3 Tdo 384/2025-899 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, č. j. 9 To 403/2024–849, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 26/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 10. 2024, č. j. 29 T 26/2024-797 byl obviněný uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jednak přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2,5 roku s ostrahou. Dle skutkových zjištění prvostupňového soudu se dopustil, zjednodušeně řečeno
· zločinu tím, že v období od listopadu či prosince 2020 do 29. 10. 2023 v různých společně obývaných bytech v XY, XY a XY opakovaně na svou partnerku a matku společné dcery O. P. řval vulgarismy, kontroloval jí mobilní telefon, fyzicky ji atakoval přitlačením ke zdi a zakleknutím na zemi, vyhrožoval zabitím jí, jejích dcer a její matky, čímž si chtěl vynucovat její poslušnost, škrtil ji, až nemohla dýchat, fackoval ji, plivl na ni, vyhazoval poškozenou z bytu jen spoře oděnou nebo ji naopak zamknul v bytě, hozením o zem jí rozbil telefon, rozšlápl přepravku, v níž byla kočka; poškozená se tomuto jednání bránila pouze slovně v rámci vzájemných hádek, kdy v důsledku své citové i finanční závislosti se obviněného bála a jeho jednání vygradovalo 29.
10. 2023, kdy nutil poškozenou k opuštění bytu bez společné dcery AAAAA (pseudonym), ročník XY, s výhrůžkami, že si dceru vezme do péče a bude ji do konce života týrat a že jestli poškozená zavolá policii, vyhodí dceru z okna, u něhož stál s dcerou v náručí, kdy následně nedostatečně oblečenou AAAAA posadil bez dětské sedačky do auta a s křikem adresovaným poškozené, že půjde přes mrtvoly, zprvu proti poškozené směřoval autem, jemuž se poškozená musela uhnout, · přečinu tím, že dne 29. 10. 2023 policistům přivolaným k prošetření posledně uvedeného incidentu, při němž odvezl dceru AAAAA, vyhrožoval napadením a zabitím, choval se agresivně a nadával jim a s výhrůžkou, že policistovi dá tzv. hlavičku, se přiblížil celým tělem k němu, v důsledku čehož byly proti obviněnému použity donucovací prostředky.
V podrobnostech k popisu skutků se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
2. Proti němu obviněný podal odvolání. To však Městský soud v Praze neshledal důvodným a svým usnesením ze dne 12. 12. 2024, č. j. 9 To 403/2024– 849 je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Toto usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním podaným prostřednictvím obhájce obviněný. Omezil je na tu část zamítavého výroku, který se týkal zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl též porušení svého práva na spravedlivý proces, což shledal jednak v tom, že odvolací soud, aniž by provedl jakékoliv důkazy, dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně a jednak v tom, že odvolací usnesení není nijak odůvodněno jak stran závěru, že útoky poškozené vůči obviněnému nedosahovaly takové intenzity, tak stran vlivu užívání drog poškozenou na naplnění skutkové podstaty.
4. Upozornil, že poškozená nevystupovala pouze v roli oběti, ale i z pozice agresora. To plyne z její výpovědi, v níž sice uvedla, že to bylo vždy, popřípadě většinou, v sebeobraně, zmínila však, že obviněného napadla třeba zezadu, nebo když od ní odcházel, byl na ni hrubý a připustila, že jednou na něho vzala i nůž, byť se tak mělo stát ze zoufalství. Zatímco prvostupňový soud učinil skutkový závěr, že poškozená se fyzických útoků vůči obviněnému dopouštěla vždy v sebeobraně, odvolací soud se od tohoto skutkového závěru odchýlil, kdy dovodil, že o sebeobranu se nejednalo vždy, nýbrž toliko zpravidla. Tuto změnu skutkových zjištění odvolací soud učinil, aniž by provedl jakékoliv dokazování.
5. Ani nalézací ani odvolací soud neučinily skutkový závěr, že poškozená nejméně v jednom případě obviněnému vyhrožovala s nožem, ačkoliv toto sama přiznala ve své výpovědi v přípravném řízení. Obviněný dovodil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů v tom, že soudy postavily odsuzující rozhodnutí na tom, že obviněný se vůči poškozené dopouštěl intenzivnějších útoků než ona vůči němu, ačkoliv z provedených důkazů nebyly vyvozeny relevantní skutkové závěry stran útoků adresovaných poškozenou dovolateli. Pokud odvolací soud konstatoval, že intenzita útoků poškozené vůči obviněnému byla nižší než naopak, pak takový závěr je nepřezkoumatelný, neboť jde o pouhé obecné konstatování odvolacího soudu bez konkrétního porovnání těch útoků, které poškozená adresovala obviněnému. Tyto útoky obviněný vyjmenoval a uzavřel, že se nelze spokojit se strohým konstatováním, že útoky adresované obviněným poškozené byly intenzivnější, neboť intenzita útoků z obou stran byla přinejmenším podobná.
6. Nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud postavil jeho odsouzení na intenzitě vzájemných útoků, ačkoliv znakem stíhaného zločinu není intenzita vzájemných útoků, ale neměnnost rolí agresora a oběti. Z judikatury ani z literatury neplyne, že u střídajících se rolí by bylo nutné zabývat se otázkou intenzity a vyrovnanosti vzájemných útoků.
7. Obviněný konečně nižším soudům vyčetl, že se nevypořádaly s otázkou vlivu užívání drog poškozenou na naplnění skutkové podstaty stíhaného zločinu. Nehodnotily, jaký vliv to mělo jednak na neshody a problémy v partnerském soužití a jednak též na prožívání jednotlivých událostí poškozenou. Soudy nevyhodnotily, že poškozená užívala pervitin v těhotenství i v době kojení dcery AAAAA, s čímž obviněný nesouhlasil a její přístup k výchově nezletilé dcery označil za častý důvod partnerských neshod a hádek. I to, že nižší soudy pominuly užívání drog poškozenou, svědčí o jednostranném hodnocení provedených důkazů.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a druhostupňovému soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázala na to, že dovolání je vystavěno na opakování námitek prolínajících se víceméně celým dosavadním trestním řízením, s nimiž se oba nižší soudy beze zbytku vypořádaly. Obviněným přednesené výhrady lze sice pod označené dovolací důvody s jistou dávkou tolerance podřadit, jsou však zjevně neopodstatněné.
10. Přisvědčila odvolacímu soudu, že poškozená se vůči chování obviněného sice vymezovala, rozhodně se však nejednalo o takovou intenzitu, aby jejich pozice byly vyrovnané. Upozornila na závěry psychologicko-psychiatrických znalců, že poškozená utrpěla v souvislosti s jednáním obviněného stresovou poruchu, byla na obviněném závislá a přihlížet je třeba též k disproporci tělesných sil obou partnerů. Je třeba poukázat také na to, že právě poškozená byla opakovaně spatřena, jak pobíhala spoře oděná mimo byt, z něhož byla obviněným vyháněna. Naproti tomu u obviněného znalci zjistili osobnostní rysy vedoucí k emotivním impulsivním a egocentrickým reakcím.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
12. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou. Ohradil se proti tomu, že by dovolací námitky byly opakováním již dříve vznesených výhrad, na něž bylo nižšími soudy adekvátně reagováno. Dotázal se, jakým způsobem soudy hodnotily útok poškozené nožem na něho a jak se vypořádaly s jejím uživatelstvím pervitinu. Vyzdvihl, že i státní zástupkyně učinila ve svém vyjádření nepochybnými útoky poškozené na něho, což vylučuje neměnnost rolí agresora a oběti a tím i naplnění skutkové podstaty stíhaného zločinu. Ani státní zástupkyně nijak neodůvodňuje, proč intenzita útoku poškozené vůči dovolateli nedosahovala takového stupně, jako tomu bylo naopak, přičemž státní zástupkyní zmiňovaná rozdílná tělesná konstituce nemůže odlišnou intenzitu útoků zdůvodnit například v situaci, kdy poškozená obviněnému vyhrožovala s nožem, a nemůže hrát roli u útoků verbálních. Státní zástupkyně si také protiřečí, neboť na jedné straně uváděla, že poškozená se nedopouštěla psychických útoků, na straně druhé však státní zástupkyně sama zmínila emotivní útoky poškozené na obviněného.
13. Poukazovala-li státní zástupkyně na stresovou poruchu, kterou trpěla poškozená, pak v této souvislosti opět vyvstává otázka užívání pervitinu, které má podobné projevy, jaké znalci popisují u stresové poruchy. Typickým příznakem užívání pervitinu pak je i bizarní chování, za které lze označit též pobíhání po exteriéru ve sporém oblečení. Intoxikaci obviněné při takovém jejím počínání nasvědčuje i výpověď svědka Č. o tom, že při požadavku poškozené na přivolání policie vypadala divně, nemluvila pravidelně a svědek nevěděl, zda „v sobě něco nemá“. Dovolatel setrval na tom, že otázce užívání pervitinu poškozenou nebyla věnována patřičná pozornost. III. Přípustnost dovolání
14. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. V prvé řadě nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h), tr. ř. Jeho námitky však příliš nerespektují koncepci dovolání coby mimořádného opravného prostředku, který lze podat pouze z konkrétně vymezených dovolacích důvodů. Obviněný tak ze svého podání, s nadsázkou řečeno, činí jakýsi další řádný opravný prostředek, v němž agregovaně vznáší různé výhrady a nutí dovolací soud k tomu, aby si sám jednotlivé námitky pod příslušné dovolací důvody přiřadil. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
17. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.],
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
19. Obviněný tento dovolací důvod v jeho prvé alternativě uplatňuje ve vztahu ke skutkovému zjištění o vyšší intenzitě jeho útoků vůči poškozené než naopak. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku (to by námitky směřující k rozdílnosti vzájemného vymezování se jednotlivých partnerů vůči sobě splňovat mohly), ovšem tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21). Přitom stran zjevnosti se námitky obviněného s touto alternativou dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami nižších soudů. Pokud by však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou mírou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.
20. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit. Ten buduje upínáním se na jednotlivosti, které selektuje z celku, upřednostňuje či zveličuje jejich význam, pro což mu uniká celkové vyznění vzájemných interakcí mezi ním a poškozenou. Touto disproporcí naproti tomu úvahy nižších soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Přitom právě a jen komplexní náhled na veškeré zjištěné okolnosti a jejich vyhodnocení nejen jednotlivě, ale především ve vzájemné provázanosti umožňuje složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ni mohly umožňovat více výkladových variant.
21. Obviněný se takto koncentruje na jednotlivé dílčí projevy poškozené vůči němu, tyto však generalizuje, abstraktizuje a vyhodnocuje toliko uměle a akademicky bez souvztažnosti k ostatním okolnostem zjišťovaným v projednávané věci. Přehlíží epizodnost, chabost a neefektivnost jednání poškozené, které realizovala v aranžmá reakce na výpady obviněného vůči ní. Ty přitom využívaly její závislosti na něm, tendence jej omlouvat a odpouštět mu, a byly díky umnému využití těchto partnerčiných slabin efektivnější a cílesměrnější. Jinak řečeno, obviněný svedl poškozenou dostat pod dlouhodobý tlak, pod nímž se v napjatém rodinném prostředí pokoušela lavírovat mezi rozličnými náladami obviněného a víceméně neúspěšně jim čelit různými typy reakcí – počínaje omluvami, přes útěky, až po neúspěšné snahy obviněnému se postavit. Právě toto celkové aranžmá obviněný pomíjí, vytrhává z něho vždy jen určitý segment, na který pak nahlíží zcela izolovaně, bez zohlednění jeho předpolí založeného popsanými aktivitami obviněného. Takto uměle vyseparovaný díl neukotvený do celku může na první pohled vyvolávat dojem o agresi poškozené, takové zjištění činěné touto deformovanou či přinejmenším zúženou optikou ovšem realitě neodpovídá.
22. Takto izolovaně obviněný nahlíží na všechny jím vyjmenované aktivity, které v důsledku toho interpretuje jako útok poškozené na sebe. Tento deformovaný náhled platí i pro jeho napadení zezadu, které rovněž nestálo osamoceně, ale navazovalo na předcházející interakce odstartované obviněným. Stejné dopadá i na obviněným vyzdvihované vyhrožování s nožem. U něho lze připustit, že nižší soudy je výslovně nezmínily, má to však logické opodstatnění v tom, že se jednalo o epizodní jednání, které navíc stále tvořilo rámec reakcí poškozené na bližší či vzdálenější výpady obviněného vůči ní a na tlak, pod který ji dostal.
23. Dovolateli nelze přitakat ani pokud dovozuje změnu skutkových zjištění odvolacím soudem bez provedení jakéhokoliv dokazování. Obviněný tuto změnu spatřuje v tom, že zatímco prvostupňový soud měl uzavřít, že poškozená vůči obviněnému jednala vždy v sebeobraně, odvolací soud se takto kategoricky nevyjádřil a jednání poškozené relativizoval tak, že šlo u ní zpravidla (nikoliv vždy) o reakci na útoky ze strany obviněného. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že prvostupňový soud tak kategorický závěr, jak dovozuje obviněný, neučinil.
V dovolatelem vyzdvihovaném bodě 83 odůvodnění prvostupňového rozsudku obvodní soud použil poněkud specifický formulační aparát, kdy své hodnotící úvahy smísil s opakováním podstatného obsahu výpovědi poškozené, čímž po čtenáři vyžadoval větší míru úsilí k extrahování toho, co je skutečnou hodnotící úvahou a co jen balastním opakováním již dříve uvedené narativní části odůvodnění rozsudku. Díky tomu dovolatel mylně dovozuje, že obvodní soud uzavřel, že poškozená se vždy bránila, ačkoliv uvedený text není skutkovým závěrem soudu, ale jen znovu-popisem toho, co poškozená vypověděla.
Právě na tuto ne zcela šťastnou formulaci odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu reagoval soud odvolací, který se ji snažil vyjasnit a eliminovat její zavádějící charakter formulační precizací, z níž je zřejmé, co je skutkový závěr (učiněný již prvostupňovým soudem a stvrzený soudem odvolacím) a co výtahem z výpovědi poškozené.
24. Ani zmíněná relativizace (poškozená zpravidla reagovala na útoky obviněného) nic nemění na skutkovém zjištění prvostupňového soudu o roli obviněného coby agresora na straně jedné a roli poškozené coby oběti na straně druhé. V reálném světě nelze neměnnost těchto pozic absolutizovat tak, že za oběť by šlo pokládat pouze takového jedince, který snáší ústrky od jiného mlčky, naprosto útrpně a bez jakékoliv odezvy. Takto černobílou optikou na vymezení vzájemných rolí nazírat nelze a není proto přijatelné dovozovat, že jakákoliv reakce atakovaného devalvuje pozice útočníka a oběti a zakládá jejich střídání. Nižší soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč pokládají projevy poškozené za charakterově a kvalitativně nesrovnatelné s aktivitami obviněného, proč v nich spatřují zpravidla jen chabou obrannou reakci na počínání obviněného a tento skutkový závěr nelze označovat za zjevně rozporný s obsahem podaných důkazů jen proto, že dovolatel by chtěl projevům poškozené přiznávat větší či jinou váhu, než jakou jim přiznaly nižší soudy. Jestliže se nejedná o model domácího násilí, v němž oběť pouze útrpně mlčí, pak má bytostnou logiku, že je třeba posuzovat charakter projevů obou stran, včetně jejich intenzity, která se navenek manifestuje symptomatikou vnímatelnou okolím spolužijícího páru, jejich rodinnými příslušníky, sousedy a nezřídka má přesah i do medicínské oblasti. Vyjádřeno jinak, závěr o neměnnosti rolí agresora a oběti je v případech, kde nejde toliko o jednostranný tok výpadů jednoho vůči druhému, nutno posuzovat právě na základě intenzity, četnosti i vyrovnanosti vzájemných projevů a jejich usazení do vztahů akce – reakce.
25. Skutkovou námitku o nedocenění vlivu užívání pervitinu poškozenou dovolatel činí z platformy svých představ o tom, jakou váhu a význam by této skutečnosti měly nižší soudy přiznat. Ty informace o užívání drog poškozenou měly, vzaly ji v potaz, a to, že tak učinily s logickým zdůvodněním jinak, než jak si představoval obviněný, nemůže zakládat rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pomine-li Nejvyšší soud, že iniciátorem drogového uživatelství měl být dle výpovědi poškozené, kterou nižší soudy pokládají za věrohodnou, právě obviněný, pak i kdyby konzumace drog poškozenou v těhotenství, popřípadě v průběhu kojení, měla být příčinou hádek mezi ní a obviněným, tak ani jeho nesouhlas s chováním poškozené by jej nelegitimizoval k tomu, aby se ji snažil přivést na správnou cestu metodami, které zvolil. Jinak řečeno, i kdyby obviněný pociťoval potřebu umravnit poškozenou v jejím nežádoucím chování, neznamenalo by to, že na jeho výpady vůči ní by mohlo být nahlíženo jako na cosi omluvitelného, méně závažného či snad žádoucího.
26. Obstát nemůže ani námitka, kterou obviněný naznačuje, že příznaky užívání pervitinu mohly být mylně vyloženy jako následek dovolatelova agresorství. Psychologicko-psychiatričtí znalci, kteří zkoumali poškozenou, měli k dispozici informaci o jejím drogovém uživatelství jak ze spisového materiálu (č. l. 444 + 446), tak z osobní anamnézy probandky (č. l. 451). Tutéž vědomost stvrdili oba znalci i v hlavním líčení (znalec Weiss viz č. l. 727 + znalec Šimek viz č. l. 730 p.v.). Na základě svých odborností připsali konkrétní obtíže a projevy poškozené nikoliv jejímu užívání drog, ale její stresové reakci na jednání obviněného. Nižší soudy vzaly uvedené znalecké závěry za validní a věrohodné, taková jejich úvaha nevykazuje žádnou logickou trhlinu a není namístě ji rozporovat jen proto, že obviněný zjednodušenou laickou komparací vybraných symptomů chování poškozené a neodbornou diagnostikou chce činit závěry jiné, než jaké přijaly nižší soudy.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
27. Pod tento dovolací důvod lze s jistou mírou tolerance podřazovat námitku týkající se neměnnosti rolí agresora a obětí coby znaku domácího násilí. Obviněný však tuto námitku buduje z platformy svých vlastních alternativních skutkových zjištění, kdy dovozuje, že obě pozice se vzájemně prolínaly, ačkoliv nižší soudy takový skutkový závěr neučinily. Ty uzavřely, že intenzita, četnost a vyrovnanost vzájemných projevů a jejich ukotvení do vztahu akce – reakce byly natolik vychýleny na stranu obviněného, že ten neměnně zastával roli agresora, zatímco poškozená navzdory svým snahám ohrazovat se proti jeho počínání setrvala v neměnné roli oběti. Protože námitku nesprávného hmotněprávního posouzení lze vztahovat pouze ke skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, a nikoliv k vlastní alternativní skutkové verzi, tak námitka obviněného napadající neměnnost rolí agresor – oběť se s uplatněným dovolacím důvodem míjí. V. Způsob rozhodnutí
28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání vznesl jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2025 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů