6 Tdo 424/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2023 o dovolání obviněného F. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To 142/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 185/2016,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 8 T 185/2016, byl obviněný F. Š. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100denních sazeb po 250 Kč (25 000 Kč). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 5 000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby pro dva skutky [podle § 226 písm. a) a b) tr. ř.], stran kterých nebyla uvedena původní právní kvalifikace.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný napadl výroky o vině a trestu, státní zástupce podal v neprospěch obviněného řádný opravný prostředek výhradně proti jednomu ze zprošťujících výroků. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To 142/2022, byl napadený rozsudek k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen v odsuzující části a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100denních sazeb po 250 Kč (25 000 Kč). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 5 000 Kč. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obviněný přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že

dne 23. 10. 2015 telefonem nepravdivě sdělil J. S., příslušníkovi Policie České republiky v Tachově, který ho odtud kontaktoval, že od něj J. Č., referent Stavebního úřadu ve XY, přijal asi před rokem v jednom z bytů v areálu O. ve XY úplatek ve výši 10 000 Kč, a řekl to s cílem, aby proti J. Č., nar. XY, bylo vedeno trestní stíhání, a současně se záměrem poškodit ho v zaměstnání, protože nebyl spokojen s jeho úkony ve stavebním řízení vedeném podle stavebního zákona č. 183/2006 Sb. v tehdy platném znění.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To 142/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 8 T 185/2016, resp. odsuzujícím částem těchto rozhodnutí, podal obviněný F. Š. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzeni skutku nebo jinem nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel brojil proti tomu, že byl uznán vinným toliko na podkladě úředního záznamu ze dne 23. 10. 2015, který byl sepsán J. S. a jehož procesní použitelnost je značně zpochybněna, ve spojení s výpovědí J. S. Podle nalézacího soudu je s ohledem na charakter trestné činnosti prolomena zásada uvedená v § 158 odst. 6 tr. ř. a úřední záznam může být přečten nebo může být jinak konstatován jeho obsah. Podle dovolatele se ovšem nalézací soud mýlí, poněvadž uvedený úřední záznam není úředním záznamem o podaném vysvětlení. Dovolatel upozornil, že ve smyslu zákona o policii (§ 61) nebyl k podání vysvětlení vyzván, takové podání vysvětlení nepodepsal, a dokonce nebyl ani poučen o svých právech a povinnostech, pokud jde o úkon, který je spojený se zásahem do práv nebo svobod (§ 13). Dovolatel nadto nikomu telefonoval a s J. S. nemluvil. J. S. měl být tím, kdo učinil telefonický hovor. On sám si však podrobnosti nepamatuje a poznámky, které si údajně zaznamenal, ve spise absentují. Pokud ale jmenovaný zvolil postup údajného mluvení s osobou, která se mu představila jako F. Š., nepoučil ji o svých právech, nezaznamenal ani její doklad totožnosti, úřední záznam osobu nenechal podepsat, nenapsal ani další bližší údaje k této osobě, neuvedl, od kdy do kdy osobu „vytěžoval“, nevyjádřil se, z jakého zdroje vzal konkrétní číslo, na které volal, apod., potom si musel být vědom, že údaje v záznamu použité nebude možné procesně použít. Z pohledu dovolatele tak došlo k profesnímu pochybení ze strany tohoto policisty. Připuštění předmětného úředního záznamu k důkazu považoval obviněný za nepřípustný průlom do dosavadní rozhodovací praxe soudů a porušení práva na spravedlivý proces. Dále se dovolával pravidla in dubio pro reo, pokud svědek J. S. si na událost blíže nepamatoval a obviněný telefonický hovor s ním popřel.

6. Dovolatel dále vytkl, že soudy neakceptovaly jeho návrh na doplnění dokazování ze dne 4. 3. 2022, v němž poukazoval na časové rozpory uvedené v jednotlivých úředních záznamech, které byly evidovány v systému evidence trestního řízení (dále jen „ETŘ“). Jím navrhované důkazy byly způsobilé prokázat, že s J. S. nehovořil.

7. Nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dovodil obviněný z toho, že odvolací soud prezentoval ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 8 To 25/2021, jako i v tímto dovoláním napadeném rozhodnutí (v bodě 79.) závazný právní názor (že se jedná o trestný čin, že byla prokázána subjektivní stránka a společenská škodlivost), který je v rozporu se základními pravidly trestního procesu, je protiústavní a porušuje právo obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud nedal soudu nalézacímu jakýkoliv prostor pro vlastní úvahy. Dovolatel konstatoval, že v právním státě nelze připustit, aby na základě telefonátu, který měl být vyvolán ze strany policejního orgánu, došlo k situaci, že osoba, která s policistou mluvila a tento hovor popírá, byla pravomocně odsouzena za trestný čin (ať už je jeho kvalifikace jakákoliv) jen na základě záznamu, který po zavolání sepsal policista, aniž by osobu jakkoliv poučil o jejích právech, nechal ji úřední záznam podepsat, hodnověrným způsobem si ověřil její totožnost apod. Takový postup nelze aprobovat výslechem policisty a přečtením tohoto záznamu u soudu. I kdyby obviněný hypoteticky připustil, že úřední záznam mohl být proveden tvrzeným způsobem a byl použitelný v trestním řízení vedeném proti jeho osobě, jednalo by se pouze o prokázání stavu, že policista tento úřední záznam sepsal. Úřední záznam by byl stále jediným usvědčujícím důkazem. Obviněný uzavřel, že došlo k automatickému favorizování nesprávného postupu představitele státní moci – policisty – a jeho následné výpovědi u soudu v pozici svědka. Tento postup, který obviněný odmítá, aprobuje odvolací soud rouškou věrohodnosti tohoto policisty s ohledem na jeho služební hodnocení a absenci důvodů vypovídat nepravdu. Obviněný poukázal na pravidlo in dubio pro reo.

8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To 142/2022, a stejně tak rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 8 T 185/2006, v části, ve které byl uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100denních sazeb po 250 Kč (25 000 Kč), přičemž podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 5 000 Kč, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Tachově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne tohoto rozhodnutí k dovolání obviněného nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného F. Š. je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

IV. Důvodnost dovolání

14. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nepřisvědčil a dovolání obviněného opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.

15. Předně nutno uvést, že pokud Nejvyšší soud konfrontoval dovolací argumentaci obviněného s jeho dosavadní obhajobou a s jeho argumentací v odvolacím řízení, pak je zřejmé, že se touto svojí argumentací opakuje. Z judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Naznačená situace v podstatě nastala i v posuzované trestní věci, poněvadž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších soudů je zřejmé, že oba soudy se prakticky se všemi námitkami obviněného zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly.

16. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, Nejvyšší soud uvádí, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

17. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, neboť nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že návrh na doplnění dokazování o vyjádření, jak funguje systém ETŘ, pro nadbytečnost zamítl proto, že k fungování systému ETŘ bylo již dokazování provedeno v náležitém rozsahu a rovněž bylo podrobně vysvětleno, jakým způsobem se písemnosti evidují (srov. bod 27. rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud k výhradě obviněného stran úplnosti provedeného dokazování uvedl, že nalézací soud se k požadavku obviněného dostatečně vyjádřil, přičemž sám odvolací soud učinil závazný názor ve svém zrušovacím usnesení, kdy v návaznosti na zprávu ředitele Územního odboru Policie České republiky Tachov vzal shodně s nalézacím soudem za prokázané, jakým způsobem se v tomto elektronickém systému přiděluje každé jednotlivé písemnosti jedinečné pořadové číslo, s tím, že po dobu tvorby vyšetřovacího spisu je písemnost v režimu konceptu, který lze průběžně ukládat a měnit, a v takovém režimu je možné písemnost vytisknout pouze jako koncept.

Definitivní podoba písemnosti se v závěru trvale uloží a potom je možno ji tisknout a zakládá se do papírového spisu. Jednotlivé písemnosti jsou ve spisu evidovány s tím, že pořadové číslo té které písemnosti se uvádí za pomlčkou čísla celého spisu. Pořadové číslo dokumentu je však přidělováno až v momentě definitivního uložení písemnosti do systému, takže běžně dochází k situaci, kdy ve spisu je založeno a zpracováváno současně více písemností, pořadová čísla jsou přidělována nikoliv podle času založení a zahájení práce, ale podle času uložení takového dokumentu do spisu.

Odvolací soud upozornil, že již v předchozím rozhodnutí poukázal na skutečnost, že podobná situace je při tvorbě soudního spisu. Doplnil, že markantní rozdíly jsou mezi tím, zda úřední záznam je rovnou sepisován v počítačovém programu vedeném pro okresní či krajský soud, zatímco pokud soudce sepíše úřední záznam sám jenom v programu Word, je tento úřední záznam, byť by byl datován dříve než jiné důkazy založené ve spisu, zakládán do spisu až tehdy, pokud je upraven do podoby odpovídající počítačovému programu příslušného soudu a zanesen jako „událost“ do programu.

S ohledem na zmíněný listinný důkaz nepovažoval ani odvolací soud za pochybení, ať už v rovině procesní z hlediska případného porušení práva na obhajobu, tak i v rovině důkazní ve vztahu k meritu věci, že okresní soud důkaznímu návrhu obhajoby nevyhověl. Pokud jde o požadované opatření závazných pokynů policejního prezidenta účinných k říjnu 2016, které se týkaly systému ETŘ, jakož i případného předpisu, který popisuje aplikaci a užívání již zmíněného systému v praxi, tedy „manuál“, odvolací soud konstatoval, že nalézací soud nepochybil, pokud uvedený návrh zamítl, neboť v této věci byl již vázán dříve vyjádřeným názorem odvolacího senátu (srov. body 120.

až 123. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud shledává argumentaci soudů nižších stupňů podrobnou, logickou a přesvědčivou.

Nemá za to, že by soudy nevěnovaly návrhu obviněného na doplnění dokazování patřičnou pozornost, a že by tedy porušily právo obviněného na spravedlivý proces. O návrhu totiž bylo nejen formálně rozhodnuto, nýbrž i toto rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno a věcně správně vypořádáno v otázce, z jakých důvodů byly návrhy vyhodnoceny jako nadbytečné. Nakonec, jak bude uvedeno níže, skutek popsaný napadeným rozhodnutím obstojí na základě provedeného dokazování a na tomto závěru nezmění ničeho ani zpochybnění časového sledu v ETŘ evidovaných událostí. Přístup soudů nižších stupňů k důkazním návrhu obviněného nutno označit za velmi pečlivý a respektující výše citovanou judikaturu Ústavního soudu.

18. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí především odvolacího soudu (body 109. až 142. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že s J. S. telefonicky nehovořil, a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.

To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

19. Nad rámec již uvedeného nutno konstatovat, že vina obviněného byla jednoznačně prokázána obviněným zpochybňovaným úředním záznamem ve spojení s výpovědí svědka J. S. Odvolací soud v reakci na opakované výhrady obviněného stran absence usvědčujících důkazů a stran nepoužitelnosti dotčeného úředního záznamu logicky vysvětlil, že svědek J. S., o jehož obecné i specifické věrohodnosti nevznikly žádné pochybnosti, hovořil s mužem, který reagoval na zavolání na telefonní číslo užívané toliko obviněným a jeho manželkou.

Svědek neměl žádný důvod, aby si na podkladě svých poznámek a předmětného úředního záznamu vymýšlel, že takový telefonní rozhovor proběhl, a popisoval k tíži obviněného jeho obsah odlišným způsobem, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Předmětný úřední záznam dokumentoval obsah tohoto telefonického hovoru, v němž obviněný podal policejnímu orgánu vysvětlení. Nejednalo se přitom o vysvětlení podávané typicky ve smyslu § 158 odst. 6 tr. ř., neboť rozhovor probíhal toliko telefonicky, a nejednalo se o zachycení výpovědi obviněného v rámci jeho procesního postavení, proto úřední záznam logicky nebyl obviněným podepsán, přičemž pokud absentuje jakékoliv poučení o procesních právech, neboť v tomto směru je nutno důkazní situaci hodnotit ve prospěch odvolatele, nemění to nic na procesní použitelnosti zmíněného úředního záznamu, u něhož není důležité to, zda byl prováděn ve vztahu k zachycení vysvětlení samotného obviněného.

Obviněný by se dopouštěl téhož přečinu i tehdy, pokud by nepravdivě obvinil poškozeného se záměrem uvést nepravdivé skutečnosti s tím, aby mu přivodil trestní stíhání, protože v tomto směru by jako listinný důkaz byl předkládán v případě, že by se jednalo o soukromý rozhovor, i ten doklad, na který by si fyzická osoba, jíž by takové skutečnosti obviněný uvedl, dělala poznámky bezprostředně po telefonátu, a následně zmíněné poznámky použila při podání vysvětlení, nebo dokonce při procesním výslechu.

Stále jde o procesně použitelný důkaz a stále jde o situaci, kdy svědek J. S., byť si na podrobnosti nepamatoval, odkazoval na pravdivost zmíněného úředního záznamu, neboť jej sepsal bezprostředně po telefonátu (srov. bod 118. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud opakované, podrobné a věcně správné argumentaci odvolacího soudu nemá čeho vytknout. Na všechny výhrady obviněného bylo nejednou adekvátně reagováno, dovolací soud se se závěry soudu odvolacího plně ztotožňuje, tudíž neshledává žádný rozumný důvod tyto znovu reprodukovat.

20. Lze pouze ve stručnosti opakovaně zdůraznit, že jmenovaný policista činil šetření nikoli k trestné činnosti obviněného, nýbrž k údajnému přijetí a žádání úplatků poškozeným, tedy ani pro futuro nemohl předvídat, jaký obsah vyjádření obviněnému buď bude k tíži či mu prospěje, a akcentovat i plně oprávněný odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018. To se vyjádřilo právě k použitelnosti úředního záznamu o podaném vysvětlení (byť sepsaného v režimu § 158 odst. 3, 6 tr.

ř.), bylo-li jeho obsahem sdělení obviněného obsahující křivé obvinění policisty z fyzického napadení obviněného a neoprávněného poskytování informací z vyšetřování televizní reportérce. Uvedené rozhodnutí samozřejmě zachovalo respekt k režimu § 158 tr. ř. a k preferenci čerpání skutkových zjištění z obsahu výpovědí svědka či obviněného. Podstatným ovšem je (stejně jako v předmětné věci), že samotným podaným vysvětlením obviněný spáchal skutek, v němž je spatřován trestný čin (křivého obvinění podle § 345 tr.

zákoníku). Úřední záznam pak představuje materializovaný výsledek skutku, v němž je spatřován trestný čin obviněného, a jako důkaz takového skutku je použitelný. Nepoužitelným by byl toliko úřední záznam, kterým by byla nahrazována výpověď obviněného či svědka, tedy by docházelo k obcházení zásad spravedlivého procesu v případech, v nichž má nějaká osoba popsat, co svými smysly vnímala, a uvést, co je jí známo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Soudům tedy nic nebránilo úřední záznam o podaném vysvětlení použít jako listinný důkaz předložením stranám podle § 213 odst. 1 tr.

ř., popř. přečtením jeho obsahu podle § 213 odst. 2 tr. ř. Dovolací soud zároveň považuje za potřebné alespoň stručně vyjádřit, že obviněný se trestného činu podle § 345 tr. zákoníku nemusí dopustit pouze v rámci formalizovaného podání vysvětlení, o němž je sepsán úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř. po náležitém poučení obviněného a důsledné protokolaci jeho osobních údajů, ověření totožnosti, popř. po vlastnoručním podpisu apod. Takového trestného činu se lze nepochybně dopustit i zcela neformálními úkony, včetně sdělení ústního, sdělení po telefonu apod., neboť „lživým obviněním“ z trestného činu může být jakékoli vědomé nepravdivé tvrzení, u něhož je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele, a rovněž způsob provedení činu (samozřejmě za předpokladu adresnosti takového postupu a subjektivní stránky, vázané např. i na způsobilost přivodit poškozenému trestní stíhání).

Má-li být shledán znak „v úmyslu přivodit trestní stíhání“ podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná. Oznámení může být učiněno i zprostředkovaně sdělením jiným orgánům nebo osobám, jestliže tak pachatel jedná se záměrem, aby se jeho sdělení stalo podnětem k trestnímu stíhání lživě obviněné osoby.

Z hlediska posouzení činu je rovněž bez významu, že pachatel své sdělení, kterým jiného lživě obvinil z trestného činu, učinil na dotaz orgánu trestního řízení, který prováděl šetření v konkrétní věci (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3237–3238).

21. Poukázal-li dovolatel na zákon č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, pak podle § 61 odst. 1 písm. a), odst. 2 tohoto zákona policie může požadovat potřebné vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele, a v případě potřeby ji vyzvat, aby se ve stanovenou dobu, popřípadě bez zbytečného odkladu, je-li to nezbytné, dostavila na určené místo k sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení. Dostaví-li se osoba na základě výzvy, je policista povinen s touto osobou sepsat bez zbytečného odkladu úřední záznam o podání vysvětlení.

Je tedy zjevné, že citované ustanovení počítá jak s prostým podáním vysvětlení osoby, tak s možností její osobní účasti na sepisu úředního záznamu o podaném vysvětlení „v případě potřeby“. Druhá z uvedených alternativ tak nepředstavuje automatický postup policisty. Každopádně je zcela zřejmé, že (jak již vyhodnotil i odvolací soud) nešlo o postup podle § 158 tr. ř. a o případnou kolizi postupu soudů při dokazování s požadavky § 211 odst. 6 tr. ř. Úřední záznam (nikoli o podaném vysvětlení) založený na č. l.

94 je tedy rovněž relevantní listinou zachycující autentické zjištění šetřícího policisty o tom, jaké vysvětlení podal obviněný k trestnímu oznámení V. H. na poškozeného J. Č. Proto nelze námitky dovolatele stran procesní nepoužitelnosti tohoto úředního záznamu akceptovat. Nerozhodné (při zohlednění výše uvedeného) tedy je, že se obviněnému nedostalo před podáním vysvětlení poučení, neboť křivé obvinění lze spáchat i jakýmkoli jiným, neformalizovaným způsobem, i zcela běžným tvrzením, tedy bez jakéhokoli předchozího poučování.

Podle dovolatelem namítaného § 13 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky je policista je povinen před provedením úkonu poučit osobu dotčenou úkonem o právních důvodech provedení úkonu (přičemž z obsahu úředního záznamu je zřejmé, z jakých důvodů byl obviněný kontaktován), a jde-li o úkon spojený se zásahem do práv nebo svobod osoby, také o jejích právech a povinnostech. Pokud poučení brání povaha a okolnosti úkonu, poučí nebo zajistí toto poučení ihned, jakmile to okolnosti dovolí. V dané věci však nelze pro případ podání vysvětlení do telefonu hovořit o zásahu do práv nebo svobod obviněného, a tudíž se ani domáhat kompletního procesního poučení osoby podávající vysvětlení protokolárně.

22. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti popíraného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

23. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, která by splňovala zákonem stanovená kritéria platná pro důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Veškeré jeho výhrady byly zaměřeny proti skutkovým závěrům přijatým soudy nižších stupňů. Obviněný svoje přesvědčení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. založil (zjevně) na domněnce, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění. Dovolání ve skutečnosti neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, popř. nalézacího soudu, a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Protože není úkolem Nejvyššího soudu dotvářet za obviněné dovolací argumentaci, dovolací soud se přezkumem přisouzené právní kvalifikace nezabýval.

24. Výhrada, že odvolací soud prezentoval ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 8 To 25/2021, jako i v tímto dovoláním napadeném rozhodnutí závazný právní názor, který je v rozporu se základními pravidly trestního procesu, je protiústavní a porušuje právo obviněného na spravedlivý proces, pod citovaný dovolací důvod ani pod žádný jiný nespadá, byť protiústavní zásah do skutkových zjištění nalézacího soudu soudem odvolacím byl judikaturou Ústavního soudu označen za důvod zásahu Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, apod.). Nejvyšší soud však připomíná, že odvolací soud je soudem příslušným k přezkumu rozsudků prvostupňového soudu. Může odvolání zamítnout nebo napadený rozsudek zrušit a sám rozhodnout nebo, jako tomu bylo v posuzované věci, napadený rozsudek zrušit a vrátit zpět soudu prvního stupně k novému rozhodnutí ve věci. V případě zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně je odvolací soud povinen v odůvodnění vysvětlit, v čem spatřuje nedostatky napadeného rozsudku a proč je nemohl odstranit sám odvolací soud. Pokud by odvolací soud neuvedl, v čem spatřuje nedostatky rozsudku soudu prvního stupně a pouze věc bez dalšího vrátil, nalézací soud by netušil, jaké nedostatky má zhojit. Z logiky věci tak odvolací soud musí uvést konkrétní nedostatky zjištěné v rozsudku soudu prvního stupně či jeho rozporuplné pasáže, aby tak soud prvního stupně tyto chyby napravil. Soud prvního stupně nemusí provádět celé hlavní líčení znovu, jestliže byl napadený rozsudek zrušen jen proto, že soud prvního stupně se ve svém odůvodnění nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, např. hodnotil provedené důkazy vadně nebo neúplně, nevypořádal se s tzv. opomenutými důkazy, došlo k pochybení pouze při právním posouzení jinak řádně zjištěného a odůvodněného skutkového stavu, apod. (viz Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. s. 3081).

25. Přestože odvolací soud sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o jejich správnosti, na základě čehož následně dospěje k závěru o neslučitelnosti napadeného rozhodnutí s § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud může v takovém případě vytknout vady při hodnocení důkazů, jichž se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), není však oprávněn dávat mu závazné pokyny, k jakým závěrům má dojít při hodnocení jednotlivých důkazů.

26. V projednávané věci Krajský soud v Plzni neukládal soudu prvního stupně žádné závazné pokyny, k jakým závěrům má při hodnocení jednotlivých důkazů dojít. Krajský soud v Plzni se ostatně v dovoláním napadeném rozsudku zabýval výhradou obviněného (obsahově naprosto totožnou jako v podaném dovolání), podle níž ve svém zrušovacím usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 8 To 25/2021, vyslovil názor, že se jedná o trestný čin a že byla prokázána subjektivní stránka trestného činu a společenská škodlivost, čímž v podstatě nedal soudu prvního stupně jakýkoliv prostor pro jeho úvahy.

Odvolací soud konstatoval, že obhajoba si vybrala toliko jeden jediný pohled a jediný odstavec zrušovacího usnesení, přičemž nereagovala na to, že v předchozích pasážích dotčeného rozhodnutí odvolací soud poukazoval na skutečnost, že jeho názor platí, pokud z případného dalšího dokazování nebude zjištěno něco nového, a že připouštěl i zprošťující výrok, pokud bude podložen dokazováním. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud nevyřešil předběžnou otázku a nevyhodnotil provedené důkazy podle § 2 odst. 6 tr.

ř. Nevyhodnotil, s kým tedy J. S. hovořil a proč se volaný, který komunikoval na volaném čísle, které užívá jediný muž – obviněný, prohlásil za obviněného. Odvolací soud poznamenal, že pro případ, že nalézací soud dojde po úplném provedení dokazování, konečném vyřešení všech alternací předběžných otázek a splnění všech závazných pokynů odvolacího soudu k opětovnému závěru, že vina obviněného nebyla prokázána ani v jednom z dílčích skutků (tedy i ve vztahu k telefonickému vysvětlení J. S.), je nutno trvat na tom, aby i takový závěr byl dostatečně odůvodněn tak, aby argumentace rozhodnutí stejně jako v případě eventuálního odsuzujícího rozsudku odpovídala požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr.

řádu. Pro případ, že by nalézací soud dospěl k závěru, že to byl skutečně obviněný, který s J. S. hovořil do telefonu a mimo jiné uvedl, že od něho J. Č. měl přijmout osobně úplatek 10 000 Kč, přičemž taková skutečnost by byla lživá, lze učinit závěr, že již tímto dílčím skutkem by došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu křivého obvinění ve smyslu § 345 odst. 1 (správně odst. 2), případně i podle odst. 3 písm. e), a v případě prokázání dvojího úmyslu i podle písm. c) téhož ustanovení (srov. body 109.

a 114. rozsudku odvolacího soudu).

27. Dovolací soud s ohledem na shora uvedené nesdílí přesvědčení obviněného, že by postupem Krajského soudu v Plzni, konkrétně závaznými instrukcemi pro nalézací soud obsaženými v bodě 79. jeho usnesení ze dne 20. 4. 2021, mohlo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud postupoval podle § 254 tr. ř. a v souladu se smyslem odvolacího řízení přezkoumal, zda nalézací soud učinil jasná skutková zjištění, vypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a přihlédl přitom k podstatnému obsahu provedených důkazů. Pokud této povinnosti nalézací soud nedostál, rozhodl odvolací soud o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, aniž by mu uděloval závazné pokyny k hodnocení důkazů, které je doménou nalézacího soudu. Aby se jednalo o závazné pokyny, v odůvodnění usnesení odvolacího soudu by muselo být stanoveno, jak má případný důkaz soud prvního stupně hodnotit, k jakým závěrům má dojít nebo jak má rozhodnout. To, že odvolací soud považoval hodnocení důkazů za nepřesvědčivé a neúplné, nelze považovat za závazný pokyn soudu prvního stupně. Odvolací soud tímto toliko poukázal na nedostatek argumentace soudu prvního stupně, kdy hodnocení důkazů nebylo souladné s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Z dovolatelem kritizované pasáže odůvodnění usnesení odvolacího soudu je jasně patrný podmiňovací způsob, tedy, že nastíněné závěry platí toliko pro případ alternativně vymezených skutkových zjištění, přičemž tato nadále ponechal odvolací soud na soudu nalézacím. Takový postup plně koresponduje s rolí odvolacího soudu podle trestního řádu, a tudíž nemůže představovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

V. Způsob rozhodnutí

28. Námitkám obviněného F. Š. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 6. 2023

Mgr. Pavel Göth předseda senátu