva na obhajobu, tak i
v rovině důkazní ve vztahu k meritu věci, že okresní soud důkaznímu návrhu
obhajoby nevyhověl. Pokud jde o požadované opatření závazných pokynů
policejního prezidenta účinných k říjnu 2016, které se týkaly systému ETŘ,
jakož i případného předpisu, který popisuje aplikaci a užívání již zmíněného
systému v praxi, tedy „manuál“, odvolací soud konstatoval, že nalézací soud
nepochybil, pokud uvedený návrh zamítl, neboť v této věci byl již vázán dříve
vyjádřeným názorem odvolacího senátu (srov. body 120. až 123. rozsudku
odvolacího soudu). Dovolací soud shledává argumentaci soudů nižších stupňů
podrobnou, logickou a přesvědčivou.
Nemá za to, že by soudy nevěnovaly návrhu
obviněného na doplnění dokazování patřičnou pozornost, a že by tedy porušily
právo obviněného na spravedlivý proces. O návrhu totiž bylo nejen formálně
rozhodnuto, nýbrž i toto rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno a věcně správně
vypořádáno v otázce, z jakých důvodů byly návrhy vyhodnoceny jako nadbytečné. Nakonec, jak bude uvedeno níže, skutek popsaný napadeným rozhodnutím obstojí na
základě provedeného dokazování a na tomto závěru nezmění ničeho ani zpochybnění
časového sledu v ETŘ evidovaných událostí. Přístup soudů nižších stupňů k
důkazním návrhu obviněného nutno označit za velmi pečlivý a respektující výše
citovanou judikaturu Ústavního soudu.
18. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal ani zjevný rozpor mezi rozhodnými
skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění
rozhodnutí především odvolacího soudu (body 109. až 142. rozsudku odvolacího
soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení
důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která
řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v
odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř.
vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že s
J. S. telefonicky nehovořil, a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu
coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy
nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se
nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele,
není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo
či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
19. Nad rámec již uvedeného nutno konstatovat, že vina obviněného byla
jednoznačně prokázána obviněným zpochybňovaným úředním záznamem ve spojení s
výpovědí svědka J. S. Odvolací soud v reakci na opakované výhrady obviněného
stran absence usvědčujících důkazů a stran nepoužitelnosti dotčeného úředního
záznamu logicky vysvětlil, že svědek J. S., o jehož obecné i specifické
věrohodnosti nevznikly žádné pochybnosti, hovořil s mužem, který reagoval na
zavolání na telefonní číslo užívané toliko obviněným a jeho manželkou. Svědek
neměl žádný důvod, aby si na podkladě svých poznámek a předmětného úředního
záznamu vymýšlel, že takový telefonní rozhovor proběhl, a popisoval k tíži
obviněného jeho obsah odlišným způsobem, než jak tomu bylo ve skutečnosti.
Předmětný úřední záznam dokumentoval obsah tohoto telefonického hovoru, v němž
obviněný podal policejnímu orgánu vysvětlení. Nejednalo se přitom o vysvětlení
podávané typicky ve smyslu § 158 odst. 6 tr. ř., neboť rozhovor probíhal toliko
telefonicky, a nejednalo se o zachycení výpovědi obviněného v rámci jeho
procesního postavení, proto úřední záznam logicky nebyl obviněným podepsán,
přičemž pokud absentuje jakékoliv poučení o procesních právech, neboť v tomto
směru je nutno důkazní situaci hodnotit ve prospěch odvolatele, nemění to nic
na procesní použitelnosti zmíněného úředního záznamu, u něhož není důležité to,
zda byl prováděn ve vztahu k zachycení vysvětlení samotného obviněného.
Obviněný by se dopouštěl téhož přečinu i tehdy, pokud by nepravdivě obvinil
poškozeného se záměrem uvést nepravdivé skutečnosti s tím, aby mu přivodil
trestní stíhání, protože v tomto směru by jako listinný důkaz byl předkládán v
případě, že by se jednalo o soukromý rozhovor, i ten doklad, na který by si
fyzická osoba, jíž by takové skutečnosti obviněný uvedl, dělala poznámky
bezprostředně po telefonátu, a následně zmíněné poznámky použila při podání
vysvětlení, nebo dokonce při procesním výslechu. Stále jde o procesně
použitelný důkaz a stále jde o situaci, kdy svědek J. S., byť si na podrobnosti
nepamatoval, odkazoval na pravdivost zmíněného úředního záznamu, neboť jej
sepsal bezprostředně po telefonátu (srov. bod 118. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací soud opakované, podrobné a věcně správné argumentaci odvolacího soudu
nemá čeho vytknout. Na všechny výhrady obviněného bylo nejednou adekvátně
reagováno, dovolací soud se se závěry soudu odvolacího plně ztotožňuje, tudíž
neshledává žádný rozumný důvod tyto znovu reprodukovat.
20. Lze pouze ve stručnosti opakovaně zdůraznit, že jmenovaný policista činil
šetření nikoli k trestné činnosti obviněného, nýbrž k údajnému přijetí a žádání
úplatků poškozeným, tedy ani pro futuro nemohl předvídat, jaký obsah vyjádření
obviněnému buď bude k tíži či mu prospěje, a akcentovat i plně oprávněný odkaz
odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo
254/2018. To se vyjádřilo právě k použitelnosti úředního záznamu o podaném
vysvětlení (byť sepsaného v režimu § 158 odst. 3, 6 tr. ř.), bylo-li jeho
obsahem sdělení obviněného obsahující křivé obvinění policisty z fyzického
napadení obviněného a neoprávněného poskytování informací z vyšetřování
televizní reportérce. Uvedené rozhodnutí samozřejmě zachovalo respekt k režimu
§ 158 tr. ř. a k preferenci čerpání skutkových zjištění z obsahu výpovědí
svědka či obviněného. Podstatným ovšem je (stejně jako v předmětné věci), že
samotným podaným vysvětlením obviněný spáchal skutek, v němž je spatřován
trestný čin (křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku). Úřední záznam pak
představuje materializovaný výsledek skutku, v němž je spatřován trestný čin
obviněného, a jako důkaz takového skutku je použitelný. Nepoužitelným by byl
toliko úřední záznam, kterým by byla nahrazována výpověď obviněného či svědka,
tedy by docházelo k obcházení zásad spravedlivého procesu v případech, v nichž
má nějaká osoba popsat, co svými smysly vnímala, a uvést, co je jí známo o
okolnostech důležitých pro trestní řízení. Soudům tedy nic nebránilo úřední
záznam o podaném vysvětlení použít jako listinný důkaz předložením stranám
podle § 213 odst. 1 tr. ř., popř. přečtením jeho obsahu podle § 213 odst. 2 tr. ř. Dovolací soud zároveň považuje za potřebné alespoň stručně vyjádřit, že
obviněný se trestného činu podle § 345 tr. zákoníku nemusí dopustit pouze v
rámci formalizovaného podání vysvětlení, o němž je sepsán úřední záznam podle §
158 odst. 6 tr. ř. po náležitém poučení obviněného a důsledné protokolaci jeho
osobních údajů, ověření totožnosti, popř. po vlastnoručním podpisu apod. Takového trestného činu se lze nepochybně dopustit i zcela neformálními úkony,
včetně sdělení ústního, sdělení po telefonu apod., neboť „lživým obviněním“ z
trestného činu může být jakékoli vědomé nepravdivé tvrzení, u něhož je
nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele, a rovněž způsob provedení činu
(samozřejmě za předpokladu adresnosti takového postupu a subjektivní stránky,
vázané např. i na způsobilost přivodit poškozenému trestní stíhání). Má-li být
shledán znak „v úmyslu přivodit trestní stíhání“ podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v
trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná. Oznámení může být učiněno
i zprostředkovaně sdělením jiným orgánům nebo osobám, jestliže tak pachatel
jedná se záměrem, aby se jeho sdělení stalo podnětem k trestnímu stíhání lživě
obviněné osoby.
Z hlediska posouzení činu je rovněž bez významu, že pachatel
své sdělení, kterým jiného lživě obvinil z trestného činu, učinil na dotaz
orgánu trestního řízení, který prováděl šetření v konkrétní věci (srov. ŠÁMAL
P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3237–3238).
21. Poukázal-li dovolatel na zákon č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky,
pak podle § 61 odst. 1 písm. a), odst. 2 tohoto zákona policie může požadovat
potřebné vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností
důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele, a v
případě potřeby ji vyzvat, aby se ve stanovenou dobu, popřípadě bez zbytečného
odkladu, je-li to nezbytné, dostavila na určené místo k sepsání úředního
záznamu o podání vysvětlení. Dostaví-li se osoba na základě výzvy, je policista
povinen s touto osobou sepsat bez zbytečného odkladu úřední záznam o podání
vysvětlení. Je tedy zjevné, že citované ustanovení počítá jak s prostým podáním
vysvětlení osoby, tak s možností její osobní účasti na sepisu úředního záznamu
o podaném vysvětlení „v případě potřeby“. Druhá z uvedených alternativ tak
nepředstavuje automatický postup policisty. Každopádně je zcela zřejmé, že (jak
již vyhodnotil i odvolací soud) nešlo o postup podle § 158 tr. ř. a o případnou
kolizi postupu soudů při dokazování s požadavky § 211 odst. 6 tr. ř. Úřední
záznam (nikoli o podaném vysvětlení) založený na č. l. 94 je tedy rovněž
relevantní listinou zachycující autentické zjištění šetřícího policisty o tom,
jaké vysvětlení podal obviněný k trestnímu oznámení V. H. na poškozeného J. Č.
Proto nelze námitky dovolatele stran procesní nepoužitelnosti tohoto úředního
záznamu akceptovat. Nerozhodné (při zohlednění výše uvedeného) tedy je, že se
obviněnému nedostalo před podáním vysvětlení poučení, neboť křivé obvinění lze
spáchat i jakýmkoli jiným, neformalizovaným způsobem, i zcela běžným tvrzením,
tedy bez jakéhokoli předchozího poučování. Podle dovolatelem namítaného § 13
zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky je policista je povinen před
provedením úkonu poučit osobu dotčenou úkonem o právních důvodech provedení
úkonu (přičemž z obsahu úředního záznamu je zřejmé, z jakých důvodů byl
obviněný kontaktován), a jde-li o úkon spojený se zásahem do práv nebo svobod
osoby, také o jejích právech a povinnostech. Pokud poučení brání povaha a
okolnosti úkonu, poučí nebo zajistí toto poučení ihned, jakmile to okolnosti
dovolí. V dané věci však nelze pro případ podání vysvětlení do telefonu hovořit
o zásahu do práv nebo svobod obviněného, a tudíž se ani domáhat kompletního
procesního poučení osoby podávající vysvětlení protokolárně.
22. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů
jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto
nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném
kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn
dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu
vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku
spolehlivě prokazují všechny okolnosti popíraného skutku a usvědčují z jeho
spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace
dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost
není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění
svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech
ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
23. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný neuplatnil žádnou
hmotněprávní námitku, která by splňovala zákonem stanovená kritéria platná pro
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Veškeré jeho výhrady byly
zaměřeny proti skutkovým závěrům přijatým soudy nižších stupňů. Obviněný svoje
přesvědčení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
založil (zjevně) na domněnce, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění.
Dovolání ve skutečnosti neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad
mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině
rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu,
popř. nalézacího soudu, a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznán
vinným. Protože není úkolem Nejvyššího soudu dotvářet za obviněné dovolací
argumentaci, dovolací soud se přezkumem přisouzené právní kvalifikace
nezabýval.
24. Výhrada, že odvolací soud prezentoval ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2021,
sp. zn. 8 To 25/2021, jako i v tímto dovoláním napadeném rozhodnutí závazný
právní názor, který je v rozporu se základními pravidly trestního procesu, je
protiústavní a porušuje právo obviněného na spravedlivý proces, pod citovaný
dovolací důvod ani pod žádný jiný nespadá, byť protiústavní zásah do skutkových
zjištění nalézacího soudu soudem odvolacím byl judikaturou Ústavního soudu
označen za důvod zásahu Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy ze dne 22. 2.
2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22,
apod.). Nejvyšší soud však připomíná, že odvolací soud je soudem příslušným k
přezkumu rozsudků prvostupňového soudu. Může odvolání zamítnout nebo napadený
rozsudek zrušit a sám rozhodnout nebo, jako tomu bylo v posuzované věci,
napadený rozsudek zrušit a vrátit zpět soudu prvního stupně k novému rozhodnutí
ve věci. V případě zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně je
odvolací soud povinen v odůvodnění vysvětlit, v čem spatřuje nedostatky
napadeného rozsudku a proč je nemohl odstranit sám odvolací soud. Pokud by
odvolací soud neuvedl, v čem spatřuje nedostatky rozsudku soudu prvního stupně
a pouze věc bez dalšího vrátil, nalézací soud by netušil, jaké nedostatky má
zhojit. Z logiky věci tak odvolací soud musí uvést konkrétní nedostatky
zjištěné v rozsudku soudu prvního stupně či jeho rozporuplné pasáže, aby tak
soud prvního stupně tyto chyby napravil. Soud prvního stupně nemusí provádět
celé hlavní líčení znovu, jestliže byl napadený rozsudek zrušen jen proto, že
soud prvního stupně se ve svém odůvodnění nevypořádal se všemi okolnostmi
významnými pro rozhodnutí, např. hodnotil provedené důkazy vadně nebo neúplně,
nevypořádal se s tzv. opomenutými důkazy, došlo k pochybení pouze při právním
posouzení jinak řádně zjištěného a odůvodněného skutkového stavu, apod. (viz
Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck 2012. s. 3081).
25. Přestože odvolací soud sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy
provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění
soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o jejich
správnosti, na základě čehož následně dospěje k závěru o neslučitelnosti
napadeného rozhodnutí s § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud může v takovém případě
vytknout vady při hodnocení důkazů, jichž se podle jeho názoru dopustil soud
prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), není
však oprávněn dávat mu závazné pokyny, k jakým závěrům má dojít při hodnocení
jednotlivých důkazů.
26. V projednávané věci Krajský soud v Plzni neukládal soudu prvního stupně
žádné závazné pokyny, k jakým závěrům má při hodnocení jednotlivých důkazů
dojít. Krajský soud v Plzni se ostatně v dovoláním napadeném rozsudku zabýval
výhradou obviněného (obsahově naprosto totožnou jako v podaném dovolání), podle
níž ve svém zrušovacím usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 8 To 25/2021,
vyslovil názor, že se jedná o trestný čin a že byla prokázána subjektivní
stránka trestného činu a společenská škodlivost, čímž v podstatě nedal soudu
prvního stupně jakýkoliv prostor pro jeho úvahy. Odvolací soud konstatoval, že
obhajoba si vybrala toliko jeden jediný pohled a jediný odstavec zrušovacího
usnesení, přičemž nereagovala na to, že v předchozích pasážích dotčeného
rozhodnutí odvolací soud poukazoval na skutečnost, že jeho názor platí, pokud z
případného dalšího dokazování nebude zjištěno něco nového, a že připouštěl i
zprošťující výrok, pokud bude podložen dokazováním. Odvolací soud uvedl, že
nalézací soud nevyřešil předběžnou otázku a nevyhodnotil provedené důkazy podle
§ 2 odst. 6 tr. ř. Nevyhodnotil, s kým tedy J. S. hovořil a proč se volaný,
který komunikoval na volaném čísle, které užívá jediný muž – obviněný,
prohlásil za obviněného. Odvolací soud poznamenal, že pro případ, že nalézací
soud dojde po úplném provedení dokazování, konečném vyřešení všech alternací
předběžných otázek a splnění všech závazných pokynů odvolacího soudu k
opětovnému závěru, že vina obviněného nebyla prokázána ani v jednom z dílčích
skutků (tedy i ve vztahu k telefonickému vysvětlení J. S.), je nutno trvat na
tom, aby i takový závěr byl dostatečně odůvodněn tak, aby argumentace
rozhodnutí stejně jako v případě eventuálního odsuzujícího rozsudku odpovídala
požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu. Pro případ, že by nalézací soud
dospěl k závěru, že to byl skutečně obviněný, který s J. S. hovořil do telefonu
a mimo jiné uvedl, že od něho J. Č. měl přijmout osobně úplatek 10 000 Kč,
přičemž taková skutečnost by byla lživá, lze učinit závěr, že již tímto dílčím
skutkem by došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu křivého obvinění ve
smyslu § 345 odst. 1 (správně odst. 2), případně i podle odst. 3 písm. e), a v
případě prokázání dvojího úmyslu i podle písm. c) téhož ustanovení (srov. body
109. a 114. rozsudku odvolacího soudu).
27. Dovolací soud s ohledem na shora uvedené nesdílí přesvědčení obviněného, že
by postupem Krajského soudu v Plzni, konkrétně závaznými instrukcemi pro
nalézací soud obsaženými v bodě 79. jeho usnesení ze dne 20. 4. 2021, mohlo být
porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud postupoval podle
§ 254 tr. ř. a v souladu se smyslem odvolacího řízení přezkoumal, zda nalézací
soud učinil jasná skutková zjištění, vypořádal se se všemi okolnostmi
významnými pro rozhodnutí a přihlédl přitom k podstatnému obsahu provedených
důkazů. Pokud této povinnosti nalézací soud nedostál, rozhodl odvolací soud o
zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k novému projednání a
rozhodnutí, aniž by mu uděloval závazné pokyny k hodnocení důkazů, které je
doménou nalézacího soudu. Aby se jednalo o závazné pokyny, v odůvodnění
usnesení odvolacího soudu by muselo být stanoveno, jak má případný důkaz soud
prvního stupně hodnotit, k jakým závěrům má dojít nebo jak má rozhodnout. To,
že odvolací soud považoval hodnocení důkazů za nepřesvědčivé a neúplné, nelze
považovat za závazný pokyn soudu prvního stupně. Odvolací soud tímto toliko
poukázal na nedostatek argumentace soudu prvního stupně, kdy hodnocení důkazů
nebylo souladné s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Z dovolatelem kritizované
pasáže odůvodnění usnesení odvolacího soudu je jasně patrný podmiňovací způsob,
tedy, že nastíněné závěry platí toliko pro případ alternativně vymezených
skutkových zjištění, přičemž tato nadále ponechal odvolací soud na soudu
nalézacím. Takový postup plně koresponduje s rolí odvolacího soudu podle
trestního řádu, a tudíž nemůže představovat porušení práva obviněného na
spravedlivý proces.
V. Způsob rozhodnutí
28. Námitkám obviněného F. Š. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku
dovolací soud nepřisvědčil, a proto dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu